SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 35.

„Sejdeme se. Promluvíme si. Rozumíš, Nano?“
„Rozumím.“
„Přijdeš sám. Jestli tam ten tvůj drahoušek jen strčí nos, přijde o něj.“
„Rozumím.“
„V pátek. V devět. Pamatuješ, kde jsme čekali na Homuru, když poprvé nepřišel?“
„Hm…“
„Tak přesně tam na mě budeš čekat.“

Nanami se rozhlédl po pokoji. Skoro všechny věci měl sbalené, až na pár kousků oblečení a Pedobeara, který stále ležel na polštáři v jeho posteli. Nanami si těžce povzdechl. Nervózně si otíral ruce do kalhot, protože dlaně se mu v jednom kuse lepily potem.
Měl pocit, že tohle je naposledy, co tenhle pokoj vidí.
Byl pátek, den před jeho odjezdem, půl deváté večer. Už byla skoro úplná tma a tak byl pokoj ponořen do pochmurných stínů.
Jemně přejel prsty po Homurovo polštáři a dopřál si ten luxus, ponořit se do vzpomínek. Tři měsíce. Čtvrt roku. Zdálo se to jako krátká doba, ale zažil toho víc, než za celý život dohromady. Nebo spíš zažil víc věcí, které si chtěl zapamatovat.
Otřásl se.
Naposledy se rozhlédl, přetáhl si kapuci bundy přes hlavu a vyšel z pokoje. Mobil nechal ležet na nočním stolku.
Na schodech se málem srazil s Homurou, který zrovna šel do patra. Beze slova si vyměnili nic neříkající pohled a pokračovali svou cestou. Nanamiho trochu zamrzelo, že se Homura nezajímá, kam jde takhle pozdě večer. Homuru zase mrzelo, že mu to Nanami neřekl. Takže se mlčky minuli, což se později ukázala jako osudová chyba.
Nanami rychle prošel kolem obýváku, aby si ho Homurovi rodiče nevšimli, nazul si boty vyklouzl ven. Okamžitě k němu přiběhl Sylvester a pokoušel se mu vydrápat až za krk, Nanami ho však s podrážděným mlasknutím odehnal.
Sylvester ublíženě štěkl a stáhl se do koutu zahrady za svojí boudu. Nepamatoval svého pána v takovéhle náladě.
Nanami opatrně zavřel vrátka vyrazil temnou ulicí k místu srazu.
Tušil, že Yuu se nad ním pokusí získat převahu, ale tohle nečekal. Setkání na místě, kde mu před několika měsíci málem podřízl hrdlo. To místo, kde si dal sraz s Homurou, který nepřišel.
Nanami si živě vybavoval každičký detail.

