Pod modrou lampou

Zapadající slunce nad městským parkem a postupně se rozsvěcující se lampy. Ten pohled miluji. Chodívám sem s Králem od té doby, co jsem se odstěhovala před pár lety od rodičů. Sedávám na nejvyšším bodě, na kopečku na okraji parku, na polorozpadlé lavičce ukryté pod velkým platanem a poslední, modře svítící lampou. Jelikož jsem už skoro nikdo nechodí, asi proto, že je to až moc stranou a vedou sem už neznatelné schody, město neuvolnilo další peníze na opravu tohoto místa a chtějí to tu v budoucnu zrušit. Jinak v celém parku už jsou nové lavičky a oranžové lampy. Díky té poslední modré lampě je toto místo neobyčejné, unikátní. Král je můj pes, vlkdav. Pořídila jsem si ho po nastěhování do města, abych tu nebyla tak sama. Sice nemám zrovna obrovský byt, ale myslím si, že je tu se mnou Král šťastný. Vždy, když sním jdu ven, rozvalí se na lavičce vedle mě a hlavu mi složí do klína. Kochám se pohledem na postupně se rozsvěcující město a on mi spokojeně slintá na stehna. Na lavičce odpálím pár cigaret a pak se vlečeme parkem domů. Občas žasnu nad tím, kolik lidí se tu v tuhle roční a denní dobu prochází. Je po Novém roce, teploty okolo nuly, ale sníh stále nikde. Jak já se těším na sníh. Zima pro mě vždycky byla a bude nejlepší roční období. Lidí všude poskrovnu a navíc není horko!
Jsem docela ráda že je tu ještě tolik lidí, aspoň se ještě pár dní mohu kochat pohledem na jejich aury. Ještě když jsem byla malá, tak mě babička naučila vidět aury ostatních lidí a jak se v tom zdokonalovat. Prý se mi to jednou bude hodit. Ještě jsem to nikde nikdy nevyužila. Jednou jsem o tom na střední řekla kamarádce. Ta mi ale nevěřila. Lidé jen málo kdy věří něčemu, co nemohou vidět nebo si sáhnout. Nabídla jsem se jí, že jí to naučím, že se jí to bude líbit. Bohužel ze začátku jí to moc nešlo, tak to vzdala. Díky tomu už z nás nebyly tak dobré kamarádky, asi si myslela, že mívám halucinace nebo co. Od té doby jsem to už raději nikomu neříkala. Každý člověk je může vidět, ale musí chtít a cvičit. Za vynaložené úsilí pak člověka čeká zasloužená odměna v podobě nádherné podívané.
Takže teď se šourám domů s Králem u nohou nebo bych spíše měla říct u pasu. Najednou Král začal mručet a sklopil hlavu, i když se stále díval dopředu. Koukla jsem se tím směrem. Po druhém chodníku šel mladý muž opačným směrem než my. Král z něj nespouštěl zrak. Něco na něm bylo divné a nějak mi nedocházelo co a pak mi to došlo. On neměl auru!!! Každý člověk má auru. Po letech trénování rozeznávám jak barvy, tak taky poznám, když někoho někde bolí nebo má zdravotní problémy. Aura obklopuje každého člověka, jako mlžný opar. Navíc se pohybuje pomaleji než člověk, takže pokud vidím nějakého běžeckého nadšence, aura za ním vlaje a pomalu mizí. Tento muž ale auru neměl. Co je zač? Koukala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu. Byl to mladý muž, tak okolo třiceti, světlé vlasy, poměrně vysoký a svalnatý. Nepřišel mi na první pohled ničím výjimečný. Měl v uších sluchátka, takže neslyšel Královo mručení, které bylo neobvykle hlasité. Když zmizel z dohledu, Král se v mžiku uklidnil a šli jsme pomalu domů.
