SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 1.

Seděl v ředitelně. Opět.
Ředitel na něj křičel jakési výhružky. Opět.
Zazněla slova jako policie, problém a výstraha. Opět.
V ředitelně ovšem neseděl sám. To byla novinka.

Homura byl… jak to jen říct, aby se nemohl urazit, přijít a utrhnout vám hlavu… dejme tomu, že Homura Seiji nebyl ten typ člověka, okolo kterého jste mohli jen tak projít, aniž by vás váš pud sebezáchovy nezatlačil do kolen a oči vám nepřilepil na podlahu.
Už druhým rokem navštěvoval střední školu Midoriaki a i když to leckoho překvapilo, patřil mezi nejlepší studenty. Profesoři by si vlastně neměli na co stěžovat, kdyby se alespoň dvakrát, třikrát do týdne neporval.
Homura se ovšem nerval tím stylem, že by protivníkovi uštědřil jednu ránu a pak jen dělal ramena. O Homurovi se vědělo, že pokud ho od soupeře neodtrhne buď nějaký odvážný spolužák, nebo učitel, je schopný ho poslat na pěknou řádku týdnů na jednotku intenzivní péče.

Toho dne měl Homura špatnou náladu. Velice špatnou náladu. Šířil okolo sebe temnou auru a kdokoliv se k němu jen přiblížil, myšlenkami se upnul na hrnek horké čokolády a pokoušel se jeho přítomnost rychle opustit.
Jemu to bylo vcelku jedno. Nestál o přátele. Alespoň ne o ty, které by si mohl najít v téhle škole. Na své spolužáky se díval jako na materialistický výkvět všech špatných vlastností, které znal.
Ale toho dne měl Homura ke své špatné náladě dost dobrý důvod. Zase se měl porvat. O přestávce na oběd. Výzva…. ne, spíš oznámení, dostal včera a to rovnou od jednoho z poskoků svého soka. Malý umolousaný klouček ve vytahaných kalhotách, které si každou chvíli musel povytáhnout, aby mu nespadly, se na něj pokusil promluvit rázným hlasem, jaký si naposlouchal ze starých gangsterských filmů. Výsledkem však byla jediná pisklavá věta:
„Zítra tě čeká Velký Yuu před tvojí školou, Homuro, tak si připrav parte!“
Poté se zatvářil, jako kdyby právě prožil srdeční záchvat, Chytil se za pásek kalhot a dal se na úprk ze strachu, že by se Homura rozhodl mu jednu vrazit.
Homura si povzdechl při vzpomínce na tu otřepanou frázi. Bylo mu jasné, že Velký Yuu, vlastním jménem Yamamoto Yuuri, tu větu vymýšlel přinejmenším dvě hodiny a stejnou dobu mu trvalo, než jí naučil toho skrčka.

