Pomsta XIV.

"Pane Uchiho, dnes odcházíte brzy…Už zase." Sasuke si navlékl kabát a otočil se ke dveřím, ve kterých stála Ino.
"Ano, řekl bych, že jako ředitel téhle firmy mám na to nárok." odpověděl popuzeně a hned toho zalitoval, když uviděl rozpačitý ruměnec na tvářích sekretářky.
"Jistě pane Uchiho, nikdy bych si nedovolila…"
"Ino, omlouvám se. Vy za to nemůžete. Jsem jen trochu přetažený, ale to bude v pořádku."
"Jistě, to jednání v Suně je náročné…"
Ano, to je. Pomyslel si Sasuke. Ale ze všeho nejvíc teď toužil jít domů a být s Hinatou. Zarazil se. Od kdy je pro něj ten neosobní byt domov? A od kdy touží vidět Hinatu?! - Od chvíle, kdy z něj ona domov udělala… od chvíle, kdy její kartáček na zuby leží vedle tvého… od doby, kdy tě skoro každý večer vítá vůně domácího jídla… od doby, kdy ti nevadí zůstat celý večer doma a dívat se na televizi… Naštvaně ty myšlenky zahnal.
"Máte všechno potřebné pro zítřejší let?" pípla nesměle asistentka.
"Ano..." odpověděl s úlevou. Hinatě o cestě do Suny neřekl. A proč by se kvůli tomu měl cítit provinile?! Nikdy se nemusel nikomu zpovídat, nikdy nemusel nikomu říkat, kam má zrovna namířeno.
U dveří se zastavil jeden z jeho mladších kolegů. Chvíli nervózně otátlel, až se nakonec osmělil.
"Pane Uchiho… jdeme s pár lidmi na drink do baru nedaleko odsud… nechcete se k nám přidat?"
Sasuke zvedl kufřík. "Velmi rád." Přikývl chladně.
***
Mnohem později se vrátil do potemnělého, ztichlého bytu. Vzduch voněl Hinatinou lehkou květinovou vůní. Sasuke se zhluboka nadechl.
Vydržel v baru tak dlouho, jak jen dokázal, ale brzy měl dost hovorů o ničem, mladíků, kteří se snažili udělat na něj dojem, všech těch žen, které v jeho přítomnosti nešetřily koketními úsměvy.
Položil kufřík, svlékl ze sebe kabát a zamířil do ložnice. Představoval si, jak tam najde Hinatu, schoulenou na posteli, hřejivou, hebkou a svůdnou. Jak vklouzne k ní pod pokrývku. Pomalinku jí vzbudí a …
Vešel do dveří a … postel byla prázdná. Žaludek se mu sevřel. Kde je? Vrátil se a prošel všechny místnosti. Možná šla zase do kina. Napadlo ho a zničeho nic zalitoval, že tu nebyl, že nemohl jít s ní. Uštěpačný hlásek mu našeptával, že si taky možná vyrazila do baru, poohlédnout se po nějaké společnosti…
Když už sahal po telefonu, všiml si nepatrného světélka probleskujícího skrz skleněné dveře na terasu. Pomalu otevřel dveře. Rozhlédl se a kousek od něj ležela na lehátku Hinata. Stačená do klubíčka, oblečená v pohodlném vytahaném svetru a zabalená v šátku.
Najednou si uvědomil, co mu na ní už od začátku připadalo tak zvláštní. Nikdy neviděl, že by se oblékla, tak jako tu noc v hotelovém pokoji v Konoze. Naopak, vybírala si lehké nenucené kusy, které jí dokonale seděly. Tak proč se tenkrát oblékla tak vyzývavě? Vířily mu hlavou myšlenky. Proč nikdy nechtěla do klubů ve městě nebo nóbl restaurací do kterých jí zval? Proč mu desetkrát denně nevovala a neujišťovala se o jeho přízni? A proč byla tak ráda, že zůstávali doma a jen se dívaly na televizi?
Nedávalo to smysl! Sám si ovšem nebyl jistý, jestli ho chce hledat. Zatřepal hlavou, došel k spící ženě a lehce jí políbil na rty.