Bydlím v poměrně klidné čtvrti, ve druhém patře dvouposchoďového domu. V obývacím pokoji mám velkou tmavě zelenou pohovku, která na jedné straně nemá opěradlo a touto stranou je přisunutá k velkému francouzkému oknu. Po příchodu domů jsem se na ní uvelebila i s počítačem. Nedalo mi to a začala jsem hledat, co to znamená, pokud někdo nemá auru. Dostala jsem se na pár zajímavých stránek a na nějaká fóra, ale nic podstatného tam nebylo. Kolem druhé hodin mi oči vypověděli službu a začali mě pálit. Bylo to marné. Opřela jsem hlavu o okno a zadívala se do liduprázdné ulice. Docela mě překvapilo, že po ulici někdo šel. Zaměřila jsem se na něj. Jaký blázen to může v tuto hodinu být? Ale ne! To je on! Asi vycítil, že ho pozoruji a podíval se na mě. Zastavil se naproti mému oknu a zadíval se na mne. Stál naproti přes ulici, takže jsem na něj měla krásný výhled, jako on na mne. Opravdu na něm nebylo nic zvláštního, možná jen.... To se mi jen zdálo, ale ty jeho oči... Měl je jasně zelené a i když byla tma, připadalo mi, jako by žhnuli do noci. Nevím jak dlouho jsem se na něj dívala, ale připadalo mi to jako věčnost. Najednou se vedle mě na pohovku vyhoupl Král a vytrhl mě z jeho pohledu. Pohladila jsem Krále po hlavě a vrátila pohled zpět ven z okna, ale nikdo už tam nestál. Otevřela jsem okno, abych se porozhlédla po celé ulici, ale nikde nebylo živé duše. Pomalu jsem zavřela okno a šla spát. Byla jsem strašně utahaná a nejspíš se mi všechno jen zdálo.
Druhý den sedím pod platanem, poslouchám Ailee a její couver verzi If i ain't got you, v klidu si pokuřuju a polohlasem si zpívám s ní. Zavřu oči a nasávám poslední paprsky sluníčka. Najednou cítím, jak se Král probírá na mém klíně.
"Co pak je?" Sleze líně z lavičky a zase začne mručet. Podívám se na co se kouká. Asi tak deset metrů ode mne se objeví on. Udýchaný, opírající se rukama o kolena. Koukám na něj a v duchu si říkám, že na něj nesmím zírat. Povšimnu si, že mu z bundy kouká šňůra od sluchátek, tak jen špitnu na Krále, aby se uklidnil a po očku ho pozoruji, jen abych se ujistila, jestli mě neslyšel. Začnu si zase hledět svého. Když si ho nebudu všímat, tak on mě třeba taky ne. Král si sedl vedle mě na zem, hlavu mi složil do klína a opatrně ho pozoroval. Měla jsem stále sluchátka v uších, hleděla do krásného chladného večera, dokouřila cigaretu, opatrně jí típla o spodek lavičky a druhou rukou hladila Krále po hlavě. Pak na mě Král hodil pohled a zvedl hlavu. Hodila na něj tázavý pohled a pak se podívala napravo. Stál vedle mě a něco vyprávěl.
"Promiň, povídal's něco?" A opatrně si vyndala sluchátka z uší.
"Co? ... Ty?" A dostal záchvat smíchu. Začala jsem se smát pak taky, i když mi přesně nedocházelo, čemu se vlastně tak smějeme. Po notné chvilce jsme se pak uklidnili. "Promiň, neviděl jsem, že máš v uších sluchátka."
"Ne, to ty promiň, měla jsem si tě všimnout." Odhodila jsem si dlouhé, husté vlasy na záda a udělala si drdol. V tom se nad námi rozsvítila lampa a oba jsme zvedli zrak nahoru. S pohledem upřeným vzhůru se pousměju a sjedu pohledem zase na něj. Najednou ale stojí nějak blízko. Navíc, ty jeho oči. Začínám se v nich pomalu utápět a srdce mi začne pomalu poskakovat v hrudníku. Ten jeho pohled mě tak pohltil, že jsem si ani neuvědomila, jak moc se ke mě přiblížil. A pak mě z čista jasna začal líbat. Ten polibek byl něžný, jeho rty lehce tiskly ty mé a ten moment byl nepřekonatelný. Pak jsem cítila, jak opatrně a váhavě zapojil do polibku jazyk. Nebránila jsem, ba naopak, chtěla jsem víc! Opatrně mě chytil za ramena a do polibku se opřel. Nechala jsem se tím polibkem ovládnout. Bylo to neuvěřitelné, pomalu mě zbavoval smyslů. Na to, kolik mi je, jsem něco takového opravdu ještě nezažila a tohle bylo něco jako probuzení, jako kapka vody ve vyprahlé poušti. Jeho ruce pomalu přešly ke krku a opatrně začaly rozepínat zip u bundy, pak svetr a jeho polibky začaly sjíždět na krk, dekolt...
