Tajemství rasy 02

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám, které jsem v první kapitole opomněla: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 2 – Zvědavost zabila kočku

Ležel v posteli a nemohl usnout. V hlavě mu vířila spleť otázek. ‚Nově nastupující studenti? A on je jedním z nich?´ Hm, na studenta teda fakt nevypadal. Alespoň ne na normálního studenta. Stále slyšel hlas toho kluka, tak zvláštně měkký…. A když zavřel oči, okamžitě viděl ty jeho. Velké, upřené, fascinující, pohlcující...
‚To je šílený,´ pomyslel si a přetočil se na záda. Začínal mít zlost sám na sebe. ‚Proč mě vlastně zajímá? Proč ho prostě nepustím z hlavy?´ Od jejich setkání a tedy nástupu nových studentů uběhl týden. Celý jeden týden a i přesto, že studenti Cross akademie byli ubytováni přímo v areálu, ještě ho nepotkal. Ani na ubytovně, ani ve škole. Skoro se zdálo, že ke studiu nakonec nenastoupil – ani on, ani ti ostatní tři. Ale včera zaslechl, jak se bavila Yuki s Yori, její nejlepší kamarádkou, že se šušká, že to jsou studenti se zvláštním režimem výuky a proto nejsou v normálních třídách s ostatními. To by ledacos vysvětlovalo. A to by také znamenalo, že i jejich ubytování by mohlo být odlišné od normálních studentů.
Zero se ušklíbl. Ne, že by ho to překvapilo. Vlastně něco podobného očekával. Prominentní, zazobaní, rozmazlení a nadřazení spratci. Už se s takovými setkal. Nebylo o co stát. V akademii bývali ubytováni ve velkých pokojích, nacházejících se na koncích jednotlivých křídel chlapecké a dívčí ubytovny. Ty byly spojeny uprostřed velkým schodištěm, kde byla kancelář ředitele Crosse. Tyto pokoje bylo také možné díky jejich velikosti různě dovybavit nebo přestavět.
Zero se zle usmál. ‚Co se tak trochu mrknout, kde a jak nový student bydlí? No, ne, že by byl tak moc zvědavý, ale co je špatného na tom, že chce vědět, co je ten kluk zač?´ Bylo jasné, že když se potkali v obchodním centru, Kuran už věděl, kdo Zero je. Jinak by si nemohl být tak jistý jejich dalším setkáním.
Bylo rozhodnuto. Deka odletěla prudce stranou a Zero vstal. Svižně se nasoukal do riflí a přes triko přehodil košili. Knoflíky se nezabýval, večer to byla nepodstatná věc. Z kalhot uniformy vytáhl pásek, protáhl poutky riflí a zaklapl. Bez ponožek vklouzl do botasek. Chvíli přemýšlel, jestli si má vzít baterku, ale pak tu myšlenku zavrhl, protože kdyby náhodou někdo zahlédl paprsek světla, mohl by to být problém.
Přešel ke dveřím svého pokoje a opatrně otevřel. Chodba byla tichá, sem tam svítilo světlo, ale jen tak, aby se jeden nezabil, když šel. Ostatně, bylo už okolo půlnoci, takže co se měl kdo courat po chodbě. Tiše vyklouzl ze dveří. Zerův pokoj byl jeden z posledních obydlených pokojů v této části ubytovny. Byl samotář, vyhovovalo mu to. A díky jeho uzavřené povaze a chladnému chování k okolí, to bylo dobré i kvůli případným konfliktům, které by mohl vzniknout.
Dostat se tedy nepozorovaně do odlehlé části koleje z jeho pokoje nebyl zase až takový problém. Problém ale byl, že jak se vzdaloval od svého pokoje, světel na chodbě postupně ubývalo, až nezbylo žádné. Kdyby nebylo velkých oken, kterými dopadalo měsíční světlo, nerozeznal by ani ruku před nosem. ‚Přece jen jsem si tu baterku měl vzít,´ pomyslel si. Ale na návrat už bylo pozdě. Jeho cíl byl na dosah a popravdě, kdyby se teď vrátil, asi by se znovu k podobné akci neodhodlal.
Na chvíli se zastavil a poslouchal. Všude bylo ticho. Pomalu zahnul za roh a vyšel po bočním schodišti do patra. Chodba před ním byla temná a tichá jako všechny, kterými v této odlehlé části ubytovny prošel. Tady někde už by to mělo být.
Nejasně si uvědomil, že vlastně ani neví, které z těch pokojů jsou vlastně obydlené a ve kterém z nich bydlí ten kluk. ‚Sakra! Podle čeho jsem si myslel, že to poznám? Podle cedule VSTUPTE?! Nemůžu přeci zkoušet každý pokoj, zvlášť když tam může někdo spát,' běželo mu hlavou. Udělal ještě pár kroků vpřed a pak si rozmrzele povzdechl. ‚Aaah jo, tak se přeci jen vrátím…' Ale při prvním kroku zpět okamžitě ztuhnul. Měl pocit, že něco slyšel. Znělo to jako kroky, ale možná se mýlil. Navíc, kdo by sem taky chodil bez světla?
KLAP! KLAP!
Ne, teď to slyšel zase! Kroky!! ‚No, tak tohle mi ještě scházelo. Jestli mě tu někdo najde, tak bude problém! Ale kdo kruci může být tak pozdě v noci vzhůru?!'
