SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Polibek deště 03

KIM
„Je to ještě hodně daleko?? Jdeme celou věčnost.“ Stěžoval si po cestě Ryuu
„ Jdeme jenom hodinu. A neboj, ještě kousek a jsme tam.“
„ Ale celou cestu do kopce. Kdybych to věděl, tak nikam nejdu.“ Zastavil se, aby si odpočinul. Bylo chvíli po poledni, takže sluníčko pražilo, ale celou dobu jsme šli lesem. Stromy nás stínily a nebylo tu takové teplo.
„Nestěžuj si a pojď. Vidíš jak támhle kopec končí? Tam zahneme a jsme na místě, tak pohni a nepřeháněj, že jsi tak unavený.“ Určitě přehání, protože vypadá, jako by děla nějaký sport. Nebo je ještě možná unavený z toho, jak celé dny prochodil v dešti. Ale rozhodně ho ta cesta nemohla tak unavit.
„Já to nepředstírám! Proč si to myslíš?! Hej! Počkej, neutíkej mi! Až tě chytnu tak tě asi zabiju! Hej! Počkej, to není fér….“ Křičel za mnou, když jsem začal utíkat k odbočce na moje místo. Dost ho to povzbudilo, aby přidal. A měl jsem pravdu, svoji únavu jenom hrál, protože mě bez velikých potíží dohonil. Dal mi pohlavek a skočil mi přitom na záda.
„Co to děláš?? Hned ze mě slez! Nemáš svoje nohy?“ Musel jsem se pousmát nad jeho leností. Ale hlavně mě udivilo, jak uvolněně se chová.
„Neslezu. Ty jsi mně táhl takovou dálku a ještě donutil běžet, takže mě tam dones nebo si tady sednu a už dál nejdu.“ Je vážně umanutý. Ale jsem rád, že se směje.
„Jsi těžký a máš svoje nohy, tak slez.“ To jsem se už smál s ním. Dorazili jsme k odbočce a Ryu mi pořád seděl na zádech. Nevypadal, že by se mu chtělo slézt. Naštěstí nebyl moc těžký, takže mi nevadilo ho nést.
„ Těžký nejsem. To bys měl vědět sám nejlíp, když mě máš na zádech.“ Druhou větu mi zašeptal do ucha. Opřel si hlavu o moje rameno a už nic neříkal. Překvapil mě svým chováním. Nemysle jsem si, že by mě k sobě tak lehce pustil. Nepočítal jsem s tím, že ho rozesměju a budeme spolu tak dobře vycházet. Začínám ho mít čím dál radši. Doufám, že to jenom nepředstírá jenom proto, aby mi udělal radost.
Prošel jsem stromy, které vypadaly jako brána a za nimi se rozprostírala mýtina jako z pohádky. Nikdo sem asi nechodil, takže byla nedotčená lidmi. Rostou tu barevné květiny a v dálce je slyšet hučení řeky mísící se se zpěvem ptáků. Opravu nádherné místo.
„Hej, Ryuu, nespíš? Už jsme tady, slez ze mě.“ Dorazili jsme na místo, ale on se pořád nehýbal. Jestli mi usnul na zádech… Je vážně neuvěřitelný, usnout někomu na zádech se nepodaří všem. A asi opravdu spal, protože neodpovídal, ani se nepohnul.
„Ryuu, vstávej, jsi těžký. Slyšíš?“ zatřásl jsem sebou a doufal, že se vzbudí.
„Jsem vzhůru tak mlč, kazíš tím kouzlo, které tohle místo má. Je to tady vážně nádherné. Za to ta námaha stála.“ Zašeptal sotva slyšitelně, jako by si to tu vážně vychutnával.
„Tak slez, nebo tě shodím. Jsi těžký a já bych si rád sednul. A ten kdo se tu namáhal, jsem byl hlavně já.“ Ale on nepromluvil, pouze se pustil nohama a zůstal stát objímaje mě rukama.
„Děkuju…“ Zašeptal mi do ucha, abych to slyšel pouze já.
„Za co?“ Stále jsem nechápal jeho chování. Najednou byl tak citlivý a otevřený.
„ Za všechno. Za to, že ses o mě postaral, nechal mě u vás přespat a hlavně, že se ke mně chováš tak hezky, i když k tomu nemáš žádný důvod. Moc to pro mě znamená….“ Jeho poslední slova byla sotva slyšitelná. Ztratila se ve vzlyku. Cítil jsem na rameni jeho slzy a jeho objetí ještě zesílilo. Takové chování bych od něho nečekal. Myslel jsem si, že je ten typ člověka, který neukazuje své city. O to víc jsem si ho začínal vážit. Ale pořád nevím, jak se v téhle situaci mám chovat.
