Přátelství nebo láska 7

7.

Není důležité, co s námi život udělá, ale co my uděláme s životem.
Gerhard Uhlenbruck

Převaloval se ze strany na stranu a nebyl schopen najít tu správnou polohu při které by dokázal usnout. Možná to bylo tím, že měl kolem sebe dostatek volného místa, snad to bylo tím, že se k němu ani z jedné strany netisklo žádné tělo, které by mu předávalo své teplo. Lůžko bylo chladné a tak podivně... prázdné.
Přitom si to pamatoval tak jasně... ještě nedávno by byl za tolik luxusu šťastný, ale teď... jak se může člověk během pár okamžiků změnit, jak mu taková maličkost může zpřeházet priority na které byl tak dlouho až nezdravě vázaný, když ztratí něco na co byl tak dlouho zvyklý.
Zatápal rukou po chladivém prostěradle a stikl ho křečovitě mezi prsty. Více sevřel víčka k sobě a posadil se, aby si protřel oči a vytřeštěně se zadíval dopředu.
Zpocené triko se mu lepilo k tělu, cítil okolní chlad. Jako šílenec vyskočil z postele a zamířil do koupelny, musel si dát sprchu anebo ještě lépe... koupel... nechá si ulevit od pocitu prázdnoty kterou cítil v celém svém těle.
Svlékl si triko a hodil ho do koše na prádlo. Bylo mu jedno jestli se trefil, teď potřeboval jediné... uvolnění. Musel,...
… chtěl...
…zapomenout!
Možná mu měl zabránit odejít, ale zároveň věděl, že to bylo to jediné co druhý MUSEL udělat pokud chtěl přežít. Ne, oni nemohli být spolu.
Nemohli však být ani bez sebe.
To si však ani jeden z nich nechtěl přiznat.
Byli stejní, ale přitom jiní!

***

Zpocený se probudil a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Byl ve své posteli a vedle něj ležel Matti. Protřel si oči a opřel se dlaněmi o třesoucí se stehna. Jen sen, byl to jen sen... vzpomínka!
„L-Loki?“
„Ano... lásko?“ jeho hlas zněl až podezřele mile.
Jeho milenec sebou cukl, ale více na sobě nedal znát, že jej jeho chování děsí. Děsil ho víc než kdyby na něj křičel. Co se mu stalo?
Lehl si zpět vedle blonďáčka a téměř horlivě si ho k sobě přitiskl jako kdyby měl nastat konec světa. Políbil jej na tváře a poté se vášnivě přisál k jeho rtům. Mladší chlapec jeho polibky neopětoval jen pasivně ležel a čekal až se druhý uklidní. „Miluju tě, víš že tě miluju,“ vyznával se mu a stále jej líbal. „Řekni mi že to víš! Prosím, řekni,“ žádal jej a slzy se mu koulely z očí. Matti jej nepoznával, co se stalo s tím člověkem kterého si myslel že zná. „Loki, Loki? Co se stalo? Byl to sen, jen sen!“ hladil jej konejšivě po ramenou. Hlas staršího se po jeho slovech stal slabším, až zanikl docela, druhý mladík usnul.
Nyní byl tím, kdo nemohl usnout Matti. Zmateně si přeměřil spícího mladíka a zhluboka si povzdechl. Co se s tebou ty tři roky dělo, co se ti stalo, že jsi se tak změnil?
Nyní byl už plně probuzený. Věděl, že i kdyby si lehl tak neusne. Lokiho chování jej vyvedlo z míry víc než si připouštěl. Protřel si oči a vstal z postele. Pokoj byl nepříjemně chladný. Ležící mladík se zachvěl zimou a to přinutilo Mattiho, aby jej přikryl.
Ze stolku vytáhl huňaté ponožky a navlékl si je na nožky, poté jimi zaplul do bačkor a vydal se do koupelny, kde se převlékl do domácího oblečení a vydal se do malé kuchyňky, aby si uvařil něco k snědku.
S talířem plným jídla se posadil ke stolu.
…
Protáhl se až mu zakřupalo v zádech jako starému dědečkovi. Ze rtů si setřel drobky a napil se pomalu už chladného čaje. Pohled na hodiny mu dal vědět, že by měl pomalu vyrazit, ale něco mu říkalo, že by jej tady neměl nechávat samotného, ne v takovém rozpoložení v jakém druhý byl.
Povzdechl si a vydal se do pokoje za Lokim. Jakmile vešel, uvědomil si že je něco špatně. Mladík neležel v posteli a lůžko bylo chladné jako kdyby v něm už nějakou dobu nikdo nebyl.
Něco jej hnalo k tomu aby vyrazil do koupelny kde ho našel...
… ležel v tratolišti vlastní krve a trhaně dýchal. „Loki!“ vykřikl a vrhl se k němu. Strhl ze sebe košily a přitiskl ji na krvácející zápěstí. „Cos to proboha udělal!“

