Sniper - part 5

Zesílil stisk v jeho vlasech, aby si přizpůsobil jeho hlavu do správného úhlu a nasadil své vlastní tempo, které mu v tuto chvíli vyhovovalo. Tolik špatných zpráv. Byl neskutečně vytočený a svou blbou náladu se snažil vybít tímto způsobem. Jeho impérium se změnilo během pár vteřin na hromádku sutin a ohořelých zdí. On velký Yukihisa, nejvyšší kancléř Aliance, ….

„Moc jste mě zklamal,“ zavrčel a prudkým pohybem jeho hlavy proti svému údu zajel klečícímu muži, co nejvíc do krku. „Nechat Rudého barona upláchnout. Stál sotva na nohou a vy jste ho nedokázal ani trochu pokořit!“

Zachvěl se, když si vzpomněl, jak svíral ty rudé dlouhé vlasy ve své hrsti, omotané kolem štíhlého krku a zbavující to křehké mladé tělo nedostatkem vzduchu skoro o jeho život. Tenkrát taky nechtěl padnout na kolena. Bylo to ještě dítě a sneslo s opovrhujícím pohledem všechnu tu bolest, kterou mu svou touhou mučit ho, dopřával.

„Dokonce si sebou i vzal našeho nejlepšího střelce Konioshiho,“ zaskřípal zuby kancléř Yukihisa a tvrdě si otíral žalud o mandle muže, jenž bezvýsledně vyslíchal svého zajatce.

Rudý baron je přeborník v utíkání. Dodnes nepochopil, jak se dostal z vězení, které pro něj před mnoha lety připravil, aby si ho každou noc surově bral a uspokojoval své sexuální choutky. Všechny ty vzpomínky ještě víc podporovaly jeho vzrušení a on cítil, jak se v něm vše začíná hroutit. Zvedl se z koženého křesla, zaklonil muži hlavu a bral si jeho ústa rychlými a hlubokými nájezdy, nevěnujíc jeho chroptění ani náznak soucitu. Jen se blaženě začal usmívat, když své vyvrcholení v hustých dávkách ládoval přímo do mužova hrtanu. Cítil, jak se jeho penis topí ve vlastním spermatu, protože muž nebyl schopen to množství polykat.

Když klaply dveře, kancléř se ani neotočil. Vytlačil ze sebe poslední kapky a pak od sebe muže prudce odstrčil. Ten se snažil rychle nadechnout, přitom se dávil rosolovitou hmotou, které měl plná ústa a vytékala mu koutkem po bradě. Sledoval vyděšenýma očima přicházející postavu, která se kradla tiše přes celou místnost přímo k nim. Vesta sešitá z kousků kůže různých zvířat obepínala jeho svalnatou hruď, přes kterou měl přetaženou několik řemenů vybavené pouzdry, skrývající pravděpodobně zbraně.

„Pane Yukihiso,“ rozlehl se po místnosti jeho tichý hlas a zastavil se těsně vedle kancléře. Pohlédl dolů na klečícího muže bez sebemenšího zájmu.

Kancléř si upravil sněhobílé kalhoty, přetáhl si přes černou košili světlé sako a sedl si pohodlně zpět do křesla. Muž se spermatem, tekoucí mu po bradě, se snažil rychle dostat na nohy, ale kancléřova bota se mu zapřela do ramene a donutila ho nadále klečet.

„Pane Yukihiso?“ozval se znovu ten hromotluk s otázkou v hlase.

„Jsem moc zklamán a rozladěn, drahý Katsuro,“ přimhouřil oči kancléř Yukihisa a přehodil si nohu přes nohu.

Muž na kolenou ani nepostřehl ten pohyb, kterým Katsura uvěznil jeho bradu v drtivém sevření, druhou rukou mu škubnul hlavou na stranu a zlomil mu vaz. Muž mu bezvládně dopadl k nohám bez jediného hlásku překvapení. Katsura si zvedl ruku před obličej, rozetřel si kancléřovo semeno, které mu ulpělo na prstech, po rtech a pak je olízl.

„Něco, co by vám zvedlo náladu, pane Yukihiso?“ zeptal se tiše a sjel mu pohledem do rozkroku.

