Stínová hra – Hra 15. – Otec

*** Juta Nazo

„Můj otec je stín?“
Matka jen přikývla. Pomalu jsem si sedl. Nohy se mi třásly a vnitřnosti mi svírala ledová ruka.
„Jak je to možné?“
„Je to dlouhý příběh, který začal než ses narodil.“

*** Jutova matka

Sledovala jsem jeho šokovanou tvář.
Co si teď asi myslí? Proklíná mě, že jsem mu o tom lhala? Musí teď být zmatený. Po všech těch letech… se náhle dozví, že jeho otec není člověk.
„Prosím, řekni mi o něm víc.“
Jeho žádost mě trochu překvapila.
„Vždycky jsem se s ním chtěl setkat, i když jsem věděl, že je to nemožné. Já… teď to bude znít divně, ale jako malý, jsem si před spaním představoval, že je se mnou v pokoji a že si povídáme.“
Červenal se.
„Ty máš opravdu jemné srdce.“
Přikrčil se.
„Bude tomu už šestnáct let, co jsem ho potkala…“
Obklopil mě vír vzpomínek…

***

V té době mi bylo skoro devatenáct a nedávno jsem ukončila vyšší střední školu. Život jsem měla před sebou… aspoň to tak vypadalo, ale mé vyhlídky byly velmi černé. Doktoři mi dávali nejvíce tři roky života, kvůli nádoru, který našli dost hluboko v srdci. Nejistá operace by stála peníze, které bych vydělávala po celý život. Navíc jsem měla vzácnou krevní skupinu a najít tak vhodného dárce, bylo prakticky nemožné.
K tomu všemu jsem nemohla ani otěhotnět. Tak jako jakákoliv dívka jsem si přála mít vlastní rodinu, hodného manžela a klidně i malý, ale útulný byt. Byl to pěkně otřepaný sen, ale já ho měla ráda
Ten den si pamatuji velmi dobře, jelikož jsem na sobě měla své oblíbené světle zelené šaty. Svůj smutek jsem zakrývala brigádami, až jsem se usadila v tomto malém krámku. Rozhodla jsem se ho trochu oživit, jen proto, že jsem měla jen tři roky života neznamenalo, že se zastavím.
Každý den jsem si zpestřila nějakou maličkostí. Den se sešel s týdnem a ten potkal měsíc, který mu předal roční zprávu. Kráčela jsem domů z nákupu, když mě zastavil cizinec. Poznala jsem, že to není Japonec.

Byl o půl hlavy vyšší s trochu tmavší pokožkou. Vlasy měl k ramenům a lehce rozježené s blonďatým nádechem. Zelené oči se mu leskly, jako by se třpytily. Na hlavě měl černý šátek a oblečen byl v džínové vestě a kalhotách.
Tričko bylo jednoduše bílé stejně jako lehce ušpiněné botasky. Co mě na něm nejvíce zaujalo, byla auro kolem něj. Zaujatě jsem na něj chvíli zírala, než jsem si to uvědomila.
„Ah, omlouvám se, neměla bych na vás tak zírat,“ lehce jsem se mu uklonila a urovnala si neposlušný rezavý pramen vlasů.
„Hrajete ráda hry?“ zeptal se tajuplným hlasem.
„Samozřejmě, ale moc jich neznám a moderní mi už vůbec nejdou,“ smála jsem se.
„Nechcete si zahrát?“
„Bohužel spěchám domů.“
„Ani když splní vaše nejhlubší přání?“ lehce se usmál.
Myslím si, že zrovna tato věda mě přiměla ho následovat. Zavedl mě na opuštěné místo. Stál tam jen stolek a dvě židle.
„Pojďme to udělat zajímavější. Budeme hrát pět her, vítěz většiny bude vítězem celé stínové hry.“
„Stínová hra? Co to je?“ usadila jsem se.
„To je hra, kde hrajete o víc, než jen vítězství. Když porušíte pravidla, stihne vás penalta,“ postavil na stůl první krabici.
V té době jsem nevěděl, co taková stínová hra obnáší. Neměla jsem už co ztratit, tak jsem výzvu přijala.

Nejdříve jsme hráli standardní člověče nezlob se. Pak následovalo domino, pexeso, piškvorky a námořní bitva. Strašně jsem se přitom nasmála.
„U~áh, jsem celá ztuhlá,“ procvičila jsem si rameno.
Mužova tvář však byla po většinu času klidná, i když jsem mu vyhodila figurku, či zasáhla loď.
„Zdá se, že jste všechny hry prohrála,“ řekl.
„Už to tak vypadá, ale že to byla legrace,“ rozzářila jsem se.
„Ani si nevzpomíná, kdy jsem se tak dobře bavila.“
„Prohrála jste, přesto jste šťastná?“
„Samozřejmě, každou hru jsem si užila a dala do ní všechno, tak nemám čeho litovat,“ zaklonila jsem hlavu a hleděla na tmavnoucí nebe.
„Jelikož jste prohrála, tak-“
Přerušila jsem ho: „Nemáte hlad?“
„Co?“
„Určitě není proti pravidlům pozvat svého soupeře na večeři,“ smála jsem se.
Po krátkém zaváhání moji pozvánku přijal. Doma jsem si pak uvědomila, že nemám tak hezky uklizeno, jak jsem si myslela.
„Za ten nepořádek se omlouvám,“ řekla jsem, když jsme vyšli do druhého patra krámku.
Rychle jsem uklidila nákup a pustila se do vaření. Sedl si k jídelnímu stolku a pozoroval mě.
„Nebude vadit, když to bude něco jednoduchého?“
„Vůbec ne.“