Ten odporný zápach v nemocnici. Nikdy si na něj nedokázal zvyknout! Všichni kolem pobíhali tak nějak chaoticky, nebo mu to tak alespoň připadalo, ale určitě v tom museli mít nějaký řád jinak by kolem umírali lidé jak na běžícím pásu.
Sedl si na jednu z volných sedaček a čekal až se mu někdo bude věnovat. Po deseti minutách se u něj objevila sestra a zeptala se ho jestli není zraněný. Teprve teď si uvědomil, že má na rukou krev. S nesmělým úsměvem ji osvětlil svoji situaci a ona se chápavě usmála. „Zeptám se někoho jak na tom váš přítel je,“ chlálolivě mu stiskla předloktí. „Nemějte strach, je v těch nejlepších rukou.“
„Díky,“ opětoval její úsměv a posadil se zpět.
Žena mu po chvíli donesla pár vlhčených kapesníčků na očištění rukou a oznámila mu, že je Loki v pořádku, jen bude muset být hospitalizovaný na psychiatrii.
„Omlouvám se,“ ozval se, ve chvíli kdy jej setra uklidňovala, lékař. „Vy jste ten mladík co jej přivezl?“
„A- ano,“ vykoktal a zrudl.
Lékař si jej pátravě prohlížel. „Mohu se zeptat v jakém vztahu s ním jste?“
„My... on a já... jsme,“ polkl a sklopil zrak k zemi. „Loki je můj přítel.“
„A co jeho rodina?“
Trhl rameny, ale na muže se nepodíval. „Před lety mu zemřeli rodiče a on se z Helsinek přestěhoval za tetou do Londýna.“
„Takže ona je jeho poslední žijící příbuzný?“
„Ne,“ zavrtěl horlivě hlavou, „ještě má bratra, který...“ opět polkl a kousl se do rtu, „...ale Loki o něm poslední tři roky nemá žádné zprávy. Oni spolu moc dobře nevycházeli.“
„Takže jediný kdo ho zná, jste vy?“ povzdechl si lékař a založil ruce na hrudi. „Je mi líto, ale i přes váš vztah k němu, vám víc nemohu říct. Jen pokud si to můj pacient bude přát.“
„Jistě, to chápu,... jen... mohl bych ho vidět?“
Lékař jen přikývl. „Víte alespoň jaký by mohl mít důvod ke spáchání sebevraždy?“
Matti si nervózním popotáhnutím rukávů, zakryl několik týdnů staré jizvy na předloktí a olízl si rty. „Nemám nejmenší tušení.“
„Dobrá!“ Bylo vidět, že by se muž v bílém rád ptal dál, ale nejspíš na něj čekali další pacienti, protože se za chvíli rozloučil a odešel směrem odkud předtím vyšel.
…
Černovlásek se téměř v bílém povlečení ztrácel, což potvrzovaly jak jeho propadlé tváře, tak jejich téměř mrtvolná bledost. Kdyby se jeho hrudník rytmicky nenazdvihoval při výdechu, Matti by si myslel, že je Loki mrtvý. Jeho lpění na životě potvrzovaly pípací přístroje a měnící se sinusoida značící aktivitu jeho tepu a dechu. Ruce měl připoutané k postranicím lůžka, aby se snad nepokusil opět si nějak ublížit. Nevypadal však, že by na to měl sílu. V žíle měl napíchnutou – flexilu, jestli si Matti dobře pamatoval jak tu nepříjemnou věc v žíle sestra pojmenovávala, když ležel v nemocnici sám. Hadičky vedly k nádobám ve kterých byly infuzní roztoky a do jedné kapala krev.
Kap.
Kap.
Kap.
Posadil se na židly, která stála napravo u postele a složil ruce do klína. Pohledem se zastavil na tváři kdysi milovaného člověka a čekal až se mladík probere.