"Sasuke…?" Otevřela rozespale oči.
"Hinato…" Vydechl.
"Kde jsi byl?" Zeptala se unaveně.
"Musel jsem jít s pár kolegy na skleničku…" Proč si připadal jako mizera, když jí takhle lhal? Objala ho kolem krku a nechala se zvednout. Sasuke jí odnesl do ložnice a ona zapomněla, že se na něj zlobila.
Vrátil se tak pozdě… Kde doopravdy byl?,/i> Věděla, že jí to nikdy neřekne a ona sama se nezeptá. Nic jí vysvětlovat nemusí. Nic jí nedluží. Nic pro něj neznamená.
***
"Musím jet na pár dní do Suny."
Hinata k němu zarženě vzhlédla od ranní kávy.
"Pojedeš… sám?" zatajila dech.
"Ano." Odvětil úsečně. Potřebaoval vypadnout. Odsus, od ní… od všech otázek, ze kterých ho bolela hlava.
Hinata cítila, jak se jí ulevilo. Představa, že si na chvíli odpočine od hořkosládké bolesti, kterou pociťovala v jeho přítomnosti, jí připadala jako oáza v poušti.
"Nemusíš se tvářit tak nadšeně…" broukl Sasuke, kterému její očividná úleva neušla.
Hinata se rychle vzpamatovala: "Už teď mi chybíš."
"Možná bys měla jet se mnou…" zauvažoval Uchiha, i když moc dobře věděl, že to nejde, Byl to důležitý obchod a ona ho jen rozptylovala. Přesto se mu moc nezamlouvalo, jak při jeho slovech zbledla.
"…neboj, nemusíš tam jet." Odtušil suše a měl se k odchodu. Skousla si spodní ret. I když se jí znatelně ulevilo, najednou jí přepadl tíživý pocit prázdnoty, který, ač si nerada připouštěla, zanedlouho nastane znovu, ale tentokrát už napořád-rozloučí se naposledy. Proto ho teď takhle nemůže nechat odejít.
"Sasuke…"
Zastavil se u dveří. Hinata k němu došla, vzala jeho hlavu do dlaní a přitiskla své rty k jeho. Bezhlavě, zoufale. Sasuke upustil kufřík, objal ji a zvedl k sobě do náruče. Líbal jí stejně nenasytně a prudce jako ona jeho, jako by se už nikdy neměli setkat.
Pak ji rozechvěle postavil zpátky na zem a jemně jí od sebe odstrčil.
"To proto, abych na tebe nezapomněl?"
"Měl bys už jít" hlesla tiše.
Ani se na ní nepodíval a odešel z bytu. Malátně se dopotácela k pohovce a bezvládně na ni klesla. Nebudu brečet, říkala si. Už jen pár týdnů a bude konec…
Cítila, že už nemá sílu bojovat a vlastně jí bylo jedno, co si Sasuke bude myslet. Celou pravdu se stejně nikdy nedozví a podle všeho se zdálo, že ho ani nezajímá. Vždyť jí ani neřekl, že odjíždí…
Odhodlaně vstala a přísahala si, že těch několik dní bez něj si užije, bez ohledu na to, jak moc se jí po něm stýskalo.
***
V příštích dnech se pustila do malování, ale počáteční nadšení ji brzy opustilo. Sasuke jí volal každý den, ale byly to jen krátké úsečné telofonáty, jako by jí spíš jen kontroloval. Přišel víkend a sním tušení, že se jen tak nevrátí. Pocit úlevy byl naprosto pryč, zbyl jen stesk. Překulilo se pondělí a po něm úterý, až ve středu večer zazvonil telefon.
Překotně se k němu vrhla, ruce se jí třásly, až měla pocit, že nemůže udržet sluchátko.
"To jsem já…" ozval se z reproduktoru Sasukeho sametový hlas.
"Ahoj…" pípla nesměle.
"Zítra se vracím." oznámil jí ochraptěle. Zněl unaveně.
"Dobře. Uvidíme se zítra."
To bylo všechno. Neřekl: Chybíš mi nebo Už se na tebe těším. A přesto nedokázala potlačit nával radosti. Vrací se. Ještě neodchází!