Pršelo. Lilo jako z konve. Velký Yuu zuřivě přežvykoval cigaretu, která nikdy neměla být zapálená. Zato Nanami se o to už několik minut usilovně snažil. Tiskl dlaň nad zapalovačem, ale jiskru se mu vykřesat nepodařilo. Nakonec to zklamaně vzdal a prosáklou cigaretu odhodil do kanálu, kde se jí okamžitě chopila pomalu se zvětšující řeka kalné vody. Ta už nějakou chvíli smývala špínu ze silnice.
Tahle ulice byla zanesená a pokud sem někdo nemusel, nešel. Nanami nechápal, proč se Yuu rozhodl sejít se s tím klukem zrovna tady. Ani se nedivil, že se neukázal.
„Hele, Yuu…“ zahučel a potřásl hlavou, aby si z vlasů vyklepal vodu.
„Hm?“ zamručel Velký Yuu, aniž by se k němu otočil. V ruce tiskl otevírací nůž, s kterým by bez problémů vykuchal kance, až mu bělely klouby. Nanami kýchl a promnul si nos.
Voda mu z vlasů stékala za krk a už se klepal zimou. Stáli tam už pěknou řádku minut.
„Zdá se, že se neukáže,“ řekl a ušklíbl se. Nevšiml se, jak se Yuu napjal jako pružina.
„Tak alespoň jeden měl dost rozumu, aby si nezačínal sám proti tobě a celé partě,“ zakřenil se Nanami a otočil se k Yuuovi. Právě včas, aby viděl odlesk nože ve světle pouličních lamp.
Byla to dlouhá, čistá rána. Nanami to naprosto nečekal. Nůž mu projel slabou bundou, košilí i kůží od ramene až po bok, šikmo přes celou hruď.
Nanami klopýtl a po zádech padl na mokrou silnici. Roztřeseně si přitiskl dlaň na bok. Mezi prsty mu prýštila krev a barvila okolní louže doruda. Nanami lapal po dechu a pokoušel se pochopit, co se právě stalo. Palčivá bolest ho však nenechala formulovat jedinou myšlenku.
„C-co…“ zachroptěl a škubl sebou, když prsty projel skrz protrženou látku svých svršků a dotkl se rány. Po tvářích mu stékala dešťová voda smíšená se slzami bolesti a šoku.
„Y-yuu…“ Nanami se nevěřícně díval na Yuua, který se tyčil nad ním. Pořád svíral nůž od krve. Zkoumavě se na něj díval, jak kdyby netušil, jak se tam vzal.
„To je za ty blbý kecy, Nano,“ ušklíbl se Yuu a bez zájmu Nanami překročil. Ten se rychle přetočil na druhý bok a šokovaně se díval, jak odchází. Zbytky jeho party se pomalu trousily za ním. Nanami po několika okamžicích osaměl.
Ležel v proudu špinavé vody a cítil, jak mu mezi prsty prýští horká krev.
Roztřeseně z kapsy vytáhl mobil. Rychlou předvolbou vytočil záchranku. Sípavě nadiktoval adresu, načež ho operátorka ujistila, že sanitka tam brzy dorazí.
Nanami se s bolestným sténáním dotáhl k pouliční lampě a těžce se o ní opřel zády. Rána pomalu přestávala krvácet, ale cítil se, jako kdyby měl umřít. Bolest to byla neuvěřitelná, jako kdyby se měl roztrhnout vedví. Ale ještě horší než samotné zranění byl pro Nanamiho ten pocit, který mu bubnoval zevnitř do lebky.
Málem tě zabil. Málem tě zabil a ani se nezačervenal. Nechal tě tu ležet a nezajímalo ho, jestli vykrvácíš. Jediné, čemu se divím je, že si do tebe ještě nekopl.
Nanami se bez ostychu rozbrečel.
„TY BASTARDE!“ zavřískl na celou ulici. „YUU, TY ZASRANEJ BASTARDE!“ Slzy mu stékaly po tvářích proudem a nešlo je zastavit. Nanami cítil strašnou zradu a ponížení. Jakoby slyšel hlas své babičky: To máš z toho, že se táháš s takovou chamradí. Mohl jsi čekat, že něco takového jednou přijde.
Otřel si tvář rukávem, čímž si přes tvář rozmazal hustou krev.
Bolest. Ponížení. Zrada. Smutek. Prázdnota. To bylo to, co ho udrželo při vědomí, dokud nepřijela sanitka. A ještě jeden pocit mezi tím vším proplouval jako žralok mezi mřeknami. Byla to chuť po pomstě. Odplata.
Když tak seděl pod tou lampou a počítal minuty, které uběhly od toho zranění, pomalu se mu v hlavě rodil plán. Najde někoho, kdo se Yuuovi bude moct postavit a kdo se mu taky postaví a rozbije mu hubu.

Ta ulice byla pořád stejná. Stejná silnice pokrytá špínou, stejné popraskané dlažební kostky, stejné vraky aut s vyraženým předním sklem, stejná pouliční lampa, pod kterou se choulil a modlil se, aby ta pitomá sanitka už dorazila.
Nanami vyšel ze stínů postranní uličky a stanul znovu na tom místě.
Vracelo to vzpomínky. Ošklivé vzpomínky. Vybavilo se mu, jak dlouhé hodiny ležel v nemocnici, zíral na oprýskaný strop a odmítal říct, kdo mu to udělal. Bylo mu tehdy na umření.
Propadl těžké depresi sotva se z toho vzpamatoval a ta se ho držela pěknou řádku týdnů. Nakonec se z toho oklepal s tím, že život jde díkybohu dál a on se nesmí zdržovat vzpomínkami na to, jak téměř zemřel. Tehdy mu byla oporou babička a dneska…
Dneska měl oporu jistou jen v Seijim a tomu teď lhal, aby se znovu postavil tváří v tvář tomu, kdo to celé zavinil. Utíkal od lásky k nenávisti.
Zimomřivě se oklepal a rozhlédl se, jako kdyby hledal stopy po krvi, které už před týdny smyl déšť. Nezbylo tam nic, co by nasvědčovalo, že se tam stala scéna jak z amerického thrilleru.
„Dlouho jsme se neviděli, Nano!“
Nanami se pomalu otočil.
„Ty řeči si nech od cesty, Yuu!“

