SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 7.

„No tak, uklidni se!“
„Uklidním se, jen co mi půjdeš z cesty!“
„To nemůžu!“
„Pusť mě, ty bělovlasej bastarde!“
„Sorry, ale zastrašování na mě nepůsobí, poslední dva roky jsem strávil v blízkosti tvojí sestry!“
„Nech si svoje řeči a okamžitě mě pusť!“


Hibiki trval na tom, že ji doprovodí až domů. Prý, aby měl jistotu, že se jí nic nestane. Měla to domů dost daleko a Tamayori nepatřilo mezi nejbezpečnější města. Pravda byla, že na té pověsti přispěla i Ritsuka sama, ale to už nikdo nevytahoval.
Hibiki se nejistě podrbal ve vlasech a pohledem sklouzl k dívce, která kráčela po jeho boku. Jestli ho někdy přitahovala, tak právě poslední dny. Na holkách se mu líbily krátké vlasy, ale to v podstatě nikdo nevěděl. No a ona si před pár měsíci přijde, dlouhé rovné vlasy sestříhané nad ramena a tváří se jakoby nic.
Hibiki měl problém. O tomhle si nemohl s nikým pořádně popovídat. Měl pocit, že každého kluka, kterého kdy potkal přeměnil na gaye. Jeho starší bratr, Nanami… doufal, že alespoň jeho spolužáci zůstali ušetřeni.
Procházeli zšeřelými ulicemi, každý zahloubaný do vlastních problémů.
Ritsuka zamyšleně nakopávala kamínky. Přemýšlela, jak těžké může být říct Mám tě ráda. Alespoň to, když ne přímo Miluju tě. Její bratr to zvládl po čtyřech měsících, řekl to navíc klukovi a měl přitom několik tržných ran. A ona to není schopná říct po dvou letech jenom proto, že jako patnáctiletá pitomka řekla, že s ním nikdy na rande nepůjde a byla moc paličatá, aby to vzala zpátky.
Konečně dorazili až k vrátkům. Oba psi se okamžitě pokusili přelézt plot, přičemž používali toho druhého jako žebřík. Hibiki se natáhl přes plaňky plotu a poškrábal Hammyho mezi ušima.
„Kdy si přivedeš ty nějaké svoje zvířátko?“ nadhodil a usmál se.
Ritsuka nemohla jinak než se taky usmát. „A tím Seijiho zvířátkem má být Shirogane nebo Sylvester?“ zeptala se a nahradila tak první větu, která jí napadla, to jest Já mám přece tebe, ne?
Hibiki se opřel o branku a zahradil tak Ritsuce cestu. Ta se ušklíbla a založila si ruce na hrudi.
„Nepůjdu pryč dokud mě nepozveš dovnitř,“ řekl sladce.
„Jako kdybys jindy čekal na pozvání,“ zamumlala Ritsuka, když jí Hibiki galantně otevřel branku a dal jí přednost. Ritsuka ho minula a z kapsy vylovila kroužek s klíči. Přitom volnou rukou tiskla Sylvesterovi čumák, který se jí pokoušel strčit do kapsy druhé. Hibiki se smíchem vešel do domu a zavřel právě včas, aby Hammy nevběhl do předsíně.
„Ahój,“ zavolala Ritsuka a vešla do kuchyně. Seděli tam Seiji s Nanamim a zrovna byli uprostřed večeře.
„Ahoj,“ pozdravil Homura, zatímco Nanami na ně jen zamával, protože měl plnou pusu. Hibiki i Ritsuka si k nim přisedli. „Už jste jedli?“ zajímal se Homura, kterého k té otázce nutil jeho neobyčejně silný bratrský komplex, kvůli němuž se musel starat o veškeré své blízké, kteří byli mladší než on.
