Tajemství v nás - část 9 - Únos

„Takanashi, hodíme řeč,“ zastoupí mi Bořivoj cestu a zapálí si.

Všichni moji spolužáci, stojící kolem něj, vypadají jak obtížný hmyz, který může ten vysoký týpek bez rozpaků rozdrtit podpatkem o chodník. Chytnu se řemenu tašky, přehozenou přes rameno a couvnu.

„Přece se ti dost věnuji, I tvé partě,“ vysoukám ze sebe.

„Jde mi o tvého přítelíčka, Michio Kaishiteho,“ přistoupí Bořivoj těsně ke mně a nechá můj obličej zahalit do cigaretového kouře.

Ani se nepohnu.

„Hodinu jsem se nemohl hýbat,“ šeptá mi do ucha. „Co to mělo znamenat?“

„Kouzlo osobnosti?“ pokusím se odlehčit napětí.

„Nelíbí se mi, co Michio Kaishite dělá.“

„Myslíš semnou?“ zakoulím očima.

„S tebou?“ nadzvedne nechápavě obočí hromotluk.

„Žárlíš? Taky se ti líbí můj zadek?“

Ale ne, už zase kecám! Můj hlas je jako pavučinka, nenápadně omotává kořist, vnucuje jí moje myšlenky a stahuje do mých intrik.
Bořivoj sjede pohledem na moje pozadí a přimhouří oči.

„Pěknej zadek,“ vysouká ze sebe. Jde na něm vidět, že moc nechápe, proč říká takové nesmysly.

Někdo z jeho party vyděšeně zakoulí očima a ten čahoun Daiji, který právě zjistil, že jeho zbožňované ikoně se líbí něčí zadek a jeho to není, hodil na zem šavli.
Nahnu se těsně k jeho obličeji a hypnotizuji ho sváděcím pohledem.

„Chceš mě?“ olíznu si horní ret.

Napočítal jsem čtyři vrhy velkým obloukem, chodník vypadá jak plácek před hospodou po večerní zábavě. Chytnu hromotluka za kravatu a hodím úsměvem po zbytku spolužáků, kteří ještě mají sílu sledovat moje divadlo.

„Tak mi si to jdeme rozdat do ústraní, hoši.“

Táhnu Bořivoje na kravatě za sebou jak poslušného pejska.

„Jo, rozdáme si to spolu,“ přikyvuje a při té představě se usmívá.

Cestou ke škole jsem toho hodně namluvil. Popsal jsem mu všechny erotogenní zóny, na kterých jsem citlivý. Přesvědčil jsem ho, že si je taky musí všechny odzkoušet. Nečekal jsem jeho reakci, že se do toho chtěl hned pustit. Vím, že to bylo ode mě hnusné, nechat Bořivoje přivázaného vlastním opaskem ke školní bráně, s kravatou na očích, staženými kalhotami a stopořeným …. Hmmm, moc pěkným …. grrr, jsem věrný, věrný Kaishitemu, zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Zvěčnil jsem si tu nádheru na mobil a MMSku jsem poslal Kyoko, té úchylačce, která sbírá fotky veškerého školního dění.
No, nevím, jestli to byl dobrý nápad. Asi jsem si dnešním dnem zavařil na trest smrti a nebo se o tom nikde Bořivoj ani slůvkem nezmíní. Tak nějak jsem doufal, že můj vzkaz: „Skvěle jsem si to užil, někdy si to zopakujem,“ mu bude dlouho ležet v hlavě, jestli se něco stalo, nebo ne. Myslel jsem si, že bude mít nějakou ostudu a nějaký ten den se neukáže ve škole, že ho načapá některý z učitelů nebo spolužáků, ale nic takového se nestalo. Nevěděl jsem, že chvilku po té, co si tyran mé maličkosti uvědomil, kde je a v jaké situaci se nachází, splynul se školní zídkou a kovovými tyčemi brány a jakoby mu vůbec nevadilo, co se právě stalo, se vítězoslavně usmívá nad tím, že zjistil, co je Cuzumi Takanashi doopravdy zač.

