Tajemství v nás - část 3 - Je všude!

Moje ranní zírání do stropu se stává rituálem. Ještěže je sobota.

„Takanashi, Takanashi,“ mlátí mi na dveře sestra Kiiroi. „Pusť mě dovnitř!!!“

Nehodlám dnes nikoho vidět. Ale Kiiroi je vytrvalá, ještě půl hodiny a prokopne mi díru do dveří. Rozmrzele vstanu a pustím ji dovnitř. Svalím se zpět na postel a zaujmu pozici mrtvoly civící do stropu.

„Jak jsi to udělal?“ skočí mi na břicho ségra, až mi vyhrknou slzy a mává mi tabletem před nosem.

„Huh?“

„Proč jsi mě taky nevzal na koncert?“ mám displey přitisknutý na nos a nic nevidím.

Shodím ze sebe ségru a seberu ji tablet. Na youtube je záběr z koncertu, v pěkně mizerné kvalitě, nejspíš točené na mobil a ještě k tomu z dálky, jak jsem na podiu a Andy Biersack se mi zvěčňuje na kůži.

„To je nějaký podvrh, někdo si z nás jen vystřelil,“ snažím se obhajovat. „Jak bych se tam dostal, a ani se mi nepodobá…“

„Páni, fakt ho tu máš podepsanýho,“ nadzvedává mi Kiiroi tričko a fotí si to na mobil.

Snažím se podpis schovat zpátky pod tričko.

„To mě počmáral Kyokin brácha,“ mračím se. „Víš, že se dá takové video normálně udělat…“

„A proč jich dělal tolik? Tady na tomhle jsi totiž taky…“

„Huh?“

„Dal si s tím docela práci, tě takhle proslavit,“ usměje se Kiiroi.

„Musím si jít něco vyřídit,“ vyhrknu a vyskočím z postele.

Neobtěžuji se ani ranní hygienou. Chci toho maníka hned teď držet pod krkem a aspoň hodinu s ním třepat, bez jediného slova, protože ta vhodná, které bych mu rád řekl, mě stále nenapadají. Nazuji si jen pantofle a vyběhnu na ulici.

Chci vysvětlení!

Cesta mi zabere pár minut. Nažhavenost mě ještě neupustila, takže tu stojím před domem rodiny Michio, tvář zbarvenou do ruda a moje rozcuchané vlasy vrhají dlouhé stíny na omítku domu.

„Vylez ven ty magore, chci s tebou mluvit!“ řvu na celou ulici.

Co když vyleze někdo z rodičů? Pravděpodobně na mě poštvou psy, jestli nějaké mají nebo policajty.

Dveře se rozletí do kořán a v nich stojí Kaishite, jen v boxerkách, kapičky vody mu ještě stékají po vypracovaném hrudníku a ručníkem si vytírá mokré vlasy.

„Špatně ses vyspal, Takanashi-chan?“ zamžourá na mě.

Vyjmenuji mu v pár sekundách moje oblíbené všechny svaté, zakryji si oči, jako bych dostal svěcenou vodou přímo do obličeje a otočím se k němu zády. Ten chlap je snad nějaký exibionista!

Mám ho najednou za sebou, pevně mě obejme, tváří mi odhrne neposedné vlasy z ucha a zašeptá:

„Nemáte doma zrcadlo? Nikdy jsi neviděl chlapa?“

Škoda, že v těchto okamžicích nikdy není poblíž náš tělocvikář se stopkami. Moje osobní rekordy ve sprintu by se mi do zápočtu hodily. Jsem zase ve svém pokoji, s obvyklým tupým výrazem ve tváří pozorující strop, nemůžu si vzpomenout, co jsem to vlastně chtěl Kaishitemu všechno říct, jeho dotek tváře je stále cítit jako značka po rozpáleném želízku. Sakra, co to zase bylo?!

Shodím ze sebe propocené tričko a odhalím popsaný pupík.

„Chtěl jsi mi něco říct?“ ozve se vedle mě.

„Kaishite!“ vykřiknu. „Sakra, nedělej to!“

Srdeční zástava ve velmi mladém věku, těsně před svými sedmnáctými narozeninami.

„Tak proč jsi utekl? Myslíš, že je to pro mě jednoduchý, takhle se přemisťovat? Raději chodím dveřmi.“

„Jak jsi…“ nemůžu najít ty správná slova.

