SOUTĚŽNÍ POVÍDKY : "Komu to nejlíp píše"

„CHIKO! Vstávej je čas jit do školy.“Zvolala ze schodu „Hned budu dole.“Odpověděla a zběhla ze schodu Otočil se Shiro starší Chikino dvojče a se smíchem spustil:„Jo.jo to známe.Ty naše ranní ptáče.“ To ale neměl říkat,protože Chika vyrvala své setře utěrku z ruky a vrazila ji Shirovi do pusy. „Tak hotovo.“A začala si oprašovat ruce jako by dodělala špinavou práci. Pohodlně se posadila a začala jíst omeletu kterou měla k snídani najednou rachot a rána.Spadla ze židle. Pitomy nee-chan .Zkazil mi náladu.Zrovna dnes kdy jsem chtěla vyznat lásku Shouta-senpai .Pomyslela si China vstala ze země .Shouta byl starší student vyššího ročníku . Je velmi populární po celé škole.Chika doufala že si jí zvolí jako svou dívku. „Sakra Chiko vrať se zpět na zem nebo přijdeš pozdě do školy.“Zařval ji někdo do ucha. Byl to Ren. Manžel její sestry Ayame. “No jo škola.“Zahuhlala Chika. “A budeš tak hodná vezmeš trojčata do školky?“Zeptala se Ayame . „Ale nii-chan!!To měl dnes udělat Shiro.“Zaprotestovala Chika. Ayame nasadila psí obličej a řekla provinilým hlasem: „Jo já vím,ale Shira si odnesli kamarádi.“ „Grrr já ho roztrhnu jako psa! Kiyoshi, Kiyoko, Kioshi! Pohněte si!“Zavrčela Rozzuřeně Chika
*******
„Konečně.“Zaradovala se Chika. Stepovala na střeše školy a čekala na Shoutu. Byla natěšena a nervózní najednou. „Omlouvám se. Kluci mě nechtěli pustit.“Omlouval se Shouta V Chice hrklo jako ve starých hodinách. Bála se otočit, protože by hned zrudla jako rajče. „Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit? Emm ...“Zeptal se Shouta. Chika se otočila a řekla: „Chotsuki Chika.“ „Chotsuki-san rád tě poznávám můžeš mi říkat Shouta.“Dokončil „umm dobře.“ Zamumlala Chika. „Tak co jsi po mě chtěla??Chotsuki-san.“Zeptal se znovu trpělivě. „No, víš já …..“ zakoktala hloupě Chika. „Tak to už vytlač ven.“ Usmál se sladce Shouta SAKRA , SAKRA A SAKRA!!! Pitomé koktaní Pomyslela si Chika .ale teď nemám čas. Na tři do řeknu.Raz…...,dva….. „Já tě mám rada. Shouta-senpai .“ Vyhrkla a podivala se mu do oči. Ten ale uhnul a obrátil se ji zady a začal: „promiň ,ale je tu jedno děvče které se mi libí plus nejsi můj typ.“ Chice zahučelo v uších ,podlomila se ji kolena.to snad ne! Já… ,já… to sice čekala,ale bolí to víc než jak si to přestavovala.Bolí a bolí.Pomyslela si Chika. Najednou vidí sama sebe jak prochází kolem Shouta a odchází ze školy. Jde k parku a na něco šlápne. To něco byla skleněná láhev.V tom je Chika zpět a dostala nápad: „Zabít se!Když mě nechce Shouta-senpai tak už nikdo nemá to smysl.“ A šla dál až došla do osaměle ulice města.Vzala sklo a řízla se do jedné zapěsti.Řízla se i do té druhé aby to šlo rychleji. „Sbohem Ayame,Shiro,Rene a trojčata.Jsem ráda že jsem vás poznala.“Vyslovila poslední slova a pak jen tma.Ta takhle vypadá konec??Pomyslela si Chika. Ale počkat to jsou hlasy. Ne jen jeden a je mi velmi známy.Volá mě: „Chiko prober se!“Najednou ji zasáhne vlna světla.Vidí sice rozmazaně ale poznala že se na ní divá mužská tvář.ale vidí rozmazaně,takže se snaží tvář zaostřit.Nedaří se. „Sakra,nejde to kašlu na to.“zašeptá Chika a znovu zavírá oči. “Plesk.“ ten kluk na mě vztáhl ruku! Rychle otevírá oči a najde: „Takashi-Chan.“ Vykřikla a hned na něho spustí palbu: „si normální?? Nech mě na pokoji.Jak nemá smysl žít když ho nemá nikdo rád?“ „Jak nemá nikdo rád a co rodina??To ještě nemluvím o třídě!V té jsi přímo hvězda!Plus naše banda??Tsukiko,Yasu,Yasuo,Ume,Rokuro a já jsme asi pro tebe vzduch,že??“ Vyčítal ji Takashi. „A co! Kluk mě nechce žádny!“Rozbrečela se Takashi se podíval Chice do očí a řekl : „Tak fajn už ti to řeknu!Chiko já tě miluju.“ Ta se mu pověsila na krk a zašeptala mu do ucha. „Hlupačku proč jsi mi to neřekl dřív??“ Takashi slonil hlavu a políbil ji.
KONEC!!

Na začátek

Je večer. Práce musí být hotová do zítřka...vlastně už je noc...přesněji půl druhé a já to nemám ještě dodělaný. Už jsem mrtvej...zítra vstávat o půl šestý a já ještě nemám dokončenou práci, na kterou jsme měli týden...ach jo...jsem beznadějnej případ.
Už mi klesají víčka, cítím, že už je dlouho neudržím otevřené. I hlava mi těžkne...nevydržím to, usnu...
Probudí mě až jemné hlazení po hlavě.
"Mami, nech mě já pracuju..." řeknu rozespale. Ale nikdo se neozývá. Podle velikosti ruky poznám, že to není máma.
"Tati? kdy si mě naposled takhle hladil?" zeptám se rozmrzele a otočím se. Po té vytřeštím oči. Není to ani máma, ani táta...byl to kluk. Kluk v mým věku. Měl podobné vlasy jak já, akorát je měl blonďaté.
"C-Co tady děláš?" zeptal jsem se ho. On se jen usmál.
"Jak ses sem dostal?" zkusil jsem to znovu. Pořád se jen usmíval a stál na jednom místě. Musel jsem si ho prohlédnout...ne...on nestál...vznášel se.
"TY JSI DUCH???!!!" vykřikl jsem na celej barák. Přišel ke mě a přiložil mi ukazováček k puse, asi abych byl zticha.
"Fajn, fajn, jsem ticho. Jen mi řekni co tu chceš..." řekl jsem značně potihu.
"Tebe." řekl mi klidně do obličeje. Byl pořád blízko mě, jak mi přiložil prst k puse a tak jsem se trochu začervenal.
"J-jak mě?"
"Potřebuju pomoc. Víš, já nejsem ještě úplně mrtvý." řekl mi.
"Jsi duch, jak nemůžeš být mrtvý?" řekl jsem ironicky.
"Zatím nejsem mrtvý..." řekl a otočil se.
"Počkej! jak to myslíš?"
"Já nevím...nevím co se semnou stalo! prostě jsem se jednou probudil a byl jsem duch." řekl smutně. Opravdu se mi po jeho slovech sevřelo srdce.
"A co mám teda udělat?"
"Najdi do úplňku nějaký způsob, jak mě zachránit, jinak se fakt stanu duch." řekl.
"Úplněk? ten je ale už za týden!" vykřikl jsem.
"Prosím." řekl a smutně se na mě podíval.
"Já přece neřekl že ne." řekl jsem ironicky.
"Děkuju." Jeho tváře se ihned rozšířili zase do toho pěkného úsměvu, co na mě házel hned zezačátku a jeho oči se ihned zatřpytili.
"Počkej!" vykřikl jsem. Vylovil jsem zpoza stolu krabici ještě z nějakými věcmi, které jsem nepotřeboval...vylovil jsem malou tabuklu a smazávací fixku.
"Vidíš tohle?" zeptal jsem se a ukázal na tablku, kterou jsem pověsil.
"Taky máš fixku a přes den mi tam piš. Ať vím, že jsi tady." řekl jsem. Usmál se na mě a fixku si vzal. Už pomalu začal mizet.
"Počkej!" vykřikl jsem. Zasekl se s tím zmizením a zůstala mu jen hlava a i ta už nebyla tak výrazná.
"Jak se jměnuješ?"
"Maxarel." řekl a usmál se pak zmizel.
Šel jsem si lehnout...vždyť jsem mluvil z duchem...tohle není možný. A ještě mu budu pomáhat...no co mě to potkalo...takhle to dopadne, když se nastěhujete do domu vedle hřbitova. Jenže z nějakého důvodu jsem mu fakt chtěl pomoct. Opravdu mě ho bylo líto. Kašlal jsem teď na školu, kašlal jsem na všechno...to, co pro mě bylo momentálně důležité...byla záchrana Maxarela...
Ráno jsem se probudil v jedenáct. Vím, že rodiče už doma dávno nebyli...asi ani nespozorovali, že nejdu do školy.
"Jsi tu?" Zeptal jsem se do prázdného pokoje. Potom jsem uslyšel škrábat fixku po tabulce: 'Ano, díval jsem se, jak spíš...'
"Aha...ehm...díky." řekl jsem trochu zaraženě.
"Jdu se osprchovat, najíst se a můžeme vyrazit do města." řekl jsem mu.
'Proč do města?'
"Abyjsme se podívali, co je to tvoje prokletí zač, ne?" zasmál jsem se.
'Takže jsme přátelé?' zeptal se.
"Sice je to trochu divný ale jo."
"To je fajn." uslyšel jsem najednou jeho hlas.
"Slyším tě!" vykřikl jsem a i když jsem o tom něvěděl, usmál jsem se.
"To jak fakt?" zeptal se. Poznal jsem, že se taky zasmál.
"Jo, ale teď mě nech se probrat jinak do toho města nikdy nevyrazíme." zasmál jsem se. Vylezl jsem z postele a zamířil do koupelny. Pustil jsem na sebe horkou vodu a důkladně se osprchoval. Nemohl jsem vyhnat Maxovu tvář z hlavy...sice jsem teď slyšel jen jeho hlas ale představoval jsem si i tu tvář.
Po sprše jsem se nasnídal, oblékl a mohli jsme vyrazit.
"Můžu ti říkat Maxi?" zeptal jsem se.
"Ehm...jo jasně." zasmál se.
"tak jo, půjdem na autobus. Ve městě budeme za půl hoďky." řekl jsem
"Jasně." potvrdil.
Tak jsme jeli do města. Cestou tam jsem musel dávat pozor, aby Maxe někdo nezasedl, protože seděl vedle mě a nikdo ho nemohl vidět ani slyšet. Takže jsem tam musel být za největšího burana když jsem řekl, že je tu obsazeno a přitom tam 'nikdo' neseděl.
"Promiň za tolik potíží." omlouval se. Snad celou cestu k nejbližší knihovně.
"Ale neomlouvej se už, jsme kámoši ne? ti si musí pomáhat." zasmál jsem se. Nevím co udělal, neviděl jsem ho, takže nevím jak zareagoval.
Vešli jsme do knihovny, zašel jsem k recepci.
"Promiňte, kde jsou tady knihy o duších a nějakých kledbách?" zeptal jsem se. Zkoumavě se na mě podívala.
"Vlevo, úplně vzadu." řekla.
"Děkuju." poděkoval jsem a oba jsme šli tam, kam nám poradila.
Prošmejdili jsme snad všechny knihy co tam byli ale nikde nebylo, jak se kletba ruší. Zjistili jsme jen, že to udělal nějaký člověk, který chtěl Maxovi ublížit, kvůli tomu že nebyl vůbec citlivej...nebo co...nějaká poučka taková to byla. Ale nikde nebylo, jak se to ruší.

A takhle to bylo pořád. Pomalu se blížil konec týdne a sním úplněk. S Maxem jsme se bavili čím dál tím víc. Šíleně jsem se těšil na noci, kdy budu zase moct spatřit jeho tvář. Stali se z nás nerozluční přátelé. Do školy jsem však nešel ani jednou. Každý den jsme pečlivě obcházeli každou knihovnu, každé knihkupectví co jsme našli, ale všude byla jen ta samá poučka. Nikde ani slovo o tom jak se to ruší.
"Zítra je úplněk." řekl jsem mu. Začínalo se stmívat.
"Dělal jsi, co jsi mohl. Děkuju ti za to." řekl a usmál se. Už jsem ho trochu viděl.
"Ne! já tě chci zachránit! nechci abys potom zmizel navždy." řekl jsem a smutně se podíval do země.
"To nevadí." řekl s úsměvem na rtech. Ohnal jsem se po něm. Avšak moje ruka jím jen proletěla. Vyděšeně jsem se na něj podíval. Pak už jsem to nemohl vydržet a začal jsem se malinko třást. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají horké slzy.
"Co se děje!"
"Nic...jen si neumím představit, že už tě nikdy neuvidím." řekl jsem a rozbrečel jsem se ještě víc.
"Promiň." řekl a já jen zakroutil hlavou na znamení, že mi to nevadí. On mě ale chytl za obličej a políbil mě. Vyděšeně jsem se na něho podíval. Viděl jsem jeho obličej tak jasně. Pomalu jsem oči zavřel a polibky s užíval. Chtěl jsem ho obejmout ale mé ruce se dotkly mě. Vyděšeně jsem vytřeštil oči a posunul se stranou.
"Co se děje?" zeptal se mě. Já brečel jak nikdy...zamiloval jsem se do ducha...jak se někdo může proboha zamilovat do ducha.
"Ty...ty se mě dotýkáš...já tvoje dotyky cítím...ale já...nemůžu! Nemůžu se tě dotknout...přivonět si k tobě, obejmout ně...nic! Prostě nic!" zakřičel jsem a ještě víc jsem se rozbrečel. Max mě objal a znovu políbil.
„Počkám tam na tebe,“ usmál se.
„Ne!“ vykřikl jsem rozhodně, „až zmizíš, půjdu za tebou.“
„Nemůžeš si vzít život kvůli mně.“
„To víš že můžu,“ zasmál jsem se a lehl si na postel. Max zamnou. Byl to náš poslední večer, chtěl jsem alespoň usnout vedle něj. Vlastně jsem nechtěl usnout ale tenhle den byl náročný víc jak dost a já své únavě podlehl.

Ráno mě probudil celkem naštvaný hlas. Zdřejmně byl mé matky. Pomalu jsem rozlepil oči a když jsem viděl, že Max spí vedle mě, byl jsem štěstím bez sebe. Tak nakonec se duchem nestal.
Pohladil jsem ho po jeho vlasech. Byly hebké, tak krásně hebké… Probudil se. Nechápavě na mě koukl a hned se usmál.
Štěstím bez sebe jsem ho políbil a nereagoval jsem na to, že ve dveřích stojí moje rozzlobená matka. Poté jsem slyšel už jen bouchnutí dveří. Asi ji to přestalo bavit.
„Asi mě teď vyženou. Měli semnou velky plány ale když teď zjistili, že jsem na kluky, nemůžou semnou dělat nic,“ zasmál jsem se.
„Můžeš bydlet semnou.“
„Ty máš byt?“
„Jo, mě už je osmnáct,“ zasmál se. Tak mu už je osmnáct…
„Tak dobře, pokud t to nebude vadit.“
„Vůbec ne,“ zazubil se, „jak to, že jsem se nezměnil v ducha?“
„Podle té definice, která říkala něco o tom, že jsi byl zakletý pro necitlivost, jsem tě vysvobodil tím, že jsem ti předal kousek své lásky k tobě,“ usmál jsem se.
Max na mě zůstal hledět. Asi jsem na to fakt kápl.