Homura ležel na posteli, jednu ruku založenou za hlavou a v ruce si pohazoval s jablkem. Přemýšlel, kam mohl Nanami odejít, takhle den před odjezdem. Čekal, že zůstane doma, aby mohli být poslední večer spolu. Ale on ho minul na schodech, neřekl ani zbla, o tom, kam jde a zmizel.
Homura se zahryzl do jablka a zamyšleně žvýkal. Padal na něj splín.
Možná Nanamiho to pobláznění už přešlo a ty city už překonal. Podle všeho o tom s Ritsukou už delší dobu nemluvil. Homura nevedl, jestli být zklamaný nebo jestli se mu má ulevit, že to bude lehčí se odmilovat.
Znovu se zakousl do jablka, jako kdyby to ubohé ovoce něco udělalo.
Asi je to tak lepší, napadlo Homuru. Ale stejně ho zajímalo, kam Nanami šel. Napadalo ho tolik možností, že se jedna zdála šílenější, než další.
Ale stejně z toho měl špatný pocit.
Trvalo to asi deset minut. Pak se rozezvonil mobil, který ležel Homurovi u loktu. Natáhl se pro něj a odložil ohryzek jablka na noční stolek. Pohlédl na displej. Číslo volajícího se střídalo se jménem. Aiiro.
Homura se zamračil, mobil otevřel a stiskl tlačítko pro přijetí hovoru.
„Haló?“ zamručel a uvelebil se na posteli.
„Homura-san?“
„Kdo jiný, když je to můj mobil?“

V telefonu to zašustilo, jak se Aiiro posměšně, ale přece jen trochu nervózně zasmál.
„I v téhle situaci máš náladu na vtípky?“
Homura se posadil. „Jak to myslíš, v téhle situaci? Co se děje?“ zeptal se opatrně, protože už tušil, že odpověď se mu nebude líbit. Pohlédl směrem k Nanamiho prázdné posteli.
„Aha, takže ty o tom nevíš,“ zahučel Aiiro.
„O čem nevím? Aiiro, ne**r mě a vyklop to!!“ vyštěkl Homura a najednou byl na nohách. Prudce přešel k oknu a vyhlédl ven, jako kdyby Aiiro stál před jeho domem.
„Víš, kde je zrovna teď Nanami-kun?“ zeptal se Aiiro potichu. Homura cítil z jeho tónu pochmurnou náladu.
„Ne,“ zamumlal a koutkem oka postřehl Nanamiho mobil ležící na stole. V duchu zaklel.
„Jak je to dlouho, co je pryč?“
„Chvíli. Maximálně čtvrt hodiny!“

