TpN: O mě se snažit (NE)musíš (13.část)

Narumi:
To, proč mě nechali raději venku, jsem chápal. Přece jenom jsem si včera dovolil moc otevřít pusu. Tak drzej muže člověk být jen v případě, kdy ví, že už se s tím člověkem nikdy nesetká. No, asi mám v krvi tenhle důležitý fakt totálně přehlížet. Což pro mě nikdy nebylo dobrý, hrozná životní nevýhoda. Skoro by se dalo říct, že vada. Ale upřímně je mi to jedno. Ať si ten staroch klidně zuří.

Pousmál jsem se a odpoutal se od stěny domu, kde jsem se před půl hodinou opřel, abych nestál pozoru jak nějakej voják na baterky. Vydechl jsem poslední vzteklou páru a podíval se k obloze.
Možná bude lepší vyskočit na střechu.
Lepší výhled bych tam určitě měl, ale taky by to znamenalo být všem očím na ráně. Svraštil jsem obočí, jak moc jsem nad svým úkolem přemýšlel a v duchu si říkal, jak moc můj mozek potřebuje software stratéga. Takže asi nebude náhoda, že mám v týmu právě Naru. A taky zdraví úsudek byl v mém týmu opatřený ve formě krásné Hyuugi. Že já to ale měl vychytaný.

To je,… Rudá…
Z jednoho otevřeného okna se najednou, pod náporem větru, dostala rudá jemná záclona. A já si nedokázal představit nikoho jiného, než svojí milovanou Misaki, kterou už jsem tak dlouho neviděl. Chyběly mi její dlouhé rudé vlasy a těšil jsem se na den, kdy,… jak slíbila,… se s nimi opět objeví u bran Listové. Strašně jsem jí toužil vidět. Mluvit s ní a držet jí za ruku. Chtěl jsem,…až ji uvidím… , tak moc jsem chtěl,… políbit jí na ústa a říct jí, že…
"Narumi-san?" řekl mi v tom nejlepší dětský hlas ze světa reality. Trochu jsem naskočil, to přiznávám. To je mi ostuda, senzibil a vůbec nic nevnímám. Ani příchozí potenciální nebezpečí.
"Kami?" zamrkal jsem zmateně a snažil se tak alespoň nevypadat. "C-co tu děláš?"
"Šel jsem za otcem." řekl mi nezáživně a v jeho obličeji bylo znát, že o mojí zmatenost a překvapení věděl už od začátku. To já si jen všiml, že má lepší náladu. "Co tu děláš ty?"
"Více méně to samí." řekl jsem a snažil se nemyslet na to, co jsem poznal z našeho včerejšího rozhovoru, o kterém si moji společníci mysleli, že byl zcela zbytečný. Jako, že svým způsobem byl ale přitom… no nebyl. Ne pro mě. Tenhle malý nevinně vypadající prcek něco tají. Otázka zněla, co?

A co je to za divný pocit…
Pokaždé, co tě potkám, se objeví.

"Tady?" řekl. "Venku?" a tvářil se takovým tím: Tourčitě pohledem, co většinou mívám já. Z mojí perspektivy to vypadalo fakt otřesně, nedivím se, že to všem leze na nervy, když jsem to já. Vzdychl jsem a snažil se o stále příjemný tón, no… i když kdykoliv jsem se vrátil ke vzpomínce na Daie, začala se ve mně věřit nová voda s párou. Přesto jsem z toho dokázal udělat legrační scénu.
"Po mém posledním vystoupení bych tvému otci neměl chodit chvíli na oči."
"To je logický." pousmál se nenápadně Kami a je si jen pomyslel: Páni, to je mi zajímavý druh náladovosti. Yusuke by mohl závidět. "Takže tam šli tvoji podřízení." zamrkal jsem zmateně, než mi došlo, co vlastně říkal. Ušklíbl jsem se a podrbal se na hlavě.
"Zní to sice hezky, ale oni nejsou moji podřízení."
"Tak co jsou?" zeptal se Kami, který do teď vyrovnaný… začal být opět zmatený. Vážně netuším, čím jsem ho tak dokonale a rychle rozhodil. Možná ho rozhazovalo jen to, že jsem jeho vlastní pochopení vyvrátil. Ale to jsem dělal často a nikoho to nikdy tak moc nerozházelo, tak proč jeho jo.

