SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 14.

Hibiki věděl, že by si to měl nechat vysvětlit.
Měl by ji nechat, aby se mu omluvila.
Měl by ji vyslechnout.
Ale jedna jeho část toho měla tak akorát dost.
Protože i když se Hibiki nezdál, byl stejně paličatý jako Ritsuka.


Nanami se potichu vyhrabal z postele a přetáhl deku zpátky přes Homurova ramena. Seiji se zavrtěl a ze spaní se zamračil. Nanami se trochu sentimentálně usmál, ale nechal ho spát, protože Homura si to vážně zasloužil. Posledních pár dní pro něj bylo těžších, než na sobě nechával znát. Nanami jasně viděl ty vrásky starostí, které měl ve tváři pokaždé, když si myslel, že se Nanami nedívá. Byl momentálně hlavou rodiny a Nanami tušil, že se viní z toho, co se za poslední týdny stalo.
Tiše se převlékl a vyšel z pokoje. Seběhl do přízemí a zapnul rychlovarnou konvici, aby si udělal ranní šálek přeslazeného čaje.
Když tak seděl v kuchyni a čekal, až konvice cvakne, musel se zamyslet nad způsobem, jakým se do toho domu vůbec dostal.
Nebyl s Homurovic rodinou nijak pokrevně spřízněný. Pro Seijiho rodiče byl ještě donedávna jen nejlepší kamarád jejich syna. A stejně ho nechali u něj bydlet. Dodnes ho to překvapovalo. Vzali si pod střechu jakési individuum, které se s jejich nejstarším dítětem znalo jen pár týdnů. A od té doby už se od nich nehnul.
Ten dům pro něj byl víc domov než domy jeho rodičů.
Zamyšleně dlaní přejel po dlouhém šrámu na stole, který tam zanechala cihla.
Když se voda v konvici dovařila, zalil si čaj a přešel k oknu. Z kapsy vytáhl mobil a chvíli projížděl čísla, než se u jednoho zastavil, vytočil ho a zvedl si telefon k uchu.
Po několika zazvoněních se v telefonu ozvalo pípnutí. „Shirogane, no to je dost, že voláš!“
„Promiň, mami,“ usmál se Nanami, protože přesně takový pozdrav čekal.
„Jak se máš? Jak vzal táta tu věc se Seijim?“ vyzvídala Haruna. Ona sama zprávu o synově homosexualitě vzala s ledovým klidem, protože to tušila už od začátku. Za ty dva roky její podezření sílilo a tak ji ani nepřekvapilo, když za ní Nanami přišel se sklopenou hlavou a větou Mami, potřebuju ti něco říct. Její druhý manžel. Shuichi sice chvíli vyšiloval, ale jak už kdysi řekl Homura, Haruna ho měla obtočeného kolem prstu.
„Snad si to umíš představit,“ povzdechl si Nanami a opřel se o parapet, „chvíli šílel, že jeho syn přece nemůže být gay a už vůbec ne s tím klukem, s kterým poslední dva roky tráví všechen čas, ale Sora-chan to rychle utnula.“
„To si umím představit,“ řekla Haruna a Nanami úplně viděl, jak protáčí oči. I pro něj bylo překvapením, že po tom, co před necelým rokem jeho rodiče opět zakopali válečnou sekeru, se jeho matka a nová manželka jeho otce spřátelily.
„Sora-chan by nesnesla, aby o Seijim táta mluvil špatně.“
„Někdy si říkám, že by měl táta být rád, že je Seiji gay, jinak by se musel bát, aby mu Soru nepřebral,“ podotkla pobaveně Haruna.
Nanami by se skoro nestyděl říct, že Sora Homuru zbožňuje skoro stejně jako on. Nemluvě o malé Momoko. Seiji byl s Nanamim u táty poprvé několik týdnů po tom, co spolu začali chodit a Sora od té doby Nanamiho nutila, aby ho s sebou bral tak často, jak jen to bylo možné.
„Ani mi o tom nemluv.“
„Kvůli čemu vůbec voláš?“ zajímala se Haruna, zatímco Nanami zamyšleně přešel ke stolu a několikrát zamíchal chladnoucí čaj.