****

Čas jakoby se vrátil do starých kolejí. Byl jsem hodný student, rozdával úsměvy na všechny strany, plnil přání všech studentů i učitelů. Kaishite mi před několika dny zavřel dveře před nosem, že se musí připravovat na maturitu a já ho hrozně rozptyluji. Takže jsem byl opět největší kámoš se svou pravou rukou. Moje kytara mi dělá společnost, ale skoro vůbec na ni nehraji, protože mě napadají samé depresivní písničky, tak na ni raději jen při spaní slintám. Někdy se Kaishite objevil večer u mě v pokoji, seděl jen tak na parapetu, vykouřil si jednu cigaretu a pak zase zmizel. Dělal jsem, že spím, byl jsem rád, že ho aspoň na pár minut vidím, jeho tvář, slabě osvícenou jeho cigaretou. Sem tam si ke mně vlezl do postele, jen mě k sobě přitiskl, zabořil svůj obličej do mých vlasů a jako s plyšáčkem hned usnul.
Moje nálada byla tedy už nějaký čas na bodě mrazu. Taky ten den pršelo. Doba stvořená pro zachumlání se do peřin a nevystrkovat čumák. Já však po příchodu ze školy našel v poštovní schránce vzkaz, na který už několik minut civím, čtu ho pořád dokola, až se mi papír v ruce úplně rozmočí. Potom, co jsem prošel dům, několikrát vytáčel telefonní číslo a volal její jméno, jsem pochopil, že Kiiroi opravdu není doma. A když mi pípla MMska se svázanou Kiiroi na podlaze, došlo mi, že si ten vzkaz, ve smyslu: Máme tvoji sestru, přijdi sám do přístavu v 17h k molu č.3, nedělá prdel.

Hrozně rád bych to řekl aspoň Kaishitemu, ale je mi jasné, jestli mě chce někdo dostat z řad lovců, akorát bych jim přihrál další trofej. Taky mám spoustu „přátel“ z řad policie. Jestli si mě ještě teda pořád pamatují, můj oblbovací hlas bývá jen dočasný a skoro každý den musím mamku přesvědčovat, že to jméno na mém rameni opravdu nepatří žádnému klukovi a to na zádech je jen její špatný sen.

Takže jsem vybrakoval jednu ze svých pokladniček, nasedl na vlak směr přístav a teď tu stojím už půl hodiny na prudkém dešti na molu č. 3. Měl jsem dobrý výhled na všechny strany, takže nějaká přepadovka nehrozila. Doufal jsem, že příchozího budu stačit ukecat. Když se mezi kapkami mihl stín a část deště se pohnula jiným směrem, než jakým by měly dešťové kapky obvykle padat, věděl jsem, že je můj plán obrany v háji. Neviditelné ruce mě totiž pevně obejmuly a na krku jsem ucítil lehké štípnutí.
Každý má nějakou slabinu. Tak jako Clark Kent kus šutru z kryptonitu, u mě to byla lepící páska přes moji pusu. Jsem uvázaný k nějaké tyčce a dívám se přímo na svou sestru, která leží kousek ode mě na zemi, se svázanýma rukama i nohama. Má slzičky na krajíčku, ale povzbudivě se na mě usmívá. Snažím se vypadat, co nejvíc happy, ale opravdu nemám tušení, jak se odtud dostat. Jsme totiž na lodi, na nějaké rybářské kocábce, všude je cítit rybina. Z vedlejší místnosti se ozývají hlasy, jeden mi přijde hrozně povědomý, ale nemůžu ho zařadit určité tváři.

Když se rozrazily dveře, Kiiroi úlekem vykřikla. Ti dva chlápci už od prvního pohledu vypadali nebezpečně a rukavičky na svých tlapách neměli. Zato ten třetí měl, gumové a v nich odpornou stříkačku s jehlou, přičemž mi hned došlo, že je tu varianta „B“, zajatce nebereme, stačí jen vzorky. Zatraceně, zatraceně! Kiiroi uviděla můj vyděšený výraz a začaly ji cvakat zuby. Rád bych ji ujistil, že všechno bude v pořádku, ale tohle je zatraceně úplně v… černočerný díře.
Kde jsou kruci všichni ti superhrdinové, když je nejvíc potřebuji?!

„Nezapomeň se jich všech zbavit,“ otočí se muž, co si odebírá „vzorky“ na dalšího příchozího.

Kdybych neměl přelepenou hubu lepící páskou, spadla by mi čelist až někam do klína. Aspoň jsem vytřeštil oči a na protest s nimi kroutil na všechny světové strany.

„Nikdo tady nemluvil o zabíjení,“ řekl příchozí a odhodil cigaretu na zem. „ta holka byla jen návnada… dostali jste, co jste chtěli. Teď zaplaťte a zmizte z mojí lodi.“

„Jsou to obyčejné zrůdy. Nebezpeční mutanti,“ zavrčí jeden a praští mě pažbou přímo do tváře, až mi z nosu vytryskne krev.

