SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 9.

„To si děláte srandu!“
„Proč tak pesimistický přístup, Homuro-san?“
„To není pesimistický přístup, sensei. To je naprosto realistický přístup. Ta barabizna vypadá, že ještě deko sněhu a zhroutí se jako domeček z karet!“
„To není pravda, Seiji… je to… je to…“
„Už sis všiml toho igelitu v okně?“
„… je to barabizna, měls pravdu,“

Když tu budovu Homura poprvé uviděl, okamžitě mu bylo jasné, že alespoň jeden z jeho spolužáků si v tomhle domě nějak ublíží. Buď se propadne podlahou do sklepa, utrhne se s ním poschodí, nebo na něj vyskočí krokodýl z nádržky nad záchodem.
Dům z jedné strany zavátý sněhem se povážlivě nakláněl na stranu druhou. Okolo poloviny stavby se táhla dřevěná veranda, na níž stálo několik rozvrzaných židliček, jejichž dřevěná prkna byla potažena vrstvou námrazy.
První patro mělo vytlučeno několik oken, které byly provizorně „zasklené“ igelitem. Homura nemohl soudit, jestli se o to postaral dobře mířený kámen nebo jen vichr, který hvízdal mezi holými větvemi poblíž stojících stromů.
Druhé patro už na tom s okny bylo lépe. Možná to bylo tím, že přes ně byli zavřené těžké dřevěné okenice, jež by neprorazila ani dělová koule. Hned pod okny se mírně svažovala střecha, která překrývala okna v nižším patře. Byla to střecha přímo určená jako cestička mezi jednotlivými okny.
Omítka domu se na několika místech loupala, stejně jako barva na okenicích a hlavních dveřích.
Stručně a jasně, byla to díra všech děr.
„Taky máš pocit, že se to sesype hned, jak se toho někdo dotkne?“ zeptal se Nanami a odložil svou tašku do sněhu.
„Co dotkne…“ odfrkl si Homura a přejela dům očima, „Kdyby se na tu barabiznu někdo jen zle podíval…“
Vchodové dveře se otevřely a vykoukl z něj jakýsi postarší muž. Když spatřil skupinku klepajících se studentů se sebevědomým profesorem v čele, široce se usmál a vyšel ven. Na sobě měl svetr se vzorem kárů u lemu a plandavé kalhoty.
„Dobrý den!“ pozdravil, když k nim došel. Nohy mu podklouzávaly na ušlapané, zledovatělé vrstvě napůl odklizeného sněhu, takže vypadal trochu jako kačer na bruslích. „Vy musíte být ta skupina z Midoriaki. Vítám vás na Kuroyamě!“
„Dobrej,“ zahučela třída.
Profesor Yamada se zářivě usmál a otočil se na své mladistvé svěřence, jako kdyby majitele ubytovny vyčaroval ze vzduchu.
„Seiji, já se bojím,“ zahuhňal se nervózně Nanami, když po několika okamžicích vyšli směrem k pomalu se rozkládajícímu stavení.
„Já… taky. Vypadá to jak z hororu…“ přikývl Homura.
Naštěstí uvnitř to vypadalo o poznání lépe. Dlouhý dřevěný pult sloužící jako recepce stál po pravé straně dveří a za ním visely v očíslovaných přihrádkách klíče. Poslední číslo hlásalo 24.
Podlaha byla pokryta nahrubo opracovanými prkny, stejně jako zdi, na nichž visely tmavé krajinky v těžkých rámech. V krbu, okolo něhož stálo několik ošoupaných křesílek, praskal oheň, ale i tak byla v místnosti třeskutá zima.
Homura se zachumlal do bundy a sledoval profesora Yamadu, jak se na něčem domlouvá s majitelem chaty. Oba muži se občas zarazili a rozhlédli se po na první pohled nadšené třídě. Mizuki se štítivě posadila na jedno z křesel, přičemž se pokoušela se ho dotýkat co nejmenší plochou své nové kombinézy.
„To je ale díra!“ odfrkla si afektovaně.
Parta jejích dvorních dam souhlasně přikývla a nasadila stejný znechucený výraz, jaký měla na tváři Mizuki. Homura s Nanamim si vyměnili otrávený pohled. Jedna věc byla, když tuhle zříceninu pomlouvali oni, ale něco jiného bylo, když nad ním ohrnovala nos Mizuki a její bandička slepic.
„Chci domů,“ zahučel Homura a opatrně se opřel zády o zeď, ruce zaražené hluboko do kapes. Nanami si dřepl na jeho tašku a bradu si opřel o dlaně.
„Hodně štěstí až budeš shánět stopa,“ ušklíbl se Nanami.
Homura pootočil hlavu a chvíli pozoroval afektovaná gesta opodál sedící Mizuki. Celá místnost byla plná jejích stížností. Stěžovala si opravdu na vše, sněžením počínaje, vlastním zlomeným nehtem konče.
„Jestli tohle budu muset poslouchat celý tři dny, klidně se dobrodím sněhem až domů po čtyřech,“ řekl nakonec Homura a svezl se po zdi na zem, kde se posadil a bylo mu jedno, že to odnese přinejmenším třískou v kalhotách.