„Dobře,“ a naservírovala jsem mu rýži, osmaženou zeleninu, sojovou omáčku a kousek ryby.
„Snad vám bude chutnat, itadakimasu,“ rozloupla jsem hůlky a všimla si, že je nejistě pozoruje.
„Nikdy jste nejedl hůlkami?“
„Ne.“
Zvedla jsem se a přešla k němu za záda.
„Držte je takhle, spodní si položte do úžlabí mezi palcem a ukazovákem, přitiskněte ji ke sodní části palcového kloubu a přidržte prsteníkem.
Horní hůlkou dotvoříte kleště. Držíte ji palcem a ukazovákem a opíráte ji o prostředník. Je to jednoduché, že?“
Velmi rychle se je naučil držet, ale neznal pravidla, tak jsem ho s těmi nejzákladnějšími seznámila.
„Je neslušné s nimi ťukat o stůl, nádoby nebo o sebe. Též je velmi nevychované s nimi gestikulovat a olizovat je. To, co chcete nabrat, si vybíráte ještě před tím, než je ponoříte do misky a jídlo s nimi nemícháme, ani nepřehrabujeme.
A když už se nějakého kousku dotknete, musíte si ho vzít. Pokud je nějaká nádoba od vás dál, rozhodně si ji s nimi nepřitahujte. Nedržte je také v pěsti, neboť to vypadá, že někoho chcete bodnout.
Nejhorší však je, když je zabodnete kolmo do rýže, jelikož takto se obětuje rýže zesnulým, také se nesmějí do misek pokládat překřížené, jelikož tvar písmene V symbolizuje smrt, ale naprostým tabu je předávat z hůlek jídlo do hůlek ostatních.“
„Proč?“

„Protože toto gesto je vyhrazeno při přenášení kostí po kremaci pozůstalých. Takže připomínání smrti během jídla je nejhorší nezdvořilost v naší zemi. Tuto chvíli si máme užívat a ne ukazovat na neodvratný konec.“
Vysvětlování jsem zahnala do oblasti, kam jsem nechtěla.
„Moc se omlouvám, že jsem vybrala tak nevhodné téma k hovoru.“
„Mě to nevadí, ale mám otázku.“
„Klidně se ptejte.“
„Co mám dělat s hůlkami, když dojím?“
Vůbec jsem si toho nevšimla, ale pořád jsem měla přes polovinu jídla v miskách.
„Dáte je k sobě a položíte na odpočívadlo. To má většinou obdélníkový nebo kruhový tvar s prohlubní. Položeny mohou být nad i pod miskou s rýží. Ty se však spíše používají v restauracích, a tak je stačí položit přes misku, kde byla rýže.
V obou případech jídelní konce směřují doleva. Položit je jakkoliv jinak je též velmi nezdvořilé.“
„Fascinující…“
„Eh?“
„Zákony hůlek jsou fascinující.“
Jelikož jsem byla s jídlem poslední, tiše jsem ho dojedla. Pod jeho pohledem jsem se trochu červenala.
„Co znamená slovo itadakimasu?“

„Je to fráze používaná před jídlem, kde za něj děkujeme. Dá se říct, že je to také jedeno z pravidel stolování.“
„Já ho…!“ vypadal velmi vyděšeně.
„S tím si starosti nedělejte,“ mávla jsem nad tím rukou.
„Jste cizinec, takže jste to nemusel vědět, i když vaše japonština je velmi plynulá. Máte tu nějaké příbuzné?“ sebrala jsem jednotlivé misky a položila je do dřezu.
„Po porušení pravidel následuje trest.“
„Vy pravidla berete hodně vážně, že?“
„Bez nich by byl jen chaos.“
Pustila jsem vodu.
„To je jistě pravda, ale… jistě tu jsou zákony, které není potřeba přesně dodržovat.“
„K takovým zákonům nemůže mít nikdo úctu.“
„Ctím zákony, ale pokud mě dusí, tak je rozbořím. V každé zemi jsou různé, ale pokud berou druhým úsměv… nemohou být dobré.“
„Máte sílu je rozbořit?“
Zamyslela jsem se a položila poslední misku na odkapávač.
„To nevím, nikdy jsem to nezkusila.“
Vyhodila jsem jednorázové hůlky do koše.
„Jaké je vaše jméno?“ zeptal se.
„Pravda, úplně jsem se vám zapomněla představit.“ otočila jsem se.

„Jmenuji se Tamiko Nazo, ráda vás poznávám.“
„Já jsem Ótarou… Shadow.“
„Máte zajímavé jméno.“
Krátce na to jsme se rozloučili. V dalších měsících se objevoval v nepravidelných intervalech. Dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí. Cestuje po světě a byl ve Francii, Itáli, Portugalsku, ale i v Americe a Korei. Předvedl mi to ukázkou jejich místních jazyků.
Byla jsem ohromena, jak jich někdo může tolik umět. Já byla ráda, že zvládám angličtinu. Jeden podzimní večer jsme se šli projít do parku. Vzala jsem si své oblíbené zelené šaty a on se ukázal v kalhotách a košili. Ať už měl cokoliv, vždy mu to slušelo.
Většina listí byla ještě na stromech, ale vítr se už ochladil. Zrovna jsme mířili k jedné lavičce, když mě začalo píchat v hrudi. Zastavila jsem se a snažila se neztratit rovnováhu.
„Co se děje?“
Nedokázal jsem mu to však říct. Před očima jsem měla mžitky a chvíli na to jsem omdlela. Když jsem se probrala ležela jsem na lavičce s hlavou na jeho klíně. Spěšně jsem se zvedala, ale přimáčkl mě zpátky.
„Odpočívejte.“
„Moc se omlouvám, tohle jsem vám ukázat nechtěla.“
„Co se vám vlastně stalo?“
„Mám nemocné srdce. Operace je nejistá a stála by mnoho peněz. Ještě je tu možnost dárce, ale mám vzácnou krevní skupinu.“

