Pecora (21.kap.) Kaktus se taky zalívá

Byl jsem jako v opileckém opojení. Což v podstatě znamenalo, že jsem vnímal tak na půl a ta jediná vnímající půlka ještě k tomu byla bez jakýchkoliv mozkových mravních zábran. Jeho doteky byly tak přesné a stimulující, že se někdo dlouho zanedbávaný mohl nechat lehce zlomit. Jako že tím dlouho opomíjeným člověkem z hlediska sexuálních praktik, jsem v okolí rodiny upírů byl jen já. Když to vezmu ze široka. Celkem mi toho dost zakázali, i když jsem se bránil slovem a činy. Nic ale nepomohlo, spíš jsem to svým protestem vždy zhoršil. Člověk pak dojde k jasné a jediné pravdě. Musíš porušovat pravidla tak, aby ti je vlastně povolili porušit sami ti, co ti je určili. To znělo vážně hluboce a pro někoho asi jako stereotyp světoznámého zamilovaného zmatení. Co k tomu dodat? Teď jsem zmatený až za hranice svého denního maxima. To není dobrý.

Ale teď už vážně!

Už bych měl začít protestovat a nějak mu zabránit v těch do nebe volajících dotecích. To bylo ale těžší, než jsem si prvotně myslel. Jo, potřebám těla se jen tak ubránit nedá a zapojit do toho hlavu je strašně namáhavý. Musel jsem ale, prostě musel! Kvůli sobě a svému někdy tolik otravnému svědomí, které se ozve vždy, když to nepotřebuju. Jako třebas teď. Bože, konečně jsem se dostával zpět do své normální neomámené kůže. Kde si sakra byla tak dlouho, ty blbko jedna! Už bylo načase!

.

„Přestaňte, prosím!“ řekl jsem ostřeji a odstrčil ho malinko od sebe na přijatelnou vzdálenost. Trochu se divil ale né natolik, aby ho to vyvedlo z míry. Shinzó se na mě po tom všem jen pousmál.

„Odpírat si to, co tak chceš, navíc tak drsným způsobem, je obdivuhodné.“

„Nic… úžasného… na to není, to mi věřte.“

„Věřím. Přeci jen na vlastní oči vidím, jak moc tě to zraňuje.“

„Nic mě nezraňuje, Shinzó-san.“

„Vážně? V tom případě sis toho nevšiml.“

„Nevšimnul čeho?“ překvapeně jsem zamrkal a stále měl problém nevnímat ten žár svého těla.

„Dvakrát si se udělal, Jeremy.“

„T-to…?“ podíval jsem se poprvé do svého klína a bylo mi to jasné. Tak proto jsem byl tak snadno čitelný. Množství bílé lepkavě teplé hmoty dokazovalo, že mi nelhal. Opravdu už jsem se udělal, aniž bych si toho všiml nebo to pocítil. Prostě nic! To jsem jako ještě? Nestačilo to ještě mému tělu? Není spokojené, potřebuje další kolo? Kolik jich jako chce?! Tohle se jako nahromadilo jen za dva a půl roku? Najednou mě to pěkně děsí, abych pravdu řekl.

„K neuvěření, co? Bylo mi jasné, že si to necítil, proto jsem pokračoval.“

„Jak… dlouho tu jsem už?“

„Asi půl hodiny.“

„Tohle… nejde…“

„Já tě nutit nebudu. I když jsem měl v plánu použít jen támhle to.“

.

Polknul jsem, ale ne strachem. To asi, když jsem na stolku v rohu zahlédl jeho barevnou sbírku sexuálních pomůcek! Kdy je vyndal?! Anebo tam ležely od začátku? Ach jo, to už vážně nevím, nepamatuju se. A to jsem nic nepil. Trochu jsem se začervenal a podíval se do očí Shinzóa. Nelhal, aby mě zlomil k prasárnám, prostě trpělivě čekal. Musel to na mě vidět, to jak moc jsem chtěl, přímo hladově toužil, aby alespoň polovinu těch gumových hraček strčil do mého už tak moc citlivého těla.

