SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 11.

Ritsuka vždycky přemýšlela, od koho dostane první pusu.
Jestli to bude na diskotéce.
Nebo od nějakého spolužáka.
Nebo od životní lásky.
Nikdy by ale neřekla, že to bude Nanami.


Homura a Nanami procházeli chodbami své staré střední školy a nechávali kolem sebe plynout vzpomínky na svou školní docházku. Prožili si tam toho víc než bylo zdrávo.
Minuli několik učeben z nichž se linul tichý výklad profesorů a zastavili se před jedním z kabinetů.
Chvíli tam jen tiše stáli, než si Homura všiml Nanamiho významného pohledu. Chvíli se tvářil, jako kdyby si ničeho nevšiml, nakonec ale úsměv přemohl všechny mimické svaly, které k němu byly potřeba.
Poraženecky si povzdechl a natáhl k Nanamimu ruku.
Nanami se usmál jako sluníčko, propletl své prsty s jeho a vyběhl chodbou k jednomu určitému místu. Vrazil do jedněch dveří a začal stoupat po kamenných schodech vzhůru. Na jejich konci byly plechové dveře, které nikdy nikdo nezamykal, i když studenti měli přísně zakázáno tam chodit. Otevřely se s hrozivým zaskřípěním a oba dva oslepilo jasné denní světlo.
Nanami pustil Homurovu dlaň a otočil se právě ve chvíli, kdy ho jeho přítel chytil okolo pasu a bez okolků ho políbil. Nanami mu vjel dlaněmi do vlasů a přitáhl si ho blíž.
„Ta nostalgie,“ vydechl Homura pobaveně, když se na okamžik odtáhl a dovolil Nanamimu, aby mu z čela odhrnul pramen hnědých vlasů.
„A přiznej se, nemáš pocit, jako kdyby nám zase bylo sedmnáct a vytratili jsme se sem mezi hodinami jen tak, abychom se pomazlili?“ ušklíbl se Nanami a sjel pohledem k Homurovo rtům, což dělával vždycky, když ho chtěl vyprovokovat k dalšímu polibku.
„Jako kdybychom tohle nedělali i na univerzitě, když nám vyšli volné hodiny stejně.“
„Katedra historie má hrozně málo volného času,“ zavrtěl Nanami pohoršeně hlavou a sjel dlaněmi Homurovi na ramena.
„No, holt se neflákáme jako vy. Dodneška vlastně nevím, co studuješ, zlato.“
Nanami chvíli váhal, jestli se má zamračit nebo usmát.
„Marketing není žádná zašívárna, abys věděl. I když se to o nás říká,“ řekl nakonec a znovu Homuru políbil. „Prostě umíme líp naložit s časem určeným na přednášky.“
„V okamžiku, kdy máš přednášku s názvem Týmová práce, nemůžeš mluvit o tom, že marketing není zašívárna,“ oponoval mu Homura a sjel Nanamimu rty ke krku. Kdyby měl čas dívat se na hodinky, dokázal by mu změřit tepovou frekvenci, a že by nebyla zrovna pomalá.
Nanami si toho byl vědom. Opět mu v hlavě vyvstala myšlenka, že takhle to dál nejde. Takhle dlouho neabstinovali od té doby, co se oficiálně dali dohromady. Už to bylo přes měsíc… a ještě dva týdny je čekaly. Nanami si to neuměl představit.
Homura mu se lehkými polibky dostal až k jeho klíční kosti, nakonec to ale vzdal a zase ho políbil na rty. Nanami prsty zatápal po opoře. Sevřel do dlaní látku Homurovo košile a ovládl nutkání ho přitlačit proti opodál stojící zdi.

„A jak to jde na škole? Dost mě překvapilo, že každý chodíte na jinou univerzitu.“ Profesor Yamada, Homurův a Nanamiho bývalý třídní, před každého z nich postavil hrnek čaje. „Čekal jsem, že půjdete na různé fakulty jedné školy… nějaký kompromis.“
„Uvažovali jsme o tom, ale nebyli s to jsme se dohodnout. Proto jsme šli nakonec do Osaky. Tam jsme mohli každý na svůj obor a přitom jsme mohli bydlet spolu, protože naše univerzity nejsou tak moc daleko od sebe,“ přikývl Homura a sáhl po cukřence.
