SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 21.

„Nii-chan?“
„Seiji?“
„Nee-chan, nii-chan je asi rozbitý…“
„Uklidni se, Kyouko. Seiji! Hej, Seiji! Co ti je? Odpověz mi! Hej!!“
„Nee-chan, co mu je?“
„Kyouko, nech nás tu prosím tě na chvíli samotné, ano?
„Heh? Proč?“
„Potřebuju si se Seijim o něčem promluvit.“

Homura už do šesti ráno seděl v kuchyni, hlavu položenou na rukou a přemýšlel. Samozřejmě, ať přemýšlel, jak chtěl, nic nevymyslel. Navíc vypadal jako oživlá mrtvola vzhledem k tomu, že usnul až v půl čtvrté. Před ním stál hrnek kávy tak silné, že by postavila na nohy i chromého.
Oči třeštil do rohu místnosti a pokoušel se pochopit nejisté obrazy, které se mu míhaly v hlavě.
„…to je ono. Oheň a led…“
Protiklady. To slovo mu vyvstanulo před očima jako z mlhy.
Ritsuka seděla naprosti němu, ruce založené na hrudi, dlouhé vlasy stažené do vysoko posazeného ohonu. Cítil, jak v něm její oči propalují dvě díry.
„Takže?“
Homura nereagoval. Nevěděl jak.
„Co má tahle deprese znamenat?“
Homura po ní vrhl unaveným pohledem a hned ho zase stočil k podlaze. Nikdy si nevšiml, že některá prkna jsou výrazně tmavší než ostatní.
Taky si nikdy nevšiml, že podlaha v kuchyni je z prken.
Co se člověk nedozví, když má depresi.
„Jaká deprese?“ zamumlal Homura nakonec, natáhl se po hrnku a usrkl studeného kafe. Chutnalo hrozně, protože bylo oslazené asi sedmi kostkami cukru.
Ritsuka si zhluboka povzdechla, opřela se lokty o stůl, naklonila se k Homurovi a začala ho hladit po hlavě, jako kdyby byl kočka.
„Kam se poděl ten Seiji, který ráno sotva pozdravil a nejvýraznější emoce projevoval, když někomu prorážel hlavou zeď?“ zeptala se. Tón jejího hlasu podivně zjemnil. Homura nechápal, kde se v ní najednou všechna ta sesterská láska vzala.
Netušili, že Homura není jediný, koho Nanamiho přítomnost měnila.
„Sestři, co mám dělat?“ zeptal se chabě Homura.
„To záleží na tom, co tě trápí,“ pokrčila rameny Ritsuka. Homura sklonil oči a nejistě si prohlížel Ritsučino náramky přeplněné zápěstí, které mu leželo jen několik centimetrů před nosem.
„To je problém. Já vlastně nevím.“ Homura si povzdechl. „Je to celé takové zmatečné. Strašně jsem se změnil, víš. Změnil jsem se a ani jsem si toho nevšiml a to mě právě děsí. Já se nechci měnit. Udržoval jsem si svět hezky od těla a vyhovovalo mi to!“
Ritsuka ho najednou udeřila do čela. Homura se od stolu odmrštil a s ublíženým pohledem se chytil za hlavu.
„Ááu! Za co to bylo?“ nechápal.
Ritsuka si odfrkla a přísně na něj ukázala prstem. „Pitomče! To bys chtěl celý život žít ve své bublině?! Jak bys dopadl?!“
Homura se uraženě zamračil. „Ty máš zrovna co říkat…“ zamumlal a pro jistotu popojel židlí dál od stolu, aby mu jeho sestra nevrazila ještě jednou.
„Já kamarády mám! A jsem s nimi spokojená!“
„Podivíni…“
Ritsuka vyskočila od stolu a Homurovi náhle připomínala Medusu z řeckých bájí.
„Oni nejsou podivíni!“
„Ale no tak! Holka, co nosí klučičí uniformu a mluví o sobě v mužském rodě a kluk s panickou hrůzou z kontaktu s jinými lidmi? Jaké jiné slovo pro to existuje? Á pozor, zapomněl jsem na toho odbarveného skrčka, co nedávno zdrhnul z party jednoho z nejhorších záškodníků města!“
„LEPŠÍ NEŽ BÝT ZAMILOVANÁ DO NEJLEPŠÍHO KAMARÁDA!“

