Pro hrdost Tvého srdce 7- Nakupování?

Ráno mně probudily neznámé zvuky, ale zato známé hlasy které se dohadovaly, jestli spím nebo ne. Chvíli se to dalo vydržet, ale brzo bych z toho zcvoknul. Tak proč odkládat nevyhnutelné. Otevřel jsem jedno očko a podíval se na tu hrůzu přede mnou, po chvíli následovalo i druhé.
Před sebou jsem měl dva obličeje, které byly nebezpečně blízko a kazily mi tak výhled. To mě nepřekvapilo, protože to jejich šeptání by zbudilo snad i mrtvého, ale to jak byli blízko, to se mi opravdu moc nelíbilo. Obecně jsem byl totiž toho názoru, že osobní prostor by se měl respektovat.
„To jste ještě nikoho neviděli, jak spí?“ Otázal jsem se nevrle a pomalu jsem se hrabal aspoň do sedu. „Á Šípková Růženka se nám probudila brý ráno sluníčko“ řekl James s úšklebkem. Bože to je probuzení. Celkem milou odezvou mu byla Kate. „No tady se moc často nestává, aby tady někdo tak tvrdě spal“ řekla přívětivě a věnovala mi přátelský úsměv a způsobně se otočila, když jsem si na sebe natahoval kalhoty.
Na rty se mi vetřel samolibý úsměv. Jako kdyby mě už neviděla, no aspoň od pasu nahoru. Myslím, že ani za ten zbytek jsem se neměl za co stydět, ale jí by to určitě bylo no … nepříjemné, nebo trapné určitě. Protože ona je tady ta počestná.
No jo, po ránu mi to nějak nemyslí, převlíkat se před dámou je přece krajní nevychovanost. Byl jsem nějaký rozespalý, takže než jsem se dopotácel do kuchyně, tak to nějakou dobu trvalo. Příjemným překvapením byl pro mě hrnek s kafem s mojí jmenovkou. Usmál jsem se, na ten malý zázrak.
„Děkuju.“ Pronesl jsem spokojeně a myslel jsem na tu osobu, která mi tak krásně zpříjemnila ráno.„Není zač.“ Ozvalo se za mnou. Ten hlas jsem nepoznával, a proto jsem se otočil. A jak jsem tušil, za mnou nestál nikdo z obyvatel této domácnosti, ale nově příchozí.
Byla to žena, střední postavy s vlasy barvy slámy. Co mě ale víc upoutalo, byly její bledě modré oči. Byly hluboké jako to nejhlubší jezero a pevně jsem věřil, že nejeden muž by se v těch hloubkách utopil, čistým poblouzněním nad jejím zjevem. Který byl jen tak mimochodem už sám o sobě okouzlující.
Přátelsky se na mě usmívala a já si zase uvědomil, že jsem se až moc ponořil do svých myšlenek. V duchu jsem zaklel. A nejistě se na ni usmál v omluvném gestu.„To jste připravila vy?“ Zeptal jsem se nesměle.
Bože připadal jsem si jako školáček v první třídě, který stojí před paní učitelkou a neví, jestli bude chválen nebo jestli dostane vynadáno.„Ano a říkej mi prosím, Jane,“řekla mile. Hlas měla milý a přátelský. Hned mi byla sympatická.
„Těší mě, jsem Daniel.“ Odpověděl jsem nejistě. Potom jsem se znovu podíval na hrnek s kafem a musel jsem se pousmát. Jane, sledovala můj pohled a také se doširoka usmála. Ten srdečný úsměv mi někoho připomínal, ale můj dokonalý mozek si nemohl ani za boha vzpomenout koho.
No jo, v ranních hodinách prostě nefunguju.
Proto jsem od mala nemohl pochopit, proč škola začíná tak brzy ráno. Vždyť je to úplná blbost. No a ne? Ráno vstanete, před sedmou hodinou před osmou, dorazíte do té kolébky vědění, kde od vás hned čekají, že uděláte přesně to, co vám řeknou.