Hodiny nade dveřmi ukazovali čtyři hodiny patnáct minut. Rozhovor profesora Yamady a muže z recepce nebral konce. Homura měl pocit, že teď už prostě nemůžou řešit ubytování, ale že s řečí museli sklouznout k v tuhle chvíli méně vhodnému tématu, například jak se vede manželce a co ten druhý říká na dnešní politiku.
Nanami se očividně bavil marným hledáním signálu po celé místnosti. Homura s náznakem úsměvu sledoval, jak balancuje na rozvrzané stoličce u okna, jednou rukou se držíc zdi, druhou s mobilem v prstech zdviženou vysoko nad hlavu.
Homura se zvedl a přešel k němu a chtěl se ho zrovna na něco zeptat, když v tom se Yamada konečně otočil od pultu recepce a na celou místnost zakřičel: „Tak, mládeži, bydlíme!“
Nanami sebou škubl a stolička se mu podvrkla. S vyjeknutím přepadl dozadu a Homura ho jen tak tak chytil pod pažemi o zlomek vteřiny dřív, než se rozplácl na zemi.
„Co blbneš, Nanami-kun?“ podivil se profesor Yamada, když se na něj Nanami ublíženě podíval.
„Jen se tu snažím zabavit, Sensei,“ usmál se kouzelně Nanami, ale Homura jasně viděl blesky, které mířili na profesora. Pomalu postavil Nanamiho na nohy.
„Dík, Seiji,“ kývl Nanami, ale z nějakého důvodu se na něj neotočil.
Homura pokrčil rameny a obrátil svou pozornost na Yamadu.
„Ouky douky, dítka moje drahá. Je nás tu dvacet jedna. Já si dovoluji zabrat ten ubohý jednolůžkový kamrlíček a to z důvodu vlastní nadřazenosti. Zbývá nám tu šest pokojů. Dva dvoulůžkové, třílůžkový, dva čtyřlůžkové a šestilůžkový. Nemusím snad zdůrazňovat, že smíšené pokoje nepadají v úvahu!“
Mizuki vyskočila z křesla, ruku nad hlavou.
„Já s holkama chceme ten největší!“ zavřískla. Homura je přejel pohledem. Vážně jich bylo šest. Nikdy je vlastně nepočítal. Vždycky je bral jako jeden celek, jednu masu chichotání a souhlasného přikyvování na každé Mizukino slovo.
Do dvoulůžkových pokojů šla jedna dvojice holek a jedna kluků. Ony dvojice byly vždycky mimo zbytek třídy. Holky byly šedé myšky a kluci zase do počítačů zbláznění inteligenti.
Do trojlůžkového pokoje šly zbylé tři holky, které byly Homurovi asi nejsympatičtější a to z jednoho prostého důvodu a to, že upřímně pohrdali Mizuki a jejím stádem. Ty tři dívky byly sice trochu otaku a dvě z nich dokonce yaoistky, ale Homura s nimi byl smířen víc než s Mizuki.
Jeden ze čtyřlůžkových pokojů obsadili tři sportovci, což znamenalo…
Homura se podíval na Nanamiho. Ten se podíval na něj. Oba zároveň se pak otočili do druhého kouta místnosti. Stáli tam jejich dva budoucí spolubydlící. Nejlepší kamarádi Keigo a Ichirou. Ichirou byl šašek třídy a Keigo ten, který nad ním vždycky protáčel oči, ale ve skutečnosti mu většinu těch vtipů pomáhal vymýšlet.
„Proč mám pocit, že se mě bojí?“ zeptal se pomalu Homura, když si všiml nejistého pohledu v Ichirových očích.
„To se ti zdá, Seiji. Od té doby, co jsi pomohl Meiko se tě už skoro nikdo ve třídě nebojí!“ zavrtěl hlavou Nanami a poplácal Homuru po lokti. Efektivnější by bylo, kdyby ho takhle poklepal po rameni, ale Nanami si nebyl jistý, jestli by to mělo ten efekt, i kdyby se při tom musel postavit div ne na špičky.
Nakonec to byl stejně Nanami, kdo šel k profesoru Yamadovi pro klíč od pokoje. Visel na něm přívěsek s číslem šestnáct.
Keigo a Ichirou zvedli ze země svoje tašky a pomalu vyšli ke schodům, na kterých už zmizela převážná většina jejich třídy. Homura se ani nehnul. Nanami si povzdechl, přešel k němu, postavil se přímo před něj a zadíval se mu do tváře.
„Ty jsi prostě odhodlaný si to tady neužít, viď, že jo, Seiji?“
Homura si odfrkl a místo odpovědi se sehnul pro svou tašku.
„Seiji, jak můžeš žít s takhle pesimistickým pohledem na svět?“ pokračoval Nanami, popadl svoje zavazadlo za ucho, přehodil si ho přes rameno a popoběhl za Homurou, který se mezitím začal šourat ke schodišti.
„Jednoduše. Dokonce líp, než optimisti. Tolik věcí mě nezklame, když nic neočekávám,“ pokrčil Homura rameny. Jeho nálada opět poklesla zhruba na úroveň počasí, které řádilo za oknem. A to během patnácti vteřin.
„Tomu říkám filozofie! Měl bys být spisovatel. Nebo ještě líp, psycholog!“
Když se konečně po značně rozvrzaném schodišti dostali do patra, byli uprostřed další hádky, tentokrát na téma Optimisti versus Pesimisti.
Minuli čísla čtrnáct a patnáct a stanuli před šestnáctkou, kde už nervózně čekali Ichirou a Keigo. Nanami cítil napětí, které viselo ve vzduchu.
S povzdechem odemkl pokoj. Tohle bude dlouhý výlet.