Majitel lodi, vysoký chlápek s šátkem na hlavě, kterému jsem tak ve škole věrně sloužil a před pár dny jsem si z něj trošku vystřelil, si stoupl přede mne a zastínil mi výhled na ty nebezpečné chlápky.

„Zaplaťte a vypadněte!“ opakuje svou výhružku Bořivoj a v ruce se mu objeví nůž.

Zatraceně! Kdy se stal lovcem? Kolik mu je vůbec let? Proč se zaprodal takovým grázlům!

„Když se tak bojíš někoho zabít, uděláme to za tebe,“ odplivl si jeden z těch mizernejch chlápků a namířil na hlavu mé sestře.

Zalomcuji rukama a snažím se přes zalepenou pusu křičet výhružky či prosby. Bořivoj se rozběhl a celou svou vahou srazil muže s pistolí na zem. Přitiskl mu nůž na krk a tvářil se fakt naštvaně. Chtěl jsem ho varovat, když jsem zahlédl, jak povalený muž jen zvedl ruku s pistolí a zabořil ji lovci do boku.

„Ty sám jsi monstrum, chcípni si s ostatními!“

Přistihl jsem se, jak jsem při tlumeném výstřelu zavřel oči a odvrátil hlavu.

„Pošlete tu sebranku i s lodí ke dnu!“

Těžce dýchám, nemůžu popadnout dech, asi budu zvracet.

„Takanashi,“ uslyším Bořivojův hlas a vytrhne mě z mé strnulosti strachem.

Otevřu oči a rozhlédnu se po kajutě. Bořivoj leží zkroucený na podlaze, pod sebou má už dost velkou kaluž krve a obličej zkřivený bolestí. Pozoruji, jak se jeho tělo přizpůsobuje té rudé tekutině, nejenom tím, že si v ní namáčí svoje tričko a kalhoty, ale i jeho ruce a obličej dostává načervenalou barvu. Mění se jako chameleon kopírující své nejbližší okolí. Jednou rukou se drží za pravý bok a pomalu se plazí ke mně. Nechává za sebou krvavou stopu na podlaze. Tolik krve! Nesmím blinkat, nemám kam! Dýchej, dýchej.

Bořivoj mi přeřízl svázané ruce. Strhl jsem si pásku z úst a přeběhl ke Kiiori, abych ji taky osvobodil. Ohlušující výbuch otřásl lodí a všechno nepřipevněné se zřítilo na zem a já ucítil, jak se loď mírně nahnula.

„Máš tu nějaký záchranný člun? Vysílačku? Máš mobil?“ hrnu na Bořivoje milion otázek.

Nemá sílu ani pohnout rty. Dostane ze sebe jen „omlouvám se.“ Chytnu ho v podpaží, je mi jedno, že naříká jak malá holka a táhnu ho ven. Je těžkej, po obličeji mi stále teče krev vytékající z rozbitého nosu a ruce mám od jeho krve. Další výbuch mi podrazil nohy a narazil jsem si kolena. Kiiori mi pomůže se zvednout a celou dobu neřekne ani slovo. Na palubě je už pěkná zima, protože slunce se sklání k obzoru.

„CO ten člun? Máš tu nějaký?“ křičím už dost hystericky na Bořivoje.

Mávne rukou někam do prostoru, což zahrnuje celou zadní část lodě, kus oceánu a taky ty mraky nad ním. Sundám si mikinu a snažím se ji roztrhat, což mi vůbec nejde, asi nic made in Vietnam. Konečně odtrhnu aspoň rukáv a přitlačím ho dlouhánovi do rány. Do háje, vůbec nevím, co mám v takové chvíli dělat. Přistihl jsem se, jak začínám vzlykat.

„Kaishite, kde se sakra flákáš!“ zakřičím vzteky.

Kaishite se objevil těsně vedle mě jako džin z lahve. Tak mě vyděsil, že jsem zapomněl, jak se jmenuji.

„Takanashi, jsi v pořádku?“ vyhrkne a klekne si vedle mě. „Jsi zraněný? Jsi celý od krve!“

Vrtím hlavou, stírám si slzy z obličeje, čímž jsem dosáhl jen rozmazání krvavých stop a se svým bojovým malováním bych mohl z fleku vyrazit do velké bitvy.