Zero si bleskově zul boty, otočil se a pokud možno co nejrychleji a nejtišeji, se rozeběhl na konec chodby. Tam se přitiskl k posledním dveřím v řadě. ‚Ještě, že je dnes úplněk a měsíc svítí tak silně, jinak bych se v té tmě asi přerazil,' pomyslel si a snažil se uklidnit dech a rychlý tlukot svého srdce. Moc dobře to nešlo a ke všemu se zdálo, že se kroky přibližují. Pevně sevřel boty v ruce.
‚Co teď? Vypadá to, že ten někdo má pokoj asi někde tady!' Zero začal panikařit. Přitiskl se silněji ke dveřím. Sice se díky té troše světla zvenčí nezabil, ale také ho tma nedokáže pořádně skrýt. Najednou dveře za ním povolili. Na poslední chvíli chytil trochu balanc, takže sebou netřískl o podlahu, nicméně i tak byl jeho vpád dost hlasitý. Nekontrolovatelně udělal několik malých, rychlých kroků do pokoje. Rukama se snažil něčeho zachytit a automaticky pustil boty. Dopadly překvapivě tiše, ale i tak mu to připadalo jako rány z děla. Náhodně sjel rukou po klice dveří. Její hrany byly ostré a odřely Zerovi prsty.
‚Tss,' uteklo mu bolestivě dřív, než se stačil zastavit.
Přitiskl si prsty automaticky k puse a snažil se poslouchat. Ale kromě svého bušícího srdce neslyšel nic. Všude bylo ticho. Bylo skoro až děsivé. ‚Kam šel?' proběhlo Zerovi hlavou. ‚Už někam do pokoje? Nebo - nebo se zastavil a také poslouchá?!' Zero se znovu vyděsil. Musí zavřít dveře, aby to vypadalo, že tam bydlí! Rychle chytil kliku znovu, ale teď už dával pozor, aby se opět nezranil a tiše na ni zatlačil. Dveře se zavřely naprosto bezhlučně. Zero si konečně vydechl. Tak tohle tedy opravdu neplánoval! Naštěstí se zdálo, že pokoj je v tuto chvíli prázdný. Kdyby ne, majitel by se už jistě ozval.
Pomalu se rozhlédl. Jeho oči už docela zvyklé na nedostatek světla z chodby rychle putovaly po pokoji. Byl opravdu velký. Minimálně čtyřikrát tak velký jako Zerův a kralovalo mu nádherné, velké okno. Závěsy byly stažené po stranách, takže i tady panovalo alespoň nějaké světlo. Pod nohama cítil něco příjemného a měkkého – koberec! Lehce zvedl nohu a přejel chodidlem po vláknech. Příjemně to lechtalo, a když nohu položil zpět, prsty cítil, jak vysoká a měkká vlákna jsou.
Přímo před sebou u okna viděl obrys velkého stolu. Nalevo od něj byla podle tvaru asi pohovka se dvěma křesly a menším stolkem. Napravo ohromná postel se závěsy. Popošel k ní, aby se ujistil, že je v pokoji opravdu sám a nebude nepříjemně překvapen. Závěsy byly stažené vždy k jedné straně a postel byla skutečně prázdná. ‚Díky Bohu za to,' oddychl si a vynadal za ten stupidní nápad jít do těchto míst, místo aby spal. A pak se zarazil.
‚Ta vůně!' blesklo mu hlavou. ‚Tu přeci znám! Přesně takhle byl cítit ten kluk, kterého jsem srazil a kvůli kterému jsem se skoro dostal do průšvihu. Je možné, že bych náhodou opravdu našel jeho pokoj?' přemýšlel udiveně Zero. ‚Ale kde vězí? Jak to, že tu není?' Zvědavě přistoupil až těsně k posteli, ze které, jak se mu zdálo, vůně vycházela. Sklonil se a lehce přejel dlaní po povlečení. Bylo neuvěřitelně hladké. Chladné a přesto příjemné na dotek. Naklonil se tam, kde podle obrysů tušil polštáře a zhluboka se nadechl. Ano, nemýlí se, je to ta samá vůně, kterou cítil z toho kluka. Jak že říkal, že se jmenuje? Kaname?
Zero se narovnal a projel si vlasy prsty. „Co to proboha dělám?" zamumlal nahlas. „Kdyby mě tu Kuran viděl, bude si myslet, že jsem …" Nedořekl.
Něčí ruka se mu pevně přitiskla k puse. Než stačil jakkoliv zareagovat, prudké trhnutí jeho hlavu dozadu a následné pootočení jej přirazilo čelem ke zdi, což bylo dost, aby byl na okamžik dezorientován. Jedna ruka mu byla bolestivě zkroucena za záda a cizí tělo ho tisklo silou ke zdi.
„Mmphh!“ vykřikl překvapeně do dlaně, která byla stále na jeho ústech.
Vzápětí uslyšel ten hlas a krev mu ztuhla v žilách.
Kuran!!!

