Solution (7.část)

Sasuke Uchiha
Jo už brzy na to dojde. Taky už bylo načase. Musím to urychlit co nejvíc a přitom se snažit, aby to nevypadalo uspěchaně. Zatím je ale jistá jedna věc. Stoprocentně se semnou vyspí a ještě mi poděkuje. To mě vrací k myšlence, proč tohle vlastně všechno dělám.
Zrod života. Záchrana světa…
Pochopí to vůbec…?

Vzdychl jsem a pokračoval ve svých pokusech. Protože šel můj testovací králík Naruto ven s Kibou, vrátil jsem se do laborky a udělal pár prvotních testů na vzorcích jeho vlasů a kůže, které jsem získal nenápadně s jeho oblečení. Výsledky vypadaly moc dobře, ale pořád mi to nedávalo jistotu… Jistota úspěchu s projektem Last Solution, byla zatím hodně malá.
K tomu všemu jsem si začal všímat toho, že mě můj bratr nechal sledovat. Teď je ještě brzo, aby na to přišel. Nesmí vědět, co se chystám udělat! Nikdo to nesmí vědět! Zatím…
"Sasuke?" řekl Itachiho hlas. Vždycky zní tak ochranitelsky.
"Mám práci." řekl jsem ledově a snažil se ho ignorovat.
"Jistě. Půjdu k věci." řekl a já poznal, že se nenechá tak lehce odbýt. Proto jsem vzdychl a otočil se, podíval jsem se mu do obličeje a čekal.
"Takže?"
"Jsi teď hodně v terénu. Objevil si něco zajímavého?" řekl a já věděl, že mu nesmím nic naznačit žádnou svou reakcí. Musel jsem dělat, že mě to vůbec nerozhazuje… jeho špiclové si dávají fakt záležet… tenhle obličej mám natrénovaný do aleluja.
"Ani ne."
"Tak proč tam trávíš tolik času?" rejpal dál Itachi a pořád se na mě upřeně díval. On má na rozdíl ode mě i praxi v psychologii. To jsem se nikdy učit nechtěl… Rozhodl jsem se zlomit rozhovor k něčemu, co mě štve už několik let a nechtěl jsem to nikdy vytahovat… ale teď mi to přijde vhodné. Nejlepší obrana je útok.
"Rozhlídni se. Mám tu sledovat pořád dokola to samí představení. Jo, poučný." řekl jsem a začal se do toho dokonce i dostávat. Ne vlastní vůlí tedy… nějak to ze mě střílelo samo… bylo toho asi už moc.
"Sasuke, víš, že děláme jen to…" bránil se Itachi a snažil se, aby se k nám neotáčelo tolik lidí. Mě šlo ale právě o opak.
"Co je nutný… blablabla."
"Nemusíš to chápat, koneckonců si ještě dí…" řekl a to neměl dělat. Tenhle argument fakt nesnáším. Je až neuvěřitelný, jak mě dokáže vytočit…!
"Nech si tyhle keci! Jediný co tu děláme je, že vyrábíme mrtvoly!" řekl jsem a vůbec mě nezajímalo, že se na nás dívá už celé oddělení.
"Víš, že to není pravda." mluvil Itachi stále klidně ale jeho obličej vypovídal něco jiného.
"Ne?! Kolikrát si tudy procházel bez růžových brýlí?" provokoval jsem a vůbec to nedělal schválně. Ten jeho přístup mě štval.
"Vždycky je naděje…" řekl a vzdychl…
"No jasně! Ta tvoje naděje! A kde si jí viděl?!" řekl jsem a musel se ušklíbnout. Posměch byla vždy moje silná stránka, ale teď jsem mu dodával úplně nový rozměr.
"Věř mi. Alespoň to bys mohl, ne?" řekl nakonec a zahleděl se mi dost přísně do očí. Uklidnil jsem se.
"Chci tomu věřit. Ale nic mě nepřesvědčuje… nic v tomhle podělaným ústavě!" řekl jsem a zavřel oči.
"Sasuke…"
"Mě,… mě jen unavuje žít v márnici, Itachi." řekl jsem a podíval se mu do očí. Pochopil mojí starost a jen pokýval hlavou. Já se bez řečí sbalil a pomalými kroky odešel z místnosti se vzorky. V další místnosti jsem sundal bílý plášť a pověsil ho k ostatním. Pak jsem naštvaně bouchl do stěny vedle!

