Sparkless - Kapitola 4.

„Vypadni!“
Homura stál ve dveřích a nevěřil vlastním očím.
„Ale Seiji, vždyť…“
Chystal se ty dveře zabouchnout a to pokud možno co nejrychleji.
„Říkám, vypadni!“
Protože jinak hrozilo, že jeho dosavadní život s kterým byl ještě donedávna naprosto spokojen se rozpadne v prach.

„Seiji, prosím, uklidni se! Uklidni se! UKLIDNI SE, ŘÍKÁM!“
Homura byl jako hluchý. Nevnímal Kyouko, která mu visela na jedné ruce ani vlastní matku, která si od něj stále udržovala bezpečný odstup.
Teď! Teď má možnost toho malého červa zabít!
Nanami na něj klidně hleděl svýma tmavě hnědýma očima. Čekal.
Zřejmě mu vůbec nevadilo, že ho Homura drží za límec dobrých třicet čísel nad zemí, zády přiraženého ke zdi, a druhou ruku, obtíženou svou mladší sestrou, má napřaženou k ráně.
„Seiji,“ ozvalo se mu najednou za zády klidným hlasem, „pusť ho. Existují i mnohem efektivnější způsoby, jak ho zabít!“ Ritsuka se rozhodla, že zasáhne.
Konečně Homura povolil sevření. Nanami se svezl po zdi a zalapal po dechu. Homura si odfrkl a o krok ustoupil. Kyouko ho stále ještě držela za paži jako by se bála, že po Nanamim znovu skočí.
„Čekám na alternativní způsoby vraždy, Ritsuko,“ zasyčel Homura a nespouštěl oči z Nanamiho, který si stále mnul krk.
Tentokrát už ho vážně zabije…

Celé to vlastně začalo už ráno. Homuru zarazil fakt, že na něj Nanami nečekal před školou, jak se za ten měsíc stalo jeho zvykem. Nebyl ani ve třídě a během dne se vůbec neobjevil.
„Možná je nemocný,“ přemítal nahlas jejich třídní profesor Yamada, když zapisoval absence. Všichni po očku pokukovali po Homurovi. Přece jen to byl on, kdo s Nanamim trávil skoro všechen čas. To, že se to dělo tak trochu proti Homurově vůli nikoho nezajímalo.
„Možná si na něj někdo počkal, protože minule se dostal do té mely s Velkým Yuuem!“ přemýšlela hodně nahlas jedna z Homurových spolužaček, Mizuki, kterou Homura nesnášel snad nejvíc ze všech svých spolužáků. Používala teatrální gesta, přehnané výrazy, kterým sama ani nerozuměla, ale i přesto k ní většina dívek z jejich třídě vzhlížela a Mízuki se stala neoficiální včelí královnou.
Homura tak klidný den nepamatoval. I doma se ho pokoušeli moc nerozčílit, protože byl na svoji rodinu stále trochu nabroušený kvůli té večeři před dvěma týdny.
A pak… se ozval zvonek.
Bylo přesně devět dvacet pět.
Homura se zamračil na hodiny, odložil knížku a šel otevřít. Cestou se zastavil u zrcadla v předsíni. Už to bylo dlouho, co si sám sebe pořádně prohlédl. Vždycky se viděl jen letmo, když si ráno nebo večer čistil zuby a tou dobou nebylo zrovna na co se dívat. Po ránu měl náladu, že vrhal pohledy, jež by zastrašili i yettiho. A večer byl zase unavený a kolikrát sotva udržel oči otevřené.
Proto se teď před zrcadlem zarazil.
Homura Seiji byl… jak to jen říct. Kdyby neměl takovou pověst a povahu jakou měl, dívky by se o něj asi praly. Vysoký metr pětaosmdesát, medově hnědé vlasy a zářivě zelené oči, které podědil po matce. Na první, ale možná ani na druhý, třetí ani čtvrtý pohled by nikdo neřekl, že Homura je rváč, kterého se bojí polovina města.
Povzdechl si, prohrábl si vlasy a zamířil ke dveřím. Otevřel.
Za dveřmi stál Nanami. Vypadal, že dva dny nespal. Byl rozcuchaný a na tváři měl výraz štěněte, které zrovna udělalo loužičku na peršanu.
Homura se zamračil, když si všiml tašky ležící opodál.
„Ehm… ahoj, Seiji,“ pozdravil ho nesměle Nanami a odhrnul si pramen černých vlasů z očí.
Homurovi to myslelo rychleji než se zdálo. „Vypadni,“
„Ale Seiji, vždyť…“
„Říkám, vypadni…“
Za zády se mu objevila Kyouko a paní domácí. Kyouko zrudla, když si Nanamiho všimla, Homurova matka se však usmála.
