Sebas Gwin a Velké Nic - Návštěva

Deník Tobiase Greena:

12. říjen 34. věk

22:36 - Vyrážím posledním vlakem do Tekna. Subjekt mě ubezpečil, že se tam nachází jisté informace, které by mohly být naší věci prospěšné. Přestože nevím, co mám hledat, mám se setkat s Theodorem Rillejem a promluvit si s ním o „Šílenci". Doufám, že to vyjde.

14. říjen 34. věk

18:16 - Z okna vlaku vidím Engejt, hlavní město národa Teknomágů, jak jim mnozí říkají. Jeho nejvyšší stavba se tyčí vysoko nad mraky, přes které nelze vidět její špičku. Jejich ego je stejně vysoké jako jejich inteligence. Ale musím uznat, že něco podobného v Jastiku neuvidím.

21: 30 - Po příjezdu jsem se ubytoval v hotelu. Každý z hostů zde dostane kartu, kterou použije ve zvláštním zařízení, kterému říkají „prostorové dveře". Vložíte do úzkého otvoru svou kartu, přístroj se nabije energií a otevře díru v prostoru, která vede do vašeho pokoje. Jak jsem vyrozuměl, tato technologie je v dnešní době zcela běžná součást každé větší budovy. Nedovedu si představit, co tady znamená „neobvyklé".

15. říjen 34. věk

8:00 - Po snídani - vločky s mlékem, kafe s třemi kostkami cukru - jsem vyrazil k té obří budově. Dojem na mě dělá i samotné město. Domy mají jeden společný design - krychle s kruhovými okny. Místo tradičních okenic používají spirálové rolety podobné jako u staršího modelu digitálního fotoaparátu. Dveře se otevírají pomocí multifunkčního náramku jaký má každý i v Jastiku. Při otevírání se dveře zasunou do zdi. Pomalu to vypadá jako v klasickém scifi filmu. Zaujal mě materiál těchto staveb. Zatím jsem neviděl jedinou budovu z cihel nebo betonu. Zkusil jsem rukou přejet po hladkém sivém povrchu. Necítil jsem žádné hrudky. Dokonalé hladká stěna. Přestože vzhledově působila jako chladný kov, stěny domů nebyly vůbec studené ani rozpálené letním sluncem. Měl jsem z toho zvláštní pocit. Když jsem se podíval nahoru, uviděl jsem mezi domy slabý proud modré energie. Zřejmě jde o bezdrátový přenos elektrického proudu. Je to vůbec ještě elektřina? Má mnoho jmen - „Věž", „Nebeský dóm", „Athénin Sloup"... Asi není důležité, které je to nejlepší. Oproti krychlovým budovám působí tato věž jako úzký svazek prutů. Od pohledu z dálky je jasné, že se jedná o stejný materiál jako při stavbě tradičního obytného domu. Čím výše je podlaží věže položeno, tím více se mi zdá, že se zužuje jeho kruhový obvod. Chuchvalce bílých mraků se pohnuly a já měl konečně čistý výhled i na vrcholek věže. Z její špíčky šlehal do nebes ohromný proud té samé energie, která napájí i zbytek města. Určitě jde o nějaký generátor. Ale i po vší té kráse stříbrný sloup s modrým světýlkem zůstane vždycky jen přezdobeným pozlátkem pýchy Tekna.

8:13 - Vcházím do bílé haly věže. Uprostřed místnosti se nachází mohutný bílý sloup, který protíná všechny patra až k tomu nejvyššímu. Jeho podstava je obkroužena recepčním pultem přetřeným opět na bílo. Začínám se tu cítit jako v nemocnici. Za pultem sedí zavalitý muž s černými vlasy ulízanými dozadu. Přes jeho naducané tváře se dere ven malý, zdvořilostní úsměv. Některé fígle jak zapůsobit prostě fungují dodnes.

„Dobrý den. Přejete si?" oslovil mě, když si všiml mého zmateného výrazu.

„Rád bych se setkal se Theoderm Rillejem," odpověděl jsem.

„Máte domluvenou schůzku?"

„Ne."

„Jste součástí jednání rady?"

„Ne."

„Nesete vzkaz?"

„Ne."

„V tom případě se omlouvám, ale nemohu Vás pustit."

„Věřím, že se nějak domluvíme," naklonil jsem se k němu a nenápadně mu ukázal peněžní částku na mém náramku.

„Vy nebudete z Tekna, že?" odbyl mě a ukázal mi svůj náramek.

