Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

Albus Brumbál se hluboce nadechl čistého vzduchu a prstem si narovnal půlměsícové brýle. Stál na vrcholu astronomické věže, ze které byl nádherný výhled, ale on si ho již plně vychutnat nedokázal. V očích mu pálilo, hlava mu třeštila a sotva se mohl bez bolesti pohnout. Jed v těle už pokročil. Jeho konec přijde již brzy.

„Volal jste?" ozval se za ním melodický hlas, který mohl patřit jen jediné osobě; Severusovi Snapeovi. Na ředitelově tváři se objevil úsměv. Mistr lektvarů mu byl velmi blízký. Členové Fénixova řádu by se asi podivili, kdyby se dozvěděli, že z nich všech je to zrovna bývalý Smrtijed, který má jeho plnou důvěru a jenž se mu nejvíce podobá. Muž v černém s ním měl společnou životní změnu názoru na mudlovskou komunitu, ochotu činit zlé skutky pro lepší zítřky a jako v jednom z mála v něm třímala magická moc, která se Albusovi mohla téměř rovnat. Severus byl talentovaný, magicky silný, velmi inteligentní a nebylo mu ani čtyřicet. Pokud se ten muž dožije věku, ve kterém teď byl Brumbál nebo Tom Raddle, mohl by se stát až děsivým kouzelníkem. Ovšem na rozdíl od ředitele Bradavic a Voldemerta, to nebyl zrovna styl Prince dvojí krve. Snapeovi více, než záře slávy, sloužil stín. Sedla mu role šedé eminence, držící všechny trumfy a nechávající protivníka ho podceňovat. Navíc pro čaroděje jeho velikosti měl příliš dobrotivé srdce.

Hlava Fénixova řádu si povzdechla, ale nic neřekla. Pro jednou mistra lektvarů nezavolala proto, aby ho něčím úkolovala, ale jen čistě pro jeho společnost. Vynucených laskavostí bylo již dost, včetně té poslední – žádosti o rychlou smrt. Ta možná byla nutná, ale též i příliš krutá. Severuse to bezpochyby ranilo. Komu jinému by však něco podobného mohl jen říct, natož ho o to žádat? Nikdo jiný by to nedokázal, nebyl by ochoten, nerozuměl by...

Tom Rojvol Raddle

Voldemort se zahleděl do tmavých očí svého věrného stoupence. Severus Snape byl dobrým Smrtijedem, velmi užitečným a o to víc bylo nešťastné, že si ho ještě chvíli nemůže ponechat ve svých službách. Jenže bezová hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. Jaká škoda!

„Můj Pane... dovolte mi najít toho kluka..." zaškemral již po několikáté černovlasý muž a Pán zla pojal podezření, že se nejedná tolik o snahu dobře sloužit, ale spíš o pokus se mu vytratit z dohledu. Konec konců Severus nebyl hloupý, ba naopak. Mistr lektvarů měl mnohé kvality, kterých si vážil. Byl lstivý, ambiciózní, inteligentní s nečekaně velikou magickou silou. Jednalo se o perfektního lháře a díky své chladné povaze byl mnohem lepší v nitrobraně, než Voldemort sám. To se po špiona perfektně hodilo, ale zároveň to bylo velmi znervózňující.

„Zabij," rozkázal svému hadovi s lítostí nad ztracenou příležitostí toho všeho, co by pro něho Smrtijed mohl ještě učinit. Když se ovšem díval, jak Nagini na druhého muže zaútočil, uvědomil si, že jednou by to muselo přijít. Problémem bylo, že Severus byl až příliš talentovaný a časem by jeho moc stále narůstala a narůstala, až by se ho ten ctižádostivý muž pokusil odstranit a zaujmout jeho místo.

Lily Evansová

Ve sklepeních v soukromých komnatách ředitele Zmijozelské koleje stál na stolku u okna květináč s rostlinou lilium candidum. Nejednalo se ovšem o květinu pěstovanou do nějakého lektvaru. I když lilie bělostná pomáhá při hnisajících zarostlých nehtech, po operacích na rychlejší hojení a při svalových bolestech, tato byla pěstována pro radost a lásku. Nikdy se nemusela bát, že by byla přelitá, nebo umírala z nedostatku vláhy. Majitel se o ni dobře staral. Jednalo se o slib a pokání pro ženu, která byla již několik let mrtvá, ale srdce a oddanost nebohého mistra lektvarů, patřily i tak stále jen a jen jí.