Pomalu jsem se však zvedla.
„Pro takovéto případy nosím sebou prášky…“
„Ty to?“ ukázal mi je.
„Jak jste věděl, že je mám u sebe?“ překvapeně jsem se na něj podívala.
„Viděl jsem vás si je kontrolovat, neudělala byste to, kdyby nebyly důležité.“
„Jste velmi všímavý.“
Chvíli jsme seděli a pozorovali okolí.
„Kdybyste měla možnost si něco přát, co by to bylo?“ zeptal se.
„Přání?“
Já měla přání, které se však nenaplní.
„Na to moc nezáleží, naplnit je by jen přineslo bolest.“
„Naplnění má přinášet uspokojení.“
Usmála jsem se.
„Občas mluvíte opravdu zvláštně, ale rozumím vám. Splněná přání mají taková být, u mě je to však jiné.“
„Jak jiné?“
Nikomu jsem o svých problémech dřív neřekla. Nebylo komu a když se někdo takový objevil, nechtěla jsem je obtěžovat. Když se však zeptal on, cítila jsem z něj silnou auru. Jako bych se na něj mohla spolehnout.

„Protože před sebou… mám možná jen rok života. Poslední dobu mám takovéto záchvaty častěji.“
Sevřela jsem víc ruce na klíně.
„Přála jsem si mít své dítě, ale nemohu otěhotnět. I kdybych však mohla, bylo by to vůči mému potomkovi kruté. Opustila bych jej a možná bych ho ani nemohla donosit. A co víc… možná by i zdědil tuto nemoc.“
„Hmm… takové přání… opravdu přináší smutek.“
„Už jsem se s tím smířila,“ usmála jsem se.
Pak jsme se ještě chvíli procházeli a doprovodil mě domů. Pozvala jsem ho ještě na kávu a rád ji přijal. Před odchodem mě ještě políbil a…

***

Můj syn se víc vypjal, jak pozorně poslouchal. Očividně jsem přestala v nejlepším.
„… a tu noc jsme na tebe zadělali,“ řeknu vesele a jemu uklouzl loket na okraji stolu.
„M-Mami!“ křečovitě se ho držel.
„Tos to musela říct takhle?“
„Samozřejmě, vždyť jsi nezletilý.“
Vzdorovitě krabatil čelo a posadil se zpátky.

***

To jsem však vůbec netušila. Vlastně mě čekalo mnohem větší překvapení, než jen tohle. Trávil se mnou více času a z vykání jsme přešli na přátelštější tykání. O své nemoci jsem už nemluvila. Přišla zima a na začátku jara jsem zjistila, že mám nějak větší bříško. Nejdřív jsem si myslela, že moc jím, ale to mi přišlo nepravděpodobné.
Měla jsem však ten den jít na pravidelnou kontrolu do nemocnice. Když jsem se dostala na řadu, řekl mi šokující zprávu. Jsem těhotná. Nedokázala jsem tomu věřit. Sice to nebyl jeho obor, ale byl si tím dost jistý a poslal mě na rentgen.
Ten jen potvrdil jeho slova. Ani nevím, jak jsem se dostala domů, ale… jen co jsem ho uviděla, vrhla jsem se mu kolem krku.
„Ótarou! Ótarou!“ pořád jsem opakovala jeho jméno, zatímco mě hladil po vlasech.
O dva týdny později mě čekalo další překvapení. Zavolali mi z nemocnice, jestli se tam nemohu v blízké době dostavit. Myslela jsem si, že se stalo něco špatného. Můj stav se mohl zhoršit, ale přitom jsem už dlouho žádný záchvat neměla. V ordinaci mě čekal lehce zmatený doktor.

„Paní Nazo, rád bych si s vámi o něčem promluvil,“ řekl straší doktor, když mi pokynul, abych si sedla.
„Jde o můj nádor?“
„Ano… i ne.“
„Našli jste další?“ zhrozila jsem se.
„To ne, ale bude lepší, když vám ukážu obrázky,“ rozsvítil šikmý panel a položil na něj průhlednou fólii.
„Jak vidíte, nádor se nachází uprostřed srdce. Tomu tak bylo před zhruba třemi měsíci,“ položil vedle jinou.
„A tady je z posledního vyšetření.“
Kdybych měla hledat mezi nimi rozdíly, všimla bych si hned světlé oblasti.
„Co to… má znamenat?“
„To, že se váš nádor… jaksi vytratil.“
„Takže… jsem zdravá?“
„To nemohu zaručit, abychom si byli úplně jisti, musíme udělat ještě jeden obrázek.“