„Jen jsem se tak… chtěl zeptat, jak se vede. Tak všeobecně. Nic zvláštního,“ odpověděl klidně a odhrnul si z očí pramen vlasů.
„Ále, nic zvláštního se u nás neděje. Je to jako vždycky. Co u tebe? Co Seiji a Homurovic holky?“
„Seiji je prostě velký brácha. Je hlavně rád, že je doma. A holky se tak nějak perou s problémy středoškoláků.“ Rozhodl se, že nezmíní to, že Homura se navíc musí vypořádat se stupňujícími se útoky proti jeho rodině, jedna ze sester truchlí nad přiotráveným psem a druhá nad zpackanou šancí mít kluka svých snů.
„Takže všechno v pořádku?“
No, to asi těžko. „Jo. Všechno v pořádku.“

Toho večera se Kyouko vrátila domů v překvapivě dobré náladě. Pobroukávala si melodii z nějakého anime a nevypadalo jako někdo, kdo ještě nedávno budil dojem, že by mohl v příštím okamžiku rozbíjet věci.
„Co se stalo?“ podivil se Homura a vařečkou se pokusil z hrnce vylovit špagetu, aby zjistil jestli už jsou aldente. „Nějak zvesela, ne?“
Kyouko otevřela dveře lednice a zkoumavě se zahleděla dovnitř, jako kdyby tam mohla najít poklad. Nakonec se spokojila s krabicí jablečného džusu. „Ále, rozbila jsem hubu Fujikimu,“ zašveholila, jako kdyby mu sdělovala, že je venku hezky a že viděla motýla.
Homuru se překvapeně ohlédl. „Cože?“ zeptal se, protože se chtěl ujistit, že se nepřeslechl.
„Vrazila jsem Fujikimu. Docela fajn pocit. Ani se tobě a Ritsuce nedivím, že to praktikujete tak často,“ pokrčila Kyouko rameny, natáhla se okolo bratra a ze skříňky vedle něj si vzala čistou sklenici.
Homura se na ní podezřívavě podíval, než pomalu přešel ke dveřím a aniž by z ní spustil oči, zavolal do chodby. „Shirogane, mohl bys na chvíli?“
Nanami vešel do kuchyně s knihou podpaží a tázavým výrazem ve tváři. „Ano, drahý?“ zeptal se a nechápavě se zadíval na Kyouko, která bez viditelného znepokojení popíjela jablečný džus.
„Jak se z mojí nejmladší, do téhle chvíle hodné sestřičky stala druhá Ritsuka?“ zeptal se Homura zoufale a mávl jejím směrem vařečkou.
„Druhá Ritsuka? Vzhledem k tomu, že první Ritsuka stále depkaří u sebe pokoji… co vůbec Kyouko provedla?“ zeptal se Nanami, ale v už tušil, co to bude.
„No, jen se pochlub,“ vyzval ji Homura, který si pořád nebyl jistý, co si o tom má myslet.
„Vrazila jsem Fujikimu za to, co udělal Ritsuce,“ pokrčila Kyouko rameny skromně a odložila prázdnou sklenici vedle dřezu. „A netvař se, že bys to nejraději neudělal taky.“
„Cože?“ Homura se zmateně zamračil. Pořád neměl ani tušení, co se mezi Ritsukou a Hibikim ve skutečnosti stalo. Jen věděl, že se pohádali, ale skutečný důvod náhlé deprese své mladší sestry neznal. Nanami a Kyouko to před ním úzkostlivě tajili ve strachu, že by Fujikimu nějak ublížil. Ne, že by mu nepřáli, ale Homura už si svých problémů užil dost a vražda sedmnáctiletého idiota by jeho životopisu taky fazónu nespravila.
Nanami ho popostrčil zpátky ke sporáku a posadil se na jednu ze židlí u kuchyňského stolu. Tušil, že teď budou muset s pravdou ven.

Kyouko tanečním krokem prošla chodbou a zastavila se před třídou, která měla nade dveřmi nápis 2-C. Míjeli ji o rok starší spolužáci a někteří ji zdravili. Kyouko na pozdravy nepřítomně odpovídala, ale v duchu se soustředila na úkol, který si zadala předešlého večera.