****

Snažil se mu dovolat, ale telefon nikdo nebral. Po desátém zazvonění se s telefonu jen ozvalo – volaný účastník je nedostupný, zkuste zavolat po... Zavěsil.
Nervózně poklepal nohou o zem a pomalu se rozešel k bytu svého přítele. „Jestli ti ten bastard zase něco provedl, zabiju ho!“
Včera se s Mattim domluvil, že se setkají před ateliérem a dotvoří to jeho úžasné dílo. Měl pro něj připravené malé překvapení. Chtěl jej požádat jestli by mu nestál modelem k vytvoření jednoho z děl se kterými měl vystoupit na nadcházející soutěži sochařů!
…
Zazvonil na domovní zvonek a čekal. Když se po několika minutách a po opakovaném zvonění stále nic nědělo, zmáčkl první zvonek, kterého si všiml a čekal až se ozve nějaký hlas.
„Ano?“
„Prosím, mohl by se zeptat...“
„Jistě,“ odpověděl mu milý hlas.
Odkašlal si, nevěděl jak začít a pak to z něj vypadlo. „Gustafsson, byt Mattiho Gustafssona, nevíte jestli se tam něco nestalo?“
„Ach,“ ozvalo se a pak bylo chvíli ticho.
„Stalo se Mattimu něco?“
„Ne,“ vyhrkla žena, „jemu se nic nestalo, ale sanitka odvezla toho druhého mladíka, který s ním bydlí. Nechci se do toho nějak míchat, ale já si vždycky myslela, že se tam něco stane. Ono není dobré když spolu žijí...“
„Děkuji,“ zastavil ji dřív než by se dozvěděl něco co by se mu nemuselo líbit. „nevíte náhodou kam ho... tedy do jaké nemocnice ho odvezli?“
„Poliklinika Gemelli* v severní části Říma...“
„Vím, děkuji!“
… rozběhl se směrem k první autobusové zastávce. Měl štěstí, první autobus, který tím směrem pojede by tady měl být za pět minut. Vytáhl z kapsy mobil a znovu se pokusil Mattimu dovolat. „Zase nic,“ zamumlal a vrátil telefon zpět do tašky.

Poznámka
* Poliklinika Gemelli - Policlinico Universitario Agostino Gemelli
(česky: Univerzitní poliklinika Agostina Gemelliho či krátce Poliklinika Gemelli)
- je fakultní nemocnice Katolické univerzity Svatého srdce, největší nestátní univerzity v Itálii. Jméno nese po zakladateli univerzity, lékaři a františkánském mnichovi Agostinu Gemellim.
- Poskytuje jak neplacenou lékařskou péči jakožto součást italské zdravotnické sítě, tak placenou péči, o kterou je enormní zájem, neboť poliklinika patří k nejlepším nemocnicím v celé Itálii. Má nezastupitelnou úlohu v péči o zdraví obyvatel, výuce studujících lékařství, ošetřovatelství a léčebné rehabilitace, jakož i špičkovém zdravotnickém výzkumu, zejména pokud jde o infekční choroby anemoci stáří. Mezi její nejznámější a nejvýznamnější pacienty tradičně patří papežové a další vysocí představitelé Vatikánu. Zemřeli zde např. kardinálové Šeper, Schotte, léčil se zde Georg Ratzinger, bratr papeže Benedikta XVI.
Jan Pavel II. byl na klinice několikrát dlouhodobě hospitalizován a prodělal zde větší množství operací, nejprve po atentátu v roce 1981 a poté při rozličných příležitostech, jak se s postupujícím věkem zhoršovalo jeho zdraví. Byl zde léčen i krátce před svou smrtí, nicméně poté, co se jeho stav ukázal beznadějným, byl v souladu se svým přáním odvezen zpět do Vatikánu, kde zemřel.
- Komplex nemocnice se nachází v severní části Říma, asi 4 km od Vatikánu a jeho centrum tvoří čtyři velké budovy: vlastní Poliklinika, budova Ústavu infekčních chorob a Centra pro gerontologii,Biologický ústav a Centrum ochrany zdraví.

