SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 25.

„Mám ho. Jo, vraťte se domů!“
„Pořád mi neřekneš, co se stalo?“
„Ne.“
„Jsi ďábel.“
„Já vím. Možná až budeš starší!“
„Seiji!“
„Měj se, sestři!“

Sylvester byl jako psí verze Nanamiho. Alespoň tak se to Homurovi zdálo. Po deseti minutách, kdy se Homura se Sylvestrem přetahoval o vlastní šálu, to vzdal a nechal se vést za šálu jako na vodítku. Přesně takhle ho vedl tehdy Nanami, když o Vánocích jeli navštívit paní Oninozuku.
Sylvester vypadal, že už trochu pookřál. Po tom, co sežral čtvrtkilový pytlík granulí si dal ještě polovinu šunkové bagety a zajedl to pěkným kusem klacku, který našel v parku. Jako by se mu s přítomností starého známého vracel elán.
Jelikož se Sylvestrem nemohl do autobusu, rozhodl se trochu projít. Vlastně mu nic jiného nezbylo. Sylvester však vypadal nadšeně. Běhal okolo Homury v širokých kruzích a vrtěl ocasem.
„Tak abys věděl, hafane, musíme si pár věcí vyjasnit!“
Homura se cestou zastavil v obchodě s potřebami pro zvířata a zatímco Sylvester spořádaně čekal venku, vybral mu obojek, který zaplatil ze svých tenčících se úspor.
„Nemůžeš budit dojem pouličního rváče, víš!“ řekl Sylvesterovi, když mu okolo krku natahoval obojek v podobně červeného šátku, pod kterým byl maskovaný kožený řemínek. Sylvester po něm hodil pohled: Ty máš co říkat.
Dostat se až domů jim trvalo víc jak tři hodiny. Homura mezitím Sylvestera poučoval o chodu domácnosti.
„Mám dvě sestřičky, na ty musíš být hodný. Jedinkrát na ně zavrčíš a dostaneš přes čumák! No…. na Ritsuku občas vrčet můžeš, ale jenom občas a jen když si začne. A na Hibikiho, toho odbarveného prcka, ti vrčet doporučuju. Budeš před ním Ritsuku hlídat!“
Sylvester k němu zvedl hlavu, jako kdyby mu rozumněl.
„Taky musíš být milej na mámu, alespoň ze začátku, aby tě nevyhodila. Nikdy nechtěla mazlíčky, takže musíš spolupracovat!“
Pes bafl na souhlas a Homura se usmál.
„Vážně budeš chytřejší než se o psech tvrdí!“
Sylvester znovu štěkl a olízl se čenich.
Homura se usmál a přidal do kroku. „A taky musíme vymyslet, kde budeš bydlet. Do pokoje si tě totiž nepustím. Stačí, že se mi tam nastěhoval tvůj nový majitel, natož aby ses mi tam pletl pod nohy ještě ty!“
Sylvester ublíženě zavrčel.
„No promiň, ale můj pokoj byl původně pro jednoho člověka a ne pro dva a psa! Bude ti muset stačit přízemí. A slibuju, že když nebudou naši doma, budeš moct spát na jejich posteli!“

Věděl, že je zle už když došel před dům. Bylo čtvrt na jednu, ale auto jeho mámy už stálo zaparkované opodál. Homura bolestně sykl. Určitě jí volali ze školy, že ani jedno z jejích dětí nedorazilo.
Zhluboka se nadechl, otevřel vrátka a pustil Sylvestera dovnitř. Ten si udělal zkušební kolečko po zahradě, ale nakonec se poslušně posadil na schody.
Vytáhl z kapsy klíče a odemkl.
Vešel do chodby, zul se a tiše se otočil na Sylvestera: „Zůstaň tady, hafane.“ Pes se zastavil u jeho bot a lehl si, tváříc se jako neviňátko. Homurovi bylo jasné, že se něco děje, protože v domě bylo až ohlušující ticho.
