NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 3.)

TAK,A TADY JE MÉ SLÍBENÉ POKRAČOVÁNÍ,NO VIM ŽE TO NATAHUJU,ALE O TOM TO JE,NE?

3. DÍL Seznámení s Akatsuki

Podíval se jí zpříma do očí a zeptal se jí: “Tak co?? Nebo si pořád nevzpomínáš????!!!“ řekl Itachi už pohrdavě.
Siria ale jen s těžkostí řekla: „NE“
Itachi k ní beze slova přistoupil ještě blíž a začal ji znova mučit.
Zabodával do ní nůž všude, ale do žádného smrtelného místa.
Užíval si to, ale vzápětí mu to vadilo, sám ale nemohl přijít na to, proč.
Nesnášel ji za to ještě víc, že kvůli ní se takhle cítí.
Tekla zní všude krev, moc jí ubližoval. Odtrhával jí kusy kůže z těla, probodával, znova a znova. Řezné rány jí poléval horkou vodou a další hrozné věci. To všechno se neustále opakovalo dokola, jak nějaký zaseknutý film.
Takhle to trvalo hodiny, ale jen pro ni. Ve skutečnosti to byly asi jen dvě minuty.
Když už Siria téměř nevnímala, všimla si koutkem oka, že přestal. Čekala, co udělá teď, s hrůzou v očích sledovala, jaká další muka přijdou.
Nakonec k ní Itachi znovu přistoupil, nahl se k ní, a do ucha jí pošeptal: „Chci, abys měla zlost, chci, abys začala nenávidět, tak, jako dole v síni. Tak proč to neuděláš?!! Proč tomu nedáš volný průchod, proč mě teď nezačneš nenávidět za to, co ti dělám? Deidarovi se to povedlo jen pár slovy.Tak proč ne u mě, když ti takto ubližuji???!!“
Už byl zlostí bez sebe a chtěl něco udělat, když najednou uslyšel její hlas.
„Já sama nevím proč, prostě to teď nedokážu, i když mi ubližuješ. Spíš je mi to hrozně líto, že zrovna ty. Ale neptej se proč, sama nevím,“ odpověděla mu Siria velmi tiše a sklopila zrak.
Itachi se zarazil nad tím proč to řekla, ale hned to hodil za hlavu a podíval se jí do očí. Měla je vystrašené, ale přitom hrozně plné lásky. Nechápal to. Vždyť zrovna tenhle pohled nenávidí ze všeho nejvíc, hned by toho člověka s chutí zabil. Ale jí prostě nemohl. To mu hrozně vadilo, že mu něco brání, ale sám neví co.
Ze vzteku s ní hodil o zem, až bolestí vykřikla. A pak ji pustil ze své iluze.
Poté, co se Siria ocitla zpátky v realitě, začala se hrozně třást strachy. Všude si ohmatávala části těla, kde ji předtím bodal. Nic nenašla. To ji vyděsilo ještě víc.
Nevydržela to a s brekem mu řekla: “Proč jsi to udělal?? Já po vás nic nechci, ani po tobě, tak proč mi musíš takhle ubližovat?? Nic jsem vám neprovedla! Nic!!!!!! Nech mě prosím odejít. Už se tu nikdy neukážu.“
Itachi jí hned odpověděl: „Tak to asi nepůjde, dokud nám neukážeš svoji sílu. A hlavně, kam bys chtěla jít, když sama říkáš, že si nic nepamatuješ, hm?? Nebo snad ano???!!“
Siria se nadechla a řekla: „ Ale já žádnou sílu nemám, a ani o ní nevím. Takže nejsem pro vás nebezpečná. A.. ano, máš pravdu, ani nevím kam jít, ale to vám už může být jedno, ne??“
„Ani bych neřekl,“ odpověděl Itachi. Pak ji vzal za zraněnou ruku a začal jí ránu ošetřovat.
