Svádíš mě , můj anděli

Poprvé jsem ji spatřil, jak stála na hrázi u zábradlí. Ve tváři měla zamyšlený výraz a vypadala tak křehce, chtěl jsem se přiblížit, jenže ona se najednou probrala, nasadila něco jako nepřístupnou masku a pomalu kráčela. Neuhodnete ke kam. Šla mým směrem. Naneštěstí kolem mě jen prošla, ale stačil jsem si všimnout jejich smutných hnědých očí. Ucítil jsem zvláštní vůni, snad jako květy růže. Ohlédl jsem se a hledal nějakou růži. Měl jsem pravdu. Držela v ruce růži, která ji vypadla z dlaně. Chudák růže.
Nemohl jsem se udržet a šel jsem zvednout onen rudý květ. Přičichl jsem a ucítil omamnou vůni. Málem se mi podlomila kolena, naštěstí jsem se udržel. Co se mě však opravdu ohromilo, byla ona dívka. Přišla a zadívala se mi zkoumavě do tváře a poté na květ, jež jsem svíral v ruce.
„Růže. Vrátíš mi ji?“ optala se velice tiše, ale přitom tak abych ji slyšel, nebo jsem podvědomě tušil, na co se bude ptát? Mlčky jsem kývl, po čemž jsem si ji důkladně prohlížel, tu její jemnou tvář a hlavně ty oči. Pomalu jsem sjel na ústa, trochu se chvěla, jakoby měla za chvíli vydávat bolestné vzlyky.
„Prosím.“ Konečně jsem se vzpamatoval a opatrně položil květ na nataženou dlaň. Nepatrně jsem se dotkl její pokožky, tělem mi projelo něco, co se dá přirovnat elektrickému proudu. Ona ucukla, otočila se, jak se říká, na patě a rychle kráčela. No kráčela, spíše prchala pryč ode mě, pryč od celého světa, který by se jí pokusil ublížit.

~*~

Pokračoval jsem dál k domovu. Uvnitř sebe, jsem začal pociťovat něco jako prázdnotu, asi jsem poznal spřízněnou duši, kterou už nikdy nespatřím. Stále cítím tu omamnou vůni, uchytila se mi na ruce. Pořád před sebou vidím její obličej, zamiloval jsem se do něj, do jejích očí. Hlavně do těch čokoládových očí. Chtěl bych ji ještě někdy vidět, chtěl bych ji alespoň jednou obejmout, alespoň jednou pohladit její roztomilou tvářičku. Chtěl bych spojit svá ústa s jejími v nekonečném polibku, chtěl bych spojit naše těla v jedno, stejně tak jako naše duše.
Musel jsem se zastavit a nějak vyhnat ony myšlenky z hlavy.
Absurdní myšlenky.

~*~

Stejně druhý den jsem si vyšel na menší procházku po hrázi doufající jako malé dítě. Uvidím, ne neuvidím, prosím chci ji vidět. Něco jako můj malý vnitřní rozhovor. Už, už jsem to chtěl otočit zpět nebo někam jinam, jenže najednou se objevila přímo přede mnou. Fajn, zní to moc idylicky a jako z nějakého románu. Pravdou je, že do mě vrazila a spadla. Když jsem ji pomáhal na nohy, jasně jsem cítil, jak se neovladatelně chvěje, uviděl jsem i její uslzenou tvář. Není divu, že mě neviděla. Pohlédl jsem ji do očí, které na mně upírala s tichou prosbou o pomoc. Samozřejmě, že jsem jí pomohl. Nemohl jsem ji tam přece nechat. Hlavní důvod ale byl, že jsem ji chtěl mít u sebe.

~*~

„Děkuji, děkuji, moc vám děkuji.“ Opakovala stále dokola, jako by se bála, že když to nezopakuje, může se jí stát něco zlého. Klekl jsem si před ní a zadíval se do vystrašených oček.
„Už mi nemusíš děkovat. Je to v pořádku. Se mnou se ti nic nestane, chápeš?“ Chvíli váhala a pak přikývla na souhlas. Viděl jsem, jak se o hodně uvolnila, jako kdyby z ní spadla nějaká tíha. Teprve teď jsem si všiml oblečení, co má na sobě. Jestli se tomu dalo říkat oblečení. To, co měla na sobě, bylo špinavé a otrhané, ale zakrývalo to většinu jejího těla, krom dlaní a hlavy. Pozoroval jsem ji dál, než jsem si všiml, jak mě pozorují její tajemné oči. Uhnul jsem pohledem, tohle nemůžu. Podíval jsem se na ni znova a snad se nepatrně usmívala? Asi už blázním.

