Polibek deště 11

KIM
„Už sis něco objednal?“ Zeptal jsem se Ryuua, když jsem se vracel zpátky z toalet, kde jsem si smýval zaschlou krev na obličeji. Ryuu seděl za stolem a studoval nabídku jídla a pití. Kdyby se mu modřina kolem oka nezačala zabarvovat víc do modra, docela by zapadl mezi obyčejné lidi.
„Ještě ne, řekl jsem si, že počkám na tebe.“ Usmál jsem se na něj, ale jistá dávka napětí mezi námi stále přetrvávala.
„Aha, ale nemusel jsi.“ Ani se na mě nepodíval. Hlavu měl opřenou o ruce a díval se na stůl. Možná se snažil skrýt následek dnešní rvačky.
„Stejně sem nikdo nepřišel.“ Já se ani nedivím. Sedli jsme si ke stolu v nejzašším rohu kavárny, kam nikdo moc nevidí. Aspoň tu budeme mít klid a soukromí, abychom si mohli promluvit.
„Aha, no zachvilku už tu budou, když jsem se vracel, narazil jsem na jednu kamarádku, co tu dělá servírku.“ Jen co jsem se zmínil o kamarádce, Kim zvedl oči od stolu a provrtal mě nepříjemným pohledem a hned zase sklonil hlavu ke stolu. Chvíli jsem se na něj jenom díval. Nevěděl jsem, čím začít nebo co říct. Atmosféra kolem nás začínala houstnout. V momentě, kdy jsem se chystal promluvit, přišla k našemu stolu Asuka.
„Vítám Vás, co si dáte?“ Na mě se usmála jako vždy a Ryuua si nedůvěřivě prohlédla.
„Ahoj Asuko, mě dones co vždycky.“ Úsměv jsem jí oplatil a ona se na mě usmála ještě víc. Ryuu nic neříkal, jenom se na nás zle díval. Nechápu, co se to sním děje. Nikdo mu nic špatného nedělá.
„A vy si dáte, c- Proboha co se ti stalo? Máš úplně modré oko!“ Vyděsila se Asuka, když si všimla Ryuuovi tváře.
„To není tvoje věc.“ Odsekl Ryuu.
„Nebuď na ní nepříjemný, je to moje kamarádka.“ Snažil jsem se ho usměrnit. On jenom pokrčil rameny, podíval se na Asuku a chladně, s falešným úsměvem odvětil“ „Prosil bych jedno kafe, slečno.“
„Dobře. Kime, vy jste se poprali?“ Zase se otočila ke mně.
„N-„ Chtěl jsem odpovědět, ale Ryuu mě předběhl.
„Jo, porvali jsme se a on mě sem pozval jako omluvu. Tak mi dojdi pro to kafe.“ Prostě se v něm nevyznám. Nevím, proč se takhle chová. Asuka se na mě zase podívala a v jejích očích bylo jasně znát, že Ryuuovi nevěří.
„Kde jsi přišel k tak nepříjemnému člověku?“ Optala se mě uraženě, zřejmě díky jeho chování.
„Je to můj nový spolubydlící.“ Když jsem odpovídal, Ryuu mě zvědavě provrtával očima, ale jakmile jsem dořekl větu, zase je sklopil ke stolu.
„Tak to si s ním užiješ. Je nepříjemný a ještě se spolu rvete, abys do příštího týdne vůbec přežil.“ Úkosem se podívala na Ryuu a odešla.
Když byla dost daleko od našeho stolu, Ryuu se na mě podíval a povytáhl obočí, na znamení, že to chce vysvětlit.
„Je to jenom kamarádka. Známe se odsud, protože sem pravidelně chodím na něco sladkýho.“ Jediný, komu by se mělo vysvětlovat, jsem já.
„Aha, nevypadá to tak…“
„A jak to vypadá?! Proč jsi tak nepříjemný?“ Opravdu se v něm nevyznám. Je mi líto, že nevím, jak se cítí, abych ho mohl pochopit.
„Ne, nijak. Promiň, máš pravdu, chovám se jako idiot. Prostě mě jenom bolí záda a to oko. Jsme tu kvůli něčemu jinýmu, tak bychom se měli věnovat tomu.“ Jeho oči byly provinilé a smutné.
„v pořádku. Máš, pravdu měli bychom si to vyjasnit. Tak bys mohl začít a říct mi, kdo jsi. Jestli jsem to dobře pochopil, tak Leiko Suzuki je tvoje setra. “ Ještě než začal mluvit. Asuka nám donesla naši objednávku. A hned po tom, co odešla se Ryuu pustil do odtajňování jeho minulosti. A stejně tak já byl připravený mu odpovědět na všechny otázky.
„No, je to moje sestra. Odkud se spolu ale znáte vy?“ Po dlouhé době zase vyhledal moje oči a zadíval se do nich. Vyzařoval z nich klid a to mi dodalo odvahu, říct mu všechno.