„Ahoj, Shirogane-kun. Co tě k nám takhle pozdě přivádí?“ zeptala se trochu nejistě.
Nanami se ošil. Homura zatínal prsty do futer dveří. Pomalu začínal vidět rudě.
„Víte, chtěl jsem vás o něco požádat. Já… říkal jsem vám, že si moc nerozumím se svým domácím, že?“ začal pomalu Nanami. Homurova matka přikývla.
„No… tak se ukázalo, že si nerozumíme ještě víc, než jsem si myslel. Dneska mě vyhodil.“
Poslední věta jako by se ozvěnou nesla do padající noci. Homurovi bylo jasné, co bude následovat. A věděl, jak na to bude reagovat jeho rodina. Už chápal, proč se Nanami dneska neobjevil ve škole a sem přišel až tak pozdě.
„Proto… já vím, že je to drzé, ale… alespoň na pár dní…“
Nikdo, snad kromě Homury samotného, by neměl to srdce odmítnout Nanamiho v pozdní večerní hodiny a odsoudit ho tak k noci na ulici.
„Myslíte, že bych tu…“
„…mohl zůstat?“ dořekla za něj Homurova matka a vypadala překvapeně. „To je hrozné.“
Ne. Neříkej to! Homura se pokoušel se svojí matkou navázat nějaký telepatický kontakt.
„Jistě, že u nás můžeš zůstat!“
Nanami se usmál a otočil se na Homuru. „Nevadí ti to, že ne Seiji?“
Homura neřekl ani slovo, ale vymrštil se, popadl ho za límec a přirazil ho ke zdi. Druhou ruku napřáhl k ráně… a tady už jsme byli.

„Máš v plánu mi zničit život?“ zeptal se suše Homura a sledoval Nanamiho, jak se rozhlíží po jeho pokoji.
Homurovi rodiče se shodli, že toho ubožáka nemohou nechat na ulici a tak mu s úsměvem sdělili, že u nich může zůstat jak dlouho chce, že Homura má pokoj stejně velký jako obě dvě sestry dohromady a vlastně, když o tom přemýšlí, má v pokoji příhodnou válendu, která měla původně sloužit jako gauč, ale Homura jí používá jen jako odkladiště krámů.
Nanami byl proto vykázán do patra k Homurovi. Ten teď ležel na své posteli a vrhal na Nanamiho vražedné pohledy.
Nanami odložil svojí tašku na postel a posadil se.
Chvíli vládlo v pokoji ticho. Homura se na svého spolubydlícího zkoumavě díval. Hledal sebemenší náznak té jeho lehkovážnosti, náznak toho, že tohle celé je promyšlený žert.
Nic takového ovšem neviděl.
Naklonil hlavu na stranu.
„Co je?“ zeptal se opatrně Nanami, který si pořád živě pamatoval pocit, když s ním Homura před chvílí sedřel omítku v jejich předsíní.
„Co jsem udělal, že se mě držíš jak stín?“ Homura otázku položil z precizností chirurga. Odpověď ho opravdu zajímala. Nevěděl totiž, co může čekat.
Nanami se zamyslel. „Víš, že ani nevím?“ usmál se nakonec a přešel k oknu. Už byla skoro úplná tma. Pokoj osvětlovala jen lampička, kterou měl Homura postavenou na nočním stolku.
„Prostě…“ Nanami se zarazil. Sám nevěděl, jak pokračovat. Vlastně věděl, ale nevěděl, jak to formulovat, aby ho Homura neprohodil oknem.
Zaujal jsi mě. Něco v tobě mě zaujalo. Ta lhostejnost s kterou bereš všechna příkoří. Ta úcta a pýcha, za kterou bojuješ ani o tom nevíš. Ta láska, kterou chováš ke své rodině i když se tváříš, že nemáš žádné city a pocity. „Prostě se s tebou chci kamarádit, to nestačí?“
Homura povytáhl obočí a odvrátil od něj tvář.
Nanami se smutně usmál.
„Seiji?“
„Hm?“
„Promiň.“
„I kdybych tě poslal do háje, stejně bys toho nenechal?“
„Asi ne.“
„Myslel jsem si to.“
„Vážně se omlouvám.“
„Nech to plavat. Ber to jako přátelskou výpomoc.“
Nanami vzhlédl od tašky se svými věcmi a překvapeně zamrkal. Homura se na něj nedíval. Ležel na své posteli, ruce za hlavou, nohu přes nohu a očividně byl plně zaujat stěnou vedle své postele. Prohlížel si ji, jako by ji v životě neviděl a teď byl šokován, kde se tam vlastně vzala.
