SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 10.

Nanami byl… na rozpacích.
Na jednu stranu tady byl ten stagnující vztah.
Na druhou stranu tu najednou bylo to rozptýlení.
Ale co až se vyřeší i tohle a zase se vrátí do těch nepříjemně zajetých kolejí?
Co když je ani tohle nevytrhne na dlouho?
A jistě, ještě tady byla jedna věc a to fakt, že už nějak moc dlouho nespal se svým přítelem.


Nanami seděl před domem, na schodku u hlavních dveří a labužnicky potahoval z cigarety. Po každém boku mu seděl jeden ze psů a tvářili se, jako kdyby měli v úmyslu Nanamiho ochránit před vším, co by svět zkusil. Nanami každou chvíli podrbal mezi ušima buď jednoho.
Přemýšlel. Zprvu jen tak všeobecně, pak ale začal sklouzávat k čím dál tím víc konkrétnějším tématům. Nejdřív z několika úhlů přebral situaci Ritsuky a Hibikiho. Dával tomu už jen pár týdnů. Bylo jasné, že ona je do něj zamilovaná až po uši. A co se jeho týkalo… i slepec by to VIDĚL!
Potom myšlenkami zabloudil k podivným událostem, které je poslední dny provázely. Cihla v okně, balíček, který Seijim málem utrhal ruce. Jak se zdálo, stupňovalo se to.
Ale ani o tom nedokázal dumat dlouho. Protože pořád sjížděl k tomu samému tématu. On a Homura. Přemýšlel, jak to mezi nimi je. Ano, myslel na to, jak ještě nedávno zvažoval, jestli jejich vztah není moc nudný. A jestli to má pořád to kouzlo.
No a najednou byli uprostřed stejné šlamastyky jako před lety a Homura měl zase ten svůj výraz, který budil dojem, že brzy někomu rozbije lebku. Nanami si všiml, že mu občas omylem řekne příjmením jako tehdy, když spolu nechodili. Nevadilo mu to. Naopak. Cítil v tom podivnou nostalgii.
Ale až to skončí, bůhví…
Slyvester, který seděl po jeho pravici, zívl a složil mu hlavu do klína. Hammy na druhé straně se zatím zadní tlapkou drbal za uchem a se zájmem sledoval vrabce, který poklidně poskakoval po zahradě.
Nanami Sylvestera pohladil po hlavě a usmál se při vzpomínce na den, kdy mu ho Seiji přivedl jako rozptýlení ze smrti babičky, které Sylvestera předtím patřil. Byl to jeden z těch dní, kdy vůči Homurovi cítil tak nesnesitelnou náklonnost, že se z toho málem zbláznil.
Ne, že teď by ji už necítil. Teď to bylo možná ještě horší.
Dveře za jeho zády se otevřely. „Co tu provádíte, lumpové?“ ozvalo se Nanamimu nad hlavou. Shirogane vzhlédl a střetl se s Homurovo pobaveným pohledem.
„To bylo myšleno na koho?“ zeptal se Nanami a vytáhl si cigaretu z koutku.
„Tak nějak všeobecně,“ pokrčil Homura rameny a letmo mu prohrábl černé vlasy, načež opatrně překročil Hammyho, aby se dostal na chodníček, který vedl k brance.
„Kam jdeš?“ zeptal se Nanami překvapeně, sestrčil si Sylvesterův čumák ze stehna a rychle vstal. Cigaretu típnul do sklenice od zavařovaných okurek, která stála vedle dveří.
„Na policajty. Dořešit tu věc s tím balíčkem.“
Nanami zamrkal. Homura se mu o tom ani nezmínil.
„Mám jít s tebou?“ zeptal se, Homura ale zavrtěl hlavou. Nanami pocítil bolestně bodnutí na hrudi.
„Raději tady zůstaň s holkama,“ řekl a otevřel branku. Rychle prošel na druhou stranu, aby se mu mezi nohama neprosmekli psi a zase ji zavřel. Pak si všiml, jak se na něj Nanami mračí.
„Netvař se takhle,“ povzdechl si a opřel se o branku lokty. Nanami si odhrnul z očí pramen uhlově černých vlasů.
„Jak?“
„Takhle. Uraženě.“
„Já nejsem uražený.“
Homura povytáhl obočí a Nanami se zamračil ještě víc. Jasně že byl uražený. Ale Homura neměl ani tolik slušnosti, aby se snažil zamaskovat fakt, že má Nanamiho prokouknutého.
