Pekelný anděl - 3 - Bolest (část 1.)

*** Anděl

Ležel jsem na zádech a on se nade mnou nakláněl. Polibky mi prozkoumával tělo a mně se to líbilo. Vískal mi vlasy, jazykem přejížděl po ztvrdlých bradavkách a líbal je. Přesunul se k ústům, naše jazyky si hrály, obtáčely se a prozkoumávaly citlivá místa. Zajel jsem mu rukou do hustých černých vlasů. Zvedl se, jeho oči byly hluboké jako propasti Mezisvěta. Naše zraky se vpíjely jeden do druhého. Laškovně mi olízl špičku nosu. Zachichotal jsem se a přitáhl si ho blíž.
Začal mě olizovat na krku a já sténal, oči jsem zavřel blahem. Objal jsem ho ještě víc. 'Horko. Je mi horko.' Ucítil jsem kouř. Otevřel jsem oči a zakřičel. Celá místnost byla v rudočerných plamenech. Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to, nohy mě neposlouchaly. Z plamenů vyrazila ruka a chytla mě za pravé zápěstí.
Zakřičel jsem bolestí a prudce jsem se posadil. Zíral jsem nejdřív do deky a pak jsem se rozhlédl. Pokoj byl ponořen v šeru, ale nic víc. Žádné plameny ani kouř. Trochu mě to uklidnilo, povolil jsem svaly na rukou, které jsem doteď tiskl k hrudi. Se strachem jsem se podíval na obvaz. Byl v pořádku, ale tam pod ním … byla ta divná kůže. 'Ten sen...' Až příliš dobře jsem si pamatoval, co v něm bylo.
Dělalo se mi z toho špatně. 'Cožpak se nemůžu vrátit? To tu zůstanu navěky?' Nehodlal jsem to takhle nechat. 'Ne! Vrátím se!' Rozhlédl jsem se po pokoji. Hledal jsem cokoliv, co by mi nějak pomohlo. Jenže se tu válelo jen rozházené oblečení. Police byly plné knih pojednávajících o různých démonech, taky příběhy, legendy a další žvásty. Dokonce jsem tam zahlédl i politiku a ekonomiku. Závěsy na výrobu provazu tu nebyly. Nenašel jsem ani žádný předmět, který bych mohl použít jako zbraň. 'Sakra!'
Vstal jsem z postele a šel se podívat k oknu. Na obzoru se ještě ani nerýsovala fialová záře měsíce, který nahrazoval slunce. Na nebi se leskl jen bezpočet hvězd. Musel jsem se probudit uprostřed noci. Pohodil jsem vlasy. 'Co mám dělat?' Tohle už dlouho nevydrží. Je jen otázkou času, než se na mě opravdu vrhne. Podvědomě jsem přejížděl špičkami prstů po znacích na mém obojku. 'Kdybych se ho zbavil...' To však bylo nemožné, sundat ho mohl jen on, nikdo jiný.

Vzteky jsem kopl do stěny. Strhl jsem ze sebe noční košili a oblékl si včerejší oblečení. Stužkou jsem si jen svázal vlasy, na mašli jsem kašlal. Opatrně jsem opustil pokoj, seběhl dolů a zastavil se u paty schodiště. Nikde jsem nikoho neviděl. Rychle jsem přeběhl na druhou stranu a plížil se stíny jako zloděj. Občas jsem zahlédl démona, ale tomu jsem se vždycky vyhnul nebo počkal, až zmizí.
Každý krok jsem se bál, že mě někdo uvidí, nebo že se aktivuje obojek. Nic se však zatím nestalo. 'Možná se nepochybuji tak rychle.'
Pod kabát jsem si sice schoval meč, co jsem našel na zemi, ale ten už byl napůl zrezavělý, tudíž na dvě věci. Několikrát jsem se vyděsil, protože jsem málem vběhl démonovi do cesty. Čím déle jsem bloudil hradem, tím více jsem byl nervózní a méně opatrný. Netušil jsem, jak dlouho jsem už hledal cestu ven. 'Kudy ven? Kudy?!' V hlavě mi hučelo a začala se mi zase točit. 'Vždyť jsem tolik vína nevypil!' Zakopl jsem a upadl. Meč zařinčel na kamenné podlaze a zmizel ve tmě.
Naslouchal jsem, jestli někdo nejde. Nic jsem neslyšel. Pomalu jsem se zvedl a zahlédl pod sebou tmavě žluté obláčky dýmu. 'Mazma!' Proto mi bylo tak špatně, měl jsem otravu mazmou. 'To je špatný! Tohle není ani trochu dobrý!' Klátil jsem se chodbou dál, znovu jsem upadl, ale už jsem se nezvedl.