Čeho se to bojíš?
Zaznělo mi v hlavě, až mě samotného to vyděsilo. Začínám přemýšlet jako Naruto. A opravdu netuším, zda je to dobře nebo špatně. Vzhledem k tomu, že jsem na něj naštvaný, tak je to špatně.
Ani jsem se nemusel moc zamýšlet, na tuhle otázku jsem znal odpověď moc dobře. Koneckonců mi byla zodpovězena už velmi dávno… nejen mým tátou ale i mým vlastním srdcem.
"Přátelé, spolubojovníci…" řekl jsem s jistotou. "Prostě tým." dodal jsem a rozhlédl se kolem dokola. Velký Rokudaime mě učil. Učil, že tým je to nejdůležitější v celém životě Shinobiho. Jen tak získáš něco, co si do té doby neměl. Ten pocit… "Víš, u nás bereme členy týmu, jako svojí vlastní rodinu."
"A nepřiřadili vás k sobě?" zeptal se Kami a já poznal, že ho to, co tu melu, dost zaujalo. Přitom jsem jeho otázku jaksi moc nechápal. Anebo jen jsem nepochopil, proč se ptá na tak zjevnou věc.
"Co tím jako myslíš?" zeptal jsem se a vůbec se nestaral, jak hloupě u toho musím vypadat.
"No mluvíš o nich jako o přátelích, jako o rodině ale ve skutečnosti ti je určila za společníky Konoha." řekl svojí úvahu Kami. Na tak malýho kluka byla dost těžká, až jsem se divil. Většina dětí o ničem takovém nepřemýšlí a už vůbec se na to neptají dospělých. Čím dál tím víc, jsem se vedle tohohle kluka cítil divně. Možná to byla jen závist, protože tak vyspělý myšlení jsem tedy v jeho věku neměl. A Hikaru by možná i podotkla, že ho ani nemám teď. Pousmál jsem se.
"Spíš to určuje Rokudaime a jeho báječná Rada." řekl jsem a polknul svoje dětinské vzteklé klepání nohou o zem, kvůli nesmyslnému boji o svou vlastní pozornost. Zatracený pohledy těch dědků jsem měl před očima pokaždé, co jsem si na ně vzpomněl. Jakoby mi od přírody nemělo vadit stát ve stínu vlastního otce. Idioti! To je přeci právě od přírody daný…!

"Víš, že kdykoliv na něj přijde řeč, zatváříš se tak divně naštvaně?" řekl mi Kami a ukázal na moje svraštěné čelo. Asi, ta moje vnitřní bitka, nebyla dvakrát přehlédnutelná.
"To mě ani nepřekvapuje." řekl jsem a těžce vzdychl. Takže si toho už všímají i malé děti. No, to jsem teda dopadl. Malý Kami si prohlížel moje předlouhé myšlenkové rozpoložení a zřejmě si říkal, co to před ním stojí za blbečka.
"Ty ho znáš, že jo?" řekl z ničeho nic. Já zamrkal. "Onehdy si to říkal tý bandě blbečků."
"No, znám je špatný slovo." řekl jsem a ušklíbl se. Žiju s ním pod jednou střechou, by asi znělo trochu divně. Bohužel pro mě je to pravda pravdoucí. A zatím, se na tom nic nemění.
"Tomu nerozumím."
"Nerad to říkám nahlas." řekl jsem popravdě a nervózně se opět rozhlédl kolem sebe.
"Proč?" zeptal se Kami a natočil hlavu jako zvědavé štěně.
"Protože jsem k tomu nikdy nedostal šanci." řekl jsem jen a vzpomínky se v mojí hlavě zjevovaly jedna za druhou. Jako bych se toho nikdy nezbavil. "Každej se na mě podívá a ví hned, kdo jsem."
"Myslel jsem, že jsi Narumi."
"To jsem." přitakal jsem a rázně kroutil hlavou nahoru a dolů. Kami si mě prohlížel, než nadzvedl jedno obočí s výrazem: Jsivpořádku. "Vážně to mám říct?" zeptal jsem se zbytečně. "Bude to pro mě poprvé, takže to možná nebude znít nejlíp a…"
"Řekni to." přerušil mojí salvu připravených výmluv Kami a vážně se zamračil. V prvních sekundách mi to přišlo vtipný ale ani na chvíli mě nenapadlo se zasmát. Bral by to jako výsměch a to jsem nechtěl.
"Jsem Narumi Uzumaki." řekl jsem a čekal.
"A?" řekl nechápavě Kami.
"A?" řekl jsem a div nevykřikl! Copak můj problém nebyl jasný? Nebo si za mě střílí?
Ne on si ze mě nestřílí. On jen netuší…
"No a co…?" řekl jen a přiznal, očividně nerad, že neví. "Nechápu, kde je problém?"
"V tom, že se jmenuju Uzumaki."
"A to je něco špatného?" optal se a byl čím dál tím víc zmatenější. A já s ním. Páni, kde si žil posledních čtyřicet let? Říkal jsem si v duchu. "Tvoje rodina provedla něco hrozného?"
"Jo,… Ne… Prostě je to těžký…" vypadlo ze mě nakonec. "Ty si fakt to jméno nikdy neslyšel?"
"Ne." zakroutil Kami hlavou a já věděl, že nelže. To hold Uzumaki pozná… pousmál jsem se.
"Od nikoho?"
"Nee-san to s otcem jednou probírala, ale nedošlo mi, co bylo špatně." přiznal Kami a skoro mi připadalo, že se za to styděl. Jako za životní selhání… kde ty obličeje a postoje bere?
"Víš, jak se jmenuje Rokudaime Hokage?" zeptal jsem se a možná našel jádro problému.
"Ne… jen to, že mu říkají Kin no Kaze." přiznal Kami. Takže jsem našel jadérko. Tím se to vysvětlovalo.
"Aha." nevím proč, ale potěšilo mě to. "Tak tím se to vysvětluje." strašně moc potěšilo. Byl nezaujatý.
Proč jen mě to tak zahřálo u srdce?
"Narumi-san?" řekl Kami a párkrát zamrkal. "Jak se tedy jmenuje?" vzdychl jsem a pousmál se.
"Naruto." táta. "Uzumaki Naruto."
"T-to…ty si…"
"Jeho syn. Jo." přiznal jsem bez větších potíží. Až jsem se sám divil. Většinou mě to dost naštve, ale tentokrát jsem zůstal klidný. Možná myšlenka na to, že to tenhle malý, teď dost překvapený, blonďatý kluk do teď nevěděl, mě na tolik uspokojovala, že jsem na chvíli zapomněl, že mě to vlastně dost štve. "Alespoň už nemusím vysvětlovat ten obličej." pousmál jsem se a ukázal na vlastní úsměv.

