Potápěč

Stále vidím tu modrou oblohu nad sebou. Říkám si, kdy jí asi překryje mrak a znemožní mi pohled na ní? Možná nikdy a možná už brzy. Vydechnu a z mých úst vyjde pár bublinek. Mému mozku ještě nedochází, co se děje, nebo kde to jsem. Proč bych se o to měl starat? Oni se také nestarají. Naučil jsem je dýchat pod vodou, naučil sem to i tebe...tak proč se dusím jenom já? Anebo je to naopak? Já dýchám a oni se topí ve vlastním strachu a nenávisti? Nevím. Každopádně jedna věc je jistá, pálí mě na hrudi a bolí mě srdce. Ať už si to způsobil ty nebo oni…bolí to!
Přestávají mi možná věřit. Říkají, že hnát se za tebou a podávat ti ruku ve znamení přátelství a oddanosti je zbytečné. Říkají, že už nejsi tím, koho jsem tak obdivoval a miloval. Pověz je to pravda? Na tolik věcí si mi neodpověděl a ani nikdy neodpovíš. Tak proč se sakra pořád ptám?! No jo, vlastně sem hlupák.
Lidé mnou začínají pohrdat. Cítím to z jejich pohledu. Nevěří, že tě dokážu osvobodit od tvé nenávisti a vzteku. Já tomu ale věřím, jen stále nevím, jak toho dosáhnout. Nevzdám se jen proto, že nevím, co zrovna udělat. A možná...tak to je. Proto se tu teď topím. Dusím se nad nedostatkem vzduchu a sebedůvěry. Vrať mi můj vzduch, prosím!

Obzor je unášen pryč.
Obloha je tak modrá, že ani nedokáže vylíčit zítřek.
Skupina ustrnutých lidí, kteří nemohou ani dýchat.
Od kdy tu musím podlézat?

Ať udělám cokoliv, vysmívají se mi anebo hůř, přehlížejí mě. Klaním se až k zemi, brečím, křičím! Nic z toho nepomáhá. Začínám si myslet, že mluvit a přesvědčovat je o tvé nevině je zbytečné. Promiň, jestli sem tě touhle větou zklamal. Ale já…oni to nedokážou pochopit ale já už ano. Možná mi nevěříš, vysmíváš se mi a podkopáváš mi nohy ale já…ti opravdu rozumím. Teď už chápu tvé důvody a podle nich sem se rozhodl! Už se nechci topit, já chci dýchat. A chci, abys dýchal se mnou….

V jednu chvíli sem měl pocit velké zodpovědnosti, pocit, že mě všichni poslouchají a nechají se mnou vést. Ale ve skutečnosti sem se asi mýlil. Ale i kdyby ne, nemůžu být vůdce, když odmítám zabít své nepřátelé. Když odmítám celým srdcem zabít tebe. A i když vím, že bych tě jednou svou horší polovinou dokázal zabít, stále bych nebyl šťastný a spokojený. Mé rozhodnutí je pro mě vším a právě na něm závisí má existence.
Už jsem i brečel. Jsem slabí, vždyť to víš.
Došel jsem daleko i bez tebe ale s tebou ještě dál, proto sem teď sobecký a chci tě vedle sebe. Protože ty si ze mě udělal to, co sem teď. Ty si důvod, pro který sem se rozhodl žít a zemřít. Udělám to a možná i mnohem víc. Když o ni požádáš, dám ti i svou duši!

Vyleju si svůj smutek. Nebylo by lepší hledět jen dopředu?
V tom případě nemůžu být v čele.
I když vše kolem učiním svým nepřítelem,
stále ucítím jen mdlé světlo.
Když to vypadá, že dokážu jít až tak daleko, pak...

