Než odejdeš

V Konoze vládlo nezvyklé ticho. Bylo období chuuninských zkoušek, tudíž se všichni genninové soustředili na svůj trénink. Pilně se zdokonalovali ve svých technikách za pomoci svých senseiů. Jeden z nich měl na tyhle zkoušky dost smíšené pocity. Nebyly tomu ani tři roky, kdy se jeho studenti pokoušeli stát chuuniny. Bohužel to nedopadlo tak, jak očekával. Následný pokus o napadení Konohy rozběhl sled událostí, které později vedly k rozpadu jeho týmu. Nechtěl, aby se to stalo, byl to jeho po dlouhých letech stabilní tým a on se mu po více než roce stačil rozpadnout. Naštěstí se našel někdo, kdo tu hlubokou ránu dokázal zacelit. V duchu byl rád za Saie, teď měl alespoň pocit ztracené stability. Osvědčil se jako skvělá Sasukeho náhrada.
Vzdychl. Vracení se do minulosti mu nedělá dobře, měl by se snažit užívat si přítomnosti, dokud to ještě jde. Stárne, až nepřiměřeně rychle a vyvede ho z rovnováhy jakákoliv maličkost. V jeho pozici se totiž žádná maličkost nepromíjí. On to věděl. A co s tím dělá? Sedí na pohovce a snad už posté si čte knihu Jiraiyi senseie. Sám. Jako pokaždé. V tichu svého pokoje. Docela mizerný život.
Kdyby tu byl sensei… Myslel si v duchu. Ano, kdyby byl sensei naživu, trávil by svůj život jinak? Nejspíš ano. Myslel si to. Ale … Nedokázal mu říct ani co k němu za ta léta cítil, a když se k tomu konečně odhodlal, umřel. Vyčítal si to po celý svůj život. Byl takovým zbabělcem! Kdyby měl ještě jednu šanci … Kdyby … Vždycky tu bylo to kdyby. Jenomže tohle se nedalo vrátit, Smrt takovou věc nepřipouští. Bylo to smutné, ale takhle už to chodí. Zemře vám blízký člověk a smiřte se s tím. Ale co když to byl někdo víc, než jen blízký? Co když to byl někdo, koho jste milovali?
Milovat svého senseie … To nebyla hloupost, ani hřích, byl to cit, který v něm probudil nepoznanou něhu, touhu znovu žít. Miloval svého senseie jako nikdy nikoho.
Kolikrát zatoužil být s ním sám dlouho do noci, rozesmát jeho krásný obličej, nechávat se laskat jeho božskýma rukama? Hodněkrát. A ani jedno z toho nikdy neměl. Možná proto, že toho chtěl tak moc? Nechtěl o tom přemýšlet, už toho stihl promarnit tolik, že by mu to nevyšlo na prstech jedné ruky.
Otočil stránku a opět si povzdechl. Už to četl nesčetněkrát, že si celou kapitolu pamatoval nazpaměť.
V žaludku mu nepříjemně zakručelo. Asi by si měl zajít udělat něco k jídlu, dobré onigiri vždy přijde vhod. Zavřel knížku s perverzní obálkou, když vtom cosi hlasitě puflo. Šedá oblaka dýmu se líně nesla z jeho pokoje. Vypadalo to, že tam něco hoří. Hbitě se přemístil, na místě však chytil šok jako nikdy. Na posteli seděl, ve svém pubertálním věku jeho sensei.
Vyvalil oči, jeho pokleslá čelist naštěstí nebyla až tak vidět. Blonďatý chlapec s ostře modrýma očima opravdu seděl na jeho posteli! Tohle viděl poprvé v životě. Bylo možné dostat se z minulosti do budoucnosti? Nechápal to, ale začínalo se mu to líbit. Mohl udělat věci, o kterých se mu tak často zdávalo. Jen v tom byl jediný háček. Sensei ho ve své době ještě neznal, takže si ho nemohl pamatovat ani teď. Poklesla mu nálada. A to si myslel, že alespoň jednou …
„Promiňte, ale jsem tady správně? Je tohle Konoha, že?“ zeptal se ho zničehonic blonďáček. Vstal z postele, aby setřásl prach z oblečení a se zájmem si prohlížel pokoj.