„Co se děje tady? Nějaké novinky? Viděl jste poslední dobou někoho z naší třídy?“ zeptal se Nanami a pohodlněji se uvelebil v křesle.
„No... občas sem zaskočí Sayuri s Ichirem. Taky tady byla Meiko. A vyptávala se po vás.“ Vrhl významný pohled směrem k Homurovi. Ten se nervózně pousmál. Takahashi Meiko se do něj zamilovala ve druháku, přesněji řečeno v době, kdy on se pomalu ale jistě zakoukával do Nanamiho. Nanami ji jistý čas upřímně nenáviděl, respektive na ni žárlil, protože se okolo Homury motala až do chvíle, kdy jí Homura odmítl rande tím způsobem, že před jejíma očima vyjel po Nanamim. Z toho se časem stala jedna z nejslavnějších historek Midoriaki.
Poté, co se dali dohromady, se Homura Meiko omluvil a až do konce studia spolu vycházeli překvapivě dobře. Meiko si našla přítele ve vedlejší třídě a nakonec si začala rozumět i s Nanamim, který vůči ní stále choval jistou averzi.
„Tu jsem taky neviděl tak tři čtvrtě roku,“ řekl Homura. „A co Mizuki? Ta se tu neobjevila?“ dodal se slyšitelným sadismem v hlase. Mizuki byla pro změnu jejich spolužačka, jakási včelí královna, která si usmyslela, že sbalí Nanamiho.
„Mizuki?“ zamyslel se Yamada a tvářil se, že si nevšiml toho ponurého pohledu, který Nanami na svého přítele vrhl. „Ta tady nebyla ani nepamatuju. Myslím, že studuje někde v Hokkaidu.“
„To se mi zdá dostatečně daleko,“ zamumlal Nanami. Na rozdíl od Meiko, Mizuki přes srdce nepřenesl nikdy.
Nastala chvíle ticha, kdy všichni tři pozvedli hrnky s čajem. Yamada o jejich vztahu věděl. A věděl o něm už od druhého ročníku. Nevypadal však, že by ho nějak pohoršoval a dokonce ani nic nenaznačil Homurovo rodičům. Právě kvůli tomu si ho jak Homura, tak Nanami vážili víc, než jen jako třídního profesora. Yamada byl podle nich prototyp správného člověka. Soudil lidi podle toho, jací byli povahou a ne podle toho, jak vypadali, jaké měli rodinné zázemí nebo jak byli orientovaní.
„Možná by tě zajímalo, jak si vede Kyouko,“ řekl Yamada. Poté, co Seiji a Shirogane odmaturovali, Yamada vzal třídnictví nového prvního ročníku, kam nastoupila i Kyouko.
„Nechte mě hádat. Chytrá, ochotná a vůbec ne tak drzá jako Ritsuka ani netečná jako já,“ ušklíbl se Homura. Nanami pozvedl svůj hrnek.
„Promluvil velký bratr.“
„Slyšel jsem, že se o ní spekuluje jako o další předsedkyni školní rady,“ dodal Homura, který se snažil, aby pýcha v jeho hlasu nebyla tak očividná.
„Převzala by vaši štafetu,“ přikývl Yamada. „Tys vedl školu jako někdo, kdo ví, jak jednat se všemi typy lidí.“
„To narážíte na fakt, že jsem přišel na způsob jak zatnout tipec všem rváčům na naší škole?“
„Přesně tak. Ritsuka zase vzala za svou metodu dokonalé administrativy. A myslím, že Kyouko by mohla zkusit období založené na její kreativitě.“
„Kyouko mi vždycky přišla z nás tří nejzodpovědnější,“ přikývl Homura souhlasně. „Má to v hlavě srovnané a chová se na svůj věk rozumně.“
„Co jí taky zbývá, v rodině jako je ta naše,“ pokrčil rameny Nanami. Homura se pousmál nad faktem, že Nanami použil slovo naše a ne vaše.
„Každopádně, stejně to nemusíme řešit dokud tady bude Ritsuka. Ona, Fujiki-kun a zbytek rady tvoří docela sehraný tým.“
„Vychoval jsem si je dobře. Přenechal jsem jí tu nejlepší radu, kterou naše škola kdy měla.“
Potom si všiml Nanamiho uraženého pohledu. „Samozřejmě až na tebe, Sayuri a Keiga,“ dodal, protože věděl, jak jednoduše ho tyhle malé přeřeky mohly připravit o nějakou maličkost, kterou si občas s Nanamim zpestřovali vztah.