Uhladila si vlasy a urovnala si placku se znakem Aloners, kterou měla navzdory školnímu řádu připíchnutou na školní uniformě. Tak.
Vešla do třídy a rozhlédla se jako kuře, které omylem vstoupilo do liščí nory. Samozřejmě, že ji tam většina lidí znala. Nikdo ale netušil, proč do třídy přišla.
Znovu se rozhlédla, načež zamířila k jedné lavici.
Fujiki se na ní zadíval pohledem, který přímo křičel: Vím, že jsem tvojí sestře zruinoval vztah. „Můžu ti pomoct?“ zeptal se sladce a Kyouko si moc dobře uvědomovala, že jeho kamarádi se patolízalsky pochechtávají opodál.
„Hodláš se omluvit Ritsuce, nebo ti mám místo toho jednu vrazit?“ zeptala se Kyouko klidně a založila si ruce na prsou.
„Za co bych se měl omlouvat?“ podivil se Fujiki a pomalu vstal.
„Však ty víš moc dobře,“ zamračila se na něj Kyouko a každým okamžikem k tomu klukovi cítila větší odpor.
„Neudělal jsem jí nic, za co bych se měl omlouvat,“ zavrtěl Fujiki hlavou a opřel se o lavici v tak pozérské póze, že se z toho Kyouko chtělo málem zvracet.
„Myslíš?“ zeptala se chladně a povytáhla obočí.
„Vím,“ odpověděl Fujiki klidně.
„Fajn.“ Kyouko si povzdechla a přehodila si dlouhé vlasy přes rameno. „Víš, o mně se říká, že já jsem z naší rodiny nejhodnější. Ale všechno má svoje meze,“ dodala a popotáhla si rukáv uniformy, aby si mohla protáhnout paži.
„Ale no tak, přece bys mě nepraštila,“ mlaskl Fujiki, ale nevšiml si, jak ostatní v jeho třídě ztichli. Kyouko sice byla ta hodná, ale pořád byla Homurová. A to nebyla maličkost.
„Jen asi udělám něco, za co se nebudu muset omlouvat,“ pokrčila Kyouko rameny.
Napřáhla levačku.
Kdyby byl Fujiki všímavější, neskočil by jí na to.
Ale skočil. Vítězoslavně ji chytil za zápěstí, Kyouko však jen cynicky povytáhla obočí a aniž se na okamžik zarazila, udeřila ho pravačkou do kořene nosu. Fujiki to samozřejmě nečekal. Zavrávoral, jak ho úder a náhlá ostrá bolest vyvedla z rovnováhy.
„Ty jedna…“ Chytil se za nos a o krok ucouvl, v čemž se mu pokusila zabránit škodolibá židle, o níž zakopl a s rachotem převrhujícího se nábytku se svezl na zem. Mezi prsty mu už prokapávaly první kapky krve.
„S trochou štěstí jsem ti ho nezlomila. I když dost pochybuju. Seiji si dal na výuce sebeobrany hodně záležet.“ Kyouko se sladce usmála a za zvuku zvonění vyšla ze třídy.
Ve dveřích málem vrazila do profesora Yamady.
„Homuro, co tady děláš?“ podivil se a pohledem projel třídu. Všem bylo jasné, že úpícího Fujikiho válejícího se pod lavicí nepřehlédl, ale tvářil se, jakoby nic.
„Jen jsem… si sem přišla něco zařídit,“ zazubila se Kyouko zamávala na jednu ze studentek. „Uvidíme se zítra na zkoušce, Miharu.“
Miharu jí zamávání šokovaně oplatila, to už ale Kyouko vyběhla ze třídy.
Yamada chvíli stál mezi dveřmi, než přešel ke katedře. Odložil na ní svůj zápisník a zatleskal. „Fajn, uklidněte se všichni. Na místa. Fujiki, vy si zajděte na ošetřovnu, vypadá to, že se vám spustila krev z nosu.“

„No, a tak to bylo,“ dodala Kyouko a zatvářila se jako dvouměsíční medvídě. Homura a Nanami si vyměnili vyděšený pohled. Homura dokonce ani nevyšiloval kvůli Fujikimu. Víc ho znepokojil fakt, že Kyouko někoho udeřila.