Ještě ten den, jsem se odstěhoval k Maxovi. Rodiče mi ještě přivezli některé věci, které se mi už do toho autobusu nevešly.
Budu ještě muset dodělat školu, budu si muset najít nějakou brigádu, abych Maxovi trochu pomohl. Ale to nevadí. Já si lepší život než s ním představit nedokážu…ijhůkl
Na začátek

Déšť. Stále a stále prší. Dešťové kapky dopadají na tváře procházejících a tříští se o chodník. Proč? Proč stále prší?
Stromy postupně ztrácejí svou svěží zeleň. Květiny z nedostatku slunce a přebytku vody hnijí. Už ani rýži se tu nedaří.
Lidé se dennodenně brodí centimetry hlubokými kalužemi. Jediné boty, které se tu nosí, jsou gumové holínky. Zvířata se už dávno přestěhovala do sympatičtějších krajin.
Z kdysi úrodného státu se stala vodnatá pustina.
Proč? Proč tomu tak je? Kdo to zavinil?
Byli to oni. To oni si rozhněvali vládce deště. Kvůli nim už ono slunečné žezlo na nebi nezáří. Je to jejich vina. Vina Sedmi pánů. Vina Sedmi mágů. Vina vládců této země.
„Ách,“ dívka si protřela oči „To už je ráno?“. „Mňau,“ ozvalo se vedle ní. O ruku se jí otřelo měkké, nepoddajné, chlupaté tělíčko. Dívka vzala kočku do náruče „Já vím, Aki. Měla bych už vstávat. Jinak bude v obchodě zase všechno vyprodané.“. S těmito slovy vstala, položila kočku a vyšla ze svého pokoje.
„Jednu uzenou rybu, prosím.“. Prodavač středního věku se na ni usmál „Máš štěstí, Izumi. Tohle je poslední.“. Izumi se přísným okem podívala na rybu. Povzdychla si. Kde jsou ty časy, kdy si mohly dovolit rybu dlouhou půl metru?
„Aki! Jsem doma!“. „Mňau,“. „Bude ryba! Uzená!“. „Mňau!“.
„Ááá!“ zívla dívka „To byla bašta.“. „Mňau.“. Izumi se zaposlouchala do zvuků v domě. Všude je takové ticho. Jen ty otravné dešťové kapky dopadají na střechu. Jinak je všude klid…a ticho. Strašidelné ticho.
Najednou se ozvalo zabouchání na dveře. Izumi sebou trhla. Kdo to může být? Vždyť sem přece nikdo nechodí! Pomalu vstala ze židle a malými kroky přešla ke dveřím. Opatrně zmáčkla kliku…
To, co uviděla ve dveřích, ji vyděsilo. Tři lidé v olivově zelených pláštích s vyšitými hvězdičkami. Tváře měli schované ve stínu kapucí. Strážci. Muž uprostřed si stoupl před své společníky „Půjdete s námi, Tairiku Izumi.“.
Izumi kráčela dlouhou, mramorem dlážděnou, chodbou. Z každé strany vedle ní, šel „Strážce“ v zeleném plášti. Poslední, třetí Strážce, si to vykračoval před nimi. Izumi měla velký strach. Má být snad další obětí?
Najednou Strážci zabočili do velkých, dvoukřídlých dveří. Izumi táhly s sebou.
„Tairiku Izumi, jsme rádi, že jste přišla dobrovolně.“. Strážci vedle Izumi poklekli. Teď už bylo jasné, co je tohle za místo.
Tohle…tohle je Hrad Elementů, sídlo Sedmi Mágů. A tihle staří dědci…to jsou…to jsou… Izumi si je rychle v duchu přepočítala. Pět…šest…sedm. Je jich sedm. Není tedy pochyb. Tohle je Sedm Pánů. Tohle jsou ti obávaní vládci této země.
„Co po mě chcete?!“ vykřikla s panikou Izumi. Srdce jí začal zalévat strach. Neklid jí tančil tělem jako hejno znepokojených vrabců. Jeden z Mágů se usmál „Je to pro vás velká pocta, Izumi-san. Byla jste vybrána mezi Strážce.“.
Izumi stála jako solný sloup. Strážce? A ona?
Strážci. Tajemné postavy stojící na pozadí katastrof. Temné ruky vykonávající tresty jménem Sedmi Pánů. Lidé, kteří už dávno ztratili svou lidskost. A ona má být jednou z nich?!
„Do jejich řad vstoupíte s následujícím úplňkem…“. Najednou Izumi vztyčila hlavu a přerušila Mágův monolog „Odmítám.“. Všichni v místnosti ztichly. Ve vzduchu se nesl jen zvuk kapek dopadávajících na střechu. Neklid byl tak hustý, že se skoro nedalo dýchat.
Jeden z Mágů si s trhnutím stoupl „Jak se opovažuješ?!“. Muž, který sdělil Izumi onu děsivou novinu, ho pokynem ruky umlčel. Upřel na Izumi své kruté oči „Odmítáš? Ty odmítáš tuto poctu? Víš vůbec, co se stane, když budoucí strážce odmítne své poselství?“. Izumi polkla. Příště musí nejdřív myslet a až potom mluvit.
Mág přešel k Izumi a pozvedl jí bradu „Strážce, kteří se vzbouří, čeká ten nejhorší trest. Trest horší než smrt.“. Pustil Izuminu bradu a odebral se zpátky ke svému místu „Můžete jít, Tairiku Izumi. A nebo spíš - Strážce Tairiku.“. Izumi se obrátila k východu. Najednou si na něco vzpomněla. Otočila se a vyhrkla „Pane, můžu si s sebou vzít svoji kočku? Vyrůstaly jsme spolu. Je to poslední rodina, kterou mám.“. Mág pokynul rukou na znamení souhlasu. Izumi si oddechla. Aspoň nějaká dobrá zpráva.
„Tohle bude tvůj pokoj. Oblečení máš támhle ve skříni. Povinnosti ti začnou až po vstoupení do našich řad…“. Izumi pouštěla všechny informace jedním uchem tam a druhým zase ven. Mozek jí začal vypovídat činnost. Jak? Jak je to možný? Proč musí sloužit ubohým, starým, ignorantským dědkům – dešťofilům?! Ach jo. Proč zrovna ona?
„Tairiku-san, posloucháte mě vůbec?“. „Ale jo, jo. Jasně.“. Izumi si povzdychla. Tímto jí začíná nový život.

Černí motýli. Krásní, elegantní černí motýli. Poletují všude okolo. A…a támhle… „Mami! Tati! Tady jsem!“. Oni ji ale nevnímali. Obešli ji, jako by byla vzduch. „Mami! Tati!“. „Jsi tu zbytečná, Izumi.“.
„Áááá!“ Izumi se vzbudila a s trhnutím si sedla na postel. „Áááá!“ ozvalo se vedle ní ještě jiné, hlubší zaječení. Izumi se s trhnutím podívala na původce toho zvuku. Zelený plášť, tvář skrytá v kapuci… „Áááá!“. „Sakra, ticho! Tady se nedá spát!“. Postava v plášti zabouchala na stěnu „Omlouvám se, Macuri-senpai. Už se to nestane.“. „No, jen aby!“.
Zahalenec si sedl na druhou postel a sundal si kapuci „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Netušil jsem, že je tu další nováček.“. Izumi se překvapeně dívala na tvář Strážce. Je tak mladý. A tak hezký.
V mírně opáleném obličeji mu svítili dvě inteligentní fialové oči. Vlasy měl hnědé, sčesané dopředu. Izumi se mírně začervenala. Takový fešák jen metr a půl od ní.
Kluk si sundal plášť a lehl si do postele. Izumi ještě minutu trvalo, než jí to docvaklo „Co to děláš?!“. Kluk si se zívnutím sednul „Jdu spát, jestli sis nevšimla. Tohle je totiž i můj pokoj.“. S těmito slovy se otočil na druhý bok a už od něho nebyla slyšet ani slabika.

„Nováčku? Hej, nováčku!“. Izumi se zavrtěla. Co jí zase chtějí? „Nováčku, tak sakra, vzbuď se!“. Izumi zamrkala, protřela si oči a sedla si. Rozzuřeně se podívala na člověka, který ji právě tak neurvalým způsobem vzbudil. Překvapeně vykulila oči. Tohle je…holka?! A…v jejím věku?!
Holka se zašklebila „Tak už jsi konečně vzhůru!“ otočila se na patě „Měla by si vstát. Budíček byl už před deseti minutami.“. Izumi se zašklebila „Taky tě ráda poznávám.“.
Holka se zastavila a zkoumavým pohledem si Izumi prohlédla „Ty musíš mít ale odvahu, takhle se mnou mluvit. A nebo si prostě příliš hloupá na to, aby ses bála.“. Najednou se jí ale koutky úst roztáhly do úsměvu „Ale seš mi sympatická.“ spiklenecky na Izumi mrkla „Já jsem Sururan. Pro tebe ale Sururan-senpai.“. SENPAI??!! Sururan se usmála a nechal tam vykulenou Izumi jen tak stát.

Oběd. Úplně normální oběd. Jenže, se Strážci není ani ten oběd normální. „Co tu ještě okouníš?! Běž už si sednout!“. Izumi se naštvaně podívala na kuchařku. Nejradši by jí do tváře vmetla pěkně ostré urážky, ale z důvodu svého „nováčkovství“ se radši držela zpátky. Uraženě se otočila a šla si najít volný stůl.
Prudký pohyb. Zvuk padajícího tácu a tříštícího se nádobí. Nedobře udělané nudle vylétly do vzduchu a přistáli na neumytých dlaždicích. Nakládaná zelenina se rozprskla všude kolem. Izumi vykulila oči na spoušť před sebou. Vedle ní stál ten, kdo celý ten zmatek způsobil. Bystré, inteligentní fialové oči a hnědé vlasy. Kluk od ní z pokoje.
„Hele?! Co si myslíš, že děláš?!“. Všichni v jídelně v tu chvíli ztichli. Izumi byla strašně naštvaná. Jak si vůbec mohl dovolit do ní vrazit? Co teď jako má jíst? Kluk si jí však ani nevšiml a pokračoval vlastní cestou. Izumi měla co dělat, aby se za ním nerozeběhla.
Naštvaně zvedla ze země tác se zbytky nudlí a odporoučela se k nejbližšímu stolu. „Hej, ty! Pojď si sednout za námi!“. Izumi překvapeně vzhlédla. Sururan?
Znovu celá jídelna ztichla. Izumi všeobecné ticho ignorovala a šla si sednout za Sururan a její partou. Rozmrzele šťouchla do nudlí na podnose.
„Sururan-senpai,“ Izumi zvědavě zamrkala „Kdo to je?“. Sururan vzhlédla a podívala se směrem, na který Izumi poukázala. Na kluka s fialovýma očima. Rozmrzele si povzdechla „Na toho se ani nedívej. Je to génius své generace.“. „Hmm?“. Sururan si odfrkla „Daiji, jeden z nejlepších.“. „Hmm.“. Izumi se hlavou proháněli myšlenky jako hejno pestrobarevných motýlů. Co je ten Daiji vlastně zač?

Izumi se válela po posteli. Nechávala myšlenkám volný průběh. Až příliš věcí jí bylo nejasných. Na spoustu věcí nenalézala odpověď. „Izumi?“.
Izumi sebou trhla. U postele stál Daiji. Přešlapoval z nohy na nohu, nervózně si mnul prsty „No, víš. Promiň.“. Izumi překvapeně zamrkala. On se jí omluvil? Nakonec se usmála „To je v pohodě. Stejně ty nudle za moc nestály.“. Daiji se překvapeně usmál „Tak to sem rád. Teda, nejsem rád, že ty nudle za moc nestály. Jsem rád za to, že ty nudle ti…nevadí…tác…nestály.“ začal koktat. Izumi se zašklebila „Přestaň koktat. Omluva se přijímá.“. Daiji se usmál „Mimochodem, jmenuji se Daiji.“. „Já jsem Izumi.“. „Mňau!“. „A tohle je Aki.“.
„A nyní bych vám chtěl představit lidi, kterým se dostalo té pocty vstoupit do řad Strážců.“. Seznam jmen nebyl moc dlouhý, ale Izumi ta chvíle připadala jako celá věčnost. „Tairiku Izumi, Strážce Tairiku!“. V tu chvíli poprvé oblékla ten osudný zelený plášť. Teď už není cesty zpět. Ale…vždyť přece nemusí být jen chladnokrevným vrahem, který na slovo poslouchá Sedm Mágů. Může být prvním Strážcem – ochráncem lidu. Ano. Ona lidi nebude zabíjet, nebude je mučit. Bude je chránit a bránit. Ať nastane cokoliv, ona bude připravena bojovat. Za přátelství, za lásku, za lid.
Na začátek

Zdálo se mi, jednoho zimního večera o dívce. V mém snu jsem ji viděl sedět u krbu, v kterém plápolal zlatavý oheň. Místnost byla tmavá a temná, jediné světlo vycházelo z onoho krbu. V krbu praskala březová polínka. Světlo z ohně jí ozářilo tvář, tehdy jsem měl možnost té dívce pohlédnout to tváře.
Dívka se do ohně dívala svýma velkýma, modrýma očima, které připomínaly letní oblohu. Vlasy, její vlasy byly dlouhé a kudrnaté, barvou připomínaly ebenové dřevo. Chtěl jsem se těch nádherných vlasů dotknout, ale nemohl jsem, moje nohy v tu chvíli zdřevěněly a já nevěděl, co dál. Děvče stále sedělo u krbu a ohřívalo si svoje ruce. Byli bílé, jako ten nejčerstvější sníh.
Dívka nejspíše nebyla moc bohatá, měla na sobě dlouhý, potrhaný kabát, který jí zakrýval jenom malou část těla. Zelený, vlněný svetr, který byl též špinavý. Dlouhé černé kalhoty, které vypadaly nejčistěji.
Nejvíce mě však zaujal její náhrdelník, byla to šňůra s kůže, na které byl zavěšen zelený čtyřlístek.
Než jsem však stihl cokoli udělat, jistá bílá mlha mě vytrhla z toho pokoje, vytrhla mě z toho města. Ocitl jsem se rázem u brány, které vedla pryč ze světa snů. Dlouho jsem se otáčel, jestli nevidím dívku. Ta však nikde nebyla. Rozhodl jsem se tedy projít.
Když jsem otevřel oči a posadil se na svou postel, rozhlédl jsem se po svém smutném pokoji, něco, nebo spíše, někdo tam chyběl. Zamiloval jsem se do té dívky ze snu, zamiloval jsem se do jejích očí.
Ptám se tedy v duchu sám sebe: Setkám se s ní ještě někdy?