„Vezmu vás odtud,“ chytne mě za ruku Kaishite a nutí mě dívat se mu do očí, abych se přestal třást.

„Vezmi napřed Bořivoje,“ ukážu na bezvládné tělo.

„Kašlu na nějakého Bořivoje. Je to lovec, že jo? Tak ať…“

Zalepím mu ústa plné obvinění polibkem. Tak hrozně mi chyběl. Kaishite mi vjede do vlasů na zátylku a přitiskne si mě blíž.

„A teď hned odnes Bořivoje!“ zavrčím, když mi dá prostor se nadechnout.

„Takanashi…“

„Hned! Je těžce zraněný.“

Kaishite si ho vezme na klín a obejme ho.

„A vrať se brzy…“ zašeptám.

Zůstal jsem s Kiiori sám na potápějící se lodi. Kiiori po mě hodila nechápavý výraz, co se jako právě teď stalo, že jí oba zmizeli před očima.

„Kaishite je skokan. Prostě nepotřebuje řidičák,“ shrnu to. „Musíme najít nějaký člun. Třeba jen nafukovací. Taková větší krabice, balíček.“

Běhám po palubě, lezu do každé škvíry, skříňky a snažím se něco najít, na čem by si mohl člověk zachránit svůj krk. Když se Kaishite objevil zpátky, nevypadal moc dobře. Nejenom že měl po sobě všude krvavé fleky, ale třásla se mu jedna ruka.

„Teď vem Kiiori domů,“ nacpu mu sestru do náruče.

„Takanashi, já nevím, jestli zvládnu vrátit se pro…,“ těká očima plné obav po mé tváři.

„O mě si starosti nedělej. Já už si poradím,“ usměji se na něj, i když mám žaludek sevřený strachem.

Vůbec nemám tušení, kolikrát si tak může Kaishite skočit, ještě k tomu s někým. Mám strach, že se pro mě Kaishite už nevrátí. Že už ho nikdy neuvidím. Neucítím. Nepolíbím.

„Vrátím se,“ řekne odhodlaně Kaishite a zmizí mi před nosem.

Čas tak rychle ubíhal. Konečně jsem ten mizerný nafukovací člun našel. I kdyby se Kaishite pro mě hned nevrátil, je tu určitá šance, že se můžu zachránit.
Naklonil jsem se přes zábradlí lodě a pozoroval hladinu moře pod sebou. Nesnáším vodu. Třeba se ta loď nepotopí, zůstane si tu hezky plavat a já se nebudu muset vůbec namočit.

„Takanashi,“ ozve se za mnou tiše.

Otočím se. Kaishite klečí na jednom koleni a opírá se dlaní o zem. Vlasy mu visí do obličeje, po kůži mu přebíhají jiskřičky statické elektřiny a mírně se celý chvěje.

„Všichni jsou v bezpečí,“ zašeptá Kaishite. „Tooantuh si nás vyzvedne.“

To si někde odloví mustanga v prérii, chvilku mu bude trvat, než si vybere ten správný odstín fleků na jeho hřbetě, pak skočí na vor typu Kon-Tiki a za půl roku vyloví naše vysušené pozůstatky, aby si nás mohl tak akorát nacpat do šamanského váčku na krku pro udržení plodnosti? Bleskne mi hlavou.

„Potřebuji si zakouřit,“ vysouká ze sebe.

Dřív, než jsem mu stačil říct pár svých připomínek k naší mizerné situaci, ozval se další výbuch a Kaishite se svezl na zem. Přiskočil jsem k němu a podepřel ho.

„Musíme do vody,“ ječím mu do ucha. „Mám člun!“

Kaishite mě vzal kolem ramen a spolu jsme zamířili k zábradlí. Hezky hodit člun do vody, před tím zatáhnout za šňůrku, ostrůvek se sám nafoukne a my si do něj pohodlně usadíme svoje prdýlky.

Další výbuch mě ohlušil, Kaishitova váha těla mě strhla přes zábradlí a my se oba zřítili do vody.
Kaishitovo bezvládné tělo mě stahuje dolů. Vytrhnu zuby pojistku na člunu, který se začne hned nafukovat a stoupat nahoru. Ten tlak je ale nesnesitelný a já ho dlouho nevydržím. Moje tělo se asi brzy roztrhne napůl, jedna půlka s láskou umře spolu s Kaishitem na dně oceánu a ta druhá se vítězoslavně zachrání na nafukovacím člunu. Zatraceně!
Sleduji loď, potápějící se několik metrů od nás, stávající se součástí nekonečného oceánu.

