Pomsta XVI.

O týden později se udělalo krásně a Hinata se rozhodla malovat na terase. Pořád ale nemohla zapomenout na onu noc.
Od té doby často Sasukeho přistihla, jak ji pozoruje. Měl přitom v očích takové zvláštní světlo, ale pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, zmizelo.
Něco se změnilo a najednou mezi nimi zavládl zvláštní neklid, nezvyklá vážnost, snad i smutek…
Z myšlenek ji vytrhlo až zazvonění telefonu. Rychle nechala malování a zvedla sluchátko. Několik minut tiše poslouchala a pak jej zase nechala klesnout na původní místo.
Byl to Sasuke. Chtěl, aby za ním přišla do kanceláře. Ani nevěděla proč, ale měla nepříjemné tušení. Spěšně se převlékla a vyrazila.
***
Ve vrchním patře firemní budovy na ni čekalo překvapení v podobě Ino-Sasukeho sekretářky.
"Hinato, že ano? Prosím jděte dál. Pan Uchiha už na vás čeká." pokusila se dívka o úsměv.
Když ji uvedla dovnitř, Sasuke se k ní otočil od okna a Hinatu zarazilo, jak vážně se tváří. Ino odešla a zavřela za sebou dveře. Sasuke ji beze slova přejel pohledem.
"Co se děje?" zasmála se nervózně. "Sasuke, ty mě děsíš…" zarazila se. "Jde o Naruta? Je zase nemocný?"
Netrpělivě zvedl ruku. "Ne… nejde o Naruta. Naruto je v pořádku a mám ti za něj ještě jednou poděkovat. Bylo to vážnější, než byl ochotný přiznat, tak jsem ho poslal do nemocnice, aby z toho dostal."
Hinata rozpačitě pokrčila rameny. "To by přece udělal každý."
Sasuke obešel stůl a přistoupil k ní. "Máš na tváři barvu…"
Zčervenala a rukou si šmouhu setřela. "Nestihla jsem se podívat do zrcadla." Nedokázala uhodnout na co myslí.
"Hinato, jsem tu hotový. Zítra se vracím domů…"
Můj bože… a je to tady… zítra odjíždí. Jeho hlas k ní doléhal z dálky, podlaha jí ujížděla pod nohama. Svezla se do křesla za sebou. Musím se vzpamatovat! Říkala si chabě. Tohle jsem přeci chtěla. Na tohle jsem celou dobu čekala…
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. A našla v nich… lítost?"
Bože. Přece nemůže tušit, jak ji to zabíjí. Nemůže…
Odhodlaně se nadechla. "Takže tím to končí? Můžu jít…?"
Zamračil se. "Vlastně bych mohl trvat na tom, abys se mnou odjela. Ještě ti zbývá jeden týden." Řekl ledově. Hinata zbledla a s námahou vstala.
"Pokud si vzpomínám, ve smlouvě se píše o dvou měsících, nebo dokud budeš tady… takže jestli zítra odjíždíš, smlouva končí." připomněla mu.
Dlouhou chvíli ji mlčky pozoroval a pak se rozhodl. Nemohl jí dál lhát.
"Musím se ti k něčemu přiznat. Ta smlouva nebyla platná…" Hinata překvapením otevřela pusu.
"Když si mi jí tenkrát připomněla, něco jsem dal dohromady sám. Jen abych tě ujistil, že dodržím slovo." A taky ho dodržel. Její matka už obdržela podepsané dokumenty, takže dům byl znovu její.
"Takže… ji nikdo jiný neviděl?"
"Ne…" hlesl.
Nebyla si jistá, co říct. "Tak… děkuju…" vysoukala ze sebe. "… ale pokud žádná smlouva neexistuje… nic mě tu nedrží… můžu prostě odejít…"
"Asi…asi ano…" souhlasil sklesle.
"Zítra odjíždíš…"
"Ano."
Viděl, jak se kousla do rtu. Chtěl ji vzít do náruče a políbit ji, znovu cítit opojnou chuť jejích rtů, jak mu vychází vstříc… ale z nějakého důvodu nemohl. Zašli až příliš daleko. Musí ji nechat jít. Tak proč měl pocit, jako by mu právě někdo vyrval srdce z těla? Proč mu připadalo, že tahle žena je jediná, po které kdy toužil?