Prohrábl si vlasy a statečně vešel do kuchyně.
Matčin vražedný pohled ho přibil k podlaze hned ve dveřích. Seděla u stolu přímo naproti němu, ruce založené na prsou a tvářila se jako řecký bůh války.
U stolu kromě ní seděli Kyoukou, Ritsuka a Hibiki. Kyouko se tvářila vystrašeně, Ritsuka netečně jako vždy a Hibiki nevěděl, jestli se bát o svůj život nebo jen o některé orgány.
Homura cítil, jak mu po zádech stéká kapička potu.
V místnosti se vznášela velice hustá atmosféra. Dala by se krájet na plátky, kdyby měl někdo dost odvahy vytáhnout před Homurovou matkou nůž.
„Ahoj, Seiji,“ pozdravila ho chladně. „Měl bys mi něco vysvětlit, nemyslíš? Tihle totiž odmítají říct, co se tady děje!“
Kyouko na Homuru upřela provinilý pohled.
„No, víš…“ začal Homura a očima těkal po stropě. „Já nevím, kde začít…“
„Co kdybys začal od začátku a vysvětlil mi, proč ředitel z vaší školy volal, že jste se ani jeden nedostavili do školy? Já jako blázen jedu z práce a zjistím, že Kyouko sedí doma a není schopná mi vysvětlit, kde jste a co děláte! A za chvíli dorazí Ritsuka a Ryouma-kun a taky si najednou nejsou schopni vzpomenout, co vlastně celý den dělali! Takže hádám, že za to nějakým způsobem můžeš ty, Seiji!“ Její hlas přeskakoval hněvem.
„Jo, můžu za to já. Vytáhl jsem je dneska ze školy, protože jsem od nich něco potřeboval. Takže všechny problémy padají na moji hlavu.“ Homura nasadil provinilý výraz.
„CO jsi potřeboval?“ zeptala se chladně jeho matka a probodla ho pohledem.
„Říkala jsi, že Nanamiho to časem přejde, ale já… chtěl jsem mu tak trochu pomoct…“ začal nejistě a opatrně formuloval slova, aby to ve finále nevyznělo špatně.
„Jak?“
Homura se nejistě podrbal ve vlasech a nahlédl do chodby, kde Sylvester pořád poslušně ležel u prahu. Tázavě se na něj díval velkýma hnědýma očima a znuděně vrtěl ocasem.
„No…“ začal a otočil se znovu do místnosti.
„Dejme tomu, že jsem našel jednoho jeho kamaráda,“ řekl opatrně. Pak se obrátil do chodby, přešel k Sylvesterovi a zvedl ho ze země. Vrátil se do kuchyně a omluvně se na matku usmál.
„Mami, tohle je Sylvester. Pes Nanamiho babičky. Vlastně, teď už Nanamiho pes, tedy pokud mě s ním nevyhodíte na ulici,“ dodal, když viděl, že kamenný výraz ženy před ním se nemění.
„Můžeme si ho nechat?“ zeptal se váhavě. Sylvester se zvědavě rozhlížel a vypadal jako malý andílek. Kyouko si okouzleně povzdechla a dokonce i Ritsuce se po tváři mihl letmý úsměv.
„Mamííí!“ Kyouko se otočila k matce a chytila ji za rukáv. „Nechme si ho, no tak! je to Nanamiho pes a podívej, jak je roztomilý! Já vím, že jste říkali žádní mazlíčci, ale mohli byste udělat výjimku, ne? Mamí!“
Sylvester zakňučel. „Slyšíš ho, mami? Nenuť mě, abych ho vracel do útulku!“
Homurova matka si povzdechla. „Proč jsi to s námi včera neprobral, Seiji? Mohli jsme si o tom promluvit jako dospělí!“
„Napadlo mě to až včera večer a… no… myslel jsem, že byste to nedovolili, takže…“
„…takže jsi spoléhal na to, že když ho sem přivedeš, tak nebudeme mít to srdce ho vyhodit?“
povytáhla obočí a opřela se lokty o stůl.