To je on, problesklo mu hlavou. „Sensei,“ zašeptal tiše, přičemž jej zradily nohy a poklesl na zem. Skolila ho taková věc.
„Pane, je vám dobře? Neublížil jste si?“ Strarostlivě si ho měřil, zatímco bledou ručkou hladil jeho čelo. Byli si tak blízko obličeji, že stačil nepatrný pohyb a mohli by …
Odstrčil chlapcovu ruku. „Nedělejte si starosti, jsem v pořádku. Mimochodem, jak jste se sem dostal?“ chtěl vědět. Stále bylo zajímavé, jak se mu mohl objevit v ložnici tak zčistajasna. Chlapec svěsil hlavu.
„Zkoušel … Zkoušel jsem jednu zakázanou techniku a … a jaksi se mi to vymklo z rukou a … Omlouvám se, že jsem k vám tak nečekaně vtrhl, nevěděl jsem, že se objevím tady …“ Komolil jednu větu za druhou až se světlovlasému začaly samovolně houpat bránice. Potichu se zasmál. Tohle byl styl jeho senseie. „Co je tady k smíchu?“ rozčilil se chlapec. Neměl daleko k pláči. Objeví se v cizí posteli a nějaký stařík se mu směje do tváře? Vrchol.
„Promiňte, nechtěl jsem. Mohl bych se vás zeptat na jméno?“ nadhodil po chvíli. Připadal si jako mentál, ale jestliže nechtěl narušit budoucnost, musel začít pěkně od začátku. Blonďáček se narovnal a s úsměvem prohlásil: „Namikaze Minato. A přestaňte mi prosím vykat, připadám si jako bych byl váš sensei,“ upozornil ho s pozvednutým ukazováčkem. Starší muž uhnul pohledem. Samozřejmě že jeho jméno znal. Znal ho až příliš dobře, tolikrát zaplnilo okraj jeho knížek. Pocit slyšet z jeho sladkých úst už jen samotná písmenka byl pro něj balzám na duši.
„A vy?“
„Hatake Kakashi,“ vychrlil ze sebe. Doufal, že si mladý Minato nespojí souvislost s jeho otcem.
„Hatake, hmm,“ podrbal se na týlu. „Jste potomek Hatakeho Sakumy, viďte?“
Tvrdě do něj udeřilo. Bingo. Být chytrý v tak nízkém věku … Už jen to samotné ho dokázalo vzrušit. Souhlasně pokýval hlavou. „Ale máte jen stejný vlasy … Proč nosíte masku?“ pozvedl v potaz obočí. Kakashimu se nalila krev do hlavy. Nikdy nenechal lidi pohlédnout mu do tváře. Nikdy. A teď se to jemu chystal dovolit. Ale … Proč by ne, vždycky toužil po tom, aby mu úplně viděl do obličeje. Protože ho miloval. A stále miluje.
Nechal chlapce, aby mu stáhl ten kus látky, určený ke skrytí identity. Látka se svezla po linii jeho čelisti a zmuchlala se u krku. Kakashi otevřel své levé oko s amputovaným sharinganem a pohled na senseie ho dorazil. Červenal se … Skutečná nefalšovaná červeň na jeho bledých tvářích. Asi se dostal do Nebe. Blonďáček stydlivě odvrátil pohled, jakmile na sobě cítil mužovy oči.
„Jste krásný,“ vydechl tiše, přičemž si začal hrát s vlasy.
„Jsem rád, že mi to říkáš právě ty, ale raději si to zase-“ Chlapcova ruka ho ale stihla zarazit dřív, než stačil udělat sebemenší pohyb. Překvapeně zamrkal.
„Nechte si to tak, chci se na vás dívat, alespoň když spolu budeme mluvit. Prosím.“ Upřel na něj tak prosebný pohled, že nešlo říct ne. Za tohle by zabíjel. Připadal si jako úchyl, ale tomuhle nemohl odolat.