„Obávám se, že ty mi to neposkytneš,“ kancléř Yukihisa se opřel loktem o opěrku křesla a prohlídl si hromotluka od hlavy k patě.

Bílé vlasy kancléřovi splývaly přes ramena na hrudník a narušovaly jeho černou košili světlými pruhy. V rozpuštěných vlasech měl několik spletených pramenů, z nichž měl jeden namotaný na prstě a přemýšlel.

„Chci Rudého barona. Živého,“ řekl konečně a usmál se. „Chci i toho malého bastarda, co se od něj nechal ojet. Chci je oba.“

Olízl si vyschlé rty a sebral ze stolku skleničku s alkoholem. Pozoroval chvíli její obsah a pak se podíval skrz ni na svého nájemného vraha Katsuru.

„Dáme jim ještě trochu náskok. Potřebuji se nutně rozptýlit. Předveď mi, drahý Katsuro, co semnou během několika minut dokážeš. Ukaž mi, jak rychle se umíš svlíknout,“ převrátil do sebe obsah skleničky, pohodlně se opřel a třením ruky o svůj poklopec se začal připravovat na druhé kolo uspokojení svého chtíče.

*******

I když slunce pražilo a odráželo své paprsky od zbytku skleněných výplní polorozbořených domů, mladého střelce neustále obcházel ten nesnesitelný pocit strachu a úzkosti. Jeho oblečení neposkvrněné bílé, s jen několika krvavými šmouhami na rukávě, přitahovalo pozornost každého, kterého míjel. Postávali či posedávali v ulicích, ve směsi odpadků a špíny a s nedůvěrou si prohlíželi jak jeho, tak dlouhou pušku, zavěšenou na zádech. Snažil se vyhýbat černým kalužím, které tu zanechal déšť před několika dny, ale i přes veškerou snahu už měl svoje polobotky celé promočené. Svět kolem něj jakoby vytvořil člověk bez fantazie, bez jediné barevné tužky. Jen odstíny šedé, černé a ještě černější. Neotáčel se. Jen podvědomě cítil, jak se za ním shlukují postavy schované ve stínech. Možná ho sem bratr poslal, aby se ho zbavil, aniž by se ho musel dotknout a ušpinit si ruce. Bez výčitek svědomí. Tuhle myšlenku ihned zahnal do kouta své mysli. I přes to vše, co se během pár dní, hodin událo, .... věří. Touží poznat i druhou stranu mince.

Zastavil se a sáhl si na pušku, přehozenou přes rameno. Kroky, které ho doprovázely ulicí, byly až moc hlučné a jejich počet se mu přestával líbit. Tři postavy se odlepily od zdi domu, na kterém ještě byla velká poutací cedule na poslední filmový zážitek kdysi velkého kina, a vydaly se pomalu k němu. V ruce svíraly kovové trubky, kterými už dávno přestala proudit pitná voda do vodovodních baterií. Stáhl si kapuci a vítr mu rozfoukal kolem hlavy čokoládové vlasy s viditelně rudými prameny.

Kolik ran je schopen vyslat do davu? Zastaví je?

Ruka na pušce se mu začínala potit a on si musel dlaň otřít o kalhoty, aby se zbavil nepříjemného vlhka na kůži. Deset. Patnáct. Pomalu se otáčel do kolečka a v duchu počítal. Přibývalo jich každou vteřinu. Rojily se jako hyeny, obklopující svou kořist, cenící tiše zuby. Každý svou zbraň, připraven použít. Co mohli získat tím, že ho zabijí? Jeho zbraň, kterou během okamžiku učiní bezcennou? Nebo jen ten omamující pocit, cítit krev na svých rukou?

Jeho tělo reagovalo automaticky, naklonilo se na bok do ostrého úhlu a vyhnulo se tak velké letící mačetě, rotující ve vzduchu jako bumerang. Rudé konečky oddělené žiletkovitou čepelí se ještě chvíli vznášely ve vzduchu, než je vítr rozměnil do ztracena. Udělal půlobrat, prohnul se jako hadí žena, jen se jemně dotknul prsty země a při tom pohybu, který vypadal jako taneční pár při valčíku, on a jeho puška, sundal z ramene sniperovku. Záklek na pravé koleno a prst na spoušti. Z takové krátké vzdálenosti brala jeho ráže 12,7 mm nejblíže stojícího muže jako skalpel máslo, projela mu hrudníkem a zasekla se do břicha dalšímu, který stál za ním. Otočil se na koleně a pažbou smetl dlouhovlasatého týpka pod koleny. Náboj vklouzl do komory a další úder pažbou rozdrtil klesajícímu muži na záda čelist. Uvědomění si, co jeho zbraň dokáže v takové vzdálenosti, pohnul jen nepatrně svým trupem a vystřelil do zástupu. Jako skládanka z domina a jedno drcnutí do první kostky. Ocelový projektil si razil cestu lidskou masou a nechal je pod svým smrtícím zásahem dopadat jednoho po druhém na zem jako hadrové panenky.

