NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 21.)

TAK....MÁM TADY PRO VÁS NĚCO, NA CO MNOZÍ Z VÁS DLOUHO ČEKALI A VĚŘTE, DALA JSEM SI ZÁLEŽET. TAKŽE SNAD SE VÁM TO ZALÍBÍ
NO JE TO PRO VÁS TAKOVEJ DALŠÍ , ALE TENTOKRÁT MNOHEM EXTRA DELŠÍ BONUSOVEJ DÍLEK, ZA TO, ŽE SE VÁM MŮJ PŘÍBĚH LÍBÍ. A UPŘÍMNĚ DOUFÁM, ŽE TO TAK BUDE I DO BUDOUCNA A TO I S MOJÍ BUDOUCÍ POVÍDKOU, A OSTATNÍMI DÍLY TÉTO
TAK SI TO UŽIJTE, A PAK MI DEJTE VĚDĚT, JAK SEM VÁS ZKLAMALA (UVNITŘ SEBE DOUFÁM ŽE MOC NE)

21. díl

Tuto větu však už nestihla doříct, protože ji přerušil Itachi se slovy „Jen jsem chtěl vědět,jak si na tom, abych to mohl oznámit.Takže už půjdu“

Siria na něj jen mlčky pohlédla, a pak hned od něj odvrátila zrak, s tichými slůvky „Ano, teď když už to víš, můžeš jít. Chci spát“ Bolest v jejím hlase, byla citelně znát. Ale i tak, se Itachi odvrátil, a odešel. Celou dobu se musel přemáhat, s pomyšlením, že lepší bude, když ji nějaký čas neuvidí. Sejde z očí, sejde z mysli. Proto si hned po odchodu z pokoje vzal od Paina dlouhou misi.

Když odcházel, doufal že až se vrátí, zapomene na ni, a bude zase jako dřív, neoblomný. Ale jeho rozpouštějící se ledové srdce, pomalu ale jistě, bylo silnější než jeho mysl a přání. V tu chvíli si to ale ještě nemyslel, nebo snad nechtěl připustit.

Pár dní už uběhlo, od doby co se Itachi vydal na misi. Zatím co se Siria pomalu, ale jistě zotavovala ze svých zranění.

Když k ní jako vždy přišla Konan, viděla ji, jak sedí zahleděná z okna ven.

Slunce krásně pálilo, a tím ji rozehřívalo její utrápenou duši.

„Vidím že už je ti líp“ Ozvala se od dveří Konan.

„Ano, už bylo na čase, nemyslíš? Dlouho vás tu, hlavně tebe zatěžuju péčí o mně"

„Hmm….Ani bych neřekla. Kdybych nechtěla, nebudu tu.“

„Chtěla bych tě o něco požádat Konan“ Pokračovala ihned Siria.

„Tak řÍkej“ Konan byla dosti zvědavá, co se jí snaží říct.

„Nechodí sem nikdo krom tebe, a já ještě nemám dost síly, abych se mohla pořádně projít. Chci tě požádat, aby si za mě poděkovala Painovi“ Řekla jí s přivřenými oči.

„Heh?? A za co prosímtě?“ Nechápavě na ni pohlédla Konan.

„To on přeci řekl Itachimu, aby se pro mne vrátil. Nebýt jeho už tu dávno nejsem“ Odvětila jí pchmurným hlasem.

„Cože?? Ach…….ty hloupá“ Nad tím co právě slyšela, se musela Konan lehce pousmát. Hned však nasadila vážný výraz, a přisedla si k Sirii.

„Co tím myslíš?“ Siria nerozuměla tomu co se ji Konan snažila říct.

„Hmm. Koukám, že si dal záležet na tom, aby si na to nepřišla. Teď už chápu proč tak najednou“ Konan se zahleděla na Siriu se zamyšleným phledem.

„Konan, co my chceš říct???“ Nechápavě na ni pohlédla.

„Víš, to Itachi se pro tebe vrátil zpátky, z vlastní vůle. Nikdo mu to nepřikázal. Nikdo to ani nevěděl, kromě mne.“

„Itachi?? Co my to tady říkáš?? Vždyť on sám mi to řekl.“ Byla velmi překvapená, z toho co právě slyšela.

