Stínová hra – Hra 16. – Ve škole

*** Juta Nazo

Ráno jsem se probudil trochu později, ale ne tak, abych musel do školy letět. Máma mě jen překvapila mým bento boxem. Proč z jedné obdélníkové udělala tři menší a kulaté, nechápu. Neptal jsem se však, protože jsem už musel jít.
„Ahój!“ křičel jsem na Masami a Akaki, které jsem potkal u brány.
„Ahoj, Juto. Už se cítíš líp?“
Kan mě pozdravila kývnutím hlavy. Ukázal jsem jim neexistující svaly na rukou.
„Jsem zdravý jako řípa,“ frknu.
„Tak to nám nezapadni do záhonu,“ popošťouchl mě Kai zpoza zad.
Zaculil jsem se a pokračovali jsme spolu. Darkovu kuličku jsem měl stále u pasu a Jamiho na krku. Cítil jsem však určitou nejistotu. Budu jim muset všechno říct… vlastně jsem přemýšlel o tom… že si ještě něco nechám pro sebe, ale… není to nefér?
Jami nám taky řekl vše, ne? Nechci jim lhát nebo dávat polopravdy. Je to kruté. Kvůli mně si toho hodně vytrpěli a… takhle se jim nechci odvděčit.
Sedl jsem si do lavice a lehce si povzdechl.

*** Dark

Jami mě poučil o tom, že nemám během vyučování vylézat. Škola je prý velmi důležitá a každý se v ní dozví mnoho věcí, ale musí se soustředit. Já bych ho prý jen rozptyloval. Nic jsem proti tomu nenamítal, stejně jsem nechtěl ven.
Místo toho jsem se rozhodl trochu prozkoumat jeho duši. Bylo to přesně, jak říkal. Černošedá krajina vůbec nepůsobila depresivně nebo melancholicky. Spíše naopak… v ní byl jakýsi veselý a přátelský nádech. Zakroutím jen hlavou.
Toho kluka nikdy nepochopím, tak proč si s ním pořád lámu hlavu?
Přistoupil jsem k jednomu slušně vysokému sloupu. Mám pocit, že jsem si ho tu minule nevšiml, ale… Sakra!
Prsty jsem přejížděl po zvrásněném povrchu. Zamžoural jsem.
Zdá se mi to, nebo tam jsou obrázky?
Prsty jsem shazoval písek a štěrk a odkrýval tvary. Vážně to vypadalo jako podivné písmo. Kde se to tu vzalo? Je to snad nějaký lidský jazyk?
Podrbal jsem se ve vlasech. Jedna záhada za druhou. Nechal jsem to však být, nic tu stejně nevykoumám. Můžu se ho na to později zeptat. Šel jsem tedy dál, ale nic nového už neobjevuji. Vrátím se tedy k Jamimu. Sedí na kameni ke mně zády. Napadla mě malá čertovinka, ale… neměl jsem vhodný materiál… když mi náhle ztěžkla ruka.

*** Jami

Pozoruji krajinu před sebou. V jednu chvíli jsem si myslel, že se dokonce trochu pozměnila. Lidská těla se mění, ale může i jejich vnitřní svět Ka? Určitě to možné je, přeci jen lidská povaha není pevně daná a také se vyvíjí. Spíš než změna mi dělala starosti její podoba. Nedokážu na to pořádně ukázat, ale… tyhle změny určitě souvisejí s jeho dědictvím.
Měl bych si však dělat spíš starosti o sebe. Pořád nevím, co nebo koho hledám. Vyjma téhle informace nic nemám, snad jen, že to pro mě bylo důležité a kvůli tomu jsem se zapojil do hry v pokročilé fázi. Původní počet se snížil na pouhopouhých třicet. Vyjma Sebastiana měli všichni určitě desítky stínů… nebýt jeho nelogického rozmaru, tak jsem s Darkem pořád na nule.
Je možné, že pokud budu dost dlouho s Jutou… tak tohle nelogické chování chytnu? Trochu mi z toho mrazí v zádech, ale… je to opravdu možné? Je to i trochu… děsivé. Ale na druhou stranu…
„Jamí!“ zakřičel, až jsem poskočil.
„Dar-!“ otočím se a schytám něco do obličeje.
Náraz mě shodil dolů. Zpoza kamene tak trčely jen moje nohy.

„Přímo do ksichtu!“ smál se hlasitě a podle zvuků se smíchy válel na zemi
Mě jen tikalo v oku. Nechápal jsem, co se stalo, ale byl jsem mokrý a kolem mě byly kousky balónku.
On po mně… hodil vodní bombu?!
V prstech jsem roztáhl jeden větší kousek. Měl červenou barvu. Popadl mě vztek a touha mu to oplatit. Vyškrábal jsem se na nohy. Kopal kopyty do písku a vytlačil kolem sebe už pěkný ďolík.
„Darku!“ na náhlý impulz jsem natáhl ruku k hodu a světe div se… mrštil jsem vlastní vodní bombou.
A to ve chvíli kdy se zvedl a plně to schytal. Oddechoval jsem. Šokovalo mě to.
Kde jsem ji vzal? Kde ji vzal on?
Díval jsem se na svou ruku.
„Na co zíráš?“ už stál na nohou a v rukou… měl bomby!
„Cože?“ ucouvl jsem a dal se na útěk.
Běžel za mnou a druhou ranou se minul. Frustrovalo mě, že nemohu nic dělat a… v ruce jsem ucítil balónek. Voda se v něm mlela sem a tam… Hodili jsme a rány se střetly. Tím jsme však teprve začali.

*** Masami Andou

První hodina probíhala v klidu. Když jsem se však otočila na Jutu, přišel mi strašně bledý. Potil se a měl zamlžené oči.
„Juto!“ vykřikla jsem a sáhla mu na čelo.
Úplně hořel.
„Co se děje?“ ptala se starší učitelka.
„Má horečku! Vezmu ho na ošetřovnu!“ rychle jsem ho podepřela.
„N-Ne… jsem OK…“ mumlal, jenže to už byl ze třídy ven.
Ošetřovna byla v přízemí a naštěstí jsem tam doktorku zastihla. Svlékli jsme mu kabát a položili na postel. Teploměr mu pak ukázal skoro čtyřicet.