***

Probudil jsem se. 'Co...?' Ležel jsem na studené kamenné zemi. 'Chodba...?' Pomalu jsem se vzpamatoval. „Musím pryč.“ mumlal jsem a opíral se o stěnu. Šlo to pomalu, velmi pomalu. Nevnímal jsem už nic v okolí. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí nebo ne. Opět jsem klesl na kolena a sklátil se. „Dál...“ Nedokázal jsem se už zvednout. Jen jsem zíral do kamenné zdi. 'Umírám...?'

*** Titivillus

Bylo časné ráno, aspoň to mi říkal můj biologický budík. Čas vstávat a pustit se do práce. Můj lord ležel vedle mě, prožili jsme spolu krásnou a divokou noc. Tiše jsem vstal, oblékl se a odešel. 'Už je to dlouho, co jsem se cítil tak dobře. Dneska udělám dvojnásobně tolik papírování.' Když jsem byl dost daleko od lordova pokoje, dotkl jsem se stěny a vložil do ní svoji energii. 'Tak kdo je a kdo není na svém místě.'
Jedna z dalších zvláštních schopností, které jsem měl. Vkládáním svojí energie do budov nebo půdy jsem dokázal určit pozici i velmi vzdálených existencí. Dalo se říct, že jde o silnější verzi mého vnímání. „Co je tohle?“ podivil jsem se, když jsem v podzemí našel nečekanou bytost. „Je to on?“ zaměřil jsem se na pokoj anděla, ale nikdo v něm nebyl.
Pospíšil jsem si do podzemí. Hrad se tyčil nejen do výšky, ale měl i rozsáhlé sklepení, které prý sahalo až hluboko pod horu. Chodby byly prozkoumány jen díky mé schopnosti, protože se v nich vyskytovala vyšší koncentrace mazmy. Bohužel to bylo opravdové bludiště, takže ani já nevěděl přesně, kam až to vede, ani co je pod hradem. Vlastně nikdo přesně neví, proč bylo takové bludiště vůbec vybudováno.

Konečně jsem dorazil do pátého podzemního podlaží, kde jsem našel anděla. Ležel na zemi a převalovala se přes něj mazma. Není to jen plyn, ale skoro živý tvor, který se okolo vás obalí a pomalu vás rozloží. Mával jsem pláštěm, abych ji rozehnal. „Ještě žije.“ zkontroloval jsem mu pulz i dech. Rychle jsem ho zvedl a přehodil přes rameno.
„Andílku...“ Vzpomněl jsem si náhle na lordova slova při našem milování.
'Lorde!' Zaplavila mě vlna nenávisti a vzteku, odhodil jsem jeho tělo zpátky na zem. „Ty... bastarde!“ Chtělo se mi do něj kopnout, ale to bylo proti mému kodexu. Bezbranné jsem nenapadal. „Zkazil jsi mého lorda! Byl tak hrdý a majestátní … a teď se chová jako dítě!“ Chvilku jsem se zamyslel. „Vlastně se tak choval i dřív, ale … Viděl tebe … ne mě!“ Anděl zasténal. „Počkat! Jsem jediný, kdo o tobě ví, když tě tu nechám, nikdo se nic nedozví.“ Po jeho těle se znovu začala převalovat mazma.
„Můj lord má své povinnosti, i když ho na to upozorním, nebude nic tušit. Nedovolím mu tě vidět, takže na nic nepřijde.“ Zamyšleně jsem si přejel po bradě. „A když se tě rozhodne večer navštívit… bude už pozdě.“ Byla to velmi lákavá myšlenka.

*** Démon

Mohutně jsem si zívl a protáhl se. 'Eh?' Titi už byl pryč. 'Sakra, zase jsem ho neutahal.' Ještě jednou jsem se protáhl. „Cítím se naprosto skvěle. Tak co si dám k snídani?“ mlsně jsem se olízl.
„Snídani jsem si již dovolil připravit, můj lorde.“ řekl formálně Titivillus, který zrovna vstoupil do mého pokoje. „Hmm.“ Mlsně jsem si Titiho prohlédl. Vypadal tak svěže a lákavě. Znovu jsem se dostával do nálady a to jsem se sotva probudil. „Dovolte mi prosím připomenout vám, že … … … … “ Sotva jsem Titiho slova vnímal, začal jsem ho různě dráždit. On si však pořád mlel svoji a když jsem se přiblížil k jeho rozkroku, odešel pár kroků stranou.
Zklamaně jsem si povzdechl. 'Tak žádný ranní techtle mechtle.' Protáhl jsem se a za doprovodu jeho monologu jsem se oblékl. „Nějaké otázky, můj lorde?“
Snažil jsem se tvářit, že usilovně přemýšlím. „Ne, vůbec nic mě nenapadá. Bylo to naprosto vyčerpávající.“ Moje tělo málem usnulo ve stoje.
„Vaši snídani jsem nechal zanést do vaší pracovny, můj lorde.“ uklonil se a otevřel mi dveře. 'Zdá se mi to, nebo jsem slyšel škodolibou radost?' pomyslel jsem si a v koutku úst mi cukalo.