„Už si nemyslíš, že vytvářím sny?“ zúží svoje kočičí oči do úzké štěrbiny.

„Ty jsi…“ pořád mě nic nenapadá.

„Skokan?“ napoví mi Kaishite.

„Skokan?“ vytřeštím oči.

„Ty jsi neviděl film Jumper?“

Přistoupí ke mně. Už má na sobě khaki tričko bez rukávů a úzké rifle. Voda mu ještě stéká z vlasů a vpíjí se do bavlněných vláken.

„Umím se přemisťovat na místa, která si vyberu. A děsně mě to vysiluje,“ lehce se otře o mou paži a svalí se mi do postele. „Hlavně když beru někoho sebou a ty jsi mě nenechal ani pořádně vyspat.“

„Vypadni z mé postele!“ mávám rukou směrem k oknu. Ať si třeba skáče a nejlépe ať si při tom zláme vaz.

„Nepodnikneme spolu něco? Abychom se lépe poznali,“ usměje se na mě.

„Nehodlám se s tebou kamarádičkovat. Hned odtud zmiz! A laskavě už semnou nikdy neskákej!“

„Bojíš se, že se něco stane? Že se pomícháme?“ popichuje mě Kaishite. „Že budeš mít třeba něco mýho?“

Při těch slovech mi sklouzne mezi nohy a zazubí se.

„Véééééén!“ doslova ječím.

Dveře od mého pokoje se rozrazí a v nich stojí moje máma, zrovna mi chce učinit nějaké kázání ohledně klidu v domě, když pohledem zavadí o Kaishiteho, který stojí vedle mě a usmívá se.

„Zdravím, paní Cuzumi. Myslím, že Takanashi trpí nedostatkem cukru a je těsně před zhroucením. Rád jsem vás poznal, paní Cuzumi… Hezký den , přeji.“

Proklouzl kolem ní jako myška, slyším jen jeho vzdalující se kroky a pak klapnutí vchodových dveří.

„Co to…?“ pozvedne máma obočí v údivu.

„To byl Michio Kaishite ze čtvrtého ročníku,“ vzdychnu. „Bude mě doučovat fyziku.“

„Doučovat?“ nestačí se divit. „Tebe?“

To vysvětlení nezní moc přesvědčivě a vůbec se mi nepovedlo, když studuji s vyznamenáním. Ale zkuste během několika vteřin něco přesvědčivého vymyslet a obhájit mokrýho sexy chlapa ve svém pokoji v ranních hodinách a k tomu ještě v sobotu. Na neštěstí si máma všimla mého podepsaného břicha a zamluvila to výchovnými radami do života.

….

Utekl jsem z domu se svou kytarou, nasedl na první vlak a nechal se odvést daleko od domova. Chci mít klid, aby mě nikdo nenašel a nikdo neotravoval. Jen se svou milovanou kytarou, mazlit se s jejími strunami a broukat jí zamilovanou písničku. Zastávka se mi zdála dostatečně opuštěná, na nástupišti k úplné dokonalosti chyběl jen svraštělý chlapík v houpacím křeslem se špinavými zuby od tabáku a chuchvalce suché trávy převalující se v po prašné zemi. Dokonalé.

Hodím si kytaru na záda a vezmu to po úzké cestičce někam pryč do lesa, která mě nakonec dovede na nádherné místo, které jsem ani nečekal. Tmavý les provoněný jehličím, černé jezírko, jehož hladina neodrážela jako obvykle oblohu, nikde ani živáčka. Usmál jsem se. Tady budu mít klid a možná mě napadne nějaká píseň, pár slov, pár akordů.

Pramice uvázaná jen provazem bez zámku na břehu jezírka, se složeným pádlem, se nabízela k úplné izolaci od civilizace. Upozorňuji, že neumím plavat, že vodu moc nemusím, dokonce z ní mám trochu panický strach, ale to mě neodradilo od toho vlézt na vratkou loďku, udělat pár pohybů pádlem a dostat se kousek od břehu a pak se nechat jen tak unášet.

Složil jsem si bundu pod hlavu, hodil nohy přes okraj pramice a smočil nohy do vody. Bylo parné odpoledne, potil jsem se jako prase, vystavit se přímo slunci asi nebylo zrovna nejlepší řešení, ale tohle bylo pro mě ideální, prostě samota a klid.