Misaki:
Běželi jsme bez přestávky až do dopoledních hodin! Kluci unavení nebyli, anebo si nato alespoň hráli a já osobně neměla v plánu zastavovat na cestě za svým jediným podstatným cílem, kterým byl Narumi Uzumaki. Podle toho modrého svitku je Naruto poslal do nějakého menšího města. Měli za úkol chránit královskou rodinku. Nemělo to být nic dlouhodobého… podle údajů to mělo zabrat tři nebo čtyři dny. Podle všeho, tedy dnes je to přesně třetí den, co ve městě plní svoje povinnosti.

Už pár kilometrů před městem jsem měla divný pocit. Jako by nás něco zavíralo do veliké neviditelné bubliny. Nejdřív jsme si s Toshirem mysleli, že je to genjutsu ale po bližším zkoumání jsme zjistili, že naše teorie je špatná. Nebylo to genjutsu. Nebylo to nic, co bychom znali a mohli určit. Jako bychom zkoumali pouhý pocit. Ale jak už jsem byla v minulosti obeznámena, i pocit má svou váhu.
Co se to tu děje, Narumi?
Ptala jsem se, i když o odpovědi jsem věděla svoje. Nepřijde a možná jí ani nenajdu. Vzdychla jsem a navrhla malou přestávku v jedné koruně stromu s perfektním výhledem na střechy domů začínajícího města. Yori si sedl na jednu vyšší větev a držel hlídku. Já se posadila po pár sekundách vedle Toshira a stále se snažila přijít na to, co nás to všechny zasáhlo za pocit? Pocit, o kterém jsme nevěděli, zda je dobrý či špatný… sice nás zatím neohrozil na životě, ale kdo ví.