Přikývl a vstal. Jestli chtěli konverzovat, práh u dveří nebylo zrovna vhodné místo. Chlapec rovněž udělal to samé, ztratil však rovnováhu a nebýt Kakashiho rychlé reakce, narazil by si kostrč.
„Omlouvám se,“ začervenal se Minato a pokusil se vymanit z mužova objetí. Vůbec to nešlo. Možná se ani nechtěl snažit? Možná chtěl v jeho objetí zůstat déle, cítit jeho velké příjemné ruce na svém těle? Teplo, které z něj sálalo ho pomalu omamovalo, za tak krátkou chvíli co se poznali měl takový pocit déja vu a to ho mátlo. Mysl začínala dávat přednost tělu a zbytek se tomu podvolil. „Mohli- Mohli bychom takhle zůstat déle?“ vypadlo z něj, přičemž víc zabořil hlavu do mužova hrudníku. Kakashi neměl daleko ke zhroucení. Nějakým divným způsobem se mu začal plnit sen. To byl až tak hodný, že dostal předčasný vánoční dárek od Ježíška? Jestli ano, tak to bylo to nejhezčí, co kdy dostal.
Usmál se. „Jistěže bychom mohli,“ přikývl v souhlas. Objímal chlapcovo hubené malé tělo jako matka, která nechce přijít o dítě. V jeho případě se spíš než o mateřství jednalo o touhu, divokou a nevyzpytatelnou. Neměl tušení co mu bude schopen udělat, protože dlouho se na uzdě držet nedokázal. Chtěl u něj na to pomalu, ale čas ho tlačil, vlastně ani nevěděl, kdy vůbec ta technika ztratí na působnosti. Nemohl promarnit takovou příležitost jen tak.
„Kolik máme času?“ zeptal se přímo, zatímco chlapce hladil na zádech.
„Pár hodin,“ odpověděl jen. Kakashi si povzdechl. Tak málo času. Odhodlá se vůbec k tomu, aby se mu vyznal? Měl pocit, že to nezvládne. Ztrácel veškeré sebevědomí. Proč zrovna teď, zatraceně?
Ucítil prudké škubnutí na svém těle. Co že tak náhle- ? Vzhlédl k chlapci, který se rozpačitě snažil zakrýt určité místo. Kakashiho jakoby porazilo stádo býků. Tahle věc mu skvěle nahrávala do karet, ale nevěděl jak se k ní postavit.
„Senpai,“ vzdychl blonďáček těžce a zoufale pohlédl do mužovy vykolejené tváře. Asi to bylo víc, než jen jedno stádo.
„Už se ti to někdy stalo?“ V duchu doufal v určité věty, ale odpověď ho dorazila.
„Ne, tohle je poprvé, senpai je mi to tak líto, nechtěl jsem … Ale když jste tak krásný a ty vaše ruce …“ Zarazil se a dál nic neříkal.
„To je v pořádku, pomůžu ti s tím, asi nevíš jak na to, viď?“
Chlapec zavrtěl hlavou. „Ale viděl jsem Jiraiyu senseie jak jednou nad knihou … “ Zčervenal. Kakashimu přes obličej přeběhl nepatrný škleb. Tak on taky … No, každý to dělá jinak.
„Vážně mi s tím pomůžete? Nebude vám to vadit?“ ptal se dokola, až to staršího z nich začalo štvát.
„Samozřejmě a teď mě nech to udělat, naučím tě to,“ poplácal ho po rameni. „Ale ne ve stoje,“ zarazil ho ve chvíli, kdy si chlapec svlékal kraťasy. Když ho má udělat, tak ať to je na vhodném místě. Uvelebil se na posteli a chlapce si posadil na klín. Už jen ta jeho boule měla co dělat, aby se udržela v klidu.
„Senpai, vy- vy taky?“ zamrkal blonďáček překvapeně, když si všiml v jakém stavu je světlovláskova spodní část těla. Kakashi zahanbeně složil hlavu do dlaní.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, vyřeším si to později, sám,“ omluvil se a skrytě doufal, že se té nepříjemné věci zbaví co nejrychleji. Nehodlal se tady před ním dělat. Zkazil by si tím svůj sen.