„No,“ zamyslel se nahlas Homura a nadhodil si Sylvestera do náruče, protože mu proklouzával mezi pažemi. „S Nanamim to taky fungovalo!“
Jeho matce po tváři přeběhl poraženecký úsměv. „Ty jsi byl vždycky potížista, viď, že ano, Seiji?“ Zamyšleně se zadívala na zvíře, které svíral v rukou. Pes jí pohled opětoval a jako by jí říkal: Ale no tak, podívejte, jak jsem roztomilý a jak inteligentní mám pohled. Mě přece nemůžete vyhodit.
„Náhodou, v ředitelně jsem nebyl už měsíc!“ To, že naposledy to bylo kvůli tomu, že hodil po třídním profesoru židli a málem mu s ní rozbil hlavu, si nechal pro sebe.
Paní doma se zvedla ze židle a došla ke svému synovi. Byl o poznání vyšší než ona, ale stejně budil dojem, že by před ní nejraději utekl pokud možno co nejdál.
Pohladila psa po hlavě. Sylvester se oblízl a pokusil se očichat jí obličej. „Tak ať tu zatím zůstane. Já musím do práce, ale večer to ještě probereme s tátou. A věř mi, že tohle je poslední tvor, který tu pod tvým jménem bydlí, ano?“

„Vaše máma je…“
„…děsivá, co?“
„Jo. Děsivá. To je to slovo.“

To byla první slova, která v kuchyni zazněla potom, co za Homurovou matkou zapadly dveře. Homura pořád stál ve futrech a svíral Sylvestera v náručí jako plyšové zvíře. Tomu se to pomalu přestávalo líbit a začínal se vrtět.
Kyouko k němu přišla a podrbala ho pod bradou.
„Ten je roztomilý,“ rozplývala se, zatímco Sylvester se jí pokoušel kousnout do nosu. Homura se na ní však obrátil.
„Co Nanami?“ zeptal se a v hlase mu zazněl nezaměnitelný tón obavy. Kyouko vzhlédla.
„Kontrolovala jsem ho každou hodinu. Vzbudil se asi v půl dvanácté, ale pořád je v posteli a na nic se neptal. Takže bůhví,“ pokrčila rameny.
Homura zamyšleně přikývl. „Myslím, že mu půjdu představit nového spolubydlícího,“ usmál se na konec. Ritsuka a Hibiki se po sobě významně podívali, on si však jejich pohledu nevšiml. Nebo se tak alespoň tvářil. Místo toho položil Sylvestra na podlahu a vyšel ke schodům. Pes udělal několik koleček mezi židlemi, ale vydal se za Homurou. Než Homura vyšel schody jednou, on je vyběhl a zase seběhl nejmíň šestkrát.
Homura se nevědomky usmíval. Taky měl proč.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Nanami nereagoval. Ležel v posteli, zíral do stropu a roztřeseně si v hlavě přehrával, co se stalo minulou noc. Stesk po babičce byl najednou vyplaven a znovu se udělalo místo na bouřlivé city, které tak dlouho potlačoval. Jak se k němu Homura poslední dni choval, konečně to na něj dolehlo. A obzvlášť poslední noc.
Brečel před ním, ale to nebylo nejhorší. Spíš ho trápilo to objetí, to celou noc trvající objetí, které stále cítil na kůži.
Znovu se ozvalo zaklepání, ale tentokrát už se dveře otevřely. Do pokoje nahlédl Homura. Když si všiml, že Nanami nespí, usmál se.
„Jsi vzhůru, skvěle!“
Nanami se zvedl na loktech a tázavě se na něj zadíval.
Homura svíral okraj dveří a těkal očima po pokoji. „Víš, Nanami, mám pro tebe malé překvapení,“ řekl a pokoušel se skrýt úsměv. Nedařilo se mu to.