Když mě vedl k pracovně, měl jsem sto chutí zdrhnout, ale to bych si od něj zase vyslechl přednášku o správném panování. Titi dokázal být velmi tvrdohlavý a neústupný, pokud začalo jít o panovnické záležitosti. 'Mám skvělého milence i chůvu v jednom.' Radostně jsem si pomyslel. 'Co asi dělá můj andílek? Myslím, že bych ho měl nejdřív zkontrolovat.' V mém případě kontrola znamená sexuální obtěžování.
„Můj lorde, tyto papíry musí být vyřízeny co nejdříve.“ Ukázal na stůl v mojí pracovně. Tedy na to, co se skrývalo pod horami a horami papíru. „Eh? Tohle je moje pracovna?“
„Ano, můj lorde. Je to již nějakou dobu, co jste ji navštívil.“ oznámil mi suše. „Bylo by vhodné ji trochu vyčistit.“ podíval se na mě a mně přejel mráz po zádech. „Můj lorde.“
„Ah.“ Unaveně jsem si povzdechl, všechna ranní energie ze mě vyprchala. Sedl jsem si za stůl a vyslechl si další monolog. „Je něco, co byste mohl ještě potřebovat, můj lorde?“ zeptal se mě nakonec.
„Jo, veliký sud silné kávy.“
„Již jsem ho připravil. Naposledy jsem ho viděl za územními plány a rozsudky … “ na chvilku se zamyslel. „A myslím, že tam u toho ještě byly stížnosti na gobliny.“ uklonil se mi a spěšně odešel. Ale toho jsem si už nevšiml, zanořil jsem se do práce tak, že bych mohl kandidovat na krtka roku.

*** Anděl

Slyšel jsem kapat vodu a měl jsem pocit, že se vznáším. 'Kde to jsem? Zemřel jsem?' Moc jsem si toho nepamatoval. Pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou se tyčil krápníkový strop z hnědého kamene. Rychle jsem se postavil a lokl si vody. Zakuckal jsem se. „Horká voda?“ Zmateně jsem se rozhlédl kolem. Byl jsem v menším jezeře, okolo mě se tyčily kameny, kamenné plochy a krápníky. Všechno mělo nahnědlý tón.
'Někdo mě sem musel donést!' Rychle jsem plaval k okraji jezera. Voda najednou vedle mě vystříkla a ozval se přísný a rozkazovačný hlas: „Kam si myslíš, že jdeš?!“
Ten hlas jsem hned poznal. 'Titivillus.' Obezřetně jsem se otočil a mračil se. Jeho jednoduché oblečení mi připomínalo oblečení lidského kněze, jen bylo o trošku víc zdobené. V ruce držel složený bič a v očích mu hrála pobavená jiskra.
Promluvil pohrdavým tónem: „Máš štěstí, že jsem tě našel, jinak by z tebe byla pomalu se rozkládající mrtvola.“
'Ani bych neřekl.'
Jeho linka úst se zkroutila do spokojeného úsměvu. 'Čte mi snad myšlenky?'
„Samozřejmě že mohu.“ řekl.
Ještě víc jsem se zamračil. 'Hmmm … máš v tom tlustý zadek.' Jeho bič mě minul jen o vlásek. 'Je rychlý!'