V místnosti zavládlo ticho. Ritsuka zatínala pěsti a vzdorovitě se dívala do tváře svého staršího bratra, který už se zvedl taky. Opíral se dlaněmi o stůl a vypadal, že jeho mozek odmítá zpracovat informaci, která mu právě byla předložena.
„J-jak prosím?“ vykoktal nakonec a v zelených očích měl výraz naprostého zděšení. Ruce se mu třásly. Ritsuka zaraženě couvla, když jeho reakci spatřila.
Čekala, že jí nějak peprně odpoví, stejně jako vždycky, když to na něj vytáhla, ale on tentokrát vypadal, že…
„Seiji?“ Nejistě obešla stůl a naklonila se, aby viděla do tváře, kterou měl skloněnou k zemi. Vlasy mu spadaly přes obličej a zakrývaly tak jeho vyděšený výraz.
Zprudka se nadechla a couvla. Narazila do židle, která se překotila a s rachotem dopadla na zem. Jediným dalším zvukem v místnosti bylo tikání nástěnných hodin.
„Nii-chan?“
„Já nevím, co to se mnou je, Ritsuko. Vážně nevím…“
zamumlal Homura a prohrábl si rukou vlasy. Ritsuka roztřeseně přikývla. Bylo něco jiného uklidňovat Nanamiho a dívat se, jak její vždy apatický bratr váhá, jestli je zamilovaný do nejlepšího kamaráda, nebo ne.
„Nevím, co mi je. Nevím, co cítím. Nevím, co se stalo, ani co se stane. Ale hlavně nevím, co mám dělat.“ Napřímil se a otočil se k ní čelem.
„Ritsuko, jak tohle dopadá v knížkách?“
Ritsuka neodpověděla. Místo toho ho v náhlém návalu citu objala.
„Je jedno, jak to dopadá v knížkách, Seiji,“ zamumlala mu do trika. „Tohle musíš vymyslet sám a nikdo, obzvlášť ne já, ti nemůže říct, jak to udělat dobře.“
Homura byl zaskočen. Co si pamatoval, Ritsuka se vždycky chovala spíš jako známá, než jako sestra. Usmál se.
Pokud nic jiného, alespoň se sblíží s vlastní sestřičkou.

„Vypadáš hrozně, Seiji. Jako přejetý tankem!“
Homura podrážděně zamručel. Melancholická nálada ho opustila v tom okamžiku, kdy ho napadlo, že bude muset strávit další večer v blízkosti Mizuki a jejího štěbetajícího stáda.
„No tak, nebude to tak hrozné!“ ujišťoval ho Nanami. Okolo krku měl omotanou dlouhou šálu, kterou skoro vláčel po zemi. „Jdeme tam sami za sebe. Nemusíš se s ní bavit!“
„Tady nejde o to, jestli se s ní chci nebo nechci bavit já. Uslyším jí tak jako tak!“
„Jsi hrozný morous. Jestli se budeš pořád takhle mračit, zůstane ti to!“
Nanami toho dne jiskřil obzvlášť dobrou náladou.
Už se připozdívalo a pomalu se smrákalo. Ritsuka i Kyouko byly taky domluvené se spolužáky a tak Homura jen nařídil, že kdo nedorazí do dvou do rána, ten propadne hrdlem.
Bylo až překvapivé, jak hrozivě to znělo. Nanami byl rád, že na něj se večerka nevztahuje.
Ale i jeho zarazilo, že Ritsuku u Homurových doma vyzvedl Hibiki. Na otázku, jestli se sejdou ještě s někým Ritsuka odpověděla ne.
Homura se však nezdál, že by mu to nějak vadilo. Toho dne mezi ním a Ritsukou vládlo jakési rozpačité ticho, které si Nanami ani Kyouko neuměli vysvětlit. Homura Nanamimu jen řekl, že ráno s Ritsukou vedl menší bratrský rozhovor, který končil sourozeneckým objetím.
„Seiji, pojď, přijdeme pozdě!“ naléhal Nanami a litoval, že dneska Homura nemá šálu, ale palestinu, takže ho nemohl táhnout jako posledně.
„Jak bychom mohli přijít pozdě? Ohňostroj bude vidět i odsud!“
Se třídou se měli sejít na břehu řeky, kde byl nejlepší výhled z celého města. Většina obyvatel Tamayori vyrážela práv tam, proto museli dorazit dřív, aby zabrali nějaké místo.
Nanami se jen zasmál a potáhl z cigarety, kterou si před několika okamžiky zapálil. Už to bylo dlouho, co ho Homura viděl naposledy kouřit.
„Víš, že ta nabídka o shození Mizuki do řeky stále platí!“ ušklíbl se. Konec cigarety ve tmě zářil jako světluška.
Homura se nejistě rozhlédl. „Víš jistě, že jdeme správně?“
„Jasně, znám zkratku! Právě teď jsme…“
Nanami se zarazil a rozhlédl se. Pak pohlédl na Homuru a rozhlédl se znovu. Nervózně potáhl a vypustil kouř mezi zuby.
Homura si založil ruce na hrudi. „Je mi to jasný…“ odfrkl si.
„No,“ začal nejistě Nanami a podrbal se ve vlasech. Homura se proti své vůli usmál. Nanami se nerozhodně rozhlížel a vypadal jako ztracené štěně. Roz---
Homura se prudce otočil a přitiskl si dlaň na pusu. Ne. To slovo začínající na roz- si do hlavy nepustí. A obzvlášť ne, kdyby mělo charakterizovat Nanamiho.
„Pojďme tudy, určitě někam dojdeme,“ řekl rychle a téměř vběhl do jedné z postranních ulic. Nanami sebou trhl překvapením.
„Seiji, počkej!“ zavolal.