Ritsuka přikývla. „Cestou jsme se stavovali na suši.“
Z chodby se ozvaly kroky a v příští chvíli do místnosti vešla…
Ritsuka vyjekla a málem spadla ze židle. Bylo to jako dívat se do rok starého zrcadla. Dívka před ní vypadala úplně stejně jako ona když jí bylo patnáct, možná šestnáct.
„Tadáá!“ Kyouko udělala elegantní piruetku. „Co říkáte? Mám pocit, že takhle vypadám jako Ritsuka, ale…“ začala, ale Homura ji přerušil.
„Trochu?! Už jsem se lekl, že nám sem Ritsuka propadla časoprostorovou dírou!“
Kyouko se zazubila. „Já jsem lidem ze souboru říkala, že tenhle kostým se vám líbit nebude,“ řekla a sundala si z nosu brýle a potřásla hlavou, aby se jí pečlivě učesaná patka zase rozcuchala do její obvyklé rovně střižené ofiny.
Hibiki přejel pohledem od Kyouko k Ritsuce a zase nazpátek. Mohly by být dvojčata. Měly jen jiné vlasy a Ritsuka navíc brýle. Ano, pak tady byla naprosto opačná polarita jejich povah, ale to na první pohled nebylo tak úplně vidět.
„Co to bude proboha za roli?“ zeptal se Nanami, kterému se konečně povedlo polknout gigantické sousto rohlíku, které tak soustředěně žvýkal.
Kyouko si upravovala vlasy a na okamžik se zamyslela. „Má to být nějaká krátká scéna a já mám hrát takovou naivku, co jen opakuje poslední slova replik ostatních postav. No prostě žádná životní role,“ pokrčila rameny.
Homura a Nanami si vyměnili zamyšlený pohled. „Kromě Meg a Kiyotera Ritsuku u Aloners nikdo nezná, nebo co?“ nadhodil Homura.
„Proč?“
„No že role naivky vypadá přesně jako ona.“
„Seiji, raději tu myšlenku moc nerozváděj, ano? Nemám zrovna nejlepší náladu,“ usadila ho Ritsuka klidně a posunula si brýle výš na nose.
Homura jí její ledový pohled oplatil pohledem ještě ledovějším. Kyouko se se smíchem posadila ke stolu, odložila brýle na stůl a šťouchla bratra do boku.
„Nechte toho vy dva!“ napomenula je.
Ritsuka uraženě pohodila hlavou a prohrábla si krátké vlnité vlasy.
Ozvalo se zaklepání. Nanami, který zrovna vstával, aby odnesl prázdný talíř do dřezu, mávl na Homuru, který se už zvedal, aby šel otevřít. „Já tam dojdu,“ řekl, odložil talíř na linku a urovnal si triko.
Došel ke dveřím a ani se nenamáhal dívat se do kukátka. Psi neštěkali, ani nebyl slyšet vřískot člověka napadnutého dvěma po pomazlení lačnými příšerami.
Vzal za kliku a otevřel.

Homura měl neuvěřitelně silný komplex staršího bratra a ještě silnější nutkání ochránit Nanamiho. Tyto dvě tužby už dávno vdusaly jeho pud sebezáchovy mezi parkety, proto byl ve dveřích ještě dřív než Nanamiho napůl překvapené, napůl vyděšené vyštěknutí doznělo.
Nanami pomalu couval s výrazem někoho, kdo se pokouší netvářit příliš zděšeně a zároveň ví, že každý prudší pohyb by mohl být jeho poslední.
Homura zaostřil na muže stojícího ve dveřích a ihned pochopil, proč Nanami téměř šílí.
Neunikl mu ten mimoděčný pohyb, když si Nanami přejel dlaní přes hrudník od levého ramene šikmo dolů.
Nanami se ohlédl právě včas, aby viděl to jediné cuknutí mimického svalu v Homurově tváři. Málem se mu při tom zastavilo srdce. Ani nepamatoval, kdy viděl naposledy ten výraz totální zuřivosti.