Příští ráno se před jejími dveřmi zničehonic objevil Naruto.
Měl kruhy pod očima a v obličeji byl příšerně pobledlý.
"Naruto…? Co se děje?" zeptala se ho polekaně.
"Nerad vás obtěžuji, Hinato. Byl jsem na cestě na letiště, ale musel jsem zastavit… je to jen angína, ale mám problémy se srdcem a musím k doktorovi… Obávám se, že pana Uchihu nebudu moci vyzvednout." Posmutněl.
"Jedeme do nemocnice. Vezmu si vaše auto a pana Uchihu vyzvednu sama." zavelela Hinata.
"Ale…"
"Žádné ale, Naruto!"
***
Sasuke byl unavený. K smrti unavený. Při čekání na zavazadle málem usnul, oči ho nesnesitelně pálily. A celou dobu myslel jen na Hinatu. Měl na sebe zlost. Proč jí nevzal sebou? Jeho soustředění by to stejně neuškodilo, protože i tak se mu vkrádala do mysli.
Tak trochu si chtěl touhle cestou dokázat, že už po ní tak netouží. Zjistil ale jedině to, že jí chce čím dál víc. Na obchodních večírcích se před ním střídaly nádherné ženy-smetánka Suny- ale jemu byly lhostejné. Chtěl jenom Hinatu. A stálo ho nemálo sil si tuhle jednoduchou skutečnost přiznat.
Konečně měl svoje zavazadla. Vyšel ven z haly a zamířil k místu, kde na něj vždy čekal Naruto. Ale na místo svého řidiče tam uviděl stát Hinatu. Byla k němu obrácená z profilu a vlahý večerní vánek si pohrával s jejímy dlouhými fialovými vlasy, který jí tak vířily kolem líbezného obličeje. Pak se k němu otočila. Nepatrně zvedla ruku v rozpačitém mávnutí a zase jí nechala klesnout.
Při pohledu na jeho zachmuřený výraz, jí přeběhl mráz po zádech. Došel k ní a jen se stroze zeptal: "Kde je Naruto?"
"V nemocnici…" pípla.
"Cože?!" lehce se dotkla jeho paže.
"Bude v pořádku. Má jenom chronickou angínu a teď se to zhoršilo. Trvala jsem na tom, že tě vyzvednu. Dělal si takovou stzarost…" nejistě rukou ucukla.
"Vážně bude v pořádku, jen si ho tam chvíli nechají na pozorování." Sasuke si unaveně promnul oči. "Dobře." Přikývl a teprve pak se na ni zadíval, jaoo by si jí všiml až teď.
"A co ty?" pohladil jí po tváři. Hinata jen naprázdno polkla a pokrčila rameny.
"Děkuju, že ses o Naruta postarala."
"To nic. Nemohla bych ho přeci pustit za volant. Ale teď už pojď, parkuju jen kousek odsud." Usmála se.
"Tys jela jeho autem?" zatvářil se Sasuke překvapeně, když stáli před nablýskaným mercedesem.
"Jasně…" odpověděla s hranou lehkostí. "…chtěla jsem jet minicooperem, ale bála jsem se, že by to tvoje ego neuneslo." Neodpustila si rýpnutí.
Sasuke se rozesmál. Líbilo se mu, že si dovolí říct něco takového, málokdo se před ním choval tak otevřeně.
Hinata zamířila ke dveřím řidiče, a když viděla jeho neslouhlasný pohled, hned ho zarazila.
"Řídit budu já. Ty skoro spíš. A nehádej se!" utla jeho protest hned v začátku.
Uvelebil se tedy na sedadle spojujezdce a cestou si jen matně uvědomoval, že to právě Hinatu chtěl potkat, až vyjde z letové haly. Nikoho jiného.
***
Večer po jídle šla do koupelny, aby se nachystala do postele. Opláchla si obličej a zdívala se na sebe do zrcadla. Levandulové oči jí přímo zářily. Vědal čím to je. To proto, že se vrátil. Bylo to nebezpečné. Věděla to, ale nemohla si pomoct.
