SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 5.

Homura byl od přírody cholerik.
Poslední dva roky se krotil, aby nezpůsoboval problémy.
Poslední dva roky měl dost silnou motivaci k tomu, aby se krotil.
Poslední dva roky strávil v násilnickém celibátu.
Tohle ovšem všechno padlo…
když mu na stůl…
…padla cihla.

Nanami vyšel zpoza zatáčky ponořen do vlastních myšlenek. Poslední dobou to bylo… rozpačité, ale nevěděl, jak by to Homurovi naznačil. Jak někomu, koho máte doopravdy rádi, říct: Promiň, ale poslední dobou je to nuda?
Ne, že by to byla doslova nuda. Ale prostě to byla rutina. Pusa na dobrou noc, pusa po ránu, nějaká ta během dne a sem tam nějaké ty libůstky navíc.
Seiji se totiž změnil. Strašně. Tvářili se jako dokonalý pár, ale po návratu sem mu to bylo definitivně jasné. V sedmnácti se v tom domě vyřádili. Prožili tam toho tolik a když to měl srovnat s tím, co měli teď…. prostě to nešlo. Chyběla tomu jiskra.
Poklepal si čerstvou krabičkou cigaret o kapsu. Možná, že se to zlepší. Každý pár má občas krizi. A ta jejich přišla po dvou letech. Vlastně by se strašně divil, kdyby něco takového nepřišlo.
Povzdechl si a promnul si krk.
A pak se musel zastavit, protože scéna, kterou viděl, byla tak neuvěřitelná, že jeho mozek vypnul ostatní funkce, jen aby ji plně pochopil. Byl už na dohled k Homurovic domu. Za rohem zrovna zmizela jakási postava. A ze dveří náhle vyklopýtal Homura. Bez jediného problému přeskočil branku, ale ve tmě si nevšiml popelnice, která stála přímo před ní a v plné rychlosti jí sejmul. To mu ovšem nezabránilo pokračovat dál. Na okamžik klopýtl, ale pak se vymotal z vlastních zmatených nohou a pokračoval dál ulicí. Nanami přesně věděl, jak se v tuhle chvíli tvářil.
Byl to Homurův stav, kdy neviděl, neslyšel.
Nanami pochopil, že se něco děje. Prudce vyrazil k domu. Popelnici se vyhnul a branku si raději otevřel. Oba dva psy byli z nějakého důvodu zalezlí v boudě a tvářili se, že tam nebydlí.
„Shirogane!“
Kyouko vyšla před dveře a vypadala trochu přepadle. Nanami jí popadl za ramena.
„Co se sakra stalo?!“ vyštěkl na ní prudce a v tmavých očích se mu zračilo zděšení. Kyouko jen kývla směrem k oknu. Nanami se pomalu otočil a spatřil díru od níž se pavučinovitě táhly dlouhé praskliny až k okennímu rámu. Tupě na prasklinu zíral.
„Co…“ zamumlal, ale Kyouko zavrtěla hlavou.
„Cihla. Někdo nám ji hodil do okna.“
Nanami se stejně pomalu, jako se předtím podíval na okno, otočil do tmy, kde před okamžikem zmizel jeho přítel. „Seijiho to asi muselo pořádně vytočit, co,“ zamumlal.
„Proč myslíš?“ ušklíbla se Kyouko.
„Protože přeskočil branku, což neudělal ani nepamatuju a navíc sejmul popelnici a ani NEZPOMALIL! Takhle v ráži jsem ho neviděl ani…“ Nanami měl v očích podivně zasněný pohled. Kyouko si povzdechla. Myslela si to. Nebylo to jen z Homurovi strany.
Pak si vzpomněla na ten výraz, který přeletěl jejímu staršímu bratrovi přes tvář hned po tom, co se vzpamatoval z prvotního leknutí. Pak vystartoval ke dveřím a… zbytek už jsi viděl.
„Neviděl jsem ho takhle vytočeného už pěkně dlouho,“ zahučel Nanami a prohrábl si tmavé vlasy. Kyouko se na něj zkoumavě zadívala. Takže tihle dva se spolu nudí? Jeden právě honí ulicemi Tamayori vandala a ten druhý… hm… Kyouko se ve svých myšlenkách zastavila.
Kdysi se jí Nanami líbil. Byl milý, hezký a vtipný. Ale Ritsuka jí hodně rychle přesvědčila, aby si to rozmyslela. A udělala dobře, protože žádné sestře nesvědčí, když jí zlomí srdce vlastní starší bratr, když jí přebere kluka, do kterého se zamilovala.
Kyouko se zhluboka nadechla. Měla by mu to říct?
Potřebovala by mluvit s Ritsukou a poradit se s ní. Ta ale pořád někde trajdala s Hibikim.
„Shirogane?“
„Hm?“
„Jak jste na tom poslední dobou se Seijim?“