*** Jami

Dark se mi dostal do bezprostřední blízkosti. Natahoval se rukou s balónkem. Neměl jsem kam uhnout. Náhle se bomba sama rozprskla, ale voda z ní netekla… vlastně úplně zmizela. Máchl prázdnou rukou a nechápavě zamrkal. Ani já tomu nerozuměl, ale přepadla mě zlá předtucha.
Chytil se za hrdlo a já taky. Vzduch kolem byl najednou horký. Na několika místech ze země vyrazily gejzíry horké páry. Od nich se šířila lávová pole, která se vlnila jako želatina. Nedokázal jsem se hnout, ale Dark mě chytil za zápěstí a táhl za sebou.
Náhlá změna se šířila rychle. Vyšplhali jsme na jednu větší skálu v naději, že unikneme. Kámen pod žárem pukal a praskal. Dostali jsme se na vrchol, ale stali se zajatci. Půda mizela pod nohama. Na horizontu to nebylo o moc jinačejší.
Nebe proťal blesk a další následovaly. Mezi nimi se kupila těžká mračna a pak… se spustil liják. O chvilku později se konečně dalo dýchat. Nasával jsem chladivý vzduch do plic.
Co se vlastně stalo? Je Juta v pořádku? Musím to zjistit!
Vzlétl jsem k nebi a objevil se vedle jeho těla jako průhledný duch.

Odkdy leží v nemocnici?! Ne počkat… tohle je školní ošetřovna, ale i tak…!
Na čele měl studený zábal a byl přikrytý až k bradě. Hlasitě dýchal a po boku mu stála Masami.
„Vypadá to, že svoji nemoc nedoléčil a ta se vrátila. V druhém případě chytil nějakou virózu,“ říkala doktorka.
„Jeho docházka není tak špatná, aby nemohl na léčení vynechat ještě jeden den, ne?“ zeptala se.
„To ne, ale… asi se cítil dobře, tak chtěl jít do školy.“
Bylo mi to jasné. Za tímhle stojíme my! To kvůli nám… Zatnul jsem pěsti, ale ne tolik jako Dark. Celý se třásl. Nejspíše jsem už tu lidskou nelogičnost chytil, neboť mi ho bylo… trochu líto. Nechápal jsem se. Nejdřív Jutovi ublížil, ten mu pak důvěřoval a společně mě zachránili. Měl šanci se mě zbavit a pohltit Jutu, přesto ji nevyužil. Vstoupil do náročné hry a s nulovou nadějí… ji vyhrál… ne, přežil ji!

Kdo je to? Je snad nějakým způsobem… odlišný? Jiný od ostatních stínů? Moc dobře si vzpomínám, že nikdy jsem k ostatním necítil sympatie. Strach o přežití byl v každém z nás. Polevit v ostražitosti se rovnalo smrti.
Juta pootevřel oči krátce po Masamině odchodu. Závěsy kolem jeho postele byly zatažené.
„Je ti už lépe?“ nahnul jsem se nad něj.
Dark se jen trochu pootočil.
„Je mi to líto… Jsem pořád slabý…“
„Co to říkáš? To my…!“ vpadl jsem mu do řeči.
„… stanu se silnější… slibu-“ usnul.
Zakroutil jsem bezradně hlavou.
Myslí si, že je to jeho slabost?
Zvedl jsem se a zjistil, že Dark tu už není.

***

Bděl jsem nad ním už pár hodin. Cítil jsem se vinen za jeho horečku. O první krátké přestávce sem přišli i ostatní. Velmi dobře jsem si všiml Kaiova výrazu. Nebylo těžké uhodnout na co myslí. Přisuzoval do Darkovi. Být na jeho místě… jistě udělám to samé.
Cítil jsem se teď tak bezradný a… neužitečný! K čemu mi je vítězství ve stínových hrách, když nedokážu pomoci vlastnímu hostiteli?! Byl jsem naštvaný a mrzutý. Na druhou stranu to však vypadá, že mu klesla teplota. Jeho dech se taky uklidnil. Aspoň něco vypadalo dobře.
„Ještě spí,“ řekla pološeptem Akaki.
„Dobře, že tu není ošetřovatelka, ta by nás hned vyhodila,“ dodal Kai.
„Žádný strachy, Juto, jen co ti bude líp, půjčím ti zápisky.“ slíbila Masami.
„Ujistím se, že je pečlivě opíše,“ odpověděl jsem, i když mě nikdo nemohl slyšet.
Jenže zase zvonilo a museli odejít. Byli tu jen krátce, ale jejich přítomnost prohřála pokoj.

***

Hodiny mi ukázaly, že je skoro čas na oběd. On se však pořád neprobouzel. Tímhle tempem může prospat celý den. Měl bych ho vzbudit? Ne… lidská těla jsou křehká, bude lepší, když si odpočine. Ale… byl jsem zvědavý, proč jeho bento vypadalo jinak.
Poslední chvilku jsem o tom urputně přemýšlel a nic nevymyslel. Ale… když budu opatrný… nic se nestane… a Jutovo tělo potřebuje i energii z jídla… Ano, ano… Tenhle den nemá tělovýchovu… I když vezmu nad jeho schránkou kontrolu, Juta bude pořád odpočívat…
Vykoukl jsem zpoza zástěny a vrhl se do akce. Pomalu jsem se zvedl. Jeho tělo bylo zesláblé. Dali jsme mu víc zabrat, než jsem si kdy myslel. Zatřásl jsem hlavou, vzal kabátek a opatrně zamířil ke dveřím, když se otevřely.
„Nazo!“ okřikla mě ošetřovatelka.
Prkenně jsem se narovnal.
„Zpátky do postele!“
„Ale… už se cítím v pořádku…“ mumlal jsem.
Zamračila se a přiložila mi dlaň na čelo.