Den uběhl jako voda a opět nastal večer. Seděl jsem na své posteli. Ulehl jsem tedy na svůj polštář a zavřel unavené oči. Byl jsem již unaven a tak jsem se rázem ocitl před branami do říše snů. S kamennou tváří jsem prošel bránou. Ocitl jsem se na okraji jakéhosi lesa. Nevěděl jsem, zdali mám do onoho lesa vstoupit. Tajemná síla mě však zlákala a já do něj vstoupil. Chvíli jsem kráčel po pěšině, kterou vydupala lesní zvěř. Pěšina se klikatila a dále mířila do hlouby lesa.
Po chvíli jsem došel na palouk, do kterého pronikaly sluneční paprsky. Když jsem pohlédl na zem, kolem mých nohou se linula hustá mlha. Opět jsem napřímil hlavu a pohlédl na kámen, na kterém seděla dívka. Byla to ona, ta dívka z předešlého snu. Byl jsem celým svým srdcem šťastný, že dívku vidím.
Pomalým krokem jsem se k ní blížil. Šlápl jsem na větev, která pod náporem mé váhy hlasitě praskla. Dívka se zřejmě vylekala, vstala z kamene a rozeběhla se směrem hlouběji do lesa. Její postava mizela v černém lese. Běžel jsem tedy za ní, tím směrem, kterým běžela ona.
Les kolem mě čím dál více houstl, moje nohy těžkly. Lapal jsem více po dechu. Dívka stále běžela, občas se ohlédla a zasmála se. Cítil jsem se vyčerpaný, ale běžel jsem stále dál.
Dívka se konečně zastavila, skoro až na samém konci lesa. Doběhl jsem ji a vyčerpaně se opřel o mohutný strom vedle mě. Dívka na mě pohlédla, nic neříkala, jenom mlčky pozorovala mé lapání po dechu.
„Kdo jsi?“Zeptala se mě svým pronikavým hlasem. Chtěl jsem promluvit, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Přistoupila ke mně a přiložila mi svoje prsty k ústům. Když opět prsty sklonila, můj dech se zklidnil.
„Už je čas…“ řekla z ničeho nic. Z nenadání přitiskla svoje rty k mým. Měla je studené, ale byli opravdu sladké. Přál jsem si, aby ten pocit trval věčně. Ona se však najednou odtrhla. Slyšel jsem, jakýsi zpěv.
„Pospěš si…“dodala a proměnila se v mlhu. Opět se stalo to, co v minulém snu. Tajemná síla mě dopravila zpátky k branám snů. Stál jsem tam a čekal na ni, myslel jsem, že se ukáže, ale neukázala. Opět mě zradila a zanechala mě v pochmurných myšlenkách. Vstoupil jsem do brány a prošel jí. Svět snů se opět rozplynul v mlhu.
Otevřel jsem oči a podíval se do mého smutného pokoje, něco, nebo spíš někdo tam chyběl. Nyní… už navždycky.
Opět se mi zdávalo o věcech, ale už se mi nikdy nezdálo o ní, o dívce, která mě jako první okouzlila a zanechala v mém srdci zmatek.
Ona jako jediná zůstane… mou dívkou… z mého snu…
Na začátek

Noc byla klidná a tichá, než ji přerušil výstřel a zvuk tříštícího se skla. "Šéfe, co se stalo?!" křičel jeden muž v černém obleku, když dusal po schodech do druhého patra rozlehlé budovy. Ve chvíli kdy vtrhl do kanceláře, uviděl svého šéfa ležet na stole s prázdným výrazem. Byl mrtvý a za ním byla velká díra v okně. "Najděte ho!! Nemůže být daleko!!" pořvával jiný muž na ostatní. V temnotě hustého křoví se pohnul stín a přeběhl rychle k nedalekému stromu, kde se ukryl v jeho koruně. "Něco podezřelého?" zeptal se jeden muž druhého a zastavili se pod stromem. "Vůbec nic." Odpověděl ten druhý. "Jděte zkontrolovat jižní zahradu!!" vyštěkl na ně další. Já jsem se nahoře jen ušklíbl. 'Vy už svoji další výplatu neuvidíte.' Rychle, dokud byl vzduch čistý, jsem zamířil za nejbližší roh budovy.
Jenže ouha, málem jsem za ním vrazil do jednoho týpka. Oba nás to překvapilo, jenže než stačil vytáhnout svoji pistoli, padl na zem mrtev. Jsem prostě rychlejší střelec. "Slyšeli jste to?!" Moje pozice byla prozrazena. 'Kruci.' Dal jsem se do běhu, za mnou se objevila hrstka lidí a nebyla z mojí návštěvy nadšená. Pálili po mně z kulometu a mně nezbylo nic jiného, než jak opice poskakovat a uhýbat, dokud jsem nenašel úkryt za stromem. 'Uf.' Lehl jsem si na zem a zhodnotil situaci. 'Bezva, 10 lidí, tři s kulomety, zbytek normální pistole. Já, 2x Taurus, několik škrábanců a děr v kabátě. OK, je načase to pěkně rozžhavit.' Já miluji ten svůj ďábelský úšklebek. Muži se přeskupili a dva se ke mně opatrně přiblížili.
Nemám ve zvyku dávat někomu příliš velké šance, taky je nedávám. Ty dva jsem zastřelil z koruny stromu, kam jsem vyšplhal než se stačili rozmístit. Během dlouhého skoku doprava jsem pak trefil prostřední kulomet, který vybouchl a vzal sebou i svého nositele. Zazubil jsem se a utíkal. Začali mě pronásledovat ve větším počtu. Kulky okolo mně lítaly a několik z nich mě zasáhlo, naštěstí nic vážného. Vždy, když mi to situace dovolila, jsem po nich vystřelil a vždycky se trefil do černého, na rozdíl od nich. 'Hele, já jsem sice malý cíl, ale tohle je fakt smutný.' Jsem si pomyslel, když jsem zabil další dva muže zatímco jsem se kryl za stromem. Ještě, že jich tu bylo tolik. 'Co?...?' Ti chlápci vytáhli něco, co vypadalo jako velká roura a střílelo to granáty. "Je čas zmizet!" Jsem přidušeně vykřikl a přidal do kroku.
Okolo mě padaly kusy země a vzduch se naplnil prachem. Konečně jsem doběhl ke stěně a rychle ji přelezl. Ale honička ještě neskončila, možná byla teprve na začátku. První dva muže, kteří na mě čekali za zdí, jsem prostě uzemnil pěstí a na zbývajícího jsem hodil popelnici, ze které jsem vytáhl předem připravený moto-skate. Což je obdoba normálního skateboardu, jen s tím rozdílem, že na zadní části je zabudovaný motor, který lze ovládat pomocí tlaku. Taky jsem na to pořádně šlápl, protože to nevypadalo, že by mě chtěli nechat jen tak odjet. "Fíha, 5 aut." jsem si pro sebe hvízdl. 'Tohle bude legrace.' a zatočil jsem do úzké uličky. První řidič musel být idiot, jelikož mě následoval. O ostatních to bohužel neplatilo. 'Jeden KO. Čtyři zbývají.' Zabočil jsem do parku a začal kličkovat mezi stromy. Když jsem se ohlédnul, abych zjistil jak jsou daleko za mnou, vyjelo jedno auto na mě z levé strany.
Zařval jsem a v poslední chvíli jsem auto tak tak přeskočil. To narazilo do stromu a ve stejném okamžiku explodovalo. Jedno auto to částečně zachytilo, bohužel se posádce nic nestalo a spolu s ostatními pokračovala v honičce. "To bylo těsný." ohlédl jsem se na ně, pořád se jim to nechtělo vzdát. "Už mi začínají lézt na nervy." zamumlal jsem si a vyjel z parku. Nejspíš jim došlo, že mě jen tak nedohoní a začali střílet. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez odpovědi a prostřelil prvnímu automobilu přední pneumatiky. Jenže štěstí bylo tentokrát na jejich straně a tak do něj nikdo nenarazil. 'Achjo,...' Jsem si povzdechl, jenže nebylo čas na smutnění. Neboť jsem zaslechl hlasité troubení klaksonu, podíval jsem se před sebe se a málem dostal infarkt. Z ulice po levé straně vyjel obrovský kamión a já mířil přímo na něj. "Do prkýnka..." Nebylo času na nadávání, vyskočil jsem jak nejvýš jsem mohl a nosem jsem skoro odřel střechu kamiónu.
Brzdy skřípaly, lidé ječeli jak umírali v plamenech nebo pod tíhou převráceného kamionu. Já jsem k nim naštěstí nepatřil, ale moc mi to na náladě nepřidalo, vždyť mi k tomu mnoho nechybělo. Trošku jsem zpomalil a podíval se na ně. Pouze řidič měl štěstí a přežil, zrovna se plazil od kamiónu co nejdál. Nebylo divu, vždyť byl plný benzínu. "Sakra........ Škoda, že nemám buřty, jsem si mohl udělat krásný táborák." Ještě chvíli bych se díval na oheň jak olizuje vše v dosahu, ale ani zkorumpovaná policie nemůže přehlédnout ohníček velký jako dům. Spěšně jsem vyklidil pole a po několika zatáčkách, přelezených drátěných plotech a sjetých schodech jsem se dostal do dlouhé uličky. Moto-skate jsem vzal do ruky, na jejím konci jsem opatrně vyhlédl a zkontroloval lidu-prázdnost či lidu-plnost. Naštěstí nastala varianta A. Trochu se mi ulevilo, vyběhl jsem a zamířil k velké, drátem oplocené, ploše. Byla to skládka a plot mohl být hranicí mezi dvěma různými světy.
Kde doteď byly chodníky, ulice a slušné domy, tak tady byly odpadky, mrtvá těla v různém stádiu rozkladu (když jste věděli kde hledat) a zase odpadky. Chvíli jsem běžel podél plotu, až jsem konečně našel to pravé místo. Trochu jsem si pohrál s dráty v plotě, a viola, jsem otevřel účelné, byť ne moc módní, dveře. Rychle jsem za sebou zavřel a zamkl. Skládka byla plná hor a kopců odpadu, také krys a další podobné havěti. Cílevědomě jsem zamířil k jednomu takovému kopci s velkým víkem u úpatí. To jsem se skřípáním pantů otevřel a odkryl skrytý tunel. Ovanul mě uleželý smrad, chytl jsem se za nos a skočil dovnitř. Víko se se zavrzáním opět zavřelo. Cesta dolů byla černá jak jen černá může být. Stále rychleji jsem se začal přibližovat ke světlu na konci tunelu. Za světlem mě čekala tvrdá země, čerstvější vzduch, ale hlavně .... byl jsem doma. Vyskočil jsem z dřepu, protáhl se a rozhlédl se kolem sebe. Ulice byly lemovány sem tam lampou a z těch jen několik fungovalo, .....více méně. Nedostatek světla naštěstí vynahradila neonová světla.
Mohu vypadat jako chlapec v trochu větším kabátě, černém tričku a zmačkaných kalhotách, ale už od pohledu je na mně něco děsivého. Není to rozčepýřenými světle šedivými vlasy, ani mým úšklebkem, ale mýma červenýma očima, nebo spíš okem. Na pravé jsem slepý, ale něco na něm je děsivé, tajuplné. Nu což, zkontroloval jsem svoji dvojku pistolí, které nosím v pouzdrech vzadu okolo pasu, a vykročil jsem směrem malé náměstí. Tam na mě již čekal postarší pán v černém obleku, který se opíral o vycházkovou hůl. Sice působil staře, ale v jeho hnědých očích byl pořád oheň života. "Tak jsem zpátky." a zamáváním jsem muže pozdravil. Ten mi odpověděl pokývnutím "Máte to?" Mojí odpovědí byl malý disk, který jsem vytáhl z jedné kapsy kabátu. "Výborně." Disk jsem vyměnil za balík peněz. Lehce jsem se muži uklonil, on se uklonil též a tím jsme ukončili naši schůzku.
Teď už jsem mohl jít domů. Mým domovem byl malý bar jménem Hot Lucy. Vedl jej starý barman a postarší, ale pořád sexy blonďatá tanečnice Lucy. Sedl jsem si k baru. "Jako vždycky, kmete." pokynul jsem barmanovi. "Tady, mrně." a podal mi jablečný džus s brčkem, ozdobený paraplíčkem a plátkem citrónu. Jsem otráveně odpověděl: "Nejsem mrně." a pokračoval v usrkávání džusu. "Nejsem kmet." odpověděl starý barman a pustil se do čištění další sklenice. Sice měl už za sebou pár let práce barmana, ale ani to mu neubrala na jeho svalech. Někdo ke mně přistoupil z pravé strany, instinktivně jsem se ohlédl a málem se zadusil džusem. Neboť jsem svůj pohled zabořil do příliš velkého výstřihu s velkými ňadry. "Teto Lucy...." prskal jsem okolo, "nemůžeš nosit menší výstřih?!?" Jsem se rozčiloval, jenže ona se jen lehce zazubila. Dokonale pobavená mojí reakcí. Úkosem jsem se podíval na kmeta, ten se hihňal a ani se to nesnažil moc zamaskovat. Dnes měla teta na sobě svoje oblíbené dlouhé rudé šaty s dlouhým rozparkem na pravé straně.
Víc jsem se přikrčil a pokračoval v usrkávání džusu. Už od nepaměti se tahle baví na můj účet a já nejsem schopný se tomu nijak postavit. Jak mě jejich chichot dráždil, tak mě i uklidňoval. Šum hovoru pomalu utichl, Lucy se chystala zpívat. Začala mojí nejoblíbenější písničkou, Before the time. Když Lucy skončila publikum odpovědělo potleskem a hvízdáním. Já jsem dopil svůj džus a odešel do druhého patra. Tam na mě čekal můj malý, ale útulný pokojík. Nebylo to žádné V.I.P apartmá, ale cítil jsem se tam doma. Neobsahoval nic víc než menší stolek, židli, postel a středně velkou truhlici na oblečení nebo jinou veteš. Né, že bych měl bůhví kolik majetku, ale občas se takové místečko sem tam hodí.
Uložil jsem do ní, pod falešné víko, menší částku peněz. Zbytek jsem poschovával po kapsách v kabátě. Ten jsem nakonec přehodil přes židli a otevřel malé okno. Obloha byla zakrytá těžkými černými mraky. Ty však nebyly černé kvůli chystající se bouřce, nýbrž od odpadu, smogu, prachu a dalšího bordelu z KyoCity. Moje město je vlastně rozdělené na dvě části, horní část, pro snoby a bohaté lidi, se nazývá KyoCity. Pod ním je DownTokai, různě schátralé město pro lůzu a další odpad společnosti. Původně bylo město jen na horním patře vysokého útesu, ale jak se rozšiřovalo, začalo se stavět i pod útesem. Avšak po pár desetiletí se z dolního města stalo hnízdo zločinu a domov pro pochybné nebo nevítané existence. Například mě, žoldáka. Dost mě ta práce baví, vzrušení, které mě provází celou mojí misí, mi pomáhá uvědomovat si vlastní existenci. Jako bych o ní měl v příštím okamžiku přijít. Zatřásl jsem hlavou, přivřel okno a lehl si do postele. Nezapomněl jsem však položit jednu pistoli mezi postel a stěnu, druhou jsem ukryl pod polštář. Jeden nemůže být nikdy dost opatrný.

Obraz se zastaví a *Boom*, jsem se náhle zjevil jako chibík. "Ahojky, lidi. Jak se vám líbilo moje první dobrodružství?" Usmíval jsem se od ucha k uchu. "Yuiiii...." Cosi zakňučelo po mé pravé straně. Bylo to stvoření podobné králíkovi, protože to mělo dlouhé úzké uši, také lišce, kvůli tvaru hlavy a pak něčemu humanoidnímu s delší hustou béžovou hřívou okolo krku. Pohladil jsem to stvoření samičího pohlaví po hlavě. "Nebuď smutná, v další kapitole zazáříš zase ty." Uklidnil jsem ji a ona mi odpověděla veselým zvukem. "Dobře takže...." Už, už jsem se chystal to tu ukončit, když se před kamerou objevila teta Lucy. "Hej a co já?! Já nedostala žádný pořádný prostor." Se rozčilovala a patřičně potřásávala poprsím.
Začal jsem panikařit. "Co blbneš, tohle je 13+ seriál. A kolikrát ti mám říkat ať nenosíš tak velký výstřih!!" a snažil jsem se tetu dostat co nejdál od kamery. Sice mě to stálo značné úsilí, ale nakonec se povedlo. "Tak, a než se úplně rozloučíme, malá otázečka na konec. Do you read English?!" Do široka jsem se usmál. "Yuiiii." A obrazovka zčernala.

