Recons de la ment! 2/2

Recons de la ment!

6. Jedinečná

V téhle kapitolce se vrátíme o pár desítek let zpátky. Do doby, kdy vykvétá láska ale i umírají sny.

Bylo to už nějaký rok, co jej poprvé spatřila, ale nemohla na něj zapomenout. Mohla se snažit jak moc chtěla, ale srdci poručit nedokázala. Ani její bratranec, muž kterého dříve měla tak moc ráda, ji nemohl nahradit ten pocit sounáležitosti, který měla, když byla s ním.
Erik Stejskal muž mnoha tváří. Když byl s ní dokázal v sobě najít tu jedinou i když nepatrnou část laskavosti.
Možná proto si byli zpočátku tak blízcí. Něco jako kdyby je spojovalo, možná ten nedostatek lásky, který
se jim dostával ještě když byli malými dětmi.
Celá rodina však byla proti její lásce a proto musela na pár let opustit svoji rodnou zemi.
Již od svého narození měla nalinkovaný celý svůj život. Poslouchat rodiče, vystudovat školu a výhodně se vdát a to nejlépe za muže, kterého ji oni vyberou. Jedinou její možností bylo splnit všechny tyto jimi vytyčené cíle. Jediné, co si mohla dovolit, bylo snít.
Ale v ten den, kdy ho poznala začalo v ní klíčit semínko vzdoru.

Sledovala George, jak si zaníceně povídá s tou malou holčičkou a jen tak myslela no to, jaký by byl z něj otec. Své děti by určitě miloval stejně tak jako jejich matku. Byl ukázkovým příkladem milujícího otce.
Stejným úsměvem, který před chvílí věnoval té dívce, se usmál i na ni. Byl v tom však takový rozdíl, až na chvíli zapomněla dýchat. Ten pocit, který pocítila teď, se nemohl rovnat tomu, který cítila, když se na ni usmál ON. Úsměv který jí věnoval Eric Stejskal vyvolal v jejím těle příjemné mrazení, v tu chvíli její srdce roztálo a vzneslo se nezměrné výše.
Nyní však cítila jediné. On je pro ni jen přítelem, nic víc. A ona s tím nezmůže nic, vůbec nic i kdyby chtěla.

****

Akira si s ní velmi rád povídal. Její myšlenky se těm jeho podobaly tak, až to bylo téměř děsivé. Skvěle se doplňovali a kdo s nimi strávil i jen minumum času si myslel, že jsou snad spřízněni – jedno tělo, jedna duše. Co on začal, ona dokončila a fungovalo i obráceně.
Pár let ve společnosti George, který s ní byl neustále, začalo ji to pomalu děsit. Jako kdyby byl jejím stínem. Jak na ni zpočátku působil pozitivně nyní se jej začala bát. Měla strach jen z jeho přítomnosti a to si zpočátku byli tak blízcí.
„Juliet proč mu to konečně neřekneš? Ubližuješ jak jemu, tak sobě. Uvědomuješ si to vůbec? Já vím, co chceš říct. Je to vůle našich rodin a oni chtějí pro nás jen to nejlepší. Oba ale víme, že sňatek, který je založen na povinnosti, nefunguje.“

Seznámili se na vernisáži jeho fotografií v Tokiu. Vyrazila si tam jednou společně s Georgem. Procházeli se po ulicích Tokia a ji upoutala výkladní skříň jednoho obchodu. Poté v odraze skla zahlédla skupinku zajímavých osob, která vcházela do galerie a ona je, jako vtažena magnetem, následovala.
George se od ní někde odpojil, ale to v tuhle chvíli neřešila. Jediné na co myslela bylo, že musí jít neodkladně dovnitř.
Vše vevnitř ji uchvátilo, ty fotografie ji vtáhly a už nepustily. I když to byla jen obyčejná reportážní tvorba. Vyvolalo to v ní tolik myšlenek, musela myslet na osudy těch, které ty fotografie zachycovaly. Cítila z nich bolest, strach ale i naději a lásku. Každá z těch fotek byla tak jiná, ale společně tvořily ucelenou scenérii vtahů a lidských osudů. Dýchal z nich na ni život.
V prvním okamžiku se rozhlédla kolem. Zdálo se jí jako kdyby na ni někdo celou dobu zíral. Pak se jejich oči spojili a oba věděli, co si ten druhý myslí. Nebo tak to alespoň v tu chvíli Julie cítila. Později se ujistila, že je to pravda.
Nevěděla, kdo je autorem, ale nyní jako kdyby na ni ty snímky mluvily.
„Slečno, co říkáte na tuhle?“ ozvalo se jí tesně u ucha až sebou vystrašeně cukla. „Co si myslíte, jaké byli jejich pocity?“
Julie si fotografii několikrát prohlédla a pak se otočila s nakloněnou hlavou k neznámému muži. Tím mužem nebyl nikdo jiný než ten, na kterém její zrak ulpěl jen několik vteřin poté, co vstoupila dovnitř. Nedala na sobě znát překvapení, ale jeho úsměv jako kdyby ji prohlédl až do morku kostí. „Nevím, co cítili ti co jsou na fotografii. Nechci vás nějak urazit, ale vy to nejspíš také nevíte. Já jen vím, jak na mě tato fotografie působí.“
„Dobrá, a jak na vás působí?“
Pohledem se vrátila zpět k fotografii. „Ten pocit... nevím jestli bych to dokázala popsat dost dobře. Ale... Ten pohled ženy, která se snad od toho dítěte odvrací ve mně vyvolává pocit ztráty nadějí. Jako kdyby se již smířila s tím, že to dítě zemře, Jako kdyby zavírala oči před přítomností. Bezmoc! Ano, to je ten pocit který z této fotografie mám, beznaděj.“
„Ano? Zajímavá dedukce, ale nejspíš jsme došli k podobnémů názoru. Přečtěte si prosím tohle,“ řekl a podal ji brožurku. Knížečka byla založena právě na této fotografii a byl k ní napsán popisek autora. Konec nadějí.

„Ty si myslíš, že je to tak jednoduché?“
„Co si myslím já není důležité. Měli byste se vrátit zpět do České republiky a ujasnit si nejenom vaše vztahy, ale hlavně tvoje pocity. Jaké jsou tvé priority! Povinnost anebo štěstí?“

****

Jejich dům se za tři roky vůbec nezměnil. Stále dobře udržovaná, honosná vilka, která poutala příliš pozornosti. Jen růže, které zasadila společně se zahradníkem, zasadily je když jí bylo pět let, se nádherně rozrostly všude kolem. Byl to sice jen kout, ale tato růžová zahrada v ní vyvolala nostalgické vzpomínky. Tohle bylo to jediné, co si ve svém životě vydobyla, vydupala by bylo jespíš řečeno lépe. Vztekala se tak dlouho, až nezbylo rodičům nic jediného než vyslovit tichý souhlas a koupit několik keříků růží.
Usmála se už jen při pomyšlení na to jaká byla dřív.
Stejně rychle jak úsměv přišel tak i zmizel. Myšlenky se jí vrátily na to, že zítra je její zásnubní večírek. Ano, na osmnácté narozeniny byl stanoven datum jejich zásnub.
Věděla, že ani Akirovi poznámky ji nedonutí k tomu, aby se vzepřela. Jediné co by ji mohlo zachránit byl zázrak anebo princ na bílém koni, který by ji unesl.
No a když byla řeč o koni tak se jí samozřejmě vybavila další věc, kterou si vydupala a to na své desáté narozeniny. Jak mohla zapomenout na svoji Izabel, na klisnu kterou si vyhlédla jako hříbě, když jí bylo devět let.
Vzpomínky bylo to jediné, co jí vlilo krev zpět do žil. Ano, musí si ujasnit své priority a jít si tvrdě za svým. Pokud to dokázala jako dítě, musí to zvládnout i teď.

„Otče, matko,“ oslovila je ihned ten den u večeře, „ráda bych vám sdělila něco velmi důležitého.
Hovor u stolu ustal a všechny pohledy se upřeli na ni. Julii nemohly ujít kradmé pohledy George, který jako kdyby tušil...
„Já si George nevezmu,“ dořekla a posadila se zpět.
To ticho které nastalo bylo tak husté, že by se při troše dobré vůle dalo i krájet. Otec se podíval na matku a poté pohlédl na George, který kamenným pohledem zíral na příbor ve své ruce. Nikdo z nich se neměl k tomu, aby promluvil. Tu pochmurnou atmosféru narušila opět Julie. „Tak řekněte mi k tomu něco!“
„To jsi nemyslela vážně, že ne!“ ozvala se matka plačtivě. „Co na to řeknou lidi, jak teď budeme vypadat před příbuznými?“
„Ihned z nás přestaň dělat blbce a omluv se za svoje chování!“ zavelel autoritativně otec.
Julie se postavila. „Ani za nic. Nenechám si od vás zničit svůj život.“ Na okamžik se odmlčela aby mohla nabrat dech. „Nalinkovali jste mi to perfektně. Vést spořádaný a klidný život po boku muže, kterého mi vyberete. Stát se oddanou a milující manželkou.... Ani za nic! Já se děsím už jen při pomyšlení na to, že bych měla strpět po svém boku někoho, koho nemiluji.“
„A dost!“ rozkřičel se otec. „Ihned se svému snoubenci omluvíš za svá sprostá slova! Copak je George nějaký odpudivý hmyz? Je to muž, který tě miluje z celého srdce. Musel vydžet všehno tvé chování, všechny ty podvody, muže, tvé výstřelky. A vše jen proto, abys byla šťastná a ty se mu odvděčíš takhle! Ani za nic. Svatba bude, i kdybych tě měl k oltáři přivlést násilím.“
„To raději umřu!“ vykřikla i ona a vyběhla z jídelny jako namydlený blesk, přímo do svého pokoje.

„Slečno, měla byste vstávat. Hned ráno musíte jít do svatebního salónu na vyzkoušení vašich svatebních šatů. Neměla byste zaspat v tento důležitý den. Slečno!“ Hlas služky se zorléhal celou vilou, ale nikdo jí neopovídal. Marie jen zavrtěla hlavou a sešla zpět do přízemí, aby vše oznámila paní domu.
Pár minut nato vystoupal nahoru i majordomus společně s paní. I ona několikrát zaťukala, opět však bez jakékoli odezvy. „Drahoušku. Měla bys nechat toho trucování, pojď se dolů najíst.“
„Co je to tu za hluk?“ přidal se k nim zanedlouho i starý pán.
„Julie nám miláčku nechce otevřít dveře.“
„To bych se na to podíval. Jane, dej sem náhradní klíče.“
„Jistě pane.“
Pohled, který se jim naskytl po otevření dveří je všechny zbavil jakýchkoliv slov. Všechny skříně v pokoji byly otevřené a v ani jedné nebylo zádné oblečení. Všechny kufry byly vyházené ven z šatny, která byla taktéž prázdná. Matka přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Všude pod okny leželo téměř všechno oblečení a z okna visela svázaná prostěradla.
„Co se stalo?“ ozvalo se vyděšeně ode dveří. „Kde je Julie?“

Naposledy se ohlédla. Dům se ztrácel v ranní mlze a stejně tak se ztrácely i její myšlenky na George. Jako kdyby se odpoutala od břemene, které jí tížilo několik let a stahovalo ji do těch nejtemnějších hlubin.
Doufám, že mi všichni odpustíte.
Tohle byla její poslední myšlenka, když se naposledy ohlédla. Poté vykročila pravou nohou a vydala se hledat své pravé štěstí.
Na hlavní silnici se zastavila, rozhlédla se a zvedla palec. Snad mi někdo zastaví a odveze mě na nádraží. O pár minut později vedle ní zabrzdilo osobní auto a z okénka vyhlédla mladá žena. „Kam byste chtěla svést?“
„Jen na nádraží, potřebuji se dostat co nejrychleji z města.“
„Snad vás někdo nehoní!“ dodala, když se Julie posadila na sedadlo spolujezdce. „Karin, jmenuji se Karin a vy?“
„Nikdo mě nehoní jen utíkám z předem dohodnutého sňatku.“
„Doopravdy? To se v tomto století ještě nosí?“
Julie se rozesmála a pokrčila rameny. „Abych řekla pravdu, tak nevím. Snad se to dělá jen v naší rodině, kdo to může vědět. Já jsem Julie.“
„A hledáte svého Romea.“
„Jo, i tak se to dá při troše fantazie říct.“

****

Den jako každý jiný. Práce v kavárně ji sice nenaplňovala, ale protože pracovala jen na částečný úvazek, mohla si dovolit po nocích studovat. V dětství snila o tom, že se z ní stane umělkyně. Že bude cestovat a projede křížem krážem celý svět.
Právě proto chtěla začít nový život. S novým jménem, s novou identitou. Žena bez minulosti, bez rodiny a přátel. Několikrát se ji kdosi pokusil v práci zbalit a právě proto se ze šéfem dohodla jen na ranní a odpolednní směně. S nacvičeným úsměvem přistoupila k dalšímu stolu: „Copak si přejete, pane?“ Muž neodpověděl, zvedla tedy pohled a pohlédla do těch šedých očí, které ji po tolik let budily ze sna. On však jako kdyby ji nepoznal. V duchu si oddechla.
„Jedno expresso,“ odvětil.
Julie polkla. „Jistě pane, za chvíli tu bude.“ Sice se ihned potom, co si objednal znovu věnoval své četbě, ale když od něj odcházela cítila jeho pohled v zádech.
Během pár minut byla u něj a pokládala před něj hrnek s kávou. Opět cítila na sobě jeho spalující pohled. „Marion?“ oslovil ji laskavým hlasem.
Doopravdy laskavým?
Rozbušilo se jí srdce a tváře zrudly. „A-ano,“ zakoktala. Cítila se jako kdyby doběhla velmi náročný závod a dokonce jej vyhrála. Cítila, že jí snad vyskočí z hrudi ven.
„Mohla byste mi donést cukr?“
Nyní zrudla studem. Co jsem si sakra myslela – nána jedna pitomá. „Jistě.“

„Děvče, jsi nějaká bledá. Jestli ti není dobře, tak běž prozatím domů. Dnes tu není tolik návštěvníků, abychom to sami nezvládly. Jen běž a odpočiň si, ať jsi zítra čilá jako rybička. Tvůj úsměv by nám tu hodně chyběl.“
Dívka se nuceně usmála, poté přikývla a s tichým děkuji za chvíli zmizela pryč.

****

„Marion, už se cítíte lépe?“
„Ano, děkuji. Byla jsem u doktora a on mi řekl, že to byla jen nějaká podzimní únava. Jsem vám moc vděčná za ten předvčerejšek. Proto beru tenhle víkend na sebe.“
Šéf jen přikývl a poté se zase věnoval své práci. Druhá servírka, kterou dnes střídala se na ni obrátila a spiklenecky ji zašeptala do ucha. „Včera tě tady hledal nějakej mladík. Ptal se po té – roztržité servírce, která se roztomile červená.“
Ta žena, která ji to prozradila byla pro ni něco jako učitel. Naučila ji vše, co je v tomhle oboru potřeba a byla jí oporou ve chvílích, kdy si myslela, že to už nezvládne...
„To je směšné, to doopravdy řekl?“ Z jejího hlasu čišel zájem, který nedokázala potlačit. „Mě se zdá, že si ze mě jen střílíš.“
„Myslíš? Tak se ohlédni!“
Marion udělala oč ji Markéta požádala a nemohla uvěřit vlastním očím. U pultu stál ON a díval se na ně. Jeho pobavený obličej dal vědět, že všechno slyšel. A pokud ne vše, tak alespoň podstatnou část toho, co obě dvě řekli. „Nešla byste se mnou na rande?“

****

Nebylo to dlouho, co spolu začali chodit, ale každý den byl pro ně něčím novým. Všechny zážitky, které spolu prožili si nechali vyrýt do svých vzpomínek, aby se k nim, až budou starší, mohli vracet. Každá minuta, kterou nestrávili spolu pro ně byla ztrátou času.
Všechno krásné musí jednou skončit a to věděli oba dva velmi dobře. Ona se nemohla skrývat před svou rodinou do nekonečna a on – on musel převzít svoji zodpovědnost.
Jejich láska se totiž neobešla bez následků.