Blonďáček se pohnul proti němu, rukama ho objal kolem ramen. „Ne to ne. Chci, abychom se udělali společně … Kakashi,“ zašeptal mu do ouška. Světlovlasému stekla nervózní kapka potu po tváři.
„Jak- jak …?“ vydechl naráz. Že by sensei zjistil pravdu?
„Na té poličce nad vaší postelí,“ ukázal Minato prstíkem do strany. Ano, byla tam. Fotka jeho bývalého týmu. Obito, Rin, on a … „Učil jsem vás, že?“
Kakashi trpce přikývl. Začal propadat panice, že po tomhle už nebude mít šanci. Stalo se však úplně něco jiného. Úplně … „To je dobře, můžete mi dokázat, jak jsem si ve vašem tréninku vedl,“ usmál se blonďáček mile. Kakashi v něm přesně viděl ten stejný úsměv jako v den, kdy se poprvé poznal se svým týmem a s ním. Tolik nostalgie a v jednom dni? Neuvěřitelné! Stejně ale … Bude schopen udržet svou touhu tak dlouho, dokud mu nezmizí? Být tak krutý k jeho aktuálnímu stavu … Znásilnil by ho, tak ošklivě, tak brutálně, že by si zachoval vzpomínky až do smrtelného dnu. Jeho částečná polovina tohle udělat chtěla, raději ale dával přednost méně bolestivému procesu. Jen mu ukáže jak správně masturbovat a tečka. Nebude ho do ničeho nutit. Neponíží se tím, že zneuctí svého vlastního senseie proti jeho vůli.
Chlapec mu pohlédl do očí. Sharingan v mužově oku ho natolik fascinoval, nebylo možné odolat byť jen jednomu doteku. Aniž by věděl, co dělá, zlehka políbil drobnou jizvu napříč jeho okem. Staršímu z nich zčervenaly tváře. Tohle ne. Tohle opravdu ne. Nebyl na to připravený.
„Aha, takhle to teda funguje,“ zamrkal blonďáček, při pohledu na stále se zvětšujíící bouli druhého. Kakashi to ale nehodlal nechat jen tak. To si všechno bude užívat jenom on? Ani náhodou!
„Ano, a někdy k tomu stačí i pouhé doteky,“ přisvědčil s úsměvem, přičemž mu rukama vklouzl pod tílko. Našel si jeho bradavky a prsty po nich dlouze přejížděl. Pomalu, nespěchal. Chlapci se to očividně líbilo, chování jeho drobného těla tomu bylo svědkem. Třásl se a měl přivřené oči, ruce ho přestávaly poslouchat a hlas ho zrazoval. Poprvé na sobě pocítil mužské doteky. A Kakashi byl Bohu vděčný za to, že dostal takovou šanci být tím prvním.
Ještě chvíli hladil blonďáčkovy růžovoučké bradavky, než náhle sjel rukama směrem po žebrech k bokům, přesunul se k jeho zadečku a prsty přejel po jeho vstupu. Snažil se ho vzrušit natolik, aby už sám neměl tolik práce. Užíval si každičký tón jeho hlasu, ty slastné vzdechy linoucích se jako zpěv skřivánka z jeho úst, byl to naprostý Ráj. Cítil však, že podlehne a i on se přiblíží ke svému vrcholu. Stačilo by jen pár správných doteků … Minatově bystrému oku to ovšem neuniklo a než aby celou tu věc odpracoval Kakashi, rozhodl se taky přispět svou trochou do mlýna. Ústy se přisál na ty jeho a jejich jazyky počaly hru divokých lvů. Zanechával kousance na rtu druhého a sám mu rozepl kalhoty. Světlovlasý nezůstával pozadu, stáhl mu přes zadeček kraťasy i se spodním prádlem až ke kolenům, v té chvíli měl dozajistě skvělý výhled na chlapcovu „věcičku“.