Vysvětlivky:
OFFF - Original FanFic File .... XD (alias něco jako OVA/OAV)
Poslední otázka "Do you read English?" poukazuje na pokračování děje, což je myslím jasné i tak . Fanfikce je psána v angličtině a nemám v úmyslu ji překládat do češtiny. Neboť mám pocit, že v angličtině to všechno vyznívá tak nějak líp (a nebo jsem na tu češtinu fakt ..... XD). No tak či onak, pokud se tohle někomu zalíbilo může sledovat další osudy mladého žoldáka na http://ebachan.deviantart.com/gallery/#Fanfic-Dog-Soldier . Opět upozorňuji, že je to v angličtině, tak se mě neptejte proč to nepíšu v češtině Navíc česky by mi to na dA nikdo nečetl XD.
Suma sumárum se jedná o upravenou a lehce zkrácenou verzi první kapitoly, hlavní prvky jsou ale zahrnuty a vynechány jen nějaké rozhovory. Jo a hrdina není bezejmenný, jen se mi sem nepovedlo jeho jméno zahrnout , pokud ho chcete znát, víte již kde hledat.
Na začátek

…Trůnní sál na hradě Smrti v říši mrtvých byl chladným a studeným místem. Všudy přítomnou tmu v něm rozhánělo jen pár pochodní a ohnivých košů rozmístěných v okolí majestátního trůnu. Jeho základ tvořili kosti, opěradla rukou potom lebky lidí, trpaslíků, elfů a na vrcholu opěrky zad byla dračí lebka. Z tohoto trůnu pak Smrt vládla své říši.
„Už to dělat nebudu, matko. Nebudu tvou loutkou ve tvém soupeření o moc s tvojí sestrou,“ křičel Kamir a zuřil. Jeho podoba nyní nepřipomínala ani trochu lidskou. Byl monstrem s ohromným tělem, pět metrů vysokým, podobajícím se kostře ještěra stojícího na zadních nohou s dlouhým ostnatým ocasem.
Smrt v klidu seděla na trůnu a poslouchala stížnosti svého prvorozeného syna. Její levou polovinu těla osvětlovaly pochodně, zatím co tu pravou zahalovala tma a vypadalo to, jako kdyby s ní byla srostlá. Smrt měla dlouhé černé vlasy sahající jí až po pás a štíhlé tělo se sametově hebkou kůži oděné v průhledných saténových šatech temně modré barvy. Náhrdelník, prsteny a náušnice s černými drahokami její nebeskou krásu jen podtrhovaly. Pohled jejího černého oka však mrazil v zádech a pohlcoval veškerý život kolem ní.
Najednou vládkyně říše mrtvých vstala z křesla a přistoupila ke svému synovi. Pár metrů od obrovského ještěra zastavila a teprve teď se tma kolem její pravé poloviny těla ztratila a světlo odhalilo seschlou, odpudivou a děsivou část mrtvoly. Na lebce téměř bez masa se drželo jen pár vlasů, prázdný oční důlek a hnilobný zbytek těla, na kterém byly už jen cáry šatů tvořili děsivý kontrast s překrásnou polovinou. Podívala se na své dítě oběma očima a pak celý trůnní sál naplnila její zloba. Všichni obyvatelé říše mrtvých pocítili hněv panovnice. Země se začala otřásat a ze stropu ohromné jeskyně, hluboko pod povrchem světa, ve které se rozkládala říše mrtvých, se odlomilo několik krápníků, které dopadaly mezi bezbranné duše.
„Ty mi patříš!“ Rozléhal se trůnním sálem hlas Smrti. Potom vládkyně říše mrtvých pozvedla svou mrtvolnou ruku a ukázala jí na svého syna. Temnota, doposud v podobě černých drahokamů na špercích Smrti, vyrazila proti ohromnému ještěrovi.
Kamir marně zápasil s temnotou. I když jí ve světě živých poroučel, tady v říši mrtvých nad ní neměl žádnou kontrolu. Za chvíli byl spoután a přinucen pokleknout před svou matkou.
„Neboj se, nezničím tě. Na to jsi až příliš dobrým služebníkem,“ řekla Smrt, naklonila se a potom, co se na chvíli zahleděla do Kamirových prázdných očních důlků ho políbila na čelo. S jejím polibkem mu pak z hlavy zmizely veškeré vzpomínky...

Ain využil příležitosti, vyskočil na nohy a rozeběhl se k meči. Přitom si dával pozor, aby nebyl chycen žádným chapadlem temnoty, která si už zase začala dělat, co chtěla. Jakmile měl Ain Ratzula opět pevně v rukou, podíval se na svého protivníka, jenž byl očividně duchem mimo, pak pohlédl na ostatky nemrtvých válečníků kolem sebe a zavelel: „Povstaňte! Povstaňte, válečníci Života!“ Okolí Aina naplnilo zelené světlo a jen svůj příkaz dořekl, ze země vyrazily tenké úponky, které se začaly omotávat okolo kosterních ostatků. Jakmile rostlina pokryla celou kostru, přinutila změť kostí vstát, chopit se zbraně a pomalými šouravými kroky vyrazit ke Kamirovi. Nejprve se zvedlo ze země jen pár koster, ale pak se k nim přidávalo stále víc a víc, dokud jich nebylo několik stovek. Ain věděl, že nemohou Poslovi Smrti nijak ublížit, ale o to mu ani nešlo. Potřeboval Kamira zaměstnat jen natolik, aby mu zasadil smrtelnou ránu.
Chvíli plán Nositeli Života vycházel. Kamir byl stále duchem mimo a temnota bez kontroly pohlcovala život rostlin, které ovládaly kostry. Ain nezaváhal, rozeběhl se ke Kamirovi zezadu, meč připravený mu zabodnout do těla.
Přesně v okamžik, kdy bylo Ratzulovo ostří jen pár palců od cíle, se Kamir vzpamatoval. Temnota se stáhla a Kamirova tvář bez emocí teď vypadala otřeseně, šokovaně, ale hlavně vztekle. Po dlouhé době si zas konečně uvědomil sám sebe. Zařval zlostí a s výkřikem, který drásal uši i duši zároveň, uvolnil veškerou svojí sílu.
S Ainem moc nejsilnějšího Posla Smrti mrštila zpátky mezi ostatky nemrtvých, zároveň proměnila všechny kostry ovládané úponky v prach. Potom se Kamir chytil za hlavu, ve které mu příval vzpomínek z minulých životů způsoboval trýznivá muka. Avšak v jediném krátkém okamžiku příčetnosti se podíval na Aina a dal příkaz temnotě, zabít! Černý plášť se opět změnil v dým, který vyrazil k Nositeli Života, omotal se okolo něj a vysál z něj veškerý život. Když se temnota vrátila ke Kamirovi, zanechala Ainovo tělo křídově bílé a zbavené veškerého života.
Když bylo po boji, objevil se na Drasarských pláních další Posel Smrti. Dercias byl druhým nejstarším potomkem Smrti, naprosto oddaným vládkyni říše mrtvých. Letmo přelétl pohledem po moři mrtvých těl a pak vykročil přímo ke svému staršímu bratrovi.
„Jak mi to jen mohla udělat?!“ říkal nahlas sám sobě Kamir a vůbec nepostřehl blížícího se sourozence.
Dercias byl oděný v drahém šatu z hedvábí. Měl už silně prošedivělé vlasy a bylo mu něco přes padesát let. To však pro žádného Posla Smrti nic neznamenalo. Žili skoro jako obyčejní smrtelníci, narodili se a poté zemřeli. Narozdíl od obyčejných lidí pobili v říši mrtvých jen tak dlouho, dokud je Smrt neposlala zpátky na svět. Každý Posel Smrti pak vládl mocí přivolat na svět temnotu, kterou maskoval do podoby sebou zvoleného předmětu. Pro Kamira to byl černý plášť, u Derciase zas hůl, o kterou se opíral.
Když Dercias došel na vzdálenost několika málo metrů, rozkázal temnotě, aby napadla Kamira. Nic se však nestalo. V duchu zuřil. Tolik toužil nastoupit na bratrovo místo, ale věděl, že mocí se mu nikdy nevyrovná. A tak jen tasil dýku schovanou za pase a vykročil ke Kamirovi.
„Dercie,…“ stačil Kamir pouze vyslovit bratrovo jméno, když mu dýka probodla srdce.
„Matka tě chce vidět, bratře,“ zašeptal Dercias Kamirovi do ucha a počkal si, dokud se jeho duše neodebrala zpátky do říše mrtvých ke Smrti.

Na začátek

Šli jste někdy prázdnou ulicí a popadlo vás při tom podivné tísno, nejistota?
Probudila jsem se a venku panovalo podivné ticho. Tím však jsem se nikterak moc nezabývala, to souviselo také s tím, že jsem se také nevyptávala. Nikdy jsem nechtěla být vlezlá. Každý má starostí dost a ještě by měl vartovat do starostí někoho jiného? Každopádně nechce, aby ho někdo otravoval, když bude chtít, svěří se sám.
Oblékla jsem se, vyčistila jsem si zuby a nasnídala se. Jako každý všední den jsem zamířila do školy. Šla jsem na tramvaj, ale cestou jsem nikoho nepotkala, ani tu paní s malým pudlíkem, kterého každý ráno venčí ve stejnou dobu, a který ji táhne do každého křoví a vyválí se úplně ve všem. Nepotkala jsem, ani toho postaršího muže z našeho baráku, který si každé ráno chodí zaběhat.
Čekala jsem na tramvaj, ale ta nepřijela. Magnetická tabule ukazovala, že má přijet za minutu, ale to samé ukazovala i po dalších pěti minutách. Ani na zastávce kromě mě nikdo nebyl, jakoby všichni věděli, co se děje. Znáte to, když cítíte, že se něco zlověstného děje, ale nevíte co? Tento pocit mě dusil. Čekání na tramvaj jsem vzdala a šla jsem rovnou na zastávku autobusu.
Kromě toho rozčilujícího pocitu se mnou teď cloumal vztek. Díky úžasné pražské dopravě zase přijdu do školy pozdě a ubydou mi procenta na vízo. Ještě, že máme první hodinu dost pohodového profesora.
Došla jsem na zastávku autobusu. Vztek ze mě naprosto vymizel, udusil ho ten stísněný pocit, co mě teď naplnil až po okraj. Pořád jsem nepotkala jedinou osobu. Po silnici neprojelo, ani kolo. Se zděšením jsem se rozhlédla kolem. Všechny stánky byli zavřené i ten veitnamský s ovocem.
„No páni, nečekal bych, že tu vůbec někoho potkám a zvláště někoho, kdo stojí tak pevně na zemi jako tenkrát, a kdo je tak pěkný,“ ozvalo se mi u pravého ucha.
Otočila jsem se tím směrem, ale nikoho jsem neviděla.
„Huhu, tady, tady nahoře.“
Zvedla jsem hlavu a konečně jsem ho uviděla. Usmíval se na mě postarší muž s už prošedivělými vlasy, drobnými rty a velkým plochým nosem. Co však na něm bylo dech beroucí, nebyl vzhled, ale to, že levitoval, plul ve vzduchu nad mou hlavou. Překvapeně jsem na něho vytřeštila oči.
„Proč byste tu nikoho neměl potkat? Kdy tenkrát a jak to, že tu levitujete?“ vypálila jsem na něj spoustu otázek.
Muž se chraplavě zasmál. „Levituji, protože jsem měl štěstí, protože nejsem takový hlupák jako ostatní.“
„Jako ostatní? Kdo?“
„No , všichni lidé,“ odpověděl muž prostě, „vznesli se do vzduchu, výš a výš k nebi. Ti bláhoví letěli, jako kdyby je snad jejich hloupost nadnášela. A co ty děvče, tady samo na světě, co uděláš?“
Na začátek

Bez srdce

Netečně jsem sledovala zelenou tabuli před sebou a při tom sem jen občas,zaslechla dvě,tři slova z dlouhých vět,které nám říkala třídní…..

Pravým uchem jsem lehce zachytila kroky které zřejmě mířily do kanceláře ředitelky-jediná místnost za naši třídou.
Už jednou jsem tyhle kroky slyšela asi před pěti měsíci,následovně pak jednoho kluka z deváté třídy vylili ze školy.
Vrátila jsem se snad v čase?
„Slečno Mio,zopakujte prosím to,co jsem právě řekla.“ Třídní učitelce se po tváři rozlil zákeřný úsměv.
Lehce jsem sebou trhla.
„ehmmm mno…ehm…“ zakoktala jsem a pramen mých černých vlasů mi sklouzl do obličeje.
Celou třídou se ozývali výbuchy smíchu a lehké špitání ze zadních lavic.
Ne,určitě jsem se nevrátila v čase…Před pěti měsíci se tohle nestalo…
Obličej jsem si přikryla ledovými dlaněmi.Malou mezerou mezi prsty jsem sledovala reakci paní učitelky.
Jsem v háji. Nemá cenu doufat že nebudu po škole.Jediné co má teď smysl je modlit se,ať mám jen jednu hodinu po škole.
„A jestli pak aspoň víte,co teď bude následovat?“Třídní na mě upřela svůj zákeřný pohled.
„trest?“ zeptala jsem se opatrně.
„ano,správně.A jakýpak trest?víte to?“
„Budu po škole?“
„Taky správně a to jsem si myslela že jste úplně dutá….Máte 3hodiny po škole!“
Vykulila jsem své smaragdové oči a upřela je na učitelku.
Ta si toho vůbec nevšímala a dál vedla svou nudnou přednášku.
Dnešní odpoledne se vleklo strašně pomalu.Z toho jsem měla tři hodiny navíc kvůli mé nepozornosti.
Když jsem konečně vypadla ze školy,musela jsem ujít tři kilometry domů.
Procházela jsem úzkou a tmavou uličkou.

Najednou se ke mně připojil kluk,asi v mém věku s černými vlasy.
Určitě chodí na naši školu.Má stejnou uniformu. Jak by ne,většina škol má stejnou uniformu jak naše.Začínala mě lehce bolet hlava.“ahoj,“ vypadlo nakonec z neznámého kluka.
Mé jméno je Mitashi.Jak se jmenuješ ty?“
Po tváři se mu vlnil milý úsměv.100%procentně se snažil skamarádit.Ale co?Stejné tady na nové škole nikoho neznám,nebude špatné si tu najít kámoše-pokud je ovšem z naší školy…
„Mia“ jeho milý úsměv jsem mu náležitě vrátila.
Na rameni mi přistál krásný ale neobvyklí motýl. Měl fialovou barvu.Šla jsem pořád dál a při tom nesla motýla na rameni.
Hlava mě začínala bolet čím dál víc.“jsi v pohodě?“zeptal se opatrně Mitashi,jelikož se pravděpodobně bál,že budu kvůli bolesti hlavy protivná.
„jo,v pohodě“ řekla jsem jak nejmileji to šlo a na tváři jsem se snažila vykouzlit milý úsměv.Myslím že se povedlo ho přesvědčit o tom že mi nic není….Už abych byla doma,máma bude sice v práci zase do deseti večer ale to neva.
Na krku jsem ucítila něco slizkého a studeného.“aghhh“jiné zvuky jsem ze sebe nedokázala vydat.Myslím že nic lepšího jsem ze sebe vydat ani nemohla když mě dusil.Mitashi sebou netrhl ani nevypadal že ho to překvapil.naopak.Usmíval se od ucha k uchu a z batohu vytáhl obrovský stříbrný meč a přiložil mi studený meč k mému krku kde byla obrovská ruka.Ani nevím jestli chci vůbec vidět jako vypadá to,co mě drží.Mitashi se napřáhl mě se začali dělat mžitky před očima.Uslyšela jsem že meč vynesl svůj ortel jakmile jsem se sesunula k zemi.Ale soud nevynesl nade mnou ale nad „tou věcí“ která mě držela.Bylo vidět že byl rozhodně ve střehu.Ani neotálel,popadl mě za ruku a vlekl pryč.

Koleno jsem měla odřené a tekla mi z něj teplá krev.Ihned jsem vyndala kapesník a svou krev otřela.Panebože to bude den.Určitě tady umřu!Co to je? V hlavě se mi míchá snad tisíc otázek.

