NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 7.)

TADY JE CHTĚNÉ či NECHTĚNÉ POKRÁČKO,HLAVNĚ MI NEUŠKRŤTE

7. díl

Itachi se lehce naklonil a vzal talíř z nočního stolku. Nabral na lžíci jistou večeři co vněm byla,a podal jí ono sousto k jejím ústům.Pak jí potichu řekl “Říkal sem ti že musíš jíst,nemáš žádnou sílu.Si slabá“
„Já nejsem slabá,a najíst se dokážu i sama“ To bylo první co ze sebe dostala. Jeho slova se jí dotkla.
Itachi se jen pousmál, a s klidem jí na to odpověděl“Když myslíš, tady máš. Zvládneš to?“A posměšně se na ni podíval.
Viděl jen jak se snaží uchopit lžíci z jeho ruky,ale když se o to pokusila,ruka se jí roztřásla,a hned jí odpadla na peřinu jako kus hadru. Měl pravdu,a sám to dobře věděl.
„Tak co? Pořád si stojíš za svým??“
Siria jen sklopila oči,ale pak se na něj hned zase podívala. Pousmála se, a pootevřela ústa.
Itachi ji začal krmit jednou lžící za druhou. Když dojedla,vzal talíř a při odchodu jí řekl „Než se vrátím můžeš se převléct,a omýt se.dám ti na to dost času. Vyber si nějaké věci na spaní ze skříně.“Pak odešel.
Opět ji tam nechal.
Siria ještě chvíli seděla, a pak šla ke skříni,kde si našla dámskou vínovou košili,a černé velmi volné něco jako kraťasy.“jako pyžamo to ujde.“Pomyslela si. „Akorát kdyby bylo delší“
S těmito myšlenkami se odebrala i se svým novým pyžamem do koupelny.
Jak byla ale vysláblá,všechno jí trvalo strašně dlouho. Právě vylezla z vany,osušila se a oblékla si spodní prádlo.
Když mezitím už se ale Itachi vracel. Téměř stál u dveří.V tu samou dobu vyšla Siria jen ve spodním prádle do pokoje aby se mohla pohodlně na posteli obléct do pyžama.Myslela si že to Itachimu bude trvat zase dlouho než se vrátí.Taky že trvalo,jenže to ale Sirii vůbec nepřišlo,myslela si že byl pryč sotva čtvrt hodiny,ale ve skutečnosti to bylo přes hodinu.
Itachi náhle otevřel dveře, a uviděl něco nečekaného.
Viděl ji jak se sklání s ještě rozepnutou košilí, aby si natáhla svoji spodní část pyžama.Ten pohled na ni ho vyvedl z míry.Zachoval klid, a v tichosti ji dál pozoroval,dokud se nenarovnala a neviděla ho.
„I…Itachi.!“ Celá vyděšená se na něj podívala.bylo vidět jak během pár vteřin zrudla.Ale né z toho nečekaného překvapení,ale z toho jak na ni doslova civí.
Úplně celá ztuhla,a nevěděla co má říct,ba udělat.A proto jen tiše šeptla „ Co tu děláš tak brzo?J..já,myslela sem,že tu budeš až za dlouho.“
„Když myslíš, že sem nebyl dlouho pryč,tak to abych příště přišel až druhý den.“ A pohlédl na hodiny visící na zdi.
Siria se jen letmo podívala směrem, kam směřoval Itachiův pohled. Oči jí zůstaly přibyté na hodinové ručičce.
Teprve teď si Siria uvědomila jaká doba to ve skutečnosti byla. “Já…trochu sem se pozapomněla“A sklopila zrak.
„Já tě zase nechtěl vyrušit, ale když už sem tady,tak se klidně dopřevleč.
Konec konců,podívaná je na tebe vážně moc pěkná.A řekl bych že i zábavná“S těmito slovy Itachi pohlédl Sirii přímo do očí,a pak hned na její hrud.
Až teď Sirii došlo,že má stále rozepatou košili. Podívala se na něj,a rychle obě strany košile přetáhla přes sebe.Hned na to si ji začala zapínat.
Po pro ní ostudné chvíli,se asi po dvou minutách neustálého Itachiho civění na její zevnějšek Siria velmi rychle otočila k němu zády,a chtěla jít k oknu.Jenomže si ve vyplašeném spěchu nepovšimla postele která stála za ní.To docílilo toho,že se zakopla a spadla rovnou na postel.
Siria se chtěla posbírat a zvednout své znavené tělo, jenže jí to moc dobře nešlo.
Z nenadání ucítila jak ji Itachi obemkl ruse okolo pasu.
Docela dost jí to znervóznilo,jenže nestihla nic udělat.
Itachi ji lehce nadzvedl,a položil ji celou na postel.Poté se odtáhl,a chtěl se zvednou.Jenže ho zadrželi Siriininy slova, na které neznal pořádně on sám odpověď.
„Proč se o mě tak staráš Itachi????“ Se zaujetím ho pozorovala.
„Z vlastní vůle bych to neudělal,ale si teď pode mnou,a já za tebe zodpovídám.Nesmí se ti nic stát,si nám užitečná,Pain si to tak přeje.A krom toho,nebudu tu čekat do rána než se odtud vyškrábeš,abych si mohl jít konečně lehnout.“
Uvnitř sebe ale sám věděl že jí tam mohl klidně nechat,ale to neudělal.“Proč?“ Ptal se sám sebe .