Tak se to opakuje dalších nespočet hodin, potom přijdete domů a tam to začne na novo s příslušníkama vaší skvělé rodinky. Takže když ten zatracený den skončí, vy padnete únavou na postel, prospíte se sotva pár hodin a všechno začíná na novo. Den co den, rok co rok. Do té doby kdy se na to nevybodnete a ostatní vás neprohlásí dospělými.
A potom se dřete znovu jak mezci, aby jste vůbec měli co do huby strčit a uživit rodinu, kterou jste si z mladické nerozvážnosti pořídili. Potom už jen následuje nespočet trápení, až do úplného vysvobození což činí smrt.
Náhle jsem si vzpomněl, koho mi připomíná. No jasně, měli stejnou barvu kůže a podobně tvarované rysy. I když barvu očí a vlasů měli rozdílnou.
„Vy jste určitě Bretova sestra?“ No jo že mi to taky zapaluje.
Mile se na mě usmála. „Ano to jsem a tykej mi prosím, takhle si připadám jako stará bába.“ Řekla a společně jsme se zasmáli. No, minimálně má stejně dobrý smysl pro humor.
Potom jsem se trochu zamračil, když jsem si vzpomněl, co mi Bret včera říkal. Byl to opravdu smutný příběh a ona si to nezasloužila. Nikdo by si nezasloužil přijít o milované, na kterých mu záleží. Smutně jsem se jí zahleděl do očí. „Bret mi o tobě vyprávěl. Je mi to líto,“ řekl jsem tiše. Smutně svěsila hlavu a potom se mi zahleděla upřeně do očí. Jakoby v nich něco hledala. Potom se odvrátila k oknu.
„Bret mi o tobě taky vyprávěl, prý umíš dobře vařit.“Řekla mile, když se na mě opět obrátila. V duchu jsem si oddychl za změnu konverzace. „Česká kuchyně je základ a bramborový salát s řízkama je prostě klasika.“ No jo trochu jsem se musel pochlubit, protože vaření byla moje silná stránka, která až doposud nebyla odhalena. A trochu toho chvástání člověku ještě nikdy neublížilo.
Na snídani jsem si udělal chleba ve vajíčku. Jane, mi pomohla hlídat chleby a já zatím mohl připravit čerstvou zeleninku. K tomu jsem si ještě uvařil ovocný čaj, který krásně voněl. Poklidnou snídani jsem si opravdu užíval, kdo ví, kdy mi bude v budoucnu ještě dopřána s těma otravami, kteří nesli jména Kate a James. Smutně jsem si povzdychl.
Naproti mně seděla, Jane a pozorovala mě. Vždy když se střetla s mým pohledem, zahanbeně se odvrátila. Trochu mě pobavilo její nesmělé chování a váhavý úsměv na její tváři.
Zvykl jsem si na to, že když prokazuju nějakou činnost, která je typická pro lidi, jsem sledován na každém kroku. Když mě takhle pronásledovali Kate s Jamesem, vadilo mi to celkem dost, ale od ní mi to vůbec nevadilo. Asi protože jsem se v její přítomnosti cítil tak nějak uvolněně a ne jak pod kamerama.
„Omlouvám se, že na tebe tak zírám. Je to nevychovanost,“ přiznala provinile. Chlácholivě jsem se na ni usmál. „To je v pořádku“ odpověděl jsem jí ještě s plnou pusou a věnoval jsem se dál své snídani, která teď pro mě byla prioritou číslo jedna.„Víš, s lidmi jsem dlouho nebyla v kontaktu a docela mi to chybí. Ale pořád mi připadají zajímaví a jedineční, jak si jdou za svými cíli. Myslím, že v tomhle se naše světy hodně liší.