„Eriku, já budu... jsem tě... Budeš otcem... máš radost?“ neustále si to předcvičovala před zrcadlem, ale stále se jí to zdálo nedostatečné. „Jak mu to mám sakra říct! Nemám žádný kamarádky, nemám rodi-...“
„Copak v té koupelně děláš? Není ti zase špatně, nesnědla jsi něco špatnýho? Měla bys zajít k doktorovi.“ vyrušil ji z rozjímání jeho milý hlas.
Julie se na sebe v zrcadle usmála. „Neměj o mě strach, vše je v naprostým pořádku. Jen bych se tě chtěla na něco zeptat. Mohl by jsi přijít sem do koupelny?“
Pár okamžiků trvalo než vešel. Poté ji několik vteřin zaujatě pozoroval a pak promluvil: „Tak copak se stalo, drahoušku Julie?“
„Co bys řekl na to, že bychom byli tři.“ usmála se na něj.
Erik polkl. „Ty myslíš.“
„Ne, já to vím!“
„Ty jsi těhotná,“ vykřikl a chytil ji do náruče. „Neudělám tomu miminku něco?“ otázal se starostlivě a opatrně ji jako ten nejdrahocenější skvost odnesl do ložnice a položil na postel.
„Nejsem přece z cukru a hlavně, těhotenství není nemoc.“
„Říká kdo?“ odvětil s úsměvem.

***

„Neměla jsi jim poslat alespoň oznámení? Mě se to zdá trochu nezdvořilé, jsou to přece tvoji rodiče, vychovali tě a mají tě rádi.“
„Na to měli myslet dřív, než mě začali nutit do nečeho, co my nebylo po chuti.“

„Eriku, jednoho dne stejně budeš muset převzít živnost tvého otce. On je už starý a nezvládá to, už si nedokáže udržet...“
„Mlč! Můj otec dokáže všechno on...“
„Respekt, nemá už respekt nikoho z nás. Začíná s z něj stávat senilní starej dědek. Měl jsi to po něm převzít hned, jak zjistili toho Alzheimera. Už není tím, kým býval a nikdy jím už nebude.“

„Možná bych jí to měl říct. Ne, musím jí to říct!“ uzavřel své myšlenkové pochody v duchu. „Julie, znáš přece to známé drama od Shakespeara o dvou znepřátelených rodech!“
„Ano, a?“
Erik se ošil a pohledem sjel na nepatrnou prasklinu na zdi, která se jako kdyby den ode dne zvětšovala. No, možná stejně tak jako temnota v jeho srdci. „Problém je v tom, že já se svého jména vzdát nemůžu a ani nechci.“

„Co to má společného s námi?“
„Ty nevíš, kdo já doopravdy jsem.“
Julie se rozesmála. „Kdo? No přeci můj manžel a otec mých dětí. To je všechno co potřebuju vědět. Na ničem jiném mi nezáleží. Hlavní důvod jsi ty a já tě znám a nic nezmění můj názor na to, kým jsi! Nikdy a nikdo to nezmění. Já tě budu milovat navždy, i kdybys zapomněl. Já nikdy nezapomenu na nic z toho, co jsme spolu prožili! Nikdy!“
„To jsem rád, ty můj blázínku,“ zašeptal a přitáhl si ji k sobě do ještě těsnějšího objetí. „Právě proto tě tak miluji.“

*****

Julie seděla v křesle, nohy položené na taburetu a relaxovala při zvucích orientální hudby. V tu chvíli si přála aby se mohla vrátit zpět do Tokia. Do časů, kdy byla bezstarostná, šťastná i když bez lásky milovaného muže.
Nyní měla vše, ale zdálo se jí čím dál častěji, že opět ztrácí lásku. Její manžel měl na ni méně a méně času, kupoval ji drahé dárky. Stejně tak i synům, ale ož je neobjímal jako dřív, ani jednoho z nich.
Daniel se začal uzavírat do sebe. Vždy vzhlížel ke svému otci, měl jej na vyvýšeném piedestalu a byl pro něj něco jako bůh. Jeho slovo pro něj bylo zákonem. Chyběl mu jeho vzor, který byl neustále zasypán svojí prací a vždy jej od sebe v poslední době odháněl.
Patnáctiletý puberťák.
Naproti tomu Michal, ten na sebe poutal pozornost kdykoli se mu naskytla příležitost. Spřátelil se z syny otcových podřízených a podnikali spolu mnoho lumpáren. Ve dvanácti letech byl přímo ukázkovým hyperaktivním dítětem.

„Péťo, Emčo! Už toho nechte a vylezte ven, mě už to nebaví! Budeme teď hrát něco jinýho. Co takhle na četníky a zloděje?“
Oba da se na sebe v úkrytu ušklíbli a pak vyrazili k Michalovi, kterého porazili na zem a začali jej zákeřně lechtat.
„Co se to tady děje!“ vykřikl Petrův otec a přitáhl k sobě svého syna za límec.
Kousek od nich vyšel z otcovi pracovny střízlivě oblečený muž. Měl na sobě kvalitní oblek od Armaniho, lakované boty a na tváři mu hrál arogantní úsměv. „Jaký otec...“ podíval se opovržlivě na Michala a pomalým krokem odešel z domu.
„Georgi,“ zastavil jej na schodech ženský hlas, „co tady ksakru děláš?“
Muž se sice na schodech zastavil a zdálo se, že se otočí, ale v poslední chvíli si to nejspíš rozmyslel a pokračoval dál.
Julie vyděšeně pohlédla na zabijáckého psa, jak v duchu říkala starému Křížovi, a pak vběhla do manželovi pracovny. „Proboha, Eriku! Rychle, zavolejte někdo záchranku!“

****

Již desátý den byl Erik Stejskal hospitalizován v Karlovarské nemocnici, ale jeho stav se stále nezlepšoval. Byl v bezvědomí už od té doby, co jej našli v jeho pracovně. Stalo se to jen chvíli po odchodu bývalého snoubence jeho ženy anebo byl tou příčinou?
Již druhý den se pohřešoval dvanáctiletý chlapec, mladší z synů. Nikdo o něm neměl žádné informace, nikdo nepožadoval výkupné. Prostě ticho jako v hrobě!
Nebo ticho před bouří?
„Byl jsi to ty Georgi, ale proč? Byl jsi to ty, kdo mi vzal mého syna? Proč mi tak moc chceš zničit život?“ Na rameni pocítila ruku, která ji pevně a přece něžně stiskla. „Všechno bude v pořádku, Juliet.“ snažil se ji ujistit Akira. Žena zavrtěla hlavou a rozplakala se: „Nikdy to nebude jako dřív, nikdy!“
Víčka ležícího muže se zachvěly a poté se otevřely.
„Eriku,“ objetí a tvář plná slaných slz. „Já jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“
Jeho zmatený a vyděšený pohled ji vylekal ještě víc než to, co řekl poté, co se probral. „Kdo jste?“
„Proboha!“

„Ano, občas se stává, že člověk po těžkém úrazu zapomenu něco ze svého dosavadního život, ale není mi jasné, proč si nepamatuje svoji manželku. Ten bastard mu musel provést něco odpornýho!“
„Myslíš? A co by to mohlo být?“
Tentokrát se ozval třetí hlas, který zněl otráveně. „Tak to byla nejspíš magie.“
„Anebo se začíná projevovat ta samá nemoc jako u staříka.“
„To nemyslíš vážně! Tohle bych našemu šéfovi nepřál ani za zlámanou grešly. I když je na nás někdy drsnej, ví kdo kam patří!“
„Měli byste toho nechat. Kecáte jak nějaký babky na trhu! Teď musíme najít mladýho Stejskala a odpravit tohů hajzla, kterej to všechno způsobil. A taky sežeňte mladýho Emila Horkýho, když je ten machr na počítače mohl by nám helfnout. Lehce se jako hacker dostane k policejní složce. Třeba vědí něco víc než my všichni dohromady. Musíme to dát všechno dopořádku dokud se šéf neuzdraví a pořádně ne...“
„...neobjede svou starou. To jsi určitě ctěl říct.“ rozesmáli se ostatní.
Pohled na zrudlého a nervózního zabijáka, byl za všechny prachy. To se přeci jen tak nevidí a to ještě v té chvíli nevěděli, že jej vidí naposled!

****

„Miláčku, co se ti stalo?“ zavrtění hlavou.
Malý chlapec upřel své uplakané oči na matku a objal ji s takovou vervou a silou, že na chvíli nemohla dýchat. Bylo to až s podivem, že měl i přes to všechno tolik síly.
Včera by to bylo již dva týdny od jeho zmizení. Na jeho těle bylo vidět, že se s ním nikdo jen tak nemazlil. Celé jeho drobné tělíčko bylo poseté modřinami.
Ale ty rány, které vidět nebyly, ty byly mnohem horší a snad se ani nikdy nezacelí. Rány na srdci, takové rány se zacelují velmi těžko.
„Bolí tě něco?“
Přikývnutí.
„Máš hlad?“
„Je mi špatně a chci spát, spát a spát! Kde je táta, musím ho vidět! Hned!“
Nešťastný pohled matky na syna, který se jí začal pomalu ale jistě vzdalovat. „Prosím Michale, teď ne. Zůstaň na chvíli se mnou, protentokrát!“
„Táta, je táta v pořádku? Já mám strach, bojím se o něj.“ Opět následoval srdceryvný pláč.

„Michale zase se ti dostalo zasloužené pozornosti, co?“ zašeptal Daniel výhružně. „Ty malej bastarde, jak to děláš, že...“
Mladší chlapec přistoupil ke staršímu a tiše beze slov jej objal.
„Mě neoblbneš těma svýma lacinýma gestama. Celou dobu ses někde válej s klukama a bavili jste se tím, že o tebe mají všichni kolem strach.“
Michal se roztřásl, neplakal jen se třásl. „Jak to můžeš říct. Ty nic nevíš.“

****

„Osmnáct let jsem stála při tobě, vždy a za všch okolností a ty mi děláš tohle? Čím jsem si to d******e zasloužila? Dala jsem ti dvě krásný děti. Splodili jsme je spolu, z lásky a ty si přivedeš tuhle lacinou děvku do našeho domu!“ rozkřičela se Julie Stejskalová, když v jídelně napravo od svého muže jednoho dne ráno uviděla cizí ženu.
„Uklidni se zlato, je to jen kamarádka z dětství. Ty přece víš, že bych tě nikdy nepodvedl a... víš přece, že mám ve svém jen tebe a naše kluky.“
„Vím? Jak to mám proboha vědět, když jsi mi to nikdy neřekl.“ vykřikla a vyběhla ven do ranní mlhy.

„Pane Stejskale, vaše žena se ještě nevrátlila. Neměli bychom ji jít hledat? Je to už osm hodin co vyběhla ven. Jsou tam dva stupně pod nulou a ona vyběhla jen v noční košili.“
„Dobře, pošlete tam dvojčata!“
Uběhlo několik hodin než dovnitř vběhli dva muži jejich vyděšené pohledy hovořili za vše, muselo se stát něco hrozného. „Šéfe, vaše manželka je mrtvá!“

7. Minulost nejde změnit

Snažil se ovládnout, ale to co uviděl, když vešel do bytu jej prostě vyděsilo. Jak mu to mohl udělat, to se snad nedokázal ovládat? Proč ale i Richard, vždyť si nepamatuje nic co bylo před rokem a půl.
„Proč?“ zašeptal a jako zlomený muž se posadil na zem. „Michale, proč!“ vykřikl.

Nevěděl, kdy to začalo. Nepamatoval si tu správnou chvíli, ten okamžik, kdy se do něj zamiloval. Jediné, co věděl bylo, že to byla láska, které se říká ta pravá. V tento okamžik mu ale přišlo na mysl, že Michal to nejspíš cítí jinak.
Jen si pamatoval ten den, kdy se mu svěřil se svými city. Když na tom tak přemýšlel zdálo se mu jako kdyby to bylo dnes, kdy dokázal pojmenovat ty pocity. Které cítil ke svému příteli z dětství. Kdy se jeho přátelství změnilo v lásku?

Richard se omáměně otočil, chvíli mu trvalo než se jeho zamžený zrak zaostřil, ale jak spatřil Petra, odskočil od Michala jako po zásahu elektrickým proudem.
Michal to nečekal a upadl přímo na svůj obličej. „Sakra,“ zamumlal a sevřel v ruce svůj nos, „asi ho mám zlomenej.“
„Fakt? Tak to jsi se tedy nechal lehce vzrušit.“
Upřel zmatený pohled na svého přítele.
Petrovi se v tu chvíli udělalo zle. Ten pohled, nevypadal jako kdyby litoval toho, že jej viděl ON.
„Co máš sakra za problém?“
„Já? Za prvé my dva spolu chodíme. Za druhé, měl jsem o tebe strach. A za třetí já tě miluju a nestrpím, abys byl s někým jiným, než se mnou.“
„Kluci,“ vložil se do jejich hovoru Richard, „měli byste toho nechat, protože...“
„Sklapni,“ vykřikli dvojhlasně. „Promiň, že jsme tě zatáhli do našich problémů,“ dodal Petr smířlivě.
Do toho všeho zazvonil domovní zvonek. Zněl neodbytně a naléhavě. Petr se podíval na Richarda, který jen pokrčil rameny. Michal se zvedl a rozběhl se ke dveřím dřív než mohl některý z nich zareagovat a poté už bylo pozdě.
Několikrát zacvakaly spouště fotoaparátů, do toho blýskly blesky a pak se ozval mladý hlas. „Co nám řeknete na to, co se vám stalo, když jste byl malý chlapec?“

„Jak se to dozvěděli,“ šeptal, zatímco vdechoval teplou vůni Petrova svetru. Tiskl se ke svému příteli jako štěně ke své matce v hluboké a třeskuté zimě. Petr jej jen tiše objímal a mlčel. Jeho ruce hladily Michala po ramenech a snažily se jej zahřát. I přesto všechno se Michal třásl. „Nikdo nevěděl o tom, že...“ zalkl se s opět přicházejícím pláčem.
„Já...“ zašeptal Richard, „...Petře měli bysme ho zavést do pokoje a nechat jej v klidu vyspat.“
„Pšttt, drahoušku,“ mluvil chlácholivě a hladil Michala po vlasech, „všechno bude v pořádku, já se o tebe postarám. Ten parchant co ti to udělal za to zaplatí, bude se modlit za to, aby umřel a bude litovat toho, že se vůbec narodil.“
Jeho hlas zněl neústupně a chladně a jeho oči byly plné odhodlání.