Ty naději ignoruješ, Itachi!
Proč vlastně si to ještě nevyzkoušel na Narutovi?

Musel jsem přemýšlet. Je něco, co nevím…? Něco, co se týká Narutovi krve? Nebo je problém úplně jinde? Proč ho ještě nepoužil? Vrtalo mi to hlavou, on to přeci musel vědět už ve chvíli, kdy se…
Tohle asi nepochopím. Zakroutil jsem hlavou a snažil se na to nemyslet. Můj úkol byl jasný. Nezměním názor jen proto, že má můj bratr z něčeho strach. Ať je to cokoliv, já se tomu postavím. Oblíkl jsem si civil a šel se projít. Ani nevím jak dlouho jsem jen tak chodil v kruzích kolem naší velké továrny na smrt. Přišlo mi to jako věčnost…
No jo, hodiny bez Naruta ubíhali tak zatraceně pomalu.

Ušklíbl jsem se nad vlastní myšlenkou. Ach jo. Začínám být z něho i psychicky mimo. To nebylo moc dobré znamení, ne pro to, co mám v plánu. Nesmím se do něj zamilovat. Jestli to nedokážu, bude všechno těžší a nebudu schopen dělat mu radikální věci… bude mě ovládat cit a to nesmím dopustit, už kvůli němu. Ublížím mu míň, když mi na něm nebude záležet. Což už teď není pravda…
Protože mi na něm záleží…
Ještě, že to ještě nenabralo takový obrátky, aby mi to dělalo v citech zmatek.

Vzdychl jsem a rozhlédl se. V parku skoro nikdo nebyl, až na pár umírajících pokusných králíků a jejich ošetřovatelů. Pak mě ale něco uhodilo do očí… Asi dvacet metrů ode mě stál muž s třemi Remedio. Ten muž byl tak moc podobný Narutovi, že jsem nepochyboval ani na vteřinu, o koho jde. Zpozoroval mě a s úsměvem se omluvil svým pacientům. Vlídně je poslal zpět na pokoj a něco pošeptal svému mladšímu kolegovi do ucha, kterého jsem si všiml až teď. Ten jen kývl a odvedl ty tři z naší blízkosti.
"Potřeboval jste něco?" zeptal se mě Minato, když jsem došel vedle něj.
"Ne." řekl jsem a díval se do blba.
"Vypadáte zmateně. Trápí vás něco?" ptal se dál a nepřestával mě pozorovat. No skvělí, další slídil.
"Nestačí vám rozbor pocitů těch chodících mrtvol?" řekl jsem a zatvářil se nezaujatě.
"Nejste moc příjemně naladěn, Sasuke." řekl a pousmál se.
"Takže u vás mám tu domluvenou zpověď?" řekl jsem a posadil se na lavičku, na které předtím vysedávali ti brzo mrtví cvoci.
"Itachi má o vás jen strach." řekl, ale nijak se nehnul ze svého místa. Já jsem vzdychl a zavřel oči. To fakt vypadám tak zoufale, že na mě všichni dohlížejí? Můj pohled… Možná to na mě fakt vidí.
"Kdo ne?"
"No tak, Sasuke. Vážně tě baví tohle pošťuchování?" zeptal se a posadil se vedle mě na lavičku.
"Ne." odpověděl jsem stroze a podíval se k zemi. To jsem asi dělat neměl… tvářit se zoufale je fakt na nic, jen to stěžuje situaci… když já si nemůžu pomoc.
"Tak co se děje? Itachi to vědět nemusí." zeptal se Minato a já poznal, že si srandu nedělá.
"Takhle vy začínáte s každým?" pousmál jsem se a podíval se mu poprvé do modrých očí.
"Skoro." přiznal a pousmál se taky.
"Máte děti, Minato-san?" řekl jsem a nijak nedával najevo, že o tom jednom vím už nějaký ten pátek. Přece jen to nesměl vědět ani on. O tom… že se více méně trápím s Narutem.
"Syna."
"Má rád, když ho takhle vyzpovídáte, když je mu mizerně?" zeptal jsem se a věděl, co odpoví.
"Nesnáší to." přiznal a těžce vzdychl. I jeho něco trápí…
"Tak to vidíte." podíval se na mě a pak vzdychl. Musel vědět, že mám pravdu. Podíval se před sebe…
"Jste tak stejně staří a… taky ho v poslední době něco trápí. Chodí a má obličej jako ty." řekl jen.
"Radši se v tom moc nehrabte. Jen ho tím poštvete proti sobě." varoval jsem ho. On se pousmál.
"Občas mám pocit, že si měl jít na psychologii ty a ne tvůj bratr." řekl a podíval se zpět na mě.
"Nebaví mě rozebírat a chápat lidi, Minato-san." řekl jsem a vůbec si neuvědomoval, co se mnou…
"Jsem rodič, my to máme v popisu práce i tak." řekl a usmál se… Ten muž dělá.
"Nechodí s někým?" zeptal jsem se a nenápadně ho koutkem oka pozoroval.
"Jak si na to přišel?" řekl překvapeně a párkrát na mě zamrkal.
"První důvod, proč bývá člověk na dně, je Láska." řekl se nezaujatě… I když jsem se tak necítil.
"Trefa." řekl jen uznale Minato a hvízdnul.
"Líbí se mu někdo, kdo ho nechce, co?" plácnul jsem a věděl, že to není pravda. Mně se přeci líbí.
"Právě, že ne. Jen si nechce přiznat, že se zamiloval." řekl a tentokrát jsem byl překvapenej já.
"Nechápu, co je na tom k trápení?" řekl jsem a v duchu si gratuloval. Dokázal jsem to! Naruto je můj.
"To právě taky nechápu." řekl Minato a vzdychl. "No nic. Alespoň tobě jsem vrátil barvu do obličeje."
"Co…?" zarazil jsem se. Vážně už pár minut nemám depku. Jak to jen…? Jasně v tu chvíli. "Sakra."
"Tak zatím. A nezlob moc svého bratra." řekl mi Minato a párkrát mi poklepal na rameno. Pak se zvedl, protáhl a lehkými kroky se vracel směrem ke své kanceláři, kde už na něj čekala další skupinka.