Nanami mlčel. Homura taktéž. Nakonec to byl on, kdo ticho prolomil.
„Jak řekli naši, můžeš tu zůstat jak dlouho chceš. Jenom jednu věc…“
„Hm?“
„Ruce pryč od mých sester. Jestli se jich jen prstem dotkneš, zabiju tě a věř mi, že tuhle hrozbu bych byl schopen uskutečnit!“ Homura se na něj konečně podíval. Zelené oči mu ve světle lampičky zářily.
Nanami přikývl. V ten okamžik ho napadlo, že Homura by se měl v téhle domácnosti obávat o někoho úplně jiného a ne o Kyouko a Ritsuku. Nahlas to však neřekl, protože by se byl rád dožil alespoň osmnácti let.

To, že se Nanami nastěhoval k Homurovi se po škole rozneslo rychlostí blesku na kolečkových bruslích. Vzbudilo to rozdílné ohlasy. Některé dívky stejného ražení jako Ritsuka potlačovali chichtání, když okolo nich Nanami nebo Homura procházeli. Někdo hluboce litoval Nanamiho, že se musel ponížit a teď bydlí s démonem z Midoriaki.
Mizuki, která si na Nanamiho brousila sněhobílý chrup, soptila vzteky. Pořád se kolem Nanamiho točila, ten jí však efektivně ignoroval. Teď obzvlášť.
Od té chvíle, co se k němu Nanami nastěhoval, Homura měl zvláštní stavy, které si nebyl schopen vysvětlit. Chvíli soptil vzteky a měl chuť prohazovat stoly a jiné těžké předměty okny, popřípadě jimi uvádět do bezvědomí jakékoli kolemjdoucí. No a o pár okamžiků později už byl zase v náladě, kdy jen vrhal ublížené pohledy a brblal si pro sebe. Ale ani to by ho tolik neděsilo, kdyby se neobjevil i třetí stav na který nebyl nikdo z Homurova okolí zvyklý. Dalo by se tomu říkat Dobrá nálada.
A přesně v tomhle módu šel s Nanamim jednou domů. Vůbec si nebyl schopen vysvětlit, jak k takové náladě přišel. Mrholilo, byla zima a pošmourno a během toho dne zaslechl něco o tom, že se s ním chce poprat Daisuke, jeden z dalších rváčů z jejich školy, který chodil o ročník výš. Nebylo to přitom ani šest týdnů, co se Daisukemu konečně zahojil přeražený nos.
I přesto měl Homura dobrou náladu. Poslouchal, jak mu Nanami něco nadšeně vykládá a ani neměl chuť to komentovat sarkastickými poznámkami, jak míval ve zvyku. Nanami si toho byl vědom a pokoušel se ho zatáhnout do rozhovoru.
„Seiji…“ začal, ale hned nato se zarazil. Homurovi bylo jasné proč. Zastavil se a prudce se otočil.
„To je…“ zamumlal a odhrnul si mokré vlasy z čela. Nanami přikývl a přitáhl si bundu blíž k tělu.
„Ten bastard se fakt nepoučí!“ zavrčel Homura a jeho dobrá nálada byla najednou ta tam. Kývl na Nanamiho a vyběhl ulicí po jejich levé straně. Cákání louží za zády mu napovědělo, že Nanami se mu drží v patách.
Zvuk toho hlasu si Homura moc dobře pamatoval. Přesně tenhle hlas mu nedávno vyhrožoval smrtí a zapletl mu do života Nanamiho.
„Tentokrát to budu já, kdo mu namlátí, dobře?“ ozvalo se mu zády. Homura se prudce otočil. Nanami se temně usmíval, jako kdyby se těšil.
„Fajn,“ přikývl a zabočil za další roh. Tam se prudce zarazil. Nanami to nečekal a prudce mu narazil do zad. Homura ho chytil za loket, aby setrvačností nepokračoval nosem do louže.
Zamračil se a zatnul pěsti.

Velký Yuu se otočil.
To, co uviděl, ho znepokojilo. Spíš než, co uviděl, bychom mohli říct koho. Velký Yuu na to možná nevypadal, ale jeho IQ bylo vyšší než všech jeho patolízalů dohromady a moc dobře si pamatoval ten výraz, když mu Homura vyrazil tři zuby.
„Vy dva…“ zavrčel a otočil se k nim čelem. Jeho dva pochlebovači se mu postavili každý k jednomu lokti.
Homura střelil pohledem za ně.