Kyaa tak roztomilý! Pištěl v duchu jako největší otaku. To blonďáček jen užasle zíral. Vždycky si představoval jak to asi bude vypadat a musel uznat, že mu to dočista vzalo dech. Mužův vzrušením vzepjatý penis v něm vzbudil jakýsi hlubší zájem, ty naběhlé žíly a co terpv ta velikost! Byl tak dokonalý … V ten moment zatoužil mít ho v ruce, cítit jak mu pulzuje v dlaních a naplňuje ho svými kapičkami celého … Chtěl to v sobě až po jeho kořen, úplně.
Vzdychl. Byla tahleta touha znakem dospívání? Bylo správné mít sex s mužem? I přesto, že jste nezletilý? Určití lidé by už jen z principu takovou věc bojkotovali a považovali ji za absolutně nemoralistickou a zcestnou. Odtrhli by vás ze společnosti a házeli na vás tu největší špínu. A vy byste, zoufalý a s nálepkou vyvrhele zůstal sám a možná si dokonce vzal život … To ale nebyl jeho případ. Štěstím bylo, že tohle byla budoucnost, jakmile se vrátí do minulosti, použije techniku, která mu vymaže určité vzpomínky a nikdo se nic nedozví.
Usmál se. Byl nejvyšší čas začít s tréninkem. Natiskl se ke světlovláskově hrudi, nedočkavě ho hladíc po rozčepýřených vlasech.
„Senpai,“ vzdychl mu do ouška netrpělivě, „co mám teď udělat?“ Zlehka oblízl jeho ušní lalůček. Kakashi zrudl pod lechtivým nátlakem chlapcova jazyka.
„Vem ho do ruky,“ poradil mu, už značně vzrušeným hlasem.
„Takhle?“ zeptal se blonďáček.
„Ne oba … “ zavzdychal tiše světlovlasý. Neřekl mu přece, že ho to naučí sám? O jeho penisu řeč nebyla. Teď už však bylo pozdě něco udělat. Byl tomu tak blízko, že mu bylo jedno, jak se udělá.
„Senpai, řekl jsem vám, že chci, abychom se udělali společně,“ prohlásil trochu uraženě.
„Dobře tedy,“ vzdal se po chvíli. „Tak si je … “ Chlapec jej nenechal ani domluvit a začal hrát svou hru po svém. Pevně si obě erekce obmotal prsty a jemně je o sebe třel. Postupoval pomalu, nechtěl to mít za sebou hned, koneckonců, byla to jeho premiéra. Línými pohyby nahoru a dolů sjížděl od kořene až po špičku, jazykem bloudil po rtech druhého, než si ho přitáhl do dlouhého polibku. Oba si sténali do úst, jejich erekce neměla daleko k výbuchu, Kakashiho ruce lstivě mačkaly chlapcův obnažený zadeček, zatímco ten pokračoval se své práci. Tiskli se na sebe a se zvyšujícím vzrušením a pocitem extáze hladili navzájem svá těla jako vzácný exponát v Lúvru. Zbývala už jen chvíle … Jen pár nečitelných sekund do onoho okamžiku …! Minato se prohnul v luk, cítil jak mu škublo v ruce a už jen horkou tekutinu po ní stékajíc. Drobná sprška semen vystříkla na jeho bříško a hruď. Celým pokojem se ozval tlumený výkřik obou milenců.
Zrychleně oddechovali, jako po dvou maratónech. Opravdu to udělal, on ho dovedl k vrcholu, skutečně! Kakashi tomu stále nemohl uvěřit, tohle neměl ani ve svých snech. Tím spíš, že všechno bylo skutečné …
Udýchaně se hlavou opřel o chlapcovu hruď. „Netušil jsem, že jsi v tom až tak zručný,“ vydechl zpod něj tiše, zatímco ochutnával jejich kapičky lásky.
„Promiňte, asi jsem vám trošku lhal,“ omlouval se blonďáček, k tomu přihodil nervózní úsměv a doufal, že mu to projde.
„Asi trošku … Stále ještě zbývá jedna věc, kterou by ses měl taky naučit,“ prohodil jen tak mimochodem. Nabral si na prst hrst zbylého semene a svlékl chlapci pošpiněné tílko. Pak jemně od šíje cestoval podél jeho páteře, zanechával po sobě cestičku v podobě mléčných stop a u zadečku se zastavil. Kdyby se pokusil i o tu další věc, určitě by bylo těžké přestat. Tohle tělo už nebude mít u sebe nadlouho, musí dostatečně využít všechno, co může. Chvíli váhal. Čekal na Minatovu odpověď.