,,Lidé od mala žijou s myšlenkou, že se možná nedožijí zítřka a jsou s tím poměrně smířeni. Ale v našem světě to tak prostě není. Je to prakticky nemožné, protože všechno má svůj čas a řád, který se udržuje v poměru. Ne jako u lidí, kteří žijí v uspěchaném světě, bez jakýchkoliv pravidel a zásad. Myslím, že právě to mi chybí nejvíc, ten ruch okolního života, ten neustálý pohyb v koloběhu ...“
Zahanbeně se na mě usmála, když si uvědomila, že se nechala příliš unést. Ha! Takže nejsem jediný kdo má s tímhle problémy. Trochu mě to uklidnilo, protože v poslední době jsem měl s vnitřním filozofováním hodně problémů. „Prej ti dali včera pěkně do těla.“ Řekla s hravým úsměvem na tváři. No jo, je to opravdu Bretova sestra. I kdybych si doteď nebyl jistý, tahle narážka by mě úplně přesvědčila. Ten hravý úsměv, stejně používaný druh humoru, navíc naprosto identický s Bretovým. Rozmrzele jsem jí odpověděl. „Jo, to jejich utkání se pěkně protáhlo a jim asi nedošlo, že já nejsem tak aktivní v pozdních hodinách jako oni. Takže na zpáteční cestě jsem jim skoro spal za chůze.“ A potvrdil jsem to jen dalším zívnutím.
To už se Jeane, neubránila a hlasitě se rozesmála na celé kolo. Neměl jsem jí to za zlé, taky bych se asi zasmál. Jen kdyby bylo čemu. Umyl jsem nádobí a zamířil jsem, směr koupelka. Aspoň trochu ožiju. Studenou vodu jsem pustil hned, jak jsem vstoupil do sprchy. Voda byla opravdu studená a můj tlumený výkřik se nesl po místnosti. Proto jsem hned otáčel kohoutek na teplou vodu. No co, menší šok to chtělo.
Po sprše jsem se oblékl do čistého nátělníku, přes to jsem si přehodil hnědou mikinu s blindem a abych nechodil s holým zadkem, tak jsem si na sebe ještě natáhl tmavě zelené kapsáče a trenky, které jsem měl nejraděj.
Když jsem se dopotácel do mého pokoje, tak jsem se hned natáhl na tmavě modrý gauč. Z celého pokoje se mi líbil nejvíc. Byl hned u knihovny a blízko psacího stolu, takže odkládací prostory jsem měl na dosah ruky. U psacího stolu bylo velké okno, které krásně prosvětlovalo pokoj, takže i světlo jsem měl na dobrém místě.
Takže jsem toho hned využil. Vzal jsem si do ruky mou oblíbenou knížku Hraničářova učně a začal jsem v ní listovat. Tenhle díl byl zvláště dobrý. Byl jsem hluboce začtený, když mě někdo vyrušil. Tak tohle jsem opravdu nesnášel. Když si člověk po hodně dlouhé době konečně najde čas si něco dobrého přečíst, tak ho hned někdo musí otravovat. Zlostně jsem zavrčel.
Jestli je to James, tak mu urvu tu jeho nevymáchanou hubu a strčím jí do hodně hluboké díry, kterou následně zakopu. Sice jsem nevěděl, jestli by to přežil, ale zřejmě asi ne, takže bych tím světu prokázal docela záslužnou práci. No co, počet blbů se má regulovat.
No, tentokrát jsem se zmýlil tím narušovatelem, nebyl James ale Kate. No, těsně vedle ale i tak jsem jí mínil rychle vypakovat. Potichu zaklepala (to by James určitě neudělal) a opatrně otevřela dveře.
Asi jí trochu překvapilo, že jí nevěnuju ani trochu pozornosti, protože u prostředka pokoje ztuhla. Ani tehdy jsem jí nevěnoval ani jeden zbloudilý pohled čímž bych jí prokázal aspoň tolik laskavosti, aby věděla, že mi není úplně lhostejná. Což nebyla, ale v momentálním scénáři této naší malé hry stálo, že ji mám ignorovat, tak jsem ji ignoroval.