Zhasnula a vešla do ložnice. Srdce se jí málem zastavilo, když uviděla Sasukeho, jak leží na posteli s očima zavřenýma, nahý přikrytý jen do pasu. Do bličeje mu spadl pramínek havraních vlasů. Pomalu došla k posreli a sedla si na okraj vedle něj. Nepohnul se. Odhrnula mu vlasy z čela, pak si ruku přitiskla k ústům, políbila ji a vtiskla mu ji na rty. Aniž by otevřel oči, chytl jí za zápěstí a políbil ho. Pak se na ní podíval ospalýma onyxovýma očima a Hinata byla v pasti.
Pomalu, nesmlouvavě ji přitáhl k sobě, až ležela celá na něm. Beze spěchu si jí prohlížel, až mu pohled zabloudil k jejím ňadrům.
"Sasuke… neměli bychom… jsi unavený…" vzepřela se slabě.
Zavrtěl hlavou.
"Na tohle nebudu nikdy unavený…" ujistil ji ochraptěle, jediným plynulým pohybem se nad ní převalil a uvěznil ji tak pod sebou. Pohladil ji po tváři a políbil. Nejdřív jemně, ale jakmile zase ochutnal její rty, rozum ho opustil a on se do nich vpil se zoufalou touhou, kterou v sobě tak dlouho dusil.
Rukou sklouzl k jednomu prsu, stiskl ho a přes tenkou látku nahmatal ztvrdlou bradavku. Hinata toužebně vzdychla a rukama objala Sasukeho vypracovanou hruď. Zlehka po ní přejížděly, dráždily jeho napnuté svaly, až nedočkavě zmizely pod přikrývkou a nahmataly jeho vzrušené mužství.
Sasuke z ní prudce stáhl košilku a hladovým pohledem sjel její tělo.
"Bože, Hinato… strašně jsi mi chyběla…" zasípal zastřeným hlasem, znovu se zmocnil jejích rtů ve vášnivém polibku a zkusmo do ní vnikl. Na krátký okamži se pak odtáhl, aby si s neobvyklou neohrabaností navlékl ochranu, a pak ji konečně celou vyplnil.
Prudce do ní přirazil, až hlasitě vykřikla. Sám se neubránil zasténání. Byla tak hebká, tak tzěsná, že ho to zbavovalo soudnosti. Díval se jí do očí, cítil, jak se kolem něj stahuje v narůstajícím vzrušení, a jak zatíná nehty do jeho zad.
Rychle v ní klouzal, neschopný se udržet, neschopný se ovládnou. A když se pak prohnula proti němu, naléhavě si ho tlačíc hlouběji do klína, její vyvrcholení ho smetlo sebou a nezadržitelně ho hnalo kupředu. Než se ale stačil i on ponořit do spirály slasti, ozvala se v něm divoká touha, cítit jí ještě blíž, milovat se s ní bez ochrany. Ještě nikdy se mu to nestalo, ale teď…s ní mu ta tenká ochranná slupka najednou vadila.
Když se pak ničivá vlna orgasmu převalila i přes něj, zachvěl se v primitivní touze ji naplnit… označkovat si ji.
O několik nekonečných vteřin později, když svět dostal pevné tvary, když si uvědomil, co ho právě napadlo, když mu došlo, že by ji chtěl přivést do jiného stavu… rázem jako by zkameněl.
Můj bože…
Odtrhl se od ní a jen slyšel, jak tiše zanaříkala. Jeho tělo, ještě rozbolavělé dohasínající touhou se tomu pohybu bránilo-jako by s ní chtělo navždy splynout.
Rozmrzele se ušklíbl.
Jsem jen unavený, říkal si. Nic víc v tom není! Vymotal se z přikrývek a odešel do sprchy, aniž by se na ní znovu podíval.
Hinata ležela bez hnutí na posteli a snažila se potlačit slzy, které se jí draly do očí. Teď už věděla, jaké to je, pomilovat se s ním a přesto cítit, jak jí srdce puká bolestí. Protože si už nemolha nic nalhávat. Nemohla zapírat, že jí ho navždy ukradl. Tlouklo už jen pro něj. A ona se bála, že až od ní Sasuke odejde, nakonec se zastaví.