Ten, jenž z údolí temnoty vyvede tě (part 1)

Obklopovala mě tma. Byla těžká a černá, seděla mi na ramenou jako těžké břímě a nedokázal jsem se narovnat. Chladný vzduch svými ostrými zoubky ohlodával každý píď mého nahého těla. Zem, na které jsem klečel, studila do kolen a byla plná vody. Něco mi lezlo po tváři, ale nebyl jsem schopen se toho dotknout. Tělo mě neposlouchalo, nemohl jsem pohnout rukama, ani zvednout hlavu, kterou tížily dlouhé vlasy dotýkající se svými konečky kamenné podlahy. Chtěl jsem křičet, ale popraskané suché rty nevydaly ani hlásku.

Kde to jsem?

Znovu se pokusím o sebemenší pohyb, slyším rachotit těžké řetězy a do zápěstí se mi zařezávají ostré hrany železných okovů. Cítím, jak mi teplá krev začne stíkat po pažích.

Proč tu jsem?

Hlavu mám prázdnou, nevzpomínám si na nic, na nikoho, ani na své jméno. Pevně sevřu víčka a snažím se něco vybavit. Vnímám jen ostrou bolest v hrudníku, jakoby by mi někdo vrazil nůž do žeber, vykrojil hlubokou ránu a zaživa vytrhl srdce a před mýma očima zadupal do prachu. Tak obrovská je to bolest, až mě celého zaplnila a já začal křičet. Zvuk mého křiku se odráží od stěn a vrací se jak bumerang, trhá mi to uši a hlavu mám těsně před výbuchem. Slzy se mi hrnou do očí, smývají špínu z obličeje, tvoří velké kapky na špičce brady a pak mi dopadají na holá stehna. Vsakují se do živých krvavých ran, působí jako kyselina a ještě víc umocňují bolest.

Dochází mi kyslík v plících, nemůžu se nadechnout, každý další nádech mi zvyšuje bolest na prsou. Trhám pouty a chtěl bych utéct, co nejdál od tohoto místa, ale má to za následek jen další zařezání okovů hloub do masa, krev mi z žil uniká až moc rychle a já konečně upadám do bezbolestného bezvědomí.

***

Velký a obávaný Thákos, který žije v lesích a živí se masem, zaútočil znovu svými dlouhými chapadly po mladíkovi. Mladík už se sotva hýbal, ležel zkroucený na zemi, paralyzován otrávenými chapadly Thákose, který svou kořist takhle napřed znehybní a pak ji zaživa sežere.

Celé dění sledoval v povzdálí muž, zahalený do hnědého plátěného pláště s kapucí, opřený o svou dřevěnou hůl bez ozdob.

„Pomoz mu,“ našeptává mu hlas.

„Už je stejně mrtví,“ zamumlá muž.

„Tak ho nechej aspoň pokojně zemřít.“

„nNebudu se míchat do zákonů lesa,“ zavrtí hlavou poutník. „Je to Thákosova kořist.“

„Je to tvůj osud.“ ¨

„Nechápu. Ten mladík, co právě umírá?“

„Dej mu šanci.“

„Ne, řekl jsem, že nebudu zasahovat do života lidí.“

„Stejně se tomu nevyhneš.“

Muž vyjde ze svého stínu mezi dvěma mohutnými javory. Slunce ozáří jeho postavu, vypadá, jakoby náhle vzplanul, jako pochodeň. Vyzařuje bílé světlo, které bodá Thákose do jediného oka uprostřed hlavy. Mrskne chapadlo po nevítaném hostu, které při styku se světlem náhle zčerná a rozpadne se na malé popelavé částice, které ihned rozfouká vítr. Thákos zakňučí a zkusí zaútočit dalším chapadlem, které je ale opět spálené na popel. Muž pozvolna pozvedne ruku a hodí bílé světlo po lesním démonovi. Thákos nestačí ani zaprotestovat a jeho tělo se rozsype na miniaturní částice, které se rozplynou ve větru.
„Spokojen?“ zavrčí muž. Jeho našeptávající hlas mu neodpoví.

„Vidíš, je už skoro mrtví,“ poklekne vedle mladíka, který leží na zemi obličejem zabořeným do trávy, ruce plné krvavých šrámů od Thákosových chapadel, jak si snažil chránit tvář. Jeho meč ležel několik metrů od něj, který mu Thákos hned na začátku boje vyrazil z ruky a nedal mu žádnou šanci se bránit. „Za pár minut po něm, zbytečně jsem používal svou moc.“

Muž se chce zvednout, když ho mladík chytne za zápěstí.