Nanami překvapeně zamrkal. „Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě, když vešli do domu. Kyouko bez jediné emoce ve tváři zvedla kus dlažební kostky ze stolu a odložila ji na linku. Na lakované desce zůstal dlouhý šrám. Nanami zvedl jeden skleněný střep. „Seiji ti něco říkal?“ Druhá otázka už zněla přece jen opatrněji, jako kdyby se bál odpovědi.
Kyouko její sesterská loajalita donutila zavrtět hlavou. „Jen mě to tak napadlo. Neznám nikoho, kdo by spolu vydržel dva roky takhle… bez problémů…“
Nanami se sehnul pod dřez a ze skříňky vytáhl smetáček a lopatku. „No, ony nějaké ty problémy samozřejmě jsou. Přece jenom jsme oba dva kluci a někteří lidé to neberou úplně… snadno. Divila by ses kolik homofobů v civilizovaném světě ještě je!“
Zamyšleně se dal do zametání střepů.
„Aha…“ zamumlala Kyouko tiše a pohledem sjela ke kusu kamene, který ležel na lince. Proč měla pocit, že právě řečená věta měla s tím rozbitým oknem co dočinění?

„Nekecej!“
„Proč bych ti kecala?!“
„To je docela síla! Na první pohled vypadají jako sparklíkující super happy pár a ono je to ve skutečnosti takhle? Kdo by to byl do nich řekl…“

Obě sestry ležely na koberci svého pokoje, hlavami u sebe, hnědé vlasy splývající v jednu masu. Ritsuka se vrátila z kina už před několika hodinami, ale Kyouko až teď našla čas, aby jí zhruba vysvětlila, co jí jejich starší bratr řekl. Ritsuka z toho byla hodně špatná. Byla to přece jenom ona, kdo jim pomáhal dát se dohromady. A teď…
„Nerozejdou se spolu, viď, že ne, Ritsuko?“
Ritsuka ke Kyoučině zděšení mlčela. Odpověď se jí podařilo zformulovat až po několika vteřinách. „Já vážně nevím, Kyo. Je jasné, že Seiji ho má strašně rád, ale… nevím, jestli vydrží takovou rutinu. Bůhví, jak dlouho už se s tím pere!“
Nastalo ticho.
Když Nanami přijel, vypadalo to ideálně a najednou se potýkali s další krizí. Ale nebyla to jako posledně krize, při níž hrozil Nanamiho odjezd do Okinawy nebo vážné újmě na zdraví… Kyouko si vzpomněla na kus cihly, který jim stále ještě ležel v kuchyni.
To byl další problém. Nevolali policii, protože s ní neměli dobré zkušenosti a stejně věděli, že policie by na nic nepřišla. Nikdy na nic nepřišla. A kdyby to nahlásili, Homurovi by je po návratu přetrhli každého vedví.
„Takže se rozejdou jenom protože se navzájem omrzeli?“
Kyouko byla najednou ráda, že z nějakého důvodu žádného kluka nepřitahovala. Ne, že by byla příšera nebo měla nesnesitelnou povahu. Jen ji všichni brali jako kamarádku. Ano, nějaký ten přítel by jí nevadil, ale naučila se žít bez něj a měla tak alespoň čas na sebe. Rozvíjela svůj herecký talent, držela si dobrý průměr ve škole, starala se o psy a svou starší sestru… ráda by s někým chodila, ale nikoho nemít byla taky výhoda. Nemusela se věčně stresovat, jestli ji nepodvádí, jestli nedělá něco špatně nebo jestli se neomrzí. A právě to podle všeho hrozilo jejímu bratrovi.
„Vzato kolem a kolem… poslední tři roky strávili spolu. Až na ten měsíc, když byl Shirogane v Okinawě a sem tam ten týden, kdy každý jel k sobě domů nebyli v podstatě dýl. A možná jim tenhle usedlý styl nesedí!“
Kyouko se posadila. „Nedokážu si představit Seijiho bez Shiroganeho a obráceně… nějak jsem si na ně zvykla. Je to slovní spojení. I na Midoriaki to slyšíš často. Homura a Nanami. Nemůžou se rozejít!“
Ritsuka k ní zvedla brčálově zelené oči. „Ale víš, že to není naše věc, že?“ ujišťovala se opatrně. Kyouko uraženě pohodila hlavou. „A to říkáš zrovna ty?! Kdo je dal dohromady?“
Ritsuka naprázdno otevřela a zavřela pusu. Byla pravda, že je v podstatě dala dohromady ona a obrovská shoda náhod, ale i ona se za poslední dva roky změnila. Už nebyla taková cholerička. Naučila se ovládat svůj vztek a dokázala přijímat cizí názory bez větších problémů a ne jako dřív.
„Oba jste strašně vyměkli, víš?! Ty i Seiji! A vlastně i Nanami! Vztahy kazí lidi! Všichni jste teď tak vážní a pořád strašně dospělí!“ osopila se na ní náhle Kyouko. Ritsuka překvapeně zamrkala.
„Ale já s Hibi…“
„Jasně, ty s Hibikim nechodíš, ale stejně jste pořád spolu! Už s vámi není zábava s nikým!“
Kyouko znovu pohodila hlavou a nasupeně vyšla z místnosti. Ritsuka se posadila a nechápavě naklonila hlavu na stranu.
„Co s ní je?“ zeptala se nahlas, jako kdyby jí něco v pokoji mohlo odpovědět.