Hinata pokrčila rameny. "Takže…"
"Hinato." začal. Váhavě se na něj zadívala.
"Mohla bys odjet se mnou… Takhle to nemusí skončit. Mohli bychom pokračovat… mohla by ses ke mně nastěhovat…"
Couvla před ním a nekompromisně zavrtěla hlavou.
"Nikdy." Prohlásila chladně. "Ty mi nikdy nebudeš věřit, Sasuke. Nikdy si mě nebudeš vážit. A jí ti nehodlám zahřívat postel do té doby, než si někoho najdeš. Jsme si kvit."
Sasukemu ztuhly rysy. Sakra, přece se před ní nebude plazit!
"Jak chceš, Hinato." Pokrčil lhostejně rameny. Oči se jí rozsvítily slabým zoufalým plamínkem.
"Ráda bych odešla už dnes. Půjdu se sbalit. Až se vrátíš, budu už pryč. Nemůžu zůstat další noc." Zaváhala a pak ještě dodala. "Prosím, nenuť mě…"
Tak moc se ho chce zbavit? Ramena mu klesla. Nasadil nepřístupný výraz a pevně stiskl rty.
"Budu ti vděčný, když odejdeš dřív, než se vrátím."
Hinata mátožně došla ke dveřím, pak se na něj naposledy podívala.
"Už tě nikdy nechci vidět." a odešla.
***
Sasuke samou nedočkavostí vtrhnul do bytu. Před domem si všiml jejího auta… Přece jen neodešla… Znamená to, že s ním chce zůstat?
Ale jakmile prošel dveřmi, věděl, že je pryč. Vzduch ještě voněl jím parfémem, ale byt byl prázdným jako by z něj vyprchala veškerá energie. Na stolku před ním ležely klíčky a vzkaz.

Papírek mu vyklouzl z prstů. V ložnici našel veškeré oblečení poskládané do tašek, s cedulkami označujícími, ve kterém obchodě je koupila. Všechny šperky uložené do krabiček a vyrovnané na toaletním stolku. Nenechala si vůbec nic.
Bylo mu mizerně. Kdyby si všechno odnesl, jak čekal, měl by alespoň pocit, že to ospravedlňuje jeho chování. Těžce klesl na postel. Ale tohle pro ni bylo typické. Celou dobu ho překvapovala, pokaždé se zachovala jinak, než čekal. Vstal a vyšel na terasu. Snad poprvé v životě byl v koncích a netušil, co dělat… Připadal si bezradně. Chtěl ji zpátky. Tak moc, že to bolelo…
Cítil, jak ho ta bolest pomalu ochromuje a pomalu se vzdával. Nezbývalo, než se podívat pravdě do očí…
Tak moc se mu dostala pod kůži, až se do ní zamiloval! Jen si to přiznej, říkal si. Zamiloval ses do ní už tenkrát! A ať už udělala cokoli… milovat ji nepřestal a nepřestane. Řekla mu, že už ho nechce nikdy vidět. Osud se mu pomstil.
Otočil se, vešel dovnitř a zabouchl za sebou tak prudce, až se okenice otřásly. A druhý den, když se vrátil domů, byl tak nevrlý, že se na něj nikdo neodvážil promluvit.
***
"Akcie vylétly nahoru a oni nevěděli, co si s tím počít…"
Sasuke svého kolegu přestal vnímat. Myšlenky mu těkaly a na prsou se mu usadila ohromná tíha a pomalu ho dusila. Nedokázal myslet na nic jiného, než na Hinatu. Viděl ji všude, kam se podíval, byť jen v jeho představách. Chtěl ji opět spatřit. Pohlédnout do jejích levandulových očí, které před ním dokázaly tolik skrýt.
Se vzrůstající panikou si uvědomil, že už nikdy nezjistí, jaké tajemství se v nich skrývá, nikdy ji neobejme, nepohladí. Jenže… jak je možné, aby cítil něco takového k ženě, která ho podvedla… k ženě, která očividně necítí totéž?
"…Hyuuga…"
"Cože?!" skoro vykřikl a tázavě pohlédl na muže vedle sebe.
"Mluvil jsem o Hiashi Hyuugovy . O mrtvých jen době, ale tohle byl vážně prevít. Mimochodem ten krach jeho firmy, to byl bravurní kousek, co jste mu provedl, pane Uchiho"
Sasuke se nuceně usmál. Ať už byl Hyuuga jakýkoli, nikdy neměl v úmyslu dovést svou pomstu tak daleko. Než se ale stačil ohradit, mladší muž pokračoval.