"Něco mi říká, že na to sezením na místě stejnak nepřijdeme." poukázal na fakt Toshiro a moje hlava si nedokázala vymluvit myšlenku, že to řekl schválně, aby mě naštval a donutil jednat.
"A co navrhuješ?"
"Pokračovat." řekl bez sebemenšího přemýšlení a podíval se do mých černých očí. Já se zamračila a stejně rychle mu oponovala svým názorem, který byl tentokrát jiný.
"Nevíme, zda je to bezpečné." začala jsem. "Nebudu riskovat životy vlastního týmu."
"Od kdy si tak morální?" řekl Toshiro a ušklíbl se. Pak se k mému vzrůstajícímu vzteku podíval na modrou oblohu a sledoval přibližující se bouřkové mraky. Párkrát zakýval jemně hlavou, než zavřel oči. On znal odpověď na svojí vlastní otázku, tak proč…?
"Sklapni!" okřikla jsem ho a postavila se! "Víš, moc dobře jak to myslím!" dodala jsem důrazně.
"To vím." řekl Toshiro a postavil se taky jenom klidněji. Pak mi pohlédl do očí a mě chvíli přišly tak smutné ale… za sekundu ten pocit zmizel a můj partner měl opět svou klidnou vážnost v obličeji. Vážnost, na kterou jsem se mohla vždycky spolehnout. "Ale taky vím, že chceš jít za ním." díval se na mě a já zápasila sama ze sebou. Nechtěla jsem vypadat jako hloupá zamilovaná holka, která se žene za svým milovaným a tvrdohlavě přehlíží všechno a všechny kolem ale… ono to tak ve skutečnosti bylo. Nešlo to moc zakrývat a… před člověkem, co mě zná skoro celý život už vůbec ne. Možná proto jsem na chvíli sundala tu arogantní masku a s narudlou tváří se svěřila svému příteli.
"To chci." přikývla jsem nakonec. Toshiro s úsměvem vzdychl.
"Tak o čem se to tu bavíme?" zeptal se nadneseně a nadzvedl jedno obočí na signál toho, že jsem fakt totální blázen. Seskočil z větve na zem a rozhlédl se. "Do pár hodin se ti splní sen." řekl, když byl ke mně zády a kontroloval přímé i nepřímé cesty do města. "Když hned vyrazíme, ovšem." dodal a otočil ke mně svůj arogantní úšklebek. To mě vrátilo k mé normální povaze…, no, i když jsem si neodpustila poslední zoufalou otázku.
"Co když tím něco zkazím?"
"Pochybuju." řekl Toshiro a ukázal mi, že je čisto. "To, co se zkazit dalo už Narumi dávno zkazil."
"Jo, to máš asi pravdu." řekla jsem skoro šeptem, prohrábla jsem si nervózně vlasy a podívala se do vyšších pater koruny stromu. "Yori, můžeš?" řekla jsem a pohlédla s vážnou tváří na severovýchod.
"Kdykoliv." řekl Yori a seskočil na moji větev. Já pokývala hlavou a ukázala směr, kterým jsem si určila, že se všichni vydáme. Čekala jsem, že jim to bude zprvu divné ale co.
"Fajn." kývla jsem. "Půjdeme tímhle směrem."
"Ale to je zbytečná oklika." řekl Yori a k mému překvapení se divil jenom on. Toshiro nic neřekl, jen nenápadně přikývl a pousmál se do míst, kam jsem se rozhodla jít.
"Já vím." řekla jsem s klidem. "Ale tím směrem je ten pocit pronikavější." dodala jsem a tím vlastně přiznala, že toužím po setkání s Narumim, ale že ho v žádném případě nehodlám zklamat. Rozhodně ne tím, že přiběhnu do nepřátelské linie nepřipravená. Seskočila jsem rozhodně z větve a přistála ladně na zemi vedle Toshira. Vypadal, že je připravený mě následovat, jen mi přišlo, že potřebuje…
"Určitě to tak chceš?" zeptal se mě, než k nám doskočil i Yori, který ještě dělal vedlejší průzkum svými dobře rozmístěnými loutkami kolem nás. V tomhle byl možná lepší, než jeho starší bratr. Ale to jsem raději nikdy nahlas neřekla. Jen bych ho tím zbytečně naštvala… nemá rád, když ho někdo srovnává s jeho milovaným bratrem… To, že lepší být nikdy nechce jsem poznala hned na začátku. Už na škole ve školní lavici, kdy kreslil historicky první obrázek z lásky svému obdivovanému bratrovi.
...
Měli úžasný vztah, na jednu stranu jsem jim záviděla, jelikož jsme se s Nowakim tak moc za ty čtyři roky odcizili, až mi to přišlo líto. Bohužel jsem vůbec nevěděla, jak to napravit. Zakroutila jsem hlavou a soustředila se na situaci zde, na tomto místě před městem, kde měl být Narumi se svým týmem.
"Ano." řekla jsem rozhodně a podívala se naposledy do obličejů svých společníků.
"Tak jdeme." řekl Yori a všichni tři jsme naráz vyběhli k městu. Za zdrojem toho pocitu.