--------------------------------------------------

Kaname se podíval na hodinky. Bylo něco málo po půlnoci. ‚Za chvíli bude pauza na jídlo,' pomyslel si roztržitě. Dnešek byl celý nějak divný. Nejprve ten šílený sen. Neviděl stříbrovlasého ředitelova syna celý týden, ale jak se zdálo, jeho fantazii to vůbec nevadilo. Sen byl tak živý, až se Kaname svým sténáním vzbudil. To bylo fakt na zabití. Proč se mu zdálo zrovna o něm? Dokonce si musel dát i studenou sprchu, aby se uklidnil. A pak nechtěně viděl spát Hanabusu Aido v posteli Akatsukiho Kaina. A, i když tam Kain nebyl, Kaname se cítil trochu trapně, že tam tak vletěl. Ještě, že Aidou spal. A aby toho nebylo dost, zapomněl sešit s poznámkami, o který ho požádal Takuma. Sice by mu ho mohl půjčit po vyučování, ale rozhodl se pro něj zajít o přestávce na jídlo. Aspoň něco snad dnes bude tak, jak má.
Nicméně už skoro půl hodiny měl divný pocit. Vlastně mohl říci, že byl nervózní. Vůbec nechápal proč, ale už se dál nemohl soustředit na výklad učitele. ‚Možná by pomohlo odejít o trochu dřív, než pauza začne a provětrat si hlavu.' Přejel očima po svých přátelích. Naštěstí se nezdálo, že by si někdo jeho neklidu všiml a tak se omluvil a rychle opustil třídu. Koutkem oka zaregistroval překvapené pohledy, ale nikdo nic nekomentoval.
Kaname se rozhodl jít rovnou do svého pokoje pro ten sešit a pak na krátkou procházku po zahradě akademie, než půjde na jídlo. To by mohlo být příjemné. ‚Měsíc dnes svítí opravdu jasně,' pomyslel si s úsměvem, když procházel kolem oken lemujících jednotlivé chodby ‚a fakt, že je dnes úplněk, jen umocňuje jeho kouzlo.' Po této myšlence cítil, jak se jeho nálada lehce zlepšila. Ne o moc, ale i tak to bylo lepší než nic. Čím více se blížil ke svému pokoji, tím méně lampového a více měsíčního světla vnímal. To bylo pro jeho ostrý zrak opravdu příjemné. Viděl ve tmě stejně dobře jako ve dne, možná dokonce i lépe, protože denní světlo bývalo zvláště za slunečných dnů dosti ostré a bolely z toho oči.
Zrovna šel po chodbě k bočnímu schodišti, když něco zaslechl. Zastavil se a pozorně poslouchal. Měl pocit, že zaslechl kroky. Nebo - že by se mu to zdálo? ‚Je hluboká noc, kdo by tu co dělal,' znejistěl. ‚A nikdo kromě mě a mých přátel tady právě teď nebydlí, takže - ....' Ne, nezdálo se mu to! Teď slyšel něco jako tiché zamručení. Kaname popošel o několik kroků dopředu, aby lépe slyšel. Najednou bylo všude ticho.
‚Hm, ať už je to kdokoli, zřejmě jsem ho vyplašil,' usmál se Kaname. Začal cítit lehké vzrušení. Tohle bylo skoro jako lov. Jeho smysly se napjaly. Zachytil něčí pach. Podivně známou a přesto cizí vůni. Znovu se rozešel. I přes své kroky mohl slyšet něčí rychlý úprk chodbou, ale znělo to jinak než předtím. Tak nějak tišeji a mlaskavěji. ‚Mlaskavěji?' zasmál se tiše sám pro sebe. Tak tohle ho opravdu začíná zajímat. Stoupl na první schod a znovu se zastavil. Všude bylo ticho, ale on už věděl, že ten někdo tam je.
Rychle a tišeji než předtím vyběhl po schodech. Právě včas, aby zahlédl nějaký rychlý pohyb u svých dveří a následně uslyšel dvě tlumené rány a něčí bolestivé zasyknutí. A pak ho slabá, nečekaná vůně uhodila do napjatých smyslů – krev!!! Cítil, jak se mu celé tělo napjalo samo od sebe a srdce se rozbušilo rychleji, když začalo pumpovat adrenalin do jeho žil. ‚Jaká nádherná vůně - bohužel rychle zmizela,' povzdechl si zasněně Kaname.
Pomalu a teď již opravdu zvědavý se blížil tiše ke svým dveřím. Dal si záležet, aby jeho kroky nevydávaly žádný hluk. Byl už velmi blízko, když ucítil závan vzduchu, jakoby se zavřely. Opět se na chvíli zastavil a napjatě poslouchal. Skoro mohl slyšet něčí dech za nimi a hlasitý tlukot srdce dotyčného. Ovšem, nic víc. Kaname došel až těsně ke dveřím a veden svými ostrými smysly se neomylně sklonil ke klice, na níž ulpělo něco málo z té nádherné vůně, kterou předtím cítil. Mělce se nadechl a pak lehce přeje svým jazykem po hraně kliky.
‚Mmm, ano...' zabušilo mu v mysli a duhovkami probleskla temně červená.
Prudce se postavil a sevřel ruce v pěst. ‚Tak dost, ovládej se!' vynadal si Kaname a zavřel pevně oči. Začal korigovat své zrychlené dýchání a tep. Už začínal tušit, kdo je ten nezvaný host za dveřmi. To by vysvětlovalo, proč mu byl předtím ten pach tak povědomý a přesto cizí… Kaname se usmál. ‚Zdá se, že dnešek přeci jen nebude tak špatný.'
Opatrně stiskl kliku a pootevřel dveře. Mohl slyšet vzdalující se dech druhého chlapce. Jeho vůně ho zasáhla naplno. Teď už si byl jistý, i kdyby ho neviděl. Byl to on. Byl to Zero! Ale co tu dělá? Kaname tiše vklouzl do pokoje a díval se, jak Zero stojí před jeho postelí. Viděl, jak se dotýká povlečení. ‚Co to sakra…?!' nechápal. Když se Zero sklonil k jeho polštáři, už to nevydržel a tiše se přesunul za něj. A pak uslyšel, co Zero říká a v očích se mu zlomyslně zablesklo.