„Ale Ritsuka si zatím vede dobře. Určitě předá úřad dalšímu předsedovi v dobrém stavu.“
Homura se potěšeně usmál.

„Shirogane? Můžeš ještě na chvíli?“
Nanami se překvapeně otočil. Yamada měl najednou ve tváři ustaraný výraz. Homura se byl ještě podívat za jejich profesorem historie, který mu pomáhal s přijímačkami na univerzitu a Nanami se zrovna chystal vyrazit za ním.
„Jasně. Děje se něco?“ Otočil se a znovu se posadil do jednoho z křesílek. Yamada se zatvářil, jako kdyby se mu o tom ani nechtělo mluvit, ale nakonec se rozhoupal a začal.
„Víš, Shirogane, nechtěl jsem to říkat před Seijim, ale…“
„Ale?“ Nanami nechápavě povytáhl obočí a odhrnul si z čela pramen černých vlasů.
„Mám poslední dobou strach o Ritsuku.“
Nanami se zarazil. „Strach?“ Lekl se, že se Yamada doslechl o událostech, které se odehrály v poslední době. Ale to by přece nečekal, až bude Homura mimo doslech. Yamada se totiž diplomaticky rozhodl nevyzvídat na Homurovo ruce, které měl pořád od zápěstí po loket zafáčované.
„Ano. Totiž… ona a Ryouma-kun… jak to mezi nimi je?“ zeptal se váhavě Yamada, jako by si uvědomoval, že tohle trochu překračuje pole jeho působnosti.
„Hibiki? No… jsou kamarádi. Víceméně.“ Tohle bylo ožehavé slovo. Kamarádi. Nikdo, včetně těch dvou nevěděl, jestli se na jejich vztah dá použít, ale protože lepší výraz pořád nenašli, museli se s ním spokojit.
„Aha. Hm…“
„Co se děje?“
Yamada si promnul spánky a vstal od stolu. Chvíli přecházel po kabinetě, než zastavil u okna a vyhlédl ven. „Víš, Shirogane, mám pocit, že Fujiki na ní má zálusk.“
„Fujiki? Jako Fujiki Sentarou?“
„Vím, že mi do toho nic není…“
„Ne. Ne, počkat. Musí přece vědět, že Hibiki to zkouší už dva roky. Každý to ví. Proto se od ní kluci drží dál. Každému je jasné, že budou spolu.“
„To je asi ono. Zkouší to… ale zatím bez odezvy.“
Nanami zavrtěl hlavou. „Tohle prostě ne! Seiji se s Hibikim už víceméně smířil. Sice to nechce přiznat, ale samotný čeká, kdy to Ritsuka nevydrží. Nepřenesl by přes srdce nikoho jiného. A obzvlášť ne Fujikiho.“
Yamada se zamračil. „Shirogane, měl by sis uvědomit, že tady jde hlavně o Ritsuku a ne o Seijiho.“
Nastalo několik vteřin trapného ticha, kdy si Nanami uvědomoval, jak to vyznělo. „Jasně,“ přikývl nakonec a prohrábl si vlasy. „Jasně, jde o Ritsuku. Ehm.“
„Každopádně, nedělalo by mi to starosti, kdybych neviděl, jak moc na ní doráží a jí to podle všeho není zrovna příjemné.“
„Taky by mi nebylo příjemné, kdyby na mě dorážel někdo jako Fujiki,“ odfrkl si Nanami, založil si ruce na hrudi a zamračil se na zeď na Yamadovo hlavou. „Navíc Ritsuka ho nikdy neměl zrovna v lásce. Pamatuju si, jak se tvářila, když se dozvěděla, že jí bude dělat zástupce.“
„To já nemůžu soudit, ale… chtěl jsem, aby to někdo věděl. Nevím, jestli to budeš schopný nějak ovlivnit, ale Ritsuka by v tomhle neměla být sama.“
Nanami přikývl. „Proč jste to vlastně neřekl Seijimu? To on je její starší bratr.“
Yamada cynicky povytáhl obočí. Nanamimu okamžitě došlo, že to co řekl, v sobě nemá ani kapičku selského rozumu.
„Aha. Jasně,“ řekl.