Nehodlám tady umřít. Ještě jsem si nic neužil. Myslím teda života. Nemyslím to, na co myslí jedna má část těla. Zuřivě kopu nohama. Ruku, na které mám uvázaný samonafukovací záchranný ostrůvek, už skoro necítím. O té druhé ruce, co už jen v pouhé křeči svírá Kaishitovo zápěstí, ani nemluvím. Voda je tak děsně studená, že se nemůžu hýbat. Možná to bude tím, že mi taky dochází vzduch v plících.

Záchranný ostrůvek se čím dál víc naplňuje vzduchem a po pár pro mě nekonečných vteřinách nás oba vytáhne na hladinu. Vlna mě udeří přímo do obličeje, ve snaze se rychle nadechnout, jsem se napil nechutné slané vody a šel zase pod hladinu. Když mě nedostali lovci, nedostane mě ani tahle odporná slaná břečka!

Kroutím rukou a snažím se zbavit provazu, navlečeného na zápěstí. Potřebuji obě ruce volné. Konečně se mi podařilo uvolnit sevření, jednal jsem rychle, jen s rychlým nádechem, chytit Kaishiteho kolem pasu a za pomoci nadnášivé síly vody ho z části vyhodit do člunu. Sám jsem už neměl sílu. Znovu jsem si jen tak omotal provaz kolem zápěstí a nechal se houpat na vlnách. Pohledem jsem zkontroloval Kaishiteho, zda se jeho hrudník stále zvedá v pravidelném nádechu a výdechu. Lehce se otřepal, možná zimou, protože já jsem už necítil nohy, jak jsem je měl ztuhlé, jen jsem dával pozor, abych měl hlavu nad vodou. Pár minut, nebo možná hodin, jsem musel nějak zazdít. Protože slunce se už utápělo v moři a zbarvovalo ho do ruda. Nejspíš jsem omdlel. Zápěstí mám rozedrané do krve a vůbec necítím ruku, jak ji mám odkrvenou. Přitáhnu se za lano druhou rukou, zkřehlou zimou, protože touha žít je mnohem silnější. Snažil jsem se dostat nohu na schůdky, vznášející se ve vodě, před kulatým vchodem do člunu. Nepamatuji si, na kolikátý pokus jsem se konečně dostal do člunu. Vtáhl jsem dovnitř i Kaishiteho a začal ho vysvlékat. Jeho kůže byla tak bílá a ledově studená. Prohrabával jsem malou kapsu, co má ostrůvek za výbavu. Pádlo vylévačku,lepící souprava na opravy s návodem, návod na použití záchranného ostrůvku. No super, samo lepší. Záchytná nádoba na vodu, signalizační baterka s náhradní sadou baterií a žárovkou, brýle proti slunci, abych mohl machrovat jako ostřílený mořský vlk, světlice, láhev s pitnou vodou, háček s vlascem, sáček první pomoci, pár bonbonů, které mají možná sloužit jako návnada pro ryby a konečně jsem vytáhl tenkou hydroizolační deku.

Shodil jsem ze sebe taky své mokré svršky, přitulil se co nejblíže ke Kaishitemu a přehodil přes nás přikrývku. Masíruji mu zkřehlé prsty na rukou, drsně přejíždím po svalech na hrudníku,aby kůže aspoň trochu dostala růžovou barvu. Položím mu hlavu na rameno, přehodím přes něj svou nohu a rukou ho už jen jemně hladím, protože cítím, jak se jeho tělo pomalu zahřívá, nejspíš začínající horečkou. Dívám se rozepnutým otvorem ve střeše záchranného ostrůvku ven, na noční oblohu, plnou hvězd, zářících tak, že mě začínají bolet oči. Nikdy jsem neviděl tolik hvězd pohromadě, tak oslepujících. Jaká to romantika. Být v náručí svého milovaného, odříznutý od světa, s miliony hvězd nad hlavou, které svítí jen pro nás.

„Velice se vám hvězdy omlouvám,“ zašeptám. „Ale dnes na vás zvysoka kašlu.“

A vytuhnul jsem s kolenem přitisknutým Kaishitemu v rozkroku, dlaní zahřívající jeho utlumenou bradavku, bez jakékoliv odezvy obou zúčastněných stran.