‚Zdá se, že tu někdo potřebuje lekci,' ušklíbl se Kaname. ‚Tak proč se trochu nepobavit?' A s tou myšlenkou přitiskl Zerovi svou ruku na ústa. Druhou použil pro jeho lepší znehybnění, než jej přirazil svým tělem tvrdě ke zdi.
Napůl překvapený a napůl vyděšený výkřik Zera byl udušen v Kanameho dlani a Kaname cítil, jak mu tep opět prudce stoupá. Ze Zerovi ruky, kterou se opíral o zeď, cítil Kaname slabou vůni krve. A se svou hlavou těsně vedle jeho, mohl slyšet zběsilý tep a hlasitý tlukot srdce a tvrdě se musel ovládnout, aby nepodlehl pokušení zarýt své pulzující tesáky do Zerova krku.
„Ty nevíš Kiryuu, že zvědavost se nevyplácí?"

-----------------------------------------------

Bylo to úžasně opojné. Netušil, že by zde, na akademii, mohl něco takového cítit. To chvějící se tělo pod jeho, ten zrychlený dech, tu atmosféru adrenalinu a strachu, která explodovala ve vzduchu okolo nich, jakmile Zero uslyšel jeho hlas a poznal, kdo jej drží. Ten ohlušující tlukot Zerova srdce, vůně jeho vlasů, vůně jeho krve……
Ruka sjela ze Zerových rtů a chytla jej pevně za bradu. Bez přemýšlení sklonil Kaname hlavu k Zerovi a pootevřenými rty lehce přejel přes jeho tvář směrem dolů. Špičkou jazyka vyrazil po hraně Zerovi čelisti a vychutnával chuť kůže. A pak následovaly drobné, horké polibky na krk, které za sebou zanechávaly žhavou stezku.
Zerova reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Prudce vydechl. Byl si více než vědom Kanameho těla, které ho tisklo ke zdi a každého jeho drobného pohybu, který udělal. Obklopila jej omamná vůně. Adrenalin se hnal jeho žilami a způsoboval, že Kanameho dotek cítil mnohonásobně intenzivněji, než by si kdy myslel, že je vůbec schopný vnímat. Když ucítil měkké rty na své tváři, myslel si nejdříve, že to byl omyl. Ale ta horká, úzká stopa po Kanameho jazyku – to nemohlo být omylem ani náhodou. A ty polibky, po kterých pálila kůže a při nichž začaly Zerovi tančit černé tečky před očima z nedostatku vzduchu, jak zadržoval dech...
Instinktivně sebou škubnul a pokusil se uvolnit. Ale sevření bylo pevné a místo uvolnění se jen znásobila bolest z jeho zkroucené ruky.
„Sakra Kuran! Co to děláš?!" vykřikl Zero.
Místo odpovědi Kaname pustil jeho bradu a popadl ruku, kterou se Zero opíral o zeď. Zvedl hlavu od jeho krku a přitáhl si ji k ústům. Olízl prsty, které si Zero poranil. Už nekrvácely, ale vůně tu stále byla. Zavřel oči, aby ji mohl lépe cítit. Zero otočil hlavu a vytřeštěně se na Kanameho díval. Byl zmatený. Nechápal, proč tohle Kaname vůbec dělá a nechápal reakci svého těla. Nejprve byl vyděšený a pak vzteklý z toho, že se tu nechal takhle chytit, aniž by si Kanameho všimnul a teď – Bože, teď začínal být – vzrušený?!
„Ne, ne, ne," zasténal Zero nahlas, aniž by si toho byl vědom.
Kaname se zarazil. Otevřel oči a podíval se přímo na Zera. Naskytl se mu nádherný pohled. Oči chlapce byly doširoka rozevřené a jejich normálně světle fialková barva byla teď naprosto tmavá. Tváře hořely jasnou červení a z pootevřených rtů vycházel přerývaný, rychlý dech. Výraz tváře a očí, v nichž se hromadily emoce, byl naprosto opojný. Kaname se vpíjel svým pohledem do těch velkých očí a vychutnával zmatek, který tam nacházel. Přiblížil se k Zerovým rtům, ale těsně před tím, než se jich mohl dotknout svými, Zero rychle otočil hlavu a přitiskl ji čelem ke zdi.
‚Ah, zdá se, že napoprvé je toho asi už dost,' pomyslel si Kaname trochu zklamaně. Jemně uvolnil svůj stisk na ruce, kterou držel zkroucenou za Zerovými zády a naposledy se nadechl chlapcovy vůně z tak těsné blízkosti. V příštích třech vteřinách byl překvapen sám sebou naprosto stejně, jako Zero.
Jakmile se Kaname vědomě nadechl v Zerově těsné blízkosti, aby si ještě naposledy vychutnal tu směs vůní, kterou chlapec vydával a kterou on mohl tak dobře cítit, udeřila jej nová, výraznější vůně, která začala pomalu, ale jistě dominovat nad ostatními, a která tam určitě předtím nebyla – vzrušení! Jakmile ji zaregistroval, Kaname jednal automaticky. Muselo to být u něj pro Zera něco čistě instinktivního, protože tohle se mu ještě nikdy s nikým jiným nestalo.
