SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Polibek deště 05


RYUU

Kim si lehl a začal mi vyprávět o jeho životě.
„ Když jsem se narodil, tak už byl můj pravý otec nemocný. Měl rakovinu a umřel, když mi byl asi rok, takže si ho pamatuju jenom z jedné fotky a maminčina vyprávění, ale byl moc hodný a maminku miloval. Po tom co zemřel tak začala zase pracovat v nemocnici jako sestřička. Starala se o děti a matky po porodu. No a tam se poprvé potkala s tátou. Jeho žena i Kim byli v kritickém stavu a táta tam prý seděl dnem i nocí a čekal. Mamka mu občas donesla jídlo nebo pití a začali se spolu bavit. Asi po 5 dnech jeho žena zemřela a on zůstal sám s Kimem. To jméno bylo přání jeho ženy. Občas k nám chodili a mamka mu pomáhala a radila. To mi bylo pět let. No a postupem času k nám chodili čím dál častěji, až se vzali a začali u nás bydlet. Mamka má po svatbě otcovo příjmení. Stejně jako Kim a táta se jmenuje Yamamoto. Ale mě nechala příjmení, které jsme měli před svatbou, takže já jsem Kato. „ Na chvilku se odmlčel, aby si utřídil myšlenky a mohl pokračovat. „ Když se k nám nastěhovali, Nakatu, tak se jmenuje otec, jsem vzal jako svého tátu, protože mě měl rád jako vlastního, hrál si se mnou, a když Kim víc vyrostl, chtěl, abychom si hráli spolu, ale já si s bráchou nerozuměl už od dětství. Zezačátku jsem na něj žárlil, protože mi vzal mamku, ona ho miluje jako vlastního a mě vadilo, že se o mě přestala starat jako dřív a když trochu vyrostl, tak se ke mně choval hnusně. Bral mi hračky, všechno na mě sváděl…. „ Chvíli se díval na mraky a nic neříkal. Zvedl jsem se a lehl si vedle něho.
„Jestli nechceš, tak nemusíš pokračovat.“ Nechci, aby musel prožívat bolest.
„Ne, to je v pořádku.“ Usmál se a pokračoval. „ Ale i přes to všechno co mi prováděl, jsem ho bral jako svého bratra a ochraňoval jsem ho. Mamka mi vždycky říkala, abych ho ochraňoval, že to straší bráchové dělají. Chtěl jsem mu být dobrým bratrem. Ale nevážil si toho. On vyprovokovával rvačky se staršími a já byl ten, kdo ho z toho vždycky dostal. Získal jsem díky tomu pověst rváče a ostatní se mě báli. A i přes to mi skoro nikdy neřekl jménem, ale vždycky nějakou urážlivou přezdívkou a já si to nechal líbit. Radši jsem se stáhl někam do kouta a četl si, byl sám, bez přátel… Když jsem přestoupil na střední, tak to bylo mnohem lepší, protože jsem s ním nemusel trávit moc času. Ale samota mi zůstala. Zvykl sem si na ní tak, že jsem neměl potřebu vyhledávat kamarády, takže jsem na střední měl jenom jednoho. No a pak jsem se kvůli vysoké odstěhoval a od té doby jsme se s Kimem viděli jenom při rodinných setkáních. Dlouho jsem ani nevěděl, že se přestěhoval do města.“ Chudák, měl vážně těžké dětství, a i přesto se dokáže radovat a nebýt smutný. Opravdu ho obdivuju, chtěl bych být silný jako on.
„Páni, obdivuju tě, že i přes to se dokážeš radovat ze života a být tak veselý.“ Prostě jsem mu to musel říct.
„Není důvod mě obdivovat. Myslím, že právě tohle mě naučilo, abych s radoval z maličkostí, nebo mě jinak ty špatné věci zničí.“ Bolest způsobená vzpomínkami se mu v očích pořád zračila.
„Asi máš pravdu….“ Nic neodpověděl, jenom jsme vedle sebe leželi, každý ponořený do svých myšlenek a úvah. Slunce se pomalu přibližovalo západu a i přes světlo se začínal objevovat měsíc. Byl už skoro dorostlý, takže bude brzo úplněk.
„Může se tě na něco zeptat?“ Nakonec jsem promluvil.
„Jo.“
„Ten kamarád ze střední, kde je teď? A jak to bylo s kamarády na vysoký, to jsi už přece musel nějaké mít, ne?“ Nevěřím, že by byl celý život tak osamělý. A taky určitě má přítelkyni….. Až teď mi to došlo…. Určitě jim budu překážek, když budu bydlet u Kima
„Nevím, kde je můj kamarád ze střední teď, chodili jsme spolu ještě na vysokou, ale on se pak odstěhoval někam za prací a ztratili jsme kontakt“ Nevypadá, že by ho to nějak mrzelo.
„Ještě mám jednu otázku. Chodíš s někým?“ Nemohl jsem si pomoct.
Chvíli jen tak mlčel, jako by moji otázku ani neslyšel. Jenom pozoroval mraky, jak líně putují po obloze.
„Teď už nemám nikoho.“ Řekl velmi potichu a hlasitěji dodal.:„Asi bychom už měli jít a odjet. Nechci se vrátit domů pozdě v noci.“
„Hm…. Asi jo…“ povzdechl jsem si. Nechci se vracet, když tam je Kim.
„Neboj, nemusíš dovnitř. Já si tam akorát zajdu pro klíčky a pár věcí a rozloučit se s našima. Ty počkáš venku.“ Podíval se na mě a usmál. Po bolesti a vážnosti, kterou měl v očích, skoro jako by se slehla zem. Už jenom nepatrný zlomek v nich měl. To mě neskutečně potěšilo a úsměv jsem mu oplatil.
„ Dobře, tak jdeme.“ Začal jsem se zvedat k odchodu, ale on mě chytl za ruku a stáhl zpátky k zemi.
„ Počkej ještě chvíli, zase tak moc nespěcháme.“ Znovu si lehl a sledoval oblohu. Já jsem si vedle něho jenom sedl. Začal jsem přemýšlet nad jeho chováním.
„Slíbíš mi něco?“ Začal
„ Ano…“ Teď jeho chování nechápu. Takovou vážnost a naléhavost jsem u něj neviděl a ani jsem si nemysle, že by toho byl schopný.
„ Nikomu prosím neříkej, nic z toho co se dneska dozvěděl.“ Říkal to tak vážně, asi mu na tom opravdu záleží.
„Neboj, nikdy.“ Povzbudivě jsem se na něj usmál.
„ Díky. Už půjdeme.“ A začal se zvedat k odchodu. Stejně jako já.