****

Fantastiké, tohle bylo více než fantastické... nečekal že jeho vystoupení v Římě bude mít až takový úspěch a navíc ho měl šanci znovu vidět. A to si bláhově myslel, že jeho city, které k tomu štěněti začal chovat se za tu dobu co jej neviděl, stanou slabými až úplně vymizí.
Opak však byl pravdou. Hned jak jej uviděl, začal po něm toužit.
Toužil po něm jako feťák touží po své další dávce, když ta kterou před chvíli dostal, vyprchá. Toužil po něm jako po vzduchu, jako ztracený cestovatel Saharou, touží po vodě.
Chtěl konečně pořádně pocítit jeho rty na svých, chtěl jej slyšet zrychleně dýchat. Slyšet jak vzdychá, když se jejich těla třou o sebe, třesoucí se vzrušením a touhou po těle toho druhého.
Otřásl se chtíčem.
Musel ho vidět anebo alespoň slyšet jeho hlas v telefonu. „Aliiso,“ zavolal na svoji přítelkyni. Na veřejnosti vystupovali jako milenci, ale jinak každý žil svůj vlastní život. Když spolu byli na turné anebo během jejího vystoupení jako modelky, měli společný pokoj, ale on spal na pohovce a ona v manželské posteli. Naštěstí tenhle hotel měl oddělené ložnice, pokud jste nebyli manželé, ale spojené dveře. Stačilo jen hlasitěji zavolat a druhý se za chvíli objevil ve dveřích.
„Hmm?“ broukla na něj. Zvedl pohled od mobilu a jen protočil oči. Dívka, nyní spíše žena, stála ve dveřích jak ji pánbůh stvořil a mrkla na něj zpod řas svůdným pohledem. „Co nacvičuješ?“
„Zas nic?“
„Nedělej blbosti a hoď na sebe alespoň župan.“
„Tak přece něco,“ pohledem zavadila o jeho klín, ale pak si zklamaně povzdechla. Hraně zklamaně. Moc dobře věděla, že to s ním nic neudělá, jen si ráda hrála. Sedla si vedle něj a složila dlaně do klína, přehodil přes její záda župan a Aliisa se do něj zachumlala. „Co bys udělal, kdyby se tady takhle objevil Matti?!“
Jen jeho pohled ji utvrdil v tom, co si myslela. „Sakra! To abych se dala na holky, ale rozumím ti.“ zatvářila se naštvaně, ale usmívala se. Na Mattiho se nešlo zlobit a to hlavně z toho důvodu, že ho měla moc ráda i přesto, že ji vlastně, i když nevědomky, přebírá všechny po kterých kdy toužila.
Objal ji kolem ramen a povzdechl si. „Nedal ti náhodou telefonní číslo anebo neslyšelas...“
„Proč jsi neřekl dřív. Problém je v tom, že Matti telefony nezvedá. Budeš mu muset nechat zprávu!“
Paavovi se přes tvář mihl stín. „Co všechno o něm víš?“
„O kom?“ zašeptala tiše. Možná tušila na koho se její přítel ptá, ale chtěla to slyšet přímo od něj. Po tom, co se Loki ztratil a nedal o sobě tolik let vědět, asi dva roky na to potkala jeho bratra. Na první pohled si myslela že je to jeden z jejích nejlepších přátel, ale jakmile se jejich pohledy setkaly, otřásla se a co nejrychleji to šlo, zmizela z jeho bezprostřední blízkosti. Ten nenávistný pohled ji pronásledoval několik nadcházejících nocí, budil ji ze sna, viděla ho kdykoli jen na chvíli zavřela oči. Ten člověk, kterého viděla nebyl Loki, i když tak vypadal, to si byla jistá. A pak několik týdnů na to jí přišel dopis od Lokiho... i teď ji vehnala slzy do očí jen vzpomínka na jeho obsah.
„O tom jednookým bastardovi!“
„Loki není,“ odsekla, ale hned si uvědomila, že kdyby Paavovi řekla pravdu... zradila by svého přítele, „nebyl takový jak si myslíš!“ opravila se.
„A jaký je?“ odfrkl si jako býk kterému před čumákem toreador mává červeným šátkem. „Mohla bys mi říct jaký normální člověk může ubližovat někomu jako Matti!“
„Jen ho nesuď, prosím, když ho neznáš!“
Stiskl její ruku ve své a upřeně se jí zadíval do očí. „Co o něm tedy víš?“