Možná si mě neměl líbat. Možná si mě neměl milovat. Možná sem ti to neměl dovolit. Samé možná a žádné jasné přání. Nelituju toho ale! Vždyť tě miluju, zrazuju kvůli tobě vše kolem sebe. Až na své srdce! To patří jen tobě.
Topím se už hodnou chvíli, ale nevadí mi to. Žádná ruka mě nechytá, nikdo mě nezachraňuje, tak proč se snažit? Znova sem vydechl a pozoroval bublinky jdoucí k hladině. Modrá obloha se mi už ztrácela, byla zahalená tmavou vodou a špínou kolem. Víc a víc jsem se přibližoval ke dnu a prosil, ať ta bolest na hrudi přestane ale ona ne a ne. Stupňovala se a byla najednou intenzivnější než všechno ostatní! Bolí to!
Celý tělo jako bych měl v plamenech!
Nic jiného nevnímám, jen tu bolest. Chci se nadechnout ale už je pozdě! Moje tělo se naposledy vzpouzí hlubinám samoty a pak to vzdá. Moje hlava stále vnímá, ale nedokáže s touhle skutečností nic udělat.
Poslední bublinky mého dechu, poslední sekundy života!
Moje oči se zavřely a mé srdce se zastavilo! To, které patřilo jen tobě!

Chci dýchat, tady je to bolestivé.
Jsem potápěč, co nedokáže plavat, člověk, hledící jen do temnoty.
Chci se pokusit dýchat.
Kdyby mě tak potkala troška štěstí, už bych se nikdy znovu netopil.

Naučil jsem je žít a sám zemřu. Jsem jako potápěč, co učil plavat ostatní a sám umře utonutím. Před mými zraky se začíná rozprostírat temnota a já ztrácel poslední naděje. Naposledy se pokusím nadechnout, ale moje plíce nejsou žábry. Štěstí mě opustilo a já tu teď umírám, sám a nepochopený. Sám a zrazený, sám a bez tebe, sám…

V tom mě něco chytne za paži! Já ale už skoro nevnímám a moje oči vidí jen tmu. To něco se přitahuje blíž k mému polomrtvému tělu a dotýká se ho na místě, kde bych to nečekal.
Něco jemného a zároveň příjemně teplého se dotklo mých zmrzlých rtů. Ty druhé teplé rty někoho jiného mě zahřály víc, než sem si byl ochoten přiznat. Neměl sem sílu otevřít oči, ale něco ve mně mi říkalo, že je to on. Jen silou poslední vůle sem mu oplácel lehký polibek a dál nás oba stahoval do hlubin…

Klesali jsme oba do černých hlubin a odmítali pustit jeden druhého. Lehký polibek ztrácel pomalu ale jistě život až na konec zbil jen věčný dotyk bez pocitů. Nevadilo mi to, protože on tu byl se mnou. Umíral tu se mnou. Byl ke mně připoután silou, jak mi sám jednu noc řekl.
Vše bylo nádherné ale opravdu to tak chci? Opravdu to tak chce on? Ze všech sil sem se snažil otevřít oči! Chtěl jsem mu pohlédnout to tváře a něco z ní vyčíst. Když se mi to konečně po nekonečné chvíli povedlo, nechtělo se mi tomu pohledu věřit.
On tu opravdu hodlá zemřít se mnou.
Opětoval se mu jeho pevný a rozhodnutý pohled a znovu zavřel oči. Tlak kolem nás začal stoupat. Rvalo mi to hrudník na kusy, ale stále sem byl při smyslech. Nevím, jak sem to dokázal ale, bylo to prostě tak. Snažil sem se nevnímat narůstající bolest a zimnici, která prostupovala pomalu mým tělem. Moc mi to nešlo…

...Kdyby mě tak potkala troška štěstí, už bych se nikdy znovu netopil.

