Tajemství v nás - část 1 - Nevyhnutelné střetnutí

„Máš domácí vězení, Takanashi!“ doléhá ke mně ještě mámin hlas.

Dnes se mi to zrovna nehodí, dnes ne. Otevřu okno a dívám se dolů, jak je to asi vysoko. Nějakých 6 metrů, brnkačka. Trochu toho plazivého břečťanu by mou muší váhu mohlo unést. Teda ten chodník opodál se mi moc nezamlouvá, kdyby něco, raději bych padal do nějaké trávy, ale co bych neobětoval pro umění.
Snažím se upevnit si kytaru, pěkně uloženou v pouzdře jako v bavlnce, na záda, aby mi v lezení po zdi nijak nezavazela, ale nějak se mi to nedaří. Ještě jednou zkontroluji výšku a nějaký zbabělec v mém nitru mi začne útěk vymlouvat. Nenechám se zastrašit a vystrčím jednu nohu ven.

„Máma ti zakázala chodit ven,“ ozve se ode dveří a moje mladší sestřička Kiiroi si mě měří vyčítavým pohledem.

„Ty jsi ale nic neviděla, že jo?“ usměji se na ni.

„Ale bude to drahé,“ uhladí si své blonďaté vlasy, které v jejím případě vůbec nepatří anděli.

„Spěchám, zatím si to rozmysli a napiš si seznam,“ odbydu ji.

Její pohled je přímo ďábelský a už teď lituji svého přistoupení na její hru. Zavře za sebou tiše dveře a slyším, jak se chichotá. Takže zpátky k mému lezení. Sedím si tak na parapetu a přemýšlím, jak dolů. O několik vteřin později už nesedím na parapetu, ale držím se ho rukama a visím. Nohou se snažím našlápnout na dřevěnou mřížku, po které se plazí břečťan. Netušil jsem, že to bude tak těžké, zatraceně. Konečně jsem zavadil o nějakou tu oporu a pevně se chytil kytek. Jo, je to dobrý, půjde to, oddychnu si a udělám další odšlap dolů.

To, že mi něco prasklo pod nohama, byla ještě maličkost. Že držím v ruce dlouhý šlahoun břečťanu, který se rozhodl pustit své opory, by taky ještě ušlo. Ale že se řítím několik metrů směrem na dlažbu, už mi dobré nepřišlo.

Hlavně ať se nic nestane kytaře!!!

Dělej to jak kočka, na všechny čtyři!!!

Příště použij dveře!!!

Pářu břečťanem zelenou zídku jako Jack Rozparovač nějakou prostitutku, pevně ho svírám ve své ruce a doufám, že bude někde pevně držet a já zůstanu zachráněn viset několik centimetrů nad chodníkem, jak je to v napínavých filmech.

Tak to se bohužel nestalo. V mém případě to nefunguje. Nejenomže ležím na dlažbě a z obou kolen mi teče krev a na chodníku je několikamilimetrová vrstva mého DNA ve skalpované kůži, myslím, že jsem si vykloubil rameno nebo něco udělal s rukou, protože s ní nemůžu hýbat.

Ty blbče, jen ať to není zápěstí!!!

Zvednu se, abych se mohl pořádně prohlídnout, ale hlavou do někoho vrazím a posadí mě to na zadek.

„Jé, Takanashi, to byl teda pád!“ směje se na mě dívka s šíleně růžovými vlasy, svázané do dlouhých culíků a nahne se nademně tak blízko, až nelze přehlídnout její nadutý dekolt, jehož vypadnutí se snaží zabránit dva pidi knoflíčky, napínající bílou látku blůzky. „Dívej, natočila jsem to na mobil a poslala Maiko. Ta se potrhá smíchy.“

Mám blbou paměť na tváře natož na jména. Ale tahle se nedá přehlídnout, i když byla z druhé třídy.

„Kyoko,“ vyhrknu.

„Páni, máš odřený kolena a děsně krvácíš,“ píchá mě prstem do krvácející rány. „Nebolí tě to?“ a s vyplazenou špičkou jazyka, jak se soustředí o neroztřepaný záběr, si fotí moje kolna. „Až to Maiko uvidí, hodí šavli, nesnáší pohled na krev,“ poťouchle se usmívá.

„Uh,“ vysoukám ze sebe…taky nesnáším pohled na krev.

„Bydlím kousek odtud, pojď, ošetřím ti to,“ zatáhne mě za ruku a zvedne ze země.

Zařvu jak yeti, když ho zrovna načapali turisti, jak močí na kleč, slzy bolesti mi vytrysknou do očí a snažím se přesvědčit sám sebe, že sedět za vraždu tohoto stvoření, mi za to nestojí.