Pokoj byl ponořen do tmy. Nanami téměř poslepu došel k oknu a po chvíli zápolení se mu podařilo ho otevřít. Rozrazil okenice. Do tváře ho udeřila vlna ledového vzduchu. Venku konečně přestalo sněžit, ale zima přetrvávala. Nanami rychle okno opět zavřel a otočil se do pokoje. Po obou stranách stála palanda, ze stran dveří zase skříňky. Pod oknem se na stranu nakláněl rozvrzaný stolek, u něhož stály dvě stoličky. Nanami se opatrně posadil na stůl a zvedl hlavu. Skoro očekával, že ze stropu bude viset masivní ocelový lustr se svíčkami, byl však mile překvapen obyčejnou žárovkou s mléčně bílým stínidlem.
Ichirou a Keigo vešli do místnosti. Keigo pohodil melírovanou hlavou k pravé palandě. „Nevadí, když to zakempíme tady?“ zeptal se opatrně a otočil se na Homuru. Ten mezitím prošel okolo nich a padl na levou spodní postel.
Nanami se zasmál a ze své pozice vsedě na stole uštědřil Homurovi mírný kopanec do hlavy. Homura cosi zahučel do čerstvě povlečeného polštáře a jednou rukou se po Nanamim ohnal.
„No tak, Seiji, pusť mě na spodní postel!“
„Nas*r si. Nebudu kvůli tobě každé ráno slízat z týhle zříceniny. Jsem rád, když vstanu z normální postele, u které nehrozí, že se rozsype na třísky. Navíc je větší šance, že to vydrží, když nahoru budeš lézt ty se svými patnácti kily…“

Nanami se naježil. „Hej!“
Keigo a Ichirou si vyměnili překvapený pohled. Vlastně to bylo poprvé, co někdo ze třídy viděl takhle zblízka jejich kočkování. Nanami se totiž ve škole choval jako hodný kluk a ne jako malý sadistický hajzlík.