"Dost!" Konečně můžu dýchat a jsem zase při smyslech. Musela jsem to zastavit, i když to bylo nádherné, musela jsem tomu udělat přítrž.
"Promiň, nechal jsem se unést." Pomalu se narovnal do své výšky a díval se na mě těma jeho fascinujícíma očima.
"Jo, to já taky." Přiznala jsem se sklopeným zrakem a pozapínala se. "Promiň, ale budu muset jít." Pronesla jsem, jako by se nic nestalo, zvedla se na nohy a brala roha. Chtěla jsem se ohlédnou, ale bála jsem se, že už by tam nebyl, že to co se teď stalo, se mi jen zdálo, že on je jen výplod mé fantazie.
Byla jsem strašně unavená, ale nemohla jsem spát. Jeho ruce, jeho rty, jeho vůně, pořád to cítím. Stále vidím ten jeho pohled, kterým mě svléká, ty jeho oči, které se do mě vpíjí. Po pár tisícovkách oveček a kolem druhé ráno mě přemohla žízeň. Koukám se do prázdné ulice, opřená o studené okno se sklenicí vody v ruce a vybavuji si jeho polibky. Najednou... zase jde po prázdné ulici, ale nyní se kouká do oken, jako by něco nebo někoho hledal. Pak se naše oči setkají a on se zastaví naproti mému oknu. Stoji tam, ruce v kapsách a na tváři úsměv, za to moje kolena začnou být jako z gumy. Začne něco povídat, ale neslyším ho přes zavřené okno, tak udělám malinkou škvíru.
"Zítra! Stejné místo, stejný čas." Po tiché ulici jsou jeho slova slyšet jasně a zřetelně. Opatrně přikývnu a zavřu okno. Jeho ústa se roztáhnou do ještě většího úsměvu a jeho krok se zdá lehčí. Koukám se za ním, dokud nezajde za roh a pomalu se složím k zemi, protože moje nohy přestaly fungovat. Cítila jsem, jak se usmívám a nemůžu přestat a taky, jak celá hořím. Měla jsem hroznou radost, ale co se stane, až se s ním sejdu? Co když je to jen další blbec, co si ze mě dělá jen srandu? Nebo je to uchyl? Do rána jsem nad tím přemýšlela a nemohla usnout.
Večer se blížil a já se rozhodla. Při zapadajícím slunci mrznu na lavičce pod platanem. Pro Krále jsem radši vzala deku, takže tu teď vedle mě spokojeně pochrupuje, zatím co já počítám každou vteřinu. Proč se ten čas najednou tak strašně vleče? Jsem tak moc nervózní, že mi je pomalu na zvracení. Nepřišel. Už je to nějakou dobu, co se nad mou hlavou rozsvítila modrá lampa. Koukám do její záře a po tvářích mi stékají ledové slzy. Ty slzy jsem si uvědomila, až když mě jako led začaly bodat do tváří. Nevím proč pláču. Byl to jen další člověk, který vkročil do mého života a zase z něj odešel. Další chlap, který si z tlustý, hnusný holky udělal terč a možná se trefil do černého. Jen jsem chtěla vědět kdo to je? Proč mě z ničeho nic políbil a proč to s ním bylo jiné, než s kýmkoliv jiným? Proč...? Už si nebudu klást další zbytečné otázky, stejně na ně nedostanu odpovědi. Pohladím Krále po hlavě a ten se ani nepohne. Když vidím, jak poklidně spí, nechce se mi ho budit. Zapálím si opatrně další cigaretu a zadívám se do osvíceného města. Cítím, jak mi po tvářích stékají další slzy. Na to, že je něco málo pod nulou, mi není až taková zima, i když tu sedím necelou hodinku. Najednou se sem nahoru, po polorozpadlých schodech dere postava. Nevím jestli je to on, ale nikdy jsem tu nikoho neviděla, až jeho. Poznám ho, až když vejde pod kužel světla, které vrhá lampa nad mou hlavou.
"Moc se omluvám, že jdu tak pozdě, nedoufal jsem, že tu ještě budeš, ale i tak jsem to zkusil." A hodil na mě pohled malého štěňátka.