„Promiň. Máš něco s rukou?“ začne mě ohmatávat a otírat se o mě svým hrudníkem.

„Myslím, že … je … to … dobrý,“ vysoukám ze sebe. „Jen … na.. ražený.“

„Tak já ti to zavážu,“ a tlačí mě někam za roh, úplně jiným směrem, než potřebuji jít já.

Kulhám před ní jak Joffrey de Peyrac a neodvažuji se ji vzdorovat. Její dům je fakt kousek od toho našeho, ani jsem nevěděl, že mám takovou kočku hned za rohem. Proč by mě to taky mělo zajímat, že?

„Tady si polož ten bágl,“ ukazuje na zem v chodbě.

Mou kytaru a na zem?! Ani náhodou! Pozvedla obočí v očekávacím gestu takovým způsobem, že jsem si sundal ten hudební nástroj meteleskum bleskum a opřel ho o zeď. Tlačí mě stále někam do prosvětlené chodby, vymalovanou výrazně oranžovou barvou s žlutými chryzantémami.

„Tady je můj pokoj, posaď se,“ ukáže na bílé křesílko jak pro princeznu.

Páni, má ten pokoj jak Barbie! Klesne mi čelist, ale snažím se svůj úžas a odpor nedávat moc najevo. Začne přehrabovat šuplíky bílé komody a já se cítím dost nesvůj.

„Kde máte koupelnu? Šel bych se zatím trochu umejt,“ nadhodím.

Něco jako „doprava, doleva, rovně“ zahuhlá od zapáleného hledání Kyoko a mávne rukou do prostoru.

Vypotácím se do chodby a přemýšlím, odkud jsem sem přišel, protože můj orientační smysl je na nule. I když za umytí nic nedám. Říkala sem a pak zabočit a druhý dveře?

Vpadl jsem do té místnosti už s myšlenkou, že jsou to špatný dveře. Když mě něco odhodilo na zeď, zafunělo mi to tváře a ucítil jsem tlak něčeho studeného na krku, tak jsem to věděl úplně přesně.

„Co tu děláš?!“ zesílil tlak na mém hrtanu. „Kdo tě sem pustil?“

„Kyoko,“ zachroptím.

„Co máš s mou ségrou?!“

„Niiiic. Hledám koupelnu.“

Převyšuje mě o hlavu, tmavé vlasy mu trčí na všechny strany, sahají mu do obličeje, takže na něj ani pořádně nevidím. Zamžourám očima na bok a zahlídnu železné kolečko. Ten pošuk se mě snaží uškrtit činkou? Snažím se nabrat vzduch už do skoro prázdných plic a do nosu mě udeří vůně kolínské a pořádně propoceného těla. Sakra, proč mi to voní?! Spocenej chlap s činkou na mým krku?

„Tady nejsou veřejný záchodky!“ procedí mezi zuby. „Radím ti, abys všechny svoje tekutiny, i to ostatní, vzal hezky zpátky sebou zase domů!“

Tlak povolil a já se chytil za krk, jestli ho mám ještě celej. Rychlými nádechy doháním kyslíkový deficit.

„Kyoko mi jen chtěla dát…“ soukám ze sebe.

Špatně volená slova! Mám jeho velkou tlapu zpět na svém krku.

„Dotkneš se Kyoko a rozsekám tě na malý kousíčky a nacpu tě do krabičky od sirek!“ sykne mi do obličeje a pohodí hlavou za sebe.

Přes holé rameno poznamenané jen pramínkem vlasů, zírám na poličku, na které jsou vyskládané různé krabičky od zápalek. To sbírá krabičky nebo tam má fakt nějaké ostatky nápadníků prsatky Kyoko?

„Je to to druhé,“ zašeptá mi do ucha, pustí mě a poodstoupí krok ode mě.

Sakra, umí číst myšlenky? Ta představa mě vyděsí, protože jeho ústa se usmívají, a když si prstem odhrne vlasy z očí, zelenkavé jako kočky, naskočí mi husina. Rychle uhnu pohledem dolů, přes jeho nahý vypracovaný hrudník, ruku svírající těžkou činku, krůpěje potu stékající po kůži, které se vpíjí do okraje tepláků, stažených proklatě nízko. Modlím se, ať na mě nejde vidět žádné vzrušení, které mi projelo po zádech.

„Opakuj po mě,“ přitiskne mi chladnou činku pod nos. „Kyoko, dotknout se, krabička.“

„Kyoko, dotknout se, krabička,“ vychrlím ze sebe.