****

Fyzikální zákony jej v mládí velmi udivovali a často si přál, aby mohl dokázat jejich nedostatky. Studium na fakultě však bylo drahé a peníze jeho rodičů mu to neumožňovaly. Lépe řečeno – jejich nedostatek. Už když vstoupil do toho „spolku“ věděl, že se bude muset vzdát některých ze svých tužeb.
Její přítomnost mu dovolovala na to všechno zapomenout. Jediná obtíž byla v tom, že ona jej ani nevnímala pro ni existoval jen ON.
Byla ženou muže, kterého obdivoval, ke kterému vzhlížel s úctou a kterému chtěl svěřit život svého syna. Ve svém postavení si nemohl dovolit mít rodinu, ale potřeby jsou potřeby a on jednou selhal a pak, pak musel za své selhání nést zodpovědnost. A z té chyby vznikl nový život. Život, který musel po smrti jeho matky ochránit.
Jeho práce se zakládala na tom, že ochrání svého pána i za cenu vlastního života. Možná se z něho stal jen vražedný nástroj, pes, který pro svého pána udělá cokoli. Za milý pohled, laskavé zacházení. Ale vše dopadlo nakonec jinak, než by si přál.
Věděl, že jeho práce nebude mít dlouhé trvání a že nakonec za to zaplatí vysokou daň. Ano, daň ze všech nejvyšší.
Život.
Ano, svého šéfa obdivoval, vzhlížel k němu s úctou, ale vždy si držel patřičný odstup. Věděl, že v tomto světě ve kterém žil nemůže věřit nikomu. Věřit nejde nikomu, jen sobě.
Jeho syn byl však jeho pravým opakem. On viděl i to dobro, které zůstalo jeho otci skryto až do jeho smrti.
„Chlapče, nikdy se k nim neobracej zády. Opakuju ti, nikdy. Kdokoli z nich ti může vrazit nůž do zad. Nevěř ani svému nejlepšímu příteli, v tomhle prostředí neexistuje nikdo hodný tvé důvěry....“
Tahle slova mu řekl, když jednou odcházel za další prací a pak? Pak už nebylo nic jen tma.

****

Nic už nemohlo být jako dřív. Emil chodil okolo dvojice svých přátel po špičkách a snažil se nevyvolávat mezi nimi žádné spory. Ale ono to bylo tak těžké. Vyvolávalo to v něm nepěkné vzpomínky na dobu, kdy přišel o svého otce. Nyní již začal chápat co myslel Michal tím vztahem mezi jejich otci. Vybavil si ty chvíle, kdy ještě nic nechápal. Stačilo si však spojit ty jednotlivé dílky a ten celek, který z toho vznikl jej už nyní nepřekvapil.

„Emile, dnes večer nepřijdu domů. Musím s šéfem projednat pár neodkladných záležitostí.“
Tato věta a mnoho dalších, které vlastně nezněly moc nevěrohodně. Ale ten pohled, který při jejich vyslovení měl, ten nemohl zamaskovat. Ten nedočkavý a chvějící se hlas, když mluvil o NĚM.
Ty zarudlé tváře, když vstoupil bez dovolení do jejich kanceláře... Ten výprask a domácí vězení, které dostal, když to udělal poprvé a také naposled.
Den co den se opakoval ten samý scénář a Emil už neměl sílu stále se ptát na ty samé otázky. Dopředu už totiž věděl, že odpovědi na ně se buď nedočká anebo nebudou pravdivé.
Dny se měnily v týdny poté měsíce a pak se to všechno změnilo a nastal zvrat, který očekával každý jen ne jeho otec.
Ze štěstí se stala noční můra a pak byl konec. Neodůvodněné nařčení ze zrady, které nemohl vyvrátit. Nikdo jej totiž neposlouchal a ani ON.
Proč? Vždyť mu dal vše a nakonec, nakonec i svůj vlastní život.

„Vždyť víš, co se stane s těmi co zradí.“ oznámení rozsudku a snad i bez lítosti. Takový byl člověk, kterého tak moc obdivoval a snad i... miloval. Nezbylo mu nic jiného než tiše mlčet a čekat na to, co by přišlo tak jako tak.
Konec.
Smrt!

****

Televizní studio mělo začít vysílat pořad o tom, jak činy našich předků, rodičů, či prarodičů, ovlivnily náš život anebo jak jej ovlivní. Mezi prvními, kteří měli tento pořad navštívit byl i nám dobře známý Michal Steskal.
První díl měl vejít do našich obývacích pokojů 2. listopadu. Dnes byl pátek, 13. září a již nejméně po stopadesáté vyzváněl Michalův mobilní telefon.
Michal se jen podíval na dispej. Poté položil obličej zpět na polštář a ruku položil na Petrovu hruď.
„Copak se děje? Kdo to byl?“ ozval se Petr rozespale.
Michal jen zavrtěl hlavou, ale protože to jeho milenec neviděl, zašeptal: „Nic, to byl jen omyl, zase.“
Potom se posadil na posteli a složil hlavu do dlaní. Potřeboval na chvíli přemýšlet. Změnilo by se něco, kdyby tam šel? Není lepší udělat za minulostí tlustou čáru a začít znova? Od začátku? Vždyť tím nezmění nic z toho, co se stalo.
„Michale? Co se děje. Řekni mi pravdu,“ zamumlal starostlivě a položil mu hlavu na rameno. Políbil jej na klíční kost, poté na záda, které posel polibky. „Říkal jsem ti, že udělám všechno proto, abys...“
Stejskal se k němu otočil čelem a se sklopeným pohledem začal povídat. „Dokážeš vrátit čas a zvrátíš všechno co se stalo?“
„Ne, ale pomůžu ti zapomenout na bolest,“ šeptal mezi polibky.
„A co když nechci zapomenout?“
„Cože?“
„Nic, to je jedno. Zapoměň na to.“ Michal se zasmál a obkročmo si sednul na Petra, který si jej k sobě přitáhl a ve vášnivém a divokém polibku do něj vniknul.

****

„Tak a nyní bych Vám ráda představila našeho prvního hosta, kterým není nikdo jiný, než pan Michal Stejskal! Prosím, přivítejte jej potleskem,“ uvítala jej s širokým úsměvem žena, která uváděla pořad pod názvem: Minulost ovlivní budoucnost?!
Dlouho se odvažoval k tomu, aby sem vůbec šel, ale už je tady a ustoupit nehodlal za žádnou cenu. Udělal krok vpřed a pak se zastavil až před davem diváků, kteří jej sledovali žádostivým pohledem. Komu se podaří na vlastní oči spatřit oběť násilného činu a syna vysoce postaveného „zločince“.
Poté nastal potlesk a Michal se na žádost moderátora posadil na pohovku. Tedy, moderátorky.
„Měla bych na Vás dotaz, pane Stejskale.“
Zavrtěl hlavou a usmál se na ni. „Mám jméno, stačí Michal. Slečno jak říkají vám, mě je divné říkat jen, slečno.“
Také se usmála a odvětila, „Daniela.“
„Tak dobře, Danielo. Jaká byla tedy vaše otázka?“
„Michale mohl byste nám říct jaký je vlastně váš vztah k vaší rodině. Jak jste přijal fakt, že byl váš otec zatčen na základě obvinění, která říkají, že se podílel na organizováném zločinu, vraždách a únosech?“
„Víte, já vlastně nikdy nevěděl, jaký je opravdový původ všech těch peněz. Nikdy jsem neviděl nic, co by dokazovalo tato obvinění. Jen...“ na chvíli se odmlčel. „Moje matka, která podle mého otce spáchala sebevraždu, mě neustále držela stranou od toho všeho.“
„Ach, tak to je mi líto. Musel jste se cítit strašně, když zemřela.“ Její hlas zněl zúčastněně a smutně. „Kolik vám bylo let, když se to stalo?“
„Bratrovi bylo osmnáct a mě patnáct. Začínala se u mě projevovat puberta a já jsem... rebel, v té době jsem byl rebel a o matku se vlastně ani nestaral.“
„Ale váš bratr řekl...“
Michal se rozesmál, ale poté zvážněl. „Copak řekl? Nemůžu tomu uvěřit. On o mě mluvil?“
„Ano. Před týdnem jsme s ním učinily rozhovor, který si nyní pustíme. Prosím, režie. Můžete začít.“

„Pane Stejskale, nyní jste převzal činnost vašeho otce. Cítíte se na to začít tam, kde on skončil?“
„Mohl bych na vás mít dotaz slečno redaktorko? Jaká byla podle vás jeho činnost? Vy si myslíte, že je pravda vše to, co vykládají novináři? Můj otec by se nikdy nesnížil k tomu, aby obchodoval se zbraněmi, zabíjel nevinné občany, prodával drogy. Ne, to není pravda. Zeptejte se kohokoliv z města. Oni jej milovali a obdivovali. Vždy to tak bylo a bude!“
„Dobrá. Takže vy chcete říct, že všechn prosperita vašeho města leží a padá s vaší rodinou, přesněji řečeno s vaším otcem?“
„Ano! Kdyby tu nebyl on tak by vládu převzali...“
„Vládu? Doopravdy jste řekl vládu? Takže váš otec je vlastně... je to takový stát ve státě, chcete říst?“
„Mohla byste mě přestat přerušovat?“
„Jistě,“ odmlčela se a čekala až bude pokračovat.
„...vládu by převzali ti nebezpeční rusáci, kteří se opět derou k moci. Můj otec jim sebral vše co si nahrabali za ty roky, kdy ve městě vládl chaos. Můj děd, dej mu pánbůh věčný klid, byl těžce psychicky nemocný a nezvládal už nic. Vše co udělal se mu bortilo přímo pod rukama a on s tím nemohl nic dělat...“
….
„Omlouvám se, že vás přerušuji, ale mohla bych další otázku?“
Přikývnutí a následné poposednutí Daniela Stejskala ji dovolilo pokračovat tam, kde skončila.
„Jak jste nesl to, co stalo vaší matce?“
„Matce?“
„Ano. Řekl vám někdy někdo jaký byl vlastně její důvod k tomu, aby se zabila? Jak to nesl váš mladší bratr a váš otec. Jak vás to všechny ovlivnilo?“
„Víte, mě důvody nezajímají. Kdokoli, kdo si sáhne na život je pro mě zbabělec a není rozdíl v tom, jestli je to někdo z rodiny nebo ne. Otec? Jak to nesl on?“ Daniel se rozesmál. „Víte, to já vlastně nevím. V tu dobu jsem studoval a když jsem se vrátil na pohřeb, tak tam nebyl. Po tom incidentu jsem jej neviděl dva roky a pak, když jsem se vrátil měl novou přítelkyni.
Horší to bylo s bratrem. On na ní přímo visel. Nevím jestli jí někdy řekl jak moc ji miluje, ale všichni to viděli a ona nejspíš taky, ale on... nevím jestli na to neměl odvahu nebo... Možná měl strach.
Když jsem se dozvěděl, co se mu stalo, když mu bylo dvanáct...“ tentokrát jeho hlas zvážněl a jednotlivá slova drtil mezi zuby. „Přesně si pamatuji ta slova, která jsem mu řekl, když se poté objevil.
Víte, on v té době zmizel na dva týdny. Chvíli před tím byl napaden můj otec a byl v bezvědomí, poté když se probral tak si nic nepamatoval a to bratra zase našli. A já... já mu řekl,“ polkl a poté pokračoval dál. „Pamatuji si to jako kdyby to bylo včera.
-Michale zase se ti dostalo zasloužené pozornosti, co? Ty malej bastarde, jak to děláš, že...
Odmlčel jsem se, protože udělal něco, co bych nečekal a od něj už vůbec ne. Ne, potom všem, co jsem mu udělal. Přistoupil ke mně a tiše beze slov mě obejmul. Ale já pokračoval dál.
Mě neoblbneš těma svýma lacinýma gestama. Celou dobu ses někde válej s klukama a bavili jste se tím, že o tebe mají všichni kolem strach.“
A pak se Michal roztřásl, neplakal jen se třásl a jen řekl: „Jak to můžeš říct. Ty nic nevíš.“

Video skončilo a moderátorka se obrátila na Michala, v očích slzy. „Je to pravda? Víte, sice to slyším poněkolikáté, ale vždy mě to dojme k slzám není to patetické?“
Michal se pousmál a stiskl jí paži. „Není. Jen... já si to nepamatuji. Já vůbec nevím, co se vlastně v té době stalo. Snad je to nějaký blok, který mi brání si vzpomenout.“ Jak mě ty lži jdou nádherně z úst. Ani bratr by se za to nemusel stydět a co teprve otec.

Daniela tiše přikývla a také se pousmála. „Víte, vy jste tak milý člověk. I přes to všechno zůstáváte tak...“
„Chtěla jste říct naivní,že. Nemějte strach, já se neurazím.“
„Ne, to ne... já...“

A nyní nás čeká reklamní blok!

„Michale, uklidni se. Ano! Tady slečnu jsi přivedl do rozpaků,“ vložil se do toho jeho manager, kterým byl Emil. „Omlouvám se za jeho chování. On prostě...“
„V pořádku,“ snažila se jej uklidnit s úsměvem.
Petr to sledoval zpovzdálí a s úšklebkem sledoval jeho vlezdoprdýlskou činnost. Poté zavrtěl hlavou a šoupavým krokem k nim přistoupil. „Promiň Emčo, ale vezmu si Míšu stranou,“ nečekal na žádnou reakci. Chytil svého milence za paži a vtáhl ho do jednoho z mnoha temných koutů.
„Co je?“ odvětil Michal nabroušeně, „jestli mě chceš taky sjet jako malýho kluka, tak...“
Prst na ústech jej umlčel. „Jediné co chci, je tohle!“ Přitáhl si Michala k sobě a políbil ho. Po polibku, který trval sice jen pár sekund na sebe pohlédli a Petr beze slova odešel.
Nachově zbarvené tváře Michala, který se k nim vrátil, Emila na chvíli pobavili a on pochopil, že ani s jedním z nich nic nezmůže. Michal se totiž poté začal chovat jako profesionál.

****

Rok uběhl jako voda a mílovými kroky se blížil Silvestr. Nikdo z Michalových přátel ani netušil, co jim jejich přítel přichystal jako novoroční dárek. Přemýšlel o tom už od té doby, co vyšla na světlo světa jeho minulost. A utvrdil ho o tom ten pořad, kterého byl hlavním aktérem.
Sice měl strach z toho jak to příjme jeho přítel, ale ustoupit ze svého odhodlání už nemohl a ani nechtěl. Proto nikdo nevěděl o tom, co se chystá udělat. Každý z nich by se ho pokoušel zastavit, ale to nemohl připustit.
Už si svoji cestu vybral!
Za minulostí chtěl udělat jasný konec a tak se musel odprostit od všeho a všech. Vše co ho poutalo k minulosti byli jeho přátelé a rodina.
Potřeboval oddech a tohle byla jediná a nejschůdnější cesta, začít nový život!
Kdyby věděl, že jeho matka udělala v tom stejném věku tu samou věc.
Možná chvíli přemýšlel nad tím, jak se bude cítit Petr, ale... v hloubi srdce věřil tomu, že jen tak bude šťastný.
Nebude se muset o něj starat.
Nebude už nikomu přítěží.