„Ano, jsem rychlý a ne, nemám v tomhle tlustý zadek.“
Kousl jsem se do rtu a naučeně jsem zasunul vlasy za ucho.
„Vylez, tvá ruka by měla být v pořádku.“
Podíval jsem se na ni. Úplně jsem na ni zapomněl. Zkoprněl jsem leknutím. Černorudá kůže se rozrostla až k lokti. 'Jak …?'
„To kvůli mazmě. Vedle smrtících účinků funguje také jako posilující prvek pro všechny typy jedů, nemocí, zranění i prokletí.“ Nejraději bych ho proklel, ale četl mi myšlenky. Ještě bych ho naučil nějaké nové slovo.
„Vylez!“ rozkázal mi. Nezbývalo mi než ho uposlechnout.
„Stůj!“ rozkázal, když jsem byl venku z vody. Začal mě obcházet a přejížděl mi rukou po těle. Kůže se sice nedotýkal, ruku měl jen několik milimetrů nad ní, ale to snad bylo ještě horší. Zatínal jsem vzteky pěsti. Začal jsem pochybovat o tom, že by byl slepý.
„Tvé tělo má excelentní tvar, naprosto bez poskvrny.“
'To má být kompliment?' nedokázal jsem se udržet.
„Samozřejmě.“ řekl s úsměvem. „Nedivím se, že si s tebou tak hraje. Každý trochu inteligentní démon by si hrál. Užíval si svoji příležitost.“ Provokoval mě a já s tím nic nemohl dělat. „Jsi lordova nejnovější hračka.“ otočil se ke mně zády a poodešel. „Ale nemysli si …“ prudce se ke mně otočil. „Že budu tvé drzé chování tolerovat. Věř mi, já nepotřebuji fyzické násilí na vynucení poslušnosti.“ Jeho tvář potemněla a já věděl, že nemám jinou možnost, než poslouchat. Nic dál neříkal, tak jsem přistoupil k oblečení. Když jsem natáhl ruku po ručníku, mihl se mi vedle ní bič. Vyděšeně jsem ucukl.

Zatnul jsem zuby a snažil se na nic nemyslet. Už od prvního pohledu mi bylo oblečení odporné, očividně se nechal inspirovat u tanečnic. Nejvíc zakrývající byla jen tanga. Zbytek byl průsvitný jako měsíční světlo. Kalhoty byly volné a vzdušné, s každým pohybem se vlnily. Vršek vypadal jako dvě šály sešité k sobě tak, aby to vypadalo jako lehká košile. Dobře, křivdil bych mu, kdybych řekl, že ta dlouhá rukavice na pravou ruku je průhledná.
Aby se nohavice pořád tak nevlnily, sepnul jsem je dole stříbrnými náramky. Mít dobrou náladu, byl bych s tímhle velmi spokojený. Prohlížel si mě, jako by si mě chtěl koupit. Jen jsem pohodil vlasy.

*** Titivillus

Jeho vzpurnost mě uchvátila. 'Že by to byl důvod proč si s ním lord tak hraje?' Bylo to pravděpodobné. Místo okamžitého zotročení pomalý, ale vytrvalý tlak. 'Musí už být napnutý jak struna. Je dobře, že jsem do něj vložil svoji energii. Představa, že mu někdo čte myšlenky, ho zlomí rychleji.'
„Očekávám, že dnes v noci poskytneš lordovi hodnotnou společnost.“ Spokojeně jsem se usmál. Nebýt v mojí blízkosti, už by určitě přemýšlel o úniku. „Na únik bych být tebou ani nemyslel. Příště bys nemusel mít tolik štěstí. Věř, že i přes lordovu moc tu jsou tací, co na jeho rozkazy až tak nehledí.“ U paty schodů jsem se na něj otočil. „Dnešní noc bys mu měl být radši po vůli. Jestli nebudeš jeho, ubezpečuji tě, že se postarám, abys jeho byl.“ Nemusel jsem se ani mračit, aby vycítil výhrůžku.
„Nebude to proti jeho vůli?“ opatrně se se mnou začal hádat.
„Budeš to dobrovolně dělat ze své vůle.“
„To chci vidět.“ až pozdě si uvědomil, že měl být zticha. Můj bič se okolo něho ovinul. Chránil si obličej a vyděšeně vykřikl: „Co je to?“ Bič se proměnil v hada se žlutohnědou kůží.
„Tohle je můj malý bazilišek.“ odpověděl jsem radostně. Okamžitě zavřel oči. Pobaveně jsem se zasmál. „Nemusíš se bát, tenhle tě v kámen nepromění. To by byla škoda.“ Stejně oči neotevřel, ani se mu nedivím. „Má mnohem lepší schopnost.“
„Umí tančit tango?“ prostě mě musel provokovat a musel. 'Provokuješ takto i lorda? To je velmi zajímavé a … provokativní.' Hadovo tělo se okolo něj víc ovinulo.
„To sice ne, ale umí způsobit iluze tak živé, že nebudeš vědět, co je lež a co je pravda.“ Bazilišek mu zasyčel do ucha a polechtal ho jazykem. Ještě víc sevřel pěsti. „Není roztomilý?“ řekl jsem pobaveně. Když se had odvinul, volněji vydechl. Opatrně otevřel oči, bazilišek se už proměnil znovu v bič. „Půjdeme?“