Homura pohlédl na hodinky. Už zbývalo jen dvacet minut do konce hodiny a přestávky na oběd. Znovu si povzdechl a vyhlédl z okna. Bylo krásné počasí, sluníčko pálilo a ptáci ve stromech se pokoušeli zlomit rekord v hlasitosti svého štěbetání.
„A já si to budu muset zkazit dalším průšvihem…“ pomyslel si Homura a znovu sklonil hlavu nad sešit matematiky. Podtrhl řadu čísel a dopsal pod ní konečný výsledek.
Zatímco se věnoval výpočtům, v hlavě mu běžel předem napsaný scénář. Vyjde před školu, kde už bude čekat Velký Yuu a jeho banda patolízalů. Velký Yuu začne sypat jednu drsnou hlášku za druhou a dávat mu tím najevo, jak jím pohrdá. Homura to nakonec nevydrží, vrazí mu jednu pod bradu, nalomí mu čelist jako tomu potomci minule, přičemž si sám naštípne kůstku v ukazováčku, seběhne se polovina školy a nakonec skončí v rudě polstrované sedačce před ředitelovým stolem.
Jak prosté, pomyslel si Homura a prohrábl si vlasy.
Nechápal, proč se k němu stahují ti nejhorší rváči z celého města. On se o žádnou pozornost neprosil. Prostě… se jednoho dne začal prát a pověst drsného rváče se za ním už vlekla jako pach zatuchliny.
Deset minut do konce hodiny.
Přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdyby se na to zvysoka vykašlal a prostě tam nechodil. Ano, říkali by o něm, že je to srab a tak dále, ale zase by si ušetřil všechny ty problémy. Jemu vlastně nezáleželo na tom, co si o něm lidé myslí, ne?
Na tuhle otázku, kterou si položil před každou rvačkou si nebyl schopen odpovědět. Proč je prostě všechny nepošle do háje a nepřestane s tím? Prostě nevěděl.
Tři minuty.
Pomalu začal skládat své věci do tašky.
Dvě minuty. Zatáhl zip a opět si povzdechl. Pohlédl na hodinky a pomalu odpočítával vteřiny.
Minuta.
Třicet vteřin.
Zazvonilo, přesně když ručička Homurových hodinek dorazila na dvanáctku. Homura se zvedl, pomalu zasunul židli, přehodil se tašku přes rameno a vyšel směrem ke dveřím.
„Už se jde zase prát!“ zašeptala jedna z dívek k několika svým kamarádkám, když okolo nich Homura prošel na chodbě. Ta nejvíce nalíčená si afektovaně odfrkla a rozhodila ruce v teatrálním, před zrcadlem naučeném gestu.
„Že si už nedá pokoj. Jen tak kazí pověst naší škole,“ protočila silně podmalované oči. Houf jejích kamarádek souhlasně přikyvoval.
„Proč se vlastně takhle chová?“ otočila se vůdčí dívka ke dvěma spolužačkám, které zrovna vycházely ze třídy. Jedna z nich si ji nejdříve změřila přes obroučky brýlí, než pokrčila rameny.
„Kdo ví. Myslím, že to neví ani on…“
„To je přece pitomost. Každý snad ví, proč dělá to, co dělá, ne?“
„No, bráška už je prostě takový…“