Deset. Dvacet. Je jich moc. Vykrádají se odněkud ze stínu a je jim jedno, že je tu kosí jako stébla v žitném poli. Letící kovovou trubku odrazil svou puškou, napřáhnutou před sebe. Snažili se ho rozptýlit a vrhali po něm vše, co měli po ruce.

Nebyl cvičený na boj z blízka. První zásah ho udeřil do ruky a on v ní ztratil ihned cit. Otáčel se dokola na koleně, a snažil se rychle vybrat svůj cíl. Úder, který někdo vedl na jeho zátylek z jeho slepého úhlu, ho opravdu vyděsil. Byl si jistý, že je to poslední, co ve svém životě uvidí. Zalehlo mu v uších, jak těsně kolem jeho hlavy, proletělo něco, co nebyl schopen identifikovat, ale vydávalo to nesnesitelný pronikavý ohlušující zvuk. Dopadl dlaněmi na zem a zapřel se o svou pušku. Zorničky se mu rozšiřovaly děsem, když se kolem něj po betonovém povrchu silnice valila odříznutá hlava, zamotaná do vlasů a zanechávala za sebou krvavou stopu. Zastavila se těsně u jeho rukou, s překvapeným výrazem v obličeji. Cítil, jak se mu vše v žaludku vzpříčilo a chce to ven.

„Jestli se nechceš nechat zabít, tak bojuj.“

Objevila se před ním jako černý anděl, snesla se z nebe přímo na své nohy obuté ve vysokých kožených kozačkách na podpatku ostrém jako jehlice. Vyskočila do výšky, odrazila se od jeho ramene a svým špičatým podpatkem rozpárala muži útočícím blízko nich obličej do děsivého šklebu. Roztáhla ruce jako anděl svá černá křídla, mezi prsty představila světu své stříbrné čepele a vrhla je do stran jako jednotlivá brka vytržených z perutí. Skoro neviditelná vlákna byla prozrazena jen nepatrnými odlesky. Tancovala v davu ladně a bez odporu, byla jak zjevení a její struny oddělovaly části těl tak rychle, že si toho ani jejich majitelé nestačili uvědomit.

Vzpamatoval se rychle a podporoval její tanec anděla smrti svými projektily. Nikdo z nich se nechtěl vzdát. Jakoby dostaly velkou odměnu za jeho tělo. Jakoby neměly svůj pud sebezáchovy.

Kdo je ta žena? Proč se přidala na jeho stranu? Něco mu ale říkalo, že tenhle nebezpečný ďábel ho nepřišel zachránit. To podivné mravenčení po celém těle, udržujíc ho v neustálém napětí a pozornosti, ho nekompromisně přesvědčovalo o tom, že je jeho nepřítel.

Ten přicházející náhlý zvuk už párkrát slyšel. Jeden z mála, kdo mohl vlastnit stroj poháněný naftou. Palivem, které už skoro neexistovalo. Nelíbilo se mu to. Nelíbilo se mu nic, co se právě v tomhle okamžiku dělo. Ona. On. Zastavila se při svém tanci a složila ruce s čepelemi podél těla. Tím směrem se otočili všichni. Do jednoho. Stroj na třech kolech, který už nikdo skoro nepamatoval, mohutná černá motorka s naleštěnými pochromovanými součástkami. Double výfuk po obou stranách, dávající svému okolí jasně najevo, čím je poháněna. Přijížděl pomalu středem ulice, s velkými motocyklovými brýlemi na očích a šátkem přes obličej. Zbraň, která patřila do muzea nebo už dávno upadla v zapomnění. Tak jako sniperovky. Nabíjel ji otočným pohybem přes prsty a broky zanechávaly na tělech, které si vybral za svůj cíl, desítky krvavých ran.