*** Anděl

Následoval jsem ho ke mně do pokoje. Letmým pohledem z okna jsem odhadoval čas kolem poledne. Znovu zachytil moji myšlenku. „V pokoji máš připravené jídlo. Doporučuji ho sníst, budeš potřebovat hodně energie.“ musel se spokojeně usmívat, neboť jsem ho nemohl v duchu ani proklínat. Bál jsem se jeho hada. 'Co když...?' Hned jsem se zarazil.
„Co když … Co?“ otočil se na mě.
„Nic.“ odvrátil jsem tvář.
Přistoupil ke mně blíž. Nadzvedl mi bradu bičem a řekl: „Co když … CO!“
„Co když …“ musel jsem se vzdát. „... je tohle jen iluze?“
Usmál se, zvedl jsem mu náladu. „Ne, tohle není iluze, ale realita. Dal jsem ti varování, ale podruhé ho opakovat nebudu.“ znovu jsme pokračovali v cestě. Celkem galantně mi otevřel dveře do pokoje. Hned jsem ucítil vůni jídla a zakručelo mi v břiše. Pomalu jsem vešel do místnosti. „Dávám na dveře pečeť, která ti zabrání v jejich otevření. To jen abys nedostal znovu divné nápady.“ Vztekle jsem sykl. „Otevřou se až ve správný čas.“
Nečekal jsem, až zmizí, padl jsem na kolena a chtěl mlátit do země. „Neušpiň se.“ dveře se zavřely. Nechal jsem ruku klesnout na zem a místo toho jsem se vrhl na postel a začal drtivě objímat polštář. 'Sakra, sakra,sakra!!' Bylo mi jedno, jestli to slyší nebo ne. Potřeboval jsem se uvolnit. „Opít!“ To mohla být moje jediná šance. Přinesené víno bylo však příliš slabé. „Zvoneček!“ Normálně stál na nočním stolku, ale teď tam byl lísteček. „Vrátím později.“
Vztekle jsem do stolku kopl.

*** Titivillus

Stál jsem za stěnou a poslouchal ho. 'Hmm... netušil jsem, že andělé mají tak barvitý slovník.' Dokonce jsem se jeden nebo dva výrazy přiučil. Protáhl jsem se a procvičil svaly na krku. „Myslím, že je načase se podívat, co dělá můj lord.“ Za stálého uvolňování ztuhlého ramene jsem zamířil do pracovny.

***

„Jsem velmi šťasten, že ani při své práci nezapomínáte na zdraví.“ řekl jsem za zády mého lorda, když se po špičkách snažil vypařit z pracovny. V mžiku strnul a otočil se na mě.
„Eh, eh … občas je dobré se protáhnout.“ Nervózně se drbal ve vlasech. Nemusel jsem mu číst myšlenky, abych věděl, že se opět pokusil zdrhnout. Za ta století jsem ho už měl přečteného. Jeho dětinský charakter, který se objevoval stejně náhle tak jako neuvěřitelná krutost, to vše jsem už znal.
„Ukažte, pomůžu vám, můj lorde.“ uklonil jsem se a posadil se k druhému, menšímu stolu. Z okolí jsem sebral zmuchlané papíry, vždycky je muchlal, když už ho to přestalo bavit. Usmál se na mě a sedl si ke svému stolu. 'Dnes večer vás čeká veliké překvapení.' Uklouzlo mi zachichotání, ale na jeho udivený pohled jsem nereagoval.
Společně jsme vyřizovali papíry a když už zmizelo pár hor, řekl jsem: „Děkuji vám za dnešní práci, můj lorde.“ Řádně jsem se uklonil, on jen úlevně vydechl a roztáhl se po celé šířce stolu. Zamumlal něco ve smyslu: „Konečně.“

Před dveřmi na nás čekal démonický sluha. „Koupel jeho lordstva je již připravena.“ řekl v předklonu.
„Dobrá práce.“ Mávnutím ruky jsem ho propustil. Otočil jsem se na lorda. „Dovolil jsem si připravit vám horkou lázeň v jeskyni. Speciálně pro dnešek jsem dal vodu přihřát, aby měla vhodnější teplotu.“
Přerušil mě. „No jo, je vidět, že jsem tě dostatečně neutahal.“ Přivinul se ke mně. Jemně jsem ho odstrčil.
„Je mi líto, můj lorde, ale pro dnešní večer mám pro vás … trochu jiné překvapení v jistém pokoji.“ Očekáváním i překvapením víc otevřel oči. Nebylo těžké uhodnout, na co myslí.
„Lorde! Lorde!“ Chodbou k nám běžel nižší démonický posel.
„Co je to za povyk?!“ V tento okamžik jsem si nepřál žádné nepříjemnosti.
Posel poklekl a podal hlášení: „V severních horách byl spatřen drak.“
„Cože?! To není možné! V severních oblastech už nebyl drak několik století!“
„Co víš?“ řekl lord.
„Vím jen to, že byl gobliny v severních skalách spatřen drak. Nic jiného v hlášení není.“ O něco víc se sklonil.
„Můj lorde, přenechejte tuto záležitost mně. Běžte si odpočinout. Goblini nejsou příliš bystrá stvoření. Jsem si jistý, že jde s největší pravděpodobností jen o přerostlého salamandra.“
Lord se na mě podíval a pak kývl hlavou. „Dobře, nechám to na tobě.“ S těmito slovy jsme se rozloučili.