Zbytek dne až do večeře strávili vybalováním. V Nanamiho případě zkoumáním chaty. Poté, co prolezl jejich pokoj odshora až dolů, vydal se navštívit ostatní pokoje. Každý svůj objev se vracel sdělit Homurovi, jako dítě, které je s rodiči na pláži a má potřebu jim ukazovat každou mrtvou hvězdici, kterou najde.
„Vedle v sedmnáctce jsou naši sportující spolužáci, v patnáctce máme bandičku otakyň, čtrnáctku obsadila Mizuki a její dvůr, třináctka je z nějakého důvodu prázdná. A v dvanáctce jsou Sou-kun a Kyousuke-kun se svými počítačovými kamarády. No a v jedenáctce máme dvojici spolužaček, jejichž jméno pokaždé zapomenu.“ Takto Nanami shrnul jejich rozložení po budově. Ukázalo se, že profesor Yamada má svůj pokoj v přízemí, podle všeho proto, aby mohl tvrdit, že noční rámus prostě neslyšel a nemusel ho jít tišit.
Ze společných sprch se Nanami vrátil s výrazem, který naznačoval, že se něco stalo.
„Co se děje?“ zeptal se nechápavě Homura, když Nanami těžce dosedl na jeho postel.
Keigo a Ichirou vzhlédli od svých tašek.
„Žába,“ řekl prostě Nanami.
Homura nechápavě naklonil hlavu na stranu. „He?“
„Žába. Ve sprchách. A ne žádná roztomilá rosnička. Ropucha!“
„Je prosinec, Nanami. Kde by se tam vzala?“

Nanami pokrčil rameny a prohrábl si černé vlasy. Vypadal opravdu přepadle. „Co já vím? Třeba tam mají hnízdo. Moc bych se tomu nedivil…“
Chtěl pokračovat, ale ve dveřích se objevila Mizuki s Meiko za zády. Meiko zrudla, sotva uviděla Homuru, Mizuki však vypjala hruď a elegantně se opřela o futra dveří.
„Ahojky. Přišla jsem oplatit tvojí návštěvu, Nanami-kun!“ zatrylkovala sladce. Měla na sobě spodní díl své kombinézy a tričko, které přímo volalo po větší ploše látky, než jaké se mu dostávalo.
„Bezva.“ Nanamiho hlasem rezonoval špatně skrývaný sarkasmus. Mizuki si toho však nevšimla.
Mizuki pokoj opustila o deset minut později. Nanami se zdál ještě víc přešlý, než když se vrátil ze sprch.
„Lituješ, že ses nesblížil s tou žábou ve sprchách?“ zeptal se uštěpačně Homura, rozvalený na své posteli, ruce založené za hlavou. Ichirou na druhé straně pokoje vyprskl smíchy.
Nanami se prudce svezl na podlahu a vytáhl zpod postele svou tašku. Prudkým pohybem jí rozepl a vytáhl jednu ze zapovězených láhví. Bez okolků jí odšrouboval víčko a přihnul si. Homura nad tím jen povytáhl obočí.
Nanami polkl a zamžikal, jak mu tekutina zevnitř sežehla hrdlo. Poté se zahleděl na láhev a očima sklouzl na Homuru.
„Seiji, začínám mít pocit, že jsme si toho vzali málo,“
„Nanami, na Mizuki by ti nestačil veškerý alkohol na světě!“

Od toho okamžiku se začala nálada uvolňovat. Ichirou a Keigo si totiž uvědomili to, o čem se Nanami přesvědčil už dávno. Že Homura ve skutečnosti není tak špatný, jak na první pohled vypadá.