Zero cítil, jak tlak na ruce za zády polevil a už si skoro vydechl úlevou, když Kaname náhle pevně sevřel i jeho volnou ruku, stáhl ji také za záda a prudce přes obě přetáhl jeho nezapnutou košili, kterou mu strhnul z ramen. Pak jej jediným silným pohybem odhodil na postel. Dopad byl naštěstí bezbolestný, protože postel byla neočekávaně měkká, ale než jej stačila odpružit, Kaname už byl nad ním. Vše se stalo tak rychle, že to Zero stěží stihl zaregistrovat. Ovšem úleva, kterou tak krátce předtím cítil, rychle zmizela a byla nahrazena skoro panikou.
Kaname se zarazil, když znovu ucítil Zerovo tělo, tentokrát pod sebou. Seděl na jeho nohou, hrudí se lehce opíral o Zerovu a jeho ruce, teď volné, byly pevně propletené ve stříbrných pramenech. A on se díval znovu, ale teď už zpříma do chlapcových očí. Výraz v nich se divoce měnil. Něco, co vypadalo jako obavy, rychle zmizelo a místo toho Kaname viděl zlost, která prudce rostla.
„Zbláznil ses?!" vykřikl Zero a nejasně si uvědomil, že Kaname nereaguje. Kaname na něm skoro ležel, držel ho pevně za vlasy a strnule se na něj díval. Jeho oči byly obrovské a temně rubínové.
„Hej! Hej Kuran! Mluvím s tebou! Posloucháš mě vůbec?!" zkusil to Zero znovu.
Bylo to jako procitnout z krátkého omámení. Kaname zamrkal a snažil se rychle skrýt své vlastní překvapení. Slyšel Zerův hlas i jeho zlostný a trochu zmatený tón. Povolil sevřené prsty v Zerových vlasech a jemně jimi projel. Trochu víc se nad Zerem nadzvedl a pousmál se.
„Jistě Zero, poslouchám tě, ani nevíš jak moc," vrněl Kaname tiše a olízl si rty. ‚Ano Zero, poslouchám nejen, co říkáš ústy, ale také, co říkáš svým tělem a moc se mi to líbí.' Kaname se tiše zasmál.
Zero se zamračil. „Co je tady k smíchu?!" – ty namyšlenej spratku - dodal ve své hlavě. „Nepřijde mi to tu moc zábavné," vrčel Zero dál.
Kanameho úsměv se rozšířil. „Vážně ne?“ zeptal se nevině. „A já bych se vsadil, že jsi se až do teď docela bavil… hm, co říkáš, Kiryuu?“ a posunul své boky lehce nahoru po Zerových stehnech.
Zero sebou škubnul. „C-co?" vyhrkl, ale jeho hlas už nebyl tak přesvědčivě zlostný, jak by si přál. ‚Aaa, kdybych mohl, tak bych si nafackoval, že mě vůbec napadlo sem lézt,' běželo mu hlavou, zatímco cítil, jak se Kanameho ruka dala do pohybu.
Kaname si to užíval. Díval se a užíval si. Tohle prostě nemělo chybu. Vzpomněl si na svůj sen. Zvláštní, že se mu zdál zrovna dnes. Vzpomínal na pocit, když ve snu držel a hladil Zerovo tělo, když ho tiskl k sobě, když ho líbal a olizoval - a na to, jak nádherně Zero sténal... Kaname cítil, jak v něm prudce roste touha. Jestli to do teď byla jen zábava, součást trestné lekce, pak teď se jej to začínalo týkat víc osobně. Přesněji řečeno – fyzicky.
‚Když to bylo ve snu tak dobré, proč to nepřevést do skutečnosti? Proč nezjistit, jestli to nebude ještě lepší?' blesklo Kanamemu hlavou a on si byl už teď jistý, že to bude víc než jen dobré, víc než jen lepší, on si byl jistý, že to bude skvělé.
Pomalu sjel rukou ze Zerových vlasů a konečky prstů přejel po jeho tváři. Cítil, jak Zero ztuhnul. Jemně jej chytil za bradu a palcem přejel přes spodní ret. ‚Tak hříšné,' pomyslel si. Zero měl krásně měkké, jemné rty zabarvené do světle růžové. A takto pootevřené vysloveně žádaly o polibek. Sklonil se k němu blíž, aby je ochutnal a v tu chvíli se Zero začal prudce bránit.
‚Není možné, aby to věděl,' děsil se Zero ‚ani jednou se mě nedotknul tak, aby to zjistil,' sprintovaly mu myšlenky horečně hlavou, zatímco se díval, jak jej Kaname pozoruje. Vypadalo to, jako by se podrobně prohlížel jeho tvář se snahou zapamatovat si každý detail. I při tak velkém nedostatku světla byl Zero schopen vidět Kanameho tvář docela jasně, když byl tak blízko. Právě teď by přísahal, že se Kanamemu z nějakého důvodu zaleskly oči. A když ty dlouhé prsty doputovaly k jeho rtům, blesklo Zerovi myslí - ‚Nebo, že by to opravdu věděl? Ale jak? Jak by sakra mohl vědět, že jsem vzrušený?!'