Tuhle větu jsem však už moc neslyšela. Rozplakala jsem se. Doma jsem však Ótaroua nenašla. Chtěla jsem, aby byl první, kdo o tom uslyší. Objevil se ale až za několik dní.
„Mé srdce je zdravé!“ vyhrkla jsem na něj.
Jen se usmál a pohladil mě po vlasech.
„Děkuji ti,“ setřela jsem si slzy.
„Proč mi děkuješ?“
„Protože jsi mi pomohl naplnit můj sen. Vím to. Ode dne, co jsem tě potkala, bylo všechno mnohem lepší a jasnější.“
Nepřekvapilo mě, že ani další vyšetření neukázalo nádor. Pomalu jsem se připravovala na porod a sháněla výbavičku.
„Jaké mu dáme jméno?“ zeptala jsem se ho jedenou v kuchyni, když jsme večeřeli.
Termín porodu se blížil.
„Co třeba Poči?“

***

„Eh?“ vykřikl a prudce se postavil.
„Má reakce byla úplně stejná,“ smála se.
Všimla jsem si, jak se úkosem podíval za sebe a pak se začal chichotat.
„Poči… to je fakt dobrý jméno,“ kousal se do palce.
Položil se na stůl a notnou chvíli nepřestával. V příběhu jsem pokračovala, až když se uklidnil.

***

„Takové jméno mít nemůže. Každé jméno má v sobě skrytý význam, který by ho měl prezentovat,“ napomenula jsem ho lehce.
„Význam?“
„Třeba jako tvé jméno,“ opřela jsem se.
„Moc dobře tě vystihuje.“
„Jak přesně?“
Uculila jsem se.
„Jako velkého ochranitelského kluka.“
Jeho hůlky se zarazily napůl cesty.
„První slabika 'ó' znamená krále, 'ta' je zase pro veliký a 'rou' je koncovka dávaná synům. Vím, že král by měl znamenat vládu, ale já… vždycky věřila, že údělem krále bylo chránit ty pod sebou.
Rolníky, obyčejné ženy a děti, kteří na oplátku obdělávají půdu a tvoří různé věci.“
Usmál se.
„To je zajímavé… a tvé jméno znamená…“ zamyslel se, „… mnoho krásných dětí.“
„Přesně tak, i když mi to přišlo dřív ironické,“ pohladila jsem si bříško.
Ótarou mě doprovázel pak i na porodní sál. Držel mě za ruku a svojí přítomností uklidňoval. Musela jsem ho však ujistit, že mi novorozeného syna za okamžik vrátí, až ho změří, zváží a provedou další administrační kroky. Na pokoji si ho pak prohlížel s menší nedůvěrou.
„Není krásný?“
Nad malým rudým uzlíkem nadzvedl obočí.
„Myslíš? Vypadá jak malá lidská karikatura.“

„Jak to můžeš říct? Je to náš syn a novorozené děti jsou těmi nejčistšími tvory na světě.“
Nevypadal však příliš přesvědčeně. Natáhl k tobě ukazováček a tys ho znenadání uchopil.
„Tím ti říká 'Zůstaň se mnou'.“
Další události mohu shrnout v pár větách, neboť se nic zajímavého nestalo. Byl jsi hodně zdravé a aktivní dítě. Rychle ses naučil chodit a nikdy jsi moc neplakal. Rok a půl uběhl jako voda.
Jednou jsme se vraceli z večerního loutkového představení. Bylo to někdy v létě. Držel ses mě za ruku a povídali jsme si o tom. Vzpomínám si, jak jsi bránil draka, že princeznu neunesl, ale jen chtěl kamarádku. Jako jediný, jsi nebyl rád, že ho princ zabil.
V té době jsem tomu nepřikládala žádný význam. Byl jsi jen malé dítě. Kráčeli jsme ulicí, když jsem si všimla zvláštního ticha. Slunce mělo zapadnout až za pár hodin, ale přesto mi přišlo, že je kolem nás tma.
Přidala jsem do kroku a nakonec tě vzala do náručí. Světla v oknech byla rozmazaná a vlnila se. Utíkala jsem.
„Kam ten spěch?“ otočila jsem se za skřípavým hlasem a spatřila shrbenou postavu. Pak vše zmizelo.
Vůbec nevím, co se dělo, ale myslím, že mě přišel zachránit Ótarou. Kdesi v dálce jsem slyšela jeho hlas. Když jsem se pak opravdu probudila, byla jsem v ložnici. Zvedla jsem se a uviděla ho, jak stojí u okna. Přišel mi unavený.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Přikývla jsem.
„Co se stalo?“
Otočil se na mě a poprvé jsem v jeho obličeji uviděla ustaranost. Chvíli na mě hleděl, než mi vše řekl… O stínech, králi, hře… Bylo to šílené, bláznivé a neuvěřitelné. Rozhodla jsem se mu ale věřit.
„To proto jsme byli chyceni? Aby tvůj soupeř měl výhodu?“
„Přesně tak a proto bude lepší, když odejdu.“
„Ale…“ namítla jsem, ale zakroutil hlavou.
Tušila jsem… Ne, věděla jsem, že jednoho dne zmizí. V dnešní době to může znít divně, avšak… Doufala jsem, že ten den nikdy nenastane.
„Rozumím, nebudu tě zastavovat.“
„Až Juta povyroste, řekni mu, že jeho otec zahynul při autonehodě. Ať si myslí, že jeho otec byl člověkem.“
Zaslechla jsem za sebou tvé kňučení ze spánku. Možná se ti zdál ošklivý sen, ale když jsem tě spatřila, lekla jsem se. Celou tvář jsi měl popraskanou a zatínal pěstičky.
„Co se děje?“ vzala jsem tě do náručí.
„To… musí být má krev,“ mrzutě zavrčel.
Náš syn přerývavě dýchal a potil se.
„Je silnější než ta lidská. Dospěl do stádia, kdy je jeho tělo silnější a stínové povaze příhodnější, i když to není jisté, může i zemřít, avšak pokud přežije…
V takovém případě na sebe přitáhne nežádoucí pozornost… a nikdy nebude moci žít normální život.“
„Může se s tím něco udělat? Třeba aby se naučil ji potlačit, nebo aspoň maskovat?“ vyhrkla jsem a přitiskla tě k sobě.
Tiše jsi nás volal:
„Ma… pa… bolí…“