Když se Homura vrátil domů, asi půl hodiny po tom, co z domu jako šílený vystartoval, v očích mu pořád ještě hořely vzteklé plamínky. Byl opravdu v ráži. Když šel pomalu domů a vychladal, samotného ho zaskočilo, jak moc vypěnil. Dával to do spojitosti s tou věcí, kterou si před tím uvědomil a ještě zčerstva vyložil Kyouko.
Zlostně zatínal pěsti, ale zároveň zjistil, že se vyzuřil a líp se mu přemýšlí. Možná na tom není nic špatného, že se jejich vztah takhle usadil. Možná je to dobře a on to prostě nezná, protože Nanami je jeho první a zatím i poslední přítel.
Ale víc ho teď trápila ta cihla, která proletěla jejich oknem a jen o vlas minula jeho mladší sestru. Myslel, že tohle už mají za sebou.
Zastavil se a rozhlédl. Nikdy se nevzpamatoval z poslední rvačky s Yuuem. Pohled do hlavě pistole ho občas děsil i ve snech. Nepovažoval se nějak zvlášť zbabělého jedince, ale když víte, že vás od smrti dělí jen jeden malý pohyb prstu, značně přehodnotíte životní priority.
Nechtěl, aby si to musel kdy zopakovat. Ani on, ani nikdo z jeho okolí.
Přemýšlel, kdo mohl mít důvod jim do okna mrštit kámen. Někdo, koho si znepřátelila Ritsuka? Byla to hodně svérázná dívka a nebrala si s lidmi servítky, což se spoustě lidem nelíbilo. Ale že by na někoho byla tak zlá, že by jí měl chuť hodin kámen do okna, to se mu nezdálo.
Kyouko byla milá, alespoň se tak posledních patnáct let zdála, ale vynikala v divadle. A Homura už se mohl přesvědčit, že některé herečky mohou být skutečně žárlivé, když nedostanou roli, kterou chtějí.
No a pak tam byl on a Nanami. Zamračil se. Z Osaky měli pár hodně nepříjemných zkušeností s lidmi, kteří jejich vztahem opovrhovali. Nijak zvlášť si jich nevšímali, ale někteří to mysleli skutečně vážně. Homura a Nanami měli štěstí, že si v Osace rychle našli partu kamarádů, kterým to bylo jedno, přáli jim to a když bylo potřeba, zastali se jich. Většinu lidí, ale stejně přešla chuť rýpat, když si Homuru prohlédli pozorněji. Jen málokdo se s ním chtěl dostat do křížku.
Mohlo se někomu tak moc nelíbit, že se do Tamayori vrátili?
Konečně dorazil k domovu. Trochu provinile narovnal popelnici a prošel brankou. Oba psi už zřejmě sebrali odvahu a vyběhli mu naproti. Sylvester se pokoušel tvářit jako hrdina, ale pochvaly se nedočkal. Homura pohledem sjel k oknu. Díra v něm zela pořád. Jak by ne…
Vzal za kliku a zjistil, že je odemčeno.
Vešel do chodby a třásl se. Vyběhl ven jen tak v mikině a už se tam znatelně ochladilo. Prošel do kuchyně, kde seděl Nanami a Kyouko.
„Seiji!“ vyjekl Nanami a vyskočil od stolu. Homura se usmál a odhrnul mu vlasy z očí.
„Koukám, že ses jenom tak pěkně proběhl,“ poznamenala Kyouko. Homura po ní střelil ledovým pohledem. Posadil se ke stolu na němž si všiml zbrusu nového škrábance. Máma nás za tohle zabije, napadlo ho.