„Takže,“ řekl Homura a těžce dosedl na židli naproti Kyouko. Nanami mu stál za zády a svíral mu rameno, jako připomínku, že reálný svět ještě nevzal za své, i když to tak vypadalo.
„Takže tys praštila zástupce předsedy školní rady, ano?“
„Jo,“ přikývla Kyouko skoro pyšně.
„A o mně lidé říkají, že jsem poděs? Zatímco jedna moje sestra dala facku mojí spolužačce za to, že mě políbila navzdory tomu, že tou dobou už do mě byl zamilovaný můj nejlepší kamarád. A druhá moje sestra vrazila ránu pěstí klukovi, který políbil tu první sestru a asi jí tak zkazil vztah s klukem, který se jí líbí.“
Nanami se zoufale zasmál. „Dobře, tak tohle radši nikde neříkej, jinak si budou myslet, že v téhle rodině něco není v pořádku.“
„Však taky není! Šestnáctiletý holky by neměly mlátit lidi! Co jsme si říkali o mlácení lidí, Kyou?“ otočil se na svoji mladší sestru, která najednou schlíple sklonila hlavou.
„Že je nebudeme mlátit pokud to nebude v sebeobraně.“
„Bylo tohle v sebeobraně?“
„…víceméně,“ zamumlala provinile, Homura si však nebyl jistý, jestli to myslí vážně, nebo zase jednou prokazuje, jak skvělá je herečka.
„Kyouko.“
„A ty bys neudělal to samé?“ zamračila se na něj nejmladší Homurová. Nanami se potutelně ušklíbl.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Homura, i když věděl, že to je lež jako věž.
„Nepokoušej se mi věšet bulíky na nos, Seiji,“ odfrkla si posměšně a sjela svého bratra ostrým pohledem. „Ani nechci vidět, co bys mu udělal ty.“
Homura chtěl něco odpovědět, ale asi mu došlo, že to nemá cenu a tak jen naprázdno pokrčil rameny. Nanami ho poplácal po hlavě, jako kdyby byl štěně.
„Jasně, Sei, všichni víme, jak bys mu nenabil,“ usmál se a zezadu ho objal kolem krku. Kyouko protočila oči.
„Pořád mě to zaráží.“
„Co myslíš?“ zeptal se Homura a dlaní přejel Nanamimu po zápěstí, které mu křižovalo hruď.
„Vy dva,“ pokrčila Kyouko rameny. „Vy dva kluci, kteří jste rozehnali jednu z nejdrsnějších part v Tamayori, a když jste spolu tak jste takoví ťuťuňuňu, člověk by vás mohl rovnou zarámovat do valentýnského přáníčka.“
A ani jednoho z vás určitě v posledních dnech nenapadlo, že se v tom vztahu nudíte, pomyslela si a vstala od stolu.
„No, jestli už nemáte žádné otázky, byla bych se ráda šla vysprchovat,“ nadhodila a pohodila hlavou. Seiji a Shirogane si vyměnili zamyšlený pohled.
Kyouko to brala jako odpověď, vyšla z místnosti a zamířila po schodech do pokoje. Tušila, že k Ritsuce se novinky ještě nedonesly. Ale tušila, že ji alespoň trochu povzbudí.

Yuu zasunul klíč do zámku a pomalu jím otočil. Než schránku otevřel, několik vteřin počkal. Když byla dvířka dokořán, přeopatrně o krok ustoupil a nejistě nahlédl dovnitř. Když zjistil, že uvnitř na něj nečíhá nic kromě dvou dopisů, úlevně si oddechl. Vytáhl obálky z plechové schránky, která stále ještě nesla známky vypálené petardy.
Odemkl dveře a vešel do maličkaté předsíně svého dvoupokojového bytu. Vstříc mu vyběhl drobný psík se střapatou hlavou, který vypadal jako něco, co mohlo vzniknout poté, co nějaká nešťastná fena vběhla do ulice, kde vládla ta nejpodřadnější psí smečka na světě.
Yuu odložil poštu na nízký stolek vedle dveří, zul se a poplácal pejska po hlavě.
„Tak co, hlídal jsi, abychom neměly v bytě naházené další dlažební kostky?“ zeptal se ho Yuu a byl rád, že je pes v pořádku. Byl sice celý den zamčený v bytě, ale to nebyla jistota. Navíc byl o to nervóznější poté, co se někdo pokusil otrávit psy Homurů.