"Ale teď je pryč a už nemůže nikoho umlčet. Slyšel jste, že…"
"Sai, na tohle vážně nemám náladu…" Ale druhý muž mu nevěnoval pozornost a brebentil dál, evidentně už značně opilý.
"…zřejmě měl milenku v každém městě, kdy pracoval a byl to pěkný mizera…" Sasuke už se zvedal k odchodu, ale teď se znovu posadil.
"…říká se, že mlátil svou ženu. Prý to jednou řešila i policie, ale podařilo se mu to ututlat… trochu je podmázl a ml klid. Počkejte, myslím, že měl ještě dceru. To ona tenkrát prý zavolala policii… nikdy jsem ji sice neviděl, ale slyšel jsem, že je to kočka…"
"Co jste to říkal…?" procedil Sasuke mezi zuby a málem se na něj vrhl.
"Pane Uchiho, co se to s vámi proboha děje?" podivil se jeho kolega. Sasuke ale beze slova vysvětlení vyrazil z místnosti. Najednou mu došlo, že udělal tu největší chybu ve svém životě.
To není možné. Mohla mi to říct… Proč mi to neřekla? V hlavě se mu promítaly poslední dva měsíce. Všechny ty náznaky, jasná vodítka, která měl celou tu dobu před nosem… a ani si jich nevšiml. Jak mohl být tak zabedněný?!
Všechno do sebe zapadalo s děsivou přesností. Mám, co jsem chtěl, pomyslel si trpce. Odehnal jsem ji od sebe…
Její slova mu zněla v hlavě. Pamatoval si ten její výraz. Jak se od něj chtěla, co nejrychleji dostat pryč…
Už nikdy tě nechci vidět.
Nepříčetně portýrovi z ruky vytrhl klíčky, naskočil do auta a sešlápl plyn až na podlahu, jako by se chtěl zabít za nejbližší zatáčkou.
***
Hinata stála na břehu a pozorovala zpěněné mořské vlnky. Nohy se jí bořily do písku a ona se v něm chtěla ztratit celá, aby už nikdy nemusela myslet a cítit.
Otřásla se a ustoupila před přicházející vlnou. Rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo. Jenom krásná pláž a kilometry světlého písku. V několika minulých dnech se tudy prohnala prudká letní bouře, která ji vylidnila. Jenže na dlouho to tak nezůstane. Vlastně už teď si v dálce všimla osamělé postavy, procházející se kolem malinké chatky, kterou jí na pár dní půjčil rodinný přítel. Věděla, že o tenhle klid brzy přijde.
Znovu se otočila k moři a povzdechla si. Je volná. Poprvé v životě je skutečně volná. Tak proč se pořád cítí jako ve vězení? To její srdce, ne ona-její srdce je uvězněné. Ale bude se s tím muset naučit žít a časem… časem ta bolest snad vybledne.
Vydala se zpátky k chatce. Když se pak po chvíli podívala před sebe, rozpoznala, že ta vzdálená postava je muž. Vysoký, tmavovlasý, oblečený v tričku a jeansech. I na tu vzdálenost viděla, jak je urostlý. Srdce se jí bolestivě sevřelo, podoba byla dokonalá. Když se dostala blíž, všimla si, že má havraní vlasy a široká ramena. Díval se do moře a pak se otočil k ní.
Hinata se zastavila. To není možné… Ale bylo. Byl to Sasuke a stál jen pár metrů od ní. Rychle zamrkala, jako by ten přelud chtěla zahnat, ale pořád tam byl. A teď mířil přímo k ní. To ji rozhýbalo. Chata byla na kopci, jen kousek za ním, a tak se k ní obloukem vydala.
Koutkem oka viděla, jak jde za ní. Nedokázala myslet. Jen mechanicky pokládala nohu před nohu.
Za chvíli budu za dveřmi. V bezpečí.
"Hinato."
Zrychlila.
"Hinato!" byl teď tědně za ní. Hinata se rozeběhla, když v tom ji chytnul a obrátil k sobě. Ochromeně k němu vzhédla.
"Hinato… prosím neutíkej přede mnou. Musíme si promluvit." zkusil.