Kousnul jsem se do rtu a mírně… hodně, hodně pomalu… roztáhnul nohy. Cítil jsem se trapně, hodně trapně, ale už jsem si nemohl pomoct. Bylo toho prostě moc najednou. Shinzó to nepotřeboval vysvětlovat, došel si klidným krokem pro pár těch gumových hraček, jejichž objem a délka byly rozdílné. Už jen to mě z nepochopitelného důvodu strašně vzrušovalo. Pak se vrátil zpět ke mně a znovu se mi raději podíval tázavě do očí. Když v nich stále našel to stejné odhodlání a tolik nechtěný souhlas, pomalu pokračoval. Nageloval první modrý gumový penis značka hladký, dle mého názoru střední velikosti a pomalu ho zasunul do mého otvoru až do… Ach můj bože!

.

Dovnitř a ven. Dovnitř, až na konec a zase ven. Dovnitř, zatočit, přihnout a klidně zase ven.

Bože, kolikrát to už udělal? Kolikrát do mě tou náhražkou zajel a zase vyjel? A tak úžasně zkušeně. Asi vyletím z kůže. Možná jsem se znovu udělal, vážně nevím. Už to nedokážu vnímat. Jen ty pohyby mám v mysli. Ty lehké a místy prudší pohyby modré umělotiny, která se zdála být pravou. Asi pět minut tu vzdychám jako d***a, jakoby to vážně bylo pravé nádobíčko nějakého ranaře. Už to asi bylo málem pro moje neukojené tělo, jelikož ho Shinzó vytáhnul a vyměnil za nějaký větší rudý gumový penis, který byl i jinak tvarovaný se spoustou hrubších hrbolků, které zřejmě měly zařídit větší potěšení z…

To už mi ho tam bez vysvětlení strčil až na konec! Prohnul jsem se v zádech jako na povel od velitele! Když jsem se podíval mezi nohy, zjistil jsem něco zajímavého. On ve mně zmizel celý sakra. Jak to udělal? Venku jsem viděl jen velké prsty, který celý ten rudý obsah ztracený v mém otvoru, držely a jemně s ním po minutě začaly hýbat do stran. To mě k mému překvapení dohánělo k lehkému stavu šílenství. Takže jsem svůj dech a hlas nedokázal udržet v přijatelné výši a bez ostychu jsem skoro křičel. Nebudu raději říkat, jak trapně mi přitom bylo. V tu chvíli vám to ani nedojde, jako že vážně ne, ani kdybyste měli super schopnosti. A jelikož nezachraňuju lidi z padajících letadel ani nedokážu pohnout ovladačem silou vůle, asi spadám do kategorie normálních. Takže až skončí, budu se z toho dlouho vzpamatovávat, jako průměrný jedinec.

Teď mi to ale bylo vcelku jedno a mému tělu dvakrát tolik. Dostávalo konečně, co tak moc chtělo, a tak bylo poslušné. To slov nesnáším, ale teď jsem měl smůlu a jinak tohle všechno popsat nedokázal. Byl jsem prostě poslušné štěně, co zrovna dostávalo odměnu za to, že tak dlouho plnilo zadané povely. Nenáviděl jsem svoje tělo, ale přitom jsem ho chápal. Už prostě nemohlo dál, ne bez nějaké odezvy ze strany toho druhého cizího těla. Touha byla vysoká a v tuhle chvíli nejvyšší ze všeho v místnosti. Stačilo proto jen několik málo tahů tím zoubkatým kamarádem uvnitř mě, abych se už zase udělal.

.
.