„Senpai, i tu další věc můžeme zvládnout, naučte mě to, prosím.“ Posledním slůvkem doslova žadonil o pokračování. Už od začátku mu bylo jasné, že to nezůstane jen u pouhé masturbace, když se něco načlo, bylo dobré to dokončit.
Kakashimu radostí poskočilo srdce. Nezbývalo moc času, nemohl si dovolit chyby. „Víš ale, že když začnu tak už nepřestanu? Bude mi jedno, jestli budeš křičet nebo plakat, vezmu si tě ať chceš nebo ne,“ upozornil ho ještě. Nemínil pak nést břímě viny za to, že ho zneužil.
Blonďáček přikývl. Už necouvne zpět. Kakashimu to jako odpověď stačilo, nepotřeboval slyšet víc. „Jen mi prosím neomdli, musím ti pak něco říct,“ pohladil ho se smutným úsměvem po bledé tváři.
„Nemůžete to vybalit hned?“ zeptal se, zvědav, co mohlo být tak důležitého, že to muselo počkat.
Světlovlásek zavrtěl hlavou. „Není na to ta správná chvíle.“ A než stačil chlapec byť jen otevřít ústa v sykavou odpověď, povalil ho na postel a přetočil na všechny čtyři. Začal se zbavovat přebytečného oblečení, zatímco se kochal na to nádherné tělo před sebou. Jen co byl taky na Adama, sklonil se k blonďáčkově zadečku, pevně mu rukama mačkal jemnou kůži a jazykem polaskal tak lákavě vybízející se otvůrek. Krouživými pohyby jej ponořil hloub do jeho těla, neopomněl olízat i drobnou ranku na okraji. Skoro až mučivě mámil z chlapce steny, doprovázené těžkým vzdycháním. Ten instinktivně roztahoval nohy, aby s tím druhý neměl problémy.
„Umíš toho víc, než jsem si myslel,“ oblízl se Kakashi, zatímco jazyk vystřídaly prsty. Minato vydal jakýsi skřek než trhaně odpověděl.
„Teorie. Osobně ale víc dávám přednost p… praxi,“ zasténal líbivě a otočil se přes rameno, aby viděl pobavený úšklebek druhého.
„Ano, v tom tedy souhlasím,“ přisvědčil, stále s prsty v jeho nitru. Chvíle, kdy ho ucítí v sobě ho asi zabije. Působit mu tuhle radost už jen prsty z něj dělalo šťastného muže. Netrpělivě vyčkvával na svůj okamžik. Kdy se s ním spojí a protne svůj sen se skutečností. Podle chlapcova slastného mručení nastala ta chvíle právě teď.
Naklonil se k němu, chytil za bradu a prsty přejel po jeho ústech. Blonďáček s přivřenýma očima nechával své sliny stékat po jednotlivých článcích a poddal se souhře vlastního jazyka a světlovláskových nenechavých prstů.
Kakashi se mezitím modlil, aby to vyšlo hned napoprvé a nemusel dlouho čekat než si zvykne.
Volnou rukou promasíroval jeho touhou ztvrdlé bradavky, ve stejné chvíli do něj opatrně pronikl. Chlapec se pevně přidržel prostěradla, výkřik se mu podařilo utlumit díky mužovým prstům v ústech. Jestliže už jen první příraz byl tak bolestivý, další by už asi stěží vydržel.
„Neboj, zvykneš si. Ze začátku to vždycky bolí,“ utěšoval ho s chabým pousmáním, jen co ho z něj zase vytáhl. I přesto, že se ho pokoušel roztáhnout, měl potíže s tou úzkou dírkou. A on mu nechtěl ublížit. Jinak to ale nešlo …
Minato z toho náhlého ticha vycítil, že je něco špatně. „Kvůli mně se nemusíte držet zpátky, nebudu vám to vyčítat, stejně si to pak nebudu pamatovat, budete mít čistý štít,“ usmál se, ve snaze povzbudit světlovláskovo snížené sebevědomí. Kakashi vzhlédl. Měl pravdu, zmizí a nic si z dneška nebude pamatovat.