KIM
„Počkej tady, hned jsem zpátky.“ Řekl jsem Ryuu, když jsme dorazili k domu. Jenom přikývl a zůstal stát vedle auta. Já jsem vešel do domu, kde jsem zamířil do pokoje pro věci. Potom jsem se ještě šel rozloučit s rodiči. Když sem vstoupil do jídelny, všichni seděli u stolu a povídali si. Jenom maminka byla trochu zaražená, ostatně jako vždycky, když tu byl Momo. Jak já ho kvůli tomu co mamce dělá, nesnáším. A i přes to, že mu otec domlouvá, on se k ní nikdy nechoval uctivě.
„Tak my už pojedeme, jenom se jdu rozloučit.“ Upoutal jsem jejich pozornost.
„Určitě tu chybět nebudete.“ Prohodil arogantně Momo.
„Dojeďte vpořádku a zavolej mi, až budeš doma.“ Pronesla starostlivě maminka. Na očích í bylo vidět, jak je unavená a bohužel i trochu smutná.
„Určitě zavolám. Tak já jdu a děkuju.“ Mezitím se táta a mamka zvedli. On mi podal ruku. Jeho stisk byl opravdu silný, asi se na mě nezlobí kvůli tomu, co se stalo. Maminka, ta mě pevně objala a já jí obětí oplatil. Nejradši bych si i vzal s sebou.
„Já s tebou půjdu ven a rozloučím se i s Ryuu.“ Řekla mi, když uvolnila objetí.
„On si žádný rozloučení nezaslouží.“ Ozval se Momo.
„Už těch urážlivých řečí na jeho adresu nech nebo můžeš jet taky domů! Mám toho vážně dost, je to náš host, tak se k němu taky tak chovej! Takhle jsme tě nevychovali!“ táta prudce vstal od stolu a nadával mu. Upřímně si myslím, že to bylo potřeba, ale on si z toho stejně nic dělat nebude.
„Já se s Ryuu taky půdu rozloučit.“ Pronesl otec a vykročil směrem ven. Já a maminka sme šli hned za ním, jenom Momo, zůstal uraženě sedět a něco tiše a nenávistně zamumlal. Bohužel jsem byl daleko, abych to mohl zaslechnout.
Když jsme vyšli ven, Ryuu se opíral o auto, ale hned jak nás spatřil, šel nám naproti. Na tváři měl překvapený i šťastný výraz.
„Kim říkal, že už odjíždíte, tak jsme se chtěli s tebou rozloučit.“ Začala maminka s úsměvem. Táta si stoupl vedle ní a obal ji okolo ramen. Kéž by jí byl i takovou oporou před Momo…..
„Omlouvám se za potíže, které jsem Vám způsobil, opravdu mě to mrzí.“ Ryuu se díval zahanbeně do země, když to říkal.
„Neomlouvej se, byla to jenom špatná shoda okolností. Nemůžeš za to.“ Povzbuzoval ho otec. A maminka přikyvovala.
„Děkuju…“ chudák, byl plný rozpaků.
„ No, tak mi už pojedeme.“ Snažil jsem se ho z té situace vysvobodit. Maminka a táta mu podali ruce a já zatím složil věci do kufru. Ještě jednou jsem jim poděkoval a nasedli jsme do auta.
Jak jsme pomalu jeli po cestě, rodiče tam pořád stáli a mávali nám. Už senám pomalu ztrácely z dohledu, když jsem si všil třetí postavy, která přišla. Byl to Momo. Kdoví, proč tam přišel. Možná se šel podívat, jak mu Ryuu jednou provždy mizí ze života. Nespíš je šťastný, že se sním už nemusí setkat nebo……. Nebo si možná uvědomil, že ho nechce tak úplně ztratit… Kdoví, co se mu honí hlavou, ale nevěřím, že je až tak zlý, jak se zdá teď.
Jak jsme je ztratili z dohledu, Ryuu se uvolnil z napětí, které ho svíralo od chvíle, kdy zahlédl Momo v zrcátku.
„ Už ho nikdy vidět nemusíš.“ Usmál jsem se na něj.
„ Jo, asi jo.“ Odpověděl a v jeho hlase jsem zaslechl tu známou bolest, o které jsem si myslel, že se nám ji povedlo zmírnit.