Teplo, které jsem ještě před chvíli vnímal na svých ústech, najednou zmizelo! Přesunulo se k jedné mé končetině, už nevím jaké, a začalo mě tahat směrem na horu. Já neměl silu mu odporovat, ale ani mu pomáhat. A tak sem nechal tu podivně teplou sílu, aby mě táhla ze spárů černé smrti, na kterou sem už pár minut byl připravený.
Cosi mě donutilo otevřít naposledy oči a já spatřil bílou tečku, která se zvětšovala rychlým tempem. Tlak kolem mě vymizel úplně a mě poprvé za pět minut ovanul studený vítr! Pak, když sem pod sebou cítil pevný bod, se teplo vrátilo na má ústa. Rozevřelo je to a celým mým tělem projela náhlá bolest s přívalu životadárného kyslíku! A pak znovu a znovu!
Bolelo to!
Moje tělo se probouzelo a voda v plicích chtěla ven!
Nebránil sem se a udělal, co chtěla! Vyzvracel sem jí a přetočil se na bok! Tělo mě neskutečně brnělo a každá moje ztuhlá část bolela při každém prudším výpadu. Hrudník sem měl v jednom ohni! První nádechy čerstvého ledového vzduchu byly pekelně bolestné! Cítil sem se jako by ve mně někdo založil požár a díval se, jak mě pomalu dostává za živa!
Když začala bolest trochu ustupovat, začal jsem si všímat i ostatních věcí. Jako například toho, že mě někdo hladí po zádech. Těžká hlava mi nedovolovala jakýkoliv pohyb, ale hlas mi udělil milost.
„Proč si…tady?“ zašeptal sem tak potichu, že by mě neslyšela snad ani veverka. Musel být fakt blízko, anebo v tom naprostém tichu vnímal jen můj hlas.
„Proč myslíš?“
„Ze strachu o mě asi těžko.“ řekl jsem opět šeptem kolibříka. Normálně bych se na něj rozeřval ale k tomu je potřeba mýt v pořádku plíce a dostatek vzduchu. Já měl obojího nezvykle málo a tak sem poprvé v životě zapnul mozek a rozmýšlel situaci.
Cítil sem na sobě jeho pohled a taky sem postřehl, že se usmívá. Co si o sobě sakra myslí?
„Ty si člověk odsouzený žít, Naruto.“ řekl mi a donutil mě si sednout. Opřel si mé těžké tělo o hruď a hladil mě po čele. Já si konečně mohl svýma slabýma očima prohlédnout jeho obličej. Byl unavený stejně jako já a v mnoha místech zraněný do krve…jako já.
„A ty…si co, Sasuke?“
„Jsem opakem života. Opakem tvého světla.“ řekl mi a naklonil se až k mým ústům. Políbil mě jemně a zkoušel, co mu dovolím. Naposledy se mě takhle dotknul, když nám bylo patnáct…to už je to dva roky, co se ke mně neznal? Jsem blázen, když ho stále miluju. Po chvíli se začínal dobývat do mých úst a já mu jeho vášnivé polibky vracel. Proč taky váhat, když sem to taky chtěl.
Jako když uhodí do zvonů, se ode mně odtáhl! Koukl se někam před sebe a pak zase na mě. S nečitelným obličejem mě opřel o jeden kmen stromu a pohladil mě po tváři. Stále sem přerývavě dýchal a nedokázal se hnout.
„Nedělej…to.“ zašeptal sem tiše. Pousmál se na mě a přejel mi palce po spodním napuchlém rtu.
„Nemůžu jinak. A ty také ne.“ pak nasadil ledovou masku a stoupnul si přede mně! Vytasil svůj meč a naschvál ho namířil na mě! Asi za pět sekund přiběhli známé tváře! Zastavili ho v jeho hraném výpadu a mě zachránili před ničím! Utekl jim, naštěstí…a stejnak mě to tížilo. Zase utekl!

Zase nemohu pořádně dýchat. Dusí mě lidé a…ty.
Naše role jsou tedy jasné, to si mi dal najevo, ale opravdu to tak chceme? Já ne! Já sakra ne!
Usmál sem se na nemocničním lůžku a zavřel oči.
To, že tě miluju, přece není tvoje věc, Sasuke!