Navíc ona je v mém pokoji, na mém písečku, přestože jí nikdo nepozval, tak ať udělá, co chce a v poklidu (a hlavně rychle) odejde. Chvilku ještě váhala ale pak si přece jenom sedla na gauč vedle mě. Navíc mi četla přes rameno, což nemám zrovna v lásce. Tak jsem zvedl oči od knížky a věnoval jí jeden letmý prozíravý pohled, který nejevil zrovna moc nadšení. Tvářila se trochu ukřivděně. Tak jsem zkusil změnit přístup, protože tahle situace se mi jevila stejně nepříjemná jako pro ni.
„Co bys chtěla?“ Řekl jsem klidně. To jí aspoň trochu zvedlo náladu a věnovala mi letmý úsměv. Dobře věděla, že jsem na ni naštvaný ale tohle jí aspoň ukázalo, že má šanci dostat odpuštění. Proto se na mě podívala a vyčkávala. Ale já jsem si v klidu četl dál, protože jsem byl v napínavé kapitole a taky jsem jí chtěl trochu napružit, jen tak ze škodolibosti.
Krom toho, nikdy jsem netvrdil, že jsem zrovna andílek. Tak se rozhodla dát důraz na svoji přítomnost a sedla si mi na nohy. To mě trochu namíchlo. Já si tu v klidu relaxuju a ona si dojde a ještě mi sedí na nohách. Ale samozřejmě jsem jí dál ignoroval, z čehož nebyla moc nadšená. Tak mě začala probodávat úpěnlivým pohledem a trochu se zavrtěla. „Chtěla jsem se podívat, jak ti je, včera jsi vypadal poněkud unaveně.“ Při posledním slově se pousmála. Jo a kdo za to asi může!
Dneska měla svoje krásné vlasy stáhnuté dozadu do ohonu, takže tím ještě víc vynikla její půvabná tvář, která byla momentálně mírně narůžovělého odstínu. Dále měla černé upnuté kalhoty a tmavě modré tričko s krátkým rukávem, které jí moc slušelo a krásně obepínalo její dokonalou postavu.
Proto jsem od ní odvrátil pohled, aby nezjistila, že moje dokonalá obrana s maskou uraženosti a lhostejnosti, začala měknout na základě toho, co si oblékla. Proto jsem jí kousavě odpověděl, že je mi dobře. Koutky se jí zvedly do mírného úsměvu, ve kterém bylo potěšení.
Akorát jsem si nebyl jistý, jestli z toho, že je mi dobře, nebo z toho (a to by byla horší možnost) že si všimla počínajícího vítězství. Modlil jsem se za tu první, protože kdyby to byla ta druhá tak je všechno v háji. Potom mě zaskočila další záludnou otázkou.
„Co budeš dneska dělat?“ Zeptala se nevinně a loupla po mě zvědavý pohled, který se mi ani trochu nelíbil, protože ta její nevinnost byla hodně podezřelá. Proto jsem jí opatrně odpověděl. „Nevím, ale s Jamesem nikam nejdu.“ řekl jsem rozhodně. Nato se usmála. No asi byla ráda, že jsem neřekl, že ve svém programu, pro ni není místo. Ale i tak jsem měl divný pocit, který se vždy objevoval, pokud se na mě šila nějaká bouda.
„Dobře, dneska jdeme s Jane nakupovat a potřebujeme schopného nosiče.“ Při zmínce o nosičovi se do široka usmála a mě naopak zamrazilo. Asi si všimla, že nejevím moc nadšení, tak mě rychle začala ubezpečovat. „Neboj, nebude to nic těžkého a za odměnu ti taky něco koupíme.“ Dodala mile a na znak podpory mě poplácala přátelsky po rameni. Přičemž se na mě sladce usmála.