Zamířil jsem za Cresilem. Našel jsem ho přesně tak, jak jsem předpokládal. Spal ve své pracovně a slintal na nevyřízené papíry. Vedle papírů se tu válelo i několik plyšových hraček, hlavně velikých medvědů sedících u stěny, taky několik rozlitých kalamářů, zlomených per, zmuchlaných papírů a jedno značně vylízané lízátko, které držel v levé ruce.
Povzdechl jsem jsi. Cresil byl sice nejsilnější generál, ale jeho chování bylo … značně mimo úroveň. Jemně jsem s ním zatřásl: „Vzbuď se, Cresile.“ Musel jsem to několikrát zopakovat, ono probudit šestileté dítě ze snu je občas náročné, hlavně pokud jde o Cresila.
„Co je? … “ Mnul si oči a pak mohutně zívl, ani si nezakryl pusu. „Už je večeře?“ Zamrkal a jeho mozek se pomalu rozjel. „Brácho, co tu děláš?!!“ prudce se zvedl, poslintaný papír mu podklouzl a on spadl za stůl. Slyšel jsem jen bolestné vzlyky. Jen jsem zakroutil hlavou. „Co je, bráško? Tebe tu často nevidím.“ Odlepil papír od lízátka a strčil si ho do pusy.
„V severní části území byl spatřen drak. Jedu to prověřit a ty jdeš se mnou.“
Začal skákat radostí. „Super!! Výlet! Výlet!“
Hned jsem mu však radost zkazil: „Tohle není výlet, ale průzkumná mise! Během bitvy uteklo z tvé jednotky nejvíce démonů! Uvědomuješ si vůbec, co to znamená!“ Postupně jsem zvyšoval hlas.
„Em … “ provinile se na mě podíval. „Do konce týdne žádné sladkosti?“
Škubalo mi v ruce, ale cítil jsem jeho upřímně smutný pohled. Zhluboka a unaveně jsem vydechl. „Jsi nejmladším generálem, co si pamatuji. Tvá síla je neuvěřitelná a i mezi staršími démony se nikdy nevyskytl tak silný jedinec.“ Naslouchal mi se skloněnou hlavou. „Další chyby, rebelie ani jiný průšvih si už nemůžeš dovolit. Už tak mi dalo spoustu práce přesvědčit radu starších, aby ti tvoji pozici nechali. Pokud si teď povedeš dobře, jistě to zvedne v tvojí jednotce morálku.“ S tichým zakňučením přikývl. Položil jsem mu ruku na rozčepýřené vlasy a pohladil ho. „Až se vrátíme, pomůžu ti s papírováním.“

Zvedl nejdřív udiveně hlavu, ale jakmile uviděl můj úsměv, rozzářil se jako vyleštěný talíř a skočil mi kolem krku. „Díky, díky, díky! Jsi ten nejlepší brácha pod měsícem!“ Dal mi na tvář velikou pusu, seskočil, popadl meč a běžel svolat svoji jednotku.
„Až budeš chtít někoho příště líbat, umyj si nejdřív pusu!“ křičel jsem za ním a snažil jsem se zbavit lepivého polibku. Vztek jsem rozhodně necítil, spíš jsem byl rád. 'Ach jo, já ho prostě nikdy neseřvu a neseřvu.' Sám sobě jsem se zasmál. 'Tak, pod kterou hromadou je umyvadlo.' Našel jsem ho až za velikým medvědem. 'Heboučký. Asi proto je má tak rád.' Medvěd byl už značně zaprášený, na několika místech vypelichaný a několikrát zašívaný. 'Už zase se mu u krku párá.' Pokáral jsem ho v duchu. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl jehlu a nit a jako vždycky jsem to zašil. 'Snad to chvíli vydrží.' Preventivně jsem prohlédl i zbytek medvědů. S mými zkušenostmi nebyl problém najít jakoukoliv díru. Však jsem jich už taky zašil.