Povzdechl si. Potřeboval to slyšet ale od něj. „Udělám to pokud to sám budeš chtít.“ Musel mít jistotu.
„To je hloupá otázka, nemusíte mít můj souhlas, ale když to chcete tak moc,“ odmlčel se, aby mu skrz rameno pohlédl do očí. „Chci to … Udělejte to, prosím … “ Tak krásně prosil, že by i kámen změkl. Kakashimu se spustilo imaginární krvácení z nosu, na víc už čekat nemusel. Teď teprve mohl naplno dát průchod svým emocím. Na nic nečekal, roztáhl chlapci půlky a tvrdě do něj vrazil celou svou délkou. Až po kořen. Minato slzavě vykřikl, teď už jej nemohlo nic držet zkrátka. Světlovlásek potěšeně vzdychl. Tak dobře se cítil uvnitř toho uzounkého těla.
Pomalu z něj vystoupil, aby se pak do něj mohl znovu ponořit. Nespěchal ba naopak, nechával ho topit se v chlapcových útrobách a až když už to bylo nesnesitelné, začal zrychlovat. Držel ho za boky, aby si ho pojistil a za stálých tvrdých přírazů pokračoval. Dal tak průchod emocím, které si šetřil na tenhle den. A nebylo jich zrovna málo. Zbývalo pouhých pár pohybů a udělal by se znovu …
„Ještě ne,“ zašeptal obtížně, „ještě není konec,“ kousl se do rtu. Těsně před vrcholem z něj vyklouzl a přetočil vyděšeného chlapce na záda. Chtěl mu vidět do tváře. Obličejem jakoby mu přejela elektrika. Minatovi zpod řas kapaly slzy a ze rtu mu stékala krev způsobená kousancem z těch prudkých přírazů. Kakashi na okamžik ztuhl zděšením. Tohle mu nechtěl udělat, tohle opravdu ne. Ale nemohl přestat. Ne teď. Už mu přece chyběl malý kousek ..!
Ignoroval jeho stav a doširoka mu roztáhl nohy, přičemž udělal další prudký a hluboký příraz.
Blonďáček doširoka otevřel své azurové oči a nahlas vykřikl. Tak pisklavě a bolestivě, až to Kakashimu rvalo srdce. Tohle přece nebylo znásilnění, že ne? Oba to dělali dobrovolně nebo snad ne? Měl strach. Určitě ho to bolí a on s tím nemůže nic dělat … Chce hlavně ukojit sebe … Jak může být tak egocentrický?!
Odhodlal se na něj podívat a zažil neskutečné překvapení. Jeho sensei se usmíval, slzy mu stále stékaly po tváři a míchaly se s krví ze rtu. Nechápal to. Jakto, že se usmívá? To předtím bylo co? Asi si stál na vedení. Co měl dělat, zatraceně?
„Nepřestávejte nebo se budu muset udělat sám,“ pohrozil mu blonďáček a rukou počal laskat svůj klín. Světlovlásek ze sebe vydal jen úlevný vzdych, už si myslel, že to pokazil.
Být mladý je krásné, pomyslel si a opět pokračoval tam, kde přestal. Rychlými přírazy plnil chlapcovo tělo za stálého pozorování jeho neuvěřitelně roztomilého obličeje, jak se snažil také dospět k vrcholu. Přirážel rychleji a rychleji, už to skoro bylo, zbývala jen nepatrná chvíle-!
Minato volnou rukou křečovitě svíral prostěradlo, křičel jak bolestí tak i vzrušením. Stejně jako Kakashimu tak i jemu už nezbývalo mnoho času …
Poslední příraz vše dovršil. Chlapec se proti němu vzepjal a s úlevným výkřikem, synchronizovaným s tím světlovláskovým vystříkl své kapky lásky, zatímco ty Kakashiho už spokojeně stékaly po jeho stehnu. Tohleto opravdu bylo něco. Společná touha z nich udělala naprostá zvířata. Byl to něco jako hlad, ozývající se z vašeho nitra.