Byla stále vyděšenám a tak se zeptala: „Co to děláš?“
Itachi se na ni jen podíval a řekl: “Chci ti to ošetřit, tak se nehýbej.“
„Ale proč?? Vždyť před chvílí jsi mě div nezabil?“ ptala se dál Siria.
Itachi neváhal a odpověděl: „Ještě se nám budeš hodit“
Když skončil, chtěl jí přikrýt dekou, ale jak ji zvedal, nedopatřením vzal i kus ručníku, který měla omotaný kolem svého nahého těla.
Jak zdvihal ruku, tak trhl i s ručníkem, který jen zavlál vzduchem. Siria se hrozně lekla, až se jí od studu rozšířily zorničky a zhluboka se nadechla.
Itachhi zůstal nehybně, jak vytesaná socha. To, co totiž uviděl ho téměř srazilo na kolena.
Při trhnutí ručníku jí totiž odhalil všechny intimní části těla.
Stále byl nehybný a díval se na ní hrozně zvláštním, spíš zkoumavým, ale zároveň nečekaně překvapeným pohledem. Nemohl z ní spustit oči, byla totiž moc krásná.
Siria si toho všimla a celá zrudla. Chtěla něco udělat, ale nevěděla co.
Najednou se ale Itachi zastavil pohledem na jejím břiše a na hrudi u jejího poprsí.Měla tam totiž moc ošklivých ran, které nebyly ještě zhojené, i když bylo poznat, že jsou dost staré.
Tak zvláštně se na ni podíval a pak se najednou prudce zvedl a zeptal se jí: „Máš spoustu ran, víš odkud?“
Siria se probrala ze šoku, rychle se přikryla a pak mu řekla: „Ne, jen mě to někdy dost bolí.“
„Není divu, když některé jsou stále čerstvé, nebo zanícené. Když si budeš přát, můžu ti je ošetřit,“ řekl jí potichu Itachi a pohlédl na ni.
Siria mu po chvíli odsekla: „Myslím, že to poslední ošetření mi teď stačilo bohatě!“
Itachi na ní stále hleděl a pak řekl: „Jak chceš, ale bude tě to bolet, časem i víc. Když si to rozmyslíš, dej mi vědět“
Bylo mu moc divné, jak se jí najednou vytratil ten milující výraz z obličeje a nahradil ho tento zlomyslný.
Siria mu odvětila „A na co? Stejně mě pak zabijete.“
On však jen: „Dost možná, ale to neznamená, že se mezi tím musíš umučit ty sama, ne?? Teď bys měla spát, máš čas než přijdu a pak budeme pokračovat s výslechem,“ sebral se a odešel.
Na to už mu Siria nestihla nic říct vzhledem k tomu, jak rychle se doslova vypařil. Ještě dlouho rozmýšlela, ale nakonec ji zmohla únava.
Mezitím si šel Itachi promluvit s Painem.
„Tak co jsi zjistil?“ byla Painova první otázka.
Itachi se na něj podíval a začal: „Nepamatuje si absolutně nic a vypadá to, že ani dlouho nebude. Myslím, že nás nesledovala, spíš ji někdo pronásledoval, protože má na těle mnoho zranění, která jsou stará, ale nezahojená. Podle mě má zvláštní schopnosti, ale pod tlakem je nechce projevit. Je moc zvláštní.“ řekl zaujatě.
Pain se jen zahleděl do prázdna a pak mu odpověděl. „Chci, abys získal její náklonnost a důvěru, a nabídl jí stát se členkou naší organizace. Mohli bychom jí vzít sebou na pár misí a třeba i něco zjistit.“
Itachi nic neřekl, jen se otočil a zmizel.(Jak to má ve zvyku.)
Objevil se až před svým pokojem. Zaklepal a vstoupil.
Siria se probudila a viděla, jak někdo vchází do místnosti. Měla hrozně laskavý pohled.
Itachi přišel k ní a pronesl: „Už jsi odpočatá?“ chladným tónem.