Zasmála se. "Promluvit? Sasuke, řekla jsem ti, že už tě nechci vidět, a na tom se nic nezměnilo!" vytrhla se mu a pustila se do kopce.
"Hinato, prosím." Držel s ní krok. "Před dvě ma měsíci jsi za mnou přišla a prosila mě, abych tě vyslechl, abych ti dal pět minut. A já tě teď prosí o totéž…" byl zoufalý.
Zastavila se a na chvíli zavřela oči. Tohle mě zabije. To se ale on nikdy nedozví…
Aniž by se otočila, vyštěkla. "Pět minut."
Zadními dveřmi vešla do domu a ani se neobtěžovala podržet mu je otevřené. Zamířila do malé kuchyňky a tam se k němu otočila s rukama založenýma na prsou. Vlasy měla rozcuchané, tváře zrůžovělé větrem. A vypadala krásněji, než kdy předtím. A taky chladněji.
"Takže? Čas letí." vrhla významný pohled na hodinky.
"Hinato… omlouvám se…" zašeptal.
Ohromeně na něj vykulila oči. "Ty se omlouváš? Za co, proboha? Dostala jsem, co jsem chtěla a ty taky…"
Smutně se usmál. Všimla si vrásek kolem jeho rtů, tmavých kruhů pod očima. "Nikdy jsem tě nezískal, Hinato. Ve skutečnosti ne. A pořád tě chci…"
Svraštila obočí, zaskočená jeho vyznáním, i když si nebyla tak docela jistá, co jí tím vlastně chce říct.
"Sasuke…"
Vzpamatoval se a upřel na ni onyxové oči. "Já vím, já vím-nemám moc času. Bože, je to tak těžké." povzdechl si a pak pokračoval. "Asi už vím, co se stalo… před osmi měsíci. Něco jsem v Konoze zaslecjl a všechno do sebe zapadlo…"
Hinata po něm střelila vylekaným pohledem. "Ty ses dozvěděl od mé matky, kde jsem?"
Přikývl.
"Řekl jsi jí něco…? Tak řekl?!" vyhrkla úzkostně.
Sasuke natáhl ruku a popošel k ní. Ucouvla. "Ne. Neřekl, Hinato… Mohl jsem se jí zeptat, ale už to nebyl potřeba. Už to vím. Jen to chci slyšet od tebe."
"C…co víš?"
Zhluboka se nadechl. "On tě přinutil, abys mě svedla, že je to tak, Hinato?"
Kolena se jí roztřásla. "Nebuď směšný…" odbyla ho chabě. Ale Sasuke viděl, jak se zachvěla. A ulevilo se mu, přestože se mu tím potvrdily jeho nejhorší myšlenky.
Začínal se smiřovat s tím, že k němu doopravdy nikdy nic necítila.
"Tvůj nevlastní otec si všiml toho, co mezi námi je a rozhodl se to zneužít, že?" mechanicky zavrtěla hlavou.
"Nutil tě, abys se mnou flirtovala… abys předstírala, že o mě máš zájem… donutil tě, abys šla do toho hotelu, navlečená v těch…" příčilo se mu to.
"Přestaň!" vyjekla. "Jak… jak ses to dozvěděl?!"
"Prostě mi to došlo. Něco jsem zaslechl… Nechápu, jak jsem mohl být tak slepý."
Hinata přemýšlela, co mu říct, aby se ho mohla co nejdřív zbavit, Mít ho na blízku začínalo být nesnesitelné.
"Vyhrožoval mi… nemohla jsem se mu bránit" začala.
"Vyhrožoval ti, že ublíží tvé matce?"
Těžce polkla. "Jak…?"
"Vždyť jsem viděl, jak jste si blízké. Vždycky jsi ji bránila. Hinato… slyšel jsem, že se k vám choval hrubě… Ublížil ti někdy…?"
"Ne. Pokud jsem se mu nepřipletla do cesty." odvětila trpce. "Vždycky ubližoval jí a já mu v tom nebyla schopná zabránit." posmutněla.
"Ta jizva… na tvé noze…" vyrazil ze sebe v náhlém pochopení.
Hinata pobledla. "Jednou jsem se mu snažila zabránit… aby… chtěla jsem…
Praštil mě
a já spadla na žehlící prkno, na žehličku…" hlas se jí třásl.
Sasuke běsnil. Otevřel pusu, ale Hinata ho zarazila. Už to nemohla dál snášet.