V další vteřině, když se Kaname k němu začal sklánět, už si byl jistý. ‚Určitě to ví, nevím jak, ale ví to a proto mě tady dál ponižuje!' zuřil Zero a znovu se dostavil nával zlosti. Uhnul hlavou do strany a vší silou, kterou mu zuřivost propůjčila, narazil ramenem do Kanameho. Využil skutečnost, že jej Kaname už nijak pevně nedržel, spíše jen využíval váhy svého těla, aby se Zero moc nehýbal. Zerovi se podařilo jej ze sebe shodit. Překulil se na posteli a vyskočil na nohy. Zběsile se snažil uvolnit ruce z košile. V tu chvíli ucítil, jak po něm Kaname skočil a strhnul jej k zemi. Svalili se na koberec a Zerovi se konečně podařilo uvolnit ruce. Kaname jej popadl zezadu za pas a prudce stáhl k sobě.
„Ne!!" vykřikl Zero a rychle se k němu otočil čelem. Sevřel ruku v pěst a tvrdě jej udeřil do brady. Stisk v pase povolil. Zero bleskově skrčil nohy k hrudi a vší silou vykopl. Odkopnul Kanameho asi jen o metr od sebe, ale v tuto chvíli to pro něj bylo lepší než nic. Rychle se vydrápal na všechny čtyři, ale ještě dřív, než stačil udělat jeden jediný pohyb vpřed, byl sražen k zemi znovu.
‚Jak?! Jak sakra může být ten kluk tak rychlý?!' bušilo Zerovi v hlavě.
Kaname na něj tvrdě dopadl. Skoro mu tím vyrazil dech. Zerovi se začala točit hlava a pak tu znovu byly ruce, které bolestivě sevřely ty jeho a Kanameho nohy, které jej bez jakéhokoliv možného protestu opět naprosto znehybnily od pasu dolů. Nebyl žádný nováček, když došlo na boj, ale tady prostě, jak se zdálo, nemohl vyhrát. On nedokázal ani utéct, protože ten zatracenej kluk byl sakra tak rychlý!
A pak měl najednou ruce volné, ale bylo to celé stejně k ničemu, protože on ještě stále lapal bolestivě po dechu a snažil se ustálit obraz před očima. V té samé chvíli, kdy zmizela váha Kanameho těla i z jeho hrudi, uslyšel zvuk trhající se látky. V mžiku byl Kaname zpět a znovu se tiskl k jeho hrudi a bokům. A jeho ruce – ach Bože! – ty chtivé ruce byly najednou všude po Zerově těle a dotýkaly se jeho nahé kůže, zanechávaje za sebou žhnoucí místa. Zero měl pocit, že omdlí v žáru těch všudypřítomných dotyků, z pohybů Kanameho boků na jeho, z toho vlhkého jazyka, který jej olizoval naprosto beze studu, z těch hladových rtů, které se přisávaly k jeho krku a zanechávaly za sebou začervenalé značky...
Rychlý dech a nevědomé sténání, vycházelo z úst obou chlapců. Náhle Zero zahlédl Kanameho tvář přímo před sebou. Bílé, blýskající se zuby mezi pootevřenými rty. Zvláštní výraz ve tváři a oči – ty lesknoucí se, zářící, temně rubínové oči, které se přibližovaly, jakoby jej chtěly pohltit. A pak cítil, jak se ty nádherné, smyslné rty, které jej tak uchvátili hned ten první den, kdy se s Kanamem potkali, dotkly jeho, v měkkém, jemném polibku, který se rychle změnil v dravý a vášnivý. Cítil jak mu Kanameho jazyk proniká bezohledně přes rty do úst a chtivě si nárokuje vše, co jen může získat. Zero trochu váhavě odpověděl a ochutnal Kanameho zpět. Tohle byl jeho první polibek a on se právě rozhodnul dát ho tomu, kdo jej tak silně přitahoval. Bez ohledu na to, jak divně se to mohlo stát. On si chtěl zapamatovat tu chuť vína a čokolády, kterou cítil na jazyku, když Kanamemu odpovídal.
Zero hlasitě zasténal do Kanameho úst, náhle si plně vědom rostoucího žáru ve svých slabinách. ‚To ne, sakra!' Takhle to nechtěl a ještě k tomu před ním – to je tak trapné – musí oba přestat, hned!
Zero se násilím odtrhnul od Kanameho rtů a otočil hlavu na stranu. Zároveň chytil Kanameho za vlasy a hrubě zatáhnul zpět.
„Ne, dost! Kuran! Dost!" snažil se získat Kanameho pozornost. Ale vypadalo to, jakoby ho Kaname vůbec neslyšel. Vytrhnul se Zerovi z ruky a přitiskl ji svou pevně na koberec. Jeho rty se opět snesly dolů k Zerovu obličeji a laskaly jeho tvář a krk. Jeho boky tvrdě narazily na Zerovy a chtivě se přitiskly. Kanameho vzrušení bylo v tuto chvíli již nepřehlédnutelné a konečně si toho všimnul i Zero. ‚Aspoň, že nejsem jediný, kdo to takhle cítí,' proběhlo mu hlavou. ‚Ale přesto...' Z hrdla se mu vydral sten. Cítil, jak mu oči začínají zaplavovat slzy. On nechtěl – ne takhle!
„Kaname, Kaname prosím, přestaň, já už nemůžu, nemůžu už víc – zvládnout…," šeptal Zero . „Já to nechci takhle, Kaname…" a pak se mu zlomil hlas a on už nemohl mluvit dál, aniž by neprozradil skutečnost, že má oči plné slz. Ale nemusel. K jeho překvapení se Kaname zarazil a teď se na Zera díval. Zvědavě a trochu zmateně, ale věnoval mu svou plnou pozornost.