Homura by se svým bratrským komplexem se vší pravděpodobností Fujikiho na místě zabil. Sice by to možná vyřešilo situaci, ale nebylo to zrovna řešení, které by se hodilo do plánů jejich budoucího života. Protože nikdo neplánoval strávit zmíněný budoucí život zíráním na nebe skrz mříže.
„Zkusím s Ritsukou promluvit. Sice to zkouším skoro každý den, ale… uvidím.“
Yamada přikývl.
„Omlouvám se, že tě do toho tahám, ale… je to nakonec i tvoje rodina.“
Nanami se vděčně usmál. „Jo. To je. Kdyby se něco dělo… cokoliv… dejte mi vědět.“
A tak od Yamady odcházel s další starostí navíc.

„Jsem doma.“
Hibiki za sebou zabouchl dveře, pověsil klíče na háček vedle zrcadla, zul se a vešel do obýváku. Tam seděl Tetsuhiro, skloněný nad skripty, které se potřeboval naučit.
„Už zase šprtáš?“ zeptal se Hibiki pobaveně, přešel ke kuchyňskému koutu a z lednice vytáhl láhev vody. „Víš, jako starší brácha mi nasazuješ docela vysokou laťku.“
„Tys u našich vyhrál tím, že jsi na holky,“ ušklíbl se kysele Tetsuhiro a oranžovým zvýrazňovačem zatrhl několik slov v jednom z papírů. „Takže pokud nezačneš fetovat nebo něco na ten způsob, nemusíš se bát.“
„Taky pravda,“ zakřenil se Hibiki a odšrouboval uzávěr láhve. Posadil se do volného křesla a protáhl se. „Dneska tu Madarameho nemáš?“ zeptal se.
„Musí se sám učit,“ odpověděl Tetsuhiro prostě a popostrčil si brýle výš na nose. Hibiki se natáhl po nejbližší knize a přečetl si nadpis. Nato v ní zkusmo zalistoval a zastavil se u odpudivě vypadajících fotek ústní dutiny plné krve.
„Teda…“ řekl a knihu zase odložil. „Docela tě obdivuju. Já bych na tohle žaludek neměl.“
„Někdo to dělat musí,“ pokrčil Tetsuhiro rameny a odsunul jeden ze sešitů stranou.
„Ale stejně… hrabat se cizím lidem v puse… a ještě dost ostrými předměty…“ Hibiki se jen při té představě otřásl.
„Kdybych to dělal jen kvůli touze hrabat se cizím lidem v puse, přidal bych se k Yakuze.“
Hibiki se pobaveně usmál a natáhl se k malému stolku, který stál vedle křesla a na němž stál telefon. Stiskl tlačítko na záznamníku, protože blikající světélko naznačovalo, že má nový vzkaz.
„Máte… dvacet… jedna… nových vzkazů,“ řekl záznamník robotickým hlasem, načež se ozvalo pípnutí a první vzkaz se začal přehrávat.
Nastalo ticho. Hibiki chvíli čekal, ale když se dlouho nic neozývalo, znepokojeně se po telefonu ohlédl. To, co zprvu považoval za prázdnou zprávu, se najednou změnilo v ticho přerušované tichounkým tikáním, jako kdyby někdo sluchátko držel u hodin.
To trvalo asi půl minuty. Poté pípnutí ohlásilo další vzkaz.
Zase jen slabé tikání.
Tetsuhiro nechápavě vzhlédl od učení a zahleděl se na svého mladšího bratra, který záznamník hypnotizoval očima.
„Hibiki?“
Ten se ani nehnul. Bylo mu jasné, co to je. Nejdřív Yuu. Potom Homurovi a Nanami. A teď on.
Prudce natáhl ruku a stiskl tlačítko na vymazání všech vzkazů. Červené světélko přestalo blikat, ale Hibikimu se příliš neulevilo. Odhrnul si bílé vlasy z čela a nervózně se rozhlédl po místnosti. Tetsuhiro se na něj pořád díval, jako kdyby se pokoušel poznat, co se mu honí hlavou.
„Jdu k sobě,“ zamumlal Hibiki a vstal.
„Hibiki, co to bylo?“ zeptal se Tetsuhiro, když ho míjel, Hibiki ale zavrtěl hlavou.