Vešel do kuchyně a postavil vodu na čaj. Zatímco konvice hlasitě chrčela, vytáhl z kapsy bundy telefon a vypnul tichý režim, který měl nastavený kvůli práci.
Všiml si, že má v hlasové schránce vzkaz.
Posadil se ke stolu, zívl a stiskl tlačítko pro přehrání vzkazu.
Přitiskl si mobil k uchu a unaveně čekal, co mu šéf zase jednou chce.
Když se ozval hlas, nechápavě vytřeštil oči. Znal ho. A rozhodně ho nečekal.
Vzkaz trval jen něco málo přes minutu. Když se ozvalo pípnutí ohlašující konec záznamu, pomalu spustil ruku dolů a zadíval se na mobil, jako kdyby mohl oživnout a kousnout ho do ruky.
„A ksakru…“

U Homurů byli právě v polovině večeře. Probíhala překvapivě tiše. Ritsuka byla pořád ještě ponořená do hlubin své deprese, Kyouko měla takový hlad, že by nestihla mezi jednotlivými sousty mluvit a Nanami a Homura spolu trávili tolik času, že si mohli dovolit občas strávit několik hodin naprostým mlčením a z nikdy se z toho mlčení nestalo mlčení těch, kteří si nemají co víc říct.
Nanami se zvedl od stolu, aby odnesl prázdný talíř ke dřezu, když uslyšel, zvuk Homurova mobilu, který se ozýval z předsíně.
„Přineseš mi ho?“ zeptal se Homura, který měl pořád ještě plné ruce kebabu, který tak pracně připravoval skoro hodinu.
Nanami přikývl, vešel do chodby a po chvíli šacování Homurovi bundy telefon našel. Přehodil si ho z ruky do ruky a podíval se na volajícího.
Když si přečetl jméno, zamračil se.
Vrátil se do kuchyně, přejel prstem po dotykovém displeji a zvedl si telefon k uchu. Homura se na něj ohlédl, ale neprotestoval. Měli spoustu společných přátel, které nikdy ani trochu nezarazilo, když telefon zvedl ten druhý.
„Co chceš?“ štěkl Nanami do telefonu a založil si volnou ruku v bok. Kyouko a Ritsuka vzhlédly od jídla a nechápavě se na přítele svého bratra zadívaly. Většinou byl jako klubíčko laskavosti. Nebyl to ten člověka, co by na někoho vyjel sotva mu zvedl telefon.
„No a?“ zeptal se po několika vteřinách a opět se zaposlouchal. Pak se zamračil. Byla to směsice zmateného a nevraživého zamračení.
„Takže?“
Přikývl, jako kdyby ho mohl člověk, s kterým si volal, vidět, natáhl ruku a držel Homurovi mobil u ucha, protože Seiji je měl špinavé od dresingu.
„Ano?“ zeptal se Homura váhavě, jak nevěděl, jestli na druhém konci čekat Hanibala nebo Popelku. Stejně jako Nanami se téměř okamžitě zamračil.
„Cože?“ Vstal a chytil si telefon ramenem. Přešel ke dřezu, rychle si umyl ruce a utřel si je do džín. Nato vzal mobil do ruky a zády se opřel o linku. „To mi chceš říct… to přece ne!“
Tiché šumění naznačovalo, že volající mu něco horlivě vysvětluje. Homura si vlhkou dlaní projel vlasy a odhrnul si je z čela. Na jedné straně hlavy mu držely vzadu, takže najednou působil ještě rozcuchaněji než jindy.
„Hele, tohle není… víš to jistě? Aha.“ Promnul si kořen nosu a povzdechl si. „Takže…“
Zničehonic vytřeštil oči a upřel je na protější zeď. „Cože?“ Chvíli napjatě poslouchal, než sklouzl pohledem k Nanamimu. Ten se na něj zatvářil způsobem, který přímo křičel: Tak co?
Homura neznatelně přikývl. Nanami překvapeně povytáhl obočí.
„Jasně. Chápu. Hm… budem tam. Fajn.“ Bez rozloučení hovor ukončil a zastrčil mobil do kapsy.