„Cože?“ zeptal se nechápavě Nanami a posadil se.
Pohledem zavadil o budík. Bylo půl jedné. Touhle dobou měl být Homura ještě ve škole. Podezřívavě se na něj zadíval. Homurovi na tváři hrál šibalský úsměv.
„No, dejme tomu, že jsem myslel, že bys někoho rád viděl.“
Než Nanami stihl odpovědět, Homura otevřel dveře dokořán a do pokoje se vřítila koule černobílé srsti, udělala po něm zmatenou osmičku a vrhla se Nanamimu na postel.
Ten jen šokovaně třeštil oči. Až v okamžiku, kdy se ho Sylvester pokusil udusit, se vzpamatoval a radostně vyjekl. Homura zavřel dveře, přešel k jeho posteli a posadil se na její okraj.
„Veste,“ vydechl nechápavě Nanami, zatímco Sylvester mu nadšeně poskakoval po posteli. Až v okamžiku, kdy se mu předními tlapami opřel o prsa a pokusil se mu oblíznout jizvu na čele, se Nanami hlasitě rozesmál a sevřel psa v náručí.
Homura se usmál.
Za tohle mu všechny ty problémy stály.
Nanami se znovu z očí spustily slzy. Už to nebyly ty zoufalé protržené hráze, ale slzy překvapení a dojetí. Popotáhl a otřel si tváře hřbetem ruky.
„No tak, nebul, Nanami,“ zasmál se Homura, ale Nanami zavrtěl hlavou.
„Ty už taky mlč. Měl by ses rozhodnout, co chceš. Nejdřív prý: Vybreč se a teď zase: Nebul. Z toho by se zbláznil i naprosto normální člověk!“ I přes slzy se však usmíval. Sylvestrovo počáteční nadšení trochu ochladlo a teď se rozvalil na Nanamiho polštáři.
Nanami znovu popotáhl a v příští chvíli Homuru prudce objal kolem krku. „Díky, Seiji,“ zamumlal mu tiše do ucha.
„Za nic.“ Homura si přes Nanamiho rameno všiml Sylvesterova podezřívavého pohledu. Najednou ho napadlo, že ten pes vážně bude chytřejší, než se zdá.
To objetí trvalo déle, než nařizovaly zdvořilostní konvence, ale to jen kvůli tomu, že ani jeden to nechtěl přerušit. Brali to jako šanci, která se možná dost dlouhou dobu nenaskytne. To nebyla tak úplně pravda, ale kdo by jim to vymlouval.

Nanami po čtyřech dnech konečně sundal pomyslný černý závoj a zdálo se, že první fázi truchlení má už za sebou. Toho večera, kdy Homura přivedl Sylvestera se konalo zasedání rodinné rady, na kterou byl Nanami donucen jít taky.
Nakonec se ukázalo, že pes nikomu v rodině nevadí tolik, aby musel zpátky do útulku. Homurův otec z něj byl naměko jako vajíčko, ale máma přece jen zasáhla.
„Přes den bude na zahradě. V noci bude moct spát v domě, ale jen v předsíni. Budete ho třikrát denně krmit a to ne zbytky ze stolu. Koupíte mu pořádné žrádlo, ano?“
Sourozenci a Nanami se po sobě podívali. Nemohli namítnout ani jedno slovo, protože jinak by si Sylvester mohl sbalit svých pět švestek a jít zpátky do Inuboshi.
Pes seděl u dveří a zvědavě se rozhlížel po společnosti u stolu. V tomhle domě se mu líbilo. Vypadalo to, že se tam nebude nudit.
„Moc děkuju, že tu může zůstat. Jsem vám vážně moc vděčný.“ Nanami vypadal, že se každou chvíli znovu rozbrečí, takže Homura nad ním pohoršeně mlaskl.