Už hodinu čumím do oblak, držím kytaru na hrudníku a nic mě nenapadá. Zatraceně. To je divné. Prosím, aspoň pár veršíků!

Kočičí oči září ve tmě,
Hledají, pátrají, doufám, že po mě.
Šeptám, prosím, dotkni se mé tváře,
neodcházej pryč , bojím se být sám,
nechceš tu zůstat? Se s touhou v srdci ptám.

Zavřu oči. Komu ty slova patří? Drnk, drnk…. Slova dostávají mazlivou melodii. Myslím, že to tu veverku na stromě dostalo a na první pohled se do mě zamilovala. Aspoň tak vypadá, sedí na okraji větve a nehybně mě poslouchá.

Jak asi chutnají tvé rty?
Udělám první krok já nebo ty?
Bojím se, co mi odpovíš.
Neváháš s odpovědí. Ty už to víš?

Co to kvákám za nesmysli! Hlavně nic nezpívej, už teď mám strach, co ze mě dalšího vypadne.

Krok za krokem, jsi ke mně blíž,
Stůj, nepřibližuj se, o co se pokoušíš?

Mlátím do strun jako pominutý. Cítím slabé vzrušení po celém těle, jako bych si to právě rozdával s nějakou pěknou holkou. Holkou?

Chutná tak sladce,
Jsme jedno tělo,
Já a on!

Ta veverka to psychicky nevydržela, konec písně ji vyloženě dostal a do mého skomírajícího ječení se jen ozvalo tiché žbluňk.

„Tak to jsem nepochopil,“ ozvalo se vedle mě.

Vyskočil jsem na nohy tak prudce, až se loďka rozhoupala na tiché vodě.Nejsem nějaký pánbíčkář, umím nadávat i sprostě: !píp!, !píp!, !píp!....

„Ty magore!“ vřískám. „Jak jsi…!“

Nestačím se ani pořádně uvědomit, kdo se mi uprostřed jezera najednou zhmotnil v pramici, protože ta pitomá loďka se pořád kymácí ze strany na stranu, mokré nohy mi podklouznou na hladkém povrchu, jen stačím máchnout kytarou ve vzduchu a něco zaklet. Udělal jsem takový ten pohyb, co umí fotbalista odkopnout míč za sebe přes hlavu, akorát, že u mě to nebylo tak efektivní, dopadl jsem na záda a praštil se do hlavy. Pustil jsem kytaru a sklouzl do vody, která mě ihned pohltila a bez mého jediného odporu si mě láskyplně vzala do své náruče.

„Takanashi!“

Někdo mě volá. S..u na tebe, pořád mě jen děsíš.

„Takanashi!“

Je děsně otravnej. Dělá se mi z něj zle. Asi budu zvracet. Snažím se nadechnout, ale v plících mám vodu. Někdo mě převrátí na bok a já se rozkašlu.

„Takanashi!“

Dýchání mě bolí. A je mi zima. A kde mám kytaru? Těkám očima po okolí. Mokrý zrzavý chuchvalec sedí v trávě a snaží se packami vysušit splihlý kožich a ocas. Kytara leží opodál. Pokouším se zvednout.

„Takanashi!“

Obrátím hlavu po hlase.

„Nesnáším tě,“ vysoukám ze sebe.

„Tak promiň, že jsem tě vylovil,“ odfrkne naštvaně a přivře svoje zelené oči do té své kočičí štěrbiny.

Tmavé vlasy mu rámují obličej, mokré bílé tričko se snaží vyždímat několika kroutivými pohyby, takže se chlubí svým nahým vypracovaným hrudníkem, který mě v této situaci ale vůbec nevzrušuje. Tak jo, ale jen trochu.

„Nemůžeš mi takhle skákat do soukromí,“ zakašlu a položím se zpět do trávy.

„Jsem ze břehu nerozuměl, co jsi vřískal,“ ušklíbl se Kaishite.

„Chci jít domů,“ zamručím a po čtyřech se doplazím ke kytaře, zvednu se pomocí ní, odkopnu veverku, která se mi snažila vrýt drápama svůj podpis do dřeva kytary, asi na protest proti mé písničce a vydám se směrem k cestičce, která mě sem přivedla od vlakového nádraží.