„Ne, to nejde, je tu jen jedna možnost.“
Pokynul mi, ať tě znovu položím na postel. Se strachem jsem ho sledovala, jak ti rozepíná košili a sundavá kalhoty. Praskliny z obličeje se rozšířily už po celém těle a na některých místech byla kůže černá. Zatajil se mi dech.
A ještě víc, když jsem uviděla jeho pravačku. Lidská kůže popraskala a ukázala drápy, praskliny a kolem zápěstí cosi, co připomínalo okov s kouskem řetězu. Přiložil rozevřenou dlaň na tvé malé tělíčko. Kolem prsů se objevila jemná nažloutlá záře. Zvedl tě a nechal levitovat kousek nad postelí.
Konec řetězu zařinčel a celého tě obalil. Zatínal jsi ještě víc pěstičky a lehce se kroutil. Muselo to být hodně nepříjemné. Aniž bys to nejspíše věděl, bojoval jsi proti své druhé krvi. V tom okamžiku mě napadlo…
Jak jsem něco takového mohla udělat? Jak jsem ti mohla způsobit takovou bolest kvůli své sobeckosti?
Ótarouova ruka se pomalu oddálila od tvého těla a řetěz se utáhl. Strhával z tebe veškerou čerň a tlačil ji do malé kuličky. Nebyla větší než dětský míč. Celý proces trval jen krátce, ale mě to přišlo jako hodiny. Když skončil, položil tě zpátky.
Rychle jsem tě vzala do náručí, ale jen jsi spal. Oddechlo se mi. Tvůj otec se chvilku díval na černou kouli ovázanou řetězem a pak mlčky odešel. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

*** Juta Nazo

Dívala se na hladinu čaje, ze kterého upila sotva polovinu. Což mi připomnělo, že jsem také moc nepil. Napravil jsem to tedy a využil tu chvilku k zamyšlení.
„Jestli mě chceš nenávidět, pochopím to,“ řekla tiše.
„Nikdy!“ zapřel jsem se o desku.
„To nikdy! Jsi ta nejlepší máma na světě!“ oběhl jsem stůl a objal ji.
„Vždycky jsi tu byla. Když jsem byl nemocný, když jsem spadl ze schodů, když jsem se učil mluvit… nikdy jsi… nikdy jsi mě neopustila!“ opíral jsem se čelem o její rameno.
„Určitě to taky věděl! Určitě věděl, že máš dobré srdce. A tys to o něm věděla taky! Nezmizel, když jsem se měl narodit. Chtěl mi být otcem. Sice o stínech tolik nevím, ale…“
Pohladila mě po vlasech.
„Musel vědět, že mě neopustíš, i když nebudu člověk, že on není člověk.“
„Já vím, já vím,“ konejšila mě.
Byl jsem zmatený, to ano, ale… rozhodně jsem matku měl rád. Neudělala nic špatného. Tak chtěla založit rodinu! To není žádný zločin!
„Najdu ho!“ zvedl jsem hlavu.

„Najdu tátu! Určitě je někde ve hře! Vím to!“ rozhodně jsem zatínal pěsti.
Lehce se usmála. Jemně si mě k sobě přitáhla, až jsme se dotkli čely.
„Tak až ho najdeš, řekni mu… že tu na něj bude čekat grilovaný pstruh, toho měl nejraději.“
„Jo, řeknu mu to.“
Oddálili jsme se a napila se.
„P-počkej, Juto!“
Trhla hlavou a podívala se Jamimu do zmatené tváře. Já se mu za zády škodolibě chichotal a ani Dark nijak nezahálel.

*** Jami

Stál jsem před jeho matkou a nevěděl co říct.
„D-Dobrý den,“ vykoktal jsem ze sebe a uklonil se. Spěšně jsem si též sundal pro mě příliš silné brýle a položil je na stůl.
Tiše se rozesmála.
„Ty musíš být z jeho narozeninového přívěšku, že?“
„Ah, ano madam!“ narovnal jsem se prudce.
„Ale madam ne, říkej mi mami,“ usmála se.
„T-To nejde, j-já nejsem… váš syn, nemám právo,“ zmateně jsem gestikuloval.
„To je v pořádku.“
Nakonec jsem si jen hrál s palci.
„M… Mami?“ zkusil jsem nejistě.
„Jak se jmenuješ??“
„Ja-Jami,“ vyhrkl jsem.
Byl jsem podivně nervózní. S tímhle jsem vůbec nepočítal a nevěděl jsem co dělat.
„Jami… to je hezké jméno.“
„D-Děkuji, Akaki mi ho vymyslela.“

„Takže jsi od narození žádné neměl?“
„To ne… stíny nemají jména… Tedy někteří asi ano, ale jen hodně silní, nebo jej dostanou od svého hosta… myslím.“
„Děkuji, Jami, že se staráš o Jutu.“
„No… to… Za málo.“
Ta žena… nepřipomíná mi někoho?
Jemně mě pohladila po tváři a já její ruku lehce uchopil.
Tak hřejivé. Tenhle pocit… odkud ho znám?
Zavřel jsem oči a snažil se vzpomenout… jenže hlouběji než ke studeným kamenům a pláním v mé domovině jsem se nedostal. Dál prostě už nic nebylo… nebo snad ano?
Znovu jsem je otevřel a cukl sebou. Rychle jsem ji pustil a zastyděl se.
Co to dělám?
Zaslechl jsem Jutovo šeptání a ušklíbl se. To byl opravdu… ďábelský nápad.
„H-H-Héj!“ řval Dark, když jsme ho vyšoupli ven.
Zavrávoral a spadl na zadek.