Homura stihl nakročit a napřáhnout, než ho Hibiki velice surovým chvatem chytil za rameno a přirazil ho ke zdi a zastavil tak ránu, na níž se Homura chystal.
Byl pořád o něco menší, rozhodně to ale nebyli ty dvě hlavy jako před dvěma lety a Homura ke svému překvapení zjistil, že Hibikiho stisk je silnější, než čekal. Svíral ho za paži a pokoušel se ho udržet co nejdál od dveří.
„No tak, uklidni se!“
„Uklidním se, jen co mi půjdeš z cesty!“
„To nemůžu!“
„Pusť mě, ty bělovlasej bastarde!“
„Sorry, ale zastrašování na mě nepůsobí, poslední dva roky jsem strávil v blízkosti tvojí sestry!“
„Nech si svoje řeči a okamžitě mě pusť!“
Homura se zazmítal, Hibikiho stisk však nepovoloval. Upíral nenávistný pohled na postavu ve dveřích, která vypadala spíš než co jiného, že ji celé dění v domě zarazilo.
„Ty,“ zavrčel Homura a znovu se pokusil vymanit z Hibikiho sevření.
Ritsuka a Kyouko nejistě stáli ve dveřích kuchyně. Kyouko trochu vystrašeně, Ritsuka se svým obvyklým cynickým pohledem, v němž se nějaké starosti jen občas mihly, když hrozilo, že se její bratr Hibikimu vytrhne.
Yamamoto Yuuri se nejistě rozhlédl.
Nanami se podle všeho trochu uklidnil. Couvl až k Homurovi a Hibikimu, který Homuru pustil v okamžiku, kdy se ho Nanami dotkl. Ustoupil od něj, zatímco Nanami nejistě sjel Homurovi k zápěstí. Homura jako kdyby se probudil. Přejel Nanamiho starostlivým pohledem a udělal krok před něj. Byl to postoj, který přímo křičel, nejdřív já, potom on, i když pochybuju, že bys přešel přese mě.
Yuuri, kterému od jeho třinácti let nikdo neřekl jinak než Velký Yuu, zvedl ruce. Homura sebou v první chvíli trhl, než mu došlo, jaké gesto mají Yuuovi zdvižené ruce představovat. Dlaně vytočené směrem ven v úrovni ramen.
Neznatelně se uvolnil. „Co tu chceš?“ řekl chladně. Na zádech cítil Nanamiho sevřenou dlaň.
„Nejsem tady, abych si dorovnával staré účty,“ odpověděl Yuu a nervózně si otřel dlaně do kalhot. Homura ho přejel pohledem. Od té doby, co ho viděl naposledy, se hodně změnil. Černé vlasy, které nosil dřív nagelované a budil tak dojem někoho, kdo spí s hlavou v hlemýždím hnízdě, měl delší a stažené do krátkého culíku. Do šedých očí mu splývalo několik krátkých pramenů. Nos měl křivý, jako kdyby mu ho někdo několikrát přelomil a na bradě se mu táhla jasně viditelná jizva. Na sobě měl černou bundu a modré džíny.
Nevypadal jako někdo, z nějž se třáslo celé Západní město.
Yuu si postupně prohlédl každého, kdo v chodbě stál. Když očima přejel k Ritsuce, značně znejistěl.
„Staré účty jsem dorovnal já, respektive Ritsuka. Teď bys musel načít účty nové,“ řekl Homura a pokoušel se na sobě nedat znát nejistotu. Proč Yuu po těch letech přišel? Měl za to, spoléhal na to, že ta cihla v okně byla Yuuova práce. Proč se tedy najednou objevil na jejich prahu?
„Přišel jsem protože… hm… mám problém.“
„Psychiatrická poradna je o dvě ulice dál,“ utrousila Ritsuka a změřila si Yuua přes vrchní obroučku brýlí.
Yuu se pokusil o něco, co by se při dobré vůli dalo nazvat úsměvem.