„Budu hned zpátky.“
„To si piš, že budeš!“
„Dáme k večeři kari?“ usmál se Homura, protože věděl, že na to se Nanami nachytá vždycky. Ten se chvíli snažil tvářit, že ho představa kari nijak nevyvedla z míry, nakonec ale potřásl hlavou a upřel na Homuru tmavě hnědý pohled.
„Víš, jak na mě.“
„To teda vím.“ Homura chtěl možná ještě něco dodat, Nanami se však rychle rozhlédl, načež ho popadl za límec černé košile, kterou by mu nejraději zakázal nosit, a přitáhl si ho na úroveň vlastní tváře. Homura se rychle chytil sloupků branky, aby nepřepadl zpátky do zahrady.
„Nebuď si sám sebou tak jistý,“ zamumlal a políbil ho.
Oba věděli, jak moc je nebezpečné dát do některého z polibků trochu víc entusiasmu, protože… protože oběma bylo jasné, jak rychle se v tuhle chvíli mohl obyčejný polibek přehoupnout v něco, co už by nezastavili. A i když se oběma ta představa líbila, věděli, že to udělat nemůžou.
„Snaž se nezbořit dům než se vrátím, ano?“ zavrněl Homura tím tónem, který Nanamiho vždycky srážel do kolen.
Nanami se natáhl skoro na špičky a přiblížil své rty k jeho tak, že se sotva znatelně dotýkaly, ale polibek to nebyl. „V tom případě bys měl sebou trochu hodit.“

Yuu vyšel z malého supermarketu, který se nacházel asi pět minut svižné chůze od jeho bytu. Do kapsy si zastrčil čerstvě koupenou krabičku cigaret a igelitku s jídlem si přehodil do druhé ruky.
Pomalu zamířil k domovu.
V duchu si musel položit otázku, jestli je možné, aby se za sebe člověk styděl tak moc, jak se on právě v tu chvíli styděl. Nepřišlo mu, že byl taková kreatura, dokud nepřišel k Homurovi domů poprvé. Až tehdy mu došlo, jak asi dřív působil na lidi.
Nejvíc ho zasáhl výraz, který měl na tváři Nanami.
Nevadil mu Homurův vztek ani Ritsučino pohrdání, ale Nanamiho strach. Navzdory tomu, jak celá ta záležitost skončila, Nanami z něj pořád měl hrůzu. Ne, že by na Nanamim záleželo podstatně víc, než na ostatních, ale dalo by se říci, že ho znal nejlíp. A ani Yuu nebyl takový necita, aby ho výraz čirého zděšení, který černovlasý student nasadil, nevyvedl z míry.
Ale musel si tím projít, protože tu bylo něco, co ho děsilo ještě víc.
Ty stupňující se útoky.
Kdo ksakru mohl mít spadeno na něj, na Homurovo rodinu, na Nanamiho a na Hibikiho zároveň? Komu provedli něco tak hrozného, že by se jim ten někdo chtěl tak mstít?
Yuu by chápal, kdyby se mstil on a nedivil se, že ho Homura podezříval. Samozřejmě, že on byl první člověk, na kterého si vzpomněli. Yuu měl tisíc a jeden důvod, proč jim škodit, ale přesto to neudělal.
Unaveně si povzdechl a volnou rukou si promnul krk. Už se nemohl dočkat, až si zaleze do postele a pořádně se vyspí. Zahnul za další roh a vyhnul se starému muži, který se o holi belhal opačným směrem.
Mysli, Yuuri, mysli. Koho jsi naštval?
Problém byl v tom, že lidí, které naštval bylo víc, než by dokázal spočítat.

Hibiki a Ritsuka procházeli dlouhou uličkou, která byla po obou stranách lemovaná nejrůznějšími obchůdky a stánky. Jednalo se o pěší cestu a byla často vyhledávaná, když si středoškoláci chtěli jen tak vyrazit, ať už na jídlo, na nákupy nebo třeba na karaoke. Ti dva tam zamířili, protože už nevěděli, kam jinam jít.