„Prosím,“ šeptá. „Pomoz mi…“

Muž se zarazí uprostřed pohybu, mladíkovo sevření je nádherně teplé, cítí, jak se mu do žil vlévá energie, jak ho naplňuje štěstím a vzrušením. Nikdy nic takového nepocítil, nikdy se ho takhle nikdo nedotkl. Příjemné mravenčení mu proběhlo přes zápěstí, po celé paži, narovnalo chloupky na zátylku a rozpumpovalo srdce do rychlých úderů.

„Chlapče,“ zašeptá muž. „Nemůžu ti pomoc, jsi už defakto mrtví…“

Zkroucená postava sebere poslední síly a otočí hlavu na poutníka. Muž se znovu zachvěje. Chlapcovi zelené oči jsou tak upřímné, smutné, plné bolesti, ale zároveň velkého odhodlání žít dál. Bílé vlasy mu spadají do stejně bílého obličeje a přesto nevypadá jako stín smrti, ale jako anděl, nabízející svou duši komukoliv, kdo je ochoten mu slepit křídla a dostat ho zpátky do oblak.

„Věřím vám, pane,“ zašeptá a jeho stisk povolí, oči se zavřou a bílé pramínky mu zahalí jeho umírající tvář.

„Říkal jsem – osud,“ ozve se vnitřní hlas. „Neutečeš tomu.“

„Nechci použít svou moc… pro tohle stvoření,“ zamračí se muž, ale stále klečí u mladíka a nechává na sobě jeho ruku, která nepřestává vysílat do jeho krevního oběhu slabé mravenčení.

„Udělej to!“ poručí mu hlas.

Muž uchopí mladíka do náruče. Jeho tělo je bezvládné, smrt mlsně obchází kolem, ale v uctivé vzdálenosti, protože moc dobře ví, co je poutník stojící před ní zač, má z něj sama strach, jakoby i ona mohla jeho rukou zemřít.

„Nesnáším tě,“ ušklíbne se muž a jeho hlas mu opět neodpoví, jen se v koutě usmívá nad svým vítězstvím.
Přehodí přes chlapcovo tělo cíp svého pláště. Jeho hůl se sama od sebe zvedne ze země, obkrouží kolem nich zářící kruh a oba muži náhle zmizí a nic nenasvědčuje tomu, že tu někdo byl a někdo umřel.

***

„Vodu,“ zašeptám popraskanými rty. Můj hlas se podobá skřeku vrány, které někdo stojí na krku.

Oči mám slepené , trvá mi delší čas, než se mi je podaří otevřít. Malým okýnkem ve stropě proniká slabý proužek světla, ozařuje jen jedno místo a zbytek je zahalen do tmy. Z venku se ozývají vzdálené hlasy a bouchání. Slabý zvuk zaslechnu i vpravo odemně. Zvednu svou těžkou hlavu po zvuku. Dlouhé tmavé vlasy mi splývají přes obličej, nemám je čím odhrnout, brání mi ve výhledu a ve tmě stejně nic nevidím. Jen slabě rozpoznám masivní kovové dveře, zasazené do kamenné zdi, s malým okýnkem, kde se mihotají stíny.

„Kde to jsem?“ zaskřehotám to tmy.

Šramot utichne. Někdo těžce dýchá za dveřmi a já vnímám jeho strach, který ke mně proniká skrz zdi v silných vlnách.

„Mjótská věznice,“ ozve se zastřený hlas.

Věznice. Okovy na zápěstí. Kamenná kobka. Čekání na smrt. Utrpení. Žízeň. Hlad. Vlastní krev. Beznaděj. Smutek. Ztráta.

„To venku…?“ vysoukám ze sebe.

„… hranice pro tebe. Za své činy shoříš v pekle!“ dostane se mi odpovědi.

S tím obviněním se nořím opět do bezvědomí.

***

Chlapec leží na husté krémové kožešině, jeho hebké bílé tělo i krásné bílé vlasy splývají spolu se srstí zvířete, jakoby by byli jedno. Muž mu omývá rány, má přivřené oči a zpívá. Slova písně visí ve vzduchu, jsou doslova hmatatelná, tesklivá, pronikají do duše, i když je člověk na pokraji smrti, chce dál poslouchat tu melodii, rád by se dověděl, jak ten příběh skončí a žádá smrt o pár minut navíc. V koutku zavřených očí se mladíkovy objeví slzy.