Konec roku se blížil, odbíjela půlnoc. Michal při posledním úderu hodin do široka rozšířil oči a přehlédl šťastné tváře svých přátel. Chtěl si je uchovat v paměti právě takové, šťastné.
Petr se na něj usmál. Vypadal tak spokojeně, plný... lásky. Michal polkl a přistoupil k němu. „Veselý a šťastný Nový rok!“ Vzájemně se políbili a Michal vtiskl svému milenci do ruky dopisní obálku. „Otevři ji až zítra ve dvanáct hodin. Slib mi, že to uděláš. Nesmí to být dřív a ani později.“
Pohled jeho přítele byl zmatený, ale přikývl na znamení sopuhlasu.
Jejich společné chvíle se plížily se zálohy, ale jeden z nich vůbec nic netušil. Ne, neměl představu o tom, že už zítra bude sám.

Slastně se protáhl a položil ruku na prostěradlo, kde tušil svého milence. Jaké bylo jeho překvapení, když místo vedle něj bylo studené. Rychle se vztyčil a zmateně se rozhlédl kolem sebe. První jeho myšlenka byla, že Michal šel za Richardem a..., ale ihned si nadal do blbců. „Nesmím být tak negativistický a hlavně jej nesmím obviňovat z něčeho čemu nevěřím.“
Doopravdy? Z hloubi duše? Našeptával mu dotěrný hlásek.
Vyběhl z pokoje.
Jeho první kroky mířily do kuchyně, kde za stolem seděl Emil a zamyšleně kousal do toustu.
Poté pokračoval do obývacího pokoje, kde seděl Richar a byl... sám.
Oddechl si, ale vzápětí se zděšeně rozhlédl kolem. „Viděl jsi Michala? Já... já ho nemůžu najít.“
„Co?“ otočil se k němu čelem. „Mohl bys mě říct, jak to mám vědět? Z večírku jste odešli spolu. A... mohl bys mi říct proč tu běháš takhle?“ Sjel jej pohledem od hlavy k patě a Petrovi nemohly ujít jeho studem zrudlé tváře. Když se jejich oči spojily Richar těmi svými uskočil.
Pak, jako kdyby to jednomu z nich došlo. A nebyl to Richard. Petr pohlédl dolů a uviděl, že je... vlastně nahý. „Ups, promiň. Já zapomněl.“ odvětil, ale stále stál na místě.
Richard protočil oči a hodil po něm polštář, který Petr mrštně zachytil a přiložil si ho ke klínu.
„Díval jsi se i do koupelny? Mě se totiž zdálo, že...“
Hodiny odbyly a... Petr se podíval na své hodinky a polkl. „Je dvanáct?“
„Jo,“ přikývnutí.
Petrův pohled se zastavil na konferečním stolku na kterém ležel dopis, který mu o půlnoci dal Michal. V tu chvíli si vzpomněl. Jeho myšlenky se vrátily k tomu, kdy mu klad jeho Michal na srdce, aby tu obálku otevřel ve dvanáct. Vrhl se na ni jako hladový pes a roztrhal ji zrovna tak. Trvalo to jen pár sekund, protože obsah dopisu byl velmi stručný. Byla tam jediná věta, slovo. A to znělo – Sbohem! „To je vtip?“ vyjekl a odhodil papír na zem.
Mrštil polštářem do rohu místnosti a rozběhl se do Michalova pokoje, ve kterém ON trávil jen minumum času – jen když se učil. Neobtěžoval se klepáním, vtrhl dovnitř a vrhl se ke skříním. Otvíral jednu po druhé a nemohl uvěřit tomu co viděl. Všechno bylo prázdné, všechno!
„Ten idiot! Proč!“ vykřikl a vrhl se na postel ze které mohl ještě cítit Michalovo tělo, jeho vůni. Slzy se mu i přes jeho nesouhlas řinuly z očí a smáčely povlečení.
Richar se hned poté, co Petr vyběhl, sehnul ke spadlému papíru a zvedl ho. I on několikrát četl to slovo a nemohl uvěřit tomu, že Michal udělal takovou blbost. Opustit čověka, který ho miloval a stále miluje bez jediného slova rozloučení.

Dny se měnily v týdny a pak v měsíce, když přišel dopis. Bylo to přesně tři měsíce, co Michal zmizel. Byl adresovaný Petrovi.

Milý Petře,
vím, že nemám právo to po tobě žádat, ale prosím... nechovej ke mně zášť. Neodešel jsem proto, že bych litoval něčeho z toho, co jsem udělal. Nebo toho, co jsem k tobě cítil, ale...
Chtěl jsem to udělat už dávno a kdybych se měl s tbebou rozloučit, nikdy bych tento krokl neudělal. Ne, nebudu ti říkat, kde jsem, ale řeknu ti jedinou věc.
Ten pořad mi hodně pomohl. Pochopil jsem, že nemůžu a ani nechci využívat vliv svých předků. Chci začít nový život.
Chci pochopit kam vlastně patřím a vy všichni, i když jste moji nejlepší přátelé. Vy jste spojení s tou minulostí, na kterou chci zapomenout.
Ne, já nechci zapomenout, já prostě musím!
Možná se někdy vrátím, ale vím... že po tobě nemohu žádat odpuštění. Ne potom, co jsem ti udělal.
Zradil jsem tvoji důvěru.

„Ten hlupák. Vždyť ho miluju!“ vykřikl, ale četl dál.

Nyní studuji na jedné nejmenované americké univerzitě. Udělal jsem zkoušky a nyní mám stipendium jako chudý student. Není to směšné?
Zpáteční adresu ti nedám, to jistě chápešš. Co by se stalo, kdybys sem přijel a... nejspíš bys mě zabil anebo něco horšího... přesvědčil bys mě o tom, že se mám vrátit.
To já ale nechci.
Nakonec by mě to zničilo.
I když v hloubi srdce doufám, že až se vrátím budeš na mě čekat.
To jsem naivní, co?

Michal Stejskal.

PS: Žij dál a nenech se ovlivnit mým sobeckým jednáním.

PSS: Nenáviď mě tak, jak já nenívidím sebe a pak se možná vrátím.

„Oprava, je to idiot. Jak ho mám nenávidět, když ho miluji!“

8. Žít? Jdi za svým cílem

„Stipendium na téhle škole? Tak to jsi musel být skvělý. Víš jak dlouho jsem se musel učit, abych vůbec udělal zkoušky?“
Tahle škola byla opravdu jedna z nepřestižnějších škol, ze kterých si vybíral a nyní byl za to opravdu rád. Sice to trvalo několik měsíců, než si zvykl a našel si alespoň několik přátel, ale... Teď nebyl zatížen stínem minulosti, nikdo ho zde neznal a on mohl začít od začátku.

Lafayette College
Lokalita: Easton, Pennsylvania

Dnešním dnem začínal jeho druhý semestr a jeden z jeho přátel před něj předložil svoje city k němu. Byla to dívka, jmenovala se Alison Shaw, ale přátelé jí říkali Ester. Studovala ve stejném oboru jako on, práva. Poznali se ten den, kdy nastoupil.

Rozrušeně se rozhlížel kolem. Neuvěřitelná hladina adrenalinu mu stoupala až do mozku. Cítil se v tom velkém světě jako mraveneček, který může být zašlápnut pokud si nedá dostatečný pozor a na své okolí. A právě proto cítil to vzrušení.
Nikdo jej tady nezná, nikdo ho nemůže soudit jen proto kým je!
„Promiňte,“ ozval se za ním nesmělý hlas, „mohl byste...“
Samozřejmě, že mluvila anglicky, ale jemu v tu chvíli její hlas zněl tak známě. Jako kdyby ji znal odjakživa. A to bylo prostě směšné. Musel se rozesmát, ale pohled na její plačtivou tvář jej zarazil. „Omlouvám se, jen jsem se na chvíli zamyslel.“
„Vy nejste odsud,“ odvětila a její tvář se vyjasnila. Jako kdyby ta předchozí vteřinka ani nebyla. „To jsem ráda. Víte, váš přízvuk,“ odpověděla na jeho nevyslovenou otázku.
„Aha, ale vy také nejste odsud, že?“
„Ne, já jsem...“ odmlčela se, „...neměl byste se mnou mluvit a hlavně by vás neměl nikdo vidět v mé přítomnosti. Pokud nechcete mít nepříjemnosti.“
„Ach.“
„Ester, kde jsi?“ vyrušil je z jejich rozhovoru neznámý hlas.
„Promiňte, musím už jít.“ zašeptala a byla ve chvíli pryč.

A tak vypadalo jejich první setkání. Všechny ostatní se odehrávaly ve stejném anebo podobném duchu.
Nikdy ji neviděl ve škole. Vždy jen venku.
Ta aura tajemna se stále vznášela kolem, kdykoli se na ni zeptal.... Nikdo mu nedokázal odpovědět ani na jednu otázku, která se jí týkala.
Jako kdyby ani neexistovala, ale on věděl, že je skutečná.

Dlouho se odvažoval k tomu napsat svému otci a bratrovi, že je v pořádku a nikdo z nich si o něj nemusí dělat starosti. Ale věděl, že jediný komu dluží odpověď za své jednání je Petr. Určitě si myslí, že bylo zkratkovité a neplánované. Musí vědět, že si to plánoval a dlouho přemýšlel nad tím jak se dostat z toho začarovaného kruhu.
A hlavně, na to aby zjistil co se doopravdy stalo jeho matce se musel dostat z vlivu svého otce.
Byla to jediná cesta.
Bolelo ho srdce už jen při pomyšlení na to, že jej Petr nenávidí. Ale věděl, že si to svým chováním zaslouží. I když možná v koutku srdce doufal, že...
Ne, nemožné! Neměl právo doufat v odpuštění.

****

Daniel převzal práci svého otce zodpovědně, ale musel myslet na svého bratra. Myslet na to, co udělal. Proč odešel z domu bez slova rozloučení. Sice si nebyli moc blízcí ,ale stále byli bratry a měli společnou minulost.
Manždelství jej sice částečně svazovalo, ale... vždy si dokázal vydobýt alespoň trochu volnosti a nyní tomu nebylo jinak. Teď už věděl jaký vztah byl mezi jeho současnou ženou a tou dívkou z jeho svatby – Paoulou. Dříve pro sebe hodně znamenaly a teď tomu nebylo nejinak. A tak slovo dalo slovo a každý z nich měl uvolněný ten provaz který se jim omotával kolem krku.
Povinnost věrnosti byla uvolněna po vzájemné shodě. Přeci jen si byli podobní. Jaký otec, takový syn.
Nikdy, co si pamatoval, necítil ke svému bratrovi lásku. Snad ho i kdysi dávno nenáviděl. Neníviděl jej za to, že se narodil a vzal mu lásku jeho matky. Lásku otce si dokázal udržet. Kdysi tomu i věřil, ale nyní věděl, že uvěřil jen z vlastní hlouposti.
Jeho otec miloval Michala tak, jako kdysi jeho matku, jen nedokázal dát najevo svoje city a pak, pak bylo moc pozdě.
Ona zemřela a on odešel. To mu zlomilo srdce, podruhé!
Několik měsíců poté, zemřel.
Daniel nikomu nedovolil, aby dali vědět Michalovi. Ne, on se neměl dozvědět, že city jeho otce byly takové. Ne, nikdy by si to neodpustil. Nedokázal by si odpustit, že zavinil smrt svého otce.
Muže, který snad zapříčinil smrt ženy, kterou miloval. Jediné ženy, kterou kdy miloval, své matky.
I přesto co způsobil stále to byl jeho otec!
Sám svého otce obdivoval a vzhlížel k němu. Vždy chtěl být takový jako on, aby na něj byl hrdý, ale... Doopravdy to bylo to, co chtěl?
Co bylo jeho pravým cílem?

****

Petr dlouho nevědl, co má dělat právě teď. Vždy chtěl stát po jeho boku. Už od první chvíle co se potkali, věděl, že... si jsou souzeni.

A pak... odešel.
Co má dělat, když se jeho svět zhroutil a on nemá žádný smysl života? A pak, pak přišel ten dopis a jemu se otevřely oči. Musí Michalovi dokázat, že jen on je pro něj ten pravý. Musí mu dokázat, že je nic nedokáže rozdělit a on... musí pochopit i pocity ostatních a jejich právo na to... rozhodnout se o vlastní cestě.
Přihláška na policejní akademii byla odeslána během okamžiku. Teď stačilo jen čekat na rozhodnutí jiných. Jestli i on má právo na svoji volbu i přesto, co se v jeho minulosti stalo.
Několik dlouhých týdnů čekal na odpověď a pak když přišla, jeho odvaha se začala postupně rozpadat. Nebýt Richarda, snad by ani nenašel odvahu ten dopis otevřít. Pak, pak s radostí a rychle bušícím srdcem obejmul prvního člověka, který byl poblíž.
Richardova rudnoucí tvář blízko té jeho, vzájemná horkost jejich těl. Něco se stalo a jeho tělo selhalo.
Nedlouho poté se proklínal za svoji slabost a snad by se začal i nenávidět nebýt Richarda. Stačila jediná věta a jeho srdce se opět zastavilo.
„Víš, já jsem tě dlouho miloval. Ale teď vím, že tvé srdce je někoho jiného. A přitom, kdysi dávno jsme vlastně byli sokové.“
Seděli vedle sebe. Sice byli oba nazí a před chvílí se objímali v divoké agónii splynutí a vášně, ale byli si tak moc vzdálení. Každý myslel na něco jiného.
„Já vím! Ale tvé city jsou jen zmatené, měl bys začít přemýšlet co vlastně chceš ty! Já jsem se rozhodl, ale co ty?“

****

Richard pozoroval toho muže zpod přimhouřených víček. Ano, řekl mu o svých citech, ale v jeho srdci bylo podivné prázdno. Věděl, že jeho city nebudou nikdy opětované- Ne po tom, co viděl. Ne po tom, když pochopil že ti dva jsou jeden!
Kdy to pochopí i oni?
Zavřel oči a donutil se k tomu, aby nedal najevo svoji slabost. Teď už věděl, proč se kdysi zamiloval do Michala a proč se zamiloval i do Petra. Každý byl jiný, neměli nic společného, ale přesto... nebo právě proto?
Byli si od přírody souzeni.
Museli být spolu a přesto sami.
Bylo to divné, ale byla to pravda.
To co je spojovalo, je zároveň od sebe oddělovalo. Jejich minulost, přítomnost a budoucnost byla, být spolu.
Jako noc a den. Jako dobro a zlo. Jako žena a muž. A nakonec jako zrození a smrt!

Jaký je jeho cíl? Dokáže i on najít pravdu? Jeho snaha vymanit se z vlivu svého otce byla stejná jako Michalova, ale doopravdy to zvládne? Sice už udělal první krok, ale prozatím to byla jen cesta, která byla zarostlá trním.
Viděl před sebou zářivé světlo jasných zítřků. Právo a spravedlnost! Ta křižovatka na které stál poté co zmizela jeho sestra jej zavedla na opačnou stranu zákona než jeho rodinu. Dříve ji ctil a chtěl být jako oni, ale teď?
Proč ona zmizela?
Co se doopravdy stalo?
Kdo na tom měl tu největší část viny a kde je ONA?
Byla tak blízko a on o ní prozatím neměl ani to nejmenší tušení, ale jejich setkání se pomalu blížilo.