*** Dark

Valil jsem oči a jen zmateně mrkal, zatímco se ti dva za zády válely smíchy.
„Bastardi! Co to mělo znamenat?!“
Jutova matka se rozesmála.
„To není legrační! Oni se proti mně spolčili!“ spěšně jsem se zvedl.
„Ale neudělali jste to samé Jamimu?“ zeptala se pobaveně.
Zastrčil jsem hlavu mezi ramena a přiznal se tak ke spolupráci.
„A jak se jmenuješ ty? Samozřejmě mi také můžeš říkat mami.“
„Dark,“ zamumlal jsem.
„Jami… a Dark… máte moc pěkná jména.“
„Jami ho má lepší…“ zakřenil jsem se.
„Počkej! To nemůžeš myslet vážně!“ křičel na mě.
Otočil jsem se.
„Jasně, že jo!“
Zatnul pěsti a vykřikl na Jutu:
„Proč jsi mu to říkal?! Teď to bude všude vykládat!“
„Copak, copak?“ vyzvídala.
S radostí jsem se otočil.
„To víte… jeho jméno se dá zapsat dvěma způsoby.“
Pohotově mi podala papír a tužku.
„Tohle je jeden způsob,“ a načrtl jsem japonský znak.
Jami nade mnou brblal.

„… a tohle je varianta B.“
Chvilku se na to dívala, než se široce usmála.
„To je chytré a pravdivé. Za pár let bude pro všechny dívky ve městě k nakousnutí.“
Jen si povzdechl.
Když už mě vystrčil ven, musím si to taky užít.
„Ale…“ začala, „myslela jsem si, že člověk může mít jen jeden stín,“ zněla ustaraně.
„To já taky,“ přiznal jsem.
„Ale žádné strachy, nemám v plánu Jutu obtěžovat dlouho.“
Klepla mě prstem do čela.
„Něco takového neříkej!“ zamračila se.
„Juta ti věří a jsi pro něj důležitý. Nevěřím tomu, že bys mu přidělával starosti. Jen proto, že nikdo neslyšel o dvou stínech na jednoho člověka, neznamená, že to nejde.“
Nervózně jsem se zasmál. Tahle žena dokáže být i trochu děsivá. Hned na to se však usmála. Nepochopil jsem však, proč se náhle zatvářila trochu vylekaně.
„Jsem to ale hlupačka, samozřejmě, že budeš mít hlad,“ přešla ke kuchyňské lince.
„Hlad?“

Už jsem ji viděl, jak běží po ulici s pánvičkou a vymlacuje z lidí duše, když jsem znovu zaslechl takový divný zvuk. Rozhlédl jsem se kolem a pak mi došlo, že to bylo… ze mě. Šťouchl jsem se podezíravě do břicha.
„To je kručení,“ poučil mě Juta a já si sedl na židli.
„Lidem kručí v žaludku, když mají hlad.“
Místnost se mezitím naplnila vůněmi. Pomalu jsem je nasával a porovnával. V minulém těle jsem vnímal dost pachů… a i od jídla, ale nikdy mi nepřišly tak lákavé jako teď. Je to snad tím, že jsem předtím necítil lidský hlad?
Zhluboka jsem se nadechl. V puse jsem cítil sliny, rychle jsem se spolkl. Cítil jsem jejich pobavené pohledy, ale neotáčel jsem se. Takovou radost jim neudělám. Jutova matka se pohybovala po malé kuchyni sem a tam.
Občas něco vzala z ledničky, tuhle koukla do skříně a pak šuplíku. Byl to pro mě… zvláštní pohled. Předtím jsem nikomu nevěřil a teď… Je to tak podivné. Svěřil jsem svůj život do rukou nepřítele a ještě se pustil do bláznivé a nejisté hry.
Podrbal jsem se ve vlasech. Život se mi obrátil naruby a já nevěděl, co dělat. Všechno bylo od mého rodiště tak… odlišné až skoro pokroucené. Chvíli jsem cítil pohodu, pak skoro panický strach a jindy zase nejistotu. Jak dlouho… bude tohle trvat?