Naštěstí se ukázalo, že Homurův orientační smysl funguje o poznání líp, než Nanamiho a proto na nábřeží dorazili jen s čtvrthodinovým zpožděním. Nanami mezitím propadl menší depresi, protože Homura ho hned několikrát obvinil z naprosté absence orientace. To se Nanamiho dotklo, i když věděl, že je to pravda pravdoucí. Byl schopen se ztratit v podstatě kdekoliv.
„Nechápu, že jsi byl pro Yuua nějak užitečný,“ zavrtěl hlavou Homura, když se ulice před nimi rozšířila a dovedla je až k břehu řeky.
„Seijiii,“ zakňoural Nanami uraženě.
Homura k němu shlédl a nakonec se poraženě pousmál.
„Ale no tak, vždyť víš, že to tak nemyslím!“ Mimoděk mu prohrábl vlasy, jako kdyby byl nějaký mazlíček nebo malé dítě. Najednou se zarazil a prudce ucukl, jako by se spálil. Nanami překvapeně o krok couvl. Dívali se navzájem do očí a pokoušeli se přijít na to, co si ten druhý myslí.
Paradoxem bylo to, že oba mysleli na to samé. Co to sakra byla za pocit?
A to bylo asi poprvé, co si oba dva, téměř ve stejném okamžiku, všimli těch jiskřiček, které mezi nimi tak usilovně přelétávaly.