Byl překvapen. Byli tak daleko a Zero chtěl přestat? Nedokázal to moc dobře pochopit. On sám byl už tak vzrušený. Od té chvíle, co jej Zero ze sebe na posteli srazil, od té chvíle věděl, že jej vážně chce. A to, jak tvrdě se Zero pokoušel bojovat, jen zesílilo Kanameho žádostivost a touhu po něm. Ne, on ho nemohl nechat jít, ne teď! A tak, i když ho hrudník bolel od Zerova silného kopnutí, přesto po něm skočil znovu. Cítil, jak byl Zero otřesen pádem a slyšel, jak těžce se snažil nadechnout. Využil své šance přesvědčit Zera, že mu stojí za to se mu vzdát. Ale ve chvíli, kdy se zbavil Zerova trička a dotkl se jeho nahé, horké kůže a ucítil okamžitou reakci Zerova těla, se ztratil. Chtěl se jej dotýkat všude najednou, chtěl ho tisknout i hladit, líbat i lízat, vzrušovat jej a slyšet sténat - až k vrcholu, až do konce... A on to dělal a - bylo to ještě o tolik lepší než v jeho snu! Podíval se Zerovi do tváře a viděl to vzrušení, ten žár v jeho pohledu, slyšel ty nádherné zvuky vycházející ze Zerových rtů, z těch rtů, po kterých on tak toužil… a které si nakonec vzal. Nejprve jemně, aby zjistil, zda je to v pořádku, když se Zero předtím tak bránil, ale když ucítil vstřícnou reakci, poddal se své vášni a ochutnal Zerovy rty a ústa naplno, chtivě a bez okolků. Zero chutnal jako mandle, nejprve byla chuť lehce nahořklá a pak se změnila do sladka. Bylo to nádherné a Kanameho vzrušení se šplhalo do nových výšek. A tak, když Zero z ničeho nic polibek přerušil a začal se znovu bránit, nechtěl to chápat. Nechtěl poslouchat, co Zero říká. Ale ve chvíli, kdy slyšel šeptat své jméno, své křestní jméno a uslyšel tón hlasu, v tu chvíli pochopil, že je něco špatně. Takže přestal, aby zjistil, co je špatně. Protože tohle už nemělo s lekcí nic společného. Tohle neměl být trest. Kaname nechtěl Zerovi ublížit. Takhle ne. Tyto chvíle měly být příjemné a krásné pro oba dva.
Díval se zblízka na Zera a viděl velké, lesknoucí se šeříkové oči. Ale i přes vzrušení, které v nich bylo, tam byly také slzy. Mohl cítit lehkou slanost ve vzduchu. Nechápal, proč Zero pláče, nechápal, proč chce právě teď přes –
Uhodilo to do něj jako blesk! Kaname ztuhnul. ‚Ne, to není možné, přeci bych si všimnul!!' Ale když si to přehrál v hlavě znovu, zpětně, najednou viděl ty náznaky, které tak hrubě pominul, které ve své zaslepenosti neviděl. Jak se Zero vždy bránil polibku, jak se celé jeho tělo roztřáslo, když se k němu přitiskl a on to připisoval strachu. Jak se jej Zero nedokázal dotknout zpět stejně, jako se jej dotýkal on. ‚Bože, já jsem ale...'
„Zero?" oslovil ho Kaname jemně, tázavě. Uvolnil jej ze svého pevného sevření a sjel z jeho těla vedle něj.
Zero zavřel oči. ‚Aha, právě mu to došlo,' projelo mu hlavou. ‚Trapas.' Chtěl se otočit od Kanameho pryč, ale jemný tlak jej zadržel.
Kaname viděl jak Zero zavřel oči a slzu, která sjela do stříbrných vlasů. Zero zrudl do tmavě červené a chtěl se od něj odvrátit, ale to Kaname nemohl dovolit. Lehce ho zadržel a jemně začal slíbávat slané vlhko z jeho řas.
„Zero," zašeptal znovu a jemně šťouchl špičkou svého nosu do Zerova, v pokusu přinutit jej otevřít oči. A povedlo se.
Zero cítil Kanameho jemné dotyky rtů a slyšel ten nádherný, náhle uklidňující hlas. Kanameho vůně, která je oba obklopovala, už najednou nebyla tak dravá a agresivní, jako před chvílí. Teď byla přátelská a hladivá, jako když se setkali poprvé. Zero otevřel oči. Rychle zamrkal, aby z nich dostal zbývající vlhkost a aby viděl jasněji. Kaname se na něj díval s jemným, chápajícím výrazem ve tváři i očích, a to i přesto, že ty byly stále tmavé vášní. Zero v nich viděl něco, co by skoro mohl nazvat něhou. Jeho překvapení muselo být jasně zřetelné, protože Kaname se náhle tiše zasmál.
„Zero," pohladil ho Kaname a lehce se dotkl jeho rtů. „Omlouvám se, nevšiml jsem si, jsem hlupák," šeptal. „Proč jsi něco neřekl? Nechtěl jsem ti ublížit – takhle – jen dát lekci…"
‚Lekci?' Zero se zamračil. „Lekci?" zopakoval nechápavě nahlas.