Se strachem jsem se podívala na to co mě drželo.Byla to nádherná dívka s !rudýma očima! A dlouhými blonďatými vlasy.Její ruka se ale zase proměnila v „tu“hrůzu jako před chvíly. Studená ruka se mi obmotala kolem nohy a vlekla mě po kamenité zemi pryč.Když jsem byla u krásné blondýnky, její ruka zase zmizela…
„Nebude to bolet,jen malé kousnutí“
Nebyla jsem schopná se bránit.
Sehla se k mému krku a vytasila tesáky.Proboha…
Její ledové zuby mi zajeli pod kůži a zřejmě se brzy napojily na tepnu.V těle se mi začalo míchat snad tisíc emocí a chvilkama chlad nebo horko.

Své tesáky už vyndala a mě se zamotala hlava.Nebyla jsem schopná chodit.Blondýna se usmála a vyskočila nad budovu.Mitashi samozřejmě za ní.Blondýna ho překvapila silným kopem do zad a ten se skácel vedle mě.Pomalu ale nejistě se začal stavět zpět na nohy.Teď pro mě „strašlivá blondýna“ udělala několik pohybů zápestím ve své kabelce a vytáhla něco strašného.Kudlu! chce mě zabít!Mě ale obešla a zamířila k Mitashimu.V hlavě se mi rozjasnilo. Mezitím ale blondýna bodla Mitashimu stříbrnou kudlu rovnou do břicha.
Rychle jsem si stoupla a na nohy a skočila na ní.“Takže žiješ…“ překvapeně vykulila oči ale moc dlouho ji to nevydrželo.Odhodila mě jako hadrovou panenku a já se rozplácla na zdi.Kolem mě shromáždila hejno motýlů,takových,jaký mi seděli na rameni.přilepily se mi ke kůži a za chvíly se začali postupně odlepovat.Cítila jsem že mám něco navíc(ne to co si myslíte xD) a lépe slyším.Panebože! na kebuli jsem měla dvé obrovský kočičí uši! A v zádu 6ocasů? „proč šest?“pravila jsem zmateně.“hmmm?,motýl je poslední ze 6 základních zvířat hmyzu“ zřejmě ji moje otázka vykolejila.“Co mám dělat?“pořád jsem se tvářila nějak zmateně.“ukaž na ní“ zašeptal Mitashi a oči se mu zavřeli.Proboha!co když je mrtví! Rychle jsem ukázala na Blondýnu. Motýli se k její kůži přilepili stejně jako mojí. Ale když se odlepili,už tam nebyla…. Mé tělo zdřevěnělo a na mě se zase přisáli moýli,ale asi po 5 sekundách se odlepily a já zmizeli. Neměla jsem ani uši,ani ocas.nic.Vyčerpáním sem klesla k zemi.
Ta potvora byla snad bez srdce.
Probudila jsem v dřevěné chatce a mé černé vlasy se plazili po hedvábném,bílém polštáři.“Je Mitashi v pohodě?“ zamžourala jsem zelenýma očima.“Mitashi Kuro?ten co byl s tebou?“odpověděl stařík.Oddychla jsem si…
KONEC! Pokračování pravděpodobně příště.
P.S. Mitashi to přežil.
Na začátek

Prehodila som si cez plecia tmavý kabát, obula ligotavé baleríny a vyšla do ulíc. Zčula som, ako neďaleká zvonica odbila siedmu hodinu.
Vedela som, kam mám ísť. Oni vedeli, že ma doma dnešnú noc nik nečaká. Mali tiež peniaze, ktoré som potrebovala. Avšak nechystali sa mi ich dať zadarmo.
Zabočila som za roh. Kráčala som rýchlo, aj keď som mala dosť času. Dopredu ma poháňala tréma, strach už dávno nie. Naň som mala príliš veľa vedomostí o tom, čo ma čaká.
Vošla som do pochybnej uličky. Keďže bol ešte stále deň, okrem bezdomovcov a alkoholikov tu nebol nik.
Vstúpila som do jedného z klubov. Nešla som rovno do sály, odhrnula som nenápadný záves pri vchode, aby sa mi ukázali schody do podzemia.
Tu som mala na výber z dvoch dverí. Teraz som však musela ísť doľava. Ešte som totiž nebola dokonalá.

Normálne tu bývalo okolo päťdesiat ľudí. Avšak dnes mala byť medziklanová stretávka, a keby si každý klan priviedol toľko členov, „nepomestili by sme sa“. Čoby. Pomestili. Ale menším roztržkám by sme už nemuseli zabrániť. Teraz tu bolo len deväť žien a päť mužov, pokiaľ nepočítam tých, ktorí nás mali učesať, obliecť...
Za mojím závesom ma na stoličke čakalo nové oblečenie. Prezliekla som sa (pre istotu som sa vyhla pohľadom do nástenného zrkadla). Na kôpku šatov som položila svoj prsteň – na našom území mi teoreticky nebezpečenstvo nehrozilo. Keď som vyšla spoza závesu, narnul sa ku mne kŕdel žien, ktorých životné poslanie bolo spraviť zo mňa pohľadné dievča.
Nakoniec ma postavili pred zrkadlo. Oblečené som mala bledomodré volánikové šaty a čierne rukavičky, obuté čierne sandále na nízkom podpätku a hnedé vlasy spletené do nedbalého vrkoča s motýlikom na konci. No a s líčením sa veru nepretrhli. Zase zo mňa spravili veľké dieťa, aj keď som šestnástku oslávila veľmi dávno. Tieto ženy však za to nemohli. Len plnili príkazy zhora. A ja som vedela presne, kto im tie príkazy dal.

*Na to, aby ste sa stali druhotnými členmi klanu, treba splniť pár podmienok: mať chutnú krv, byť psychicky a telesne zdravý, minimálne neodpudivý vzhľad. Špeciálne požiadavky toho môjho: mať voľné soboty a nebyť vegetariánom - strava totiž vplýva na chuť krvi.*

„Ešte stále príliš mladá," zahundral Ricard - vodca - miesto pozdravu, keď ma viedol cez celú podzemnú sálu na VIP miesta. Nechtiac som uhla jeho prenikavému pohľadu - nechcem si ani len predstaviť ten deň, keď budem podľa neho dosť stará na to, aby ma... no, jednoducho som si na to už mohla zvyknúť. Túto frázu opakoval snáď každý zraz, avšak vždy ju myslel rovnako vážne.

Ricard vyzeral na dvadsaťpäť. Tých dvadsaťpäť mal pomerne dlho. Bol na nerozoznanie od bežných ľudí. Ak si teda odmyslím tie hladné červené oči. Dnes bol čas večere – jeho telo to vedelo veľmi dobre. Preto sa nedokázal ovládať.

Usadili sme sa a čakali, kým prídu ďalší hostia. Pod našimi miestami sa myslela jedna pohovka z troch umiestnených do rovnostranného trojuholníka. V strede vypĺňal medzeru stolík s občerstvením a dekoračnou sviečkou. Jedlo bolo viac-menej určené pre ľudských hostí, keďže ostatní mali jesť niečo celkom iné... Podobných, avšak menej honosných minikútikov, bolo v sále nesmierne veľa.
Ricard si pravú ruku nedbalo prehodil cez operadlo a ľavou ma objal okolo pása. Majetnícke gesto, znamenalo, že patrím Ricardovi a nikomu inému. Už je to rok, čo si ma práve on pravidelne každú sobotu rezervuje, od toho dňa, čo ma raz v noci napadol, a ja si mohla vybrať: okamžitá smrť alebo vstup do jeho klanu plus výplata. Aj keď som podľa zákonov bola stále chránená, on by moju smrť vedel ututlať. Taktiež Ricarda podozrievam, že ho baví pozorovať ma týždeň po týždni, ako pomaly dospievam. To, že mu dobre chutím, je len prídavok.
„Koho dnes očakávame?" spýtala som sa.
Znudene sa zatváril: „Dvaja ďalší vodcovia, ich klany a klany im podriadené. Len vybraní členovia." Tak ako ja, však?
Nemusela som ho vyzývať, aby pokračoval: ,,Dnes budeme preberať problematiku vysokého nárastu počtu druhotných členov a tiež by sme si mali konečne určiť hranice našich teritórií. Ťažká téma."
Nemusela som prikyvovať na jeho výrečný pohľad. Ricard sa bude nudiť a ja ho musím zabaviť. Ak odvediem dobrú prácu, dostanem samozrejme príplatok k hrubej mzde. Podľa mňa dobrá motivácia.

*Náš klan sa skladá prevažne z mladých upírov, preto som mohla byť šťastná, že sa v soboty neocitnem v ich krvilačnom náručí. Ale za to sa Ricardovi nikdy nepoďakujem. Tušila som, že to vie. Tak, ako on vedel, že cítim jeho náklonnosť. Vedeli sme o sebe navzájom všetko, no nič sme nepovedali nahlas. Mali sme na také veci predsa dosť času.
Večnosť.*

Hostia prišli. Medzi toľkými staršími som sa cítila ako čierna ovca v bielom stáde.
Zaskočil ich môj vek, ale neriešili to. V tomto smere boli nesmierne tolerantní.

*Ich pravidlá:
1. Zabiť človeka povolené len v nevyhnutnom prípade. O oprávnenosti konania posúdi klan.
2. Zapliesť sa s ľuďmi mladšími ako dvadsať rokov len s obojstranným súhlasom a len v prípade kŕmenia.*

Boli sme šiesti. Tri ľudské ženy a traja vodcovia najmocnejších klanov v krajine. Zvláštne - obľúbenú krv si vydržiavajú len tí vysoko postavení.
Ricard bol hostiteľ. Začínal teda prvý.
Po úvodnom pozdrave sa natiahol za mojou ľavou rukou, jemne sňal rukavicu a prehrýzol mi zápestie. Bol veľmi ohľaduplný - malá ranka síce krvácala a štípala, ale vyzerala, že sa veľmi rýchlo zacelí. Ricardovi stačilo pár kvapiek. Vedel, že neskôr dostane viac.
Podišla som k mužovi po Ricardovej pravici. Zovrel mi ruku, až som si bola istá, že na druhý deň budem mať modriny. Asi čakal, že sa budem vzpierať, ale ja som už bola za ten jeden rok dobre vycvičená. Tá bolesť nebola až taká zlá ako to, čo ma čakalo po ich odchode.
Posledný muž. Vyzeral minimálne na päťdesiat a sálala z neho nenávisť. Ale nemala som na výber, utiecť som nemohla. Teraz patrím Ricardovi. On je hostiteľ. A musel svojich hostí občerstviť.
Ruku mi taktiež stisol pevne. Myslela som si, že to bude OK, až kým mi zubami tú ranku nenatrhol. Mimovoľne som sykla.
„Prosím, ohľaduplnejšie," chácholil ho Ricard. Aj keď mal mäkký hlas, pohľadom ho doslova vraždil. „Môj majetok je veľmi krehký."
„Prepáčte, nechal som sa uniesť." Neznelo to úprimne.
„A teraz prejdime k obchodu..."
Najprv práca, potom zábava. Tí traja začali rozoberať tie najnudnejšie veci, ktoré si len tínedžer dokáže predstaviť: tohtoročnú a minuloročnú situáciu na burze, tipovať jej budúcnosť, rozoberať vzájomné obchodné zväzky, potom aj tie témy, ktoré mi na začiatku spomínal Ricard... Takmer všetci moji rovesníci sú o poschodie vyššie v klube a nemajú potuchy o tom, čo sa deje pod nimi, no neľutovala som, že nie som medzi mladými. Týmto sa len sa chcem ospravedlniť, že som nedávala lepší pozor, o čom to vlastne hovorili.

Pozorovala som spoločníčky, ktoré boli privedené vodcami. Nepochybne to boli ľudské ženy, staršie, vyzývavejšie, ustráchanejšie. Pravdepodobne svojich pánov nenasledovali dobrovoľne. Báli sa. Zrak upierali do zeme. Pokúšali sa ukryť si jazvy na rukách a hrdlách, zahaliť to, čo šaty odhaľovali. Ešteže som ja mala to šťastie, že som bola chránená nepísanými zákonmi. Ja som mala len šestnásť...
Uvoľnila som sa. Som predsa veľké dieťa, nie? Nahodila som si jemne nezbedný úsmev, stále sa vrtela na mieste, a keď sa vodcovia zasmiali svojim vlastným vtipom, pohupovala nohami. Mala som v sebe toľko slušnosti, aby som sa aspoň tvárila, že počúvam. Aspoňže moje hrubé narušenie upírskej etikety nevnímali zle.

Po dvoch nekonečných hodinách som začula: „...a to by už bolo asi všetko." Spokojne sa muž vpravo vyvalil na operadlo. Chvíľu bolo ticho. Za ten čas obaja upíri hľadeli na mňa. Cítila som, ako Ricard pevnejšie zovrel môj pás, na ktorom si od neviemkedy hovela jeho ruka.
„Zaujímavé," prehovoril ten zľava. „Taká malá a odvážna. Má osviežujúcu sladkokyslú príchuť a až po cvíli sa na jazyku odhalí jej trpkosť. Predaj mi ju. Som si istý, že by si za ňu nedostal málo."
„Teraz, keď som ju konečne našiel? Nie. A keby som aj chcel, je to jej vlastné rozhodnutie."
No teraz pripomínaj že som viazaná zákonmi, ktoré inak blahosklonne ignoruješ!
„Lenže všetky nedotknuté sú dobré," protirečil tretí. Začervenala som sa a sklopila zrak. Vedela som, že sa to dá vycítiť z krvi, ale že sa to tu bude rozoberať nahlas... „O jej pravej chuti sa presvedčíš tak o päť rokov keď dozrie. Avšak tá príchuť zvestujúca mladý život jej určite ostane."
O štyri roky. A rozhodne sa na to neteším. Už niet inej cesty späť, som v tejto brandži príliš dlho na to, aby som sa dokázala bezpečne vypariť, a dokonca ani na začiatku som nemala na výber. A som si istá ešte jednou vecou: dvadsiate prvé narodeniny neoslávim ako človek alebo vôbec. Viem toho príliš veľa, než aby ma nechali pokojne žiť.
Táto časť diskusie sa dala lepšie počúvať. Rozprávali zväčša o bežných veciach. Tu som sa smela zapojiť aj ja. Len tie dve ženy mlčali.