Homura Ritsuce totiž zakázal chodit mimo hlavní třídy a ulice, které zná a to jen pod podmínkou, že bude mít doprovod. Naštěstí Hibiki byl ochotný jít s ní kamkoliv v jakoukoliv denní dobu. Kyouko si z Ritsuky dělala legraci, že kdyby mu v půl třetí ráno Ritsuka zavolala, že by si potřebovala dojít na severní pól, Hibiki by do deseti minut stepoval před jejich domem a trpělivě by čekal.
„Něco nového co se týče toho atentátníka?“
„Mohl bys tomu přestat říkat atentátník? Dost mě to znervózňuje. Už tak máme s Kyouko skoro zakázáno vycházet z domu.“
„Promiň,“ usmál se omluvně Hibiki a zavrtěl hlavou, jak mu bílé vlasy padaly do očí. „Jen… víš, třeba to byla vážně jen náhoda. Někdo vás chtěl postrašit.“
Ritsuka se na něj nevěřícně zadívala.
„Co je? Neříkej, že tě to nenapadlo,“ zvedl Hibiki ruce v obranném gestu. Ritsuka si poposunula brýle výš na nos a pokrčila rameny.
„Já nevím. Já sama se nějak zvlášť nebojím, ale spíš mi dělá starost Seiji. On se bojí! Je to na něm vidět. On by se neměl bát. Nikdy se ničeho nebál.“
Hibiki se překvapeně zastavil a chvíli stál na místě, jako kdyby přemýšlel, co jí na to odpovědět. „Starší brácha by měl vždycky být ten hrdina, viď? Ten, co vždycky ví, co dělat a co se ničeho nebojí. To je asi prokletí mladších sourozenců. Vždycky máš potřebu hledat v tom starším ochranu,“ řekl nakonec a urovnal si límec krátkého černého kabátu.
„Jo. Asi máš pravdu,“ přikývla Ritsuka nejistě.
„Ale i Seiji je jenom člověk. Jde mu o hodně. Rodiče mu vás svěřili na starost. Má pocit, že vás musí chránit a že s každým dalším útokem se mu to daří míň a míň. A nejde jen o tebe a Kyo. Vezmi si i Shiroganeho.“
Hibiki znovu vykročil. Ritsuka s ním srovnala krok, což k jejímu překvapení nebylo zrovna jednoduché, protože na jeden jeho krok musela udělat skoro dva. Ve chvílích jako byla tahle svojí výšku, respektive její nedostatek proklínala. Docela záviděla Kyouko, která, i když byla mladší, byla o půl hlavy vyšší. Ritsuka byla vlastně mrňousek.
„Vezmi si, že Seiji se snažil Shiroganeho chránit už od chvíle, kdy ho potkal. A teď jsou spolu dva roky a on si pořád moc dobře pamatuje, jak o něj málem přišel. A kvůli Yuovi, který je teď na jejich straně. Víceméně. Musíš uznat, že trochu toho strachu si dovolit může.“
Ritsuka vypadala, že jí Hibikiho řeč naprosto vzala slova. Tiše na něj upírala zelené oči a uhnula pohledem až když se na ní Hibiki znovu usmál.
„Jak tě to vůbec napadlo?“ zeptala se, aby zakryla své rozpaky.
„Hm?“ Hibiki se zatvářil nechápavě.
„Myslím tohle všechno. Jak… jsi na to přišel? Někdy mám pocit, že umíš číst myšlenky.“
„A co když umím,“ zakřenil se Hibiki pobaveně. Ritsuka se o úsměv ani nepokusila, protože jí hlavou běželo: Kdybys to uměl, musela bych se propadnout hanbou do země, protože to, co se mi poslední dobou honí hlavou bys rozhodně vidět neměl.
„Ale jak jsem na to přišel… prostě mě to jen tak napadlo. Seiji není zrovna nejsložitější, co se týče základních citových pochodů.“
Na rozdíl ode mě. On si řekl: Miluju Nanamiho a trvalo mu to jen pár týdnů, než si to dořešili. Sice za trochu spartanských podmínek, ale přece. A já si to nechci přiznat ani teď, když se ti nemůžu pořádně podívat do obličeje, abych nezrudla jako rajče. Tohle jsi ty, Ryoumu Hibiki, udělal se mnou! S apatickou, bezcitnou a introvertní Homurou Ritsukou, o níž ani její vlastní sourozenci nedoufali, že se k nim začne chovat jako k sobě rovným.