„Takže?“ zeptal se Nanami netrpělivě, ale Homura na něj kývl, aby vyšel na chodbu. Ritsuka Kyouko si vyměnily dotčený pohled. Nikdy je z žádné špatnosti nevynechávali.
„Yuu už asi ví, kdo to je,“ řekl Homura tiše a posadil se na schody. Nanami se opřel o zábradlí a zamyšleně se na něj zadíval.
„Vážně?“ podivil se.
Homura přikývl a opřel dlaní si podepřel bradu. „Myslí si, že ví. Ten krypl mu totiž volal. A Yuu si myslí, že ten hlas zná.“
„Volal? Proč volal? Vždyť zatím dělal co mohl, abychom nezjistili, co je zač!“
„Chce se sejít.“
Nanami se zarazil v polovině pohybu. „Cože?“ zamrkal překvapeně. „Jak jako sejít? Jako sejít? Jako Yuu, velké plány, zabiju vás a tak podobně?“
„Ne, Shirogane, chce si dát rande?“ ušklíbl se Homura sarkasticky a vysloužil si od Nanamiho pohlavek.
Nastala chvíle ticha.
„Půjdeme tam?“ zeptal se nakonec Nanami a posadil se na schody vedle Homury. Ten pokrčil rameny a otočil se k němu. Chvíli se mu díval do klidných, tmavě hnědých očí, než se znovu odvrátil.
„Co myslíš ty?“
„Vyřešíme to,“ rozhodl bez přemýšlení Nanami. Homura se usmál.
„Ty to takhle řešíš pokaždé.“
„Ale tentokrát,“ Nanami se znovu zvedl a šibalsky se zaculil, „tam nepůjdu sám.“

Přesně o dvacet šest minut později konečně zjistili, kdo je ten útočník.
Přesně o dvaadvacet hodin později porušili měsíční celibát.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Kapitola číslo čtrnáct! Pomalu se blížíme ke konci a KONEČNĚ nakousneme finální střet. Ten bude sice až v další kapitole, ale tady už ho tak krapítek naťukneme.
Ale co se téhle kapitoly týče: Na začátku máme zase nějaký fluff a nastínění rodinné situace Nanamiho. Ano, je to tak, jeho rodiče se usmířili. Víceméně. Nanamiho nevlastní máma a když o tom tak přemýšlím, tak i vlastní máma Seijiho zbožňují a to jsem se ještě nezmínila, že se Seijiho rodiče s Harunou a Nanamiho nevlastním tátou spřátelili, takže jsou to takové ty rodiny, co si posílají vánoční přáníčka a tak podobně =D
Pak tam máme konfrontaci s Fujikim. A neříkejte mi, že byste mu udělali něco horšího. Ono to samozřejmě nekončí. Vezměte si, že tohle udělá holce, která má za bráchu Homuru a za kamarády Nanamiho, Lee Moona, Rogera, Meg a tak vůbec. To rozhodně enní partička s kterou bych si to chtěla rozházet.
Strašně se mi líbí představa, že Seiji svoje sestřičky učil sebeobranu. Chápete jak to myslím: dělal to v době, kdy byl ještě rváč. Neměl žádné kaamrády, pořád se pral, byl to prostě výlupek, ale stejně si dal záležet, aby se jeho sestřičky uměly bránit. Někdy samu sebe dojímám.
No, ale nebudu tu pět chválu donekonečna. Deprese a angst tady víceméně končí. Takže nechci slyšet žádné stížnosti, Kariko, slyšíš?
Takže si pěkně užijte tuhle kapitolu a pěkně komentujte ♥
Oh a jen tak přátelsky podotýkám, že vás někde v těch zbylých kapitolách čeká ShiroSei (nebo jak jen se tenhle pár jmenuje ve zkratce... protože každý pár by měl mít nějakou zkratku) mudlačka. Pěkná nevinná mudlačka. Pěkná nevinná mudlačka přes tři stránky. Pěkná nevinná mudlačka přes tři stránky, kterou začne nadržený Nanami v rozepnutý košili, který právě vylezl ze sprchy.
Přeji pěkné čekání. ♥

4.97059
Průměr: 5 (34 hlasy)