„Nemáš za co, udělal jsem to rád.“ Dotkl jsem se jeho rukou, ale on před mým dotekem ucukl. Přestal mě objímat a ustoupil ode mne.
„Promiň, neměl jsem tě objímat. Musel sis připadat divně.“ Lehl si do trávy a odpočíval. Já jsem tam zůstal stát a nic nechápal. Proč se omlouvá, když nic neudělal. Proč je najednou tak mimo. Proč se v něm nevyznám…
„Neomlouvej se, jsem rád, že jsi mě objal.“ Lehl jsem si vedle něho a on se na mě nechápavě podíval.
„Tím jsi mi ukázal, že si mě doopravdy vážíš, i toho co jsem pro tebe udělal. Udělalo mi to radost.“ Povzbudivě jsem se usmál a on mi úsměv opětoval. Potom bylo dlouho ticho. Ryuu zavřel oči a já udělal to samé, naslouchali jsme zvukům, které nám příroda nabízela.
„Měl jsi pravdu, je tady krásně. Cítím se tu uvolněně. A dokonce slyším řeku. Musí to tam být taky krásné.“ Prolomil několikaminutové ticho.
„Proto jsem tě sem vzal. Chodím sem od svých šestnácti, když si potřebuju utřídit myšlenky, nebo mi je nejhůř. Pokaždé mi to pomůže.“
„Víš… Já myslel, že se už nikdy nebudu smát nebo nebudu šťastný. Myslel jsem si to od chvíle, kdy mě vyhodil. Myslel jsem, že život nestojí za nic, ale s tebou je to jiný. Já… nevím jak to říct. Prostě s tebou mi je fajn.“ Stále překvapuje. Jako by tohle místo mělo nějakou moc, která lidem umožňuje cítit se šťastně, zapomenout na starosti, protože je jako vyměněný a i já říkám věci, které bych neřekl.
„ To jsem rád. Nechceš mi říct, co se stalo? Proč tě vyhodil a tak? Bude ti líp a nebudeš křičet ze spaní.“
„Já jsem křičel ze spaní? Do háje… promiň, jestli vás to rušilo…“ Řekl omluvně a dal si ruku přes oči.
„Neomlouvej se, nikoho si nerušil. A povídej, zajímá mě to. Navíc tohle místo je na upřímnost jako stvořené.“ Snažil jsem se ho povzbuzovat, ale strašně dlouho nic neříkal.
„Ono ani není o čem povídat. Bydlel jsem v pronájmu u jednoho kluka. Jmenuje se Kim, ale je tvůj pravý opak. Docela jsme si rozuměli, chodili spolu do baru nebo se občas učili. Chodíme na stejnou vysokou. Já ho začínal mít rád, ale dlouho jsem mu nic neřekl. On mě bral jenom jako spolubydlícího, se kterým občas někam zajde. Jednou jsem….“ Odmlčel se, aby se uklidnil a mohl mluvit dál. Ještě se z toho nevzpamatoval. „Jednou jsem to už nevydržel a řekl mu, že mi na něm záleží. Zezačátku nic neříkal, ale pak se na mě podíval. Ten pohled nezapomenu. Byla v něm zloba, pobavení a pohrdání. Jenom mi ledově řekl: „ Prosím běž pryč a už se nevracej! NIKDY TĚ UŽ NECHCI VIDĚT!!!“ Zvedl se a začal mi vyhazovat věci. Křičel, jestli vypadá, že by se mnou někdy něco chtěl mít, jestli jsem normální. No a já jsem odešel. Bez věcí, nevěděl jsem, kam jdu, hlavně jsem chtěl být pryč. A pak jsem narazil na tebe.“
Dlouho jsme vedle sebe leželi mlčky. Já jsem sledoval mraky a Ryuu se snažil přestat plakat. Ale slzy mu po tváři stékaly stále víc. Nahnul jsem se nad něj a ty slzy utřel. Zarazil se, dal pryč ruku a podíval se na mě. Jeho pohled byl překvapený, nechápající, ale plný naděje. Přesto bolest z něho nezmizela, myslím, že tam bude ještě dlouho. Usmál jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Už neplakal.