No, tak to mě uklidnila. Ten její úsměv mi jasně naznačil, že pokud jí na to kývnu tak mě stáhne do pekel obchoďáků a všeho možného. Už jenom z té myšlenky, mně mrazilo. Sice tam půjde i Jane, ale to byla jen malá útěcha oproti jasné sebevraždě. Náhle mě napadla spásná myšlenka. A spokojeně jsem se na ni usmál. „A proč s sebou nevezmete Jamese nebo Breta, Ti budou určitě souhlasit, navíc jsem si jistý, že unesou mnohem víc zátěže než já.“
Zkoumavě a mírně zhnuseně odfrkla. „James má blbý kecy a Bret jde s Kamilou a Adrianem na večer někam ven, takže jediný záložní plán jsi ty. Nebudeme toho tolik brát, neboj, jenom pár věcí a ještě musíme nakoupit jídlo. A kdo jiný než samotný šéfkuchař by měl vybírat ingredience?“ Tak tenhle její pokus o uklidnění byl dost slabý a předpoklad, že mě ukecá na základě toho, že si můžu vybrat pár hadrů a nakoupit to, co potřebuju do kuchyně je dost naivní. Když jsem stále nejevil žádné projevy nadšení tak zkusila jinou taktiku. Natočila se tak abychom si hleděli tváří v tvář a začala. „Dane, prosím prosím…“ A ještě na mě udělala ty svoje psí oči a ještě víc se na mě nalepila.
Bože, to se nedalo vydržet. Nechal jsem ji ještě chvilku prosit a potom jsem se vzdal. „Tak fajn, vzdávám se, půjdu s váma,“ přiznal jsem bezmocně a už předem jsem litoval svého rozhodnutí.
To ji zřejmě uspokojilo, vlepila mi pusu na tvář a odešla. Jen tak a ani k tomu nic neřekne, jen si prostě odejde. A ostatní nechá za sebou. Seděl jsem tam jak přimrazený. No vlastně ne celý přimrazený, celá tvář mi totiž hořela. Ne takovým tím pocitem, když se spálíte třeba o plotnu. Spíš tím když jste v zimě při mínus deseti venku víc jak hodinu a potom jdete někam ke krbu, kde vám všechno rozmrzá a je vám opravdu příjemně po celém těle.
Došel jsem k zrcadlu a zhodnotil jsem, že bych se mohl převléct. Tak jsem si na sebe hodil čistě bílé triko a na to černou košili a doplnil to černými riflemi. Dokonce jsem se i učesal, než jsem vyrazil dolů. Ale musím říct, že to moc nepomohlo, moje vlasy si zkrátka žijou svým vlastním životem a já s tím nic nenadělám. Měl jsem ještě čas tak jsem se znovu ponořil do té úžasné četby.
Za hodinu jsme se všichni sešli dole v garáži. Jane, na sobě měla slušivý károvaný kabátek v tmavě hnědé barvě, k tomu tmavé kalhoty a světle modrý šátek, který jí ladil k očím, takže vypadala, jako velmi okouzlující žena ve středních letech která, si jde za svým.
Kate na tom byla podobně. Tentokrát měla vlasy volně rozpuštěné, takže jí dělaly krásný závoj, který jí spočíval na zádech. Sáčko světlejší barvy než měla, Jane tmavé upnuté rifle a samozřejmě zelený šátek.
Venku bylo zataženo a vypadalo to na bouřku. Takže ideální čas na upíří nákupy. Jeli jsme bílou dodávkou, řídila, Jane jako nejstarší. Jen co jsme zaparkovali u obchoďáků, holky se samozřejmě vyhrnuly šílenou rychlostí ven a už si to mířily k prvnímu obchodu, co jim padl do oka. Super! Já jsem se pomalu šoural za nimi. Samozřejmě se hned vrhly na hadříky všeho druhu.