Naruto Uzumaki
Chvíli si prohlížím Saie…, jak si spokojeně cupká i s tím svým skicářem k nám, a každých pár sekund se zastaví a začne si něco kreslit,… pak to moje nervy tak nějak nevydrží a moje hlava vybouchne! A že už se to dlouho takhle moc nikomu nepovedlo…
"Hni kostrou, Sai! Tuhle krajinu si maloval už milionkrát!" řekl jsem holej fakt. Já to přeci musím vědět, protože jsem tu,… ehm byl jak si s ním…
"No jo, to si u toho semnou ležel nahý támhle v trávě a co jsem ti to jen…?" řekl a dělal zamyšleného. Moc dobře věděl, co jsme dělali spolu v tý posraný trávě, blbeček! Ne, že by se mi to tenkrát nelíbilo jen… Nesnáším, když to někdo vytahuje jako argument.
"Radím ti dobře, mlč!" řekl jsem a ukázal mu směr, kterým mě má obejít. Sai se jen pousmál tím svým knižním úšklebkem a udělal bez řečí, co jsem mu řekl. Postavil se vedle Leeho a zaujal pozici druhého útočníka. Kankuro a Gaara byli obránci a Neji samozřejmě brankář. V mém týmu jsme útočníky byli já a Kiba. Choji a Shino se starali o obranu. A Shikamaru, náš věčný spáč, se opřel o jednu stranu branky a zívl. Mám hvězdnej tým, jen co je pravda.
"Lee, odpískej to!" křikl Neji dopředu.
"Proč já?" odpověděl mu Lee nechápavě. Zmatení jsme byli všichni…
"Protože si jedinej s kým Naruto nespal." řekl a já začal pěnit…
"Jak to sakra souvisí…?!" křikl jsem ale…
"Těch je tu přeci víc." přerušil mě Lee s dobrou poznámkou, avšak nepochopil, že to vůbec nemá rozebírat nebo dál rozvádět… Zatracenej Neji!
"Myslel jsem v útoku. Jsi nestranný pozorovatel." řekl a mrkl na mě provokativně. Měl jsem chuť přeběhnout hřiště a jednu mu vrazit, ale to by ničemu nepomohlo. Navíc jsem měl v hlavě pořád ten jeho poslední obličej, který jako by nebyl ani jeho…
"Nechte si ty keci, Neji! Hrajeme! Teď!" křikl jsem naštvaně a vykopl míč nad sebe. Začínáme!