„Seiji je trochu emocionální dřevo, ale možná to máme v rodině.“
„Kyouko vypadá, že jí vztahy problém nedělají,“ nadhodil Hibiki a po očku sledoval Ritsučinu reakci. Ta upírala pohled před sebe a tvářila se jako ledová královna, i když v duchu Hibikiho za tuhle poznámku proklínala.
„Jak se vlastně jmenuje ten frajer s kterým teď chodí?“
„Chodila. Rozešli se před pár dny. Prý se ukázalo, že je to idiot. A jméno jsem nepostřehla, pokud mám být upřímná,“ pokrčila rameny Ritsuka a zastavil se před jednou z výloh. Urovnala si vlasy a pokračovala. „Kyouko si s tím moc hlavu nedělá. Je na tom z nás tří asi nejlíp.“
„Vzhledem k tomu, že váš brácha je gay…“
„Ty máš co mluvit.“
Hibiki se zakřenil. „Trefa.“
Ritsuka sklouzla pohledem k Hibikiho odrazu, který jí stál za zády. Jak si tam tak stál v černém kabátu, sněhově bílé vlasy rozcuchané od větru, ruce v kapsách… Ritsuka ho v tu chvíli nenáviděla, protože se nikdy necítila tak zmatená. Vždycky byla ta klidná a vyrovnaná. A teď jí nějaký holobrádek bude plést hlavu!
Znovu se otočila a tvářila se jakoby nic.
„Nepůjdem si někam sednout?“ navrhl Hibiki a kývl bradou směrem k opodál stojící čajovně.
„Proč ne.“
Hibiki se na ní usmál, otevřel jí dveře a nechal ji projít jako první.

„Takže mi chceš říct, že jsi ochotná konečně přiznat, že se ti líbí?“
„Víceméně.“
„Co si mám představit pod pojmem víceméně?“
„Že se mi víceméně líbí.“
„A spíš více nebo méně?“
Ritsuka po své sestře vrhla otrávený pohled. Kyouko uměla být stejně na nervy lezoucí Homurová jako ona, když chtěla. Jen se obvykle tvářila jako hodná holka, která to nemá zapotřebí.
„Když on je pořád tak milej, i když ho posílám do háje a odmítám ho dva roky. Jak mu to krucinál mohlo vydržet tak dlouho?!“
„Asi tě má fakt rád,“ pokrčila rameny Kyouko a vzhlédla od svých nehtů, které si pečlivě lakovala namodro. „Čemuž se někdy docela divím. Hibiki by mohl mít jakoukoliv holku, ale ne, on to pořád zkouší u té jediné, která dělá studenej čumák.“
Ritsuka se na svou mladší sestru zamračila. „Hej!“ ohradila se a posadil se vedle Kyouko na její postel. „Já přece…“
Kyouko na ní vrhla všeříkající pohled. „…nejsi studenej čumák? Ale prosím tě.“
„Nějaká drzá, ne?“ ušklíbla se Ritsuka. „Kam se poděla ta hodná holka, kterou jsi byla, když ti bylo čtrnáct?“
„Je na stejném místě jako heterosexuální Seiji a sociopatická Ritsuka,“ pokrčila Kyouko rameny. „Musím se vyrovnat standartu, který mi se Seijim nasadíte. Nemůžeš čekat, že pořád budu ta hodná holka, ne?“
Ritsuka si povzdechla a opřela se o stěnu za Kyoučinou postelí. Chvíli zírala do stropu, než znovu promluvila. Na parapet za oknem začaly dopadat první kapky deště.
„Víš, Kyo, já to nechci rozebírat teď. Myslím s ním. Máme teď starostí dost. Myslím ohledně těch útoků Akorát bych přidělávala starosti.“
„Jak bys tím přidělávala starosti? Spíš by ti nějaké ubyly, ne?“ podivila se Kyouko a opatrně zašroubovala lahvičku laku. Nato začala třepat rukama, aby jí lak na nehtech rychleji uschnul.
„Ne… nechci to řešit současně.“
„Ty jsi fakt trubka, ségro.“

Aiiro měl ty neupřímnější oči, jaké jste si mohli jen představit. Nebyly ovšem upřímné v tom smyslu, že když říkal lež, prozradily ho. Právě naopak. Dokázal se tvářit jako upřímnost sama i když kecal, až se mu od pusy prášilo.