Design i rozhraní bylo zcela na jiné úrovni. Cítil jsem se jako domorodec uprostřed betonové džungle. Ani ta nejprostší věc nezůstala pozadu. Z toho, co jsem viděl, jsou minimálně o tři sta let napřed oproti Jastiku.

„My v Teknu nepoužíváme měnu, ale Body Prospěchu. Pokud jste prospěšný společnosti, dostanete body. Pokud jste na obtíž, body se vám strhávají. Je to snadný způsob a vcelku efektivní. S něčím jako jsou peníze můžete uspět jedině-" Tehdy se zarazil.

Znovu si mě pečlivě prohlédl. Svraštil obočí, našpulil pusu jako buldok a hlubším, neformálním tónem pokračoval dál.

„Vy opravdu nebudete z Tekna."

„To opravdu ne."

„Přišel jste kvůli konkrétní záležitosti?"

„Přišel jsem za Theodorem Rillejem."

Jeho kulatý obličej pomalu zbledl. Zrychlovala se mu dechová frekvence. Panika.

„Omluvte mě na moment," dostal ze sebe než hlasitě polkl.

Na jeho stole ležel stříbrný předmět tvaru kopule. Nahoře uprostřed měl kruhový otvor, z něhož vycházelo slabé modré světlo. Po straně tohoto předmětu se nacházel malý číselník. Cvalík namačkal číselnou kombinaci, světlo zesílilo a vytvořilo modrý kužel hrotem dolů. Uprostřed něj se objevil obličej muže.

„Právě mám jednání, Gustave," zašeptal modrý obličej, přestože z jeho hlasu byl znát vztek.

„Velmi se omlouvám za vyrušení, pane, ale je to naléhavé."

„Nějaká nehoda? Porušení předpisů?"

„Zastavil se tu jistý mladý muž v tmavě modré uniformě. Nabízel mi úplatek - v penězích. Také se chce setkat s panem Rillejem."

„Peníze? To je nesmysl. Leda by... Proč by zrovna Jastik poslal někoho neohlášeně? Kdo to je?"

„Obávám se, pane, že se nejspíš jedná o Krysu," zašeptal, „Už jsem viděl mnoho úředníků a poslů z Jastiku. Takovou uniformu jakou má on, jsem ale nikdy neviděl.."

„Okamžitě ho přiveď! Kdyby se kdokoliv ptal, jedná se o mého soukromého hosta. Tohle se nesmí dostat ven, rozuměl si?!"

„Jak si přejete!"

Jejich hovor skončil. Světlo zesláblo, obličej zmizel. Gustav - jak mu ten obličej říkal - mi poručil, abych ho následoval do kanceláře. Zavedl mě k prostorovým dveřím. Vytáhl si z náprsní kapsy svou kartu a vložil ji do přístroje. Na číselném panelu, který hotelové prostorové dveře nemají, zadal čtyři čísla. Otevřel se průchod do jakéhosi koridoru. Gustav mi naznačil, abych šel první.

Objevil jsem se v neznámé chodbě. Nebyla příliš odlišná od chodby s kancelářemi v jastickém Úřadu. Stěny měly zářivě bílou barvu. V úrovni pasu se táhl dlouhý pruh březového dřeva. Na podlaze byl položený světle šedivý koberec. Přede mnou na zdi visela cedulka s číslem 154. Jediným krokem jsem zdolal 153 pater. O tom by se lidem v Jastiku mohlo jen snít. Gustav mě ale z mého přehnaného úžasu ihned vytrhl.

„Tudy prosím! Nenechte pana Sparka čekat."

„Kdo je pan Spark?"

„To Vám řekne pan Spark osobně."

„A co má schůzka s Theodorem Rillejem?"

„To Vám řekne pan Spark osobně."

„On tomu tady velí?"

„To Vám řekne-"

„-pan Spark osobně. Pochopil jsem."

Gustav mě dovedl až k místnosti s šedými dveřmi. Vešel jsem dovnitř a on za mnou opatrně zavřel.

Široká místnost s podstavou obdélníku byla zařízená podobným stylem jako chodba - bílé stěny i šedivý koberec. Zeď naproti dveřím, kterými jsem vstoupil, byla celá ze skla. Musel z ní být překrásný výhled na celé město. Na hnědé kožené židli za šedivým psacím stolem seděl muž ke mně otočený zády.

„Kdo Vás poslal?" začal.

„To je dost osobní otázka, abyste mi ji pokládal zády ke mně," vytkl jsem mu.

Muž se ke mně tedy otočil. Měl tentýž obličej jaký jsem viděl v modrém světle z toho přístroje.