Homura došel ke své skříňce na boty, otevřel jí a beze spěchu se přezul. Neměl kam spěchat. Čekalo se na něj. Bez něj se začít nemohlo. Jen si prostě poslechne pár siláckých řečiček navíc. A s tím už se nějak popere.
Vyšel ze školy a na okamžik se zastavil na schodech. Zvedl hlavu a zahleděl se do slunce. Vůbec se mu nechtělo kazit si takovýhle den…
„Hej, Homuro, co se flákáš!“ ozval se hrubý hlas. Homura sklonil hlavu a spatřil hlouček studentů v uniformách cizí školy. Oproti Homurovi měli na sobě černé kalhoty i saka a červené kravaty. I na uniformě však bylo patrné, že tohle nejsou vzoroví studenti. Ten nejvyšší z nich měl kravatu uvázanou okolo zápěstí, z koutku úst mu visela cigareta, která zapalovač nikdy neviděla asi ani nikdy neuvidí a vlasy měl tak plné gelu, že by se nad jejich slizkostí oklepal i slimák.
Homura nakrčil nos jako kdyby ucítil nějaký odporný zápach. Styl Velkého Yuua byl jako vždycky přehnaný a naprosto zbytečný. Tohle možná udělalo dojem na nějaké druhořadé pouliční rváče, s ním to ani nehnulo.
Víc než samotný Velký Yuu ho znepokojovala partička výrostků, kteří mu zevlovali za zády. Samé krysy, které se jen chtějí přiživit na slávě svého šéfa. Ale hned jak by k tomu měli příležitost, vrazili by mu kudlu do zad. Nebo ještě lépe někam jinam, pokud možno zepředu a trochu níž.
Homura se zastavil asi šest metrů od nich. Netvářil se moc nadšeně. Velký Yuu si však jeho výraz vyložil jinak.
„Snad nemáš strach, Homuro?“ zeptal se.
Homura povytáhl obočí.
„No, tak, Velký Yuu se tě na něco ptal, ne?!“ zahalekal na něj jeden z nohsledů. Homura povytáhl i druhé obočí a získal tak výraz překvapeného štěněte. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo se staral o pravidelnou klientelu jednotky intenzivní péče zdejší nemocnice.
„Hej, Homuro, víš proč tady vůbec jsi?“ zavrčel Velký Yuu a cigareta v koutku mu poskočila. Homura pokrčil rameny a založil si ruce na prsou.
„Prý ses tahal s mojí holkou!“ zahřměl Velký Yuu a rozmáchlým gestem na něj ukázal silným prstem s tlustý stříbrným prstenem.
To byla samozřejmě naprostá blbost. A Homura si toho byl vědom. Ale už si na to zvykl. Ti, kteří se s ním chtěli poprat nepotřebovali nějaký důvod. Prostě si ho vymysleli.
„To je pitomost a ty to víš, Yamamoto,“ povzdechl si a prohrábl si unaveně vlasy. Na tohle vážně neměl náladu. Navíc ho začínala bolet hlava. Dnes to šlo vážně od desíti k pěti. A tušil, že dnes se to od té desítky možná překulí až do záporných čísel…
Velký Yuu se zatvářil, jako kdyby ho Homura už udeřil.
„Ty se mě odvažuješ nazvat lhářem?!“ zaryčel.
A bylo to tady. Vyhrocuje situaci, aby pak prostě mohl vystartovat a… začít rvačku.
„Jo, odvažuju se tě nazvat lhářem, protože to tak je. Víš, bylo by mi milejší, kdyby mi někdo prostě řekl, že mi chce dát do držky a nevymýšlel si nějaké trapné výmluvy.“
Velký Yuu se zarazil. Jeho mozek zvyklý jen na škemrání o milost a silácké řeči sebe sama potřeboval trochu času na zpracování právě získané informace.
„Takže jsi mě nazval lhářem!“ ujišťoval se Velký Yuu.
Homura protočil oči. Tohle už vážně hraničilo se vším, co zatím zažil.
„Ano,“ řekl nakonec, aby mu to ulehčil.