„ Hele, nemohl by sis se mnou povídat, abych neusnul za volantem?“ Byl jsem opravdu hodně unavený.
„Hmm… O čem chceš mluvit.“ Pronesl skoro bez zájmu. Já mu vážně nerozumím.
„Ale nemusíš, jestli nechceš….“ Ale byl bych rád, kdyby ano….
„Promiň, jenom jsem přemýšlel…. Prostě není možný, abyste vy dva byli bráchové. Dokonce bych si nikdy nedovedl představit, že spolu máte vůbec něco společnýho.“ Když to říkal, tak vypadal naštvaně.
„Pro mě to taky není příjemné. Jak jsem ti říkal, kvůli němu jsem byl skoro celý život sám. Ale má i dobré vlastnosti. To bys měl jako jeho bývalý spolubydlící vědět. Řekni, jaký byl, když jste spolu bydleli.“ Nikdy dřív mě nenapadlo se ho na to zeptat, ale opravdu mě to zajímá.
„No, zezačátku byl moc milý a ve všem mi vyšel vstříc. Pořád za mě něco zařizoval, dokonce na mě ráno čekal, abychom spolu mohli jít do školy. Večer zase chtěl, abych s ním chodil ven a tak. Vlastně kromě posledního měsíce se ke mně nechoval hnusně. Ale ten měsíc byla hrůza. Najednou začal být sprostý, všechno mu na mě vadilo. To, že se chodím sprchovat kolem 7 hodiny, že nemám rád maso, že moc solím jídla. Dokázala ho naštvat i úplná maličkost. A dál víš, jak to pokračuje.“
„Aha, divím se, že dokázal být milý tak dlouho.“ Ten poslední měsíc si musel užít, chudák.
„Já teď taky…“ Povzdychl si. Asi mu ještě dělá potíže o tom mluvit. Takže bych měl změnit téma.
„A jak se těšíš do nového bytu?“ usmál jsem se na něj
„ Aji jo, budu mít dobrého spolubydlícího.“ Když to říkal, díval se upřeně před sebe, jakoby se snad styděl, že to řekl nahlas.
„Díky, jsem taky rád, že se mnou budeš bydlet zrovna ty.“ Najednou se změnila atmosféra kolem nás. Díky tomu se cítím pořádně trapně a Ryuu podle toho jak vypadá tak taky. Na moji odpověď reagoval pouze rozpačitým úsměvem. Asi už radši nebudu mluvit.
„Vypadáš unaveně, tak si zkus vyspat, čekají nás asi 2 hodiny jízdy. Až budeme doma tak tě vzbudím.“ Ponořil jsem se do svých myšlenek, ale nachvilku mě ještě vyrušil.
„Díky, snad se už konečně zbavím, těch kruhů pod očima.“ Kdyby to neřekl, tak bych si jich ani nevšiml. Pokaždé když jsem se na něj podíval, neodvážil jsem se ho zkoumat nějak víc. Stačilo by jenom o chvilku déle a nedokázal bych se od něj odtrhnout. On je tak krásný.... A já jsem tak zvrhlý. Dívat se na něj tímhle způsobem, jako na ženu. Poslední dobou jsem si tuhle skutečnost začal uvědomovat a popravdě, nejsem z toho nadšený, Už se sám v sobě ani nevyznám. To není možné, aby se mi líbil někdo, koho znám jenom pár dní a ještě k tomu, aby to byl kluk. To prostě není možné, ale když on je tak…… záhadný a já ho chci poznat. Chci o něm vědět všechno. A hlavně ho nechci nikdy ztratit. Ach Bože, co se to se mnou děje?

______________________________________________________________

Nejen mé překlady a povídky ^_^

Dodatek autora:: 

Přidávám další díl. Rozhodla jsem se, že nové díly budu přidávat každou neděli, takže pokud se něco nepokazí nebo mi do toho něco nevleze, nejdýl v neděli večer tu máte další dílek Smile
Jinak bych vám všem moc chtěla poděkovat, že čtete moji povídku a hlavně za to, že mě chválíte a líbí se vám, protože díky tomu mám chut pokračovat dál ve psaní Smile

4.95652
Průměr: 5 (23 hlasy)