Celá třída i s profesorem se opět sešla u večeře. Ještě než začali jíst, Yamada-sensei povstal a rozhlédl se po svých náctiletých svěřencích.
„A teď se připravte na další proslov!“ povzdechl si Homura a unaveně si promnul kořen nosu.
„Vsaď se, že to začne oslovením Bobánci!“ ušklíbl se Nanami, který seděl na židli obráceně, aby na třídního viděl.
„O sto jenů. Já říkám, že začne Moji milí mladí přátelé!“ oponoval mu Homura. Nanami se na něj otočil a na rtech mu pohrával ďábelský úsměv.
„Máš to mít!“ natáhl k němu ruku.
Sotva sázku potvrdili, Yamada-sensei uznal, že dramatická odmlka už byla dostatečně dlouhá. „Moji milí mladí přátelé, vítám vás na školním výletě!“
Nanami se tázavě zadíval na Homuru. Ten se jen samolibě ušklíbl a zaklonil se na židli.
„Jak to děláš?“ nechápal Nanami.
„Jsem prostě dobrej!“ pokrčil rameny skromně Homura, na tváři úšklebek hodný vládce pekel. Nanami nechápavě zavrtěl hlavou, načež se otočil zpátky k Yamadovi.
„Nejdřív několik pravidel. Žádný alkohol.“
Homura do Nanamiho pod stolem zlehka kopl. Když se Nanami otočil, významně se pousmál a naklonil hlavu na stranu. Nanami nad ním mávl rukou.
„Žádné mužské návštěvy na dívčích pokojích po večerce.“
Od stolu, kde seděla Mizuki a její tlupa, se ozvalo zachichotání.
„K čemuž se vztahuje i další pravidlo. Žádný bližší fyzický kontakt než potřesení rukou mezi opačnými pohlavími, rozumíme si?“
Jedna z třídních yaoistek se přihlásila. Jmenovala se Sayuri a byla o to nebezpečnější, jak skvěle uměla kreslit. Homura jí znal, protože se občas bavila s Ritsukou.
„A kontakt mezi stejnými pohlavími je povolený?“ zvolala a zazubila se.
To v jídelně vyvolalo smích. Pochmurná nálada z rozpadajícího se domu pomalu přešla k radosti za každou vteřinu navíc, kterou zmiňovaný dům stojí.
Yamada-sensei snad poprvé v životě vypadal, že neví, co říct.
Nanami se lokty opřel o stůl. „No, mě by to taky zajímalo, já jestli má vůbec cenu si vybalovat, viď, Seiji!“
K jeho vlastnímu překvapení Homura na jeho hru přistoupil.
„To je fakt. Zrovna před chvílí jsem říkal, že je moc nebezpečné lézt nahoru na tu horní postel, takže pokud není nějaká náhradní…“
Homurova poznámka by vyvolala smích ať by jí řekl kdokoliv, ale jelikož Homura byl vždycky ta černá ovce, co se se zbytkem třídy nebavil, spolužáci reagovali ještě bouřlivěji. Sayuri u vedlejšího stolu vypadala, že se smíchy skácí pod stůl.
Yamada-sensei se nemohl ubránit zacukání v koutku. Možná to bylo tím, že jeho vlastní postel se podlomila sotva si na ní položil tašku.
„Fajn, fajn,“ klidnil své rozjívené studenty, „v případě Homury a Nanamiho uděláme výjimku!“
Tím si vysloužil vlnu potlesku.
Profesor pokračoval a mluvil o tom, jak bude denní program, kam zítra půjdou na pochod a jak si musí dávat pozor na žáby ve sprchách, ale Homura ho neposlouchal.
Snažil se totiž přijít na to, proč mu najednou to svolení od profesora Yamady nepřipadalo vůbec vtipné.

„Nanami, přestaň se vrtět, nebo budeš spát vážně na zemi!“
„No promiň, Seiji, ale kdybys měl na polštáři pavouka, taky by ses vrtěl!“
„Zvládl jsi žábu ve sprše, zvládneš pavouka na polštáři!“
„Tak počkej, já ti ho klidně před-ÁÁÁU! ZBLÁZNIL SES! UŽ TAK TA POSTEL DRŽÍ SOTVA SILOU VŮLE!“
„Klídek, tak velká rána to nebyla!“
„No jistě! Kopej si dál! Já se moc rád podívám, jak budeš vypadat, až na tebe spadnu i s tou matrací!“
„Můžete už laskavě zmlknout, já bych se rád vyspal!“
„Promiň, Fuji-kun…“