Když i zoubkatého přítelíčka dostatečně využil na mou zadkovou odměnu, rozhodl se Shinzó pro další level a vybral světoznámé venušiny kuličky. To ve mně ještě doznívala poslední vlna orgasmu, když mi zvedl jednu nohu, opřel ji o rameno, a začal mi pomalu jednu po druhé cpát do vlhké dírky, u které jsem si vždycky myslel, že by toho tolik nikdy nezvládla. Ale vedla si dobře a snesla maximum. Navíc jsem to celé pečlivě pozoroval, abych byl v klidu a neměl špatné vzpomínky. Vždy šly dvě dovnitř a jedna ven, dvě dovnitř jedna ven. Takže celkem systematicky se ve mně ztratily všechny dílky. Nebyl jsem si jistý, ale teď už na dvě stě procent vím, že je to úžasná věcička a že jí i v budoucnu budu chtít použít. Tohle blaho je neskutečný a určitě si ho hodlám zopakovat, i když to nejspíš budu muset udělat sám. To je na jednu stranu pech, ale na tu druhou… No pánové všichni svatí! Maximálně fantastickej pocit se mi rozlil po celém těle a já opět vystříknul jako opravená dlouho nepoužívaná fontána! Skvělý a to všemi deseti! Jak tohle jen přežiju? A tím přežiju, myslím tím bez tohohle pocitu.

.

„Chceš ještě?“ Zeptal se mě Shinzó stále stejným klidným hlasem. Na něm sakra nebylo vůbec znát znepokojení nebo vzrušení. Dobře, trochu touhy jsem v jeho hnědých očích zahlédl, ale víc nic. Asi byl profesionálně zvyklý, jako na přetvářku. Nebo jsem prostě nebyl hlavní chod. Jasně, že jsem nebyl, no jo vlastně nebyl. Vždyť Ren sem dorazí s těmi objednanými děvkami a já budu…

.

P-počkat!

Reny sem dorazí!

On přijde! Bože!

On mě nesmí takhle…! Tohle nesmí vidět!

Hlavně klídek… klid, nezmatkuj…

Vydýchal jsem se a taktně naznačil Shinzóvi, že pro dnešek stačí a že musím jít. Pousmál se a vstal, zapálil si doutník, který vytáhl nevím odkud a lehce popotáhl. Přešel ke stolku s počítačem a něco tam začal naťukávat. Asi se koukal na dnešní rozvrh. Neměl jsem čas to zkoumat do detailu. Musel jsem se na sto procent uklidnit a nechat svoje tělo vystřízlivět z návalu touhy a chtíče. Vzrušení jsem nechal vychladnout, až z něj zbyly jen žhavé uhlíky.

.

Počkal jsem asi deset minut a pak se zvedl do sedu. Gravitace se postarala o mokrej flek pode mnou, z čehož by nejásal nikdo. Prohrábl jsem si krátké vlasy a rychle hledal chybějící oblečení, do kterého jsem se warpem navléknul. Shinzó přestal ťukat do klávesnice a otočil se zpět na mě. Usmál se spokojeně a zmáčknul čudlík na něčem, co vypadalo jako ovladač na televizi. Z něho se ale k mému překvapení ozval hned na to ženský hlas.

„Vaše přání, pane?“

„Pošlete sem tu donášku,“ přikázal ji jemně a stále měl uvolněný obličej.

„Jistě,“ odpověděl hlas a ovladač se opět odmlčel.

...

„Už… půjdu,“ řekl jsem nejistě a cítil se fakt divně. Ten chlap přede mnou to ale bral, jako by jsme zrovna jen dobrali nějaký těžký téma z matematiky. To mě osobně trochu vytočilo.

„Bylo mi potěšením, Jeremy.“

„Mě taky, Shinzó-san,“ přiznal jsem bez zábran a naposledy na něj pohlédl s mnohem vyrovnanější tváří. Byl jsem spokojen, to bez debat. Rudá mě opustila k mému štěstí v pravou chvíli.

„Pozdravuj, Rena.“

„Bude nadšenej,“ poznamenal jsem ironicky. „Nashledanou,“ dodal jsem, vyšel z apartmánu na chodbu a zavřel za sebou dveře. Na chodbě mi došlo všechno, co jsem v tom přepychovým pokoji dělal a znovu jsem zrudnul až po zadek.

Až dorazím domů, musím se umýt a trochu vzpamatovat. Jinak dneska vedle Himury Rena neusnu. Hrůza a úžasný v jednom. Ale strašně lepím, to vám povím! Ještě, že moc dobře vím, že všechno pochází ze mě. Hlavně dýchat a jít, co nejdál odsud. Dýchat! Dýchej, blbečku! Dýchej a jdi!

.
.
.