Zpovědnice se za ním zavřela a on zhluboka vydechl. Reakce otce jej vůbec nepřekvapila. Co by mohl jiného očekávat od božího služebníka. I v této době odsuzovali lidi jako byl on. Papež kterého zvolili byl prostě odmítavý ke všemu co se, podle nich, odkloňovalo od boha.
Dívka, nebo spíše žena, které seděla jen několik kroků od něj k němu pozvedla svůj obličej a mile se usmála. Odpověděl ji taktéž úsměvem a měl se k odchodu. Něco jej však zastavilo. Ty dívčiny oči! Někoho mu připomínala, ale právě teď si nemohl vzpomenout koho. Když vyšel z kostelních dveří jako kdyby jej osvítil duch svatý. Ty oči! Byly stejné jako ty jeho! Ty samé oči vidíval každé ráno, když se podíval do zrcadla.
Otočil se a vběhl zpět. Snažil se ji najít, ale jako kdyby se propadla do země.
„Ztratil jste něco?“
Otočil se čelem k ní a vyhrkl dřív než se mohl zastavit: „Paolo, jsi to ty?“

****

Emil po sobě přepočítal další účet a poté se zahleděl do dálky. Ty čísla ho nutily k tomu, aby se zamyslel nad osudem svého otce. Doopravdy to všechno byla pravda, měl jeho otec něco se Stejskalem? Anebo si vyvodil špatné závěry?
Nebyla přeci jen pravda, že zradil jak svého nadřízeného a nakonec i jej, svého syna? Jak jej mohl nechat v tomhle hnízdě zmijí bez vysvětlení? Nikdy mu neřekli co se s ním stalo. Nebyl na jeho pohřbu, neviděl jeho hrob.
Je pravda, že zemřel? Je pravda, že byl chladnokrevně zavražděn anebo spáchal nucenou sebevraždu?
Zvedl se ze židle a přistoupil ke skříni ve které byly staré účetní knihy. Něco jej k nim táhlo. Otevřel dveře a zrak mu padl na knihu z datem před šesti lety, na rok, kdy otec beze stopy zmizel.
Otevřel ji.
Kniha nebyla dokončena, nebyly uzavřeny účty, ale na konci byla věta. Dosáhnou k němu má slova a dojdu odpuštění?
Bylo to písmo jeho otce, ale komu byla tahle věta adresována? Kdo měl jeho otci odpouštět?
Snažil se v té knize listovat, najít nějaké heslo, vysvětlení, ale nikde nic nebylo. Vytáhl další a další knihu a hledal. Stále však nic nenacházel. Poslední byla vytažena na zemi a jeho pohled se zastavil na zadní stěně skříně. Jako kdyby něco skrývala!
A...
Dotkl se stěny, která jen tiše zaskřípala a pak se pootevřela. Vevnitř byla skrýš ve které ležela malá krabička. Vypadala starodávně a tajemně. Její skrytý mechanismus dal vědět, že se vevnitř skrývá nejspíše něco důležitého. Že by bylo uvnitř něco, co by vše vysvětlilo?
Stačilo jen několik minut a přišel na způsob jak to otevřít.
Zámek cvakl.
Nadechl se a otevřel ji. Uvniř ležela obálka na které bylo úhledným otcovým písmem napsáno – Pro mého syna. Nyní nejspíše nastal čas k tomu, aby se všichni dozvěděli jaká je pravda.

Přehlédl celou kancelář a posadil se zpět do svého křesla. Jeho první a vlastní firma, konečně zúročí všechnu práci kterou vložil do svého studia.

****

George seděl na kanape a nepřítomným pohledem zíral před sebe. Paola se k němu potichu posadila a položila mu ruku na rameno. Pohlédl na ni a poté se roztřásl šíleným přímo ďábelským smíchem. Poté mu chvíli trvalo než se dosyta vydýchal a pak zalykavě promluvil. „Není to šměšné? Tolik práce jsem si dal s tím, aby zaplatil za to, že zemřela a on si v klidu chcípne na infarkt! Tolik síly jsem vynaložil na to, aby...“ polkl a opět upřel pohled před sebe.
„Já... chtěla jsem jen říct.“
„Julie se určitě právě teď směje mé hlouposti. Kdyby tady byla....“
„Nesmíš...“
Vůbec nereagoval na nic, co Paola udělala nebo řekla. I když se díval jejím směrem, cítila jako kdyby se díval přímo skrz ni. Ani nepatrnou částečkou své mysli ji nevnímal. Právě teď pro něj byla vzduchem a možná ani tím ne. Nechápala jak to mohla tak dlouho přehlížet. Teď už věděla proč se zdráhal s tím, aby jí byl blíž. Nebylo to tím, že by měl strach. Jen... připomínala mu ženu, kterou miloval celým svým srdcem. A kdyby nechal promluvit své city... ztratil by ji. Byla pro něj mementem na ni, vzpomínkou.
Jakákoli její slova se nedostala k jeho srdci. Pro něj existovala jen ONA a nikdo jiný.
Zachránil jí proto, že chtěl být blízko osobě, která už nežila. Ne proto, aby ji ušetřil toho, co by ji čekalo, kdyby musela odčinit to, co udělala.
„Julie, není to ironické? Já...“ pohlédl na své ruce a jeho oči se zalily slzami. „Ne... já... nechtěl! Odpusť mi to Julie! Nechtěl jsem to udělat!“
Vyběhl z pokoje a vrhl se do koupelny. Pustil kohoutky a nechal téct vodu, z umyvadla se kouřilo a on do proudu horké vody vložil své ruce. „Nejde to!“ vykřikl a stále si mydlil ruce mýdlem.
Jako kdyby se snažil smýt něco, co...
Paola jej následovala a nemohla uvěřit vlastním očím. Drhnul si ruce s takovou vervou až si je rozškrábal, ale stále jako kdyby toho nebylo dost!
„Přestaň!“ vrhla se k němu, ale on ji odstrčil. Upadla na zem a odřela si ruce. „Proč to děláš,“ šeptala a proti její vůli se jí z očí spustil vodopád slz. „Nech toho, prosím!“
„Krev, všude je krev!“ křičel jak smyslů zbavený.
Dívka sedící na zemi jen nevěřícně vrtěla hlavou. Její mysl jí říkala, že to udělal on! Ale srdce tomu odmítalo uvěřit. Ne, nemohl přeci zabít někoho, koho miloval. Ne, on ne!
„Ty jsi ho nechtěla opustit ani po tom, co ti udělal! Proč? Julie!“ opět promluvil a nyní se díval na dívku. „podváděl tě na každém kroku,“ odmlčel se, „Proč nic neříkáš!“ Vrhl se k Paole a uchopil ji za ramena. Třásl s ní, ale ona nemohla promluvit. Jako kdyby se v jejím krku usadil obrovský knedlík a nechtěl ho opustit.
„Prosím, nech toho,“ zašeptala téměř neslyšně.
Jeho ruce se přízračně blížily k jejímu krku a pak stiskl. Pokusila se bránit, ale proti jeho dobře trénovanému tělu neměla ani tu nejmenší nepatrnou šanci.
Zazvonil zvonek.
Jeho však nic z vnějšího světa nemohlo vyrušit. Nyní se nacházel ve svém vlastním světě, kde nikdo neměl své místo.
Dívka se v duchu modlila, aby ten člověk, který se nacházel za dveřmi neodešel. Modlila se za to, aby to byl její bratr a přišel ji zachránit.
Myšlenky se jí stočily na ten den, kdy se po letech setkala se svým bratrem. Na místě kde by ho ani v nejmenším neočekávala. V kostele.
Trvalo to jen okamžik, ale jí se před očima objevil jeho úsměv.
Zachroptěla.
Jeho prsty vražedným stiskem sevřely její krk. Nedostávalo se jí dechu a svět se před ní začal pomalu rozmazávat.
Opět jeho děsivý smích, který slyšela jako kdyby z velké dálky a pak... pak už nic jen ticho a tma.

Zazvonil, ale nic se nestalo. Nezaslechl ani její hlas, který by mu dal vědět, že za chvíli přijde. Vždyť se domluvili na tento čas anebo? Na chvíli se zamyslel. „Asi jsem se splet.“ zamumlal a otočil se k odchodu. Ženský výkřik plný hrůzy ho však zastavil v půlce kroku. Poté nastalo ticho!
Ticho, které nikdy nevěstí nic dobrého. Ne potom, když zaslechnete tak zděšený křik. A něco mu říkal, že to byla jeho sestra. Někdo ji chce právě teď ublížit.
Roztřásly se mu ruce. Sice měl strach, ale teď musel jednat. Nesmí ani vteřinu váhat, jinak ji opět ztratí a teď by to mohlo být navždy!
„Julie!“
Výkřik, který se mu dostal do uší na sto procent nepatřil jeho sestře. To šílenství, které z něj vyzařovalo jej donutilo, aby...
Opřel se co největší silou do dveří a pokusil se zatlačit. Nic! Mlátil do nich, kopal, ale ony se vůbec nepohnuly. Na zádech jej cosi zatlačilo a on si vzpomněl na věc, kterou mu dala jeho sestra.
Zastrčil ruku za opasek a vytáhl pistoli. Chladný kov zbraně jej nyní uklidnil. Natáhl kohoutek a zbraň sevřel v prstech, až mu zbělaly klouby na ruce.
Nadechl se a vystřelil.
Výstřel mu rezonoval v hlavě dlouho dobu potom. Teď nic nevnímal! Vběhl dovnitř a snažil se najít jakoukoli stopu, kde by mohla být jeho sestra. Psychopatický smích jej vedl jako přízračná ruka přímo do koupelny.
Uviděl rozložitá záda muže a pak zahlédl svoji sestru. Její bledolící tvář v něm sepnula jeho skryté vraždící instinkty.
Výstřel.

****

Policejní houkačka naposledy zaječela a pak stichla. Chvíli se za ní díval a poté nastoupil do sanitky společně s jedním uniformovaným policistou.
„Je mi líto, co se stalo vaší...“
„Sestra.“
Policista přikývl a posadil se vedle mlčícího Richarda, který svíral sestřinu chladnou ruku.
„Ten muž bude souzen a...“
„To je možný, ale co bude s ní? Co když, co když se už nikdy neprobere. Kdybych přišel dřív, kdybych...“
„To bude v pořádku. Musíte tomu věřit.“

9. Budoucnost závisí na nás

„Připoutejte se prosím, za chvíli přistáváme.“ zazněl příjemný hlas letušky.
Ach, slyším nějakou srozumitelnou řeč. Konečně doma!
Michal Stejskal vystoupil pravou nohou z letadla do nádherně slunného letního dne, které jej uvítalo po pěti letech studia v cizině.
Ti spěchající a neurvalí pasažéři, kteří se vraceli z dovolených anebo na ně právě přiletěli, byly všude stejní. Nic se nezměnilo jen jako kdyby ucítil větší volnost. Snad to bylo tou svěží vůní domova, kterou nemůže nic nahradit.
Zhluboka se nadechl a vyšel směr letištní hala. Měl před sebou několik hodinovou cestu do Brna, kde se měl setkat se svým bratrem.
Daniel se nacházel na soudu, kde na něj právě teď podával žalobu jeho bývalý podřízený.

Michal seděl v parku před soudem už hodinu. „Nějak se to prodlužilo,“ mumlal si pro sebe polohlasně.
„Čau brácha, jak se vede?“ ozvalo se za ním až leknutím nadskočil.
Nejspíše se zamyslel, protože nezaslechl, že by někdo přišel. „Proboha, takhle mě vyděsit. Kam půjdeme?“
„Co takhle do nějaké restaurace? Rád bych ti sdělil pár novinek.“
„To je fajn, protože já mám také něco, co bych ti chtěl říct.“
Oba dva se pohodlně usadily u stolu naproti sobě a chvíli na sebe upřeně zírali. Jako kdyby nevěděli jak začít.
„Víš,...“ vyhrkli oba dva naráz a poté se uvolněně rozesmáli.
Mladší z bratrů pozvedl ruku a začal mluvit jako první. „Zjistil jsem pár věcí o matce a hlavně... Věděl jsi o tom, že matka byla zasnoubená s jiným mužem?“ Nečekal na odpověď a pokračoval dál. „Byl to dohodnutý sňatek a on byl jejím bratrance. Ale kolem jejích šestnáctých narozenin se seznámila s otcem. Zamilovali se do sebe, ale její rodina tomu nepřála. A určitě víš jaký byl jejich důvod.“
„Jistě,“ přikývl Daniel, „jeho rodina. Matčini rodiče patřili přece ke komunistům a otcova rodina je nenáviděla. Byli perzekuováni, přišli kvůli vládě o všechen majetek o své jméno a čest. Právě z toho důvodu se stal otec tím, čím byl.“
„Byl? Co tím myslíš?“
Starší z nich se obrátil na druhou stranu a opatrně se rozhlédl kolem. „Ty to vlastně nevíš,“ vzdechl si, „otec zemřel.“
„Cože, zemřel!“ vykřikl Michal a poté si položil ruku před pusu. „Jak,... jak se to stalo a jak to, že nic nevím?“
„Utiš se! Někdo tě může slyšet!“
„No a! Já se po letech vrátím a ty mi jen tak řekneš, že mi umřel otec! Kdy se to přesně stalo?“
„Asi týden potom, co jsi zmizel!“ Než mohl Michal reagovat Daniel pokračoval dál. „Asi před třemi roky jsme zjistili co se doopravdy stalo s matkou. Nebyla to sebevražda a ani nehoda... byla to vražda.“
„Já jsem to říkal,“ tentokrát jej přerušil.
Daniel zavrtěl hlavou a opět si povzdechl. „Jo, říkal jsi to. A jak jsi to všechno zjistil a zrovna v Pennsylvanii?“
„To je na tom to nejvtipnější. Seznámil jsem se tam s jednou milou holčinou...“
„S holkou?“ jeho hlas zněl zaujatě.
„Jo, co je na tom divnýho?“
„Nic.“
„.... její otec patří k.... Víš jak se teď dívají ve Spojených státech na vládní úředníky a hlavně na F.B.I a C.I.A., ne?“
„Tím chceš říct?“
Přikývnutí.
„Tak to je gól,“ rozesmál se Daniel. „Ty ses dal dohromady s dceruškou policajta! Zrovna ty, když tvoje rodina stojí na opačné straně zákona.“ rozesmál se, ale vážný pohled bratra jej umčel. „To nemyslíš vážně. Snad jsi nevstoupil do jejich služeb?“
„Ne. Tak to není, ale....“
„Co, ale?“
„Chci se stát veřejným žalobcem!“
„Tak to je přímo časovaná bomba, až se tohle dozví tisk. A já si myslel, že budeš obhájce a ne žalobce.“
„To není vůbec vtipný, ale vraťme se k původnímu tématu. Jak to, že víš, co se stalo matce?“
„Viník se přiznal i když to byla vlastně jen náhoda.“
„Náhoda?“
„Jo.“ začal a vysvětlil svému bratrovi jak se vše událo. Co se vlastně stalo za těch pět let, co odjel do zámoří.“
….
„Kde je právě teď?“
„Koho máš na mysli?“ nervózně poklepával na desku stolu. „Sakra. Může se tady kouřit?“
Jako na zavolání se vedle něj objevil číšník s popelníkem v ruce. „Prosím.“
„Díky.“
Michal zavrtěl hlavou. „Jsi pořád stejný nervák. Měl by ses toho zlozvyku zbavit. Nakonec tě to stejně zabije.“
„Máš recht, ale alespoň budu vědět kdo je vrah.“
„Dani, kde je ten parchant George?“
„Ach on. Jak bych ti to jen řekl trochu šetrně. Zhebnul!“
„Fajn.“
„Ale, co to bylo? Takhle by ses jako zástupce spravedlnosti neměl vyjadřovat. A hlavně, myslíš, že tě přijmou s tvojí minulostí?“
„To je už vyřízený. Začínám od příštího měsíce. Sice prozatím jako poskok, ale já se dostanu až na vrchol.“
„Je super, že si tak moc věříš a že jdeš za svým cílem. Matka by na tebe nejspíš byla hrdá.“
„Myslíš? Ale... já. Nikdy se už neomluvím svému otci za to, co jsem mu udělal. Nenáviděl jsem ho za to, co udělal mé matce. Ale teď... nejspíš ho jen lituju. I on byl nakonec jen oběť své minulosti. I to jsem se dozvěděl od Esteřina otce. Musel po svém otci převzít jeho práci, protož to už nezvládal a jeho čest mu nedovolovala to odmítnout. I když... jak může být čestný někdo, kdo schválí něčí smrt.
A co je s klukama? Myslel jsem, že tu budou s tebou?“
Oba dva věděli, že se chtěl zeptat především na Petra a stejně tak se vyhýbali jakýmkoliv otázkám, které by se ho přímo týkaly.
„Emil má teď svoji firmu. Zajišťuje bezpečnost všech počítačů ve státní správě.“
„On? Tak to je vtip století!“
„Richard se stará o svoji sestru, která je po tom incidentu ve velmi špatném stavu. Do dnešního dne se totiž neprobrala a zároveň založil nějakou společnost pro ženy, které se dostaly do potíží. Pojmenoval ji nějak.... divně.“
„A Petr?“ Michal nakonec položil tu nejpalčivější otázku sám.
Daniel se rozesmál.
„Co je na tom vtipnýho?“
„Myslím, že se budeš smát taky, když ti řeknu, co právě teď dělá. Připrav se na vtip nejenom století, ale i tisíciletí. Petr je...“
„Hej, zesil tu televizi. Právě teď říkaj něco zajímavýho,“ vyrušil je rozrušený hlas. „Ráno se něco stalo v Praze!“
„Dnes v ranních hodinách byl spáchán nejspíše teroristický zločin. V centru města vybuchla časovaná nálož. Několik minut na to bylo do všech televizí odesláno toto video.“
Pohledy všech se upřely na televizor a vše ztichlo.