„No zdá se, že teplota ti klesla,“ přešla ke stolu.
„Vezmi si tohle,“ podala mi prášek.
Vzal jsem si ho, ale nevěděl, co s ním dělat, ale to mi už podala sklenici vody. Během chvilky jsem to pochopil. Strčil jsem ho do pusy a rychle zapil, jinak bych tu hnusnou chuť nezahnal. Fuj… Ble…
„Nepřeháněj to a vyvaruj se fyzické námaze. O víkendu si odpočiň a budeš v pořádku.“
Lehce jsem se uklonil.
„Moc vám děkuji,“ a pospíchal jsem do třídy.
Tašku i oběd jsem našel na svých místech. Místnost už byla prázdná a banda už určitě byla na střeše. Chtěl jsem tam běžet, ale držel jsem se její rady a šel pomalu.
„… říkáte?“
Zaslechl jsem útržek hovoru.
„Juto?!“ vykřikl Kai, když jsem se objevil.
„Počkat… Jami?“ opravil se hned.
„Ahoj,“ pozdravil jsem je.
„Je Jutovi už líp?“ ptala se Akaki.
„Jo, už je na tom lépe, ale říkal jsem si, že vedle spánku potřebuje i dobrou výživu,“ usmál jsem se na šátek, kde byly krabičky.
Ale abych pravdu řekl… byl jsem strašně zvědavý, jak lidské jídlo chutná. Sedl jsem si ke stěně a rozbalil ho. Vážně tam byly tři. Na první bylo napsáno Juta. Položil jsem ji vedle a zarazil se.
„J-Jami…“ rychle jsem ji také sundal a podíval se na poslední.
„Dark…“

„Co to má znamenat?“ ptali se jeden přes druhého.
Položil jsem ji na zem.
Paní Nazo… nám každému udělala oběd?
Zíral jsem na ně.
„Jami, co je?“ zeptala se Masami.
Trhl jsem hlavou a zjistil, že mám něco s očima. Sundal jsem si upravené brýle. Tekla mi z nich voda.
„Ty… pláčeš?“ Kai si sám sebou nebyl jistý.
„P-Pláč? Co to je?“ Jisté jsem měl jen to, že to bylo… otravné. Proud nechtěl přestat.
„No to je… Jak to říct…“ nebyl si jistý.
„Je to emoční stav,“ přerušila ho Akaki.
„Lidé plakají za dvou podmínek. Když jsou smutní, nebo velmi šťastní. A řekla bych… že u tebe nastala druhá varianta.“
„Ale… Jak?“
Nechápal jsem to. Nikdy v životě se mi tohle nestalo. Ne… počkat… jednou jsem plakal… Tehdy jsem nevěděl, co to je… Kdy to? … Někdy po probuzení?
„Ty krabičky… připravila je Jutova matka?“ zeptala se Masami.
„Chceš mi snad říct-!?“ zděsil se Kai.
Všichni se na mě podívali.
„Ano, je to tak, jak si myslíte. Už o nás ví.“

Při pohledu na ně jsem si připadal trošku trapně.
„To jako fakt?!“ pořád tomu nedokázal uvěřit.
Podrbal se ve vlasech.
„No… a vzala to dobře?“
„Lépe než by člověk čekal,“ přiznal jsem.
„Tak proto nám nic nechtěl včera říct. Určitě měl o čem přemýšlet,“ zamyslela se Kan a druhá dívka přikývla.
„Tak nějak,“ otevřel jsem svou krabičku a začmuchal.
Krásně to vonělo. Hromádka rýže byla obkroužena párečky se zakroucenými konci a zeleninou. Ujistil jsem se, že pořádně držím hůlky a opatrně nabral kousek rýže. Trošku se mi třásla ruka a jejich hypnotizující pohledy mi moc nepomáhaly.
Z nervozity jsem se do dřívek trochu víc zakousl. Vytáhl jsem je ven a žvýkal. Pevně jsem stiskl rty a vykřikl:
„Mňam! Jedí lidé normálně taková skvělá jídla!“
„A to jsi ochutnal jen rýži,“ šklebila se Masami.
„Jen naše národní kuchyně má několik tisíc pokrmů. Celosvětově jich je několik deset tisíc… určitě i sto tisíc,“ přidala Akaki.
„Nemluvě o tom, že jedno jídlo můžeš připravit i desítkou různých způsobů,“ dodal ještě Kai.
Tělem mi projížděla divoká elektřina.
„Tak to se už nedivím, že se Dark tak ládoval!“ za rýží následoval páreček.
„Dark!“ vykřikl.
„Hmm…“ z pusy mi koukal kousek papriky, „Juta nejdřív vystrčil mě, abych se seznámil s jeho matkou,“ polkl jsem, „nebudu rozebírat, jak moc jsem se lekl, ale bylo to lepší, než jsem čekal.

Je to velmi milá žena a… hodně starostlivá. Má moc Jutu ráda,“ zakřenil jsem se a tiše zasmál.
„A vzhledem k tomu, jak se mi Dark smál, tak jsme ho společně vyhodili ven. Měli jste vidět jeho oči. Úplně jako talíře!“ na chvíli jsem zmlkl, jak jsem usilovně žvýkal.
„Pak mu začalo kručet v břiše… tedy v podstatě Jutově, ale to je fuk… Důležité je, že připravila jídlo a když ho ochutnal… byl k nezastavení. Jen z pohledu na něj jsem cítil jeho radost a nadšení. Hodně mě to zaujalo…“
Masami se zachichotala:
„Tak proto jsi tady… chichi.“
„Jak šalamounské,“ dodala Akaki.
„Cože?“ Kai byl nejdříve zmatený, ale pak mu to došlo.
„Vypočítavý stín se v tobě nezapře,“ vtipkoval.
„Co- Ne! Počkat! Přiznávám, že jsem byl zvědavý, ale nikdy bych kvůli tomu Jutovi neublížil!“
„Ty ne,“ zamračil se na Darkovu krabičku.
Povzdechl jsem si.
„Není to jeho chyba.“
„Tak koho! Je jediný, kdo by něco takového mohl udělat!“ vztekal se.
„Juta je strašný důvěřivec, snad mu tohle osvěží paměť.“
Sklonil jsem hůlky.