„To je celej Itachi, nejspíš ze strachu z citu co k tobě tak dlouho chová.“

„Už dlouho sem ho ani neviděla“ Řekla velmi smutně Siria.

Konan na to hned pokračovala „Vzal si misi, dlouhou misi. Snaží se na tebe nejspíš zapomenout.“

Siria nemohla uvěřit tomu co jí právě Konan pověděla. Její tvář se zamračila, a smutným hlasem řekla “Já si celou dobu myslela že…..“

„On si to tak přál, proto. Nikoho si nechce připustit k tělu, ale tobě se to u něj nějakým zvláštním způsobem povedlo. A myslím, že to ho dost vyvedlo z míry. Asi za dva dny by se měl vrátit “ A usmála se na ni z široka.

Potom ji tam nechala o samotě, s myšlenkou, jak se Itachi celou dobu musel asi přetvářet. Bojovat sám se sebou. Zajímalo ji, která jeho část zvítězí nad tou druhou.

Siria po zbytek času jen vysedávala u okna, a vyčítala si, že si toho už dávno nevšimla. Ale vždyť se ani nedalo. Stále ale i přes to všechno nemohla uvěřit tomu, že by to tak bylo.

Konan jí nosila jídlo, a povídala si sní. Za tu dobu se spolu docela dost spřátelili. Navzájem teď v sobě viděli svoji novou přítelkyni, která je jedna druhé blíž a blíž. Isis byla u ní celé dny. Bedlivě ji hlídala, protože i přes to, že byla z nejhoršího venku, stále se jí dost často dělalo špatně, a motala se jí hlava. Někdy ztrácela i na krátkou chvíli vědomí. V takovýchto situacích, Isis vždy doběhla pro Konan.

Nastal den, kdy se měl Itachi vrátit, a ona jen stále posedávala u okna, a v duchu si prolínala jednu větu, která ji přišla tak pravdivá (Ach,nevědomost je sladká).

Konan zrovna procházela síní, s úmyslem, že Sirii donese něco malého k obědu.
Když se najednou otevřely dveře, a dovnitř vešel Itachi.

Měl zas ten tvrdý a vražedný pohled, jako mýval, než k nim přišla ona dívka, co ho tak moc změnila.

Konan si toho všimla, a i když si v duchu říkala, že už je všechno nenávratně pryč, vyklubala se jí v hlavě podlá myšlenka vůči Itachimu.

Popošla k němu, a vřele ho přiivítala „Vrátil si se včas, jaká byla mise?“

„Úspěšná, jako vždy“ Odvětil velmi chladně.

„Hm...Jak jinak“ Řekla rázně Konan.

Itachi už chtěl jít dál, ale Konan ho zastavila „Víš, Itachi, já …chtěla sem jí zanést něco k jídlu, ale zapomněla jsem, že už sem měla být asi před půl hodinou u Paina. Měli jsme někam jít, a znáš ho, když se naštve. Snažila sem se sehnat někoho, kdo by jí to místo mě odnesl, ale nemůžu nikoho najít. Takže když si se právě vrátil, určitě máš víc času než já. Prosím odnes jí to, já už vážně musím“ A než stihl Itachi cokoliv říct, Konan mu doslovně vrazila talíř do ruky a zmizela.

Itachi tam chvíli stál, s rozhořčeným výrazem, na ještě před chvílí dívající se Konan. Nakonec se však zmohl, a šel po schodech nahoru.

Siria si zrovna povídala s Isis, když najednou uslyšela něčí kroky. Opatrně pohlédla směrem, odkud ty zvuky vycházely. Viděla jak se dveře otvírají, a v domněnce, že je to Konan, už předem pozdravila „Jsem ráda že jsi tu Konan“

Ten koho však viděla stát ve dveřích, ani ve snu nečekala.

„Už vypadáš líp“ Řekl jí zhluboka.

Ten hlas, ta osoba. Ze samého šoku, ze sebe ztěžka dostala „Itachi???“

Viděl ji, jak se na něj upínají ty její nádherné oči, oslňující sluněční paprsky. Byla tak krásná, jako by ji snad ani nic nebylo. Jeho srdce se pod jejím pohledem opět rozpouštělo. Silou vůle se ovládal.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu, musíš mít hlad“ Snažil se udržet svůj lhostejný výraz. Ale jeho city mu to nedovolovaly.