"Hm..." hodila jsem na něj jen letmý pohled. Nechal mě tu hodinu mrznout a to se ani neznáme.
"Opravdu se omlouvám, hrozně mě to mrzí." Stoupl si přede mne a až teď, když jsem se na něj koukala, sedíc na lavičce, uvědomila jsem si, jak moc je vysoký. Docela mě překvapilo, že Král na něj už nijak nereagoval. Jen se probral a zase zavřel oči. Ten muž si přede mne klekl do ušlapaného sněhu od mých nohou.
"Není ti zima?"
"Ani ne." Nedívala jsem se na něj, neměla jsem odvahu a ani dost síly, abych ustála jeho pohled. Sundal si rukavice a své teplé ruce přiložil na mé zmrzlé tváře, na kterých byly ledové cestičky po slzách a teplem svých rukou je pomalu nechal roztát.
"Prosím, řekni mi, že si neplakala kvůli mě." Díval se na mě provinile. Letmo jsem se na něj podívala a vrátila pohled do houští po pravé straně. V očích jsem zase začala cítit slzy. Teď to ale bylo kvůli mě. Chtělo se mi brečet nade mnou, nad tím jak ubohá jsem. Proč vlastně brečím pro člověka, kterého ani neznám.
"Prosím Teo, neplač." Tázavě jsem se na něj podívala a uvěznila jsem se v jeho pohledu. Jak může znát mé jméno?
"Jak?" Víc jsem ze sebe nedokázala dostat.
"Zvonek na baráku." a doširoka se usmál. "Jsem David."
"Těší mě Davide." Sundala jsem si rukavici a podala mu ruku. Jemně mi ji chytil a potřásl s ní. Když už to potřesení trvalo nějak moc dlouho, chtěla jsem se mu vytrhnout, ale on mi ji nepustil.
"Co je? Pusť!"
"Ne, nepustím! Už nikdy tě nepustím." A stiskl mou ruku oběma rukama.
"Počkej, co to povídáš? Jak nepustíš?"
"Už nikdy tě nepustím, tebe jsem vždycky hledal."
"Co? Jak něco takového můžeš říct? Vždyť mě ani neznáš!"
"To je sice pravda, ale jsi ta, na kterou jsem celou dobu čekal."
"Co to říkáš?"
"Víš, jsem trochu jiný než ostatní. Umím vidět aury, tak jako ty, ale u tebe jí nevidím, tak jako ty u mě."
"Počkej, to chceš jako říct, že když já nevidím tvou auru a ty mou, tak to znamená..."
"Přesně tak, že jsme se narodili jsem pro druhého. Tos nevěděla?"
"A jak jsem to asi měla vědět?"
"Kdo tě naučil vidět aury?"
"Babička."
"A to ti k tomu nic neřekla?"
"Jo, že to jednou v životě budu potřebovat a že mi to dopomůže ke štěstí."
"Aha..." Po celou dobu se mi díval do očí a já už nemohla být červenější. Naklonil se nade mně a já ho druhou rukou zadržela.
"Můžeš mi říct, co to jako děláš?"
"Co si myslíš? Chci tě políbit."
"A proč bys něco takového dělal? Podívej se na sebe, můžeš mít každou, na kterou si ukážeš. Jsi hezkej, vysokej, svalnatej a navíc jsi určitě tak o osm let starší než já. Podívej se na mě, jak se ti někdo jako já může rovnat?"
"Tak hele, nic o mě nevíš, tak jako já o tobě, tak mě prosím nesuď podle vzhledu, ano? Možná že vypadám hezky, ale byl jsem na tom se vztahy asi jako ty. Nebylo jich moc a nikdy nic vážného."
"Tak ale, jak to, že líbáš tak... tak...?" Nemohla jsem najít to správné slovo.
"Neuvěřitelně? Nadpozemsky?" Zazubil se a začal se červenat.
"Jo!"
"Tak by to ale mělo být nebo ne? Když líbáš osobu, která je ti souzena, která je ti přiřazena osudem, ta kterou miluješ celým svým srdcem a ani o tom nevíš. Při polibku by měl přestat plynout čas. Nic kromě té osoby by nemělo existovat. Jen on, ty a daný moment."
Naklonil se ke mě a ....

Zbytek už je na vás, domyslete si to jak chcete, ale podle mě, šťastni až do smrti neexistuje