„S tím nemohu plně souhlasit,“ namítl jsem.
„Co tím myslíš?“ vyštěkl napůl.
„Protože Jutova horečka je taktéž mé dílo,“ těžko se mi to přiznávalo, ale pravda musela jít ven.
„Co se stalo?“ zeptala se vyrovnaně Akaki.
Její klid mě vždy udivoval… a zároveň i uklidňoval.
„Měl jsem čas o tom přemýšlet a myslím si, že jsem našel příčinu. Nevím, kolik jsem již toho řekl, ale uvnitř člověka je Ka, což je jeho duše.
Vedle něj existuje i vnitřní svět, který je v podstatě odrazem Ka, ale i spojnice mezi tělem a myslí člověka. Na jeho podobě se odráží nositelova nálada, rozpoložení, vzpomínky a mnoho dalších faktorů.
A jelikož my stíny z člověka čerpáme sílu, můžeme také ovlivnit jeho aktuální podobu, což se také stalo. Vzhledem k tomu, že Dark původně s hostitelem nespolupracoval, je velmi pravděpodobné, že neví, jak takový svět funguje.
Musel náhodou přijít na to… že si v něm může materializovat předměty, na které pomyslí. Vlastně ani já o tom nevěděl.
Dovedu si představit… že se nudil, chtěl se nějak zabavit a Jutův vnitřní svět na to reagoval… vytvořením vodní bomby.“
„Cože?“ jen zamrkal, zatímco Masami se smála.

„Také jsem tomu nemohl uvěřit… ani potom, co jsem ji schytal do obličeje,“ žvýkal jsem.
„Ale stalo se to. Měli jste ho vidět, jak se válel po zemi smíchy. Na náhlý impulz jsem ji také vytvořil a hodil. Hádám, že to byla instinktivní reakce.“
„A trefils?“ ptala se nadšeně Masami.
„Přirozeně,“ pochlubil jsem se a vyprskla smíchy.
„Na to strhla bitva a než jsme si toho všimli… tak jsme Jutovi ublížili,“ posmutněl jsem.
„Naše munice nemohla být vytvářena jen tak z ničeho. Využívali jsme přitom jeho vnitřní energii a způsobili jeho horečku.“
„A jeho vnitřní svět se také změnil?“ zeptala se Akaki.
„Z půdy začaly tryskat gejzíry horkého vzduchu a od nich se šířila napůl ztvrdlá láva, která se hodně vlnila. Vzduch byl žhavý a nedýchatelný. Jen s Darkovou pomocí se mi podařilo uniknout na skálu.
Ta začala pukat a nebe chvíli křižovaly blesky, než se spustil déšť a vše ochladil.“
„Ah, to bude asi ten prášek a studený obvaz na hlavu,“ řekla Masami.
„Tvá rychlá reakce nám nejspíše zachránila život. I uvnitř Ka jsme zranitelní.“

„Ale neodstartoval to on?“ Kai mu nebyl ochoten odpustit.
„Ano, ale já to mohl zastavit. Nemusel jsem se vůbec zapojit, ale neudělal jsem to. Jsem vinen nejméně tolik jako on,“ trval jsem na svém.
„Neříkej, že mu taky věříš? Nebo jsi snad zapomněl-?!“
„Ne, Kai, to jsem nezapomněl, avšak stejně dobře si pamatuji, že mi zachránil život.“
„Zachránil?“ vykřikli.
„Si děláš srandu?“
„Ah, vlastně o tomhle vám chtěl Juta dneska říct, úplně jsem na to zapomněl,“ uvědomil jsem si pozdě.
„Cc… Jeden jde na chvíli spát a hned mu sní oběd,“ stěžoval si Juta, který mi náhle seděl na rameni.
„C-Cože?!“ zhrozil jsem se, když jsem koukal na dvě prázdné krabičky.
„P-Promiň, to jsem nechtěl!“ Během své řeči jsem úplně zapomněl, co jím.
„Hned se s tebou vyměním.“
„Klidně ještě chvilku zůstaň,“ chichotal se.
Kai vyprskl smíchy. Masami se smála do sepnutých dlaní a Akaki se decentně červenala.
„Jsi… úplně 'jamy'… slaďounký…“ chichotala se.
Tvář mi hořela.
„J-Jutó!“
Nakonec se nade mnou smiloval a prohodili jsme se.

*** Juta Nazo

Chichotal jsem se. Nestává se často, co ho mohu takhle… týrat. Ani kolem mě nebyl, jak se červenal. Prohlédl jsem si krabičky.
Tak tohle máma dělala.
Vzal jsem si Darkovu, která byla nedotčená.
Tolik si užíval jídlo… usmál jsem se.
Děkuji, mami.
„Jak se cítíš?“
„Jsem v pořádku,“ podíval jsem se na Akaki.
„Jami nám řekl, co se stalo dneska ráno,“ řekl Kai.
„Pořád jsem ještě slabý. Nedokážu s nimi držet krok, ale slibuji, že se zlepším.“
„Co to plácáš, cožpak…“
Zakroutil jsem jen hlavou.
„Nic špatného neudělali, jsem opravdu slabý. I když jsem už účastníkem hry, tak… ji úplně nechápu a proto… se stanu silnější, takže jim nebudu pak překážet,“ usmál jsem se.
„Hele… ty mu fakt věříš?… Tomu Darkovi?“
„Samozřejmě.“
„Neříkej to tak přirozeně.“
„Proč ne? Není to špatný kluk.“
„To co udělal… To co mohl udělat… To pro tebe nic neznamená?“

Povzdechl jsem si.
„Zase tohle? Na tom už nezáleží.“
„Ale záleží!“ udeřil pěstí do střechy.
„Každý jsme v životě udělali chybu.“
„Ale…“ chytil se za hlavu.
„Kaii, vím, že si o mě děláš starosti, ale opravdu to není špatný kluk. Sice na to nevypadá, ale má… laskavé srdce.“
„To snad není možný… Odkdy mají zrůdy srdce?“
Zamračil jsem se lehce.
„Protože žijí,“ řekl jsem trochu temně.
„Řekneš nám, co se stalo?“ zeptala se mírně Akaki.
„Samozřejmě,“ kývl jsem hlavou.
„Začalo to ten den… ne vlastně během boje o moji duši. Vzpomínám si, že jsem se probudil v hustém lese někde ve své Ka a zaslechl Jamiho hlas. Běžel jsem za ním a uviděl je na pasece. Dark ho očividně požíral, chytil jsem ho za ruku, která trčela z černé koule, která byla spojena s jeho tělem.
V tom okamžiku se mě snažil přemluvit, že on je ten dobrý. Nevěřil jsem mu však. Během té krátké chvíle se Jami probudil a… zaplácl ho do země. Myslel jsem si, že ho už neuvidím,“ zaklonil jsem hlavu a pozoroval našedlé mraky. V brzké době bude asi pršet.