Otevřel jsem opatrně dveře a nakouknul do našeho pokoje. Reny tu očividně ještě nebyl, o čemž mě přesvědčila mírná tma a ustlaná postel. To bylo moje dnešní plus. Vešel jsem tedy opatrně dovnitř a sundal si sako, které jsem hodil na věšák. Pak moje lehké a tiché kroky směřovaly do koupelny, kde jsem měl v plánu smýt ze sebe všechnu tu špínu a pot. Plus další věci. Proto jsem hned hledal vypínač, abych si rozsvítil a vlezl si do velkého sprcháče, kde byla jediná možnost zbavit se jediného důkazu o…

.

„Jaký to bylo?“ Promluvil ledový hlas hned potom, co jsem cvaknul světlem!

Málem jsem si cvrnknul do kalhot!

k***a, si ze mě dělá prdel!

Vždyť jsem mohl dostat zástavu srdce!

Proč do pr**le sedí bez hnutí a potichu ve tmě! A ještě k tomu v koupelně!

Tohle už hraničí s mentálním narušením. Na to jsem nemohl reagovat vyrovnaně nebo slušně.

„Děláš si ze mě prdel, ty debile?!“

„Tu si děláš ty.“

„Mám se vůbec ptát?“

„Já jsem ten, co se bude ptát!“

„A to řekl kdo?!“

„Už to vyklop, nebo to z tebe vymlátím!“ Křičel Ren dál a postavil se mi čelem! Já se jen ušklíbl a měl toho plnou zuby. Celej ten jeho postoj mě sral! A po dnešku, už mám fakt po limitu. Možná proto jsem se rozhodl být sarkastickej.

„Ale… co pak? Někdo ti nedal?“

„I tak se to dá říct,“ prsknul a pokračoval. „Ale o tom víš svoje.“

„O čem to sakra mluvíš?!“

„Nedělej ze sebe kreténa!“

„Nejsem ženská, tak co kdybys přestal kličkovat!“

„Sundej kalhoty!“ Rozkázal a jeho černé ledové ostří mě probodávalo jako harpuna velrybu! On sakra nemá žádný zábrany! Tohle si dovolovat nebude, hajzl!

„C-co… si to k***a řekl?!“

„Prostě si do pr**le sundej kalhoty!“

„Ne! Proč bych sakra mě…!“

„Řekl jsem, sundej…!“ Zase rozkázal a začal mi agresivně tahat za lem kalhot.

„Ne!“

„Dělej, k***a!“ A jeho agresivity stoupala! Co to s ním sakra je?! Já se ale nehodlal jen tak nechat vtáhnout do jeho hry. A tak jsme se trochu přetahovali o moje vlastní kalhoty.

„Nešahej na mě, ty debile!“

„Nezdrhej sakra a ukaž…!“ pokračoval a povedlo se mu mě dostrkat až k první zdi, kde mě k ní násilně přitlačil a jednou rukou mi bez ostychu strčil mezi nohy!

„Sundej ty pracky… N-nemůžeš…!“ Bránil jsem se ale marně. Po dvou sekundách jsem cítil, že našel, co hledal. Důkaz, který potřeboval.

.
.

„Co… to k***a je?!“ křikl mi do ucha a naštvaně mě chytil pod krkem! „Ty… ty si vážně…“

„Ne-není… to…“ snažil jsem se to vysvětlit, ale v celku to bylo zbytečný.

„Nechtěl jsem tomu věřit, i když jsem to viděl online,“ zašeptal a skoro se zdálo, že je zklamaný. Z čeho jako do pr**le! Vždyť mě ignoroval on sám! On sám může za tuhle…!

Moment! On řekl, že to viděl? Že… to viděl online?! To přeci… to není možné!

„Co-že…“

„Jsem vážně idiot…“ skoro se zdálo, že to říká sám sobě. A přitom to říká pár centimetrů ode mě.

„Já… nechápu, co...?“

„Nakonec… si vážně jen obyčejná d***a!“ Křikl a nenávistně mě sjel, přičemž docela křečovitě sevřel můj krk. To už mi vyběhla vzteklá žilka na čele! Tohle si vážně nebude dovolovat! Nejsem jeho a nikdy jsem nebyl! Tak na co si to tady hraje?! Proč tohle všechno sakra dělá?!“
.