Poutník už na sobě nemá plášť, je oděn jen v plátěných kalhotách a kožené vestě, která nemá zavázané šněrování, takže odhaluje vypracovaný svalnatý hrudník, ve kterém opět zběsile bije srdce následkem dotyků bělostné kůže umírajícího chlapce. Jeho zápěstí je poznačeno dlouhým krvavým zářezem, když musel prolít svou krev do nádoby s vodou, smíšenou s několika druhy bylin a použil ji na očistu mladíkových ran. Obličej mu tímto zákrokem zestárl o několik let, ale i přesto mu to nesebralo na určité kráse, vyčnívající lícní kosti, opálená kůže, dlouhé černé vlasy svázané do mohutného copu, ozdobené kovovou masivní sponou, neměly mezi sebou žádný šedivý vlas.

„Vidíš, je silný,“ našeptává mu hlas.

„Co mi to ale přinese? Zkázu či štěstí? Myslím, že jsi mě do něčeho zatáhl… do něčeho, čeho budu později litovat,“ upře muž své tmavě hnědé oči na mladíka, těžce oddychující v jeho blízkosti.

Muž se musel hodně přemáhat, aby se soustředil na ošetřování, protože ta bílá kůže ho silně znervózňovala, každý dotek mu působil citové strádání, měl nutkání se ho dotýkat víc, prozkoumávat jeho tělo, vstřebávat jeho teplo, které ho naplňovalo světlem. Prodírat se rukou jeho světlými vlasy a cítit jejich dětskou hebkost. Kde se v takové křehkosti vzala ta mocná síla odolat smrtelnému jedu Thákose? Co je tenhle mladík zač, že ho tolik ovlivňuje a zbavuje smyslů?

Na malý kamenný domek se už dávno snesla noc, obloha byla plná hvězd a vzduch teplý. Poutník se za celý večer nepohnul od lůžka raněného mladíka, neustále ho sledoval starostlivým pohledem a snažil se ho co nejmíň dotýkat. Vysílal k němu jen léčivé světlo, které ho připravovalo o jeho moc a sílu, byl hodně unavený, hlava mu několikrát spadla na rameno, ale on nepřestával, dokud si nebyl jistý, že je hoch v bezpečí.

Těsně nad ránem, kdy první sluneční paprsky pronikly malým oknem dovnitř, pohaslo poutníkovo světlo a on se vyčerpáním zhroutil vedle mladíka, přikryl jeho tělo svými černými vlasy a upadl do bezesného spánku.

***

Nechci tyhle sny!

Cítil jsem se vyčerpaný. Opět je tu tma. Myslím, že neklečím ve vodě. Zvedá se mi z toho žaludek a jen proto, že jsem několik dní nic nejedl a nepil, se nepozvracím. Venku je ticho, slyším vzdálené šplouchání moře, možná jsem někde na ostrově. Je to přece jedno, někde venku stojí hranice, udělaná přesně mě na míru. Na cestu do pekla.

Chytnu se za řetězy a snažím se postavit. Třesou se mi kolena, ale udělám pár kroků směrem ke kamenné zdi a přitisknu obličej na stěnu, po které stéká v malých pramínkách voda, smáčím vysušené rty a vstřebávám vlhkost povrchem pokožky.

Proč? Proč jsem na tomhle místě?

Slyším kroky za dveřmi.

„Hej,“ zachroptím.

„Ticho tam!“ zabuší někdo na zamřížované okýnko.

„Chci jednu odpověď!“ pokouším se křičet. „Proč tady jsem?!“

Chvíli je ticho a pak se ozve do ticha.

„Za vraždu našeho mladého pána.“

Vražda, chápu.

Síly mě opouští, napnuté řetězy mě nenechají padnout na kolena, moje tělo zůstane viset v poloze opřené ramenem o chladivou stěnu. Ostré okovy se mi znovu zařežou do zápěstí, ale já už bolest necítím.

***

„Uvařil jsem ti výživnou polévku,“ podává poutník misku mladíkovi, který sedí opřený o strom a vstřebává hřejivé sluneční paprsky. Jeho kůže je stále bílá, ale v krvi už mu nekoluje ani ždibec jedu.