„To nic,“ pokusil se o bezstarostný úsměv, jeho mimické svaly si ovšem nemohly vzpomenout, jak takového výrazu docílit. „Neřeš to.“
O chvíli později se ozvalo bouchnutí dveří od Hibikiho pokoje.
Tetsuhiro nechápavě potřásl hlavou a znovu se sklonil nad učení.

„Fujiki je prostě jenom otravnej pitomec. Nic si nezkusí. Vážně se nemusíš bát, Shirogane.“
Nanami si tím nebyl tak jistý. Typy jako byl Fujiki dobře znal. Zkusí. A nebude to trvat dlouho. Unaveně si promnul spánky a lokty se opřel o kuchyňský stůl.
Ritsuka sevřela hrnek čaje, který před ni Nanami postavil společně s jednoznačnou otázkou: Co na ní Fujiki zkoušel a jakože ještě nemá přeražený nos.
„Ritsuko, uvědomuješ si, že tohle bys vůbec nemusela řešit, kdyby ses už dala dohromady s Hibikim?“ zavrtěl poraženě hlavou a vstal od stolu, vzal svůj prázdný hrnek a postavil ho do dřezu.
„Vy si to všichni představujete hrozně jednoduše!“ utrhla se na něj Ritsuka a stáhl si brýle z nosu. „Nemůžu k němu jen tak přijít a říct mu to! Ty bys to měl chápat, ne?“
Nanami si odfrkl a založil si ruce na hrudi. „Ritsuko, JÁ jsem býval ve stejné pozici jako Hibiki. Ty zastáváš místo Seijiho, pokud chceš svoji situaci s Hibikim aplikovat na moje začátky s tvým bratrem. Já jsem byl ten, kdo se do něj zamiloval první a pak jsem mu jednu vrazil, když jsem zjistil, že on nejenže to věděl, ale ještě to cítil stejně.“
Ritsuka zpozorněla. „Tys Seijim někdy vrazil?“
Nanami zrudl a přikývl. „Jo. Ten večer, než jsem odjel do Okinawy. Ale to sem nepatří,“ dodal, když si všiml, že Ritsuka už má na jazyku další otázku týkající se té noci. To bylo totiž jisté tabu. Ritsuce se nikdy nepodařilo z těch dvou vypáčit, co přesně se mezi nimi ten večer stalo. Jak se navzájem vyznali a tak… vůbec. To, co věděla si domyslela z té scény, kterou viděla, když jim nechtěně vpadla do pokoje. Byla pravda, že od té doby uctivě klepala, protože ačkoliv byla yaoistka, některé věci byste přece jen vidět neměli.
„Ale Seiji ti to taky řekl až když nebylo zbytí!“ snažila se Ritsuka znovu najet do kolejí jednolitých výmluv.
Nanami protočil oči. „Na co chceš čekat? Až se odstěhuje do Číny? Nebo až zase budeme mít na krku nějakého šíleného napůl-zabijáka? Nehledě na to, že to druhé už víceméně máme…“ dodal polohlasem, spíš pro sebe než pro Ritsuku.
„To ne, ale… musím to řešit teď?“
„Jistěže ano! Čím déle budeš čekat, tím to bude horší!“
Ritsuka zoufale zavrčela, jako kdyby ji to vnitřní dilema samotnou přihánělo z šílenství. Prohrábla si hnědé vlasy a upřela na Nanamiho zelené oči. Nanamiho zarazilo, jak nevinně se občas Ritsuka byla schopná tvářit. Ona a Kyouko měli skoro stejné mimické výrazy a člověk by je někdy vůbec nerozeznal.
„Shirogane, tímhle mi moc nepomáháš!“ štěkla na něj podrážděně a odstrčila od sebe prázdný hrnek. „Všichni mluvíte jako kdybyste snědli všechnu moudrost světa a říkáte mi, ať už s tím začnu něco dělat! Ty, Kyouko, Meg a Kiyoteru, lidi z Aloners a dokonce i Seiji začíná!“
„Máme totiž pravdu,“ pokrčil Nanami skromně rameny. Ritsuka se ně něj zamračila.
„Hele… nevím, čeho se bojíš. Chápal bych to, kdybys neměla jistotu, že ti ten kluk padne k nohám. Což on udělá, věř mi.“
„Přesvědčuješ mě kvůli němu, viď?“ zeptala se Ritsuka podezřívavě.