„O den později jsem ho znovu potkal. Stalo se to v noci. Probudil jsem se a slyšel pláč, sledoval jsem ho tedy a prošel skrz polorozbořenou bránu, kde jsem pak uviděl sedící dítě. Přiblížil jsem se k němu a on mě probodl.“
„Probodl!“
„Vlastně to ani moc nebolelo, spíš jsem se lekl. Jami mě před ním znovu zachránil a spoutal ho. Prý to dokázal proto, že ve mně předtím nechal kousek sám sebe a kdyby mě pozřel, tak by mohl obnovit své tělo. Pak ho Jami chtěl opravdu zabít.“
„A tys ho zastavil?!“ přerušil mě.
Přikývl jsem a on si jen povzdechl.
„Slíbil jsem mu, že se k němu nebudu přibližovat a že je taky slabý, takže mi nemůže už ublížit a tak…“
„Nedodržels to, co?“
Zazubil jsem se.

„Ne… Poprvé jsem za ním šel, když jsem se vyměnil s Jamim na matematiku. Ještě jsem se ho bál a tak jsem se k němu moc nepřibližoval. Říkal, ať ho nakopnu a vypadnu. Něco takového jsem ale nemohl… ne, něco tak zbabělého bych nikdy neudělal!
Nepřišel jsem mu ublížit, ale… poznat ho. Vím, že to zní divně, ale… prostě jsem cítil, že není zlý. Bylo tu něco… co ho nutilo se tak chovat… Bylo mi ho i trochu líto. V každém případě jsem si s ním povídal.
Dokonce jsme hráli i slovní fotbálek, byla to legrace, několikrát mě zahnal do úzkých, ale nedal jsem se a nakonec jsem použil slovíčko, na které neznal jiné,“ napil jsem se, neboť mi z mluvení vyschlo pořádně v krku.
„To jsem se však dozvěděl, až v pátek večer, kdy jsem se zase vyměnil s Jamim. To už jsem si s ním povídal víc. Měl jsem v hlavě spoustu otázek a… tohle byla dobrá příležitost se něco dozvědět… a taky ho trochu poznat.
Potom jsem za ním o víkendu nebyl, až v neděli, kdy jsem nepadl únavou do postele. Vyprávěl jsem mu o našem turnaji v arkádě. Strašně se smál a já… přestal vnímat, že nebyl člověkem.
Vypadal tak šťastně. Dokonce jsem zapomněl, že si mě chtěl dát ke svačině. V tom okamžiku… byl jako obyčejný kluk. Až do té doby se všechno vyvíjelo dobře, ale… objevil se Jami.“

„Au,“ hlesl a úplně jsem ho chápal.
„Byl rozlícený, že jsem porušil slib a tak vůbec na všechno. Aby zajistil, že se k němu už nepřiblížím, vyhodil mě z vlastního Ka a zablokoval přístup. Hodně krát jsem ho volal a omlouval se, ale neodpovídal.
Bylo mi to vážně líto, ale měl jsem své důvody a vím, že bylo kruté mu dát falešný slib. Nějak jsem však potřeboval získat čas,“ utřel jsem si slzy.
Nerad jsem na to vzpomínal. Vlastně nemám rád smutné věci, vždycky z nich začnu bulet jako holka.
„A pak se to stalo… cestou ze školy… jsem byl vyzván na stínovou hru. Jami musel mé okolí sledovat a násilně si se mnou vyměnil místo a mě… někde zavřel. Nejspíše mě odstrčil do úplného podvědomí, abych nemohl ani k Darkovi.“
„Neříkej nám, že ji Jami vážně prohrál,“ Kai zatnul pěsti.
Přikývl jsem. Atmosféra mezi námi ztěžkla. Kai o jeho hrách věděl víc, možná se ho na to jednou zeptám.
„Vědomí jsem nabyl až v nemocnici. Máma si mě pak vyzvedla. V tom okamžiku jsem byl… sobecký jako nikdo před mnou. Nechal jsem ji za sebou a běžel… běžel jsem do pokoje v naději, že se mi podaří kontaktovat Darka.

Byl jediný, kdo mi mohl pomoci. Nevěděl jsem, kde bych měl Jamiho hledat, ani jestli vůbec můžu zavolat Fukura… byl jsem zmatený a vystrašený, ale musel jsem si udržet čistou hlavu,“ na chvilku jsem se odmlčel a zazvonilo.
„A sakra!“
„Na to zapomeň!“ okřikl mě.
„Je to moc napínavý, než abys přestal,“ zavrčel přísně.
Asi ještě pár hodin zameškám. Odkašlal jsem si.
„Když jsem se vrátil do svého Ka, zběsile jsem ho hledal, ale nedokázal jsem ho najít, až jsem ho náhle zahlédl ve stromě. Koukal mu jen kousek obličeje, bylo to trochu děsivé,“ otřásl jsem se.
„Začal jsem na něj křičet, že potřebuji jeho pomoc, že Jami je pryč a tak. Odpověděl mi, že je už moc pozdě, že nic nezmůže, že mizí. Nechtěl jsem to,“ utíral jsem si slzy.
„Zrovna jsem ho poznal. Povídali jsme si. A to měl zemřít?! Co to bylo za zvrhlý vtip! To nebylo vůbec správné! Snažil jsem se ho vyškrábat ven, ale nepomohl mi ani kámen, akorát mě bolely ruce. Padl jsem na kolena a všiml si kousků kovu u kořenů,“ odpojil jsem kouličku a ukázal ji.