„No tak, Nanami! Chovej se jako chlap a nebul pořád!!“
Nanami po něj střelil rozladěným pohledem. „Na tom není nic zženštilého. Zkus si to sám a pak si povíme, kdo se tu chová jako chlap!“ ohradil se.
„Jen to nezakecávej. Prostě brečíš kvůli pitomostem!“
„Kluci, nechte toho!“
okřikla je Homurova matka. Homura s Nanamim se chvíli dívali tomu druhému vzdorovitě do očí, než se každý uraženě otočil na jinou stranu. Ritsuka se neznatelně usmála. Už se zase špičkovali jako předtím, ale něco v tom bylo přece jen jiného.
Spíš než Stáhnu z tebe kůži a sežeru tě zaživa to bylo Miluju tě, ale neumím to dát najevo jinak než tímhle značně neoriginálním způsobem.
Po tváři se jí rozlil úsměv, za který by se nestyděl ani ďábel. Dávala jim měsíc. Maximálně dva, ale víc ne. Do dvou měsíců to jeden z nich nevydrží.
Hibiki se s ní chtěl vsadit, kdo to propálí jako první, ale ona si pořád nebyla jistá. Pozorovala je, jak se pošťuchují, urážejí a kočkují se jako děti.
Nanami už byl do Seijiho zamilovaný dýl a proto se dalo předpokládat, že to nevydrží, ale Seiji byl zase horká hlava a tak nesmířený s vlastními city, že mu to mohlo uklouznout náhodou. Ritsuka to neviděla na žádnou dojemnou scénu, která začínala slovy Musím ti něco říct…
Opřela se o opěradlo své židle a pohrávajíc si s pramenem vlasů se zkoumavě zadívala na pošťuchující se dvojici, která seděla naproti ní.
Tohle bude ještě zajímavé, to věděla. Zase do sebe ryjí jako dřív. Když spolu skoro nemluvili, vyhýbali se tomu druhému a nešťastně po sobě pokukovali, tehdy jí dělali starosti, ale teď se zdálo, že se všechno vrací do zajetých kolejí, které umožňovaly Ritsuce pokračovat v práci.
Ona však tentokrát měla tu výhodu, že to, co zachraňovala teď nebyla jednostranná láska, ale regulérní láska s oběma aktéry nažhavenými jako tavící drát.

Přesně o sedm minut později přišla Hibikimu zpráva se slovy: „O pet set jenu, ze to bude Seiji!“
Přesně o třicet šest dní později došlo k předání výhry jejímu majiteli.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Řeknu jen dvě slova: EPIC FAIL!
Přesně to totiž udělalo naše připojení na internet, takže já teď sedím v knihovně, u ucha mi tu hraje nějakej spratek bojovou hru v níž pořád běží ta samá smyčka hudby a irituje mě prehistorická klávesnice na který místo jedné klávesy zmáčknete tři, popřípadě čtyři.
Nevím, jak to s internetem bude vypadat... jen doufám, že se to brzo spraví a já vám budu moct odpovídat na komentáře a přidávat nové kapitoly.
Ale teď ke Sparkiemu: Tenhle díl rovnou navazuje na ten předchozí čili Seiji stále plní akci Sylvester. Tahle kapitola je roztomilá, to říkám hned. Je sladká, až z ní bolí zuby, což mě znepokojuje. Kam se poděla ta drsná stránka Sparklesse? Na začátku to měla být povídka plná bitek a teď je to povídka plná... sparklících bišíků... chjo...
Ale snad to nevadí. Takže si to hezky užijte a já se jdu pomalu vrátit domů. Je to strašný vedro... a ten spratek hrající tu hru mě děsně ****. Asi mu ten počítač vytáhnu ze zdi.
Pokud máte zájem, zprovoznila jsem Twitter, takže mě můžete sledovat: Dyami-chanin Twitter
Užijte si to ♥
EDIT: Tak už to máme spravené =D Asi to byl jen jednodenní výpadek.

4.98387
Průměr: 5 (62 hlasy)