„Myslím, že ti domů nic nejede,“ volá za mnou Kaishite.

„Nezajímají mě tvoje kecy,“ mávnu rukou.

Po půl hodině se dobelhám na nádraží. Je tu pusto. Dokonce tu nevisí ani jízdní řád. Nový mobil jsem si ještě nepořídil. Kaishite stojí dva kroky ode mně a mává rukou s mobilem ve vzduchu.

„Není tu signál,“ hlásí.

„Nepřibližuj se ke mně,“ natáhnu před sebe kytaru. „Jsem ochoten ti ji omlátit o hlavu.“

„Co kdybych…“

„Ani náhodou,“ kroutím hlavou. „Počkám si na vlak.“

Není tu ani lavička. Sakra, kde jsem to vystoupil? Zima je mi pořád. Mokré oblečení se nehodlá usušit, protože slunce se schovalo za mraky, které odkudsi přitáhly a pokryly celé nebe a převzaly nad ním svou moc. První kapku jsem ani necítil. Vlak opravdu žádný nejel. Kaishite stojí opřený o zeď zchátralé budovy a pozoruje mě.

„Klidně tě tu nechám,“ začíná být netrpělivý.

Kapky se totiž mění na prudký déšť a já na něm zatvrzele stojím a zírám na koleje, jakoby se každou chvíli měl objevit vlak.

„Co ta tvoje písnička?“ nadhodí.

„Nevím, o čem mluvíš,“ odseknu.

„Ta veverka dostala myslím infarkt.“

„Tak akorát z tebe..“

„Jsi nervózní,“ zašeptá mi do ucha.

Tiskne se mi na záda nahým hrudníkem a pevně mě objímá kolem pasu.

„Kaishite, pusť mě!“

„s**eš mě, je mi fakt zima,“ zavrčí mi do vlasů a já jen ucítím zvedající se vůni ozónu a pak nic.

….

„Co děláš v Takanashiho posteli?“ nahne svou blonďatou hlavu Kiiroi na stranu.

„Zmokli jsme, tak jsem tu na noc zůstal,“ usměje se Kaishite.

„Venku ale neprší,“ vrtí hlavou.

Kaishite pokrčí rameny a položí prst přes ústa.

„Tiše, ať nevzbudíš bráchy.“

Otevřu oči do šera. Vedle postele stojí Kiiroi a usmívá se. Cítím na sobě něčí ruku, příjemně hřeje a je volně položená na mém boku. Sakra!

„Ty jsi pomaloval bráchovi břicho a udělal ty videa?“ vyzvídá dál.

Kaishite se jen zavrtí a přilepí se mi víc na tělo. Sakra!

„Máš nějakou holku?“ nepřestává se ptát Kiiroi.

„Holku?“

Ruka mi přejede jemně po kůži, až moc blízko…

„Líbí se mi tvůj brácha,“ řekne jen tak bez obalu Kaishite.

Vystřelím ze své postele, strhnu sebou peřinu, protože vím, že jsem nahý a vrazím do židle, až ji převrhnu. Kaishite zůstává ležet na boku v mé posteli, jen se lehce nahne, aby schoval svoje nádobičko a trapně se uculí. Jen vzít štětec, pár barviček, velké plátno a pak si jeho nádherný akt vyvěsit nad postel.

„Máš dobrej vkus, Takanashi,“ obrátí se na mě Kiiroi, v její ruce se objeví zákeřná zbraň – mobil, a udělá pár fotek.

Vrhnu se na ni s úmyslem ji navždy umlčet. Pohotově sáhne jen do kapsy, vytáhne zmačkaný papírek a začne pomalu natahovat svoje: „Mamiiiii“

„Dobře, nevřískej, beru to,“ vyhrknu, vytrhnu ji její umlčovací podmínky na papírku z ruky a vytlačím ji z pokoje.

„Kaishite,“ otočím se zpět do pokoje, ale ten je prázdný, jen na matraci je ještě vytlačená jeho ležící silueta.

Položím dlaň na to místo, je ještě teplé, po bavlněných vláknech přebíhá jemná statická elektřina a slabounce mě brnká do polštářků od prstů.

„Kaishite,“ zašeptám do ticha. „Zabiju tě.“