„Byla to jeho skládačka. Její složení byla má poslední naděje, dal jsem do toho všechno. Když jsem ji zkompletoval, tak se nic nedělo. Na okamžik jsem si myslel, že je pozdě, ale najednou ten strom vybuchl a on se objevil přede mnou. Skoro jako by vyrostl ze světla,“ vysmrkal jsem se.
„Byl jsem tak šťastný, že jsem mu skočil kolem krku. Požádal jsem ho znovu o pomoc a slíbil za to svou duši.“
„Cože?!“ vykřikli všichni.
„Já vím, já vím, k tomu se ještě dostanu,“ zarážel jsem další otázky v zárodku.
„To bys měl,“ zavrčel.
Masami si utřela čelo a i Akaki byla trochu neklidná.
„Přislíbil mi svoji pomoc. Vzal jsem hru a nasedl na proměněnou Nyu… to je jeho společnice, je to moc krásná černá kočička. Letěli jsme nad městem a hledali ho. Naštěstí se nám to podařilo dost brzo a pak jsme přistáli ve staré arkádě, kde jsem připravil stůl a židle.“
Na chvíli jsem se zase odmlčel. Jak moc mám tuhle část zkrátit? Kolik slov bude stačit? V jejich pohledech bylo očekávání, strach i nervozita. Náhle mi přišli tak daleko. Jako bych žil v jiném světě a oni na mě koukali skrz skleněnou stěnu.
„Můj soupeř dorazil brzo a my začali. Té hře říkám DD&D a v podstatě jde o projetí herního plánku plného speciálních polí monster, ztrát a bonusů. Tak mě napadá, že to byla docela legrace, když pominu, že jsem hrál o víc, než jen Jamiho,“ znovu jsem posmutněl.
„Jak jsme postupovali, uvědomoval jsem si tíhu celé hry. Bál jsem se jít dopředu, ale kdybych se zastavil,“ znovu jsem se rozbrečel, „Jami by… Jami by zmizel. Nechtěl jsem to. I Dark by zmizel.

Trpěl. Přísahám, že trpěl. Byl jsem figurkou, zatímco on házel kostkami. Bál se házet, abych nešlápl na špatné políčko. A já… se nenáviděl, za to, že jsem ho k tomu donutil!
Vůbec nemusel hrát, ale já… ho tlačil dopředu. Jinam jsem však jít nemohl. Přiznat porážku… Prohrát… to pro mě nebyly možnosti!“ musel jsem se vysmrkat a pořádně.
„Jestli už nechceš mluvit, nemusíš,“ konejšila mě Akaki.
„Jo, není to pro tebe jednoduché,“ přidala se Masami.
„Ne, musím vám to říct. Dlužím vám vysvětlení!“ kapesník už byl skoro promočený.
„Během hry jsme měli několik těžkých chvilek, ale společně jsme je překonali. Za jeho pomoc… jsem mu byl nesmírně vděčný. Riskoval svůj život pro záchranu… nepřítele,“ povzdechl jsem si.
Z toho mluvení mě asi začne brzo bolet čelist.
„Během té doby jsem mu dal jméno a dost blbě se pak zeptal, jestli mu to nevadí,“ zaculil jsem se.
„'Dark' totiž znělo hezky, znamená to 'temnotu', ne?“ podíval jsem se na Masami a ta přikývla.
„Takže hezky ladí s Jamim… a jelikož jsme měli trochu těžší chvilku… tak jsem mu řekl i o druhém významu,“ sepnul jsem ruce v nevinném gestu.

„Smíchy se válel po stole a to jsem to ještě zvoral.“
„A co bylo dál?“ domáhala se.
„Pak jsem měl okno, ale zdá se, že jsme vyhráli,“ zasmál jsem se.
„Zdá se!?“ Kai křičel nejvíc.
„No, jsme živí a zdraví, ne?“ připlácl jsem se na stěnu.
„Jak to můžeš říct tak bezstarostně?! Copak vám všem nešlo o život?“
„No, mě tak… trošku ne,“ přiznal jsem.
„Můj soupeř se mnou chtěl pak mluvit a prý by si vzal jen Darka.“
„Počkat!“ vykřikla ojediněle Akaki.
„Pokud jsi vyhrál, nezískal jsi všechny jeho body a vlastně i jeho sílu?“
Otevřel jsem pusu.
„To nevím… Musím se zeptat Fukura, ale Sebastian… to je ten stín, ten je… v pořádku.“

„Jak to?“
„Protože… jsem chtěl zpátky Jamiho… o nic jiného mi nešlo,“ špitl jsem a krčil se před další salvou slov.
„Chceš tím tedy říct, že tu někde pořád pobíhá, i když jsi mu nakopal prdel?“ dožadoval se.
Přikývl jsem a on se svalil na záda.
„Mě z tebe trefí šlak. A co budeš dělat, když se znovu objeví a silnější?“
„Nad tím… jsem nepřemýšlel, ale budeme znovu bojovat.“
„Že mě to nenapadlo… čistokrevný jutismus…“ odfrkl jsi.
„Ale docela to byla zábava.“
Podjela mu ruka, když se zvedal.
„Já vím, já vím! Ale vážně mi to tak přijde. Jen že jsem nikdy předtím nehrál tak intenzivní hru. Všechno okolo přestalo existovat a… já… jako bych si uvědomil, že jsem,“ zaklonil jsem hlavu.
Tiše mě pozorovali.
„Zase mluvím blbosti, co?“ přikrčil jsem se.
„Víš… možná ani ne,“ připustila Akaki.
„Asi ti dokážu rozumět.“
Masami přikývla.
„D-Děkuji.“
„A co bylo dál?“ dožadoval se Kai a konečně se posadil.
„No… pak jsem se za nějakou dobu probudil a spěchal do svého Ka. Nedokážu vám říct, jak moc jsem byl šťastný, že jsem oba viděl! Na svůj slib jsem však nezapomněl, tak jsem k němu šel a… taky jsem poučil Jamiho, aby si nezapomněl čistit zuby, chodil do školy a nepřeháněl to s matematikou… však víte jaký je… a jak jsem šel k Darkovi, tak řekl, že si nějak nevzpomíná, že by s tím souhlasil,“ zabručel jsem.
„Se ti muselo ulevit, co?“ vzdechl Kai.
Vybuchl jsem: „Ulevit?! Byl jsem naštvaný! Protože říkal, že Ka nemají žádnou chuť a já přemýšlel, jak se ochutit!“
„To jako vážně…?“ zatikalo mu v oku a pak se dali do smíchu.