Siria se ho však lekla a rychle mu odpověděla: „Přišel jsi mě zase mučit??“
„Ne. Už ti nebudu ubližovat, slibuju. Přišel jsem ti něco nabídnout.“ Jeho tón byl už o něco přívětivější.
Siria se uklidnila po té jeho větě a natáhla k němu ruku. Pak řekla: „Itachi(usmála se). Už je mi líp, o trochu. A na co jsi se mě přišel zeptat??“
„Jen jestli se nechceš přidat do našeho týmu, týmu Akatsuki. Nic by ti nechybělo.“
„A proč tak najednou? Vždyť není to dlouho, co jsi mě mučil?? Tak co mi chceš provést tentokrát?“
„Nic. Neptej se už, málo komu se tahle nabídka poštěstí, měla bys být vděčná a vážit si toho.....A už sis vybrala nějaké to oblečení?“
„Ano, vybrala“ řekla pochmurně.
„Až se tedy oblečeš, přijď dolů. Budu tě tam čekat.“ A opět zmizel.
Siria chvíli přemýšlela, jestli onu nabídku má přijmout nebo ne, ale nakonec si řekla: “Vždyť stejně nemám kam jít, a když mě zabijou, tak nikomu nejspíš chybět nebudu. Tak co mohu ztratit?? Teď už nic, vždyť vlastně ani nic nemám, už nemám ani sebe.“
Nakonec se zvedla a začala se oblékat do šatů. Pak se ještě upravila, i vlasy, a vyšla ven z pokoje.
Když sešla schody, uviděla nejen Itachiho, ale i zbytek organizace. Trochu to v ní hrklo, ale nakonec se uklidnila a šla až k nim. Hrozně jí vadily jejich pohledy.
Všichni se totiž zasekli a zírali na ni upřenými pohledy. Dočista jim vyrazila dech.
„Páni, ta holka se nechá vidět podruhý, ale pokaždé nás musí překvapit svojí vizáží, nebo něčím jiným,“ pomyslel si v duchu Pain.
Itachi BYL TAK TROCHU HODNĚ ZTUHLÝ, od šoku z pohledu na ni.
To proto, že Siria si vzala šaty, jako kdyby je na ní přímo někdo ušil. Moc jí slušely a zvýrazňovaly její linie.
Byly fialovo-černé, s ozdobnými přazkami. Horní fialová část šatů ji zakrývala jen tu nejdůležitější plochu na svrchní části těla s velkým výstřihem.Pod onou fialovou látkou byla vidět lehká průsvitná síťka, zbarvená do černa, co jí sahala k bokům.
Z ramen jí vysely jen volně planoucí rukávy, připnuté k ramínkům horní části šatů.
Až po boky neměla nic kromě té síťky.Od nich jí volně vlála fialová sukně, asi jen do půli stehen, pod kterými měla velmi krátké, černé, upnuté kraťasy.
Na sukni měla zezadu něco jako lehký dlouhý závoj..
Spodní část nohou jí zakrývaly kozačky do půli lýtek, od kterých vedly tenké provázky obmotané až nad její kolena.
Vlasy měla zepředu sestříhané na krátko a po bocích sepnuté nějakou tenkou sponou, od které jí vysely malé lokny. Zbytek vlasů byl volně rozpuštěn.
Ruce jí pokrývaly rudě červené rukavičky a přes nadloktí velké, silné náramky, za kterými měla zapíchané jakési jehlice.
Vypadala úžasně a tak trochu i dost drsně.
Ticho prolomila Siria se slovy: „Itachi...???(tázavě na něj pohlédla) Proč jsi mi to neřekl????“ Byla dost nesvá.
„Proč se tak bojíš?? Aspoň se s námi může Itachi o tebe podělit,“ odvětil Kisame a popošel k ní se škodolibým úsměvem.
Siria se lekla a ustoupila o pár kroků až za Itachiho a vzhlídla na něj s prosbou v očích.
Itachi se na ni podíval ,a ……........

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.