Nanami se opatrně, aby co nejmíň vrzal postelí, obrátil na bok a zíral do tmy. Někde kousek před ním by měla technicky vzato zeď.
Cítil, jak se Homura pod ním zavrtěl.
Přetočil se na záda a postel opět nebezpečně zapraskala. Začínal se vážně bát, že se na Homuru v noci proboří. Oknem do pokoje dopadalo měsíční světlo.
Nanami si přetáhl deku přes hlavu a tiše zaklel. Ta scéna při večeři ho naprosto rozhodila. Ale ještě ví to, co se stalo potom. Zatímco celou večeři se jídelnou nesly různé poznámky čpící yaoi tématikou, Homura najednou ztichl. Během jídla ani jedinkrát nepromluvil a pokaždé, když zachytil Nanamiho pohled, uhnul očima.
Co to bylo? Co to mělo znamenat? Co to sakra mělo znamenat?!
Nanami zoufale praštil pěstí do matrace.
Postel zapraskala. Táhle zapraskala.
Nanami se prudce posadil. Cítil to! Naprosto jasně to cítil!
Najednou se přední polovina postele prudce sesula o několik centimetrů dolů.
„Do pr**le!“ vyjekl Homura, který si toho všiml také. Jediným pohybem se svalil z postele dolů a prudce se postavil na nohy. Nanami se bál pohnout.
Šustění mu prozradilo, že skřípotu si všimli i Ichirou a Keigo. Nanami rychle přemýšlel, co dělat. Nevěděl, jestli když spadne, nesesype se na něj celá konstrukce postele.
„Seiji, tys měl s tou postelí pravdu,“ zasmál se nervózně a pokoušel se nehnout ani prstem. Postel se zase o několik čísel sesula.
„Slez dolů… pomalu…“ zamumlal Homura.
„To se snáz řekne, než udělá, víš…“
Nakonec se odhodlal postel urychleně opustit. Přesněji řečeno potom, co se propadla o dalších patnáct centimetrů níž. V jednu chvíli, kdy se pohyb postele zastavil, se vymrštil a dopadl tvrdě na zem. Homura ho chytil za zápěstí a vytáhl ho na nohy.
Ichirou a Keigo seděli na Keigově posteli a se zájmem sledovali, jak si jejich dva spolužáci poradí. Ti stáli vedle sebe v naprosto stejné pozici. Jednu ruku pod bradou a druhou si opírali loket té první. Dívali se na postel, jako kdyby měla každou chvíli ožít a odpochodovat.
„Co budem dělat?“ zeptal se nakonec Nanami.
Homura pokrčil rameny.
„Můžeš se tam vrátit…“
„Vtipnej. Si tam vylez sám a uvidíme, jak se budeš smát.“

Nakonec to vyřešili vcelku jednoduše. Homura sundal horní matraci a položil jí na zem. Dřevotřísková deska, která se propadala stále níž, teď nenesla nic než vlastní váhu a nehrozila tak, že se uprostřed noci na Homuru zřítí. Nanami oklepal prach z deky a polštáře a uvelebil se na improvizovaném lůžku na zemi.
Zítra musíme říct Yamadovi, ať o tomhle někoho informuje a pokud možno… ať to někdo opraví…“ zamumlal Homura, když podruhé ulehal. Nanami se zasmál. Adrenalin mu pořád trochu zvyšoval tlak.
Homura ležel na kraji postele a shlížel dolů na Nanamiho. Ten zase upíral oči na něj. Ani jeden si to neuvědomoval, že se takhle na sebe dívali víc jak čtyři hodiny. Lesk očí toho druhého je ujišťoval, že jsou oba dva vzhůru.
Tahle a vlastně i následující noc pro ně byly jednou velkou zkouškou odvahy.

Přesně o sedm hodin později dostane Ritsuka zoufalou esemesku znějící: Potrebuju pomoc!
Přesně o sedm hodin a pět minut později si uvědomila, že ta esemeska nebyla od Nanamiho.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Je normální, když místo jablka nebo sušenky přikusujete u práce na počítači fritovanou chobotnici?
V naší rodině ano! Udělejte si obrázek, jaký chcete =D Rozhodla jsem se vás netrápit a dát sem devítku už dneska. A víte proč?
Protože se nudím. Jsou sice letní prázdniny, ale venku je třináct stupňů a prší. Proto jsem strávila celý den v pyžamu a koukala jsem na Sherlocka Holmese. Ruská verze, kterou jsem dostala za vysvědčení je asi nejlepší, co jsem kdy viděla. A Watson je sexy. A fanservisu je tam jak nastláno =D Určitě se podívejte, doporučuju.
Ale teď iž ke Sparkiemu. Konečně se dostáváme k tomu hutnému ději. Sparkie teď bude mít větší spád.
Miluju scénu u večeře. A večer to s tou postelí. A samozřejmě to, jak Homura Nanamiho chytí, když hází tlamu z té židle.
Jinak Bobánky jsem si nevymyslela. Moji spolužáci mi odpřísáhnout, že nás třídní tohle označení OPRAVDU POUŽÍVÁ! Ano, nekecám =D
Pokud by se někde v kapitole objevilo slovo Tamara v jakémkoliv tvaru, tak se omlouvám, Word neí schopen pochopit, že slovo Yamada NEMUSÍ opravovat...
Moc děkuju za komentáře (jak nové, tak ty u minulých kapitol) a případné připomínky ♥

5
Průměr: 5 (61 hlas)