Ritsuka dorazila asi o dvacet minut později s očima navrch hlavy. „To jsi měl zase slabou chvilku, Seiji?“ zeptala se podezřívavě, když si díru prohlížela zblízka. „Už je to docela dlouho, co jsi rozbil poslední okno. Ale shodou náhod to bylo zrovna tohle…“
Homura ji dalším pochmurným pohledem donutil posadit se.
„Dobře, dobře, chápu, rodinná krize!“ zahučela a posadila se ke stolu vedle své sestry.
Ticho. Před dvěma lety, když měli nějaké potíže, vždycky věděli, odkud pochází, ale tentokrát měli jen kus cihly a to bylo všechno. „Nějaký nápad?“ ozval se pochvíli nejistě Nanami.
Sestry pokrčily rameny. Homura pořád soptil vzteky, což všichni ostatní bezpečně poznali, ale mlčel. Nechtěl se mu vytahovat nápad, že to udělal někdo, komu byla proti vůli jeho a Nanamiho sexuální orientace. Byla pravda, že měli poslední dobou trošičku krizi, ale stejně ho miloval a neměl ani v nejmenším v úmyslu ho ranit. A Nanamiho by to ranilo.
Seděli u stolu a vyměňovali si nejisté pohledy.
Homura si založil ruce na hrudi. „Určitě nevíte o někom, koho jste poslední dobou naštvali?“ zeptal se. Kyouko a Ritsuka se po sobě zamyšleně podívali. Byli to holky v pubertě, HEZKÉ holky v pubertě, někoho vytáčeli v jednom kuse. Ritsuka se zatvářila téměř provinile.
„Možná nějaký ten kluk, kterého jsem odmítla, ale nemyslím, že by měl někdo takového koule, aby mi hodil šutr do okna,“ pokrčila rameny a odhodila si pramen vlasů, který jí sklouzl pod brýle.
„Trochu mě znervózňuje způsob jakým jsi to řekla, ale… dobře. Myslím, že by si to každý dvakrát rozmyslel…“ zamumlal Homura. Nanami se ušklíbl.
„A to myslíš kvůli tobě nebo kvůli Hibikimu?“ zeptal se nevinně.
Homura se navzdory situaci pousmál. „Poslední dobou… docela váhám…“ přiznal. Ritsuka zrudla. Napůl vzteky, napůl rozpaky.
„To není pravda, já…“
„Když jsem to tvrdil já, říkalas něco o tom, že je to dost chabý. Nezbývá mi než ti ten výrok zopakovat,“
řekl Nanami klidně, ale byl připraven se vrhnout k zemi, aby uhnul před jakýmkoliv letícím nádobí, na které by Ritsuka dosáhla. Překvapilo ho, že zůstala klidně sedět, jen na něj vrhala vražedný pohled, kterým by se daly řezat ocelové plechy.
Nanami to považoval za značné zlepšení. Ještě před nějakou dobou už by si z hlavy vytahoval přinejmenším vidličku.
V duchu si udělal poznámku, že až bude příště mluvit s Hibikim, bude mu muset gratulovat, protože ani krotitel lvů a jiných kočkovitých šelem by Ritsuku nezvládl takhle zkrotit.
„Každopádně,“ odfrkla si Ritsuka, která měla pocit, že poslední dobou každá konverzace končí u jejího neexistujícího vztahu s Hibikim, „nevím jak vy, ale já nemám chuť se jednoho dne vzbudit a mít Molotovův koktejl v nohách postele. Takže bude lepší zajít si za někým, kdo o tomhle bude určitě něco vědět!“
Homura a Nanami si vyměnili rozhodný pohled.
„Kdy jsi s ním naposledy mluvil?“ zeptal se Nanami.
„Asi před rokem. Bůhví, kde teď je, už by měl být taky na univerzitě. Je možné, že se z Tamayori odstěhoval…“ pokrčil rameny Homura a promnul si kořen nosu.
„Myslíš? Že by ON opustil Tamayori? To je jako kdyby divadlo opustil vrchní loutkář!“ zavrtěl hlavou Nanami, v očích ten pohled, když si byl něčím na sto procent jistý. Když se tvářil takhle, nehnul s ním ani buldozer logických argumentů.
„Zkusím se po něm zítra podívat,“ povzdechl si nakonec Homura.
„Co jsem slyšela… tak ve městě sice je, ale není zrovna… hm… dobře naložený…“
Tentokrát si Homura a Nanami vyměnili pohled dost vyděšený.

