Rudé mraky a vzpomínky

Tohle je moje první povídka. Myslím, že je docela hezká. Takže doufám, že se bude líbit.
Rudé mraky a vzpomínky
Pomalu jsem rozlepila víčka. Všechno jsem viděla rozmazaně, ale byly tu hlasy, hlasy které jsem slyšela jasně a zřetelně. „Tobi je hodný kluk, Tobi nic neudělal!“ „Na Tobiho jste to chtěli svést, jo? Itachi, kdo to zavinil?!“ „Kde mám sakra ty brýle!“ „Itachi, Itachi posloucháš mě vůbec?!“ „Ha, tak to jsi byl ty, Zetsu, ty jsi mi snědl rybičky, za to zaplatíš!“ ŠPLOUCH! Obrovská vlna vody mě probrala. Spadla jsem z postele a konečně jsem viděla všechno normálně. Najednou se ze spodu ozval křik, no... nebyl to křik, byl to řev: „Kisame!“ Všichni přítomní zbledli a vtom do pokoje vtrhlo cosi žlutého a mokrého. „Za to zaplatíš!“ „J-Já se omlouvám to bylo omylem.“ Ale bylo pozdě, ten mokrý vyslovil totiž jedno slovíčko, a to slovíčko mělo takový efekt, že sem na to zírala s otevřenou pusou. Když to slovo řekl, vybouchla taková bílá věc a řeknu vám, to byl výbuch. No a potom už jsem letěla ke zdi. Ozvala se tupá rána a já viděla tmu, černou, tmavou tmu.

Hlasy, pomyslela jsem si, a je to tu znova. Ale místo řevu se ozvalo něco nečekaného, a to varovné: Pššššt! To už jsem ale měla chuť se podívat, co že se tam stalo, že jsou tak potichu. A tak jsem pomalu otevřela oči a ještě pomaleji se posadila. Pohled, co se mi naskytl, asi do konce života nezapomenu. To bylo až k neuvěření, jak se tvářili ti lidé, co předtím řvali a prali se. Oni se tvářili tak kajícně a nevinně, že by jim odpustil snad i ďábel. To však na jejich rádoby šéfa neplatilo, on už byl určitě na takové výrazy zvyklý. A tak jsem pomalu vstala a přišla k tomu, co stál nejblíž. Neviděl mě, až moc se soustředil na propichování očima dalšího pochybného individua. Ani jejich rádoby šéf si mě nevšiml, chodil po pokoji sem a tam s hlavou sklopenou k zemi. Nejistě jsem mu zaklepala na rameno,k přece jenom to tu před chvílí málem vyhodil do povětří „Prosím tě, co se stalo, když sem byla mimo?“ V klidu se na mne otočil a řekl: „No, trochu jsme se porvali, a potom jsi byla v bezvědomí. A tak nás za to šéf trochu víc seřval." Řekl a mile se usmál, až po chvíli mu došlo, kdo jsem, a nasadil udivený výraz. Když jsem viděla jeho reakci, chtěla jsem co nejopatrněji upozornit ostatní. On to však zvládl bleskovou rychlostí za mně a zařval: „Ona už se probudila!“
Oči všech přítomných spočinuly na mně, a ještě navíc se tvářili až moc udiveně. Trochu jsem znejistěla *s mými zkušenostmi se tomu ani nemůžete divit*. Najednou na mně vlétlo cosi oranžového *vypadalo to jako pomeranč, jenom nakrájet...* a pověsilo se mi to na krk. „Tobi je rád že jsi v pořádku, Tobi je hodný kluk,“ a přitisklo se to ke mně. Vykulila jsem oči a to blonďaté individuum se dalo do smíchu, zatím co ostatním se dost ulevilo, přece jenom zemřít rukou jejich šéfa se jim vážně nechtělo. Ten co si říkal Pain (budeme mu tak říkat protože šéf na něj moc nesedí)ke mně přiběhl a začal si mě prohlížet od hlavy k patě, jestli jsem v pořádku. Po dvou minutách už mě to přestalo bavit, a tak jsem se otočila a vydala se k těm dvěma, co vypadali nejvíc normálně. Byl to červenovlasý chlápek a takový černovlasý (vypadal jako emo). „Nemohli byste se mi představit, prosím?“ Pak sem se koukla na Paina. „A vysvětlit mi, co tu dělám a co se to tu děje?“ Ten červenovlasý se ochotně představil: „Já se jmenuji Sasori z červených písků, a tohle je Itachi Uchiha. Ty si nás nepamatuješ?“ A to prosím vypadal normálně. Usmála sem se. „Jak si vás mohu pamatovat, když vás vidím poprvé v životě?“ Zvláštně se na mně podíval, a pak se otočil k Painovi. „Šéfe, ona si nás nepamatuje!" Pain nejdřív zmodral, pak zčervenal, a pak zezelenal. Prostě se na něm vystřídalo tolik barev, že to bylo až k neuvěření. „To si ze mě děláš legraci,“ řekl velmi nabroušeně. Sasori opatrně zavrtěl hlavou. Poté se Pain odporoučel k zemi.
Modré stvoření spustilo poplach a začalo létat po pokoji a řvát: „Konan,Konan! Rychle přijď a oživ ho, on se skácel k zemi!“ Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Rychle doběhla pro vodu, aby mohla probudit Paina, který tam spokojeně spal na zemi (čti ležel jako mrtvola). Naklonila se nad něj a pokropila ho vodou. Stále se neprobíral a začal si mumlat něco ze spaní. „Tak a už toho mám dost,“ řekla Konan a vrazila mu facku. „Koukej vstávat, nebo dostaneš další!“ Po tomhle se Pain rychle probral. „Ale no tak, miláčku, uklidni se.“ S prosebným výrazem se na ní zadíval. „Ne tady přede všemi.“ Ukázal na všechna divná stvoření, která se koukala skrze prsty. Jakmile se s Konan odešli udobřit... Všichni jsme začali smát.