****

Petr Horký se nervózně rozhlédl kolem sebe. Pražící slunce do týla hlavy a kukla na hlavě mu moc na jistotě nepřidávaly. Věděl, že dnes bude jeho den D. Konečně se dostal do pořádné akce, kterou ani v nejmenším neočekával. Kolikrát za život se vám stane, že jste v centru dění. Kdy se naposledy stalo, že by byla Praha cílem nějaké teroristické organizace?
Šéf jim ještě nedal žádný rozkaz, ale všichni tušili co bude. Jakmile se zjistí, kde se nachází další nálož bude tam vyslán záložní oddíl společně s pyrotechniky.
Vysílačka zapípala a pak se ozval velitelův autorativní hlas, který mu připomínal starého pána. „Jednička volá dvojku, slyšíte mě?“
„Ano pane, tady dvojka.“
Dnes byl vedoucí záložního oddílu a většina práce závisela na jeho uvážení. Sice to byly rozkazy šéfa, které vše určovaly, ale on se musel rozhodnou co udělat.
„Zjistili jsme, co bude cílem příštího útoku. Jedná se o vysokou školu, které má přímé vazby, podle našeho zdroje, na ruskou mafii.“
Petr silněji stisknul vysílačku, až v ní cosi zapraskalo.
„Děje se něco?“
„Ne, vše v pořádku.“ Snažil se znít klidně, ale koho chtěl vlastně uklidňovat? Před dvěma měsíci se dozvěděl jak zemřel jeho otec a kdo stál za jeho smrtí. Byla to právě jakási odnož ruské mafie. Ale proč někdo útočí na cíle, které mají přímou spojitost na ruskou mafii? Anebo je to všechno jen nedorozumnění a vše je jinak anebo přímo naopak?
„Jedničko, tady dvojka. Mohl bych mít dotaz? Ty informace o cíli a zdroj, který říká, že má ta škola vazby na mafii. Pochází obě od stejného zdroje?“
„Ne. Cíl byl zjištěn počítačovou firmou, kterou si najala vláda a zbytek je od našeho informátora.“
„Šéfe, jste si jistej, že to není past? Co je to vlastně za školu?“
„Moment.“
Několik vteřin bylo ticho a pak se ozval šéfův tentokrát velmi tichý hlas. „Panevropská vysoká škola. Nestudoval jsi tam?“

„Petře, dnes jsem zjistil jak to bylo se smrtí tvého otce a zmizením toho mého. Přijdi prosím do kavárny na rohu.“ Doposlechl si hlas v záznamníku a poté vzkaz vymazal.
„Na co ten blbec si mohl přijít?“

„Emile, tak co se stalo?“ začal jakmile se posadila naproti svému příteli. „Dnes mám v práci hodně problémů, který musí vyřešit, tak doufám, že to bude rychlý.“
„Neměj strach. Pamatuješ si jak jsem ti před čtyřmi lety říkal o tom zápisníku mého otce? O tom, kde se píše, všechno o práci starýho pána. Protože jsem s tím nechtěl v té době dělat, tak jsem jej schoval. Ale před týdnem jsem se do něj podíval a zjistil dost důležitou věc. Jedná se o smrt tvého otce a okolnosti které vedli nejspíš k tomu, že můj otec zmizel.“
„A? Na co jsi přišel?“
Emil na Petr chvíli upřeně hleděl a pak zašeptal. „Všechno leží a padá s jeho ženou.“
„Jak to myslíš?“
„Julie Stejskalová je příčinou toho všeho.“

„Tak co?“
„Šéfe promiňte, na chvíli jsem se zasnil.“
„Super. Teď jsi ale v práci. Na snění budeš mít čas až tohle všechno skončí. Na co myslíš, tedy... jaký je důvod toho, že jsi se ptal?“
„Můj instinkt mě říká, že za tím je něco jinýho. Tohle nebude mít nic společného s rudejma, na té škole totiž studují ti největší prominenti. Synáčkové vysoce postavených papalášů a jejich dcerušky. Já jsem se tam dostal jen kvůli tomu, že jsem byl bodyguardem jednoho z nich.“ Nejenom tím.
„Chápu. Takže si myslíš, že...“
„Já si nic nemyslím, ale není možné, že se jedná jen o pomstu? Jaký byl vlastně předchozí cíl?“
„Nějaká společnost, která sdružuje ženy v tísni. Naštěstí se v té době nikdo uvnitř nezdržoval, ale... Všichni víme, že tentokrát by mohli být i ztráty na životech.“
„Kdo je vlastníkem?“
„Nějaký cizinec – počkej, podívám se na to.“

„Jak to sakra myslíš? Proč by měla být důvodem toho všeho? Vždyť v té době už byla mrtvá, pokud se nepletu. A můj otec... jak s tím souvisí on?“
„Ty jsi si toho nevšimnul?“
„Čeho?“
„Těch pohledů, které na ni vrhal. Byl do šéfovi ženy tajně zamilovaný. I když... stejně to všichni věděli. To on jí řekl o těch nevěrách. Nemohl se prý dívat na to, jak jí Stejskal ubližuje.
„Tohle všechno je tam napsaný? A jak se to dozvěděl tvůj otec?“
Emil se rozesmál. „Jak? Mno... bylo to ten den, kdy měl zmizet z povrchu zemskýho. A ano, chápeš dobře, měl.“
„Takže on žije? Tak to jsi určitě šťastný, ne?“
„On je všechny zradil, chápeš to? Můj otec byl sprostej hajzl, kterej všechny potopil a nechal umřít tvýho otce jen kvůli pomstě. Kvůli lásce zahodil nejen svoji čest, ale i mě. Všechny ty zápisky se totiž datují až dva roky poté, co měl zmizet. On se v nich omlouval, ale... já... já mu to nemůžu odpustit. Nikdy mu nemůžu odpustit, co my udělal.“
„Počkej, nemáš to trochu zmatený? Jak to, že přežil svou popravu? Můj otec ho přeci odstranil na přímej rozkaz starýho Stejskala. Sám jsi to přeci slyšel a.... Tohle mě vůbec nesedí.“
„Pravda je taková, že.... Měli bychom si něco objednat a hlavně něco silnýho, protože to bude nejenom nadlouho, ale taky to bude silný kafe. Tak si dej bacha.“
„Dobře.“

„Fajn tak to tedy máme... nějakej Ricardo Aneista, to je podobný jméno jako má ten známej fotbalista. Nebo tak nějak, nebo někdo. Patří mu to tam společně s... moment... Stejskalová. To mě něco říká. Není to nějak spřízněný s tvým přítelem, kterej odjel do států?
„Jo, manželka jeho bratra. Určitě to je pomsta. A nejlepší je, že vím, kdo to udělal. A náš přítel na síti to ví taky, že Emile?“

****

„To nemyslíš vážně! Petr je fakt u zvláštní jednotky, která se zabýva terorismem. V naší zemi? V mé milované České republice? A právě teď je nejspíš v Praze a riskuje svůj život.“
Bratr jen pokrčil rameny a zaposlouchal se do videonahrávky, kterou obdržela televezní stanice a kterou právě teď vysílala v přímém přenosu.
Michal však nic z toho neposlouchal a vyběhl z restaurace jako když ho na nože berou. Daniel jej chvíli na to následoval, ale zastihl ho až na křižovatce, kde ho zachytil za rukáv. „Kam si myslíš, že jdeš? Než by ses tam dostal tak by bylo po všem. To za prvé a za druhé! Kde ho budeš hledat? Počkej chvíli, já se domluvím s klukama a oni nám pošlou vrtulník a hlavně... tvůj kámoš mi něco dluží!“
„Cože... kdo?“ vykřikl Michal zmateně.

Otevřel dopis, který byl adresován jeho otci. Předtím než se dal do čtení se zhluboka nadechl.

Drahý Eriku,
i po tom všem, co jsi mi udělal, tě nemůžu nenávidět. Vždycky jsem věřil, že jsi mě miloval, ale teď už vím, že jsem byl pro tebe jen hračka.
Bavil jsi se se mnou... ne, s mým tělem, jen v těch chvílích, kdy tě odmítla tvá žena. A nyní, i když pozdě, vím, že tvé srdce patřilo jen jí.
Ona byla překážkou v naší lásce! I tomu jsem věřil z celého svého srdce.
I když vím, že nejspíš tenhle dopis nedostaneš. Nebudu mít totiž odvahu ti jej odeslat. Alespoň se tím uklidňuji, abych neprovedl něco hroznýho.
Tvůj nejmladší syn je pro mě stejně důležitý stejně jako ty, protože je ti ve všech směrech tak moc podobný.
Sice jsem se snažil být tu jen pro svého syna, ale nikdy jsem ho nemohl milovat jako tebe a tvoji malou kopii.
Chtěl jsi mě odstranit z tvého života, ale já jsem našel cestu jak ti být ještě blíž. Stačilo jen tomu... nevím, jak ho pojmenovat. Tomu tvému psovi stačilo říct, že vlastně můžeš za smrt tvé ženy. Ženy, kterou ON miloval. Jeho reakce byla tak předvídatelná. Věděl jsem, že na tebe nevztáhne ruku, na to tě moc obdivoval. Nechal mě žít a pak odešel na svoji misi a tam....
Promiň, ale na chvíli jsem musel přestat psát.
...nechal se vyvést z míry a pak ho dostali.
Byl jsem tak šťastný. On byl jediný, kdo věděl, že jsem naživu. Nemusel jsem si tak špinit své ruce a mohl jsem dokončit svůj plán k tomu, abych tě opět získal.

„To je všechno?“ zmateně otáčel dopis ze strany na stanu, jako kdyby chtěl najít jeho pokračování, ale nikde nebyla už ani čárka.

„Emil mě dal tehle dopis, kde se vlastně téměř všechno objasňuje. Jejiný problém je v tom, že vlastně nevíme jaký byl jeho plán. Jak se vlastně chtěl dostat k otci?“
„Ví o tom Petr?“
Daniel zavrtěl záporně hlavou. „Jseš blázen? Ty si myslíš, že by k tomu měl Emil odvahu? Přece ho dobře znáš, je to tvůj přítel.“
Michal pokrčil rameny a pohlédl na nebe. „Jak dlouho bude trvat než přiletí?“
„Jseš snad vůl? To si myslíš, že přistanou tady na křižovatce? Musíme na nějaké vyvyšené a rozlehlé místo. Nejlepší bude...“ Daniel se rozhlédl kolem a pohled mu padl na brněnský hrad Špilberk. „Támhle to bude nejlepší. Pojď,“ vykřikl a táhl svého bratra za sebou.

****

Petrovi zazvonil mobil.
„To si snad děláš srandu!“ zakřičel mu Emil do ucha. Naštěstí však Petr neohluchl protože jej předtím oddálil do bezpečné vzdálenosti od ucha. „Jak by to mohl otec udělat? Nemá dostatek vzdělání na to, aby sestrojil tak důmyslnou bombu.“
„Ty mu nevěříš?“
„Tohle s tím nemá nic společnýho a ty víš, že... Ne, nevěřím mu, to máš úplnou pravdu. Jak bych mu mohl po tom všem věřit.“
„Tohle všechno je jen a jen na tobě. Ale já si myslím, že má dost inteligence a je taky dostatečně šílený na to, aby se o to alespoň pokusil. Protože jestli tak moc miloval starýho, tak jak na něj muselo zapůsobit to, že zemřel a...“
„Možná máš pravdu,“ připustil Emil, „něco by na tom mohlo být a to ještě nevíš... Počkej. Máš někde blízko počítač? Musím ti něco přeposlat, ale musíš mě slíbit, že.... Budeš přemýšlet než něco uděláš. Slib mi to!“
„Dobrá!“

****

Šílený smích se rozlehl zdánlivě prázdnou místností. Kdyby se však našel někdo, kdo by kolem procházel, všiml by si několika stínů, které stály u okna a nehýbali se. Záclona na okně se pohnula a ven vyhlédla žena. Odsunula ji na úplný kraj a obrátila se na dva nehybné stíny. „Teď se dívej!“

****

Michal s Danielem seděli ve vrtulníku. Nervózní podupávání Michalovi nohy jeho bratra rozrušovalo tak, až musel vykřiknout. „Okamžitě toho nech! Tímhle ten vrtulník nijak nezrychlíš, tak se uklidni!“
„Já jsem klidnej, ty jsi jedinej kdo tady tak křičí!“
„Fajn!“
„Pane, za pět minut bychom se měli nacházet na místě. Tamní policie je informována o našem příletu a... na vysílačce je někdo, kdo by s vámi chtěl hovořit!“
„Se mnou?“ obrátil se na pilota Daniel.
„Ne. S vámi ne, ale s vaším bratrem.“
Michal se obrátil na Daniela. „Kdo může vědět o tom, že jsem tady? Je to muž?“ promluvil na pilota Michal.
Ten jen zavrtěl hlavou. „Naopak, je to žena!“
„Ano?“
Několik okamžiků bylo ticho a pak se ozval ženský hlas. „Jsi to ty, Michale? Jak jsi vzal to, že jsi zabil svého otce? Co?“
„Prosím? Kdo jste?“ vykřikl vyděšeně.
„Máš strach? Já jsem tvoje noční můra ze které se nikdy neprobudíš! Ale, ty si mě nepamatuješ? Já jsem tvoje... nová maminka.“
„Matka? Ty jsi...“
„Ano! Anebo taky...“ nyní se ženský hlas změnil na mužský.
„Kdo jste doopravdy?“ vykřikl Michal zděšeně.
Do vysílačky zazněl drsný smích a pak následoval mužský a ženský výkřik.
„Poznal jsi ho?“
„Richarde!“ vykřikl a nechal vysílačku dopadnout na podlahu vrtulníku, kde se nárazem rozbila.