„Ehm, no, ano, lekci," kroutil se Kaname a nejradši by se kousl do jazyka za tuhle neprozřetelnost. Měl být raději zticha, ale když už to nakousl, tak to bude muset vysvětlit. „Víš, za to, že jsi byl v mém pokoji jen tak a ehm, to u mé postele... Nemělo to zajít až tak daleko. Chtěl jsem tě jen vystrašit. No, to se mi asi povedlo, viď?" usmál se mírně Kaname a jemně přejel prstem Zerovi po obočí.
‚No, docela jo,' souhlasil sám pro sebe Zero neochotně. ‚Pravděpodobně byla tahle moje akce trochu hloupá.' Zero byl naštvaný sám na sebe, ale nahlas jen tiše řekl - „Neměl jsem tu co dělat, promiň …"
„Amm, Zero," začal Kaname znovu opatrně, „ty - opravdu chceš přestat? Proč?"
Zero sebou škubnul. ‚Co bys asi tak chtěl slyšet?!' vztekal se v duchu. „Myslím, že to už víš, že," zamumlal.
Kanameho úsměv se rozšířil. „Hm, hádám, že jo, Zero," zavrněl, „ale to není důvod, abychom přestali. Jen to můžeme udělat jinak, jemněji, intimněji," předl dál.
Na chvíli to vypadalo, jako by Zero nechápal co Kaname říká. Jeho tvář měla na moment naprosto nechápavý, udivený výraz. Kaname měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas. ‚To by teda určitě nepomohlo,' kopl se v duchu. A pak byl Zero zase zpět a vyhrkl „Zbláznil ses?" Ale vůbec to neznělo naštvaně nebo odmítavě, jen nejistě, velmi nejistě.
Kaname ignoroval Zerova poslední slova a lákal jej dál. „Oba jsme hodně vzrušení Zero a myslím, že až doteď se nám to i oběma líbilo, ne? Tak proč to nedotáhnout do příjemného konce?" Dával si záležet, aby jeho slova hladila a zároveň byla dost logická, aby Zera přesvědčil. „ A já nechci přestat Zero, tak moc příjemně mi s tebou je," šeptal Kaname.
Nahnul se nad ním a znovu jej začal líbat. Nejprve na tváře, pak oči, nos... Hladil jej po krku a zjišťoval reakci. Zdálo se, že se Zero nemůže rozhodnout, jestli odmítnout nebo přijmout. A Kaname nechtěl být odmítnut, to v žádném případě. ‚Chci tě tak moc, Zero,' blesklo mu hlavou, sotva se jej opět takto dotknul. Rozhodl se mu v rozhodování trochu pomoci. Přesunul se k Zerovým rtům a lehce přes ně přejel špičkou jazyka. Slyšel, jak Zero zadržel dech.
„Předtím, to byl tvůj první polibek Zero?" zašeptal mu Kaname na rty. Místo odpovědi Zero prudce vydechl a to Kanamemu stačilo.
„Byl nádherný," vrněl Kaname a zlehka přejížděl svými rty přes Zerovy. „Chutnáš neskutečně, jako mandle…," pokračoval a pak už nedokázal odolat. Vzal si je znovu. Vzal si ty měkké, vlhké, chvějící se rty jemně, ale s vášní, rozhodnut opět naplno vychutnat tu hořko-sladkou chuť.
A Zero nedokázal vzdorovat. Cítil ta horká, vášnivá ústa, Kanameho jazyk prozkoumávající a zabírající si vše v jeho dosahu a on chtěl zase cítit teplo a těsnou blízkost těla druhého. Zero odpovídal pomalu a nejistě, ale se stále větší vášní. A pak Kanameho objal, prsty mu zabořil do vlasů a vychutnával ten úžasný, hluboký polibek. Kaname tiše zasténal do jeho úst a Zero se vzrušeně otřásl.
‚To je šílený,' honilo se Kanamemu v hlavě, ale nedokázal přestat. On si vlastně ani nemohl v tuto chvíli uvědomit, kdy se mu to vymklo z rukou. On, který byl mistrem v sebekontrole. Ale teď už to bylo jedno. Teď už mu bylo všechno jedno. Teď už byl jen Zero a on a na nic jiného nechtěl myslet. Jen na toho cizího, stříbrovlasého kluka, který jej dokázal tak nečekaně vyvést z rovnováhy.
Náhle Kaname jejich líbání ukončil, bez vysvětlování si dřepnul a zvedl Zera z podlahy. Postavil se s ním v náručí tak lehce, jakoby žádnou váhu ani nezvedal.
„Hej!" vykřikl Zero na protest. „Co blázníš? Chceš si – mmmhp?!" nedokončil Zero, když si jej Kaname přitiskl blíž k sobě a náruživým polibkem umlčel. V příští vteřině už Zera pokládal na postel, aniž by polibek porušil. Jemně Zera přitiskl na záda a pomalu na něj přenesl váhu svého těla.
Zero otevřel oči a přerušil jejich polibek i přes Kanameho zřejmý odpor. Oddálil Kanameho hlavu a podíval se mu do očí. Nejistě se usmál. Kaname mu úsměv vrátil. „Neboj se, Zero," zašeptal chraplavě, „neudělám nic, co nebudeš chtít. Máme spoustu času," ujistil ho Kaname. S úsměvem se vrátil zpět k přerušenému polibku a zároveň se pohnuly i ruce, které projely Zerovými stříbrnými prameny.
‚Slibuji ti Zero, že se to bude líbit nám oběma...,' předl Kaname v duchu a jeho prsty pomalu, ale chtivě, sjely na Zerovo tělo.