Co si o sobě vůbec myslíš, ty kreténe namyšlenej?!

.

„A víš ty co, mě je u pr**le, co se ti honí v tý tvý podělaný hlavě! Stejně hodnotíš všechno přes svoje libido!“ Křikl jsem do jeho blízkého sexy obličeje a házel po něm stejný nasraný obličej!

„Možná už je čas, abych to dokázal i tvojí osobě!“

„Ha! Chceš si pozvat zase nějakou čůzu do trojky a předvést mi, jak moc si ubohej bastard!“

„Nikoho zvát nebudu, ty děvko!“ Oznámil mi vítězně a dotlačil mě násilně k posteli, kde do mě dost vražedně strčil. Já se skácel do peřin jako hruška po správném naříznutí a jen překvapeně zamrkal.

„Počkej co?!“

„Tak se ukaž, jak moc umíš vejšky!“ Řekl už vážně naštvaně a kleknul si fakt tak šikovně, že jsem skončil pod ním! To se mi vůbec nelíbilo a hlavně pokračoval. Vrátil se k svlíkání mých kalhot a polo rozepnutá košile se mu už vůbec nebránila. Chytal jsem hodně lehký odstín červené, a když se dostal znovu mezi moje nohy, které násilně roztáhl co nejdále od sebe, už to byla rudá.

„Co to k***a děláš… Tam ne…!“

„Ale ale… že bys byl ještě vlhkej od pana politika?!“ Poznamenal příkře, když mi prsty hrubě zajel do ještě mokrého citlivého otvůrku. Sakra, že já se neumyl v tom apartmánu. Přesto jsem se nechtěl úplně vzdát a agresivně jsem chytil jeho ruku! Zmáčknul jsem jí a donutil ho vyndat prsty ze zakázaných míst! Trochu sykl, takže fajn, chtěl jsem, aby ho to bolelo.

„Ty nerozumíš… ne… To nebylo…!“

„Drž hubu!“ Křikl a zmáčknul mou druhou ruku, kterou držel on sám. Zabolelo to. „Už to nevrátíš!“

„Já vím, ty debile!“ Křikl jsem taky stejně a začínal být zoufalý! „Já to… sakra vím…“ dodal jsem šeptem a na malý moment se mu zahleděl upřímně do černých očí. Napodobil mě a stejně zoufalým pohledem sjel on ty moje oči. Docela dlouho jsme takhle na sebe hleděli a poslouchali vzdálený tikot hodinových ručiček. Ty jediné dokazovaly, že čas stále běžel, i když v našich hlavách se zdálo, že se na malý moment zastavil. Nevěděli jsme prostě, co dál… co sakra udělat. Co říct tomu druhému. Co tu vlastně spolu takhle děláme? Proč je vůbec tak důležitý…? Proč zrovna on.

…
.

„Udělal si to?“ Zeptal se celkem klidně po deseti minutách ticha v naší posteli, kde bez pohybu ležel nade mnou, aniž by se pokusil o něco dalšího. Já moc dobře věděl, co mu odpovím. Neměl jsem nikdy v úmyslu mu lhát a ani jsem nechtěl. Se smutným úsměvem jsem neukončil náš oční kontakt, ale za to jsem věděl, že brzy skončí. A to právě ve chvíli, kdy mu odpovím.

„Jo, udělal.“

„Tak alespoň pravdomluvnost byla skutečná…“ Poznamenal smutně a zvedl se ze mě. Pustil mou ruku a zůstal sedět mezi mýma nohama s pohledem upřeným ke stropu. Já nehnul ani brvou a jen ho pozoroval. Bylo na něm vidět, že žárlí a že to nechce jen tak překousnout. To mě svým způsobem potěšilo, ale zároveň mi to vehnalo strach do žil. Tohle asi nepřejde bez…

.

Byl najednou tak rychlej a silnej, že jsem se zapomněl nadechnout k obraně!

Jeho bezcitný černý pohled mě ujišťoval jen o jedné věci!

Nebude hodnej.