Přišel až k ní, a sedl si na okraj postele, kde seděla. Položil jí talíř na noční stolek, a zlehka na ni pohlédl.

„Nečekala jsem tě tu“ Odpověděla mu tiše.

„Hmm……Konan mně požádala.“ Bez dalšího slova se zvedl, a chtěl odejít. Ale něco ho zadrželo. Pohlédl na místo, které mu bránilo v odchodu.

Její ruka ho silně svírajíc držela za zápěstí, v odhodlání nepustit.

Jeho zrak se odvrátil rovnou na Sirii, s kamenným výrazem, snad až vyčítavým.

Hleděla na něj upřeně, snažíc se mu něco říct. Nakonec se však odhodlala. „Itachi………….Prosím……….neodcházej. Já chci abys………..vím že ty………..Ah…………………….prosím zůstaň tu semnou.“ Oči se jí leskly slzami, ze strachu co odpoví.

Její tichá prosba mu zněla v uších, jak sinfonie těch nejhorších, ale i nejkrásnějších přání. Přál si celou dobu co byl pryč, aby na ni zapomněl, aby byl jako dřív, aby mu na nikom nezáleželo. Taky že se mu to povedlo.

Jenže při pohledu na ni cítil, že si to celou dobu jen namlouval. A však teď už čistý rozum ho dovedl k ráznému rozhodnutí.

Zhluboka se jí zahleděl do očí, a po chvíli ticha nešťastně pohlížející Siri směrem na něj řekl „Opravdu si to přeješ??? Opravdu si tak moc žádáš, abych tu s tebou zůstal, i přesto, že víš co sem zač?? I když víš, jak moc sem ti ublížil??? Nemáš strach, že to udělám znovu???“ Díval se na ni velmi rozhodným pohledem, plným různých přání.

Doufal, že mu odpoví praví opak, ve snaze ji připomenout vše, to nejhorší ohledně něj. Myslel si že tak, když ho odmítne, bude moct být jako dřív. Bez výčitek a pocitu zrady. Jenže se mu nedostalo usilovného přání. Namísto toho přišlo něco, co rozhodlo o něm samotném.

Siria mu přímím pohledem po chvíli odpověděla na jeho otázku „Ano,přeju………Přeju si to z celého srdce. A krom toho, je mi velká zima Itachi. Prosím zahřej mě. Je mi velká zima i u srdce.“ Takto mu odpověděla s mírným úsměvem na rtech, a nadějí, s zoufalstvím smíchaném v jejích tyrkisových očích.

I přezevšechnu svou snahu a vůli, nedokázal předstírat. Už se nedokázal sám před sebou přetvářet. I když její odpovědi navenek litoval, uvnitř byl neskutečně rád.

Mírně se k ní naklonil, a sjel ji svým prstem přes její rty. Hleděly si do očí, závislý jeden na tom druhém.

On ji spaloval svým plamenným pohledem.

Ona ho spoutávala svýma překrásnýma tyrkisově zbarvenýma očima, vyzařující naději, štěstí, a hlavně touhu po tom druhém. Jejich vnitřní a hluboko ukrytá touha, se dostávala na povrch.

Po dlouhém sledování si vzájemně do svých očí, se jí nahl k uchu, které ji něžně políbil, a hned na to jen jí tiše pošeptal „Budu tě hřát tak dlouho jak jenom budeš chtít“

Její oči se zalily štěstím, štěstím z lásky toho druhého. Nedokázala nic říct, jen věděla velmi jistě, že to co si přeje ze všeho nejvíc, je mít ho u sebe. Chtěla aby si sní dělal co chce, přála si, už se ho nepustit. A proto se od něj odklonila, s jedinou větou vypovídající vše „Chci aby to tak bylo napořád, moje srdce chřadně, když tě u sebe nemám“ Její slova doprovodil něžný polibek plný něhy.

Byly to polibky plné všeho, co se v nich dalo skrýt. Vášeň, chtíč, touha, a taky nesmírné štěstí.

Cítil to všechno, z jediného jejího doteku. Itachi pohlédl na Siriu, teď už velmi jiným, pro nikoho až neznámým pohledem. Jen ona věděla co se v jeho očích odráží. Byl to pocit bezmoci, pocit lásky.

Něžně ji sjel svou dlaní po její hrudi, u které se zastavil, a smyslně se na ni podíval.