Mlčky ji přijme a pomalu začne jíst. Oba mají na sobě jen plátěné kalhoty, takže jde vidět, jak se jejich hrudníky rychle zvedají, jakoby procházeli těžkou krizí, ale ani jeden není v žádném nebezpečí. Oba cítí silné napětí, oba se snaží vyhnout dotekům, protože ví, že by uhořeli.

„Pane,“ konečně mladík promluví . „Chci vám poděkovat za záchranu svého života…“

Muž jen mávne rukou a chystá se k odchodu. Pobledlý chlapec chytne poutníka za ruku a strhne ho k sobě. Miska s polévkou se převrhne do trávy a ihned se vsákne do země. Oba klečí naproti sobě, mladík ho drží za zápěstí a vpaluje své zelené oči do očí toho druhého. Mravenčení přeskakuje z jednoho na druhého, šíří se jejich tělem jako spalující požár krmený větrem a zanechává na každém místě, kterým projde, znatelnou značku.

„Chci se vám nějak odvděčit, pane,“ šeptá mladík a zesílí stisk.

„Já nic nechci,“ zachroptí muž, ale přitiskne si mladíka k sobě blíž, jejich nahá těla se dotýkají.

Poutník nasaje sladkou vůni světlých vlasů a přejede svou tváří po té jeho. Přivře oči a vstřebává elektrizující chvění, jemně bodající do kůže. Muž začne vyzařovat slabé modré světlo, nepostřehnutelné lidským okem, třese se vzrušením a nechává do sebe sálat mocnou energii štěstí, až dosáhne vrcholu, zakloní hlavu v extázi, černé vlasy mu plachtí ve vzduchu, jakoby kolem něj řádila vichřice, ale vzduch se ani nepohnul. Jeho tvář je opět mladá a čistá, bez jediné vrásky.

„Měl bys odejít,“ zašeptá, odstrčí od sebe rozpačitého mladíka a těžce se zvedne na nohy.

„Pane…“ špitne chlapec.

Muž beze slova odchází, rychlými kroky, schovat se do domu, pryč od nechápavého pohledu mladíčka, aby se tam mohl schoulit do kouta a dostatečně vstřebat poslední ozvěny silného vzrušení. Jeho tělo se chvěje, nemůže to ovládnout a jen při pomyšlení na hebkost jeho kůže mu tělem projede další vlna blaženosti.

„Proč jsi mě donutil ho zachránit?!“ syčí muž a objímá svoje tělo, aby zastavil třas.

„Protože je tvůj osud. Může tě vyvést z tvého údolí temnoty.“

Poutník se zvedne ze země, vytáhne z dřevěné truhlice novou košili, kabát, vezme na stěně pověšený meč a vyjde ven. Mladík stojí venku, má ve tváři stále ohromený výraz, slunce se odráží v jeho bílých vlasech, jakoby měl svatozář. Poutník se otřepe při tom pohledu, přitiskne k sobě oblečení a odhodlaným krokem zamíří k mladíkovi.

„Tady,“ podá mu košili a kabát. „Měl bys jít, určitě o tebe mají rodiče starost. Tady nejsi v bezpečí, les skrývá hodně démonů, příště tě nikdo nezachrání.“

„Pane…,“ protestuje světlovlasý chlapec, ale odevzdaně se začne oblékat.

„Neboj,“ usměje se muž a mávne rukou do prostoru, kde se najednou zjeví kůň, s bohatě ozdobeným sedlem a postrojem. „Tenhle patří očividně tobě, našel jsem ho bloudícího v lese. Vyvede tě na cestu, odkud už najdeš cestu domů. Je to chytré zvíře.“

Mladík si koně přitáhne k sobě a pohladí ho po nozdrách. Vyšvihne se do sedla a převezme svůj meč.

„Nikdy se sem nevracej,“ svraští muž obočí.

„Prosím, neopouštěj mě,“ prosí hlas.

„Ještě jednou vám děkuji,“ skloní hlavu chlapec. „Jménem svým..."

***

„Mathiasi,“ zašeptám do tmy.

Popojdu pár kroků, abych ulevil rukám a klesnu na kolena. Temnota, která mě obklopuje, se rozestoupí, oslepí mě bílé světlo, ze kterého vystoupí tiše na svých tlapkách bílý kocour, pár skoky přiskočí ke mně a schoulí se mi do klína. Jeho srst je hebká, naplňuje mě nadějí, do žil mi proniká energie. Je to tak silný příval napětí, že mě to zbavuje vzduchu v plících, nemůžu popadnout dech a propadám se zpět do bezvědomí.