„Už je to budou dva roky, co jsme se poprvé viděli. Potkali jsme se v téhle kavárně. Zrovna hodně pršelo a lidé se tu schovávali a ona byla jedna z nich. U mě bylo poslední volné místo, tak si sedla a začali si povídat. Rozuměli jsme si a nakonec spolu začali chodit.“ Co mu k tomu mám říct, když se celé dva roky, co jsme spolu byly, dají shrnout do jedné, dvou vět.
„A podle toho, co jsem dneska viděl, hádám, že už spolu nechodíte a jí se to nelíbí.“
„Hádáš dobře. Rozešel jsem se s ní před třemi týdny. Ale dneska to bylo poprvé, co něco takového udělala.“ A pořád nechápu proč…. Ona ví, že se k ní nevrátím.
„Aha… už se nemusíš bát, že ti ublíží. Dokud budeš se mnou, nic se ti nestane.“ Chtěl se na mě usmát, ale moc se mu to nepovedlo. Asi je moc smutný na to, aby zvládl upřímný úsměv, ale chápu ho. Já se cítím nějak podobně.
„Doufám…. A teď mi řekni něco o sobě. Nikdo z rodiny o tobě moc nemluvil…. A hlavně by mě v životě nenapadlo, že právě ty patříš do rodiny Suzuki. Ty se k nim nehodíš….“ Povytáhl koutek do hořkého úsměvu a znovu sklopil hlavu ke stolu.
„Nejradši bych tam nepatřil. Nechci mít s nimi nic společného. Oni… prostě jsou jinačí než já. Já nedokážu být takový snob, takový život se mi hnusí. Proto jsem od nich odešel, hned co se naskytla první možnost.“ Mluvil potichu, jakoby pro sebe.
„Proč…? Proč je tolik nenávidíš?“
„Spíš jimi pohrdám, ale ne všemi. Táty si vážím.“
„A ostatníma proč?“ Musí mi to říct, chci o něm vědět všechno. Chci s ním sdílet jeho problémy.
„Protože nenávidím, když mi někdo diktuje, co mám dělat. A přesně o to se pokoušela matka. Už od narození jsem od ní měl naplánovanou budoucnost do posledního detailu. Chtěla ze mě mít právníka nebo něco takovýto. Po vysoký jsem měl nastoupit do firmy, oženit se s dcerou nějaký její kamarádky, mimochodem taky z bohatý a vlivný rodiny. A já se jí vzepřel. Už od první třídy jsem odmítal chodit na kroužky, kam mě přihlásila. A jí to strašně štvalo. Leiko si vytvořila k obrazu svému a mě chtěla udělat to samé, ale já nechtěl. Táta se mě zastával, ale máma vždycky dostane, co chce.“
„A co bylo pak, kdy jsi odešel?“ nesmí teď přestat povídat, jsem tak blízko tomu ho úplně pochopit.
„Když jsem začal chodit na střední, tak jsme se spolu nedovedli bavit jinak než hádkou. Stejně tak se sestrou. Ona byla matčin miláček a pořád mi ji dávala za vzor. Nakonec jsem ani nechtěl chodit domů, tak jsem přespával různě u kamarádů, občas v parku nebo u táty ve firmě, on tam taky zůstával přes noc, tak jsme si povídali a povídali. On toho o mně ví víc, než kdokoli jiný. V té době jsem měl jenom jeho. A když jsem se hlásil na vysokou, matka mě vyhodila, protože jsem se přihlásil na uměleckou a ne právnickou. A já jsem rád, že jsem odešel natrvalo. Táta to nesl docela těžce, ale zvykl a doma prakticky není, protože by to tam asi nevydržel. Neustále by mu předhazovali, že mě rozmazloval a může za to on. „ Nevěděl jsem, jak na to reagovat. Nedovedu si moc představit, jaké musel mít dětství. Je mi to tak líto. Nejradši bych ho teď objal, skryl ho v náručí před minulostí. „ A jak to máš s tátou teď?“
„Pořád jsme v kontaktu. On mi posílá každý měsíc peníze, občas za ním zajdu. Má pronajatý byt blízko naší firmy, tak tam občas zajdu.“
„Pokaždé, když jsem u vás byl, tak se všichni chovali jako šťastná rodina…“ nemůžu uvěřit tomu, že je to pravda.
„To oni umí. Matka se sestrou si chtějí zachovat dobrou pověst ve společnosti. Jak často jsi u nich byl?“
„Asi dvakrát. Mám ještě jednu otázku. Kdo byli ti chlápci dneska? Pokud vím, tak tvůj otec vlastní jenom právnické firmy, nikdy se nikdo o mafii nezmínil.“ Když jsem řekl slovo mafie, Ryuu se usmál.
„Ti chlápci mají k mafii daleko. Je to jejich ochranka, ale sestra si ráda hraje na to, že zná mafiány. Ti co tě napadli dneska ráno, jsou jinak moc hodní chlapy. Občas jsem za nima chodil a oni mě učili, jak správně bojovat.“ Asi se nachvilku vrátil do minulosti, protože se díval jakoby skrz mě.
„Aha a co to tetování, o kterém mluvili?“ Instinktivně si sáhl na krk.