„Nechceš se jít osprchovat? Určitě by se ti ulevilo a dám ti nějaké čisté oblečení a to tvoje vyperu, jen si z kapes vyndej všechno, co máš.“ Řekl jsem a díval se, jak se zatváří. Jen kývla a já dodal. „Ale žádné holčičí oblečení nemám, jen nějaký delší ticho a kraťasy nebo trenky, jestli ti to nevadí.“ Tentokrát zavrtěla hlavou, že nevadí a já si úlevně oddychl. Pomohl jsem ji vsát, zavedl ji do koupelny, dal ji čistou osušku a přinesl i čisté oblečení. Když se sprchovala udělal jsem večeři a uvařil ovocný čaj. Bohužel toho moc nesnědla, ale vypadalo, že ji chutná. Alespoň, že tak. Po večeři a úklidu talířů ze stolu do myčky, jsme se dívali na televizi. Dávali nějaký hloupý americký film, při kterém usnula. Její tělo se pomalu převažovalo na stranu, až její hlava dopadla na moje nohy. Překvapilo mě to. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale než jsem se nadál, začal jsem ji hladit po vlasech.
Je tak zranitelná. Pomyslel jsem si a poté přemýšlel, kde bude spát. Mám tu jednu postel a ještě k tomu letiště. Rozhodl jsem se, že bude spát tam a já se vyspím na gauči. Nápad se mi nepodařil. Jen co jsem ji donesl do ložnice a přikryl, tak se prudce posadila a vystrašeně se na mě dívala. Lekl jsem se. Opravdu jsem netušil, co se děje. Byl jsem ještě víc zmatený, když jí po tváři začaly téct slzy. Na nic jsem nečekal a ochranitelsky jsem ji objal. Vzlykala mi v náručí, dokud vyčerpáním neusnula. Ve spaní mě chytla za ruku, kterou mimochodem, držela až do rána.

~*~

Pořádně jsem se nevyspal. Musel jsem přemáhat svou touhu. Chtěl jsem ji laskat po celém těle. Líbat její rozechvělé rty a přinést jejím očím špetku jiskrné radosti. Chtěl jsem vidět její úsměv. Každý letmý dotyk byl pro mě utrpení. Nechtěl jsem ji ublížit. Tak to šlo měsíc. Každou noc jsem s ní spal v posteli a uklidňoval se, když se její křehké tělo tisklo k mému. Přes den jsem chodil do práce a nechal jí doma samotnou, když jsem se vrátil, věnoval jsem jí svou plnou pozornost. Většinou jsme si povídali o běžných věcech. K tomu, co se jí stalo, jsme se nedostali. Viděl jsem na ní, že o tom nechce mluvit. Za ten dlouhý měsíc jsem se do ní bezhlavě zamiloval. Toužil jsem ji ochraňovat, dát jí lásku, radost a skrýš před světem. Alespoň se už občas usmála.

~*~

Začínal jsem v jejích očích vidět radost. Začínal jsem se divit, že ji nechávám tak dlouho u sebe, jenže nemohl jsem si pomoct. Párkrát jsme šli na procházku, či koupit nějaké oblečení. Jenže jsem viděl, jak byla nejistá. Venku se vždy otáčela a snadno se lekla. Potřebovala ochranu. Nevěděl jsem, jestli ji ode mě příjme. Bál jsem se, protože kdyby ji přijala, už bych se neudržel. Za chvíli už stejně překročím hranici a moji touhu uhasí jen její vyplašené oči.

~*~

Jednou večer si ke mně sedla a hlavu mi položila na klín. Lehce jsem se prodíral jejími krásnými vlasy. O několik minut později se posadila a vtiskla mi lehký polibek na rty, pak se odebrala do ložnice, kam si za chvíli půjdu lehnout k ní a držet ji za ruku, či kolem pasu a dávat ji tak pocit bezpečí. Ano, takhle moc jsem týral sám sebe.

Došel jsem do ložnice, kde již zhluboka oddechoval můj anděl. Zdálo se mi, že je krásnější než dřív a najednou sem si intenzivně uvědomil ten letmý polibek. Rty jako by mě začaly pálit a já začínal chtít další a další. Ne tohle jsem musel zastavit. Jak už jsem řekl, nemohl jsem ji tak vystrašit. Nevěděl jsem, co si prožila. Nevěděl jsem, co si můžu dovolit. Tiše jsem začal couvat z ložnice s pohledem upřeným na její andělský obličej.
Bohužel se mi nepodařilo dostat se dál než ke dveřím, jelikož otevřela oči, jež se do mě hned zabodly. Nechápavě se dívala a pak se usmála, jako kdyby pochopila, jako kdyby věděla, po čem toužím. Přece jen sem chlap.

„Co se děje? Ty ještě nejdeš spát? Vždyť už jsou…“ Odmlčela se a podívala se na hodiny. „Budou tři. A zítra si říkal, že jdeš do práce ne?“ Dívala se na mě, její pohled tak pálil, skoro jako bych cítil seškvařené maso.
„Je to jen brigáda, takže je to dočasný.“ Nádech, „Spát bych chtěl a moc, jenže… jenže.“ Já to snad nedokážu říct. Na chvíli sem zavřel oči. Tak moc jsem se snažil uklidnit, že jsem si nevšiml, jak vstala z postele a šla ke mně. Začala se projevovat přímá úměrnost. Čím víc se přibližovala, tím víc mi začínalo být horko.
„Jenže co?“ Optala se a naštěstí přitom zastavila. Byla tak blízko.
„Ale ty to moc dobře víš.“ Začal jsem a malinko se usmál, když se jí na tváři mihl záblesk pochopení a hned nevědomosti. V téhle chvíli jsem se prostě nemohl udržet. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost, která nás dělila, a objal jsem ji. Nadechl jsem se její vůně a konečně řekl to, co jsem měl na jazyku a v myšlenkách už hodně dlouho.
„ Chápeš? Ty mě svádíš. Svádíš mě, můj anděli.“ Usmála se a konečně jsem utišil svou chuť ji políbit, svůj hlad po jejich hebkých rtech a polibku, po jejím křehkém těle a po jejím teple. Byla moje, už navždy.

Smutné oči,
výraz zasněný.
Černé noci,
opět probdělý.
Pravé city,
Neopětovaný.
Miluješ mě?
Nemám tušení.
Prosím řekni mi…
Víš… Svádíš mě, Můj anděli.