To, co se stalo potom, si Homura musel vybavovat bod po bodu. První věc byla ještě zřetelná. Velký Yuu zařval jako raněné zvíře a vyrazil. Homura to čekal. Už to přece nejednou zažil. Tašku, kterou měl celou dobu pověšenou přes rameno odhodil, aby se mu nepletla pod ruce a zapřel se nohama do země. Tohle bude hodně tvrdé, vzhledem k tomu, že Velký Yuu byl skutečně velký a byl o hlavu vyšší než on.
První ráně se Homura lehce vyhnul. Velký Yuu ho minul v plné rychlosti a urazil ještě několik metrů, než si uvědomil, že jeho cíl je za ním. Homura se plynule otočil akorát včas, aby se vyhnul další ráně, která byla opět jen výstřelem do tmy. Sehnul se a loktem se Velkému Yuuovi zabořil hluboko do boku těsně pod poslední žebro.
Velký Yuu se zlomil v pase a Homura mu zasadil ránu do zad. Velký Yuu klesnul v kolenou a hekl bolestí. Homura si založil ruce v bok.
Velký Yuu si svíral bok a v hlubokém předklonu lapal po dechu. Homura naklonil hlavu. Čekal něco víc. Hlava ho ale bolela čím dál víc, tak to nechal být. Tentokrát toho nechá.
Už se chtěl otočit a vrátit se ke škole, když se Velký Yuu… začal smát. Homura se zamračil. Velký Yuu se napřímil a zadíval se na Homuru, přičemž se stále nepřestával smát. Byl to děsivý, řezavý smích, který mu zvedal chloupky za krkem.
„Ty naivko…“ zasmál se Velký Yuu.
Homura nestačil zareagovat. Vlastně jediné, na co se zmohl bylo překvapené heknutí, když se Velký Yuu vymrštil, popadl ho za límec školní uniformy a zády ho přirazil ke kamennému sloupku školní brány.
Pokusil se Velkému Yuuovi vytrhnout, ale jeho stisk byl pevný, jako kdyby chtěl z Homurovi uniformy vymačkat duši.
Homura už chtěl něco říct, když mu oči padli na druhou ruku svého protivníka. Mávl jí na jednoho ze svých poskoků a ten mu hned ochotně přispěchal na pomoc. Do velké dlaně mu položil masivní zavírací nůž. Homurovi stačil jediný pohled a bylo mu jasné, že je zle. Tímhle nožem by se dalo vykuchat prase o člověku nemluvě.
Ale přece jen se upínal na myšlenku, že je poledne a jsou na veřejném prostranství. Jen pár metrů od nich je budova plná lidí. Takhle hloupý není ani Velký Yuu.
Ten zkušeným pohybem nůž otevřel a pohledem polaskal jeho čepel.
Nebo ano?
Homura nervózně polkl a pohodil hlavou.
„Teď se cukáš, co, Homuro?“ zasmál se chladně Velký Yuu. Homura se nezmohl na slovo. Věděl, že každé by mohlo být jeho poslední.
Velký Yuu přiblížil ostří k Homurově tváři.
„Víš, proslýchá se o tobě, že tě zatím nikdo neporazil. A já budu první. Koho zajímá, za jakých okolností. Budu ten, co porazil Midoriakijského démona!“
Midoriakijský démon. Tak takhle ti říkají, napadlo Homuru. Nahlas však neříkal nic.
„Homuro, Homuro… ty máš vážně smůlu, víš to? Kdybys nebyl tak známý, možná bych ti ani nic neudělal… ale takhle… bude se o tom hodně mluvit, víš…“ Velký Yuu vypadal, jako kdyby mu přeskočilo.
„Ty máš vážně smůlu…“ zopakoval Velký Yuu a napřáhl ruku s nožem.
Homura odvrátil hlavu.
A Velký Yuu se rozmáchl.
Než však stihla rána dopadnout, do ruky ho zasáhla čísi bota. Nůž mu vyletěl z ruky a v příští chvíli ho do žeber zasáhlo koleno. Homura ucítil, že stisk povolil a rychle se vysmekl. Otočil se a spatřil před sebou stát novou postavu celé scenérie.
Nejdříve si myslel, že patři k ostatním, ale došlo mu, že má na sobě jen černou bundu, pod kterou má ale uniformu z Midoriaki.
Velký Yuu zacouval a šokovaně na něj zíral. Jednou rukou si svíral zápěstí té druhé a těkal očima z nože ležícího na zemi na nově příchozího a zase zpátky.
Homura se opatrně narovnal. Nemohl si nevšimnout, že Yuuovi patolízalové okolo něj vytvořili kruh. Okolo něj a neznámého příchozího. Neměl moc času si ho prohlížet, jen si všiml, že má tmavé vlasy a je to kluk. Hned potom byl nucen otočit se k němu zády, aby měl na očích ty malé krysy.
„Ty…“ zavrčel Velký Yuu a zařadil se do kruhu.zNa čele mu tepala naběhlá žíla.
Nově příchozí se za Homurovými zády potutelně zasmál. „Hej, doufám, že se mi tu nesesypeš jako nějaká bábovka!“ Homura pochopil, že ta slova patřila jemu.
Jako odpověď si jen odfrkl.
Za jeho zády se opět ozval pobavený smích.
„Doufám, že se umíš aspoň trochu prát…“
„Já svojí kůži jen tak lacino nedám,“
zavrčel Homura. Velký Yuu vypadal každým okamžikem víc jako šílenec. Homurovi to dělalo trochu starosti. Bůh ví, co je schopen udělat.