Uběhli tak tři hodiny, než jsme se dostali do centra a tím pádem i blíže k tomu neznámému zdroji divného a nepříliš příjemného pocitu. Ten nás jednu dobu tak omezoval, až jsem si myslela, že se blíž nedostaneme. K našemu štěstí ale, když jsme vstoupili do budovy, ze které to vyzařovalo… pocit začal ustupovat. Jako by někdo ztlumoval světlo dokavaď se úplně nevypnulo.

Přestávám tomu rozumět.
Proč to přestalo? Kam ten pocit najednou zmizel?

Rozhlíželi jsme se po budově, prošli jsme skoro každý pokoj, každou místnost či halu. A nic. Že by se nám to jen zdálo? Anebo nás jsem jen někdo nalákal? Byl to stroj nebo člověk, co to vyzařoval? A jestli ano patří člověku, tak proč najednou přestal s tím nervy burcujícím pocitem, který se spíš podobal signálu o vysoké frekvenci teď? Ohrožujeme ho? Nebo ho ohrozilo něco jiného? Zase jsem se ptala a neznala odpověď. A když jsem se koukla do obličejů Toshira a Yoriho, nebylo to o nic lepší. Všechny nás tahle situace mátla a nechápali jsme, o co tu jde. Dokonce ani to zda nám hrozí nějaké nebezpečí… což bylo dost zásadní.
"Co teď?" řekl Toshiro a jedním oknem sledoval, jak sílící odpolední slunce proniká skrz až k naší malé trojici. Pak se přehoupl z nohy na nohu. "Ten pocit ustal a nikdo tu není." dodal a já mu nedokázala ničím proti-argumentovat. Byla jsem stejně zklamaná a možná víc, sice jsem to na sobě nedávala znát, ale trochu mě prozradil moje vlastní prezentace následující věty.
"To kdybych věděla." vzdychla jsem a koutkem oka si všimla, jak Toshiro přivírá znepokojeně svoje, v tuhle chvíli, neproniknutelné oči. Ani nevím, proč mě to tak zaujalo, jen jsem chtěla vědět, proč a co ho tak moc trápí, že se to zrcadlí dokonce i v jeho vlastním obli…

"Slyšeli jste to?!" řekl najednou Yori a já i Toshiro jsme přešli do obranné fáze! Někde vzadu znovu něco zašramotilo a my byli všichni připraveni k boji. Možná i trochu vyděšení. Světla ubývalo.
"Jo." řekl Toshiro a všichni jsme byli maximálně ve střehu! Co nebo kdo to je?
V tom jsme všichni zahlédli nějaký rychlý stín! Skočil za stěnu blíž k nám a už o sobě nedal znát.
"Tam vzadu…" šeptl Yori a dělal pomalé a tiché kroky blíž k neznámé věci nebo spíše neznámému člověku. Budu raději předpokládat, že je to člověk, nechci se tu hrůzou složit. A že jsem strach měla.
Neboj se, neboj… je to jen nějaký pitomec. Toho dostaneš…
"Něco tam je." šeptl Toshiro a jeho loutky byly připraveny zaútočit, stačil jen můj jeden povel a mohlo být po všem… i po tom tajemném pozorovateli, který zřejmě může i za ten divný pocit, který nás sem přivedl a udělal z nás slepé a hluché hlupáky, kteří…
"Spíš někdo." šeptl Yori a hned pár sekund na to se stín dostal ze svého úkrytu a zaútočil na nás! Použila jsem svůj písek stejně rychle jako kluci svoje loutky! Obklíčili jsme ten stín a sledovali, jak rychle se mezi námi pohybuje a jak se bravurně zbavuje ozbrojených loutek. Ani jedna z nich ho nedokázala dostatečně zpomalit na to, abych ho mohla chytit a tak jsme si všichni chvíli hráli na honěnou, než jsem se naštvaně rozhodla radikálně zakročit! Můj pohár přetekl.

"Sakin!" křikla jsem a obklopila celou chodbu i se svými společníky zlatým prachem! Zmáčkla jsem vše na přijatelný tlak, tak abych nikoho nezabila, jen znehybnila! Všechno tak kolem mě bylo obalené prachem připomínající žluté zářící písečné sochy. Trochu jsem se pousmála, když jsem zahlédl nespokojené rudé obličeje svých zaskočených společníků, které pomalu ztrácely barvu. Vypadali jako sněhuláci, kteří zrovna prožívali svojí první zimu. Uvolnila jsem jim krk, aby se mohli zase nadech…
"P-pořád tak krásná?" ozval se známý přiškrcený hlas z písečné sochy kousek od naší trojice. To je...