SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pomsta vs. Láska ( ItaSakuSasu) 01

„Néé, prosím, ne! Nedělej to, prosím, ne!“
Ležela jsem tam sama v uličce; zahanbená, naštvaná a neschopná něco říct nebo něco udělat. Dívala jsem se na oblohu uslzenýma očima, ve kterých se střídalo zděšení z toho, co se stalo, strach i vztek. Musela jsem vstát, nemohla jsem tam ležet, co kdyby mě tam někdo viděl, co by si pomyslel?! Sotva jsem vstala a ještě s větší námahou jsem šla. Došla jsem ke kanceláři Tsunade-sama. Zaklepala jsem na její dveře.
„Vstupte!“ ozvalo se.
Vešla jsem dovnitř, zavřela dveře a šla blíž ke stolu, byla tam Tsunade a vedle ní Shizune. Obě na mě vyjeveně koukaly. Koukala jsem se na ně očima, ze kterých se dal vyčíst strach, ponížení a nenávist.
„Co- Co se ti stalo, Sakuro?“ Ptala se Tsunade.
„Já- Já...“ skoro jsem nemohla mluvit, jak jsem byla v šoku, ale musela jsem to někomu říct, i když to byl on.
„Někdo- Někdo mě znásilnil.“
Vytřeštily oči, jakoby uviděly ducha nebo něco podobného.
„K-Kdo to udělal?!“
Věděla jsem, že je správné to říct, ale současně jsem mu nechtěla ublížit, i když mi to udělal.
„Naruto.“
Hned, jak jsem to jméno řekla, začala jsem ho nenávidět, a rozbrečela jsem se nad tím. Bylo mi na omdlení...
„ To je …. To nemůže být pravda, to by nikdy neudělal, vždyť je to... Naruto tě má přece rád!“ Promluvila Tsunade.
Koukala jsem na ni nevěřícně.
„Vy mi nevěříte?“ řekla jsem to, jako bych umírala.
„Já jen nevěřím, že by Naruto něco takového udělal!“
„Takže mi nevěříte!“
„Já si to potřebuju ověřit! Zavolám Naruta, co k tomu řekne.“
Práskla jsem jí do stolu.
„Zavoláte ho a já ho na místě zabiju!“
Nekoukala jsem už tak, jako kdybych byla jednou nohou v hrobě, spíš naštvaně a pomstychtivě.
„Sakuro, měla by ses uklidnit. Jdi domů, já ti dám pak vědět!“
Měla jsem pocit, jako by mě zradila. Odešla jsem rozzuřeně. Nemohla jsem tady zůstat, tady, v té vesnici, kde mi nikdo nevěřil a nikdo asi ani věřit nebude. Musela jsem odtud odejít, musela, nemůžu tu zůstat. Bylo mi tak mizerně, tak špatně tady z toho všeho. Sbalila jsem si jen nějaké věci a čekala až bude noc, kdy budu moct v klidu proklouznout ven.
Byla noc, hvězdy byly zakryty černými mraky, nebylo skoro vidět. Vyplížila jsem se jednou brankou, kterou mi jednou ukázala Tsunade a kterou skoro nikdy nikdo nehlídal. Měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl. Vykradla jsem se ven a utíkala daleko pryč. Začalo svítat a na mě začala padat únava, rozhodla jsem se chvilku odpočinout pod stromem, sundala jsem si čelenku Listové a dala si tam červenou stužku. Hned jsem usnula, zdál se mi příšerný a zmatený sen a pak jsem cítila, jak na mě někdo sahá; hned jsem mu jednu napálila, i když jsem nevěděla kdo to je.
Někdo se začal strašně hlasitě smát a když jsem se rozkoukala, viděla jsem černé pláště a červené mraky...
„Akatsuki?“
„E? Ty nás znáš? To jsme tak známí?“ zeptal se mě světlovlasý muž.
Podle toho, co jsem věděla o Akatsuki, by to měl být Deidara a za chvíli tam přišel jeho společník. Měl masku na tváři, musel to být Tobi. Znala jsem jména Akatsuki nazpaměť.
„Já vás znám.“
„Hej,“ zakřičel na mě Tobi, „já se chtěl jen ujistit jestli žiješ a ty mi dáš smrtící pěst. Hej, holka, já bejt tvůj kluk, tak se tě bojim.“
Tohohle jsem ignorovala.