V telefonu to opět zašustilo. Aiiro ho podle všeho překryl rukou. Homura matně slyšel tlumený hovor. Aiiro se zřejmě radil, jak pokračovat v konverzaci. Rozeznal jedno slovo. Pozdě.
„Aiiro, co se děje?!“
V telefonu bylo chvíli ticho. Homurovi z toho běhal mráz po zádech. „Ty víš, že se s ním pokoušel už dlouhou dobu spojit Yamamoto Yuuri, nemám pravdu? Nanami-kun ti řekl, co se tehdy stalo…“
„Jo,“
přikývl malátně Homura. Najednou se mu začalo rozjasňovat. A doufal, že se plete.
„Yuuri se podle všeho svých lidí jen tak snadno nevzdává. Nedávno si počkal na Ryoumu, toho světlovlasého kluka, jak se točí kolem tvé sestry.“
„Hibiki,“
vydechl Homura.
„Přesně tak. Měl Nanamimu vyřídit, že jestli se s ním nesetká, Yuuri začne pomalu ale jistě stahovat smyčku okolo lidí, na kterých mu záleží a kteří se nemohou bránit. To znamená Ryouma a automaticky i…“
„…Riitsuka a Kyouko…“
„Správně. Nanami-kun si chce zřejmě před odjezdem uzavřít všechny záležitosti a nechce, aby se těm třem něco stalo jen kvůli tomu, že odjel do Okinawy,“
zakončil svou řeč Aiiro.
„Jak? Kdy?!“ Homura cítil kypící vztek. Na Nanamiho, na Hibikiho, na Yuua a hlavně na sebe samého.
„Yuuri se s ním chce sejít v devět. Dneska. To je za necelých deset minut. Pamatuješ si, kde se s tebou chtěl sejít, když si myslel, že ti poprvé rozbije hubu?“
„Botan!“
Tak se říkalo té ulici. Knoflík. Nikdo nevěděl proč, ale Yuuri si tam vždycky dával srazy se svými oběťmi, když nechtěl být rušen kolemjdoucími nebo dopravou. Bylo to opuštěné místo, kam i toulavé kočky chodily raději po dvojicích.
„Přesně tak. Tam se chce s Nanami-kunem sejít. Příznačné, nemyslíš? Už jednou ho tam málem zabil…“
„Aiiro, tohle není hra! Nevím, co jsi to za člověka, že můžeš o tomhle žertovat!“
vyrazil zee sebe Homura a udeřil pěstí o parapet.
Aiiro se posměšně zasmál, až mu z toho přejel mráz po zádech. „Co jsem to za člověka? Jsem obyčejný člověk. Tohle se mě netýká, takže nemám potřebu ho litovat. Zapadl do sraček a může si za to sám. A ty to víš, Homuro-san. Je jen na tobě, jestli ho v tom necháš plácat!“
„Samozřejmě, že nenechám!“
vyštěkl Homura. Aiirova slova mu zvedala tlak každou vteřinou.
„A víš, že jsem si to myslel? Jsi prostě ten typ, co mu zachrání krk a pak mu v tom vyráchá nos, viď? V tom případě by sis měl asi pospíšit… nevíme, jak dlouho si Yuuri bude se svojí hračkou hrát, než ho přestane bavit.“ Aiiro to říkal tak chladným tónem, že se Homura zarazil.
„Co ty jsi vlastně zač, Aiiro?“ zasyšel potichu.
Aiiro se rozesmál. „Nejsem nic než obyčejný člověk, Homuro-san. Pochybuješ snad?“
„Trochu.“
„Ještě něco.“
„Hm?“
„Být tebou tak Yuuriho raději zabiju, abys to měl jistější, ano?“

Homura se ušklíbl. „Neboj se!“ Načež mobil zaklapl a otočil se ke dveřím. Teď mu zbýval jediný problém. Nebo spíš… dva problémy sedící v obýváku.

V okamžiku, kdy stoupl na první schod, z pokoje jeho sester vyšla Ritsuka. Na tváři měla dost ustaraný výraz, zvlášť když si všimla, jak se její starší bratr tváří.
„Seiji…“ začala, aler Homura ji zarazil.
„Nemám čas, Ritsuko. Věř mi, že potom ti to všechno vysvětlím, ale teď… nemám čas.“
Ritsuka pohodila vlasy. „Nestane se mu nic, viď, že ne?“
Homura se otočil a přeměřil si ji zkoumavým pohledem. „Kolik toho víš?“ zeptal se tiše.
„Dost na to, abych o vás měla strach, Seiji. Viděls, co udělal Yuu Shiroganemu a Hibikimu? Nemůžu tě nechat jít samotného!“
Homura se na ní otočil. V očích měl kamenný výraz. „Jak bys mi mohla pomoct. Patnáctiletá holka? Ritsuko, jednou si nehraj na hrdinku a tím svým realistickým pohledem se podívej do zrcadla. Je ti patnáct. Sotva jsi začala chodit na střední školu. Tohle není nic, co bys mohla okecat. V tomhle světě nestačí to, že máš prořízlou pusu a docela slušnou ránu. Pořád jsi holka, která většině z Yuuovi party nesahá ani po ramena. Zůstaneš doma! Opovaž se jít za mnou!“
Ritsuka couvla. Nečekala, že by se na ní někdy mohl obořit tímhle tónem.
„Co řekneš našim,“ zamumlala a probodávala ho ublíženým pohledem.
Pokrčil rameny. „Proplížím se ven a přinejmenším budu mít průser. Co se dá dělat, to nějak přežiju!“
Ritsuka si odfrkla. „Právě o tom dost pochybuju. Jít tam sám je jako jít jim vstříc s otevřenou náručí a nápisem Zastřelte si mě, já si hraju na hrdinu na čele! Je to sebevražda!“
„A to tam mám nechat Nanamiho plácat?! Já…“
Homura se zarazil.
„Nemáš ani dost odvahy, abys mu řekl pravdu!“ vyprskla podrážděne Ritsuka a přistoupila k Homurovi blíž.
„Dobře! Jak chceš! Jestli zůstaneš doma a z tohohle se dostaneme, řeknu mu to, i kdybych to musel vykřičet před celou Yuuovou bandou!“
„Jsi k****n, Seiji. Arogantní k****n!“

Ritsuka si odfrkla, otočila se a vešla zpátky do pokoje. Homura chvíli stál na schodech jako opařený. Ale neměl na to čas. Seběhl ze schodů, proplížil se chodbou, popadl boty a vyšel ven.
Venku od sebe odehnal Sylvestera, který se po něm začal sápat. Branku se ani neobtěžoval otevírat. Bez problému ji přeskočil a smykem zabočil do jedné z vedlejších ulic. Ještě v běhu si natahoval bundu.