Zabiják Katsura, vybavilo se mu náhle jeho jméno. V této čtvrti. Začal pomalu couvat, využil chvilky, kdy se všichni soustředili na jeho příjezd. Ti všichni....přišli kvůli němu. Věděl to. Nemusel pochybovat. Jdou po něm. Ona... zabiják. Katsura... zabiják. Přímo od kancléře Yukihisa. Zklamal. Přidal se k nepříteli. Přehodil si pušku přes rameno a dal se do běhu. Někde blízko je skrýš Rudého barona. Dal mu dvě hodiny. Jinak zemře. A on už nikdy nechtěl zklamat.

Zvuk motoru se nezadržitelně a nebezpečně přibližoval. Donutilo ho to zastavit a otočit se. Řítila se k němu jako tornádo. Nezabývala se ostatními, kteří po ní házeli vším, co měli po ruce. Jako by byla nezranitelná, zbraně se jí vyhýbaly a ona mezi tou sprškou létajících předmětů proklouzávala bez sebemenších problémů.

Shodil jediným pohybem pušku opět z ramene a namířil ústí hlavně naproti ní. Jeho ruce se nechvěly. Když držely tuhle zbraň, neváhaly. Splynuly v jedno a nějaká mysl, pochybnosti, jim byly v tuto chvíli ukradené.

„Máme tvého bratra,“ zaznělo mu v uších. „Nikdy ho beze mě nenajdeš a zemře úplně zbytečně. Jsem to jediné, co teď potřebuješ.“

„Nevěřím ti, Shuuei by se nikdy nenechal chytit...“

Mluví pravdu. Její oči nelžou. Jsou to oči zabijáka. Lovce. A on je další položkou na jejím seznamu. Naznačí ukazováčkem, že je ochoten zmáčknout spoušť.

„Věř mi!“

Nemusela to říkat.

„Zbavíme se toho maníka a zmizíme,“ zavrčela a postavila se na svých vysokých podpatcích proti přijíždějící motorce.

Jakoby vzrostla do země, nohy rozkročené od sebe a ruce připravené k boji. Vypustila všech osm nožů v jeden okamžik a tvořila z lidských těl překážky pro přibližující se vozidlo. Kancléřův posel smrti ale pálil jednu ránu za druhou ze své speciálně upravené brokovnice a odklízel ten polomrtvý odpad z cesty. Nestačili ani dopadnout před kola a byly prudkých úderem z blízka odhozeni zpět na stranu.

Mladý sniper založil pažbu do ramene a vyslal náboj do prostoru. Dívka se jen instinktivně nahnula, ocelový projektil jí prosvištěl kolem pasu a pak prorazil plášť palivové nádrže trojkolky. Ozval se výbuch a motorka vzplanula. Nezastavila se. Táhla za sebou ten hořící chvost a řidiči bylo očividně jedno, že mu plameny olizují paže a záda. Pak se ozval další výbuch a vše se ztratilo v oslnivém ohnivém kotouči. Mladík na nic nečekal.

„Mizíme!“ vykřikl a rozeběhl se kolem té světelné show směrem, kterým potřeboval.

Jen stále po očku sledoval, co dělají ostatní. Čas zatraceně rychle ubíhal a on měl už tak velké zpoždění. Klidně s tou do kůže oděnou děvkou půjde, ale jen pokud bude mít léky pro svého bratra. A ty jsou někde tam za těmi domy.
Vynořil se z plamenů, sazemi pokrytou holou lebku a tvář. Oblečení na něm jen doutnalo, jakoby ani plameny neměly sílu a moc dál ho obtěžovat. Natáhl před sebe ruku se zbraní a vypálil. Mladý Konioshi stačil jen před sebe překřížit své paže, v poslední trapné naději, že dokáže tu desítku broků zastavit. Tvrdý náraz do ramene mu vyrazil dech a jen s podivem se dokázal udržet na nohou. Krvavé kapky se mu vpíjeli do bílé mikiny, třísnily mu odhalená místa, ruce a tvář. Nic jiného, než zanedbatelnou bolest v rameni, necítil. Nebyl zraněn a ta krev nebyla jeho.