„To není k smíchu!“ rozčiloval jsem se.
„Tak z toho nedělej takovou komedii!“ smát se však nepřestával.
Urazil jsem se.
„Ale jsi vážně rád, ne? … že žiješ.“
Nikdy jsem nemohl být dlouho naštvaný.
„To jsem.“
„Pak jsi o tom všem řekl tvé matce?“ zeptala se Masami.
Hrklo ve mně. Dostal jsem se k nejtěžší části. Kolik jim můžu říct? Bál jsem se… že už nebudeme kamarádi. Přeci jen nejsem člověk, ale… Jamiho přijali, ne? Tak se nemám čeho bát, ne?
„No, to…“ zvonilo.
První zmeškaná hodina skončila. Snažil jsem se tím nenechat rozptýlit.
„Pravda je, že…“

*** Jami

Už od chvíle, co jsem se vyměnil s Jutou jsem prolézal jeho vnitřní svět. Udivovalo mě, že je tak rozlehlý, i když… kolik jsem jich už navštívil, že? Přesto mi přišel větší, než by měl být. Teoreticky vzato by jeho velikost měla být v souvislosti s jeho spirituální schopností.
Což znamená, jak moc je pro stín vhodným hostitelem. Pokud je takhle veliký… musí je mít obrovské… není to na něm však poznat. Má snad skrytou moc, nebo je to vlivem jeho druhé krve? V každém případě mě z toho bolela hlava. Spousta věcí mi nedávala smysl.
Příjemná černá, veliký prostor, snad i to podivné rádoby písmo, co jsem zahlédl na pár kamenných deskách a v neposlední řadě i to, že tu mám souseda. Kam ale zalezl? Mám pocit, že se musí z horečky hodně vinit… Juta se v něm nejspíše nemýlil. Třebaže je to těžko pochopitelné, ale začínal jsem to už také vidět.
Doma… to slovo mi zní divně, ale nikdy jsem se ostatními nesetkával jinak než při hrách. Neznal jsem jejich osobnosti, záliby, co rádi jedí… zakroutil jsem hlavou.
Na co to myslím! Stíny nemají většinu lidských vlastností ani emocí. Pro nás existuje jen jeden cíl a to přežít!
Musel jsem se však zastavit.

Nás asi neobsahuje mě, Darka a nejspíš ani Sebastiana, proč by nám jinak dával sto stínových Ka? Má v tomto neobvyklém chování prsty lidský faktor? Nebo je to jinak… Nedomyslel jsem, neboť mi na okraji srázu uklouzla noha a já sjel po zadku dolů.
Všemožně jsem brzdil svou jízdu, až jsem se zastavil. Oddechl jsem si. Pád do strže mohl mít fatální následky.
„Darku!“ seděl na zastřešeném výčnělku.
Nijak na můj hlas nereagoval.
„Tak tady seš!“
Zastavil jsem se zhruba na stejné úrovni, takže jsem musel lézt do boku… a opatrně. Zvedl hlavu a řekl:
„Proč tu seš?“
„Proto… uf… abych tě našel,“ vyzkoušel jsem nohou oporu.
„Tak už můžeš jít, ne?“
„Půjdu, ale ty jdeš se mnou!“ přisunul jsem se blíž.
„Potom všem?“
„Je to chyba nás obou a moc dobře to víš!“ křičel jsem.
„Ale já to začal!“ zatnul pěsti.
„A já to mohl zastavit!“
Trochu je povolil. Zase jsem se přisunul. Pod levou nohou mi povolil kámen. Kousek jsem sjel a zatnul zuby. Na zkoušení bungee-jumpingu bez provazu nejsem ještě dost duševně připraven. Polkl jsem a pokračoval dál.
„Vypadni!“ zařval.

„Tohle je veřejné prostranství!“
Zavrčel.
„Cožpak nejsme nepřátelé!“ naklonil se k okraji.
Napnul jsem svaly, přikrčil se a skočil. Natahoval jsem ruku… a minul převis. Padal jsem do propasti Jutovi duše.
„Debile, co si myslíš, že děláš?“ řval na mě, když mě chytil.
„A mám tě!“ chytil jsem ho druhou rukou.
„Cože?!“ zíral na mě dolů, jak se houpu ve vzduchu.
Zaryl prsty do skály.
„Nepřítel, říkáš? … Tak proč jsi mě sakra chytal?“
„Ty… Proč jsi skákal? Co kdybych tě nechytil?“
„Ale udělal jsi to, ne?“ usmál jsem se.
„Ale…“
„Nepřemýšlel jsem o tom.“
„To si děláš prdel?!“
„Ani trochu… a co s tím má dělat mé pozadí?“
„Co? Tos nikdy neslyšel?“
„Ne, Juta tenhle jazyk nepoužívá.“
„To znamená, že… no, že si ze mě děláš blázny a srandu. … Něco takového.“
„Ale já tě beru vážně.“
„Tak proč sakra skáčeš?! Vždyť tě to mohlo zabít!“
„Ale nezabilo,“ namítl jsem.
Vzdychl.
„Proč? … Proč mě sakra nemůžeš sežrat a skončit to?“ pevněji mě sevřel.
„Protože ti chci věřit.“
„Blázne…“
„Spíš bych řekl jutista…“ zaculil jsem se.
„Jo, to sedí,“ díval se stranou.
„Darku… nevím… nejsi jediný zmatený… Hodil jsem ti svůj život do rukou… Přesně v tomto okamžiku ho držíš a já… s tím nemohu nic dělat.“
Zafoukal studený vítr.

„Když mě teď pustíš… těžko se zachráním… I když se chytnu skály… kdo ví, kam až spadnu…“
„Musíš být extrémista, věřit takhle stínu…“
„Ale já nevěřím stínu…“
Zachvěl se.
„Věřím Darkovi…“
Prudce se na mě podíval.
„Nebo se o to chci pokusit… Jak říkáš, důvěra je velmi ošemetná věc… velmi snadno se může otočit proti tobě, přesto to chci zkusit… Chci věřit v Darka, kterého vidí Juta. Chci ho poznat i když se to může obrátit proti mně.“
„Plácáš nesmysly,“ jeho ruka mě však sevřela víc.
„Důvěřovat a být důvěřován… Myslím, že začínám vidět význam těch slov… Jejich tvar je pro mě ještě neznámý, ale takový je už risk.“
„Seš ukecanej.“
„Já vím… Musí to být se mnou těžké,“ usmál jsem se.
Ucítil jsem tah, jak mě zvedal nahoru. Chytil jsem se převisu a přitáhl se, abych mu ulehčil trochu práci. Namáhané rameno se hned ohlásilo. Opřel jsem se o stěnu a praštil se o kámen.
„Au… au… au…“
Dark na tom byl podobně. Mnul si ho a masíroval. Tiše jsem se zasmál.
„Co zas?“
„Sám nevím, jen jsem… to tak cítil… že se chci zasmát, zajímalo by mě, jestli to není lidský vliv.“
„Určitě,“ odvětil.
Chvilku jsme seděli v tichosti.
„Co rameno?“ zeptal se.