Kyouko ležela v posteli a pořád ještě cítila zlost vůči své starší sestře. Nerada se s kýmkoliv hádala, ale vážně jí to lezlo na nervy. Jestli se Ritsuce nelíbí, že o ní má někdo zájem, tak ať to řekne Hibikimu! Ale ne! To ona ne!
Věděla, že by to měla své sestře přát, ale strašně jí to vadilo. Jejich bratr právě prožívá krizi se svým přítelem, kterého obě dvě naprosto zbožňovaly, protože… to byl prostě Nanami a jí je to jedno? Jí, která si schovávala shounen-ai knížky pod obaly literárních klasiků a snažila se svého bratra spárovat s každým žijícím klukem v okruhu dvaceti kilometrů.
Největší problém byl, že ona neměla nikoho, s kým by mohla kout pikle jako to kdysi dělala Ritsuka s Hibikim. Ona se musela spolehnout sama na sebe.
Sakra.
Něco jí vrtalo hlavou. Nějaká informace, která ležela zasunutá někde hluboko v jejím mozku a která chtěla ven… Kyouko si to však nebyla schopná vybavit.
Posadil se na posteli a rozhlédla se po temném pokoji. V posteli na druhé straně místnosti tiše oddechovala Ritsuka.
Co to sakra bylo… nějaká věc, nějaká myšlenka jí usilovně bušila do čela a ji z toho začínala bolet hlava. Bylo to důležité…
Bylo to…
Vyrazila z postele rychlostí neřízené střely. Rozrazila dveře a ještě stihla zaslechnout Ritsučino podrážděně zavrčení. Smykem se obrátila na chodbě a vpadla do vedlejšího pokoje bez klepání. Stejně by jí nikdo neodpověděl. Už bylo něco po druhé v noci.
„Seiji!“
Homura se prudce posadil a zmateně, stejně jako každý, koho vzbudí uprostřed noci, se rozhlédl. Nanami překvapeně vyjekl, když ho náhlý pohyb v podstatě vyhodil z postele. S temným zaduněním dopadl na zem a bolestně sykl.
„Co to sakra…“ zvedl se na loktech a promnul si oči.
Homura se zamračil směrem ke dveřím a prohrábl si zcuchané vlasy. „Kyouko, co blbneš takhle v noci?“ Na to se sehnul přes okraj postele natáhl se k Nanamimu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho se slyšitelnou starostí v hlase.
Kyouko stála ve dveřích, svírala každou rukou jedno futro a najednou nevěděla, jak svou myšlenku formulovat.
Nanami se mezitím vytáhl zpátky na postel a posadil se na její okraj vedle Homury. Ten mu mimoděk urovnal pramen vlasů, který mu při pádu sklouzl do očí.
„Hele, kluci?“ řekla nakonec Kyouko nejistě. Oba dva vzhlédli a nasadili naprosto totožný nechápavý pohled.
„Nechci vás moc děsit, ale…“
Vyděsili se ještě předtím, než tu větu vůbec dokončila.
„…kdy Yuua pustili z vězení?“

Přesně o padesát sedm minut později začal Homura pochybovat, že tenhle měsíc bude probíhat jako prázdniny.
Přesně o padesát sedm hodin později museli okno zabednit novou lepenkou.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Po delší odmlce tu máme další kapitolu Sparkieho. Dřív než se zeptáte, Marionette bude taky =D
Co říct k téhle kapitole? Vlastně ani nevím. Přiostřuje se to a vidina dokonalé dovolené se Nanamimu a Homurovi rozplývá před očima. A Kyouko ukazuje drsnější tvář =D
Momentálně mi naši dojeli na dovču na hory takže jsem sama doma. Mám pocit, že sotva se něco šustne, už sedím na lustru a koušu si nehty. Nejhorší je, že tu mám Silvestra, kdo neví, tak to je Jeho želví Výsost, která momentálně spadá pod mou osobu. A ten tady rachtá a šramotí v koutech. To bych vám přála...
Ale zpátky ke Sparkiemu. Double Bang bude mít asi míň dílů než jednička a Marionette, abych mohla dřív jít na Two Weeks. A hlavně pořád nemám vymyšlenou zápletku =D Asi se nemám čím chlubit, ale což... ono se to poddá. Nejdřív musím dodělat Marinku.
Pěkně komentujte a užijte si kapitolu ♥

4.886365
Průměr: 4.9 (44 hlasy)