„Homura-kun! Nanami-kun!“
„Ale ne!“
zasténal Homura a promnul si kořen nosu. Mizukin hlas byl jako gilotina. Dokázal mu dobrou náladu srazit stejně rychle jako odsouzenci hlavu. Výhoda nebožtíka však byla, že mu ztráta hlavy moc nevadila. Zato Homuru to dosti deptalo.
„Konečně jste tady!“ Mizuki se k nim přitočila a rozpřáhla ruce, aby si mohli dostatečně prohlédnout zářivě fialový komplet, který měla na sobě.
Nanami si s Homurou vyměnil vyděšený pohled. Do téhle chvíle si mysleli, že nic horšího, než ta modrá kombinéza z výletu v Mizukině šatníku není. Jak se ukázalo, pletli se.
„Ahoj, Satou-san,“ zamumlal nejistě Nanami a snažil se dívat kamkoliv jinam, než na fialovou barvu jejího úboru. „Taky tě rád vidím.“ Což ovšem byla lež jako věž. Pořád jí ještě nezapomněl to rozseklé čelo.
Homura jen nevraživě zamručel. To byl jeho způsob pozdravu.
Mizuki nervózně pohodila hlavou. „Už jsme čekali jen na vás,“ informovala je, ale to už jí Homura minul a vyšel ke zbytku třídy. Nanami se chtěl prosmeknout kolem Mizuki za ním, ale ta jej chytila za paži a odtáhla ho k nízkému ocelovému zábradlí, které oddělovalo nábřeží od příkrého svahu dolů k vodě.
„Ohňostroje začnou už za chvíli!“ zaštěbetala. Nanami měl pocit, že má ruku uvězněnou ve svěráku. Druhou rukou proto zalovil v kapse a vylovil mobil. Na displeji stálo 23:42.
Tak se zdálo, že ta chvíle bude trvat skoro dvacet minut.
Nanami si povzdechl a zavrtal se hloub do Homurovy šály, kterou mu zcizil před odchodem z domu. No, zcizil… vlastně to byl Homura, kdo mu ji okolo krku zavázal na nerozvázatelný uzel se slovy, že znovu už s ním po doktorech běhat nebude.
Nanami si povzdechl. Jeho spolubydlící mu to svou péčí příliš neusnadňoval.
Nejistě si prsty přejel po vlasech. Nechápal, co se to před chvílí stalo. Homura už si zvykl na nějaký ten kontakt s ostatními lidmi a vlasy mu cuchal často jen proto, aby ho naštval. Ale tentokrát vypadal skoro vyděšeně.
Nanami zkusil vyprostit svou paži z Mizukina sevření, ale za její stisk by se nestyděl ani rostlý gorilí samec. Tak ho napadlo, jestli má jeho ruka vůbec nějakou šanci, že to přežije.
Pohledem nenápadně bloudil po zástupu lidí. Homuru našel asi dvacet metrů od nich. S velice bolestným bodnutím na hrudi zjistil, že hned u něj stojí Meiko. Homura se netvářil, že by mu nějak chyběl. Když zachytil jeho úzkostný pohled, chvíli ho opětoval, ale nakonec bez zájmu hnul očima k Meiko. To Nanamiho ranilo ještě víc.
Přestal se Mizuki vykrucovat a apaticky se zadíval do tmy, odkud k němu doléhalo temné šumění vody. Celé prostranství, kde stáli, osvětlovalo jen několik sedítek barevných lampionů.
„Kde máš Seijiho?“ ozvalo se náhle za ním. Nanami se prudce otočil. Stála tam Ritsuka a vypadala napůl překvapeně, napůl rozčileně, i když tak vypadala v jednom kuse.
„Kdo ví?“ pokrčil rameny. Vlastně jedním ramenem, protože druhé už necítil.
„Ty jsi Homurova sestra, že? Rizuka!“ ozvala se Mizuki. Ritsuce přes tvář přeletěl stín.
„Ritsuka,“ zavrčela. Hibiki, který jí stál po boku, jí sevřel rameno, jako kdyby chtěl mít jistotu, že se po blonďaté dívce nevrhne.
„A ty jsi?“ zajímala se Mizuki, když jí pohled padl na Hibikiho samotného. Hibiki pohodil hlavou, aby mu odbarvené vlasy nepadaly do očí. Místo aby je měl sčesané dozadu jako vždycky, mu dnes volně splývaly do tváře.
„Ryouma Hibiki. Chodím do Akabary. Jsem…“ nejistě se zarazil a promnul si bradu, jako kdyby přemýšlel. Nanami se proti své vůli usmál. Hibiki byl vždycky komediant. „Jsem Ritsučin kamarád,“ řekl nakonec. Ritsuka neznatelně kývla, jako kdyby tuhle verzi schvalovala.
Nanami tušil, že dřív nebo později to už nebude tak úplně pravda. Hibiki byl asi jediný kluk na světě, který s Ritsukou vydržel v jedné místnosti a netřásl se přitom strachy. Navíc jejich povahy se dokonale doplňovaly. Introvertní a extrovertní. Pesimistka a optimista. A Nanami měl podezření, že i sadistka a masochista.
„Jaktože nejsi se Seijim?“ zeptala se Ritsuka se rozhlédla se na obě strany.
Nanami jí chtěl odpovědět, ale Mizuki ho předběhla. „Nemůžou být pořád spolu, ne? Nejsou siamská dvojčata, musí mít trochu svého osobního prostoru. Tohle nepochopíš, dokud nedospěješ!“
Najednou všichni okolo ztišili hlas. Tak působila Ritsučina temná aura, která ji obestřela. Mizuki si zřejmě ničeho nevšimla, ale Hibiki výrazně přidal na stisku.
Nanami musel říct, že Ritsuka, jen o rok mladší než Mizuki, se chovala dospěleji, než celá Mizukina parta a moc dobře to o sobě věděla. Možná proto se jí Mizukina poznámka tak dotkla.
„Ty…“ zamumlala, ale to už Hibiki pochopil Nanamiho naléhavý pohled a rozhodl se zakročit, než Mizukino mrtvé tělo skončí na dně řeky.
„Myslím, že půjdeme najít tvého bratra, Ritsuko!“ řekl naoko vesele, jemně ji vzal za ramena a navigoval ji pryč od Mizuki. Ritsuka z ní nespouštěla pohled a tvářila se, že ji každým okamžikem zabije.
„Ta Homurova sestra je divná, nemyslíš?“ řekla Mizuki, když jim zmizeli z očí.
„Ne.“ Mizuki překvapeně nadskočila, když uslyšela jeho ledový tón hlasu a pustila se ho, jako by jí kousnul do ruky. Nanami měl náladu pod psa a to ještě nevěděl, že to nejhorší teprve přijde.