*,Miluješ ma?´
,Áno´,
šepli srdcia.*

Sedeli sme sami v prázdnej sále, dávali pozor, aby sa nakŕmil každý jeden upír z nášho klanu a aby nik neprišiel o život. Ako prví odišli vodcovia spolu s nakŕmenými členmi. Hostiteľský klan musel počkať, až kým neodišli. Lenže posledný (a veľmi neporiadny) párik práve odchádzal...
Na dvoch prázdnych pohovkách oproti nám sa v plameni sviečky ligotali kvapôčky krvi. Cudzej krvi. Krvi tých dvoch zotročených žien. Bola som svedkom kŕmenia ich pánov. Ľutovala som ich.
Keby sviečka dosvietila ďalej, videla by som, že toto nebola jediná preliata krv v sále. Všetci sa už nasýtili. Ostával posledný...
Pozrela som Ricardovi do tváre. Vyzeral, že uprene na mňa hľadel nejakú tú chvíľu, tvár mal bez výrazu, bez emócií.
Pretrhla som ticho. „Ty si vyberal tieto šaty, však?" Snažila som sa, aby to znelo nahnevane. Jeho kútikmi úst zaškubalo. „Nie som taká mladá, ako si myslíš."
Ľavou rukou si ma pritisol k sebe a pravou mi nadvihol bradu. Sklonil sa ku mne, akoby ma chcel pobozkať. Potlačila som zachvenie. Bol moc blízko. „Presveč ma."
„Pedofil," zahundrala som. Teraz už Ricard nemohol odolať a tlmene sa zachechtal. „Ešte že ťa tak dobre poznám a viem, že toho nie si schopný."
Zaujalo ho to, ale už bol mimo. Mierne sa oddialil. Ledabolo mi pohladil líce a ľadovými bruškami prstov mi prechádzal po krku. „Prečo si to myslíš?" prehovoril omámene.
„Lebo za posledný rok bolo mnoho príležitostí a ani jednu si nevyužil." Našťastie.
„A čo ak som len čakal na tento deň?"
„Verím ti. Nechceš stratiť moju dôveru."
Jeho oči naberali čoraz červenšiu farbu, ale ešte stále nedosiahli obvyklý odtieň. Cítila som, ako pozoruje moju krčnú tepnu. „A čo ak mi na nej nezáleží?"
„Hmmm," tvárila som sa, že premýšľam. „No tak či onak, už by sme si nikdy takto dobre nepokecali."
„Malo by mi to vadiť?" spýtal sa, keď mi neskrývane ovoniaval krk. Jeho vlasy sa mi jemne obtreli o tvár.
Snažila som sa, aby sa mi hlas chvel čo najmenej. „Čo ja viem? Ty si pán, ty by si to mal vedieť. V každom prípade, už by si o mňa prišiel. Nenávratne. A to nechceš, však?"
Odtiahol sa. Moje slová ho očividne prekvapili. Takže nebol až tak veľmi mimo, ako som si myslela. Hľadel mi spýtavo do očí. Hľadal vo mne zmysel toho, prečo som práve povedala to, čo som povedala. ,Ako je možné, že to vieš?´ čítala som v ňom. Len som mykla plecom.
Odvrkol. „Kdeže som to prestal?" Opäť sa dostal do nálady. Posadil si ma na kolená, jednou rukou si ma pritiahol a druhou mi podoprel hlavu. Odhrnul pár neposlušných vlasov a priložil pery na môj krk.
Ja som medzitým položila ruky na jeho plecia. Bude to príšerne bolieť, tak nech mám aspoň do čoho zaťať nechty (Ricard sa na toto nikdy nesťažoval). Keď bude bolesť neznesiteľná, omdliem (možno že sa nesťažoval práve preto). Zobudím sa až v byte po mame (ktorá už rok stále cestuje po celom svete) v nedeľu naobed a zvyšok dňa to budem rozdýchavať. Podvečer ma príde skontrolovať susedka, či mi niečo nechýba. Na mojom súkromnom účte mi zároveň pribudne pekná sumička.

Teda, ak mi Ricard dovolí sa zobudiť...
Na začátek

Nenávidím to…

Zatnu ruce v pěst a zamrkám, abych zahnal slzy, které se mi, nevím proč, hrnou do očí. Kecám… Jasně, že kecám. Vím moc dobře, proč se mi chce brečet. Všechno je to jen kvůli němu. Tedy, vlastně kvůli mně. Já sám jsem se rozhodl, že to takhle dopadne. Já sám se ho rozhodl opustit.

A teď mi to rve srdce…

Vzhlédl jsem k obloze a všiml jsem si, že se na ní už objevila první hvězda. Kolik už uběhlo času od té doby, co jsme se společně s Rukim dívali na hvězdy? Zdalipak má hvězdy ještě stále tak rád jako kdysi. Častokrát si na něj při pohledu na oblohu vzpomenu. Slzy, které jsem pro něj vyplakal, bych mohl klidně měřit na litry. Jak moc mi chybí ty jeho starostlivé řeči.

,,Hiro, obleč si šálu, venku je zima! Hiro, jez pořádně!“ Hiro to a Hiro tamto. Tehdy mě to tolik štvalo. Teď mi to tolik chybí. Kéž bych mu jen mohl všechno vysvětlit. Jenže ne, já se vypařil jako pára nad hrncem. Viděl jsem, že pro něj už nejsem ten ‚jediný‘, a tak jsem se sebral a šel. Bez jediného slova, bez rozloučení. Vydal jsem se hledat štěstí jinde, když mě o něj připravila nějaká malá…

Seskočím ze zídky a rozběhnu se směrem do blízkého lesa. Nevím proč, ale ve chvílích jako je tato mi pomáhá běh. Běh, který nemá žádný účinek, žádný účel a hlavně žádný cíl. Jen běžím a běžím až do té doby, dokud nezačnu popadat dech. Pak se jen svalím do trávy a zírám na oblohu. A představuju si ty krásné chvíle, které jsem s ním strávil. Než se objevila ona…

A tohle taky nasnáším…

To, že vždycky, když si představuju jeho usmívající se obličej, najednou se mi před ním objeví Ona a ten její zlomyslný úšklebek říkající:„Ruki je můj, tak jdi zpátky, odkud jsi přišel“. A přitom jsem jí nic neudělal. Jen… Jen jsem byl Rukimu nejblíže. Po několik dlouhých let. Po celou tu dobu jsme byli nerozlučná dvojka, která do svého světa nikoho nepouštěla. Kéž by se ty časy nějak daly vrátit.

Doběhl jsem na malou lesní mýtinu a svalil se do měkkého mechu. Do očí se mi už zase hrnuly slzy. Tentokrát jsem jim však nechal volný průchod. Věděl jsem totiž, že tady mě nikdo neobjeví. Tady jsem mohl brečet, nadávat, litovat,… Jak moc a jak dlouho jsem chtěl. Obtěžovat to mohlo leda tak lesní tvory.

,,Hiro!“ bleskne mi najednou hlavou vzpomínka na tón jeho hlasu, když mě viděl smutného. ,,Proč jsi tak sklíčený? Stalo se něco?“
,,Ne nic.“ odpověděl jsem mu vždycky. A i přesto, že ze mě tahal důvod dalších pár dní, nikdy jsem mu nic neřekl. Nechtěl jsem mu být na obtíž. Bál jsem se mu přidělávat starosti. Věděl jsem, že má svých dost. Starat se o malého zakomplexovaného idiota by už byl vrchol všeho.

Posadím se a rozhlédnu se kolem sebe. Už se začíná smrákat a v lese začíná být pořádná tma. Měl bych už jít, ale nechce se mi. Nikdo na mě nikde nečeká. Nikam nespěchám. Nikdo mě nikde nepotřebuje. Jsem zbytečný člověk. ,,Hodil bych se Puškinova Evžena Oněgina.“ pomyslím si. Při té myšlence se ale musím zasmát. Evžen Oněgin je totiž o lásce k ženě, což není můj problém. Ovšem, naprosto se ztotožňuji s Puškinovým ‚zbytečným člověkem‘, to ano. Ale nemá cenu tu nad tím filozofovat. Stejně je to všem ukradené. Já jsem všem ukradený.

A za tohle mám chuť se na místě zastřelit…

Jediné co umím, je, se litovat. Sebelítost je vlastnost, podle které jsem poznat na hony daleko. Kdyby se v sebelítosti a sebekritice pořádala nějaká soutěž, jednoznačně bych na celé čáře zvítězil. Ale netřeba vymýšlet něco takového. Jsem nekorunovaným králem. Králem k ničemu.

,,Hiro, Hiro, co s tebou.“ říkával mi Ruki často a vrtěl nad mou neschopností hlavou. ,,Kdybych tak jen věděl co tě trápí. Udělal bych všechno proto, abych ti jakkoli pomohl. Jakkoli, rozumíš?!“ přesvědčoval mě. Ale já mu nikdy, skutečně nikdy, nic neřekl.
,,Ne, opravdu mi nic není.“ nutil jsem se do úsměvu. Bohužel se mi to nedařilo, a tak mě Ruki vždycky prokoukl.
,,Jsi opravdu špatný herec.“ usmál se na mě pokaždé, a pak mě objal. Pevně. Teplo jeho náručí si dokážu zřetelně vybavit i teď. To je totiž věc, která se tak snadno nezapomíná. ,,Všechno bude dobré, jo? Všechno bude dobré.“ šeptal mi do ucha a hladil mě po vlasech. A já mu tiše vzlykal na rameno.
,,Ruki, Ruki…“ vzdychal jsem a on mě dál utěšoval.

Musel jsem ho tím hrozně otravovat.

Taky to bylo příčinou několika hádek. Vždycky jsme to však nějak společně urovnali. I když jsem potom vždycky hrozně dlouho brečel a on mě zase musel utěšovat a omlouvat se mi za mé chyby. Bohužel naše poslední hádka se nedala nijak napravit. Ani na to nebyl čas.

Stalo se to večer předtím, než jsem se rozhodl odejít ze sirotčince, kde jsme oba vyrůstali. Už jsem na Ni totiž začal žárlit.

,,Co ti vadí? Řekni mi co ti vadí, sakra?!“ křičel na mě Ruki a běžel za mnou po chodbě.
,,Nic!“ odpověděl jsem mu jako vždy a přidal jsem, abych mu zmizel z očí. To se mi však nepovedlo. Dohonil mě, popadl za ruku a zatáhl do našeho pokoje. Hned jak se za námi zaklaply dveře, spustil:
,,Co se děje, sakra? Co jsem ti udělal, že se mi poslední dobou tak vyhýbáš?!“ Uhnul jsem pohledem. Styděl jsem se mu říct, že na Ni prostě žárlím. Že jí závidím.
,,Nic se neděje.“ dostanu ze sebe nakonec.
,,Tss, jako obvykle.“ ušklíbne se. ,,Začneš mi už konečně někdy věřit?!“ Touhle otázkou mi málem zastaví srdce. Nikdy jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, že bych mu nevěřil. Právě naopak. On byl jediný člověk na celém světě, kterému jsem věřil. Jen jsem mu nechtěl přidělávat starosti. Toť vše.
,,J-Já-“ koktal jsem.
,,Zapomeň na to.“ skočil mi do řeči. ,,Nemá to cenu. Stejně bys mi zase nic neřekl. Jak je tvým zvykem.“ pronesl chladně, a pak se na mě podíval pohledem, který do teď nemůžu dostat z mysli. Tak, jak se na mě podíval ten večer, se na mě nepodíval ještě nikdy v životě. Pokusil jsem se mu omluvit:
,,O-Omlouvám se-“
,,Nech toho!“ zvýšil najednou hlas. Vytřeštil jsem na něj oči a nechápal jsem, proč najednou křičí.
,,Víš, neměl bys křičet.“
,,Snažíš se mě poučovat?!“ zařval.
,,Ne.“
,,Ale jo. Vidím to na tobě. Myslíš si, že jsi lepší, co? To proto už se nechceš zahazovat s takovým budižkničemu jako jsem já. Nemám pravdu?!“
,,C-Cože?! Tohle si o tobě nemyslím.“ špitám. Je to tak. I když bych na něj chtěl taky vypálit všechen svůj vztek. Neumím to. Prostě to nedokážu.
,,Sklapni už!“ zakřičel znovu, a než jsem se nadál, povalil mě na postel. ,,Štveš mě.“ pronesl chladně a zadíval se do mých vyděšených očí.
,,Ru-Ruki…“ vydechl jsem. ,,Pusť mě.“ zaprosil jsem.
,,Ne.“ sevřel svůj stisk. ,,Teď už mi neutečeš, Hiro.“ A pak se ke mně sklonil blíž.

Náš první (a poslední) polibek chutnal po borůvkovém koláči, který jsme měli k večeři.

Celou tu dobu, co jsme se s Rukim líbali, jsem se bál i dýchat. Měl jsem strach, že bych tím nějak zkazil kouzlo okamžiku. Takže jsem ani nedutal a nechal jsem Rukiho, ať si s mým jazykem dělá, co chce. Když se ode mě po nějaké době odtrhl, strašně jsem se styděl. Cítil jsem všechnu tu krev, která se mi najednou nahrnula do obličeje.

,,Jsi roztomilý.“ zašeptal Ruki a konečně povolil stisk svých rukou. Já však jen otočil hlavu směrem k oknu a přál jsem si být neviditelný. A tak se Ruki zvedl z postele a odešel. A nechal mě v pokoji samozného samotného. Se všemi mými zmatenými pocity. S mým trápením a mou zbytečností.

A proto jsem se rozhodl se v noci potichu sbalit a opustit náš domov. Bylo to zbabělé, teď to vím, ale už s tím nic neudělám. Kdybych se teď objevil v sirotčinci, nejspíš by tam Ruki už nebyl. A kdyby byl, určitě už by měl oči jen pro Ni. Na mě už jistě zapomněl.

Ale nemá cenu uvažovat nad tím, co by kdyby. Já jsem teď tady a žiju si svůj vlastní život. Vlastně… Vlastně spíš jednu velkou frašku, která život ani zdaleka nepřipomíná. Ale to nevadí. Ruki je teď beze mě určitě spokojený. Kdybych mu překážel v cestě, mohl se rozhodnout špatně. Takhle je to prostě pro všechny lepší.

Hlavně pro mě…

Jsem tak sobecký. Ale budiž. Všem to může být ukradené. Stejně do mě nikomu nic není. Nikdo mě nezná, nikdo mě nepotřebuje, nikdo mě neshání. Takhle to má být. Tak to mělo být už od začátku. Pouze jsem následoval cestu svého osudu. Jen cestu osudu...

Když jsem se probral z přemýšlení, byla už pořádná tma. Až jsem z toho dostal strach. Přece jen, být uprostřed lesa sám v takové tmě. To není žádná legrace. Proto jsem se rychle otřepal od jehličí, které se na mě přichytilo, a rozběhl jsem se zpátky ke kamenné zídce, na které jsem předtím stál. Rozběhl jsem se vstříc další osamělé noci. Vstříc dalším dnům…