****

„Tak, jsi připravený Petře? Minulost našich rodičů, přesněji řečeno otců, byla v mnoha ohledech společná. Tvůj otec trpěl sice neopětovanou láskou, ale myslím, že můj trpěl o moc víc. I přesto mu nic z toho, co potom udělal, nemůžu odpustit. Anebo možná je to právě proto? Abych řekl pravdu, jsem spíš blíže k tomu, abych chápal bolest toho tvého otce. I já miloval někoho, kdo mě viděl jen jako přítele, ale on jej viděla jen jako hlídacího psa svého manžela.“
„Ano, naopak tvůj otec poznal blízkost člověka, kterého miloval víc než vlastního syna. Muselo to být pro tebe bolestivé, když jsi to zjistil.“
„Mohu pokračovat?“
„Jistě,“ přikývl Petr a Emil pokračoval.
Předtím se však dostatečně napil ze skleničky. „Můj otec řekl tomu tvému, že... snad jen v náznacích, kdo ví... jak došlo k tomu, že ona zemřela. Dost ho to vzalo, ale...“
„Namyslíš, že by ho to vzalo tolik, že zapomněl na všechno a chtěl se pomstít!“
Zavtění hlavou. „Ne, tohle by neudělal. Na to moc starýho Stejskala obdivoval, neodvážil by se k tomu. Nemohl na něj vztáhnout ruku. Tohle všechno můj otec věděl. Jen chtěl, aby...“ Emil na chvíli přestal mluvit – Nemůžu mu říct, že ho prakticky dohnal k neuváženému činu a tím způsobil jeho smrt. Ne, to nesmím!
„Otec šel na další svoji misi a tam pak zemřel!“ pokračoval Petr dál, vůbec nepřemýšlel nad tím, že Emil přestal mluvit. „Ti rudí bastardi zabili otce jen proto, že na chíli přestal být profesionálem a nechal promluvit své city. Nikdy nesmím dopustit, abych dopadl jako on. Nikdy!“ S tím se zvedl a odešel zpět do práce.

Petr si oskenovaný dopis přečetl ještě jednou a přetřel si obličej zpocenou dlaní. Proto to řekl - Budeš přemýšlet než něco uděláš. Slib mi to!
„Lidi, za chvíli jdeme na to!“
„Dvojko, tady jednička. Mám pro vás urgentní zprávu. Na místě na Vás bude čekat podnikatel Daniel Stejskal, protože je polovičním majitelem té společnosti. A také nám bylo jeho prostřednictví sděleno, že se uvnitř zdržuje jak terorista, tak i rukojmí.“

****

„Paní proč tohle všechno děláte? Když jsem Vás viděl poprvé bylo vidět že svého muže milujete a ten pohled, který jste vrhala na jeho syny... Bylo v něm tolik lásky a hlavně. Když se váš pohled zastavil na Michalovi, byl ten pohled tak... mateřský! Proč?“
Žena se rozesmála. „To jsem byla tak průhledná? Ano. Chlapče máš pravdu. Milovala jsem je oba dva, ale on může za to, že zemřel. Tolik let mi trvalo, abych... abych se mohla k němu vrátit. Aby mě miloval tak jako dřív.“
„Dřív?“ otázal se zmateně.
„Víš, já dřív vypadala úplně jinak. Dřív jsem byla někdo, komu Erik věřil, ale pak... Sta- stačilo jen trochu a jeho důvěra se změnila v.... Nevím... nikdy jsem nepochopil proč mě odvrhl. Jeho slova mě bodala do srdce. On si myslel, že jsem ho zradil, že jsem ho prodal těm bastardům, ale tohle bych nikdy neudělal. Na to jsem ho moc miloval. A nyní jsem zjistil něco dalšího. Byli jsme jen oběťmi toho muže, který ji zabil. Zabil ženu, kterou tolik mužů milovalo a i on ji miloval. Já nechápu... jak může někdo ublížit člověku, kterého miluje. Tohle bych nikdy nedokázal, nemohl bych si to odpustit.“
„A to si myslíte, že on vám to odpustí? Takhle přeci ublížíte i jemu!“
„Ale on nežije! Chci se jen pomstít... on může za to, že zemřel. Zabil svého otce tím, že odešel!“
Richar jen nevěřícně vrtěl hlavou. „Víte, že si vaše slova navzájem odporují? Jednou větou mluvíte o lásce a pak chcete pomstu! Ale tohle vám přinese jen další trápení. Tím jen ubližujete dalším lidem! Pomsta plodí jen další pomstu! Je to začarovaný kruh ze kterého není úniku.“
Tentokrát se ozvala mladá Stejskalová. „Kým jste doopravdy?“
„Ano, to je správná otázka. Kdo vlastně jsem?“

„Žádáme teroristu, který drží jako rukojmí ženu a muže, aby se ihned vzdal nebo budeme nuceni použít násilí!“ ozval se mužský hlas zesílený megafonem.
Pohled Richarda se spojil s pohledem jejich věznitelky. „Měla byste se vzdát pokud je ještě čas. Nikomu jste prozatím neublížila a...“
„Ne.. u mě je pozdě na všechno. Máš pravdu chlapče. Měla jsem se smířit s tím, co my osud nadělil a nechat je rozhodnout za mě. Ale já chtěla bojovat... Ne, v minulém živětě jsem chtěl jako muž bojovat za svoji lásku, ale teď je to jinak. Teď vím, že jsem tím ublížil svému synovi. Prosím tě, chlapče.... vzkaž mu, že.... Řekni Emilovi, že mě to všechno moc mrzí!“ dořekla a vyběhla ven do sluncem zalitého rána s divokým výkřikem a s pistolí v pravé ruce. Několikrát vystřelila než ji déšť kulek srazil k zemi. Nikdo neslyšel křik, který vycházel z domu. Hlas který volal, aby přestali!
Vběhli dovnitř a nalezli na zemi v prvním patře dvojici lidí, kteří se objímali a srdceryvně plakali. Ne, nepřičítali to ničemu jinému než stresu z toho, že se stali obětí zločinu.

****

Vstoupil do pokoje a posadil se vedle spícího muže. Kdysi si myslel, že toho muže miluje, ale bylo to jen chvilkové pobláznění. Měl sice o něj strach, když zjistil, že je obětí únosu i přesto však miloval jen Petra. Nikdy by si neodpustil, kdyby se stalo něco jemu. Byl rád a zároveň se za tu myšlenku nenáviděl, že si ta bláznivá ženská vybrala za cíl právě Richarda.
Sice teď věděl pravý důvod toho všeho, ale nemohl to pochopit. Jak je možné, že mu, jí, to tak dlouho procházelo.
Nyní už pochopil proč o té ženě nenašel nikde ani zmínku. Jako kdyby se objevila jen pár dnů před tím, než ji jeho otec poznal.
A tohle byl ten důvod.
Dřív byla někým jiným.
Kdysi byla mužem, který tak moc miloval jeho otce, že zavinil smrt někoho dalšího jen proto, aby mohl žít. Ale... vlastně si tím zachránil ten svůj. Snad tím nechtěl nikomu ublížit, ale... stalo se to a teď už to nešlo vrátit.
„Nemusíš mlčet, já jsem vzhůru a jsem v naprostém pořádku. Ona nikomu nechtěla ublížit, jen... chtěla být se svojí láskou. Já... oba dva to chápeme. Udělali bychom pro toho, koho milujeme všechno. I ty. Jen si to prozatím nemůžeš připustit, ale kdyby nastala nějaká nenadálá situace....“
„Možná máš pravdu.“
„Copak tady vy dva rozebíráte?“ skočil jim do řeči Petr a posadil se vedle Michala. „No, snad mě nepomlouváte?“
Michal jen zavrtěl hlavou a s úsměvem se na něj obrátil. Petr však jeho pohled neopětoval, díval se na Richarda a mlčel.
Jak jsem si po tom všem mohl myslet, že mi odpustí. Jsem idiot.
„Brouku, tak tady jsi. Nemohl jsem tě najít, ty mi jen tak zmizíš a pak tě najdu v přítomnosti dvou atraktivních mladíků. Proč mě to sakra děláš?“
Ruce, které objaly Petrův hrudník vyvolaly v Michalově mozku mnoho otázek. Hlavně, ale vyvolaly takovou vlnu žárlivosti, až se musel kousnout do rtu, aby nevykřikl anebo aby se na toho muže nevrhl.
„Měl by ses ovládat, šéfe.“
„Šéfe?“ hlesl nevěřícně Michal. Otazníky v jeho obličeji byly tak čitelné, až se musel šéf pousmát.
„Péťo, proč nás nepředstavíš?“ otočil se na Petra a přitáhl si ho k sobě k vášnivému polibku.
Až se přestali líbat, Petr začal: „Tak jo. Tenhle neurvalec je, jak jste určitě správně pochopili, můj šéf a zároveň milenec a jmenuje se...“
„Jsem Mark a musím se Vám přiznat, v posteli je přímo ďábel.“
„Já vím,“ uniklo mu skrze pevně sevřené rty.
Překvapený Markův pohled hovořil za všechno. „A jo. Já jsem si říkal, že seš mi povědomej. Ty jsi ten co mu zlomil srdce.“ Nenávist z těch slov přímo odkapávala. „Ale, jsem ti vlastně vděčný. Kdybys ho neopustil, tak...“
„Přestaň,“ ukončil jeho projev jediným slovem a odtáhl ho z pokoje. „Promiň,“ otočil se na Michala a zmizel. A tak už nezaslechl jeho slova. „Já bych se měl omlouvat. Ty blbče!“

10. Konec cesty?

Petr vlastně ani nechápal, kdy se stalo, že se dal dohromady se šéfem. Nikdy si nebyli blízcí a on vlastně vždy hovořil o gayích jako o něčem podřadném a méněcenném.
Prostě se jednou probudili vedle sebe a pak už tak zůstali. Asi byli moc pohodlní na to, to změnit.
Stačil jeden večírek a jejich svět se smrskl jen a jen na sex a práci.
Ve dne, a někdy i v noci, žili svojí prací a pak si užívali blízkosti toho druhého. Hltali život plnými doušky a žili naplno. Nyní pro ně existovala jen a jen přítomnost, nic neplánovali, jen a jen žili.

„Šéfe, mohl bych s vámi mluvit? Dnes bych potřeboval volno, protože... dnes mám výročí. Možná Vám to bude znít blbě, ale oslavuju den své samoty.“
„Ale, copak Petře? Kdopak tě pustil k vodě? Nějaká pěkná kostička?“
Petr jen mávl rukou a cosi zamumlal.
„Co?“
„To je fuk, šéfe.“
„Tak fajn! Kde to budeš slavit? Rád bych se zastavil a mohli bychom to oslavit spolu. Já jsem totiž zrovna teď taky sám. Žena mě pustila k vodě, našla si mladšího a pespektivnějšího. Někoho, kdo denně nenasazuje svůj život pro dobrou věc.“
Petr se zatvářil překvapeně. Nikdy by jej nenapadlo, že se od šéfa dozví něco tak osobního.
„A taky zjistila dost nemilou věc, ale to je teď jedno,“ řekl a objal Petra kolem ramen.
Petr na chvíli ztuhl, ale připomněl si šéfovo chování, když se setkali s partičkou gayů. To je hloupost, aby on, ten který je nenávidí, byl....

Pili už druhou láhev burbonu a míchali to s několika druhy dalšího alkoholu, když se k němu šéf naklonil a zašeptal: „Nemohli bychom jít k tobě? Mě je totiž strašně blbě a moje žena je u toho svýho milence.“
„J-jasně,“ zakoktal Petr.
Oběma stoupal alkohol do mozku a oba na tom byli podobně. Šéf zachytil Petra v podpaží a odtrmáceli se do bytu mladšího z nich.
Šéf odpadl do nejbližšího křesla a za chvíli začal chrápat. Petrovi však ještě nějaká výdrž zbyla a tak se odvalil do koupelny, kde si dal ledovou sprchu. Za chvíli přišel do obývacího pokoje a naklonil se nad šéfa, který spokojeně oddychoval.
Jeho tvář vypadala tak klidně nebylo na ní ani stopy po agresivitě kterou se pyšnil v práci. Vypadal téměř zranitelně.
„Vstávejte šéfe, nemůžete tady sedět. Ráno by vás všechno bolelo.“ Nic se však nestalo. Šéf jen něco zamumlal a spal dál. „Co já jen s váma budu dělat?“ Jen ve spodním prádle se sklonil k jeho botám a začal mu je zouvat. Potom jej vzal za obě ruce a pokusil se ho postavit. Šéf otevřel oči a chvíli na Petra nechápavě zíral, poté zamrkal a prohlédl si celé Petrovo tělo. „Kde máš oblečení?“
„Sakra šéfe, vzpamatujte se! Musíte si dát sprchu. Zvládnete to?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a jeho obličej získal zelenou barvu. „Asi budu zvracet.“
„Počkejte. Za chvíli jsem tady!“ vykřikl Petr a odběhl do koupelny pro něco, do čeho by se mohl jeho šéf vyzvracet. Co však nečekal bylo, že jej bude on následovat. Ve dveřích do sebe narazili. Starší z nich to neustál a spadl na zem. Petr přistál na něm a...

Ani jeden potom nevěděl, který z nich začal, ale ráno se probudili vedle sebe a tak začal jejich vztah. Vztah který trval s několika krátkými roztržkami bezmála tři roky až do dnešního dne. Do dne, kdy se vrátil Michal Stejskal.

„Sakra! On se jen tak vrátí a... co si sakra myslí?“
„Brouku, pojď do postele. Je mi tady bez tebe smutno a je tady taková zima.“ Jeho hlas zněl roztřeseně a bylo na něm znát i kapánek strachu. Možná se bál, že by se Petr mohl vrátit k Michalovi. „No tááák. Potřebuju tě cítit vedle sebe.“
Petr se sám pro sebe pousmál a vrátil se zpět do ložnice. Nemůžu ho opustit, co by beze mě dělal? Vlezl za ním do postele, objal ho a políbil. Je to láska?