„Jo, dobrý,“ procvičil jsem ho.
„Ještě chvíli a bude v pohodě.“
„Takže sám vyšplháš nahoru,“ zvedl se.
„No…“ podrbal jsem se na tváři ukazovákem, „napadlo mě, že bys mě možná mohl svést.“
„Díky, ale… už mě nehledej.“
Než jsem stačil zareagovat, skočil dolů. Máchl jsem rukou, ale chytil jsem jen vzduch. Rychle jsem se podíval přes okraj, ale to už skákal po skále nahoru. Jeho fyzičku jsem mu fakt záviděl.
Vzteky jsem udeřil do skály.
„Darku, co vlastně chceš? Pořád utíkáš? Bojíš se něčeho? Snad nás? … Ne… To ne… Ty se bojíš sám sebe?“
Než skočil, podíval jsem se mu do očí. Nebyly to oči stínu, ale… člověka. Byl v nich strach, něha, radost i smutek. Jinými slovy…
„Ten pitomej teenager!“

*** Juta Nazo

„Pravda je, že… nejsem tak úplně člověk,“ druhou část jsem jen huhlal.
Nikdo ji však nepřeslechl. Na nic se dál neptali. Každý ji svým tempem vstřebával.
„Hustý!“ vykřikla nakonec Masami.
„V-Vážně?“ cukl jsem sebou.
„Si piš! Jsi úplně jak v nějakým fantasy seriálu!“
Zvědavě jsem se pootočil na Kaie.
„No, seš si tím jistej…“ drbal se nervózně ve vlasech.
„Chci říct, sice jsi občas děsný pacifista, ale… to není nic nelidskýho.“
„Můžeš nám to lépe osvětlit?“
„Když jsem se včera probudil, máma… se rozhodla mi říct pravdu o mém otci. Až do teď jsem věřil, že zemřel při autonehodě, ale to nebyla pravda,“ lehce jsem svěsil hlavu.
„Můj otec možná žije a je stínem.“
„S-Stín jako Jami?“ vykřikl.
Přikývl jsem.
„Úplné detaily nevím, ale tak to říkala. Proto ví o stínových hrách, táta se jich také zúčastnil.“
„Páni…“ Masami si musela natáhnout nohy.

Brzo po ní následoval i Kai a já. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem takhle dlouho seděl. Byl jsem z toho celý ztuhlý.
„Hmm… Jeden hráč nás využil jako návnadu a… on se začal bát, že nám přivodí jen starosti, proto odešel. Bude tomu už přes deset let.“
„Musel to být velmi milý člověk,“ konstatovala Akaki.
To jak ho nazvala člověkem, mě potěšilo.
„Chceš ho najít?“
Zamyslel jsem se.
„To bych rád. Možná to zní hloupě, ale… vždycky jsem si ho přál potkat. Vždy, když jsme byli u jeho hrobu, jsem se modlil, abych ho mohl potkat, byť třeba jen ve snu.“
Masami se usmála.
„Vůbec to není hloupé, jen to dokazuje, že máš na něj krásné vzpomínky.“
„Já si ho, ale nepamatuji. Nemít jednu fotku, tak ani nevím, jak vypadá.“
„Ale tvoje srdce si vzpomíná. Podle vědecké studie nejsou děti vůbec hloupé. Možná neví, jak funguje motor, ale rozhodně poznají, kdo není špatný. A u tebe to musí platit dvojnásob… buď a nebo jsi nevyrostl z pleny,“ smála se.
„Hej!“
Ostatní se k ní přidali Opřel jsem se o stěnu. Hodně se mi ulevilo. Vážně jsem se na okamžik bál, že se jim zhnusím.
„Jami říkal, žes ho vyšoupl ven, přímo před tvoji mámu.“
„Přesně tak,“ zaculil jsem se, „měli jste vidět, jak se tvářil, ale Dark ho překonal, smíchy jsem se neudržel.“

„Takže o něm ví… i o té 'události'?“ jeho tón trochu ztemněl.
„Ne, protože to nebyl Dark.“
„Ale…!“
„To byl stín, ne Dark,“ trval jsem na svém.
„Juto… on není jako Jami. Pro něj seš jen potrava. Vždyť je to i vrah.“
„Teď si protiřečíš.“
„Jak?!“
„Vrazi zabíjejí svůj druh pro malichernosti jako bohatství, moc a pomstu. On nic takového nedělá. Stíny zabíjejí jen proto, aby sami přežili.“
„To ti na zabíjení lidí fakt nepřipadá nic špatného?“
„Samozřejmě to nemám rád, ale… je tygr vrah?“
„Eh?“
„A co vlci nebo divocí psi? Spousta šelem zabila člověka, ale nikdo je neoznačuje za vraha. … Zabíjeli na základě instinktu, kvůli hladu, chránili své teritorium nebo mláďata. U stínů je to podobné.
Zabíjejí pro přežití… ne, lepší slovo bude asi loví. Když lvice uloví zebru, nikdo jí to nevyčítá. Taková je už příroda, ale když se obětí stane člověk… všichni dělají takový povyk.
Jen proto, že člověk má jazyk, inteligenci a kulturu neznamená, že se úplně vyloučí z potravního řetězce.“
V tichosti na mě hleděli.
„Jsem odporný, co?“ smutně jsem se usmál.
„Tahle slova… můžu je říct proto, že jsem poloviční zrůda? Kdybych byl člověkem… dokázal bych tak myslet?“
Zvedl jsem se a oprášil. Zavřel jsem krabičky a zabalil je do šátku.
„Jestli… už nechcete být mými kamarády, pochopím to. Od teď se budu dostávat do nebezpečnějších situací a… Rozhodně vám to nebudu zazlívat,“ usmál jsem se a odešel.
„Žádná vzpomínka pro mě nebude falešná,“ dodal jsem mezi dveřmi a zmizel jim z očí.