….dnům, bez něj.
Na začátek

Sedím v malém, temném a zatuchlém pokoji, kde se už plíseň pouští do stěn. Není tu žádné okno, kterým by sem dopadl alespoň jeden sluneční paprsek. Již třetí týden je tento pokoj mým vězením. Od chvíle kdy mě opustil můj trýznitel uběhla snad zatím jen hodina lidského času. Mě už to, ale připadá jako celé týdny, či snad dokonce měsíce. Celé tři týdny sem dolů den co den chodí a ptá se mě pokaždé jen na jednu otázku. Otázku kvůli které mě unesl z mého stanoviště na světě lidí. Otázka si nikdy nemění, ani její slovosled se nemění. Pokaždé jen přijde a řekne: „Prozradíš mi milá Midori kde se ve světě démonů nachází dům tvé paní, Smrti?“ Zatím jsem mu pokaždé odpověděla svým rozechvělým hlasem rozhodné ne, ale cítím,že mě opouštějí síly a já mu řeknu odpověď na kterou čeká. Nedokážu už déle vydržet jeho týrání. Stačí jen to jedno slůvko, záporné slůvko a jsem zbyta do bezvědomý a surově přivázána ke zdi. Posléze mě opustí a vrátí se až další den. Jsem tu celou dobu, když tu není semnou. Začínám bláznit. Mluvím už i sama se sebou. Měla jsem to poznat. Neměla jsem se nechat ošálit jeho krásnou tvářičkou. Po těch třech týdnech tady bych ho měla nenávidět, ale nemohu. Na to se dostal až moc blízku k jejímu srdci. Možná kdyby nebyl tak krásný. Když nad tím teď přemýšlím tak si za to může sama. Neměla jsem se nechat nalákat na jeho roztomilí a hraví úsměv. Co jsem udělala už nemůžu změnit, i kdybych sebevíc chtěla. Teď už, ale není čas na přemýšlení musím se dostat pryč, nebo se alespoň spojit s „paní“. Pomalu vstanu a při každém pohybu potichu syknu bolestí. Nesmím už si víc ublížit, nemusela bych to přežít. Opřu se o stěnu. Je vlhká. Pokusím se o první krok tak abych neudělala moc hluku. Jen co má noha došlápne na zem, podklouzne. Spadnu na zem. Bolestí vykřiknu. Dveře se rozrazí a v nich stojí můj věznitel. Vběhne do mého vězení. Obejme mě. Vyjeveně vykulím oči. On se o mě bojí, bleskne my hlavou.
„Neublížila sis při tom pádu?“ vyšlo z jeho krásných úst.
Pokouším se otevřít vyprahlá ústa a odpovědět, ale z úst my vychází jen chrčení. Stiskne mě v náručí až vyjeknu.
„Promiň nechtěl jsem ti ublížit, ale musím vědět kde jí hledat“
Při slově jí se v duchu pousměji. Pomohl mi postavit se na nohy. Pomalu mě vede z dveří a po schodech nahoru.
„K-kam mě ve-vedeš?“ pokouším se mluvit tak aby mi rozuměl, ale moc mi to nejde. Potřebovala bych napít.
„Musím tě ošetřit a dát ti konečně pořádně najíst a napít,“odpoví.
Nechám se vést. Pokud my chce něco udělat rozhodně to nebude horší než to co my dělal doposud. Schody končí.
„Opři se prosím tady o stěnu abych mohl otevřít dveře,“ jeho hlas zní starostlivě.
Opřu se o stěnu přesně tak jak mi řekl a čekám až otevře dveře. Když je otevře zase mě uchopí a pomáhá mi jít. Projdeme dveřmi, kde naštěstí není práh protože ty schody mě vyčerpaly tak, že bych nohu nezvedla už tak vysoko. Najednou mě do očí udeří sluneční paprsky. Jsme ve sluncem prosvíceném, krásném pokoji. Posadí mě do měkkého křesla u okna, tak abych viděla ven. Odejde. Nechal mě samotnou. Postavím se na nohy a sunu k otevřenému oknu. Pomalu, tak aby mě nezaslechl. Musím se dostat ven. Alespoň kouskem těla překročit pomyslnou hranici domu. Potom si mě má „paní“ bude moc odvést, protože mě dokáže nalézt. Jsem už skoro tam. Už jen jeden krok a budu na svobodě.
„To od tebe není moc milé,že mě chceš opustit,“ ozve se zamnou hlas mého bývalého kamaráda, který se právě objevil ve dveřích.
„Jen jsem se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu,“ snažím se odvrátit pozornost.
Sebrala jsem všechnu sílu kterou jsem v sobě nalezla a udělala jsem ten jediný krok, který mě dělil od mého setkání s „paní“.
„Ne,“vykřikl, ale už bylo pozdě.
Smrtka se v okamžiku objevila vedle mě a podepřela mé tělo. Mě jakoby se tím do žil vlila nová síla. Dokázala jsem se i usmát.
„Nikdy, nikdy my jí nevezmeš. Už jí nespatříš. A ani se nedozvíš kde žijeme.“ řekla smrtka rozhodným hlasem.
Cítila jsem jen neviditelnou sílu, která mě táhla pryč. Objevili jsme se u dveří do našeho sídla ze kterých se okamžitě vyřítil můj milovaný bratr a všichni ostatní. Síla která se dostavily při příchodu smrtky vyprchala. Omdlela jsem vyčerpáním. Když jsem se probudila u mé postele stál krásný muž. Smrtka. Ve skutečnosti není totiž smrtka žena, ale muž. Muž se kterým žiji již celých patnáct let. On je pán mého srdce. Už je mi jedno jestli umřu, protože vím, že on mě hlídá.
I kdybych zemřela tak neodejdu z tohoto světa. Jen se posunu o další místo k postu anděla smrti.
Vím, že pokud zemřu stanu se pravou rukou smrtky. A kdo by nechtěl být pravou rukou toho kterého miluje?
Na začátek

Druhý den už jsem stepovala u dveří a čekala na Caroline, která se chystala jít ven. Jakmile jsme vyšli z domu, nasadila sluchátka na uši a rozešla se pryč. Tiše jsem ji následovala, i když by mě stejně nemohla slyšet. Už včera jsem si všimla, že nemám boty. A dneska jsem si žádné nemohla nazout, takže jsem tu teď šla bosa. To mi ale nijak neuškodilo, zimu jsem necítila. Caroline se zastavila v obchůdku, kde si koupila lízátko a šla dál. Kam měla ale namířeno, to jsem nevěděla. Díky mé nehodě nemusela chodit do školy, ale stejně si myslím, že by tam šla ráda.
Její další zastávkou byl skate-park. Skate sebou neměla, ale posadila se na lavičku a pozorovala kluky, jak sjíždí překážky. Taky jsem je jen tak shlédla pohledem, a málem se udusila. Jezdil tam i on. Owen. Tvářil se frajersky a zrovna si povídal s nějakou dívkou. Zamračila jsem se a zadívala se na sestru. Zamyšleně ho pozorovala. Po chvíli sebou cukla, a když jsem se koukla jejím směrem, všimla jsem si, že k ní jde partička kluků. Mezi nimi byl samozřejmě i Owen.
„Čau Caroline!“ Prohodil jeden z nich, kterého jsem neznala.
„Co chceš?“ Odbyla ho a zamračila se. Zřejmě ho moc dobře znala. Kdo to je?
„Ale no tak, na tamto jsi už snad zapomněla, nebo ne? Co takhle povyrazit si někam? Jen ty a já...“.
„Neotravuj jí, Jacku. Vypadněte kluci!“ Vmísil se do toho Owen a posadil se vedle Caroline. Seděl teď mezi námi, takže jsem měla dobrý výhled. Kluci se rozešli a oni zůstali sami. Pokud teda nepočítám sebe.
„Takže, nechtěla by sis někam vyrazit?“ Usmál se a ruku jí omotal kolem pasu.
„Ale jistě, v příštím životě, jo?“ Znechuceně se mu vymotala a vyskočila na nohy. „Ještě jsem pořád nezapomněla, cos udělal ségře a teď to zkoušíš na mě? Nech si zajít chuť!“ Vyprskla mu do obličeje a udělala krok vzad. Lehkomyslně se zasmál, zřejmě jí nebral vážně a taky se zvedl.
„No jo, slyšel jsem, co se jí stalo. Jaká škoda, co? Takový hezký tělo-.“ Nedokončil větu, protože na něj hned začala křičet.
„Ty! Ty jsi takový d***l!“ Všichni v parku se na ní ohlédli. Sklopila oči a vydala se ven.
Zůstala jsem tam ještě hodnou chvíli a zamračeně ho sledovala. Takový hezký tělo, jaká škoda, co? Sprostý! Nesnáším ho! Ten si koleduje, a jak! Ale co udělat, aby na to do konce života už nezapomněl? Rozhodla jsem se, že něco vyzkouším. Přibížila jsem se až k němu a snažila se ho uhodit, ale moje ruka jím jen proplula. Avšak se ale trochu otřepal. Nejspíš něco ucítil. Vynaložila jsem všechnu sílu pro druhý pokus, ale mělo to stejný výsledek. Podrbal se ve vlasech a opřes se o zeď.
„Bezva, tohle nefunguje!“ Řekla jsem trpce a dala ruce v pěst. Poté jsem se však snažila uklidnit. Zamyslela jsem se a co nejvíce myslela na Caroline. Nevím přesně, k čemu došlo, ale objevila jsem se najednou u ní. Vyjekla jsem a těkala pohledem všude okolo.
„Jak? Co? Kdy?“ Pak jsem zavrtěla hlavou a umístila svůj pohled na sestru. Byla v pokoji. To znamenalo jediné. Raději se vrátila domů, kdyby jí náhodou sledoval. Caroline byla první, kdo se o našem rozchodu dozvěděl. Byly jsme víc jako nejlepší kamarádky, než sestry. Mám jí strašně ráda. Vždycky se mnou soucítila, a to dělá i teď. Tentokrát se nedívala, za mě, ale na mě. Vykulila oči, ale snažila se zůstat v klidu. Zhluboka se nadechla a zasmála se.
„To je nemožný! Jenom se mi zdáš, viď?“ Smích jí ale přešel. Obličej jí trochu potemněl. Opravdu, opravdu mě vidí? Opravdu mluví na mě? Rozhodla jsem se přistoupit na její hru.
„Jo, jenom se ti zdám,“ posadila jsem se na postel, abychom seděly naproti sobě.
„Tohle je děsivý sen!“ Otřásla se. „Ale je to děsně živý sen!“
„Takže ty si myslíš, že je tohle sen?“ Řekla jsem smutně. Nedivím se, kdo by si zachoval chladnou hlavu, kdyby u něj v pokoji seděl duch. Přikývla a usmála se.
„Jsem ráda, že se mi o tobě zdá, Natali.“ Vypadala opravdu šťastně. Nechtěla jsem jí to kazit. A tak mě napadla jedna myšlenka. Pokud si bude myslet, že jsem jen sen, můžu jí takhle něco vyřídit a ona určitě pomůže. Ale jestliže opravdu uvěří, že jsem tu teď s ní, možná by to tak bylo i lepší.
„Ne! Nezdá! Já tu opravdu jsem! A tohle je skutečnost! Caroline, musíš mi věřit, prosím!“ Vybalila jsem to na ní dřív, než jsem si uvědomila. Rychle jsem si zakryla rukama pusu. Chvilku jen koukala, pak se zasmála a mávla rukou. Lež, tak to si myslíš? Zadívala jsem se dost vážně a ona sklapla. Udělala na mě pohled, který mi říkal, vážně?, a já přikývla.
„Musíš mi pomoct.“
„Ale jak? Tohle je ale už vážně děsivý!“ Přiběhla ke mně a sedla si. Pokrčila jsem rameny a zadívala se kamsi na stěnu. Taky tomu nerozumím, stejně jako ty. To jsem jí chtěla říct, ale to už nejspíš věděla. Místo toho jsem jí obdařila úsměvem a natáhla k ní ruku. Pochopila moje gesto a udělala se svojí to samé. Jenže naše ruce prošly skrz.

Nastal další den. Caroline mě už viděla po celou dobu, což byla dobrá zpráva, protože kdybych se jí ztrácela z dohledu, nemohly bychom uskutečnit náš plán. Skoro celou noc jsme nespaly. Ne, že bych to nějak potřebovala. Povídaly jsme si a rozmýšlely nad tím, co musíme udělat, co chceme udělat, taky jsme přemýšlely nad nezbytnými věcmi, jako jsou trička a kalhoty. Včerejší noc jsem si opravdu užila. Bylo to jako za starých časů. Dohodly jsme se, že o tom Caroline nikomu neřekne a bude dělat, jako kdybych tu vůbec nebyla. Tím chci říct, kdyby mě neviděla.
Poté, co se nasnídala, oznámila rodičům, že jde ven. Strčila do batohu věci, které bude později potřebovat a zvenku připnula skate. Společně jsme se tedy vydaly do parku. I dnešek byl mile slunečný, tak jako včera. Spousta rodin a dětí se chystalo na koupaliště. My jsme se rozhodly potit se na hřišti.
Dorazily jsme a ihned si všimly party kluků. Mezi nima nebyl nikdo jiný, než Owen. Byl tam dokonce i ten kluk ze včerejška. Jak že se jmenoval, Jack?
„Teď?“ Špitla Caroline tak, abych jí slyšela jen já. Přikývla jsem a ukázala, že jí držím palce. To bych ale nebyla já, kdybych jí nepomohla, a tak jsem šla za ní. Zastavila se před klukama a čekala na Owena, který k ní po chvilce přišel. Usmála se a sundala si batoh ze zad.
„Chtěla bych s tebou mluvit, zlato!“ Jednou rukou ho chytla kolem paže a táhla pryč. Překvapeně jí pozoroval.
„Co se děje?“
„Mluvila jsem s Natali.“ Snažila se o to, aby tón, kterým mluvila, zněl smutně. Trochu sebou škubl, ale snažil se o drsňácký výraz.
„Chceš snad říct, že se probudila, nebo co? Ne, počkej, vím! Mluvila jsi s ní před tou nehodou?“
„Ne... A ne.“ Lišácky se usmála. Zmateně si jí prohlížel. „Ale mluvila jsem s ní včera večer!“ Vyjekla co nejvíce nadšeně. Mělo to tak vypadat, a vypadalo. Snažila se o tón malého nadšeného dítěte.
„Cha. To je vtip? Skrytá kamera?“ Rozhlédl se kolem a pak znovu na ni. Zavrtěla hlavou a zase se usmála. Pak mi to ale došlo. Příčinou tohohle všeho není on. To já. Musím... Myslím, že už vím, co udělat.
„Počkej Car. Přestaň.“ Zarazila se a podívala se na mě. „Už vím, co dělat, a on s tím nemá vůbec nic společného. Musím jít, jdeš semnou?“
„Hej, kam to koukáš?“ Ozval se udivený Owen a otočil si Caroline zpátky k sobě. Zamračil se a přiblížil se svým obličejem až k ní. „Na tyhle vtípky vážně nehraju. Buď mi to vysvětli, nebo to, co udělám, nebude moc hezký!“ Vyhrožoval. Odstrčila ho od sebe a prohodila něco zmatenýho, čemu jsem nerozuměla. Na to ale nebyl čas, musím jít. Rozeběhla jsem se směrem k nemocnici, a Caroline cupitala zamnou.

„Viděla jsem to ve filmu, to nebude fungovat,“ namítala Caroline. Vysvětlovala jsem jí, že když se spojím se svým tělěm, bude to v pořádku, ale ona měla furt něco proti.
„No jo, ale tohle není film, Car!“ Přistoupila jsem k nemocničnímu lůžku a prohlídla si svoje bezvládné tělo. Na hlavě jsem měla obvaz, ale svojí spící tvář jsem musela obdivovat. I když je zraněná, vypadá pohádkově. Hladká pleť, sametové vlasy. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu líbit sama sobě. Nerozhodně jsem kývla na sestru a vylezla na lůžko. Dotkla jsem se svojí tváře - těla - a doufala, že se něco stane. Nic. Ruka prošla skrz.
„Nechápu to, myslela jsem, že když se se svým tělem spojím, tak-.“ Došel mi dech. Nemohla jsem mluvit. Poslední slovo bylo jen slabé pípnutí.
„Říkala jsem ti to. Mám nápad!“ Praštila pěstí do dlaně a vítězně se usmála. Zvážněla a pokračovala. „Možná jenom musíš přijmout to, čím ses stala. Přijmi to, kým jsi. Vyrovnej se s tím, že tě Owen opustil. Zapomeň na to, že na tebe v ten den byla máma hnusná.“
„Ale to je všechno docela těžký.“ Vzdychla jsem a začala se soustředit. Owen mi za nic nestojí, proč se s ním trápit, že? A na pomstu už taky nebudu myslet, není to hezké. Pomsta nikdy nic nevyřeší. Všimla jsem si, že mám zavřené oči, proto jsem je otevřela. Stála tam Caroline, pořád na stejném místě. Ale přibyla jedna postava. Doktorka. V ruce držela list papírů a na rozdíl od Caroline, ona pozorovala moje spící tělo. Pohlédla jsem do sestřiných očích. Jenom díky tomu jsem se mohla zase soustředit. Poděkovala jsem jí kývnutím a zavřela oči. Mami, já se na tebe přece nezlobím. Můžu si za to sama, že jsem rozbila tvůj mobil a vylila to červené víno na tvé nové šaty. Promiň mi za to všechno. Mám tě ráda. Když jsem opět otevřela oči, nevšimla jsem si žádných změn. Ale začala se mi trochu motat hlava, proto jsem se posadila na lůžko. Prohlédla jsem si naposledy svoje tělo a snažila se ho uchopit za ruku. Možná, jenom možná jsem cítila slabý dotyk na mé ruce. Provinile jsem se usmála.
„Car, tohle je možná poslední okamžik, kdy se vidíme. Protože ať už se semnou stane cokoliv, budu tě mít už navždy ráda, ano?“ Mrkla jsem po ní. Vyděšeně zavrtěla hlavou. Zřejmě by se nemohla vyrovnat s tím, kdybych tohle nezvládla a přístroj vedle na zdi by oznámil poslední dech mého života.
„Jedno mi ale slib. Můj pokoj zůstane buď prázdný, nebo se do něj nastěhuješ ty. Nenech tam bydlet Tylera!“ Pokusila jsem se o vtip, ale jí stekla slza po tváři. Po ní se začaly kutálet další. Už dokonce zapomněla i na to, že vedle ní stojí někdo, kdo mě nevidí a rozeběhla se ke mně.
„Ne, Natali, to nesmíš udělat!“ Vykřikla a samou únavou padla na kolena předemnou. Rukou jsem jí prohrábla vlasy, které se trošku provlnily. Doktorka se k ní přikrčila a ptala se, co se děje. Ale Caroline hystericky brečela.
„A víš co? Já vím kdo jsem. Jsem Natali, tvoje milovaná sestra. Možná jsem oblíbená, a nebudu tady slibovat bohu, že pokud mě nechá žít, stanu se méně nafoukanou. Ne, mě se líbí, jaká jsem. A mám vás, tedy budu vás mít navždy ráda. Jo! A ať už se dostanu kamkoliv, budu na tebe myslet!“ I přesto, jak jsem byla smutná, neuronila jsem jedinou slzu. A jako bych se stala tisíckrát lehčí, začala jsem se uprostřed místnosti vznášet. Bylo to vážně divné, ale cítila jsem se nyní tak dobře.
Caroline jen nevěřícně zírala a doktorka doposud nevěděla, co dělat. Stihla ale už zavolat rodině a na pomoc přišly i sestřičky z nemocnice.
Naposledy jsem se nadechla. Vzduch byl nyní takový opravdový. A potom mě vcuclo svoje tělo. Až k neuvěření, ale opravdu. Na nic jinýho si nepamatuju. Myslím, že jsem někde zaregistrovala světýlko a potom nic. Tma.