„Tohle bylo lepší, než jak to ukazovali v knížkách,“ zasmál se unaveně Minato, zatímco hladil mužovu totálně udýchanou tvář nad sebou. Kakashi klečel nad ním, lokty se podepíral aby na něj nespadl a sbíral odvahu. Už byl čas, kdy mu to musel říct. Jenomže se stalo něco, čeho se tolik obával. Technika se začala rušit a chlapec mu doslova mizel před očima. Zmocnila se ho panika.
„Sensei, ještě ne, nenechám tě,“ snažil se uchopit jeho ruku, ale ucítil jen ledový vzduch. Oči se mu zalily slzami. „Nechoď, nesmíš, prosím ne ..!“ Vykřikl zoufale, snažíc se udržet alespoň malinkou částečku z něj. Nemůže mu zmizet! Musí mu to říct! V ruce však stiskl pouhé nic. Sensei mizel jako Kakashiho naděje a rozplynul se v nic.
„Možná příště, Kakashi,“ slyšel už jen tiše svůj sen.
„Žádné příště nebude, baka!!“ vykřikl do prázdna světlovlásek a rozplakal se. V tu chvíli začalo pršet. Studené kapky dopadaly na parapet stejně jako slzy muže, který ztratil to, co vlastně nikdy neměl. Stočil se do klubíčka jako raněné kotě a nechával se ukolébávat zpěvem dešťových kapek, které přišly sdílet jeho bolest s ním.

„Kakashi sensei!“ zavýskl kdosi ze dveří. Tázaný pomalu otevřel oči a vrátil se zpět do reality. Překvapeně zamrkal.
„Naruto, co tady děláš?“ zeptal se s otazníky v očích. Blonďatý ninja si s úsměvem odfrkl a spustil.
„Sensei, nešel byste na jedno?“ Mrkl na něj šibalsky a už ho tahal z postele. Kakashi na saké neměl ani pomyšlení, navíc tu měl ještě jednu nedořešenou věc.
Vytrhl se z chlapcova sevření a nehorázně vážně prohlásil: „Nemůžu, dnes ne. Musím si něco důležitého vyřídit.“
Blonďák protáhl obličej. „Baka sensei, to pak není žádná zábava, ttebayo,“ zamručel uraženě a nechal se Kakashim vystrnadit ze dveří.
„Promiň, ale opravdu nemůžu. Snad někdy jindy.“ A s tím za sebou zabouchl. Naruto si cosi nesrozumitelně zamumlal pod vousy a odešel hledat jinou oběť. Yamato taichou se jevil jako skvělý kandidát. Venku stále pršelo a v celé Konoze by se těžko našla živá duše, co by bloudila po hřbitově. A přesto se jedna taková našla.

Stál u hrobu s nápisem svého senseie. Na tohle místo se nerad vracel, vlastně ho nesnášel, celé to ticho a náhrobky stejných tvarů a barev … Tenhle hrob byl ale jiný. Byl Minatův. Jen jeho. Čestné místo z bílého mramoru s jedinou trpkou větou „Zemřel při ochraně vesnice“.
Klekl si před něj a hledal slova, kterými by mohl začít. Moc jich nebude, to věděl jistě. Jen mu to musel říct. Bylo to buď teď nebo nikdy. Pohladil vlhký kámen a sklonil hlavu.
„Sensei, slíbil jsem si, že už nikdy víckrát nebudu zbabělý, že už nikdy nebudu utíkat od problémů a že se nikdy nevzdám bez boje. Sensei … Selhal jsem … Ve všem. Nedokázal jsem vám říct to, co mám na srdci celých šestnáct let …“ Nadechl se a stále si dodával odvahu.
„Sensei, já … Já vás … Miluju,“ zašeptal tichounce. „Miluju vás, zatraceně!“

Kapičky slz tiše dopadávaly na těžký mramor, Kakashi nevydržel ten nátlak a svalil se na náhrobek. Plakal a stále dokola opakoval „Miluju vás, sensei …“
A déšť trpce padal z oblohy a smýval poslední slova vyznání.