Samí keci a skutek utekl. Nikdo z nás nedokázal za hodinu dát jedinýho góla. A myslím, že to nebylo ani tak skvělým výkonem našich brankářů. Hold jsme asi ani jeden nebyli ve formě, jak jsme na začátku tvrdili, anebo… jsme byli naopak všichni v té nejlepší. Možná k tomu i přispělo to počasí, které nám bralo každičký mililitr vody, každičkou sekundu na ostrém slunci. Proto se často žádal time-out až jsme nakonec všichni lehli unaveně do trávy pod nejbližší strom a nechali se chladit stínem a příjemně studeným větříkem. Za stavu nula - nula.
"To teda bylo dlouhý utkání." řekl Kankuro nespokojeně a napil se z dvoulitrové láhve.
"V tomhle vedru to byl výkon." řekl Kiba a neodpustil si opřít se o mě.
"Jo, to chce uznání." řekl Lee a namáhavě se rozhlédl kolem.
"Bohužel, fanoušci došli." řekl jsem a utřel si čelo od dalšího přívalu potu.
"Ty teda umíš zvednout náladu, Naruto." řekl mi Choji a rozbalil si pátý balíček brambůrků.
"On jen lituje, že nemohl strávit odpoledne ze Sasukem." řekl Sai a pousmál se mým směrem. Tím samozřejmě zvedl vlnu zájmů i u ostatních. A byl jsem v háji.
"No jo. Teď by se potil někde s ním a ještě by u toho vzdy…" pokračoval Neji a šklebil se.
"Bylo lepší, když jste mlčeli." řekl jsem a snažil se je nevnímat.
"Ale no tak, Naru-chan. Nebuď pořád podrážděný z otázek na Sasukeho." řekl Kiba a stulil se mi drze na rameni. Štvalo mě, že má pravdu… ale uznejte, není slušný vykládat něco bývalým o tom stávajícím, no né… Jim to ale očividně vůbec neva.
"Dalo se přeci očekávat, že budeme rejpat." řekl Gaara a taky si mě prohlídl se zvědavým pohledem. Vzdychl jsem a začal moc dobře tušit, že asi nebudu mít na výběr, než hrát podle jejich pravidel. Tohle ještě bude dlouhý utkání. Nakonec přeci o vítězi rozhodují góly a jejich počet.
"Fajn, tak jen do mě, hoši." řekl jsem a přestal se snažit o obranu. Všichni jako by dostali v ten moment souhlas ke vpádu do Stalingradu! Okamžitě se toho chytli a zajímali se o všechno.