***

Klečel jsem v otvoru záchranného člunu a s blaženým úsměvem jsem si odlehčoval, přímo do obličeje vycházejícího slunce. Tolik romantiky, až je mi z toho blivno. Kaishite úplně tuhej, ještě se ani nepohnul. Musel jsem několik minut uklidňovat mého napnutého miláčka mezi nohama, který se celou noc mohl beztrestně otírat o hladkou kůži Kaishiteho, že se nic neděje, že opravdu dnes nebude žádné rozptýlení, abych se mohl v klidu vyčůrat.

Nový den. Super. Doufám, že Kaishite stačil někomu nahlásit naši polohu. Stočil jsem k němu pohled. Vrátil se pro mě. I když věděl, že už nemá sílu semnou skočit. Raději by umřel semnou. Taková oběť. d***l jeden. Měl pro mě raději přijet s pobřežní hlídkou.

Napil jsem se trochu vody a smočil rty Kaishitemu. Byl tak horký, že bych si na něm mohl opéct slaninu i s volským okem a do toho začalo slunce během hodiny nesnesitelně pražit. Věnoval jsem Kaishitemu spoustu dotykůl. Když jsem se ho tak dotýkal, uvědomil jsem si, že mi nikdy nenechal příležitost si ho takhle osahat. Využil jsem té situace, kdy mě nemohl ničím svázat, ničím umlčet, nic mi nacpat do pusy. Mít ho jen pro sebe, prohlédnout si v klidu každou pihu, znaménko, jizvu táhnoucí se na úrovni třetího žebra. Splétat mu jeho černé dlouhé vlasy do copánků. Byl tak rozkošný. Jo, napadlo mě spoustu úchylných scén, co bych s ním mohl provést. Bez mučení se přiznávám, že jsem měl i dost živou představu o výměně našich pozic. Musel jsem jít pak nakrmit ryby, protože pro „tři“ tu bylo na záchranném ostrůvku málo místa. Zchladil jsem si hlavu namočením do vody, klečící přes okraj. Měl bych myslet na jiné věci, rozjímat o smyslu života, co jsem za sebou zanechal. Možná jsou to moje poslední dny života a já se tu vzrušuji nad magorem Kaishitem.

Položil jsem mu mokrou hlavu na hrudník a nechal se ukolébat jeho pohybujícím se hrudníkem. Z příjemného snu (do pr…le zase mi stál) mě probudil divný zvuk. Klekl jsem si do vchodu a sledoval oblohu, na které se jako pták vznášela helikoptéra a čeřila vodu kolem nás. Zaclonil jsem si oči a překvapilo mě, že jsem ani neměl nějak velkou radost, že si pro nás někdo přiletěl. Po spuštěném žebříku se začal spouštět nějaký muž, havraní vlasy mu divoce vlály kolem hlavy a když jsem konečně rozeznal jeho tvář, nemohl jsem tomu několik sekund uvěřit.

„Takanashi, jsi v pořádku?“ volal na mě. „Je s tebou Kaishite?“

Přikyvuji s vytřeštěnýma očima. Když skočil do vody a začal plavat k nám, na nic jsem nečekal. Honem jsem se začal navlíkat do vlhkých kalhot a soukat na sebe tričko. Tak, romantika dvou nahých milenců na dvou metrech čtverečních, právě skončila.

Když mi ten cherokeeský úchylák Tooantuh vlezl do člunu, byl jsem hezky oblečen, Kaishite měl přes sebe přehozenou deku a na tváři jsem měl nasazený andělský výraz, že tu vedeme spořádaný život poutníků, myslící jen na blaho lidstva.

„Vezmu napřed Kaishiteho,“ křičí na mě, aby přehlušil rachot točícího se rotoru vrtule helikoptéry.

Docela jsem litoval, že jsem neměl víc času, prozkoumat Kaishiteho. Celou dobu jsem si vedl takový dotykový monolog bez odezvy Kaishiteho těla. Seděl jsem schoulený na sedadle v helikoptéře, přes ramena přehozenou deku a pozoroval to velké lesknoucí se zrcadlo pod námi a byl pevně přesvědčen, že se nenechám odradit nadřazeností Kaishiteho a vynutím si tu prohlídku jeho exkluzivního těla. Sakra, v takové chvíli a zase myslím jen na jedno. A to mi stačilo k tomu, že mi padla bezvládně hlava na prsa a celou cestu ve vzduchu jsem prospal s úšklebkem na rtu a slinou v koutku.