****

Křivka na monitoru změnila svoji rychlost, Loki se probouzel. Jeho oční víčka se zachvěla a obě oči, i to nevidomé, se otevřely. Zamrkal a otočil hlavu na stranu, z jeho rtů jen ochraptěle vyšlo jméno druhého mladíka a pak se oči opět zavřely. Z jednoho koutku očí se spustily slzy a pomalu se vpíjely do polštáře.
„Proč jsi mě nenechal umřít,“ šeptal tak tiše až si Matti myslel, že se mu jeho slova jen zdají. „Já si nezasloužím abych žil, ne po tom, co...“ popotáhl a otočil obličej na druhou stranu.
Matti tiše vstal ze židle a poklekl u černovláskova lůžka. Sevřel jeho ruku ve své a dlaní druhé ruky jej pohladil po tváři a donutil jej aby na něj otočil svůj uslzený pohled. „Už nikdy takové hlouposti nedělej, ano! Slib mi že to už nikdy neuděláš.“
Černovlásek se křečovitě rozesmál: „Nikdo by nelitoval toho, že jsem umřel, všem by se ulevilo.“
„Říkám ti to naposledy, nikdy na nic takového ani nepomyslíš! Nejsi přeci zbabělec, abys...“ polkl a naklonil hlavu na stranu. Stiskl ruce do pěsti až se mu nehty zaryly do dlaní, „...nejsi takový slaboch jako já!“
Loki se pokusil posadit, ale připoutané ruce mu to nedovolily. Chtěl toho tolik Mattimu říct, ale... Olízl si rty a opět natočil hlavu na druhou stranu. „Měl bys jít.“
„Loki!“
„Běž, vypadni než si to rozmyslím!“ vykřikl. Tělo se mu zachvělo. „Vypadni!“ Poté následoval jen nervydrásající zvuk... pípání. Matti se zděšeně rozhlédl kolem sebe, něvěděl co dělat a jen tak stál a zíral. Dveře se otevřely a dovnitř vběhla skupina sester a doktorů. Nikdo si ho nevšímal, všichni se motali kolem Lokiho lůžka a křičeli na sebe jakési povely, kterým rozumněly snad jen oni. Vše probýhalo jako na drátkách a tak si nikdo nevšiml toho, že mladík, který tam ještě před chvílí stál, zmizel, zůstala po něm jen sladká vůně šeříku.

****

…
Ten telefon, který před několika hodinami zvedl mu opět převrátil celý život naruby. Tak dlouho se smiřoval s tím, že to co pro druhého chlapce udělal přijde vniveč a pak mu zavolá lékař, že se pokusil o sebevraždu. Ne, nad ničím nepřemýšlel a sedl na první letadlo, které směřovalo do Říma.
V Londýně jej už nic nedrželo. Sice věděl, že mu to možná druhý mladík neodpustí, ale nemohl ho nechat v tom velkém městě samotného.
A pak ho uviděl. Poznal jej, věděl, že by jej poznal kdykoli, ale nikdy by si nemyslel, že jej uvidí až takhle zlomeného. Tak dlouho se snažil, aby je od sebe rozeštval a pak stačilo jen jedno nedorozumnění a přítel jeho milovaného bratra byl minulostí.
Šel se sklopenou hlavou a po tvářích mu stékaly slzy. Sice nevěděl jestli jsou to slzy zoufalství, smutku anebo štěstí, ale stačilo mu vidět, že brečí. Tentokrát je tím kdo pláče někdo jiný než Loki.
„Teď už budeš jen můj... bráško!“ zašeptal tiše. „Jen můj!“
„Matti!“ vyrušil jej hlasitý výkřik jména člověka kterého tak moc nenáviděl. Otočil se tím směrem odkud hlas přicházel a jeho pohled se střetl s pohledem dlouhovlasého černovláska, který blondýna objímal. Ten pohled jej z neznámého důvodu rozechvěl. Nechápal ten pocit, ale když na něm pohled druhého chlapce setrval o něco déle, pochopil. Tohle je... strach!
Otřásl se, otočil se a zamířil k recepci. Musel se ujistit, že je na tom jeho mladší bráška dobře.
Ještě si zimomřivě k tělu přitáhl kabát a pokusil se zahnat myšlenku na to, se otočit a utéct odsud co nejdál. Ano, nikdy neměl šanci pocítit něco podobného strachu, vždy to byl právě on kdo vzbuzoval tyhle pocity u druhých.
O to horší však ten pocit byl.