„Rodinná značka. Nechal jsem si ho vytetovat kvůli tátovi, on ho má taky. A taky kvůli tomu, že jsem věděl, jak moc to matku naštve.“ Pohrdavě se nad tím pousmál. „Chceš ještě něco vědět? Klidně se zeptej.“ Dodal.
„Myslím, že vím všechno, co jsem chtěl.“ Podíval jsem se mu do tváře. Zračila se v ní úleva.
„Dobře. Jsem rád, že to víš. Jsi pro mě nejdůležitější člověk, tak před tebou nechci mít tajemství.“ Mluvil klidně a vyrovnaně. A v momentě, kdy řekl, že jsem pro něho nejdůležitější člověk, srdce mi začalo bít mnohem rychleji.

RYUU
Cítím se tak nějak volně, jakoby ze mě spadlo těžké břemeno. Jsem rád, že Kim ví, kdo jsem.
„Vážím si toho. Taky jsi pro mě jeden z nejdůležitějších lidí. Nikdy tě nechci ztratit….“ Páni, nikdy bych nečekal, že něco takového uslyším. Teď to vím jistě. Miluju ho!
Na jeho poslední slova jsem neodpověděl. Neumím vyjadřovat svoje pocity. Nevím jak mu slovy popsat to, co k němu cítím. To prostě nejde…. Sklonil jsem hlavu a začal míchat lžičkou už dávno studené kafe, které přinesla ta otravná servírka. Prý jeho kamarádka. On musí být snad slepý, když si nevšiml, že je do něj zamilovaná. A to mě docela znepokojuje. Bojím se. Bojím se, že bych ho mohl ztratit…
„To kafe už musíš mít studené, ne?“ Vyrušil mě Kim z přemýšlení.
„Hmm…. Asi jo, já ho nebudu pít. A tvoje zmrzlina je zase rozteklá.“ Usmál jsem se a zadíval se do mističky, kde už zmrzlinové kopečky nebyly k rozeznání.
„Já ji taky nebudu… Nepůjdeme domů?“ Jako kdyby mi četl myšlenky.
„Jo, to bych rád….“ Odpověděl jsem unaveně. Kim zavolal na tu holku. Její jméno nevím. Mohla se přetrhnout, jenom aby u našeho stolu byla co nejdřív. Mě už z dálky vraždila pohledem. Nechápu, co jsem jí udělal…
Když došla k našemu stolu a viděla, že jsme nic nesnědli a nevypili, tvářila se nespokojeně.
„Nejsi náhodou nemocný?“ podívala se na rozteklou zmrzlinu před Kimem.
„Ne, proč. Vypadám špatně?“ Kim má vážně dlouhé vedení.
Ta holka se uchichtla a až potom promluvila: „Ne vypadáš báječně, jako vždycky, ale nesnědl jsi zmrzlinu. To u tebe není normální.“ Začala se červenat.
„Aha. No, řešili jsme něco důležitého, tak jsem na ni nějak zapomněl…“ Usmál se na ni.
„Tak chceš donést novou?“ Vnucovala se.
„Ne ne. Jsi moc hodná, ale my už půjdeme, tak zaplatím.“
„Tak dobře. Zase budeš platit kartou, že?“ Kim jenom přikývl a ona začala sbírat věci ze stolu. Když si všimla, že jsem se kávy ani nedotknul, zamračila se na mě a odešla. Zachvilku se zase vrátila s přístrojem na platbu kartou. Když Kimovi podávala účtenku, ještě tam něco v rychlosti dopsala. Když si ji vzal, naklonila se k němu a zašeptala. Dost hlasitě, abych to slyšel i já: „Až tě zase bude štvát, tak mi zavolej a já ti náladu zlepším.“ A odešla. Kim chvíli nechápavě zíral na účtenku a pak si ji dal do kapsy u kabátu. Já se na to mohl jenom dívat. Tak moc jsem žárlil. On je můj, sakra! Já ho nikomu nedám a už vůbec ne tak otravné osobě, jako je ona. A ještě víc mě štve, že Kim to číslo nezahodil, ale schoval si ho.
Zvedli jsme se od stolu a mlčky zamířili domů. Až tam dorazíme, musím mu objasnit, co tím ta slečna sleduje. Tak jenom doufám, že se kvůli tomu nepohádáme. Ale prostě se nedokážu smířit s myšlenkou, že bych ho měl někomu přenechat, že mi ho někdo vezme a já zůstanu zase sám.
Celou cestu, až k výtahu jsem přemýšlel, jak mu jemně naznačit, že bych byl klidnější, kdyby s ní nikam nechodil. Vymyslel jsem nespočet možností, ale žádná pro mě nebyla dost dobrá… asi to nechám na náhodě, kdy a jak mu to řeknu.
V půlce cesty nahoru mě chytnul za ruku, otočil se ke mně a něžně políbil. Tenhle polibek byl úplně jiný, než všechny ostatní. Mísily se v něm hodně silné emoce. Hlavně láska a porozumění. Jako kdyby jím chtěl náš vztah zpečetit. Ve stejný moment, kdy se naše rty odpojily, zastavil i výtah. Vešli jsme do bytu dveřmi, které se hned zabouchly a nechaly za námi stát tajemství minulosti.