Ke zdi se tam tiskla na smrt vyděšená dívka. Znal ji. Chodila s ním do třídy. Teď studentka Midoriaki stála promočená jako myš v zapadlé uličce s tím největším póvlem celého města. Homura nechtěl vědět, proč.
Pootočil hlavu. Nanami stál kousek od něj a ve tváři měl kromě dešťové vody směsici znechucení a takového toho sadistického úsměvu, který uměl správně udělat jen Nanami.
„Vy dva… už zase se mi pletete pod nohy?“ zavrčel Velký Yuu, ale v hlasu mu rezonoval podtón strachu. Stále měl v živé paměti ponížení, když ho k zemi složil o hlavu menší Homura. O Nanamim ani nemluvě.
„Nech tu holku jít,“ zamumlal ponuře Homura a pohodil hlavou, aby mu slepené vlasy nepadaly do očí. Nanami ho zatahal za rukáv bundy.
„Jmenuje se Meiko. Pamatuješ? Takahashi Meiko…“
„No jo, pořád…“ povzdychl si Homura.
Dívka za Yuuovými zády si vyděšeně přitiskla ruce na rty jako by se bála, že každým okamžikem začne křičet. Homura k ní zabloudil očima. Když si jeho pohledu všimla, přikrčila se ještě víc.
„Tahle slečna se chtěla trochu pobavit.“ Velký Yuu vypadal, že opět nabírá sebevědomí. „Takže jsem jí nabídl své služby. nevím, proč se jí to tak najednou nelíbilo!“
Homura postřehl prudký pohyb po své pravé straně.
„Nanami, stůj!“ zavrčel a popadl o hlavu menšího společníka za límec. Škubnutí zpátky Nanamimu málem zlomilo vaz. Lapl po dechu, než ho Homura stáhl z dosahu Yuuových poskoků. Nanami zavrávoral a chytil se za krk. Stál teď před Homurou a cítil jeho ruku zezadu na krku.
Otřásl se.
Pak se rozhodl zjistit, proč ho Homura tak rázně zastavil.
Až teď si všiml dlouhé železné tyče, kterou svíral vyholený výrostek po Yuuově levici. Polkl, když si uvědomil, jak by asi dopadl, kdyby ho Homura nechytil. Ocelovou tyčí do hlavy, to by nerozchodil ani on.
„Yuu, dávám ti tři minuty,“ zamumlal Homura a pevněji sevřel Nanamiho límec. Pro jistotu.
„A co pak? Po třech minutách?“
Homura naklonil hlavu a ušklíbl se. „Nepamatuješ si, jak jsi dopadl minule?“
Nastalo ticho přerušované jen tichým šustěním deště na plechových střechách a vzdálenými zvuky aut. Yuu si rychle přepočítával své šance. Minule měl nůž a partičku svých pomocníků. Teď má ocelovou tyč a dva pitomce, kteří se za ním táhli kudy šel. A proti němu v obou případech stáli jen dva protivníci.
Odplivl si a natáhl ruku. Jeho poskok mu do ní podal železnou tyč. Nástroj v jeho rukou najednou vypadal mnohem nebezpečněji.
Homura měl přesně tři vteřiny na zvážení situace. V každé vteřině stihl přesně jeden úkon. Zaprvé Nanamiho velice nevybíravým způsobem odstrčil z cesty, takže Nanami skončil jak široký tak dlouhý v louži.
Zadruhé se vyhnul tyči, která se mezitím rozletěla jeho směrem. Bylo to chlup. Cítil, jak ho ovanul studený vzduch. Kdyby byl o zlomek vteřiny pomalejší, odnesl by to přinejmenším otřesem mozku.
Poslední věc, kterou si užil ze všech nejvíc, se mu povedla napůl náhodou. Velký Yuu nemohl zastavit ruce, které se svírali okolo tyče. Rozmáchl se jako při golfu a v polovině pohybu nedokázal svalům poručit, aby přestali. Proto neměl Homura problém mu zasadit ránu ramenem pod žebra, čímž mu ochromil pravou polovinu těla.
Velký Yuu hekl, zakopl a dopadl na zem. Homura se o něj už nezajímal. Oba dva Yuuovi nohsledi jako jeden muž zbledli, oběhli Homuru každý z jedné strany a pokoušeli se Yuua vytáhnout na nohy. Ten je jen vztekle odstrčil. Otřel si z brady směsici deště a krve, která se mu řinula z prokousnutého rtu.
Homura se na něj podíval přes rameno.