To, co se strhlo potom nebyl Homura schopen popsat. O pět minut později prostě zjistil, že stojí nad úhlednou hromádkou studentů v černé uniformě. V ruce svíral límec trika Velkého Yuua. Homura zavrtěl hlavou a pustil Yuua na zem. Otočil se a spatřil neznámého, který mu v podstatě zachránil život. Stál nad jedním z ležících a se zájmem do něj šťouchal špičkou boty.
Neznámý zvedl hlavu a zvědavě se na Homuru zadíval. Měl krátké černé vlasy, tmavě hnědé oči a ve tváři výraz malého ďábla. Homuru překvapilo, jak je, nebo vlastně není velký. Byl asi o hlavu menší než on.
„Ahoj,“ pozdravil ho černovlasý kluk a narovnal se. Ruce měl zaražené hluboko do kapes černé bundy. „My se asi ještě neznáme. Jsem na Midoriaki nový.“
To mu nemusel říkat. Homurovi bylo jasné, že ho na škole ještě neviděl.
Vtom se mu za zády ozval hlas ředitele. Hnal se od hlavní budovy školy a v patách měl zástupce ředitele, který Homuru učil na tělocvik.
„Homura! Zase!“ zahřměl ředitel. Homura si povzdechl a promnul si koutky očí. Už to bylo tady. Průšvih. A tentokrát pořádný, jak se zdálo.
„Zmiz odsud, akorát si to vyžereš hned první den,“ otočil se na nováčka, ale ten se zdál spíš pobavený než vystrašený.
Ředitel a tělocvikář k nim dorazili a šokovaně si prohlíželi tu spoušť. Homura si povzdechl a prohrábl si vlasy. Do ředitelny.
„Do ředitelny!“ zahřměl ředitel a máchl rukou k budově školy. „Oba dva!“

Uběhli dvě hodiny. Stáli opět před školou. Černovlasý kluk vytáhl z kapsy krabičku cigaret a beze slova si jednu zapálil přímo před hlavním vchodem. Homura mlčel. Věděl, že by měl něco říct, ale nějak ho nenapadala správná slova.
„Díky,“ vypravil ze sebe nakonec.
Spolužák se na něj překvapeně otočil.
„Velký Yuu je blázen. Kdyby ses neobjevil, nevím, jak by to dopadlo,“ zamumlal Homura. Nebyl zvyklý se omlouvat a zvlášť ne o hlavu menším deviantům.
„Neboj, já si to nějak vyberu,“ zasmál se menší z obou studentů a vyfoukl obláček kouře. Homura nikdy neviděl nikoho v jeho věku, aby kouřil s takovou nedbalostí. Zdálo se, že on to nedělá jen tak z frajeřinky, jak se na jejich škole stávalo zvykem.
Černovlasý rváč se protáhl a udělal několik kroků směrem k bráně. Najednou se však zarazil a naposledy se otočil. Vytáhl si cigaretu ze rtů a mávl Homurovi na rozloučenou.
„Tak mě napadá, že jsem se zapomněl představit. Já jsem Shirogane. Nanami Shirogane.“
„Homura Seiji…“
„Myslím, že by z nás mohli být dobří přátelé, Seiji!“
usmál se znovu Nanami a otočil se k odchodu.

Přesně o šest minut později si Homura uvědomil, že mu ten nováček řekl křestním jménem.
Přesně o devadesát sedm dní později mu to přestalo vadit.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tadá! Je tu první kapitola Sparkless... a je to kýč. Ne, doufám, že to kýč není a nebude, ale zatím k tomu má hrozivě nakloněno. Školní mor a k tomu yaoi... vražedná kombinace. Prosím, buďte v hodnocení milostiví, je to moje první zveřejněná povídka zde na a-m a vlastně i moje první YAOI povídka vůbec. No, snad se bude líbit. Komentáře a případné kritiky ocením ♥

4.94737
Průměr: 4.9 (76 hlasů)