„Vím, že asi nejsem v právu sem jen tak přijít, po tom všem…“ začal, ale Homura ho přerušil.
„Asi? Asi?! Jsou to dva roky a stejně mám chuť ti zlomit vaz! Okamžitě řek-“ zarazil se, když ho Nanami chytil za paži. Bylo to jako kdyby Nanami znal vypínač Homurova hněvu. Stačilo mu gesto, jediný dotek a Homura se uklidnil. Nanami naprázdno polkl a ukročil zpoza Homurových zad. I ve svých devatenácti cítil z toho muže, který stál ve dveřích úzkost. Kvůli němu prožil nejhorší období svého života. Ale zároveň k němu necítil tak hlubokou zášť jako Homura, protože věděl, že nebýt Yuua, nikdy by se se Seijim nesetkal, natož aby se dali dohromady. A jejich vztah upřednostňoval před veškerá ponížení a bolest.
„Máš dvě minuty, Pak se dveře zavřou, a jestli se tu ještě kdy objevíš, nikdo Seijimu nezabrání tě zabít. A věř mi, že on by to zvládl,“ řekl a byl hrdý, že se mu při tom nezachvěl hlas.
Yuu se podrbal v černých vlasech a zhluboka se nadechl.
Nakonec se ukázalo, že jako vysvětlení bude stačit jediná věta.
„Někdo po nás jde.“

Seděli u kuchyňského stolu. Nanami a Homura seděli naproti Yuuovi, zatímco každá ze sester seděla u zbylých dvou stran stolu. Hibiki stál opřený o zeď za Yuuovými zády. To Yuua dost znervózňovalo, vzhledem k tomu že viděl, jak Hibiki zpacifikoval Homuru.
„Takže?“ nadhodil Homura, ruce založené na hrudi. Tvářil se, že každou chvíli vyletí vzteky a jen tak tak se ovládá, aby po Yuuovi přes stůl neskočil.
Yuu se ohlédl po okně vyplněném lepenkou.
„Někdo vám hodil cihlu do okna. Věřte mi, že to je jen začátek. Bude se to stupňovat. Já cihlu do okna schytal už před třemi týdny.“
„Jak víš, že to má souvislost? Že to není jen nějaký vandal?“
Yuu povytáhl obočí. „Jaký vandal by čekal, až vám rodiče odjedou do zahraničí a vy se vrátíte z Osaky?“ zeptal se. Nanami a Homura si vyměnili zamyšlený pohled.
„Proč by někdo útočil na nás a na tebe? Řekl bych, že je to buď a nebo,“ nadhodil Homura a z hlasu mu čišelo pohrdání. Dával Yuuovi najevo, že nemá daleko k tomu mu na místě prokousnout hrdlo. Nikdo v místnosti se tomu nedivil a ani Nanami by neměl tu odvahu se mezi ty dva postavit.
Snažil se soustředit na Yuua, ale očima pořád sjížděl k Seijim, který mu seděl po boku. Vlasy měl rozcuchané, jak si je vztekle odhrnoval z očí, přes čelo se mu táhla vráska a Nanami přímo slyšel, jak mu buší krev na tepně na krku. Jindy téměř něžné oči, které vždycky zjemňovaly ostré rysy jeho tváře, měl nenávistně upřené na černovlasého muže na protější straně stolu.
Yuu si všiml toho pohledu, který Nanami na svého přítele vrhal.
Před dvěma lety byl jedním z jeho kumpánů. Znal ho. Pořád ho znal i přes všechno, co se od té doby stalo.
„Já fakt netuším, kdo na mě má pifku, ale podle všeho jste od něj už taky dostali první pozdrav,“ pokrčil Yuu nakonec rameny a kývl k oknu zabedněnému lepenkou.
Homura na něj stále upíral vražedný pohled.
„Já to myslím vážně. Brzo to bude pokračovat. Telefonáty, dopisy, petarda v dopisní schránce…“
„Cože?“
„Divili byste se, jakou to udělá paseku, když do kovové krabice deset na dvacet cenťáků hodíte petardu ve dvě ráno,“ ušklíbl se Yuu.