„Pain?Proč Pain???“ Vytrhla ho z myšlenek.
„To tě nemusí zajímat“Odpověděl jí velmi chladně ,až přísně.
„A ty??? Ty si to nepřeješ??????????“Vyzvídavě se ho optala.
„Bejt po mým,tak už tu ani nejsi“Odpověděl jí velmi sebejistě. Jenže v duchu sám věděl že opak je pravdou.
Siria se ohlédla směrem od něj,a smutně pohlédla do okna se slovy na rtech „Ani se ti nedivím.On…….oni měly pravdu.Jen sem si nalhávala………nalhávala sem si že………….že……to jedno“Řekla to až příliš smutným a zraněným hlasem.A bylo to tak.Uvnitř jí hrozně zabolelo,že její bratr a ten ninja měly pravdu, v tom co ji řekly jako poslední slova.
Itachi tam stál,a vypadal že je mu to jedno,jenže nebylo.Strašně ho zajímalo co těmi slovy Siria myslela.
„Co si tím myslela??“Zeptal se klidně.
„Co??Ty myslíš…….Ah,nic co by tě mohlo zajímat,s vámi to nemělo nic společného , Řekla pochmurně.
„Jenže mě to zajímá“ A tázavě se na ni podíval.
„Nejsem si tím sama jistá,jestli to byla skutečnost.Až se o tom přesvědčím,řeknu ti to.Do té doby to nemá význam.“ A pohlédla mu do očí.
Měla je tak upřímné,že i Itachi ji téměř uvěřil.Nechal ji,a pomálu se odebíral do koupelny.Když už chytal za kliku,padla na něj otázka,nad kterou vlastně ještě ani on sám nepřemýšlel.
„Itachi………..A kde budu spát??“Čekala co jí řekne,čekala mnoho verzí,jako že bud na zemi,nebo třeba jinde.Ale odpovědi jaký se dočkala,by ji v tu chvíli snad ani nenapadla.
„Mn………no,..vlastně sem nad tím ještě nepřemýšlel,ale vzhledem k tomu že žádnej volnej pokoj není k dispozici,a ty si dnes z bezpečných důvodů jak řekl Pain momentálně můj vězen,dalo by se říct že tady.A jestli tě zajímá kde,tak v mé posteli.Myslím že nebudeš mít námitky .Přijde mi že se ti zalíbila,když sem tě v ní našel.“ A jemně se ušklíbl.Poté šel ke dveřím od pokoje a zamkl je,klíč si ponechal.
„Dobře……,ale kde budeš spát ty????“
„Hmm….no já bych se taky rád vyspal,a protože tu není jiná postel jak vidíš,tak v té samé posteli co ty.“
„Co???? Děkuju za nabídku, ale tak to já si radši pospím na zemi.“Odvětila mu zaraženě.
„Dělej jak myslíš,ale po pár dnech tě to tvý umínění přejde,to mi věř.“
Věděla, že má pravdu,vždycky když takhle mluvil jí měl. Jenže se bála,bála se s ním spát v jedné posteli. Sice k němu chovala jistou náklonost, sama nevěděla přesně jakou, ale to bylo z její strany. Co on?Cítila z něj že je jednou takový, a podruhé zas jiný. Nevěděla co od něj může čekat.Spíš se ho bála než aby mu věřila.
Mezi tím jak Siria v hlouby duše přemýšlela,se Itachi vybral do koupelny.
Po ještě chvilkovém bloumání si nakonec vzala z postele jednu přikrývku s polštářem,a rozestlala si pod oknem,které ji do uší hrálo píseň lesa o d malého vánku který profukoval pokojem.
Měl pravdu,zem byla moc tvrdá.Ale strach ji přemohl.Nakonec když už téměř spala,ji vyrušilo zavrzání dveří od koupelny.
Unaveně se podívala kdo že jí to budí,když tu ale uviděla Itachiho,jak vychází z koupelny jen v černých teplácích.Horní část měl celou odhalenou,jenže od samé únavy si ho ani nemohla prohlídnout,protože už viděla dost rozmazaně.Poslední co slyšela bylo z jeho úst
„Tak koukám,že už si se rozhodla,tím víc místa budu mít pro sebe.Ale dávám ti tak dva dny,dýl to nevydžíš“
Siria se už ale déle vzhůru neudržela,a usnula během pár vteřin.
Spala velmi dlouho.Asi někdy kolem 3 ráno se probudila.Bylo to z důsledku zimy od nočního vánku,který to na ní dával řádně znát.Celá se chvěla, a ještě k tomu ji bolelo celé tělo od té tvrdé prkenné podlahy.
Pohlédla na Itachiho,a zamyslela se „vypadá to že už spí,tak bych si mohla vzít tu druhou přikrývku.Brrr……je mi hrozná zima.Jo,……..zkusím to,stejně ji na sobě skoro ani nemá.“
Neslyšně se zvedla a potichounku šla k posteli kde spal Itachi. Ve tmě nebylo moc pořádně vidět.Takže když se opatrně snažila z Itachiho stáhnout onen kousek přikrývky co na něm ležel,nechtěně se ho dotkla třemi prsty své ruky,a sjela jimi po jeho těle.
Itachi se okamžitě probral,a než se stihla Siria vzpamatovat,byla……….............................................................................

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.