To byl jeden z důvodů, proč mu Kyouko nevěřila.
Aiiro si toho samozřejmě všiml.
„Tváříš se jako kdyby sis nebyla úplně jistá, že říkám pravdu,“ usmál se Aiiro pobaveně a přehodil si jahodové mikádo do druhého koutku.
Kyouko se na něj zamračila. „Mám k tomu důvod.“
„Jakýpak, jestli se můžu ptát.“
„Jsi Aiiro.“
„To není důvod, to je skutečnost.“
„U tebe je to zároveň i důvod.“
Aiiro se rozesmál nahlas a zaklonil hlavu, až se mu tmavé, vlnité vlasy svezly z čela. Kyouko se ušklíbla a založila si ruce na hrudi.
„Jsi ještě podezřívavější než tvůj bratr.“
„Máme to v rodině.“
Aiiro chápavě potřásl hlavou. Seděli na okraji fontány uprostřed náměstí a jen tak sledovali frmol velkoměsta. Davy lidí proudily oběma směry a nikdo se příliš nezdržoval. Každý měl svůj cíl a k tomu si mířil. Kyouko se loktem opřela o vlastní kolena a bradu složila do dlaní.
„Vážně netušíš, kdo za tím je?“ zeptala se znovu a po očku svého společníka sledovala. Aiiro však zavrtěl hlavou a znovu nasadil svůj výraz čiré nevinnosti. Kyouko nevěděla, jestli mu věřit, protože v očích měl prostě něco, co jí nechávalo na pochybách. Kromě toho, že pořád budily dojem, že jejich majitel je poctivost sama (což v Aiirově případě tak úplně neplatilo), měly nepřirozenou barvu.
Kyouko znala spoustu lidí se zelenýma očima, mezi něž se počítala i ona sama a její starší sourozenci, ale nikdy nepotkala nikoho, jehož oči by se pyšnily tak čistě zelenou. Homura měl například nažloutlé vnitřní okraje duhovek, Ritsuka měla v v těch svých hnědé tečky a Kyouko měla zase svoje duhovky dohněda u vnjější strany duhovekYuu. Zato Aiiro měl oči v barvě čistého nefritu jež mu paprskovitě protínaly o několik odstínů tmavší žilky.
„Nemám ponětí. Kdybych to věděl, řekl bych to už tvému bratrovi, když mě tak nevybíravě chytil za límec a zvedl pár centimetrů nad zem.“
„Seiji se nezdá.“
„Ale vážně nic nevím. Jo, to když jsem byl v tvém věku, věděl bych, co jsi měla k snídani, ale teď už mám svůj život a tak vůbec.“
„V mém věku? Říkáš to jako kdyby ti bylo čtyřicet. A kolik ti přitom je? Devatenáct, dvacet?“
„Každopádně už nemám takové kontakty jako dřív, Kyouko. Rád bych ti poradil, ale vážně nemám, co bych ti řekl.“
Kyouko se na něj znovu zamračila. Teď jí bylo jasné, že Aiiro jí lže. Tamayori bylo jeho město. A nebyla to přehnaná fráze. Tenhle drobný mladík měl prsty ve všem. Kyouko se na něj zkoumavě zadívala.
Aiiro byl podobný typ jako Nanami. Malý, drobný a černovlasý. A navzdory tomu, že byl vyhlášený tím, že kromě své party, s kterou vydržel od střední, má k ostatním lidem vztah pouze jako informátor, z nějakého důvodu si oblíbil Kyouko. A tak když mu zavolala, že by si ráda o něčem popovídala, přišel aniž by si předem vyjednal částku, kterou bude za ten rozhovor požadovat.
Navíc přišel sám, což byl také vzácný jev. Většinou s ním byl jeho blonďatý společník nebo alespoň někdo z jeho party, nejčastěji Kaboru Umarata nebo Fujioka Kameko.
„Ty mi lžeš, Aiiro.“
„To bych si nedovolil. Vím, jak vaše rodina umí být nedůtklivá.“
„Ale ty mi i přes to lžeš. Musíš vědět, kdo to udělal. Tohle je tvoje město. A to, co se nám děje není věc nad kterou bys mávl rukou. Nebo jenom držíš zataženou oponu?“
Zatažená opona byl pojem, který označoval situaci, kdy jedna strana zaplatila informátorovo mlčení v jejich prospěch. Většinou se jednalo o dost vysoké částky, jinak by se ze zatažené opony rychle stala zvedající se opona, jejíž princip spočíval v tom, že se obě strany přeplácely a která byla pro informátora nesporně výhodnější.