Když jsem dorazil na hlavní náměstí, už tam na mě čekal menší Wyrm. Celkem roztomilá stvoření a na rozdíl od mohutných draků také inteligentní. Dali se i snadněji ochočit, nezabírali tolik místa a jejich krmení bylo také finančně nenáročné. Stačilo je vypustit a oni si už jídlo našli sami. Cresil už seděl na svém dráčkovi s válečnou výstrojí a mohutnějším tělem. Normálně vzrostlý Wyrm by jeho meč sotva unesl.
Nasedl jsem a dal povel k odletu. Než nám zmizel hrad z dohledu, letmo jsem pohlédl na andělovu věž. 'Dobře si to užijte, můj lorde.' Práskl jsem otěžemi a přidal.

***

Severní skály se nacházely, jak název napovídá, na severu. V této oblasti žili převážně goblini, skalní démoni, pár skupinek poltergeistů a značně početná skupinka salamandrů. Drak se tu už však také párkrát objevil, jeho výskyt tedy byl možný, ale málo pravděpodobný. Cresil ke mně přilétl blíž. „Co je to ten salámnander?“
Málem to se mnou švihlo. „Salamandr! Sa-la-man-dr!“
„A co je to?“
Unaveně jsem si povzdechl. „Salamandři jsou ohnivé ještěrky. Mohou dorůst do velikosti sotva desítky centimetrů, stejně tak jako mít velikost jako větší Wyrm. Jejich fyzická konstrukce se drakům velmi podobá. Někteří jedinci také dokáží chrlit oheň.“
Cresil přikyvoval.
„Od draků je však odlišuje několik významných znaků. Žijí ve skupinách, nemají křídla a kladou jen jedno vejce. O to se nestarají, ale nechávají ho v horkých pramenech, kterých je v severních skalách požehnaně. Navíc tam nemají přirozeného nepřítele. Proto se jejich populaci tolik daří. Dalším podstatným rozdílem je používání ohně. Draci ho umí pouze chrlit, zatímco salamandři dokáží vzplanout celým tělem. Schopnost chrlit oheň je pouze přechodná a většinou jen u mladých jedinců.“

„Týjo, ti goblini musí být ale pitomý! Splést si ještěrku s drakem.“ dal se do pobaveného smíchu a já se k němu přidal.
„To je pravda. Což mi připomíná. Tuhle se jeden démon ptal … Jak to říkal … “ zamyslel jsem se. „Sala … Salanand … Saláta … No, jednoduše řečeno, zkomolil to tak, že jsem nevěděl, o čem mluví. … Cresile? “ Ten se ode mě uraženě odvrátil. V duchu jsem se zasmál. Jak já ho rád škádlil.

*** ???

„Nikdy jsem netušil, že někdo jako ty bude mít v hlavě takový plán.“
„Udělej to přesně tak, jak jsem ti řekl a nikdo se nic nedozví.“
Jeden z hlasů se temně zasmál. „Už se nemůžu dočkat.“
„Ještě vyčkej. Tvá chvíle nadejde již brzo.“ Řekl druhý hlas a na tváři jeho nositele, která byla zahalená tmou, se objevil škodolibý úšklebek. A usmál se ještě víc, když viděl, jak jeho nenáviděný nepřítel odchází.

*** Titivillus

„Cresile, pozor!!“ zakřičel jsem na něj, když po něm obrovský plaz švihl ocasem. Cresil to díky svojí síle i mrštnosti přežil, ale několik našich vojáků už takové štěstí nemělo. Zatnul jsem zuby a sledoval draka. 'Jak se tu sakra objevil?' V severních horách se přeci draci už neobjevili několik stoletích. Na jejich obrovská těla tu byly příliš úzké prostory k létání a ani jeskyně jim neposkytovaly pořádný úkryt.
„Hej, bráško? Nějaký nápad?“ pokřikoval Cresil a pokusil se přitom seknout draka do čumáku. Ten se však ohnal hlavou a Cresila srazil. 'Nápad. Nápad! Nemohl by někdy myslet chvíli za mě?' Drak se otočil mým směrem a vychrlil žhavé plameny. Pronesl jsem několik slov, svojí krví vytvořil kruh a aktivoval jsem ochranou bariéru. Zachránil jsem tak život vojákům a Cresil využil příležitost k útoku. Drak sice pohnul hlavou, ale i tak ho zasáhl do ucha. Drak zařval, až se okolní skály rozvibrovaly a spustil i několik menších lavin.
Když ke mně Cresil přiskočil, řekl jsem: „Mám už plán, ale potřebuji dobrovolníka.“ Spěšně jsem také dodal. „Jen jednoho dobrovolníka.“ Cresil se okolo sebe rozhlédl, nikdo nezvedal ruku. Povzdechl si. „Hádám, že šlehačku s třešničkou nemáš, co?“
„Příště se polepším.“
Uslyšel jsem, jak Cresilovi zaskřípaly zuby, když se doširoka usmál. „Jdeme na to!“ Radostně zakřičel, zatočil mečem ve vzduchu a rozběhl se k drakovi. „Hej, blbá ještěrko! Pojď si pro mě!“ Rychlými skoky se mu dostal pod nohu a sekl ho do prstu.