Bylo to, jako bych měla přilepené oči. Vzduch byl cítit uměle, a já si uvědomila, že mám na puse ten přístroj, co vám dodává kyslík. Ruce i nohy jsem měla hrozně těžké, a tak jsem vynaložila všechno úsilí do toho, abych otevřela oči. Nejdříve to šlo těžce, ale dokázala jsem zamrkat. Světlo bylo tlumené a nademnou se nakláněla sestřička z nemocnice, která na přístroji zaznamenala život. A potom jsem zahlédla i další postavy. Několik sestřiček, vedle nich doktorku a na druhé straně celou svojí rodinu.
„Co se to děje?“ Usmála jsem se na všechny a snažila se posadit, ale bylo to hodně těžké.
„Natali? Natali?“ Vykřikla Caroline. Rychlostí blesků se na mě přiřítila a začala mě objímat. Neubránili se ani ostatní, a tak jsem se málem udusila mezi jejimi pažemi. Když objímání přestalo, zadívala jsem se na Caroline. Měla jsem takový divný pocit u žaludku, jako bych na něco zapomněla.
„A já myslela, že odcházíš někam daleko! Vždyť si to říkala!“ Brečela, ale vzájemně se usmívala.
„Co?“
„Ty si to nepamatuješ? Byla jsi tu semnou, celou dobu!“
„Ah, opravdu? Ne nepamatuju. Ale ráda tě vidím, Car.“ Vypravila jsem ze sebe a snažila se o úsměv, ačkoliv ten nejspíš přes masku nebyl vidět. A tak jsem zjistila, co se stalo. Caroline mi o tom vyprávěla několik hodin, a já byla ráda, že tu jsem s ní. Po několika dnech, kdy jsem naprala zpátky sílu, mě propustili a já spokojeně skočila do své postele. Měla jsem takový divný pocit, jako bych na něco zapomněla, ale i přesto jsem ráda, že zase cítím to teplo domova.

KONEC
Na začátek

„No tak, kde je Tatsuya-sensei?“ rozčilovala s má kamarádka Kayumi.
Náš tým ninjů seděl na louce a čekali jsme na našeho mistra, který měl zpoždění asi deset minut. Pro Kayumi, která byla dochvilná a velmi netrpělivá, to byla celkem pohroma.
„Klídek,“ prohodila líně Payu, její sestra. Je to úplný opak Kayumi.
„Jsem celkem zvědavá, co si pro nás nachystal tentokrát,“ usmála jsem se.
„Yudi, tobě snad připadalo směšné, když jsme v průběhu minulé mise spadly do jámy?“ zeptala se přísně Kayumi.
„To by nebyla taková pohroma,“ namítla jsem.
„To by nebyla, kdyby ta zatracená díra nebyla plná odpadků a smetí!“ zakřičela Kayumi.
„Klid,“ mírnila jsem ji. „Copak můžu za to, že lidé teď strašně zakládají černé skládky?“
Kayumi už jen funěla, proti tomuto neměla žádný další argument. Byla celá rudá.
„Bacha, ať nám nebouchneš,“ upozornila ji Paya.
„Vypadáš jako papiňák před explozí,“ začala jsem se chechtat. Má poznámka způsobila to, že Kayumi opravdu vybuchla a natáhla ruku k ráně.
Zasáhla, ale nesprávný cíl.
„C-Co to…“
Když se její pěst blížila k mému obličeji, přede mnou se zjevil Tatsuaya. Tak tu ránu schytal on. Nyní ležel na zemi, třel si tvář a pořád nemohl sakra přijít na to, co se stalo. Paya schovala obličej do dlaní a já se smála jako šílená.
„O-Omlouvám se…“ říkala roztřeseně Kayumi. „To nebylo na vás, opravdu ne…“
„Dobře,“ utnul to náš mistr a postavil se. Místo, kam ho naše kamarádka (omylem) uhodila začala pomalu modrat.
Kayumi se schovala za svou sestru v obavě, že by jí to mohl vrátit. Nic takového se však nestalo.
„Tak, tohle přejdu,“ řekl Tatsuya. „Mám, tedy vlastně nemám misi. Máme zvláštní úkol. Půjdeme k rybníku se koupat, a povinně!“
„Cože?“ řekly jsme zároveň.
„Musím uznat, že vedro je, ale nechce se mi věřit, že se najednou máme jít koupat,“ snažila jsem se přijít na pravý důvod této (ne)mise.
„Ha!“ vykřikla jsem najednou. „Vy nás chcete špehovat! Vy úchylný…“
Teď mě Kayumi praštila a nedovolila mi, abych vyslovila své podezření.
„Nic takového,“ řekl Tatsuya. „Přemluvil jsem vedení, aby vám dnes dalo malé volno. Takže se jdeme koupat. Za půl hodiny u hlavní brány, v plavkách. Žádné zbraně si s sebou brát nemusíte.“
A zmizel. Nejspíš si šel dát na ránu studený obklad.
Rychle jsme se rozešly do svých domovů, a po třiceti minutách jsme se všichni potkali u brány s ručníky a opalovacími krémy. Jediný, kdo se nešel koupat, byl Tatsuya.
„Já jsem dozor,“ vysvětlil nám, když jsme dorazili k slibovanému rybníku. Mistr si vytáhl knížku a začal si číst.
„Takže moje teorie o úchylkovi je možná nesprávná,“ šeptla jsem holkám. Kayumi se maličko naštvala, popadla mě a za „odměnu“ mě vymáchala v rybníce. Vynořila jsem se a vyplivla vodu.
„Jaká je voda?“ zajímala se Paya.
„Celkem ujde,“ pokrčila jsem rameny. Sestry tedy naskákaly za mnou.
„Vždyť je studená!“ vykřikla Kayumi a mazala z vody. Paya ji napodobila.
„Nechápu, co na tom máte,“ ohrnula jsem nad nimi nos. „Taky se nesmíte namáčet po jednom milimetru.“
Holky mě okázale ignorovaly a lehly si na své osušky. Povzdychla jsem si a přidala se k nim.
„Mohlas tam zůstat,“ řekla Kayumi, když mě zaregistrovala.
„Nudila bych se,“ broukla jsem otráveně.

Z polospánku (ani nevím, jak jsem mohla usnout) mě vyrušil protáhlý výkřik. Rychle jsem se zvedla a zjistila, že moje kamarádky a parťačky usnuly také. Teď už byly na nohách.
Kolem byla neproniknutelná mlha.
„To je nenormální!“ volala jsem.
„Přesně,“ přidala se Paya. „Vždyť svítilo slunce, co se děje?“
Najednou jsme uslyšely řinkot zbraní a výkřiky Tatsuyi. Ty se začaly pomalu vytrácet a i mlha začala řídnout. Za chvilku jsme viděly jen opuštěný palouk.
„Unesli ho!“ zaječela Kayumi. Různé stopy bot, mířící pryč, to dokazovaly.
„Jdeme za nimi!“ vykřikla jsem.
„Blázníš?“ zaječela Kayumi. „Jen v plavkách a neozbrojená? Budou si myslet, že jsme cvoci!“
„Dobrá, obléknu se, ale na zbraň kašlu!“ zavrčela jsem. Hodila na sebe oblečení (které jsem si, díkybohu, vzala s sebou) a začala utíkat podle stop. Brzy jsem za sebou zaslechla u udýchané kamarádky.
„Super,“ zakřenila jsem se spokojeně.
Kayumi mě brzy předběhla a udržovala tempo. Najednou jsem si všimla tenkého zeleného provázku natáhlého mezi dvěma kmeny stromů.
„Bacha!“ zakřičela jsem, ale pozdě. Kayumi o něj zakopla a na nás letěla spousta dýk. Já a Paya jsme rychle zapadly za ní.
Dýky nás naštěstí všechny minuly.
„To bylo o fous,“ řekla Kayumi.
„Hele, když už, rovnou si vezměme nějakou zbraň,“ ožila Paya a popadla blízkou dýku zabodnutou v zemi. Napodobily jsme ji a utíkaly dál.
„Kudy teď?“
Dostaly jsme se na rozcestí, ze kterého vedly tři cesty, každá jinam.
„Pokud vím,“ ožila Kayumi, „tyto cesty vedou do jednoho bodu, a pak jediná cesta vede k nedaleké jeskyni!“
„Výborně!“ zajásala jsem. Kayumi byla expert na prostředí v okolí vesnice.
„Ale i přesto bychom se měly rozdělit,“ řekla Paya. „Co když ho drží na jedné z těch cest? Kdyžtak na sebe dáme vědět.“
Tak jsme se na její radu rozdělily. Má cesta byla krátká a chvíli jsem na zbytek svého týmu čekala.
Sestry rychle přispěchaly za mnou.
„Nikde jsem nikoho nepotkala,“ řekla jsem. Kayumi a Paya na tom byly stejně.
„Takže ho drží v té jeskyni?“ zeptala se Paya.
„Je to velmi pravděpodobné,“ souhlasila její sestra.
Rychle jsme pospíchaly po cestě. Na cestě jsme objevily další překážky. Musely jsme přeskakovat jámy (opět s odpadem) a dokonce uhýbat různým zavěšeným kládám.
„Jste v pohodě?“ zeptala se Kayumi, když jsme konečně stanuly před vchodem do jeskyně.
„Musíme si rozmyslet strategii,“ řekla Paya, ale já ji neposlouchala.
„Na strategii ti kašlu,“ řekla jsem a s rámusem vtrhla do jeskyně, kde mě zaskočilo několik ozbrojených mužů. Moje kamarádky se ke mně přidaly a už jsme bojovaly jako jeden tým, všemi silami, abychom zachránili našeho mistra.
„Nejsou nějací měkcí?“ zauvažovala Kayumi, když jsme se dostaly na konec chodby a vběhli do nějaké místnosti.
Vlastně měla pravdu. Ty chlapy vepředu jsme zvládly celkem rychle.
„Kde to jsme?“ vyhrkla jsem.
Ocitly jsme se ve velké místnosti, většinou prázdné. Jen úplně na konci byla jakási židle, na které seděl nějaký podivín v černém. Pleť měl úplně bílou a žluté, podrazácké oči.
„Tak jste si pro něj přišly?“ ušklíbl se. Luskl prsty a několik svalnatých mužů přivleklo Tatsuyu, spoutaného, a hodili ho vedle židle. Tatsuya, když nás uviděl, vyvalil oči a pak se nás, nějakými očními gesty, pokoušel přimět k odchodu.
„Hm. Jestli ho chcete zachránit,“ ozval se opět muž, „musíte si pro něj přijít!“
Před nás se postavila hora svalovců. Rychle jsme se do nich pustili. Svými přesně mířenými kopy a útoky dýkou jsme je porazili.
Najednou se ten muž zvedl, odhodil svůj plášť a postavil se proti nám. Ukázal nám svůj předlouhý a silný meč.
„Já to zvládnu,“ sykla jsem. „Zabavím ho a vy zachraňte Tatsuyu-senseie.“
Holky se snažily odporovat, ale mě to nechalo chladnou. S výkřikem jsem se vrhla k únosci. Můj útok však zablokoval a začal na mě útočit. Já měla co dělat, abych se mu ubránila.
Koutkem oka jsem viděla, jak mé parťačky přebíhají k mistrovi a odvazují ho. To mě velmi povzbudilo.
Tomuto hlavnímu šéfovi jsem zručně podkopla nohy. Byla výhoda pro mě, že byl celkem hubený (i když pro mě byla záhada, jak ten meč mohl unést), a tak se sklátil na zem celkem snadno. Meč mu vypadl a nedosáhl na něj. Rychle jsem popadla svou dýku a chtěla ho zneškodnit.
„Přestaň!“ vykřikl najednou Tatsuya a skokem byl u mě. Svou zbraní zablokoval můj útok na únosce, ležícího a bezbranného. Začal se zvedat a spokojeně se smál.
„Co to sakra bylo?“ vyjela jsem na ně. „Proč jste mi nedovolil, abych ho zneškodnila?“
„Protože je to můj kamarád a tento únos byla bouda. Ale vše vám povím cestou zpátky,“ slíbil nám Tatsuya.

Ve mně to vřelo vztekem. Nás mistr si z nás vystřelil, chtěl vědět, co pro jeho záchranu budeme schopny udělat!
„Příště se na vás vykašlu!“ křičela jsem zcela pobouřená. Naopak Kayumi byla k překvapení všech úplně klidná.
Dobrá, byl to podvod, jak nás Tatsuya řekl. Požádal jeho kámoše, aby fingoval únos a my ho měly hledat. Chtěl si vyzkoušet naše schopnosti jak v terénu, tak v boji.
„A ty pasti?“ pohlédla Paya na mistra.
„Původně jsem tam žádné nechtěl, ale oni mě přesvědčili, že alespoň jednu bych vám tam měl dát. Tak jsem to udělal s těmi dýkami.“
„Ale co ty jámy klády?“ nepochopila Kayumi.
„Aha, lovecké pasti!“ napadlo mě. Tatsuya kývl.
„Ale stejně jsem na vás naštvaná,“ prohlásila jsem. „A navíc…“
„My vám naopak děkujeme,“ přerušila mě Kayumi. Vytřeštila jsem oči. Myslela jsem, že po tomto podvodu bude stejně naštvaná jako já!
„A za to vám dáme hobla!“ řekla Paya a mrkla na mě. Pochopila jsem.
Dorazily jsme k rybníku. Našeho mistra jsme chytily za ruce a za nohy a začaly s ním houpat.
Tatsuya nic netušil, až do té doby, dokud nespadl do rybníka, což bylo účelem. Velmi nás pobavilo, když se hrabal zpět na pevninu, zvlášť když jednou uklouzl a do pusy si nabral plno písku.
Se smíchem jsme pádily zpátky do vesnice a za námi utíkal rozesmátý a zároveň rozzlobený Tatsuya.
Musela jsem uznat, že na tuto misi nikdy nezapomenu.
Na začátek

Po přečtení těchto soutěžních povídek se prosím odkažte sem do ankety:
http://anime-manga.cz/soutezni-anketa-komu-to-nejlip-pise
kde si odhlasujete povídku, která se vám nejvíce zalíbila

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.