„Počkej, jak znáš?“
„Pozoruji vaši aktivitu, vím že sbíráte Bijuu a zbývají vám už jen dva - osmiocasý a devítiocasý.“
„Jak to všechno víš?“
„Jsem bývalý ninja z Listové, žákyně samotné Tsunade.“
„Co? Ty jsi z Listové? Jsi špeh nebo co?“ zhrozil se Tobi, ale řekl to s klidem.
„Ne, odešla jsem a chci se přidat k vám, pomůžu vám dostat devítiocasého.“ řekla jsem se zlověstným úsměvem.
„A jak?“ zeptal úplně debilně Tobi.
„Ach jo, jak s ním můžete mít takovou trpělivost?“
„Člověk si zvykne.“
„Na todle?“
Oba jsme se zasmáli.
„Doveďte mě za Painem, chci si sním promluvit.“
Koukli se na sebe.
„Pod jednou podmínkou..“
„Jakou?“
„Že budeš bojovat tady s Tobim; když ho porazíš nebo aspoň pořádně zmlátíš,“ mrkl na mně, „vezmeme tě k Painovi.
„Klidně!“ odpověděla jsem mu.
Tobi se začal smát.
„Ale ja holky nemlátím." řekl a měl ironickej usměv, ale to už ode mě jednu dostal, až spadl na zem.
„Vážně nechceš změnit názor?“ ušklíbla jsem se na něj.
Vystartoval proti mně a dostala jsem od něj do břicha.
„Už jsem ho změnil.“ začal se smát.
Začal souboj, bylo to v celku vyrovnané, bojovali jsme na blízko, dostala jsem pár pěkných ran, ale on ode mě taky; když jsem si vzpomněla na to, co se mi stalo a proč jsem odešla, začala ze mě prýštit chakra. Tak moc jsem byla naštvaná, že jsem si to chtěla na někom vybít a chtěla se dostat k Akatsuki. „Ááá!“ zařvala jsem, když jsem mu dala ránu, při které zůstal na zemi.
Deidara se děsně smál, když se i Tobi zvedal ze země.
„Fajn to by myslím stačilo,“ poukázal na mě kývla jsem na souhlas.
„Odvedete mě k Painovi?“ houkla jsem na Deidaru.
„Fajn, jak chceš, je to tvoje rozhodnutí, a jak že se jmenuješ?“
„Sakura.“
„Sakura? To mi něco říká, nemáš něco společnýho s Uchihou?“ zeptal se Tobi.
„S kterým z nich?“
„Ty je znáš oba?“
„Jen tak od vidění.“
„Aha.“ odpověděl
„Kde je Deidara?“
„Támhle.“ ukázal na místo, kde seděl a vypadalo to, jako by meditoval.
„Oznamuje Painovi, že tam přijdem.“
Přikývla jsem.
„Hele, proč tys vůbec odešla? A proč chceš zničit devítiocasého? To nechápu.“
„Pomsta, nic víc v tom nehledej.“
„Hm, to mi připomíná jednoho od nás.“ zasmál se.
Tohle jsem nepochopila, ale bylo mi to jedno. Za chvíli přišel Deidara.
„Můžeme jít?“ koukl přitom na mě.
„Jo, můžem.“ kývla jsem a vyrazili jsme.
Za pár dní jsme byli na místě. Bylo to město, kde bylo celkem dost lidí, bylo to jiné než v Listové. Došli jsme k budově, kde byl asi Pain.
„Teď už musíš jít sama.“ koukl na mě Tobi a myslím, že se pod maskou šklebil.
Vstoupila jsem do velké síně, kde nic nebylo. Stál tam jen muž v černé kápi a žena s modrými vlasy.
Postavila jsem doprostřed místnosti. Když jsem zastavila, oba se na mě otočili. Muž přišel blíž, ta žena byla jak stín za ním; i když Pain je silnější než ona… musí to být tedy jeho družka. Když je tak bezcitný jak se říká, může milovat? Neměla jsem v plánu tohle řešit.
„Ty jsi ta, co zabila Sasoriho, že?“
„A- Ano.“ zaskočilo mě, že to ví a taky, že se na to ptá.
„Proč jsi sem přišla?"
„Pomůžu vám dostat Devítiocasého, pomůžu vám dostat se do Listové… Chci se k vám přidat.“
„Proč?“
„Chci se pomstít všem z Listové.“ zabijácky jsem se pousmála.

Dodatek autora:: 

já vím není to moc dlouhý, dávám to sem jen jak se to uchytí, dyžtak mám ještě pár kapitol v zásobě =)

4.333335
Průměr: 4.3 (3 hlasy)