„Promiň, že to trvalo,“ položila přede mně několik misek.
Cirka jsem chápal, jak se jí, ale hůlky jsem v životě nedržel, ale když… Rozdělal jsem jednorázovky a oddělil je od sebe.
„Eh?“ jedna se mi zlomila.
„Nevadí, zkus tyhle,“ podala mi jiné.
Druhý pokus se mi už podařil. Projela mnou vlna vzrušení. Byla to taková nicotná věc a přesto… jsem byl šťastný. Jemně mě navigovala v držení hůlek a pochválila, když se mi to dařilo. Byl jsem… Vložil jsme první sousto do úst.
Tady jsem se trošku bál… nikdy jsem lidské jídlo neměl. Cítil jsem však i zvědavost. Pomalu jsem kousal. Bylo to trošku mazlavé a… ne příliš výrazné, ale… musel jsem si vzít víc. Jakmile jsem však nabral další, bylo mi to málo.
Naládoval jsem do sebe nakonec tolik, co se mi vešlo i do tváří. Polkl jsem to ještě před pořádným rozkousání. Nedokázal jsem se zastavit. Ústa jsem měl plná nových vjemů a hlava mi to nepobírala. Nabral jsem rybu a celou ji snědl. Jutovi přeběhl mráz po zádech, ale to jsem sotva vnímal.
Následovala zelenina a zbytek rýže. Pobaveně mě sledovala a přisunula mi svou porci.
„J-Je to… v pořádku?“ najednou jsem se cítil provinile.
„Vidím, že jsi při chuti. Jestli máš ještě hlad, tak jez.“
„Děkuji!“ Odsunul jsem prázdné misky a odstartoval druhé kolo.
„Darku. … Darku! … Darků!!“ řval Juta.
„Co je?“ otočil jsem se na něj.
Smál se.
„Co máš za problém?“
„Tvoje… Tvoje tvář!“
Ohlédl jsem se na ni. Ťukala si prstem na různá místa. Otřel jsem se tedy rukou a zjistil, že je mám posetou rýží. Spěšně jsem se utřel. Stejně rychle jsem položil misku, ale hůlky mi už vypadly z ruky.

*** Juta Nazo

„Darku!“ vykřikl jsem.
Hlava mu spadla na stůl. Matka se zvedla a rychle ho kontrolovala. Usmála se však. Spal jako špalek, což jsem si v Ka ověřil. Ležel na zemi rozvalený s nacpaným břichem. Jen jsem nad ním bezradně zakroutil hlavou, ale nijak jsem mu to nevyčítal. Cítil jsem to… cítil jsem jeho radost.
„Radši se rychle vrať do těla, nebo si bude tvá matka dělat starosti,“ navrhl.
Přikývl jsem a nechal je tam. Pomalu jsem se zvedl a vážně přemýšlel o povolení kalhot. Nandal jsem si brýle.
„Týden nebudu jíst,“ zaskuhral jsem.
Snědl víc, než kdy já.
„Jaký zdravý chlapec,“ řekla a sebrala nádobí.
Pomalu jsem se zvedl. Tohle budu hodně dlouho trávit. Možná se půjdu projít po městě, aby mi lépe slehlo. Řekl jsem o tom mámě.
„Cítíš se na to dost silný?“ zeptala se starostlivě.
Přikývl jsem.
„Neboj se, budu v pořádku.“
„Dobře, ale vrať se brzo, ano?“
„Neboj,“ převlékl jsem se u sebe v pokoji, dole se obul a vyrazil.
Podle hodin už bylo skoro po škole a také jsem se k ní vydal. Trochu mě trápila zameškaná látka, ale Masami mi určitě dá sešity k opsání.
„Hele, záškolák!“ zakřičel nějaký kluk z mé školy.
Otočil jsem se a on s dalšími dvěma, ke mně přiběhl. Stalo se to zrovna před branou do dvora. Některé třídy už museli končit. Nechtěl jsem se s nimi vybavovat, jenže mě obklopili.
„Skrček jako ty, nemá co chodit za školu.“
Neodpovídal jsem, stejně by ničemu nevěřili.
„Řekneš něco?“ strčil do mě pihoun.
„Jděte mi z cesty.“

Vyplašeně uskočili a já prošel.
„Jami? Tos byl ty?“
„Ne, já ne,“ objevil se mi po boku.
Kousl jsem se do rtu.
„Nedělej si s tím starosti, jen jsi… dospěl,“ uklidňoval mě.
Jenže od zjištění pravé totožnosti mého otce jsem byl neklidný. Jisté věci… začali dávat smysl… a to mě děsilo… Co jiného dokážu? Začnu časem požírat lidské duše?
Koutkem oka jsem se podíval na Jamiho.
Ne… Určitě ne, jen si dělám zbytečné starosti.
„Juto!“ křičel Kai a běžel ke mně.
V patách mu byla Akaki a Masami.
„Jak je? Co tu děláš?“ ptali se jeden přes druhého.
„Je mi skvěle, žádný strach,“ uklidňoval jsem je.
„Jsi si tím jistý?“ nedal se.
„Naprosto,“ trval jsem na svém.
Povzdechl si a mračil se, než tlumeně řekl:
„Co ten třetí?“
„Dark teď spí.“
„Dark?“ zeptala se Masami.
„Hezké jméno.“
„Je to bezpečné?“ otázala se druhá.
„Já vím, že… co se stalo nebylo pěkné a tak… ale vážně není tak špatný. Dejte mu šanci se prokázat, prosím.“
Kai jen bezradně zakroutil hlavou.
„Ty jsi prostě až moc veliký dobrák.“
Přikrčil jsem se.
„Dej si na něj však pozor, ano?“
Přikývl jsem.
„Řekneš nám, co se stalo?“ vyslovila Akaki tiše otázku všech.
Se zamručením jsem přikývl.
„Ale… mohlo by to počkat do zítra, mám v hlavě trochu guláš. Událo se toho hodně.“
„V pohodě,“ usmála se Masami.
„Jasně, jen si odpočiň,“ dodal ještě Kai.
Společně jsme pak vyrazili domů.