„ Ale uvědomil jsem si, že ho nemám rád tolik, jak jsem si myslel. Vlastně, už mi na něm nezáleží, jenom mě mrzí jeho reakce. A když si představím, že tam budu muset pro věci… Vůbec se mi nechce.“
„Víš co, až se vrátíme, tak tam zajdu s tebou, jestli o to budeš stát.“ Nabídl jsem mu. Ani nevím proč, ale začíná mi na něm hodně záležet.
„ Já tě už nechci obtěžovat. Ale byl bych rád, kdybys tam byl se mnou.“ To se opravdu červená?
„ Neobtěžuješ mě a až se vrátíme, tak budeme pořád v kontaktu, ne že se vytratíš. Slib mi to.“ Nedovedu si představit, že bych ztratil. Nechci ho ztratit.
„Dokud o to budeš stát…“ Zase si přikryl obličej rukou.
„ Já o to budu stát vždycky.“ Ujistil jsem ho a zase si lehl.
Minuty ubíhaly a slunce se začalo ztrácet za stromy. Musely jsme tu ležet hodně dlouho.
„Asi bychom už měli jít, ať se stihneme vrátit, než bude tma.“ Zvedl jsem se jako první a Ryuu hned po mě. Už vypadal vyrovnaněji.
„ Teď mě napadlo. Kde budeš, bydlel, když se tam už nechceš vrátit?“ Popravdě nad touhle otázkou jsem přemýšlel už déle.
„ To ještě nevím, asi půjdu do hotelu a budu si hledat podnájem.“
„Máš peníze na hotel, když jsi student?“
„Nemám, ale najdu si nějakou práci, nebo …. Prostě to nějak vyřeším.“ Nevypadl, že by si s tím dělal velké starosti.
„ Víš co? Já mám hodně veliký byt a jsem tam sám, tak budeš bydlet u mě. Vyjde ti to mnohem levněji, než hotel a nebudeš si muset hledat práci. Budeš mi platit kolik si platit dřív a taky budeš uklízet, vařit a tak.“ Takhle budu mít jistotu, že se nevytratí.
„Děkuju, moc rád bych s tebou bydlel, ale vážně ti nechci přidělávat starosti.“ Bylo slyšet, jak zničeně se cítí. Asi mi opravdu nechce být na obtíž. Ale kdyby věděl, že tomu tak není.
„ Nepřiděláš mi starosti, věř mi. Chci, aby si se mnou bydlel, aspoň tam nebudu sám a doufám, že umíš vařit, protože já ne.“ Chtěl jsem, aby se znovu usmál, tak nerad ho vidím, když se trápí.
„ No vařit umím.“ Už se nemračil, dokonce se usmál.
„ Takže tě prohlašuji za mého spolubydlícího. No a taky kuchaře a příležitostnou uklízečku.“ Oba jsme se rozesmáli.
„Moment, volá mamka“ Asi se o nás bojí, je už skoro tma.
„Ano mami… už jdeme… asi za deset minut… Já vím, omlouvám se, nehlídal jsem čas…. Brácha? Proč?… Aha. Tak zatím.“
„Neřekl jsi mi, že máš večerku.“ Dloubl mě do ramene a začal se smíchem utíkat.
„ Já nemám večerku, mamka má jenom strach.“ Dohnal jsem ho a praštil do ramene stejně jako on mě.
„ Říkala, že zítra přijede brácha, prý ho pozvala, abychom se taky jednou sešli celá rodina a taky aby poznal tebe. Prý by chtěl vidět člověka, který je ochotný se se mnou přátelit.“ Myslím, že je důležité, aby věděl, co ho zítra čeká za „zlo“.
„Aha, zítra to bude ještě zajímavý.“ Netvářil nemoc nadšeně.
„To bude. On je můj nevlastní brácha pravý opak mě. Navíc jsme se nikdy neměli moc rádi, je mladší, ale chová se ke mně strašně povýšeně. Víš, jak mu říkáme doma? Momo!“ Oba jsme se zase začali smát.
„Proč Momo?“ Dostal ze sebe Ryuu přes záchvat smíchu.
„No potřeboval nějakou přezdívku a měl rád broskve…. Pohni, už jsme doma a já mám hlad.“
Brácha tu ještě scházel. Navíc když je u nás Ryuu, bude si z něho určitě utahovat a mě zesměšňovat….
Jak řekl Ryuu: „ Zítra to bude ještě zajímavé….“

______________________________________________________________

Nejen mé překlady a povídky ^_^

Dodatek autora:: 

Další pokračování Smile Ryuu začíná překvapovat XD
Pěkné čtení Smile

4.86207
Průměr: 4.9 (29 hlasů)