Ale co, koupily si pěkný věci, jen jich bylo pro začátek na můj vkus trochu moc. Někdy jsem jim poradil, co je lepší, jinak jsem je nechal jejich zábavě, která se týkala nakupování. Ty dvě v tom byly docela zběhlé, takže to netrvalo dlouho (samozřejmě podle ženského tempa nakupování chlap by si vzal ze tři trička a už by šel pryč). Když si vybraly, co se jim líbilo a zaplatily to zlatou kartou, vzaly si zabalené věci, které byly úhledně naskládané ve čtyřech taškách a ty mi následně předaly. No nejsou ony k nezaplacení?
K mé smůle jejich další obětí nákupnické mánie byl obchod s mužským oblečením. Bohužel to byl tak rozsáhlý obchod, že se tam dalo koupit úplně všechno. Od spodního prádla až k smokingům na nějakou snobskou oslavu. Takže toho milé dámy hned využili.
Zavřely mě do jedné z volných kabinek a tam mi házely věci podle jejich vkusu. Takže nákup mých věcí probíhal následovně: já, zavřený v už předem zmíněné kabince jen v trenkách, čekajíc co mi tam ty dvě čarodějnice hodí. Jen co mi tam něco hodily, musel jsem si to obléct a ukázat se. Veškerý odpor se zamítal.
Věci co se jim nelíbily, jsem házel na jednu stranu, kde to pohotová prodavačka skládala a uklízela na patřičná místa. A věci co prošly jejich přísnou komisí, skládala druhá prodavačka do předem připravených tašek.
Nezmohl jsem se ani na jediný protest, ten byl prostě zbytečný. Ty dvě, ač jsem si to nechtěl přiznat to měly dokonale v malíku, přesně věděly co očekávat a co je nejlepší.
Koupily všechno od kravat či motýlků skvělé barvy až po ponožky a trenky. Pravda, u spodního prádla mi prominuly vyzkoušení, ale i tak jsem se trochu červenal při vyzrazování svých mír.
Vyšli jsme s dvěma novými taškami, které přibyly ještě k těm čtyřem. Plus ještě tři dokonale střižené obleky na míru a čtvery plesové šaty, které si dámy k mé úlevě nesly samy. Při zpáteční cestě jsem si pokládal záludnou otázku. Kde na to berou prachy? To kradou? I když je pravda, že kdyby za minulých pár desetiletí dobře zainventovali, tak by mohli docela slušně zbohatnout. Ale radši jsem se neptal.
Když byly nakoupené hadry, zamířili jsme do supermarketu. No, taky bylo načase. U krásné recepční jsem si nechal přebytečné věci a vyrazil jsem za holkama, které už zamířily mezi zeleninu. Tady jsem se jako odborník, ukázal já. Přesně jsem věděl, co budu potřebovat a co vzít, aby to nebyl šmejd in china.
Nakonec náš skromný nákup činil šest tašek s hadrama, tři obleky, čtvery šaty, tři narvané tašky jídla, a také 2 krabice. A ještě aby toho nebylo málo, jsem to samozřejmě všechno odnosil já.
Ještěže slečna recepční byla nejen velmi krásná a milá, ale i trpělivá, takže počkala než to všechno nahážu do toho zatracenýho auta, které muselo stát zrovna na konci parkoviště. Bože, ruce mě bolely, jak nikdy v životě. Připadal jsem si jako nějaký vrcholový vzpěrač, který přebral.
Když jsem se dopotácel k přecpané dodávce a nasoukal se do zadu, Jane po mně loupla soucitným pohledem a rozjela se směrem sladký domov.
Ani jsem nezaregistroval, že jsme dojeli na místo určení. Probudilo mě až tiché volání mého jména a mírné zacloumání. Holky si rozdělily co čí je a zmizeli někde neznámo kde.
Já jsem svoje věci nechal ledabyle ležet na chodbě. A zamířil jsem, směr kuchyň, protože jsem hlady skoro šilhal. V kuchyni jsem něco málo snědl a usnul jsem vyčerpáváním na stole.