Nanami nechápavě povytáhl obočí. „Jak to myslíš?“
„Protože všichni argumentují i tím Mysli, jak se musí cítit on. A ty jsi jeden z jeho nejlepších přátel.“
„Jsem i jeden z tvých nejlepších přátel.“
Ritsuka se ušklíbla. „Ty už ses ze skupiny nejlepších přátel přesunul mezi otravné příbuzenstvo.“
„Švagr, co má vždycky pravdu?“ usmál se Nanami pobaveně, kterému to chtě nechtě polichotilo. Občas ho stále zaráželo, jak moc k téhle rodině přilnul a zdálo se, že to bylo oboustranné.
Homurovic rodina ho pohltila a přetvořila v jednoho z jejích členů. Byla to třetí rodina a i když se při tom Seiji tvářil všelijak (protože se pokoušel nevypadat dojatě), Nanami ji považoval za tu nejlepší.
„Ale je pravda, že já musím myslet i na Hibikiho. Ten kluk se mě drží jako stín už od té doby, co mu bylo asi dvanáct. Nějak se připletl Yuovi do cesty a spadl do stejného svrabu jako já. A dodneška mám pocit, že za to můžu já. Já prostě neměl to srdce ho v tom nechat. Pak na nějaký čas odjeli do Tokya a když se vrátil… no, to už znáš. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů, jak jsi sama řekla. A je to moc hodnej kluk na to, aby se kvůli tobě trápil, Ritsuko.“
Ritsuka se zatvářila jako kdyby jí svými slovy strašně ublížil.
„Shirogane,“ zaskučela a vstala.
„Vem si to takhle. Jestli nepohneš, vyfoukne ti ho bůhvíkdo! Pokavaď vím, na Akabaře nemaj o takové slečny, které by měly zájem, nouzi. Navíc Hibiki má podle všeho úspěch i u staršího ročníku, takže pokud nechceš, aby to na něj zkoušela některá z Remyuových bejvalek, měla by sis to rychle rozmyslet.“
Nanami pohodil hlavou a vyšel ke dveřím kuchyně. Ritsuka ho provázela znepokojeným pohledem. Když už stál na prahu, najendou jako kdyby si vzpomněl.
„Málem bych zapomněl…“ řekl a udělal několik koků zpátky.
A k Ritsučině zděšení ji chytil za bradu, donutil ji vzhlédnout a bez jediného slova vysvětlení ji políbil.
Na to se opět otočil a vyšel z místnosti.
Ritsuka nechápavě stála na místě a zírala do prostou, kde před chvílí stál Nanami.
Dostala svojí první pusu.
Od Nanamiho! Od přítele vlastního staršího bratra, s důrazem na toho BRATRA!
Netušila, co to mělo znamenat, ale okamžitě se rozhodla, že o tomhle se nikomu ani slovek nezmíní.

Přesně o čtrnáct vteřin později si Ritsuka uvědomila, že asi už ví, od koho se její bratr naučil líbat.
Přesně o sedmadvacet dní později Ritsuka pochopila, proč to Nanami vlastně udělal.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Náš zprostředkovatel internetu asi brzo dostane přes dr*ku.
Te´d nám totiž skoro týden nešel internet a pro vás to znamená, že novou kapitolu přidávám ař teď. Už ten první odstaveček vás asi zarazil... nuž, ale to mám v popisu práce. Šokovat vás, mňahahahá! Kromě toho máme v téhle kapitole nějaké to muchlování, povídání s Yamadou a první výhružka i směrem k Hibikimu. Smyčka se pomalu stahuje.
Ale teď to hlavní. Můj dárek k anrozkám, kterým se musím pochlubit: ZDE <- VŠICHNI POVINNĚ KLIKNOU A BUDOU SE KOCHAT!
Je to video od Kariky, které mi tak trochu vyrazilo dech a hrozně mě potěšilo. Hihihihí =3
Jinak vám všem ostatním děkuji za přání a jinak:
užijte si kapitolu, pěkně komentujte a trpělivě čekejte na další díl.
Mimochodem, dneska jsem se probudila a na parapetu mi leželo pět centimetrů sněhu... když jsem šla spát, bylo 26. října. Buď jsem prospala jedno roční období nebo je s tím počasím něco špatně...

5
Průměr: 5 (37 hlasů)