Ten večer, vlastně noc, šla od desíti k pěti. Nanami pořád stál s Mizuki dobrých dvacet metrů od Homury a mohl jen přihlížet, jak s ním Meiko flirtuje. Jak se zdálo, její nevinné a stydlivé já bylo zastíněno naučenými frázemi, které jí do hlavy natloukla Mizuki.
Nanami bezmocně svíral zábradlí. Okolo něj šuměl hovor desítek lidí, on se však cítil minutu od minuty hůř. Měli zůstat doma, jak navrhoval Homura. Najednou nechápal, proč tak toužil jít pryč, když se tím vlastně jen oddálil od člověka, s kterým chtěl být.
Bylo mu na zvracení.
Do půlnoci zbývalo už jen šest minut.
Strávil s ním poslední dva měsíce, ale na Nový rok ne, napadlo Nanamiho. Asi jim není souzeno to Jak na Nový rok, tak po celý rok.
Pět minut.
Nanami si unaveně promnul spánky a pokoušel se ignorovat šveholivý hlas, kterým mu Mizuki vyprávěla další z jejích nepřekonatelných historek. Nanami měl minutu od minuty větší chuť ji popadnout za fialový límec, přehodit přes zábradlí a dívat se, jak se kutálí do řeky.
Povzdechl si.
Tři minuty.
V davu to začínalo šumět. Nanami najednou nechápal, proč se tenhle den vlastně tak řeší. Je to den jako každý jiný, jen někdo kdysi řekl, že jím bude končit rok. A lidé se z toho dodnes můžou zbláznit.
Minuta.
Nanami se narovnal a protáhl se. Vloni touhle dobou byl s Velkým Yuuem a jeho partou a pokoušel se přijít na způsob, jak jim zabránit, aby prohodili jednoho ubohého chodce prosklenou výlohou jednoho obchodu. Byly to těžké časy.
Pohledem zabloudil k Homurovi. Ten se opíral o zábradlí a vypadal, že zaujatě poslouchá, co mu Meiko říká.
Odtikávaly poslední vteřiny. Deset, devět, osm, sedm. Homurův pohled se zaklesl o Nanamiho. Usmáli se. Šest, pět, čtyři.
Možná to nebude tak hrozné, napadlo Nanamiho. Tři, dva, jedna.
A pak, v okamžiku kdy na nebi vybuchl první ohňostroj se Meiko naklonila a Homuru políbila.

Přesně o půl vteřiny později se Homurovi vybavilo všechno z té noci na Kuroyamě.
Přesně o třicet tři hodin později vrazila Ritsuka na školní chodbě bez udání důvodu Meiko facku se slovy: „Kvůli takový děvce jako ty si můj bratr nezničí život!“

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

A začínáme! Pojedeme pěkně z kopce! =D
Tahle kapitola je... vážně trochu jiná než ty předchozí. Začínáme přitrvzovat.
Předevčírem jsem se chlubila mámě, že Sparkie má už 135 stránek a ona, že bych to mohla zkusit někam poslat, až to dodělám. A já jen... epic fail.
Maminka totiž jaksi neví, že jsem yaoistka. Respektive ví, ale neví, co je yaoi. Už nějaké tři měsíce se mentálně připravuju, že jí to řeknu, ale ono není jednoduché přijít k vlastní mámě a říct: "Víš, mami, já čtu a vlastně i píšu yaoi. A co to je? Když jsou spolu dva kluci." Ono by to nebylo tak hrozné, ale víte, co vám vyleze z gůglu, když do něj napíšete slovo Yaoi? Za to by se ani porno stránky nemuseli stydět. Ale už zase tady melu o blbostech.
K téhle kapitole: Ritsuka je hodná, Seiji zoufalý, Nanami netuší, co ho čeká a Mizuki je prvotřídní slepice.
Tak si pěkně počtěte a těším se na vaše komentáře, i když tentokrát budou asi typu: "Cože?! To si děláš srandu! To nemůžeš!!"
Dyami-chan je tak zláááá...! ♥

5
Průměr: 5 (60 hlasů)