„Nechtěl jsem tě ztratit, přál…….přál sem si, abys tu zůstala se mnou.“ Pošeptal jí tiše.

Druhou ruku si překryl přes své srdce, a přímo ji hledící do očí tiše řekl „Tady,……….je to, co jen ty si dokázala rozehřát.“

Siriininy oči sjely pohledem přímo na jeho silně bušící srdce. Mlčky se položila na postel s jediným tichým slůvkem „ITACHI“

Pomalu se k ní přitáhl, a jeho silné ruce ji ovynuli kolem jejího těla. Jen tam tak leželi, hleděli si do očí, dokud se ho nedotkla svými prsty na jeho šíji. Nepatrně mu svou rukou zajela do vlasů, které se pod jejím dotykem spustily až k jejímu obličeji.

Její dotek s ním otřásl natolik, že z jeho úst byl slyšet velmi tichý stén.

Už dlouho nepocítil něco takového, a už vůbec ne tak příjemného.

Opatrně sjížděl svou dlaní, lehce se dotýkajíc její kůže po jejím těle.

Chtěl se jí neustále dotýkat, a tak ji jen velmi zlehýnka zabloudil svou rukou k jejímu poprsí. Pohlédl na ni tázavým pohledem, a vyčkával na Siriininu reakci. Uvnitř se bál že mu víc nesvolí. Cítil její nejistotu, a vnitřní strach z toho, co má přijít. Proto se jeho ruka po chvíli začala odtahovat.

Siria mu však svým pohledem dala najevo její důvěru k němu. Silou mu přitiskla jeho ruku zpět k sobě. Přála si ať to udělá, ať je to cokoliv.

Jemně se na ni pousmál, a svými prsty ji začal rozepínat knoflíčky na noční košili. Opatrně ji rozepl i ten poslední, ale něž však udělal to, po čem tak dlouho toužil, odvrátil svůj dotyk směrem k jejímu krku. Něžně ji na něm z boku pohladil, a s lehkým polibkem se navrátil pod její košili.

Ucítila jeho teplou dlaň, sjíždějící po její pokožce. Byl to krásný pocit. S mírným výdechem, se mu celá poddala. Jeho dlouhé rozpuštěné vlasy, ji hladily přes její tvář tak lehce, jako kdyby jí chtěly něco říct..Milovala jeho vůni, jeho dotyky...

Itachi ležící nad jejím roztřeseným tělem, si ji neustále prohlížel. Dotýkal se jí po celém těle. Až když se jeho dotyky uchýlili níž, pozastavil se s pohledem na její rozzářenou tvář.
Zamiloval se do její duše, a teď si myslel že, už se ji nikdy nedokáže pustit. Něžně jí zajel konečky prstů na její lítka, z kterých sjížděl postupně přes její hebká stehna.

Myslela si, že se pod jeho dotyky celá rozplyne, když cítila jak ji sjíždí víš a víš. Pak jen ucítila jemný dotyk, který ji rozehřál po celém těle.

Přitáhla si ho blíž, aby mohla cítit jeho polibky, tlukot srdce, vše co ji hrálo do uší, jako nějaká sladká píseň.

Opatrně ji svlékl spodní část pyžama, a hned se nasměroval zpět k jejímu poprsí. Zlehka ji nadzdvihl a svlékl z ní poslední kousek oblečení, který na sobě měla.

I když nevěděla co všechno se má přesně dít, její vnitřní já ji napovídalo že dělá správně.

Obemkl jí ramena svým tělem, a něžně ji přes ně pohladil. Ležela pod ním tak, jak si ji vždy přál mít. Jen pro sebe.

Siria na něj pohlédla, a pomalu mu stáhla svrchní část jeho oděvu. Co viděla byl pro ni pohled plný překvapení, a velmi milého a krásného obrazu. Pod jeho velmi vypracovanou hrudí, bylo slyšet jeho silné srdce bijící už jen pro ni. Přejela mu prsty přes záda a přitáhla k sobě blíž. Opatrně, i když nevěděla co přesně dělá, mu pomohla se zbavit zbytku oblečení.