„Sejmi toho bastarda!“ slyšel jakoby z dálky a ten hlas ho donutil vypálit dvě rychle za sebou jdoucí kulky, do pohybujícího se monstra, nabíjející svou zbraň k dalšímu smrtícímu úderu. Obě rány ho poslaly k zemi, poklesl na jedno koleno, ale znovu se snažil postavit.

Sniper zalovil v brašně a zrychleně dýchal.

Nemám už žádné náboje. Kruci. Kruci.

Kruh kolem nich se uzavíral. Všechny zubožené duše si našly první oběť, která se nemohla hýbat. Sesypaly se na Katsuru jako ty hladové hyeny a vybíjely si na něm svůj vztek, beznaděj a frustraci. Konioshi si utřel krev z obličeje a sjel pohledem na zem, ke svým nohám, kde se v bolestech svíjel ten nebezpečný černý anděl s páskou přes oko. Otočil ji na záda, aby si prohlédl, jak moc je zraněná. Levou ruku měla roztrhanou na cáry, z černé kůže nezůstalo skoro nic a přes tu krvavou břečku byly vidět roztříštěné kosti. Po těle v oblasti břicha měla dalších několik průstřelů.

„Sakra, proč jsi mě zachraňovala!“ okřikl ji a vytavoval jí opasek z poutek. „Kde je Rudý baron? Co jsi s ním provedla?!“

Snažila se nesténat, ale když ji pevně stáhl paži těsně nad loktem řemenem, vykřikla. Viděl na ní, jak jí chybí jen trochu k tomu, aby omdlela.

„Řekni mi, kde ho najdu!“ zatřásl s ní, když se její kočičí zelené oko začalo vyvracet v sloup.

Dopr.dele práce s ženskou!

Chytil ji do náruče a zamířil s jejím bezvládným tělem mezi budovy. Nedíval se za sebe, jestli ho někdo sleduje. Potřeboval se někam schovat, potřeboval se dostat na jedno z míst, kde měl Rudý baron ukryté zásoby léků. Dýchal ztěžka, ta ženská nebyla žádné peříčko, docela se pronesla a on byl už za celý den docela unavený. Cestu si vryl do paměti, i okolí, aby se ke skrýši mohl dostat z jakékoliv strany.

Už nemůžu. Necítím nohy ani ruce.

Opřel se o zeď, srdce mu zběsile bušilo v hrudníku a ruce i nohy se mu třásly. Konečně se podíval směrem, odkud přišel. Ulice zela prázdnotou a slunce se opíralo do zdí domů, které nevrhaly žádný stín.

Nikdo nás nepronásleduje.

Celý od krve a ta bláznivá ženská se stříbrnými vlasy pořád v bezvědomí. Byl už blízko. Ještě pár metrů. Modlil se, aby tam něco našel a jeho cesta nebyla zbytečná, posetá mrtvolami a jejich bezcennou krví. Dokázal za těch pár sekund nabrat nové síly a svižným krokem, jak mu dovolila bezvládná zátěž, odbočil mezi domy. Uviděl tu budovu hned. Byl to jeho cíl. Ale dům byl z poloviny zřícený a z některých míst se ještě do vzduchu vznášel načernalý dým. Jeho naděje se najednou rozplývala s každým krokem, který učinil blíž k troskám.

Položil ji na zem a nevěnoval ji už jediný pohled. Nevnímal její zasténání, jak přišla k sobě. Kráčel pomalu, s rukama svěšenýma podél těla, s podivným tlakem v koutku oka, kde se mu snažila prodrat slaná kapka. Skřípal zuby a chytil první kus slepených cihel, co mu stál v cestě. Odhodil ho vztekle za sebe na zbytky chodníku, až se roztříštil na několik kousků a kutálely se až k ležící člence Silver Beast. Jeho ruce už nevnímaly únavu, když celou dobu nesly toho padlého anděla. Ostré hrany sutin se mu zařezávaly do dlaní a ani ony už nerozlišovaly, čí krev se jim mísí na povrchu. Jako stroj, ruce místo rypadel, se probíjel k místu, kde měla být zásoba léků.

Nikdy to v té směsi trosek nenajde!

Čas tak neúnosný. Pro něj. Pro Rudého barona. Pro ni.