„Zapamatuj si to a teď zmiz!“

Instinkt zvířete lapeného v pasti mě během několika sekund vyvede z neznámého prostředí na ulici, trhám rekordy ve sprintu i s krvácejícími koleny. Že jsem tam nechal svou drahocennou kytaru jsem si uvědomil, až když jsem stál před barem Shabby hole, jehož dveře byly zamčené, tlumeně se zevnitř ozývaly zvuky bubnů a kytar a já se jen zklamaně mohl dívat na vyvěšený plakát „Konkurz na pozici baskytary skupiny Dollars“.

Tak tohle byl opravdu můj velice špatný den. Utekl jsem přes zákaz rodičů, abych se mohl zúčastnit konkursu do své místní oblíbené rockové skupiny. Přišel jsem o svou kytaru, na kterou jsem šetřil a makal po brigádách dvoje svoje prázdniny. Stejně mi to bylo k ničemu. Stojím tu před zavřeným barem, za několik minut asi umřu na ztrátu krve a tlaku na hrtanu, se stále nemůžu zbavit.

A co je nejhorší, od dnešního dne mě strašil ve snech nějaký chlapík, s kočičíma očima a jeho sbírka krabiček od zápalek, nacpaná na kousíčky nasekanýma odvážlivcema, kteří neposlechli jeho příkaz - příkaz Kyokohiho bratra. Ty tři slova se mi vryla do paměti, provází mě na každém kroku, mám je místo počítání oveček před tím, než usnu, takže se probouzím s kruhy pod očima, protože s takovou ukolébavkou se opravdu moc blbě usíná, to mi věřte.

Jak jsem se dostal domů, si ani nepamatuji. Rodiče jsem cestou asi nepotkal, protože k sedřeným kolenům a namoženému rameni nepřibyl žádný jiný úraz. Brečel jsem celou noc. Nemohl jsem rozdýchat svou promarněnou šanci ukázat své brnkací umění. Dollars zmizeli v hluboké propasti nedosažitelnosti.

A pořád tu byl ten chlap… s činkami… s tepláky proklatě nízko….

Vypadni z mé hlavy, magore!!!

------

„Takanashi, to je teda úlet,“ zdraví mě na chodbě někdo ze třídy.

Snažím se všem vyhnout velkým obloukem a zakrýt svou školní brašnou obličej, který po několik dní baví naší školu na sociálních sítích, teda můj super pád zasukovaný do břečťanu.

„Takanashi, doufám, že tě můj bratr moc nevyděsil?“ lísá se ke mně Kyoko.

Kyoko! Pípá mi výstražně signál v hlavě. Nedotýkat se!

„Vypadáš, že jsi několik dní nespal,“ zastaví mě Kyoko tím, že svým mega poprsím zabere úzkou uličku mezi skříňkami. „Není to kvůli bráchovi?“

Natáhne směrem ke mně ruku. „Co tvoje ruka?“

Vyděšeně se rozhlédnu po chodbě. Krabička, krabička, krabička, hučí mi v hlavě. Ten vysoký kluk, ve školní uniformě, opírající se o zeď a dělá, že se o nic nezajímá… cítím, jak na mě visí pohledem, dohání mě k šílenství a vůbec si nemůžu vychutnat příležitosti kochat se nejkrásnějšíma kozama na škole.

„Niisan je takový milouš,“ pokračuje zasněně Kyoko. „Neublížil by mouše. Miluje zvířata, kočky….“

Dopadnou z výšky deseti metrů na všechny čtyři?

„… štěňátka…“

Umí plavat, i když jsou svázaní v pytli a plují si po řece?

„Zapomněl jsi u nás asi kytaru,“ nadhodí. „Zastavíš se pro ni?“

Skoro se mě dotýká a postava přilepená ke zdi se vydá směrem k nám.

„Eh, dík, můžeš si ji nechat…“, předvedu ukázkový úprk při vyhlášení leteckého náletu.

Nevím, jak jsem přežil školu. Podle mě jsem spal s otevřenýma očima. Po vyučování jsem nešel domů. Seděl jsem na lavičce vedle nějaké staré paní, která házela suchý chléb kačenám, plovoucím po řece a snažil jsem se nebrečet nad ztracenou kytarou.

Vynechal jsem večeři, jen jsem něco zamumlal na pozdrav a šel do svého pokoje.

Ležela tam odhalená jen v negližé jako milenka, s nažhavenými strunami, v mé rozestlané posteli, s vyzývavým výrazem ve tváři: Vem si mě. Klekl jsem vedle postele na svoje odřená kolena, nevnímajíc bolest, zahrnul jsem svou kytaru miliony polibky, děkuji bohu a je mi úplně jedno, jak se sem dostala.

Bůh je přece všemocný.