Ritsuka to celé sledovala z okna. Kyouko seděl zády opřená o dveře, rukama si objímala kolena a vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Zato Ritsuka vypadala tak odhodlaná, že kdyby chtěla, bez problému by pokořila Mont Everest v lodičkách.
K uchu si tiskla telefon. „Jo. Dobře. Máš pět minut. Jinak jdu sama.“
V mobilu to zachřestilo. „Opovaž se. Jestli tam nebudeš, vlastnoručně tě zabiju ještě před Seijim a věř mi, že i já umím být někdy hodně násilnický!“
Ritsuka se proti své vůli pousmála. „To má být výhružka?“
„Přeber si to jak chceš, ale čekej na mě!“
zahučel Hibiki a znělo to, že už je na cestě.
„A heleme se, kam se ve stresových situacích poděl tvůj spárklící optimismus?“ Ritsuka si prostě nemohla pomoct. Měla to v povaze. Nic ji nerozhodilo tak, aby si odpustila své uštěpačné poznámky. Kyouko však v tak vstřícné náladě nebyla.
„Ritsu-nee, přestaň tu cvrlikat a soustřeď se!“ okřikla ji nahlas.
Ritsuka se zarazila a šokovaně se otočila. V telefonu to utichlo. Podle všeho se zarazil i Hibiki.
„He?“ nechápala Ritsuka.
„Jasně, jasně, já vím, že vy dva si ty svoje poznámky nemůžete odpustit, ale je tu problém, jestli jsi zapomněla! Takže si to nech až na potom!“
Ritsuka kulila oči. „Čekám,“ zamumlala do telefonu a hovor ukončila. Na to přešla přes pokoj a sklonila se ke své mladší sestře.
„Od kdy jsi ty tady ta zodpovědná?“ zeptala se potichu.
„Od té doby, co ty ani Seiji-nii nejste!“ řekla uraženě Kyouko a zvedla se na nohy. Urovnala si sukni a pohlédla na svou staší sestru.
„Takže co budeme dělat?“ zeptala se.
Ritsuka na ní upřela uhrančivý pohled, který se Kyouko ani trochu nezamlouval.
„Tak zaprvé… naši nesmí mít ani tušení, že se něco děje…“
„Ne! Ne! To ne!“