"Ještě si s ním nespal, že ne?" zeptal se Neji a co bylo zvláštní, nezajímalo to jen jeho.
"Ne." odpověděl jsem. Na co lhát, když to každý na mě pozná.
"A jak dlouho už ho znáš?" zeptal se Gaara. Zamyslel jsem se, i když jsem nemusel. Nevím proč ale počítal jsem každičký den strávený v jeho blízkosti a tak…
"Sedmadvacet dnů." řekl jsem jako by se nechumelilo.
"Ani měsíc?" divil se Kiba a posadil se. Co je na tom tak zarážejícího, že ho to dostalo z mého ramene?
"Páni. Jsi hodně zabouchlej, když počítáš dny." řekl Sai a dál si něco z nudy čmáral do skicáku. Něco na těch jejich kecech bylo, možná to mě štvalo. Ale řekl sem si, že nevybouchnu, ne nahlas… alespoň ne první tři otázky.
"A kde jste se poznali?" zeptal se Sai a přestal si na chvíli kreslit.
"V naší ulici. Hledal tam mého tátu." řekl jsem a vzpomněl si na to. Už tenkrát jsem ho balil. A on balil mě… i když mě vůbec neznal.
"Proč?" zeptal se Neji. Divil jsem se, jak rychle je přešlo rejpání a začali mít normální a klidné otázky.
"Nevím. Něco kvůli jejich práci." řekl jsem a nijak nekazil náš kamarádský rozhovor. Dlouho jsme se takhle nebavili. Ne všichni.
"Tátovi si nic o Sasukem neříkal, že ne?" zeptal se najednou Kiba a já se mu podíval do těch jeho hnědých očí, které mě na něm kdysi přitahovaly nejvíc.
"Ne." řekl jsem jen.
"Zakázal ti snad chodit s jeho spolupracovníky?" zeptal se Neji.
"Ne." odpověděl jsem a moc dobře si byl vědom toho, kam náš rozhovor směřuje.
"Tak proč si…" začal zase Kiba.
"Já nevím, jasný. Prostě jsem mu to říct nechtěl." řekl jsem hloupost na svou obranu.
"Ale proč, Naruto?" zeptal se Neji naléhavě. Zvedl jsem k němu zrak. "Nám to říct můžeš." dodal. Díval jsem se na něj docela dlouho, našel jsem v jeho očích prosbu,… chtěl se mu to říct…jim všem. Vzdychl jsem, jim můžu…
"On,… Sasuke je jiný, než jste byli vy." vysoukal jsem ze sebe.
"Jak jiný?" zeptal se Kiba. U něj mě zájem nepřekvapoval.
"Prostě s ním je to jiné. Už když jsem ho uviděl, byl jsem si stoprocentně jistý dvěma věcmi. A to se mi nikdy dřív nestalo." mluvil jsem dál a vzpomněl si na ty dva pocity, silné pocity, co jsem ze Sasukeho měl, když jsem ho prvně spatřil.
"Jakými věcmi, Naruto?" zeptal se Neji znovu. Byl dost zaujatý. Podíval jsem se mu do očí a pak svoje vlastní zavřel… Vcítil jsem se do té chvíle a těch pocitů.
"On je jako moje druhá strana,… opačný pól. Jeho chemie mě neuvěřitelně přitahuje." řekl jsem.
"Takže si z něj mimo." řekl Kankuro a pousmál se.
"Hodně nadrženej." dodal Sai a zase si pomalu kreslil. Ale vnímal.
"Jo, jo." připustil jsem ne moc nadšeně.

"A ta druhá věc." zeptal se Neji a vrátil mě k té horší věci, která mě ze začátku dost znepokojovala. Pravda, znepokojuje mě pořád. Ušklíbl jsem se a řekl jsem jen to, co jsem si fakt v tu chvíli pomyslel…
"Je to hajzl." řekl jsem a čekal, co na to ostatní.
"Takže si neměl žádný iluze zamilovanosti?" zeptal se poprvé Shikamaru věcně. On vždycky mluví jen tehdy, když ví jako jediný, co říct.
"Ne." řekl jsem. Nebyla to láska na první pohled… ani láska…
"Takže ho nemiluješ, jen tě vzrušují jeho feromony." řekl Neji pár minut na Shikamarovu poznámku.
"To jsem si myslel hodně dlouho,… do doby než… než mě políbil." vzdychl jsem si pro sebe a byl si vědom toho, co mi dělá srdce.

Začínám být pěkně v háji. Moje srdce je totálně mimo.

"Naruto,… ty ses do něj zamiloval?" zeptal se Kiba a prohlížel si můj rudnoucí obličej. Muselo jim být jasný, co se semnou děje. Moje hlava si to ale ne a ne uvědomit… že bych váhal? Od kdy váhám, nebo od kdy pochybuju o vlastních citech…?
"Já… nevím." přiznal jsem a zhluboka se nadechl.
"Je láska a je touha, Naruto." řekl mi Neji a přísně si mě prohlédl. Jako by se mu nelíbilo moje rozpoložení. Proč mají o mě strach… proč oni?
"To je fakt. Jsou i lidi, co to nedokážou odlišit." přiznal Gaara a díval se stejně, co Neji. S obavou.
"Znal jsem takovýho,… po dvou měsících se zhroutil." řekl Kankuro a dál přežvykoval kus trávy.
"Díky. Je dobrý vědět, že jste tak moc na mojí straně." řekl jsem, zvedl se a vyšel ze stínu do slunce. Díval se za hřiště. Kluci za mnou nevydali ani hlásku. Usmál jsem se. "Myslím, že je čas na tu zmrzku."