Díval se jí zhluboka do těch jejích přenádherných očí, a ležíc nad ní podpírající se o své dlaně v polštáři, ji jen zhluboka řekl „Jsi nádherná“ Po těchto slovech se sklonil nad její poprsí , a s posledním polibkem, který ji věnoval než se jejich těla vzájemně spojila, se oba dostaly do jiného světa, světa který teď patřil jen jim.

S nečekaným pocitem, a vášní, se z Siriininých úst vynořilo procítěné a hlasité vzdechnutí, plné touhy, a dosud nepoznaných pocitů.

Stále ji držel pod sebou, silně svírající její křehké tělo. Jak kdyby měl pocit, že když ji pustí, rozsype se mu jak hromádka z karet. Jeho rty mu zůstaly přisáty na její kůži, kde bloudily po celém jejím těle po celou dobu,co byly v tak nádherném sevření.

Jejich těla byly spoutány vzájemným opojením dotyků toho druhého.

Poslední chvíle, poslední pohled si vzájemně věnujíc.

Cítil jak se mu její prsty zarývají do jeho pokožky, a sám věděl, že on ji stejnou silou svírá tak pevně, aby ji opět neztratil. Ani jeden z nich nechtěl aby to skončilo. Přáli si, aby se tak spolu mohli držet už napořád.

Doprovázejíc je píseň lesního ptactva, se oba dostaly do nic nečekajícího, extáze omamující, pocitu, který je dovedl na konec jejich nezapomenutelné chvíle. S výkřikem si navzájem věnujících jmen, se oba zhroutili do vzájemného obětí v těsném sevření.

S nesmírnou něžností na ni Itachi pohlédl, omamujíc ho její vůně a krása.
Věnovala mu pohled plný lásky, z kterého čiřil pocit naplnění, a všeho, co ji tak scházelo. Sluneční svit ji ozařoval přes její tvář.

Parsky slunce ho při pohledu na Sirii, jak slunce ozařovalo její tvář, oslňovaly tak silně, že mu až přišla jak nějaký anděl, který se mu vmísil do života, a rozehřál mu jeho tak zatemnělé srdce.

Po této jen jim věnované a nádherné chvíli, se oba spolu s vzájemně obejmutými těli schulili pod přikrývku, kde po nevelké chvíli usnuli.

Hluboko v noci se Siria probudila jako první. Velmi rychle si uvědomila co se vlastně stalo. Rychle se otočila směrem k Itachimu, aby se ujistila, že se jí to přece jen nezdálo. Když viděla jak u ní klidně odpočívá, objímající ji kolem pasu, sladce se nad tím musela pousmát.

„Umíš se krásně smát“ Odpověděl ji z ničeho nic Itachi s pootevřenýma očima.

Nic mu na to neřekla, jen se na něj ještě víc pousmála.

V Akatsuki sídle zavládl klid, a tak to chodilo několik dalších dní.

Itachi chodil každý den do svého pokoje, kde ho čekala jeho vytoužená osoba.

Siria se už sice mohla pohybovat po sídle, ale žádné mise nebo výpravy s nimi, jí prozatím ještě nebyly dovoleny. Rozhodlo se, že bude jejich právoplatnou členkou, s čímž ráda souhlasila, i s tím že jim bude pomáhat.

Ostatní o Itachim a Sirii už dávno věděly, ale nevadilo jim to. Spíš byly rádi, protože už se na ně Itachi tolika neutrhoval jako dřív.

siriu si už i docela oblíbili. Takže jim už nevadila tak, jako dřív. Stále se jí však dělalo dost často zle, čož trochu Konan znepokojovalo. Proto se rozhodla že jí zopakuje hlubší testy, aby zjistila co se od posledně zlepšilo nebo zhoršilo.

To co ale zjistila ji znepokojilo silně…………….

Dodatek autora:: 

NO NEVIM ESTLI SE VÁM TO LÍBILO, NEBO ZDA VÁM TO SNAD NEPŘIŠLO AŽ PŘEHNANÝ, ALE VÍTE, ŽE MÁM VE ZVYKU SE TROCHU ROZEPISOVAT. TK MI TO DYŽTAK PROSÍM ODPUSŤTĚ SNAD MI SE VÁM TO NEZNELÍBÍ
---------------------------------------------------------------------------
MŮŽU ZARUČIT, ŽE PŘÍBĚH MÁ JEŠTĚ STÁLE NĚJAKÉ ZÁHADY K ROZUZLENÍ