"Prosím, Sasuke. Teď už to víš. Děkuju, že jsi nám vrátil dům. Matka mi o tom řekla. To jsi vážně nemusel…"
"Jasně, že musel! Vždyť to já jsem vás do tíhle situace dostal. To bylo to nejmenší, co jsem pro vás mohl udělat."
Hinata mu nevěnovala pozornost. "Omlouvám se, že jsem tě před osmi měsíci podvedla. Ale to už e pryč. A teď už prosím jdi." skopila zrak.
Sasuke se otočil, jako by se vážně chystal odejít, pak se ale prudce obrátil a přistoupil k ní.
"Ne! Nepůjdu. Proč jsi za mnou tenkrát po Hiashiho smrti nepřišla. Nic už ti nehrozilo, proč ses nepokusila bránit?!" naléhal na ni.
"A ty bys mi uvěřil?"
"Možná ne hned…" přiznal. "… ale určitě by to netrvalo dlouho. Nejsem tak natvrdlý. A kdybych to věděl, nikdy bych vás nechtěl připravit o dům."
"Já vím…" zašeptala.
"Tak… proč?" nechápal.
Ano, proč vlastně? Nejednou se to zdálo tak prosté. Jak to, že ji to nikdy nenapadlo?
"Protože jsem si myslela, že mi neuvěříš…" pípla nepřesvědčivě.
"A tak jsi mi dovolila, abych z tebe udělal svou milenku a miloval se stebou skoro každou noc. A přitom všem ses snažila předstírat, že jsi úplně jiná, než ve skutečnosti jsi?"
"Já…" vydechla.
"Tak proč sis všechno nenechala? Ty šaty, šperky…" zeptal se vítězoslavně. "Nemohla jsi, že? Protože to prostě nejty ty! Ty nejsi taková! Kterákoli jiná by všechno shrábla, ale ty ne!" usmíval se.
Připadala si, jako by ji natahovaly na skřipec. Sasuke, ale nepřestával.
"A vsadím se, že i to osataní sis vymylslela. Třeba ta tvoje škola. Nikdy bys od Hiashio nevzala ani jen, že. Nejspíš bys radši bydlela ve staré plesnivé garsonce plné myší, než aby sis od něj vzala peníze. A milenci? Vím, žes nebyla panna, ale rozhodně jsi nebyla nějak zkušená, Hinato."
Když viděl, jak zbledla, bylo mu jasné, že se trefil do černého. Zlostí se mu zatmělo před očima.
Nedalo se s ním hnout, nedal se odbýt. Hinata věděla, že teď je už jen jedna možnast, jak ho přimět k odchodu a neříct mu celou pravdu.
Bojovně se narovnala. "Vlastně to byly švábi. A jestli chceše znát pravdu, ta tady ji máš!" vykřikla.
"Pravda je, že před tebou jsem se milovala jen s jedním klukem na střední. A o Hiashiho plánech jsem neměla ponětí až… až…" slova jí uvázla v hrdle.
Sasuek ji napjatě sledoval. "… až do posledního dne." Vydechla na konec.
"Do toho dne, kdy jsme se sešli v hotelu?" zeptal se ostře. Hinata sebou škubla.
"Ano, sakra, ano!" Zlostně po něm střelila očima. "Tak, jsi těď spokojený?! Nevěděla jsem to až do poslední chvíle, takže pokud ti to ještě pořád není jasné, klidně ti to řeknu. Byla jsem do tebe bláze, Sasuke! Věřila jsem, že bys ke mně taky mohl něco cítit a naivně jsem si myslela, že se chceš se mnou vidět, že mě chceše poznat."
"Hinato…" vydechl naléhavě.
"Neopovaž se mě litovat, Uchiho!" vyjekla plačtivě. "Nepotřebuju tvůj soucit. Líbil ses mi, to je všechno. Hiashi mě tehdy sledoval a donutil mě koupit si ty… šaty…" dokončila přidušeně.
"A pak mi řekl, že když ho neposlechnu, ublíží matce. Neměla jsem na výběr… Ale pak… prostě jsem…" ramena jí klesla.
"Nemohla jsi to udělat… Staráš se o matku celý život. A do Konohy jste se vrátily, abyste utekly před ním, že?" Nátáhl k ní ruku a setřel jí stékající slzy. Z hrdla se jí vydralo táhlé zaténání a on jen přidušeně zaklel a sevřel jí do náruče. Držel jí dlouho a konejšil, jako malou holčičku, dokud nepřestala plakat. Když se uklidnila, pokusila se od něj odtáhnout, ale marně.