Homura chtě nechtě přerušil své načuřené zírání a sklouzl očima k Nanamimu, který k němu v tu samou chvíli zvedl pohled. Chvíli se dívali jeden na druhého, než se otočili zpátky k Yuuovi.
„A?“ nadhodil Homura.
„Co a?“
„No, proč si sem přišel. Cos čekal, že z tohohle setkání získáš?“
„Nechápu.“
„Čekal jsi snad, že ti tady toho chlapa naservírujeme na podnose nebo co?“ odfrkl si Homura. Obě jeho sestry, jak si Yuu všiml, měli na tváři stejný výraz a to výraz: Náš velký bráška má pravdu.
„Já jen… hele, fakt nevím,“ zahučel Yuu nejistě a odhrnul si z čela pramen černých vlasů. Z téhle společnosti cítil nepřátelství, ale nemohl se divit. Po tom, co před dvěma lety udělal, nemohl čekat, že ho uvítají s otevřenou náručí a sklenicí domácí zavařeniny.
„Můžeš být rád, že jsi jednu neschytal. Pořád mě svědí ruce,“ pokračoval Homura jako kdyby ho přeslechl a jakoby mimochodem si prsty pravačky přejel přes bradu přesně v místě, kde měl Yuu jizvu.
„Jen jsem vám chtěl říct, že se to bude stupňovat. A chtěl jsem se zároveň ujistit, že mě z toho nebudete vinit!“
„POŘÁD tě z toho můžeme vinit, i když si sem přitáhl s ocasem mezi nohama, nemyslíš?“ nadhodila Kyouko, která promluvila poprvé od Yuuova příchodu.
Všichni ostatní se na ní nechápavě otočili. Dívka jen pokrčila rameny a odhrnula si tmavé vlasy přes rameno. „Ale no tak, když se sem tak připlazí, neznamená to, že ta cihla v okně nebyla od něj! Je to ten samej kluk, co před dvěma lety přizabil jak Shiroganeho, tak nii-chana, ne?“
Oba její starší sourozenci si v ten samý, dost úděsný okamžik uvědomili, jak je ta malá potvora chytrá a téměř zároveň jim to začalo dělat starosti. Oba dva znali svoje dost vrtkavé povahy a byli rádi, že Kyouko ty Homurovské geny nepodědila.
„Ale…“ začal Yuu, Kyouko ho však nepustila ke slovu.
„Když to vezmete kolem a kolem, je to vlastně logické, ne? Pokud byste nechtěli, aby vina padla na vás, přilezli byste na scénu co možná nejdřív. Neříká se snad, že pod svícnem je největší tma?“
„To je přece…“
„Co?“
„No…“ Yuuovi najednou došla slova. Už dostal od starších dvou sourozenců a nehodlal riskovat ránu i od třetího.
„Nemyslím, že by někdo takhle plánoval jako ty, Kyouko. Yuu a jemu podobní nejsou jako Moriarty ze Sherlocka Holmese. Netaktizují. Prostě čapnou kámen… a je to,“ ozvalo se Yuuovi za zády. Yuu se po očku podíval na Homuru, jestli nejeví známky prudšího pohybu a pak se pomalu otočil.
Hibiki se opíral o zeď za ním a jednou rukou podepřený loket té druhé. Yuu ho naposledy viděl jako o hlavu menšího, patnáctiletého studentíka, který vypadal, že by neotevřel ani pevněji utaženou sklenici okurek. A teď…
„Nevím, jak vás přesvědčit, že mluvím pravdu,“ řekl Yuu po chvíli a otočil se zpátky k ostatním. Nanami a Homura si vyměnili trochu znepokojený pohled. Bylo vidět, že i přes vztek a odtažitost v nich hlodá červík pochybností.