***

Hodinky ukazovali něco po půlnoci, ale já pořád neusnul. Jedním důvodem bylo to, že jsem hodně spal předtím a druhým to… Povzdechl jsem si. Jestli budu pořád přemýšlet, tak nikdy neusnu. Převalil jsem se na levý bok a zíral do pokoje.
Střešním oknem jsem pronikalo měsíční světlo. Slyšel jsem tiché tikání hodin a občasný zvuk z venku.
„Dělá ti to veliké starosti, že?“ řekl Jami.
„Promiň, vzbudil jsem tě?“
Zakroutil hlavou.
„Také jsem přemýšlel.“
„Musel jsi být hodně… v šoku.“
„Směle jsi mi konkuroval,“ sedl si na noční stolek.
Zachichotal jsem se. Věděl jsem, že mě chtěl povzbudit.
„Víš, jak jste se mě ptali, proč jsem vstoupil do hry?“
„Hmm.“
„Myslím, že už vím proč.“
„Opravdu?“ sedl jsem si a nasadil brýle.
„Hledám, nevím koho ani co, ale vím, že hledám. Nezní to moc specificky, ale na více jsem si nevzpomněl. Ve světě stínů jsem to nenalez, tak mě napadlo, že možná… to bude tady.“
„A necítil jsi někdy, že je to blízko?“
Zamyslel se.
„Nejsem si jistý… Jelikož nevím co, ani koho hledám, nemohu ani říct, zda jsem poblíž. Promiň, to není moc užitečné.“
„Nevadí, určitě si vzpomeneš a pak ti pomůžu v hledání,“ usmál jsem se.

*** Jami

Popřál jsem mu ještě jednou dobrou noc a vrátil se zpátky do Ka. Jeho vnitřní svět mi dělal jisté starosti, ale už jsem chápal, proč tak vypadá. A jsem si také jistý, že má přítomnost odstartovala tuto změnu, aniž bych si jí na začátku všiml. Dark ji pak možná jen urychlil.
Přešel jsem k němu. Teď už ležel stočený v klubíčku. Držel jsem si od něj několika metrový odstup. Nechtěl jsem ho rušit. Navzdory okolnímu klidu bych byl pořád nervózní, kdyby mi byl někdo a obzvlášť jiný stín poblíž. Odešel jsem tedy ještě kus a sedl si.
Mé hledání… Jůtův otec… Darkova samota… Kdy to všechno začalo? Je ještě stále ve hře? Řekl bych, že bude silný, ale jak moc? Jako on?
Sykl jsem.
Má porážka mi v ústech nechávala hořkou pachuť. Nenáviděl jsem se za to. Jen díky jeho dobré vůli se Jutovi nic nestalo. Zpackal jsem to. A opět to byla jen jeho dobrota, že jsem mohl získat sílu padesáti stínů, avšak ne bez Darkovi asistence.

Zadíval jsem se na něj. Přišlo mi, že se svinul ještě víc. Ve svém spánku musí být zpátky doma… heh, to slovo má v našem případě velmi kyselý nádech. Ale vím, co prožívá, i když… jsem s nikým nikdy nesoucítil.
Žili jsme ve stejném světě a znali stejný strach o život. Požírali jsme se navzájem. Co přesně mě však poutá k Darkovi? Soucítění to být nemůže. Jsou to snad Jutova slova? Ale ta… mluvila o samotě. Je snad možné… že naše samota byla jiná než ostatních?
Zatřásl jsem prudce hlavou. Začínám přemýšlet divným směrem. Dark najednou vyskočil a lehce vykřikl. Nevím proč, ale otočil jsem se od něj a dělal, že spím.

*** Dark

Valil jsem oči a rozhlížel se. Oddechl jsem si. Byl to jen sen. Nejdéle jsem si však prohlížel Jamiho. Vážně spí? Neviděl tohle? To by bylo pěkně trapný. Zdálo se však že ne. Znovu jsem vydechl a objal kolena.
Tohle bylo divné. Tady jsem neměl být. Tohle nebylo mé místo. Podíval jsem se na tmavé nebe a uviděl bezpočet hvězd. Co ty tu dělají? Odráží snad Jutův spánek?
Neznal jsem odpověď, ale… bylo to krásné. Skryl jsem hlavu mezi nohy. Co tu dělám?! Já mám být pryč! Nemám už existovat! Tak proč?!
Roztřásl jsem se. Možná je tohle jen sen. Ve skutečnosti jsem stále ve je ho starém těle a celý boj pěti elementů se nikdy neudál. Jo, to dává smysl. … Ale… já se nechci z tohohle snu probudit. Je o tolik… lepší.

Zakroutil jsem hlavou. Byla plná nedávných vzpomínek. Ty s Jutou mě pořád mátly. Vážně mi věřil… jen kvůli takovému důvodu? A jak se to vlastně mohl dozvědět? Protože je stín… Ne, poloviční stín. Ale to nedává smysl!
Chytil jsem se za hlavu, jako by se mi měla rozprsknout. Já nikdy nic takového necítil, tak proč on?! Co je na něm o tolik jiného? Prudce jsem se položil.
Ale že jsou ty hvězdy krásné… Doma… nic takového nemáme. Nebe je pořád tmavé a zakryté mnoha hutnými mraky. Každý okamžik může být poslední… a tady… je takový klid.
Zívl jsem a otočil hlavu na Jamiho. Pořád ležel stejně. Jak může ležet tak… nechráněně? Pitomá otázka… Jako by mu tady hrozilo nebezpečí. Je to proto… proč je tu tak… příjemně?
Otočil jsem se od něj a skulil se do kuličky.