Homurovi seděli u televize a užívali si jeden z nejklidnějších večerů, co kdy zažili. Děti nezlobili, nehádali se, ani netrajdali po nocích. Bylo jim sice líto, že Nanami musí následující den odjet, ale zdálo se, že se s tím nějak smířil. Paní Homurová se pokoušela nějak domluvit s Nanamiho matkou, ta však byla neoblomná.
Zrovna, když skončila reklama a na obrazovce televize se opět objevila hlavní hrdinka komedie, kterou sledovali, do dveří se opřela Kyouko.
Tvář měla staženou bolestí a škytavě popotahovala.
„Kyouko, co se děje?!“ vyjekl její otec a prudce se zvedl z pohovky. Kyouko zakňučela a něco zamumlala. Svírala si přitom bok.
„Je ti špatně, Kyouko?“ zděsil se. Kyouko jen popotáhla a přikývla.
„Strašně… strašně mě bolí břicho,“ zamumlala a otřela si nos rukávem. Po tvářích se jí koulely slzy. „Nejdřív jsem myslela, že je to od… toho… však ty víš, mami…“ Zatvářila se trochu rozpačitě, než znovu stáhla tvář do bolestné grimasy.
„Ale tohle je jiné. Nejsou to křeče spíš… taková… tupá bolest…“ škytla a stiskla si bok. Její rodiče si vyměnili ustaraný pohled.
„A kde to bolí, Kyouko?“ zeptala se jí matka a chlácholivě jí hladila po rameni. Kyouko znovu popotáhla.
„Jakoby na boku. Ale tak nějak divně… ne úplně na straně… ono se to špatně popisuje.“ Promnula si sevřenou pěstí oči. „Myslela jsem, že třeba budu zvracet, ale nic…“
To už se její otec chopil své role hlavy rodiny. „Vezmeme tě na pohotovost. Mohl by to být zánět slepého střeva… a to ce nevyplácí podceňovat!“
Kyouko se upřímně vyděsila. „D-do nemocnice? Nechci do nemocnice! Určitě to nic nebude! Vlastně už to skoro nebolí!“ Sotva to dořekla, znovu se zkroutila bolestí.
Řeči jí nepomohli. „Ritsuko, přines Kyouko kabát!“ zavolala matka do patra na svou druhou dceru. Ritsuka seběhla dolů.
„Neměla bych jít s vámi? Abych mohla být s Kyo?“ zeptala se vyděšeně, když pomáhala sestře do kabátu.
Jejich matka však zavrtěla hlavou. „Ne, raději ne. Zůstaň tady, Seiji tě pohlídá. Dáme vědět, až se něco dozvíme!“ slíbila, když viděla Ritsučinu vyděšenou tvář. Ritsuka svou sestru objala, když se máma obouvala a navlékala do do bundy.
„Přemýšlela jsi někdy o dramaťáku?“ špitla jí do ucha a přemáhala potutelný úsměv.
Kyouko svou sestru stiskla pevněji, než bylo nutné. „Tohle má Seiji-nii vážně u mě. Jestli se mě nějaký doktor dotkne čímkoliv ostřejším než stetoskopem, vrazím mu jednu do zubů,“ zamručela. Ritsuka se usmála.
„Možná vážně budeme sestry,“ zamumlala ještě, než ji musela pustit. Kyouko se na ní ušklíbla jejím vlastním posměšným úsměvem, než znovu nasadila masku předstírané bolesti a nechala se odvést matkou do auta, ve kterém už netrpělivě ťukal na palubní desku i táta.
Ritsuka stála ve dveřích a mávala dokud nezmizeli za rohem.
„Tomu říkám představení,“ ozvalo se opodál. Ritsuka se otočila a založila si ruce na prsou.
„Náhodou za daných podmínek bych řekla, že bychom zasloužili Oskara,“ odfrkla se a strhla z háčku svůj červený kabát. Zatímco si ho oblékala, Hibiki vyšel ze stínu za psí boudou. Sylvester mu doteď ležel u nohou a nechal se drbat za uchem.
„S tebou si to ještě vyřídím, čokle!“ houkla na něj Ritsuka, když si zapínala vysoké boty s klínkem. „Jestli takhle budeš vítat i zloděje, půjdeš brzo do salámu!“

Přesně o šestadvacet vteřin později se země dotkla první kapka krve toho večera.
Přesně o dvanáct minut později dorazila Kyouko do nemocnice.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Chňachňachňachňachňa! A je to tady! FINAL BATTLE! Uzavírám sázky!
Kapitoly už se nám pomaličku protahují a popisuju v nich věci víc do detailu. Alespoň mám taký pocit. V tomhle díle se taky konečně dostáváme k tomu, jak to vlastně bylo tehdy, když Yuu napadl Nanamiho.
Ano, poteče krev a ne málo. Taky se nám pěkně vybarvuje Kyouko a Homura mě v téhle kapitole nějakým záhadnm způsobem irituje.
Jen bych chtěla podotknout: Ne, Aiiro VÁŽNĚ NENÍ ZLÝ. On se tak jen rád tváří. Ano, je to přesvědčivé, ale ve skutečnosti je měkký jako máslo ♥
Všimli jste si, jak byl Homura na Ritsuku zlý? To je jeden z důvodů, proč mě trochu štve. Ano, má nervy nadranc, ale stejně. A Kyouko předvedla dokonalé vystoupení. Ritsuka si bude muset dávat pozor, aby nepřišla o místo nejvypočítavější sestry v rodině, hehehe.
Neměla bych vám takhle spoilerovat.. jen si to hezky přečtěte sami.
Jo a ještě bych chtěla upozornit, že Dasty Harst už přidala svojí povídku na Hibikiho. Už čekáme jen na seraphim. Chňá, jsem vážně zvědavá!!
Musím končit a psát. Už dělám 38. kapitolu... chápete, uiž jen dvě do konce!!! T_T
Asi umřu. A umřu slepá, protože jsem byla u kadeřnice a ukázalo se, že ta krutopřísná ofina má jeden háček. Vidím přes ní naprostý prdlajs...

5
Průměr: 5 (61 hlas)