„No dovol? Vždyť víš, že mám pro vaší rodinu slabost. Na vás nemám ani stanovenou výši zatažené opony. A to už je co říct.“ Aiiro se zatvářil dotčeně.
Kyouko se zatvářila omluvně, ale necítila se o nic jistější. Jestli jí ani Aiiro nemohl dát informace, které potřebovala, stávala se situace ještě složitější.
Rozloučila se a připojila se do davu, který směřoval k jejímu domovu. Aiiro se za ní chvíli díval, než si z čela odhrnul pramen černých vlasů, z kapsy vytáhl telefon a automatickým gestem ho otevřel. Několikrát poklepal na různé klávesy a zvedl mobil k uchu. Poté se zvedl, urovnal si koženou bundu a zamířil opačným směrem, než kterým odešla Kyouko.
Po několika tónem vytáčení se ozval v telefonu hlas.
Aiiro se usmál. „Snad jsem tě nevzbudil, kapitáne.“
Hlas mu dost nevrle odpověděl, načež se Aiiro pobaveně uchechtl. „No, tak to se omlouvám. Až tam dorazím, podívám se, jestli bych ti s tím nemohl pomoct. Ale každopádně… hm? Ne, to ne. Byla za mnou nejmladší Homurová… Homura. Hnědé vlasy, zelené oči, netečná povaha… jo. Jo, to jsou oni. Pamatuješ… hej! Nech toho! Jasně, že ne! Nezačínej zase. Vážně si nejsem jistý, jestli bych jim to neměl říct. Je mi jich trochu líto… ano, samozřejmě, že vím, co je to lítost! Víceméně. Teoreticky. Ale co se jich týče: Jsou to všichni tupci. Nikdy jim to samotným nedojde. Nemůžu čekat, až si ten blbec sežene kulomet a rozstřílí jim dům! Jistě, že jsem všem překupníkům zakázal mu něco prodat, ale znáš to… ne… to ale… jak jako nezastřelil?! Proč by mě měl někdo z nich střílet?! Hej!“

Přesně o tři hodiny a padesát sedm minut dostal Aiirův ‚přítel na telefonu‘ pohlavek za tu poznámku, že se diví, že ho ještě žádný z těch překupníků nezastřelil.
Přesně o osmnáct dní později Kyouko zjistila, kdo proti nim stojí.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Po delší odmlce jsem tu s další kapitolou Sparkieho.
Tahle kapitola začíná... no, nadrženým Nanamim, proč bych to balila do vaty. Pak se tam trošku nachomýtne Yuu, Ritsuka dojde k prozření aaaa.... to nejlepší nakonec: Aiiro.
Vím, že Aiiro není originální postavou z Disturbing Dreams, ale do Sparklesse se mi nějak pořád plete. V prvním díle fungoval jako informátor, ale v tomhle díle informace z nějakého důvodu zadržuje. Navíc se tu odhaluje kousek jeho skutečné povahy. Pokud čtete SHI-team, víte, o čem mluvím. Protože ten koloušek pochází právě z SHI-teamu a je... k pomudlání. Moje nejoblíbenější OC, které jsem kdy stvořila.
Abyste pochopili ten rozhovor... tak ho asi stejně nepochopíte. Jde o to, že... byste si museli přečíst SHI-team. Každopádně nápovědu, kdo je ten atentátník... nedostanete. Ano, asi mě budete proklínat, ale co se dá dělat.
Včera jsem se bavila se spolužačkou a ta se nějak ksichtila, když jiná spolužačka psala fanfikci na F1. Poté, co jsem se jí zeptala, co se jí na tom nelíbí, dostala jsem odpověď: "Jako nic proti, ale dva chlapi spolu...?!" Nasadila jsem poker face hodný sfingy a nenápadně zakryla sešit, do kterého zrovna kreslím postavy z nového OTP - Jupitearth. To možná během pár dní uvidíte na mém blogu.
No, ale nebudu to tu déle protahovat. Užijte si kapitolku a pěkně komentujte.

5
Průměr: 5 (35 hlasů)