Proč by sem Yuu jinak chodil? Možná byla Kyoučina teorie správná, ale opravdu to vypadalo až moc promyšleně.
„Takže,“ zamumlal Nanami, „tys nás přišel varovat. Proč?“
Yuu překvapeně zamrkal. „Cože?“
„Proč jsi nás přišel varovat. Po tom, co se stalo.“
„Tak zaprvé, nešlo by za tím, co se stalo udělat alespoň pro teď pomyslnou čáru? Ano, uvědomuju si svoje chyby, je mi to líto. Ale vím, že omluvou se to stejně nespraví. A myslím, že to, co mi udělala tady Hibikiho mladá, promiň, jméno mi vypadlo, byla dostatečná kompenzace, co se tělesné újmy týče.“
Homura si znovu vyměnil pochybovačný pohled se svým přítelem. Kyouko se pobaveně usmála, ale Ritsuka vyletěla ze židle.
„Já nejsem žádná Hibikiho mladá!“ ohradila se ostře. „Jsem Ritsuka! Ri-tsu-ka!“ odsekávala jednotlivé slabiky svého jména jako sekerou. Yuu zvedl ruce v obranném gestu, protože ho překvapila vehementnost, s jakou se proti jeho prohlášení ohnala.
„Fajn…“
„Ritsuko, sedni si, prosím tě. Váš pochybný vztah můžeme řešit příště,“ okřikl svou mladší sestru Homura a znovu se otočil na Yua. „Ty tady nejsi ten, kdo bude posuzovat, jestli to byla dostatečná kompenzace. Popravdě řečeno, mám docela chuť si zajít do kůlny pro lopatu a zjistit, kolik úderů snese lidská lebka. Ale ten kámen v okně už se nesmí opakovat,“ dodal, když si všiml Yuova nejistého pohledu. „Takže nám asi nezbyde než ti věřit. Neskáču z toho radostí do stropu, ale budiž.“
„Věř mi, že mě se taky docela příčilo sem jít. Ale přišlo mi to… správné.“
„Takže… kdo by mohl mít problém proti nám a zároveň tobě?“ zamyslel se nahlas Nanami, který se podle všeho už trochu vzpamatoval. Potřásl hlavou, aby mu černé vlasy nepadaly do očí a zamyšleně se zahleděl na Yua. Věděl, že mu v tuhle chvíli nemůže nic udělat, ale stejně měl nepříjemný pocit.
Nastalo ticho.
„Proti nám… i proti tobě,“ zamumlal Homura. Jestli tady bylo něco, co by mu mohlo napovědět, rozhodně to přehlédl.

Přesně o šestnáct dní později vzal Homura Yua konečně na milost.
Přesně o dvacet devět dní později konečně vyšlo najevo, kdo za tím kamenem v okně byl.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Ahoj zlatíčka, mám pro vás dvě zprávy. Dobrou a špatnou.
Ta dobrá je, že vám přináším další díl Sparkieho. Špatná je, že na dva týdny jedu na tábor. Jako instruktorka. A víte proč? Víte proč?! Kvůli vám, zlatíčka, kvůli vám, abych měla materiál na další povídky. Jestli to nepřežiju, máte mě na svědomí.
Pokud máte zájem, během mé nepřítomnosti obhlédněte můj blog -> ZDE Tam si můžete přečíst nějakou jinou povídku, nebo najít nový strip Sparklesse a návod, jak mi napsat na tábor nějaká uklidňující slova útěchy =D
Teď ale ke Sparkiemu: Docela se nám tu nestiňuje zápletka. Taky je tam něco málo fluffu, ale nic eextrovního =D
Chtěla jsem sem přidat i další díl Marionette, ale zjistila jsem, že jsem jaksi... došla až ke konci předepsaných dílů =D Takže si budete muset počkat až se vrátím.
Tak si to užijte a pěkně komentujte, aŤ se mám zatím na co těšit =)

4.97059
Průměr: 5 (34 hlasy)