****

Michal se po jejich odchodu podíval na Richarda, kterému se v očích zaleskly slzy. „Co se děje?“ zamumlal a naklonil se k němu blíž.
„Já jsem si myslel, když jsi odešel, že bych mohl mít šanci, ale.... On na tebe pořád čekal, nechtěl si připustit, že mu nedáš žádné vysvětlení. Měl o tebe strach i přes to, že jsi po sobě zanechal dopis. Povídal. Neustále mluvil o tom, co se ti stalo, když ti bylo dvanáct. Měl obavy, aby se to neopakovalo. Dokážeš pochopit jak se cítil?“
„Určitě mě nenávidí,“ odvětil Michal.
Richard se téměř šíleně rozesmál. A stejně jak začal i přestal. „Ty seš ale vůl! Myslíš, že by se ti omlouval, kdyby tě nenáviděl?“
„Ale teď má milence a vypadají spolu tak šťastně.“
„Myslíš? Pokud se nebudeš snažit, tak to nakonec dopadne přesně tak, jak si myslíš. Já si myslím, ne, já vím, že tě stále miluje jen.... Možná ti odpustil, ale nechce.... Určitě nebude chtít zranit jeho!“
„Jak to myslíš?“
„Možná jeho šéf nevypadá zranitelně, ale je to jen přetvářka. Nechce už, aby mu někdo ublížil. Prožil si toho totiž víc než dost. Možná netrpěl tak jako ty, ale... je to přece jen člověk!“
„Mám tedy šanci?“
„Možná, kdo ví?“

Nyní seděl ve svém pokoji a přemýšlel jak to udělat, aby mohli být zase spolu. Anebo... možná bylo na čase, aby oba dva začali žít své vlastní životy a pokud si jsou souzení.... Nakonec by k sobě měli najít cestu. Co takhle nechat to na... osudu? A není to moc pohodlné?
Zvedl telefon a vyťukal číslo, které mu z mysli za těch pět let vůbec nezmizelo. Téměř každý den přemýšlel o tom, že mu zavolá a vrátí se zpátky. Ale vždy sluchátko zbaběle odložil a zabořil hlavu do knih.
Nyní s ním však musel mluvit i kdyby to znamenalo úplný konec.
„Haló,“ ozvalo se na druhé staně telefonu. „Haló, je tam sakra někdo?“
Michal se zhluboka nadechl a spustil: „Ahoj Petře, tady je Michal rád bych si s tebou promluvil.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak se z dálky ozvalo. „Brouku, kdo to otravuje? Chci se s tebou milovat!“
„Promiň, že tě ruším,“ zamumlal Michal a ihned zmáčkl červené tlačítko na telefonu. Chvíli zíral na sluchátko a pak ho opatně vrátil zpět na místo. „Co jsem čekal?“
Telefon chvíli poté zazvonil. Michal jen pohlédl na displej a zavrtěl hlavou. Petr volal zpět. Ozvalo se zapípání a otcův hlas oznamoval: „Tady já. Zanechte mi vzkaz co vám mohu...tedy, co pro vás mohu udělat.“
Nikdo jej nenamluvil znovu jak....
„Promiň Míšo, za to co jsi slyšel, ale já.... Ach jo, zvedni to. Já vím, že jsi tam. Je to docela blbý mluvit takhle po telefonu o důležitých věcech a tak! Sejdeme se na rohu, pozítří ve dvanáct. Ty víš kde! Zatím ahoj.“
„Doopravdy jsem idiot, všechno jsem posral!“
Opět zvedl sluchátko a tentokrát vyťukal mezistátní hovor. „Ahoj Ester, nechtěla by sis udělat prázdniny?“

****

Nervózní Michalovi pohledy, Ester rozrušovali až tak, že jej chytila z ruku, mile se na něj usmála a začala povídat: „Copak se s tebou děje. Zdáš se mi nesvůj a hlavně, na koho tady čekáme?“
„No, víš... já bych ti chtěl někoho představit.“
Ester chápavě přikývla ale vevnitř se cítila strašně zranitelná. Co když to bude ten jeho přítel. Tolik let se snažila aby na něj zapomněl a začal žít svůj vlastní život, ale... Jak to vidí dnes. Snažila se nejspíš úplně zbytečně. „ Je to ten tvůj bývalý přítel?“
Než mohl Michal odpovědět přišla odpověď od nově příchozího. „My se vlastně vůbec nerozešli, že? Michale. Co kdybys mi představil slečnu?“
„Promiň Petře. Tahle dívka je moje přítelkyně, Ester. Byla moje nejbližší přítelkyní po celou dobu studia ve Státech.“
„Těší mě,“ odvětil Petr a způsobně políbil na dívku na nastavený hřbet ruky.
„Jste galantní. Tohle bych nečekala.“
„Copak Vám o mě napovídal? Raději nic neříkejte ještě bych se mohl červenat. Vaše čeština je vcelku obstojná, snad vás neučil Michal?“
„Ne,“ rozesmála se, „měla jsem soukromého učitele. Jen by mě zajímalo, proč jsem tady? Michale, myslela jsem si, že jsi mě pozval na prázdniny.“
„To taky, ale chtěl jsem aby se znali ti, kteří jsou mi z celého světa nejblíže. To byl jeden z důvodů a také bych chtěl...“
„Michale, mohli bychom si spolu promluvit! O samotě,“ dodal důležitě a otočil se na Ester jako kdyby čekal nějakou její reakci.
„Myslím, že má tvůj přítel pravdu. Vidíte se po pěti letech. Určitě je toho hodně co si musíte říct a hlavně vysvětlit. Jen bych... nevíš o někom, kdo by mě mohl provést po Praze?“
„Počkejte slečno. Vím o někom, kdo by byl vhodný. Moment!“ zvolal Petr a vytočil telefon na šéfa. „Jsi pořád doma?“
„Dobře, tak za pět minut na rohu, před restaurací. Bude na tebe čekat mladá dáma a já doufám, že se o ni náležitě postaráš. Ráda by poznala krásy Prahy. Jo, snaž se! Taky.“
„Kdo?“ zazněla otázka z Esteřiných úst.
„Můj přítel.“

„Myslíš, že to byl dobrý nápad, nechat jít ty dva spolu? Aby spolu... nevytvořili nějaký plán na to, jak si nás k sobě upoutat navěky.“
„To určitě ne. Spíš bys měl mít strach z toho, aby ti ji ON nepřebral.“
„To mu tak málo věříš, Petře?“
„Ne. Ale znám ho jako svý boty. Šéfuje mě už pět let a vím, že je nenapravitelný sukničkář. Bohužel anebo bohudík? Kdo ví? Pokaždý se vrátí ke mně. Možná mě to už přestává bavit.“
Michal se rozesmál. „Nejspíš přitahuješ podobné styly mužů. Pamatuješ si, jak jsme kdysi dávno řešili podobný problém?“
„Jo a potom jsi zmizel.“
„Ano. Ale... to nebyl ten důvod a ty to víš.“
„Já to vím?“ Zamyšleně pozoroval Michalův výraz když řekl tu větu - Ale... to nebyl ten důvod a ty to víš. „A, proč si to myslíš? Myslíš si, že to vím jen proto, že jsi to řekl?“
„Ne, ale ten dopis.“
„Dopis, kde píšeš, že... jak to bylo přesně? Počkej! Já ho mám přece tady!“ Strčil si ruku do kapsy a vytáhl mnohokrát přeložený lístek. „Můžeš si přečíst, co jsi napsal. Já... četl jsem ho několikrát a do dnešního dne nic z toho nechápu. Proč jsi to udělal? Všechno jsme to mohli vyřešit... spolu,“ polkl a sklopil pohled.
„Já... omouvám se, za všechno se omlouvám. Vím, že jsem udělal chybu a že mě určitě teď nenávidíš. A … nemůžu po tobě chtít, abys mi odpustil a anebo my dokonce dal...“
„Kde jsi byl na tom, že tě nenávidím?“ obrátil se na Michala se slzami v očích. „Jak můžeš tohle říct? Ty si myslíš, že bych za tebou přišel, kdybych k tobě cítil nenávist? Myslíš si, že bych si nechal ten dopis, kdybych tě už neměl...“
„... druhou možnost.“
„... rád!“
„Co jsi to právě teď řekl?“ vyhrkli oba dva naráz a jejich pohledy se spojily. V tu chvíli jako kdyby těch pět let neexistovalo. Jako kdyby se svět zastavil anebo vrátil zpět a oni se právě teď poprvé potkali, setkali se znovu v tváří v tvář jako když jim bylo náct.

****

Ester po očku pokukovala po tajemně se tvářícím muži, který byl určitě o několik let starší než Petr, jeho milenec. Pokoušela si dodat odvahy, aby mohla mluvit, ale pokaždé když už se odhodlala otavřít pusu. Tak se on na ni přes rameno usmál a odvaha byla pryč. Chtěla se dozvědět tolik věcí, ale...
„Nechtěla jste se na něco zepat?“
„Jak...“
„Jak to vím? Protože já mám podobné nutkání, ale... Nechtěla byste mluvit anglicky? Cítil bych se tak nějak líp. Protože náš hovor by se kolemjdoucím nemusel líbit.“
Dívka přikývla. „Určitě, i já bych se cítila o dost volněji. Čeština je pro mě totiž dost těžká, obtížná.“
„Začněte,“ pobídl ji. „A... říkejte mi jménem. Jmenuji se Benedikt a přátelé mi říkají Beny. Jen Petr mi říká, šéfe. Za ty tři roky co jsme spolu... nepamatuji si, že by mi řekl jinak.“
„I když...“ polkla a nervózně se rozhlédla kolem sebe.
Beny přikývl. „Jo, i když jsme v tom nejlepším. Víte, že mi to někdy přijde směšné. Když vykřikne při vyvrcholení: Šéfe! A pak, když leží na mé hrudi a oddechuje, jako kdyby doběhl maraton a šeptá: Šéfe, to bylo skvělý!“
„Máte pravdu, zní to... divně. A jak jste se vlastně spolu dali dohromady?“
Benedikt se otočil na Ester, zastrčil ruce do kapes a pokrčil rameny. „Abych řekl pravdu, tak já vlastně ani nevím. Nikdy mě nepřitahovali chlapi, ale on byl tak... Jak bych to řekl? Když se nade mnou skláněl ve spodním prádle a po jeho úchvatných svalech mu stékaly kapičky vody. Protože chvíli před tím vylezl ze sprchy a já měl zvýšenou hladinu alkoholu v krvi. Možná byl tohle ten pravý důvod. Anebo? Bylo to proto, že jsem byl sám a potřeboval jsem někoho a v té chvíli mi bylo jedno jestli to je chlap nebo ženská?“
„Možná máte pravdu,“ přikývla. „Ale to nevysvětluje proč jste s ním stále.“
Na tohle už neodpověděl. „Co kdybychom si zašli do nějakého baru. Právě dnes by měli,“ podíval se na hodinky, „za půl hodinky otvírat jeden nový.“
„Proč ne,“ kývla a nechala se vzít za ruku.

Už bezmála dvě hodinky seděli na barových židličkách, když se Ester pokusila vstát. Málem by upadla nebýt bleskové reakce Benedikta. Zachytil ji pod prsy a jednou rukou se dotkl její bradavky, která se vzrušením začala rýsovat skrz jemnou látku. Ester zrudla téměř po kořínky vlasů a sklopila pohled k zemi. Nervózně si olízla rty a kousla se do nich. To zase vzrušilo jeho a odhodlal se k tomu, na co už asi hodinku myslel.
Políbil ji.
Dívka chvíli nereagovala, ale poté začala jeho polibek opětovat. Beny ji chytil za ruku a odtáhl ji na záchodky, kde pokračovali v tom, co právě teď začali.

****

Zazvonění telefonu ji vytrhlo z hlubin spánku. Ospale rozlepila jedno oko a poté druhé. Pohled ji padl na místnost ve které se nacházela a poté na mužské tělo, které leželo vedle ní. Několikrát zamrkala, ale scenérie se stále neměnila. Telefon zazvonil znovu.
„Kdo to pořád otravuje,“ promluvil muž a posadil se na posteli. „Ahoj,“ řekl a otočil se zmatenou dívku. „Copak se tváříš tak vyděšeně? To si snad nic z včerejší noci nepamatuješ? To byly ty vášnivé výkřiky rozkoše jen hra?“
„J-já,“ zakoktala a sklopila pohled, „n-nevím. Jen...“ dál už nic neřekla. Vybavila se jí totiž včerejší noc, až do těch nejmenších detailů. Šrábance na mužových zádech to jen dokazovaly.
„Ty jsi s ním nic neměla?“
„J- jak?“
Benedikt se k ní otočil a chytil ji za ramena. „Ty si myslíš, že to chlap jako já nepozná? Byla jsi nadržená... fakt jsi ta nejvíc nadržená ženská jakou jsem kdy měl a že jich nebylo málo. Škoda jen, že jsi zamilovaná do toho hlupáka. Škoda, že jsou takové, jak bych to řekl? Senzitivní ženy, jako jsi ty... ženská, která se vzruší za každých okolností... nevíš, kde takový ženský žijou?“
„Nevím, ale většinou se zamilují do takových, kteří o ně nestojí. Já vím, že miluje toho... Petra! Promiň, jestli jsem tě nějak urazila, ale...“
„V pořádku. Jak jste se vlastně seznámili vy dva?“
„Není to divný?“
„Co?“
„No, mluvit po krásným sexu o někom jiným? Já bych jen chtěla vědět, než něco řeknu. Miluješ ho?“
Beny se naklonil těsně k Ester a chytil ji za bradu. „A co když řeknu, že ne?“
„Tak se tě zeptám. Proč s ním pořád jsi?“ zachvěl se jí hlas.
„Právě teď jsem s tebou a chtěl bych se znovu milovat. Co mi na to odpovíš ty?“
Ester se opět zachvěla, ale tentokrát stěží potlačovaným chtíčem. „Zeptám se tě znova na tu samou otázku, která tu už před chvílí zazněla. Miluješ ho?“
„Teď už ne!“ potvrdil její skrytou domněnku a přitáhl si ji k dalšímu polibku, který ona opětovala.

****

„Není divný, že ani jeden z nich nezvedá telefon? Neměli bychom zavolat policii?“ zeptal se již poněkolikáté, nervózní Michal.
Petr jen tiše povzdechl a pokusil se znovu vytočit šéfovo číslo. Po desátém zazvonění to konečně vzal a otráveně odsekl: „Co chceš?“
„Šéfe, kde se flákáte? My čekáme na jakoukoli reakci na naše volání. Je to už půl hodiny poté, co jsme se dohodli na setkání.“
V telefonu bylo chvíli ticho a pak se ozvalo. „Nečekej na nás. Zasekli jsme se v jednom baru a... promiň, ale musím končit. Ta dívčina právě teď málem skončila na zemi.“ zahuhlal a zavěsil.
Michalův pohled hovořil za vše. A tak Petr jen stroze odpověděl: „Baví se skvěle a... nemáme si o ně dělat starosti.“
Kdyby se Petr zaposlouchal, nejspíš by zaslechl jak Michalovi právě teď spadl ze srdce velký balvan. „To jsem rád. Ester se totiž někdy chová jako rozmazlená holčička. Vždy se vzteká pokud nedostane to, co chce a...“
„Od tebe taky dostala všechno, co chtěla?“
„Ode mě?“ Michal se rozesmál. „My jsme jen přátelé!“
„Ano? Ono se tomu teď říká přátelství?“
Zmatený Michalův pohled Petra rozesmál. „Vy jste doopravdy jen přátelé?“ Jeho pohled však říkal, že si myslel a nejspíš i stále myslí, něco úplně jiného.
„Vždy jsem ji bral jako kamarádku a pokud si ona udělala o našem vztahu mylné závěry, tak... je to jen a jen její problém.“
„Jsi si jistý, že jsi v ní ty naděje nezanechal sám!“
„Možná, ale teď bych chtěl mluvit s tebou. Jaký je doopravdy tvůj vztah k tvému šéfovi. Mám ještě, alespoň nepatrnou, šanci?“
„Šanci? A na co?“ dělal Petr nechápavého. Chtěl slyšet jasnou odpověď přímo od něj. Nechtěl si dělat falešné naděje.
„Mohli bychom začít tam, kde jsme skončili?“

END