„Chápu, že Vás jisté věci šokují. Ne všichni by byli z vaší společnosti nadšení. Zaslechl jsem, že chcete vidět Enžina."

„Chci vidět Theodora Rilleje. Mám na něj otázku, kterou může zodpovědět pouze on."

„Jak jste si jistě všiml, mám tu určitý vliv. Prakticky jsem to jediné, co stojí mezi Vámi a ctihodným Enžinem. Je to stařec na vozíku, nemůžeme k němu posílat lidi jen tak. O to těžší rozhodnutí mám, když se jedná o zahraniční návštěvu. Vzhledem k tomu, že jste tu neohlášeně, jedná se o záležitost, kterou bychom měli nechat pod pokličkou, že?"

„Se vší úctou, o Vás tu nejde, pane Sparku."

„Omyl! Jsem velmi oddaný tomuto národu. Theodor Rillej je můj vzor, otcovská figura chcete-li. Díky Vašemu ,neohlášení' mám možnost nechat Vás beze stop zmizet nebo zhoršit již tak napjaté vztahy s Jastikem. Váš příchod mě staví do těžké pozice, takže vám nabídnu toto. Odpovím na jakékoliv otázky týkající se Enžina."

„Ale já nepřišel za Enžinem. Mám otázku na Theodora Rilleje, nehledě na jeho postavení."

„Moje odpověď Vám tedy opravdu nestačí?"

„Jste Theodor Rillej?"

Spark si povzdechl. Vyndal ze šuplíku kopulovitý přístroj s modrým světlem.

„Nemůžu dovolit, abyste se setkali osobně. Bude stačit tohle?"

Kývl jsem. Pan Spark vytočil číslo. Světlo se rozzářilo. Objevil se tam zestárlý obličej Theodora Rilleje.

„Copak se děje, Sparku? Už jsou to měsíce, co si mi volal na soukromé číslo."

„Odpusťte, Enžine. Je tu muž z Jastiku. Má na Vás otázku."

„Ať jde blíž. Zrak už mi neslouží jako kdysi."

Přistoupil jsem blíže k přístroji. Spark ho otočil čelem ke mně.

„Před lety jsem býval taky takový mladík. Ty časy jsou pryč," usmál se na mě.

„Posílá mě za Vámi Sebas Gwin," přešel jsem rovnou k věci.

„Měl jsem staršího bratra jménem Sebastian, ale ten je půl století mrtvý. Žádného Gwina neznám," povzdechl si posmutněle.

„Tušil jsem, že to řeknete. Mělo mě napadnout, že je to pomatenec. Tvrdil, že jste jeho mladší bratr a prý se Vás mám zeptat na ,Šílence'... Děkuji za Váš čas," omluvil jsem se a vyšel směrem ke dveřím.

„Zadrž! Sparku, zaveď ho do mého pokoje," zastavil mě v půli kroku.

„Ale pane-"

„Chci s ním mluvit osamotě. Žádní doktoři, žádní svědkové, žádní lidé. Pochopil jste?" přikázal.

„Ano, pane," odpověděl nesměle Spark.

Na nejvýše postaveného muže v Jastiku měl zvláštní výběr zařízení pokoje. Tlusté závěsy, přes které neprojde jediný paprsek slunce, malá útulná postel, jediný terminál s klasickou klávesnicí a modrá pohovka. Když se zavřely dveře, v místnosti byla naprostá tma. Enžin tleskl. Světla se rozsvítila.

„Je čest Vás potkat osobně," pozdravil jsem ho.

„Nech si ty manýry kluku! Nemáme moc času."

Zněl úplně jinak než na začátku. Vlídný děda se proměnil v protivného starce.

„Opravdu si mluvil se Sebasem?" zeptal se bez váhání.

„Takže ho nakonec znáte?" podivil jsem se.

„Vlastního bratra bych poznal kdykoliv! Co ti o mně a Lyrie a řekl?"

„Lyria? Jako Lyria Drui, první zákonodárce a stvořitelka Databáze v Jastiku?" zbystřil jsem.

„Ten idiot... On ti nic neřekl, viď? Nevíš, kdo skutečně jsem, kdo je Lyria ani jakou máme my tři spojitost, že?"

Jen jsem znepokojeně zakroutil hlavou.

„Dřív nebo později by ses to stejně dozvěděl. Ale pokud byl k tobě upřímný Sebas, budu muset s pravdou ven i já."

Theodor se chytil za povislou kůži na tvářích. Silou ze sebe strhl gumovou masku. Pod obličejem starce se skrýval malý kluk.

„Konečně! Nesnáším nošení téhle gumy!" řekl blaženě dětským hlasem.