Drak byl sice mohutný, ale všichni měli velmi dobře vyvinutou nervovou soustavu, takže i menší zranění je dokázalo velmi rozzuřit. 'Podle té rány na boku, nejspíš prohrál souboj o území.' Takže se nešlo divit, že se musel uchýlit do neobvyklého teritoria. Drak se otáčel za Cresilem, který měl co dělat, aby se nenechal rozpárat. Ještě že draci mohli chrlit oheň jen jednou za cirka deset až patnáct minut. 'Radši bych měl začít, než z něj udělá mini škvarek.'
Znovu jsem začal pronášet slova a má krev vytvořila na zemi pod drakem kruh.
„Jeden vítr vane ze severu.
Druhý vítr vane z jihu.
Bouře přichází ze západu.
Slyš můj rozkaz a spoutej ty, co se mi postavili!“ Melodickým odříkáváním jsem se přivedl do transu a pronesl poslední slovo: „Gusog!“ Z osmi hvězd, které se vytvořily pod drakem, vyletěly řetězy a spoutaly draka. Řval a vzpouzel se. „Cresile!“
Ten se otočil a zazubil se. „No konečně!“ Jedinou rukou zatočil mečem, vyskočil do vzduchu a s jasně přehnaným divadýlkem zabodl meč přímo mezi drakovy oči. Ten je vytřeštil, zorničky se mu rozšířily a pak jen padl. Byl mrtev. Doslova musel vyrvat svůj meč, z rány začala tryskat krev.

Setřel si z čela pot. „Je dobře, že mají své smrtelné místo, ale neuškodilo by, kdyby bylo na dostupnějším místě.“ Nohy se mu trochu třásly.
„Vedl sis skvěle.“ To jsem mu však ani říkat nemusel, radostný řev ostatních mu to dal najevo víc než dost.

***

Jak rád jsem byl, že jsem uviděl konečně hrad. 'Konečně doma.' Vraceli jsme se velmi pozdě v noci, i když už spíš mohlo být brzké ráno. Neměl jsem táboření zrovna v lásce. „Eh? Co se to děje?“ Popohnal jsem Wyrma a spěšně se snesl na nádvoří. Všude byli démoni s pochodněmi a panovala tu velmi napnutá atmosféra. Přistál jsem jako první. Hned jsem poznal, že ke mně jde lord. „Můj lorde, stalo se něco?“ Než jsem se však zmohl na další slova, přistoupil ke mně první generál a jedinou ranou mě omráčil. V dálce jsem zaslechl Cresilův vyděšený křik.
Neunikl mi ani lordův pohled plný nenávisti. 'Lorde … ?'

***

Když jsem nabyl vědomí, visel jsem v mučírně, ale žádné květiny tu nebyly. Nahrazoval je velmi ošklivý démon, který mě bičoval a dalšími nepříjemnými způsoby mučil. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale každý okamžik mého vědomí byl plný bolesti a utrpení. Okovy na mých rukou i nohou blokovaly moje démonické schopnosti i sílu, takže jsem nemohl uniknout.
Výjimečně jsem visel při vědomí a on mě nemučil. Takže jsem se snažil pochopit, co se stalo, ale nešlo to. Zaslechl jsem kradmé kroky a pak i tichý hlas: „Bráško!“
„Cresile.“ Spěšně ke mně přiběhl.
„Nevěřím, že jsi to byl ty! Musí to být omyl!“
„Počkej! O čem to mluvíš? Vůbec ti nerozumím! Co se stalo?“
Slyšel jsem, jak zatínal pěsti. „Anděla … Toho anděla někdo brutálně znásilnil a všechny stopy ukazují, že za tím stojíš ty!“ Vychrlil ze sebe.
Pokud se lidem v takovýchto situacích zastavuje srdce, tak mně jako démonu bez srdce umřelo několik tisíc mozkových buněk. „Brutálně … “ Nedokázal jsem to dál říct.