„Myslím, že o tomhle by nemusel nikdo vědět,“ zavrčel a vrhl po něm jeden z těch nepříjemně palčivých pohledů. Velký Yuu si znovu odplivl, zvedl se na nohy a zuřivě odhodil tyč k popelnicím stojícím opodál. Kovově to zazvonilo.
Neřekl už ani slovo, otočil se na rázným krokem odešel.
Homura si povzdechl.
Potom si všiml Nanamiho, který seděl na zemi v tureckém sedu a ublíženě na něj zíral. Homura si povzdechl, pousmál se a popadl ho za obě zápěstí. Vytáhl ho na nohy a prohrábl mu černé, vodou slepené vlasy.
„Promiň, Nanami, ale jestli jsi chtěl radši dostat ocelovou tyčí do hlavy, tak prosím,“ zašklebil se na něj.
„Příště bys mě mohl varovat!“ odfrkl si Nanami uraženě a odstrčil jeho ruku.
Homura mu chtěl něco odpovědět, ale vyrušil je tichý, pištivý zvuk. Oba dva se otočili po hlase. Úplně zapomněli na Meiko, která stále stála přitisknutá ke zdi.
Homura si s Nanamim vyměnil překvapený pohled.

„No… a to je asi vše…“ zamumlala potichu Meiko a sklopila oči k hrnku čaje, který před ní před deseti minutami postavil Homura.
Nanami naklonil hlavu. „Víš, jak to bylo nebezpečné? Kdybychom se Seijim nepřišli, kdoví, jak bys dopadla!“ zamračil se a nasypal Homurovi do čaje už desátý sáček cukru. Homura tak zaujatě poslouchal Meiko, že čaj stále znovu a znovu míchal a nevnímal, co s ním Nanami provádí.
Homura, Nanami a Meiko seděli v jedné restauraci poblíž Homurova domu. Meiko se chtěla vymluvit, ale oba kluci se schodli, že jí domu nepustí samotnou jen tak.
„Já… uvědomuju si, že to bylo nebezpečné, ale… on se zdál tak milý a neměla jsem ani tušení, že Dwane311 může být Velký Yuu!“ vyjekla Meiko a upřela na Homuru modré oči. Chvíli se na něj dívala, než viditelně zčervenala a uhnula pohledem.
Homura si toho nevšiml, Nanami se však zamračil a roztrhl jedenáctý sáček cukru.
„Víš, myslel jsem, že v dnešní době na tohle už nikdo nenaletí. Však víš, takové ty inzeráty: Ano, je mi šestnáct let, měřím metr šedesát, jsem trochu nejistý, co se týče mezilidských vztahů a mojí oblíbenou zábavou je sledování programů o vaření. Takoví lidé neexistují. Teda, pokud pominu Nanamiho…“ zamyslel se nahlas Homura.
„Héj!“ ohradil se hlasitě Nanami.
Meiko pokrčila rameny.
„Já jsem asi chtěla věřit, že je takový, jak o sobě psal. A ono…“
„Ono se to zvrtlo?“
„Přesně tak.“
Nanami zvedl hlavu od koláže, kterou tvořil na desce stolu z různě velikých útržků papíru z obalů od cukru. „A to ti nebylo podezřelé, že se s tebou chtěl sejít na místě, jako byla ta ulička? To tě mělo uhodit do očí, ne?“
Homura do něj strčil loktem. Meiko totiž znovu sklonila hlavu a schlíple se zadívala na vlastní prsty.
„Nevšímej si ho. Ale stejně bys měla být opatrnější.“
Meiko přikývla a pomalu vstala. Upravila si sukni a usmála se.
„Už půjdu. Moc vám oběma děkuju. Já… nevím, co bych dělala, kdybyste nepřišli. Takže… Homura-kun, Nanami-kun… děkuju!“
Načež rychle popadla svou tašku a vyběhla z restaurace.
Homura jen překvapeně zamrkal.
„Je to příjemný pocit, co?“ usmál se Nanami a opřel se loktem o stůl.
Homura povytáhl obočí.
„Když ti někdo poděkuje. Když uděláš něco nesobeckého pro druhého člověka a on je ti pak vděčný. Je to příjemný pocit!“
Homura přikývl a pozvedl hrnek. Nanami se rychle zvedl, na stůl položil několik bankovek a rozeběhl se k východu z podniku. Homura nechápavě zavrtěl hlavou a napil se. O sekundu později vyprskl čaj zpátky do hrnku a prudce se zvedl.
„NANAMIIII!“

Přesně o sedmdesát devět hodin později Nanamimu došlo, že na Meiko žárlí.
Přesně o čtrnáct hodin později zjistil, že čaj s třinácti lžícemi cukru vážně není dobrý.