"Sasuke… pusť mě…"
"Nemůžu tě pustit."
Udiveně na něj zamrkal. "Cože?"
Pokrčil rameny a dlouze se jí zadíval do očí. "Nemůžu tě pustit. Bojím se, že když to udělám… zjistím, že to byl jen sen a už tě nikdy neuvidím." zašeptal.
Hinata nechápavě zavrtěla hlavou. "Ale… nic tě tu nedrží. Můžeš odejít. Říkal jsi přece, že už mě nikdy nechceš vidět."
"Ne. To tys řákala, že mě už nechceš vidět." Pátravě se mu zadívala do očí. To přece nemůže být pravda!
"Sasuke, přestaň mě trápit a pusť mě…" vydechla slabě a znovu se mu pokusila vykroutit. Bezvýsledně.
"Řekni mi, Hinato… Bylo to pro tebe jen chvilkové poblouznění?" chtěl vědět.
Cítila, jak zatajil dech. Váhavě přikývla, ale pak se zarazila. Nemohla… nemohla mu lhát. S pohledem upřených do jeho obsidiánových očí pomalu zavrtěla hlavou.
"Takže… takže to bylo něco víc?" zašeptal hlasem rozechvělým nadějí. Znovu přikývla.
"A cítila jsi to i během těch dvou měsíců? I teď?"
Do očí jí opět vstoupily slzy, když přikývla.
Roztřesenou rukou jí pohladil po tváři.
"Miluju tě, Hinato. Miluju tě tolik, že jestli mě odmítneš, vrhnu se do moře a utopím se, protože můj život bez tebe už nebude mít smysl." zašeptal.
"To by byla škoda…" pípla nesměle. "…protože já tě taky miluju… už od první chvíle, kdy jsme se potkali…" usmívala se a připadla si jako ve snu.
"Hinato…" vydechl úlevně a konečně ji políbil. S naléhavostí a vášní, která ho nesnesitelně trýznila. Jemně ochutnával její rty a Hinata mu je poprvé bez jakýchkoli zábran nabídla. Pevně ji k sobě tiskl a nemohl se nabažit toho pocitu štěstí, který ho obkopoval, kdykili byla s ním.
"Je to skutečné? Opravdu jsi tady?" vydechla, když se od sebe odtáhli.
"To doufám…" Zasmál se rozechvěle. "… protože tě právě chci požádat o ruku."
"Sasuke…" se zatajeným dechem sledovala, jak si před ní kleká. Znovu jí zvlhly oči. Tentokrát jí to ale nevadilo.
"Hinato Hyuugo. Staneš se mojí ženou, abych tě mohl milovat a chránit…?"
***
Když se pak oba vydaly ven z chatky, čekalo na Hinatu další překvapení. Nedaleko od pláže na blízké silnici stál její starý minicooper. Stejně oprýskaný a zašlý, jak si ho pamatovala.
Hinata ohromeně zalapala po dechu a zakryla si ústa dlaní. Nechápavě se otočila na Sasukeho.
"Ale… jak… totiž, vždyť jsi ho nechal sešrotovat…"
Rozpačitě se ušklíbl. "Měl jsem štěstí, že si s tím nepospíšili. Začal jsem ho hledat hned, jak s tvá maminka tak prořekla. I když jsi prohlašovala, že je ti ukradené, vytušil jsem, jak ti na něm záleží."
"Ale to jsou celé týdny…"
Pokrčil rameny. "Ty se na něj ani nepůjdeš podívat?" usmál se na ní povzbudivě. Hinata šťastně přikývla a se Sasukem v patách se vydala k autu. Pomalu jej obešla a vzadu se zastavila. Rozněžněle se na Sasukeho podívala. Ten k ní jen zezadu přistoupil a láskyplně jí obejmul kolem pasu.
"Tohle byl můj plán B, pro případ, že bys mě nechtěla vyslechnout…" políbil ji krátce na odhalenou šíji a pyšně se zadíval na svůj vlastnoruční výtvor, kde byla na nárazníku přivázaná dlouhá šňůra plechovek, která vytvářela jakýsi ohon, a za zadním sklem stála ohromná cedule s nápisem: