NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 18.)

TADY JE DALŠÍ ČÁST, TAK DOUFFÁM, ŽE SE VÁM TROŠKU ZALÍBÍ NO ASPOŇ TROŠKU. JE TO TAKY TROŠINKU DELŠÍ NEŽ POSLEDNĚ. SNAD BUDETE RÁDI

18. díl

Když k Sirii došel, vzal do ruky kunai, naposledy na ni pohrdavě pohlédl, a bodl.
Její myslí se ještě stačili prolnout krátké vzpomínky z života, při pohledu na přibližující se ostří k jejímu tělu.
Bylo slyšet jakési vzdechnutí,a jeho kunai mířený do jejího srdce se však nedostal do cíle. Bylo vidět jak se zastavil, snad jen dva milimetry od její zkrvavené pokožky.
Shibuki se po vzdechnutí překvapeně ohlédl, co zapříčinilo, že jeho kunai nemohl vykonat svůj účel.
Ten kdo mu zabránil od tohoto činu, byl muž pro Shibukiho velmi dobře známý.
Měl na sobě černý plášť, s rudými obláčky, krvavě červené oči, a černé dlouhé vlasy stažené na konci do gumičky.
„Itachi……..tebe jsem tu opravdu nečekal.“ Pronesl zlehka Shibuki.
Itachi držíc mu silou své ruky jeho kunai mířený přímo na Siriu, mu s velmi vražedným pohledem odsekl „Pusť ji Shibuki!“
Shibuki se však jen pousmál a řekl „A proč bych to měl dělat?“
„Pokud si radši zvolíš smrt, tak nemusíš!“ Procedil Itachi mezi zuby.
Shibuki se náhle otočil a zmizel. Ještě před tím než se stihl vypařit zvolal na Itachiho “Však mi se ještě potkáme“
Itachi se sklonil k Sirii a co nejrychleji ji odpoutal.
Dopadla by rovnou na zem, kdyby nezachytil její už téměř bezvládné tělo do svých dlaní.Opatrně ji vzal do náručí a zmizel s ní v dýmu.
Objevily se až za branami vesnice. Byla noc, takže dostat se ven nebyl až takový problém. Horší bylo pro Itachiho to, že Siria začínala blouznit, a její rány byly některé i dost hluboké.
Věděl že se musí co nejdřív dostat do sídla Akatsuki, kde se o ni můžou postarat rozhodně líp než on sám v lese.
Když byly asi v půli cesty, Itachiho zastavila Isis. Vběhla mu přímo do cesty. Zastavil se, a uvědomil si že jsou na místě kde před útokem na vodopádovou nocovaly.
Rozhodl se že si na chvíli odpočinou. Sedl si k jednomu stromu, který byl nedaleko toho malého vodopádu s jezerem, kde naposledy sledoval potají Siriu jak se koupe.
Opatrně si ji položil do klína, tak aby měla co největší pohodlí. Chvíli na to si odtrhl kus látky ze svého pláště a podal ho Isis. Ta hned pochopila co má na mysli, a proto ho něžně odebrala Itachimu do svých úst, a odešla ho namočit do jezera. Za nedlouho se vrátila s látkou nasátou příjemně studené vody, kterou Itachi přiložil Sirii na hlavu. Bylo to nutné, protože dostala horečku, a začínala už dost blouznit ze spaní.
Po nějaké době, když už ji horečka začala opadat, se Siria začala pomalu probouzet.
Velmi ztěžka otevřela své tyrkysové oči, a tiše řekla „Kde…..kde to sem? Itachi? Jsi to ty????“ Ptala se ho velmi tiše s přivřenými oči, tak že ji ani téměř nebylo slyšet.
„Už jsme v bezpečí“ Odpověděl jí klidným,a až milým hlasem.Pro Siriu to byl teď někdo jiný, nemohla uvěřit tomu, že se najednou jeho chování mohlo tak změnit.
„Já myslela že mě nenávidíš. Mohl jsi mi tam nechat, tak proč si to neudělal???“ Překvapilo ji že zrovna on by ji šel zachránit, ale zároveň doufala že přece jenom snad ano.
„Nemusíš se bát. To Pain si přál, abych se pro tebe vrátil“ Odvětil jí velmi rychle. Na jeho tváři bylo vidět, jak se jeho pohled rázem změnil, na chladný a neústupný, jak vždycky.
Siria však zareagovala na jeho odpověď, s trochou překvapení „Pain??? Proč zrovna on??“ I tak na ni ale bylo vidět jak posmutněla, že to nebyl ten, od kterého by si to tak přála.
Jenže na tuhle otázku už ji Itachi neodpověděl, namísto toho, ji jen rozhodně oznámil „Jsi celá od zaschlé krve. Musím ti to očistit, aby se rány nezanítily než dorazíme k nám.“
Nečekal než mu na to stihne Siria cokoliv říct, a v náručí s ní přešel až k hladině vodopádového jezera. Tam s ní bez optání vešel popás do vody, a položil ji na hladinu. To proto, aby ji mohl omýt rány na jejím těle, a zároveň srazit zbývající horečku.
Siria už opět upadající do hlubokého spánku dostala dočista šok, což mělo za následek, že se mu silně obemkla kolem krku, div ho neuškrtila.
„To studííííí“ Otřásla se Siria s výkřikem.
„Nehýbej se, nebo si ublížíš ještě víc“ Okřiknul ji, mírným náznakem starostlivosti.
Poté co ji omyl od krve zaschlé rány jezerní vodou, si ji k sobě zlehka přitáhl, a odstranil jí jeden pramínek vlasů z obličeje, který ji s kapkami vody stékal po tváři.
Byla nádherná, i přes veškerá zranění, pořád vypadala jak nějaký krásný přelud. Od jejích očí se odráželi paprsky jezerní vody, s mírným zábleskem měsíčního svitu.
Chvíli se na ni jen takhle díval, s neurčitostí na tváři. Opatrně ji vzal opět do náručí, a nesl ven z jezera.Když už byly na břehu, zašel s ní až pod strom, kde před tím byly. Velmi opatrně si s ní sedl rozkročmo, tak aby se mu mohla schoulit do klína. Když tak učinil, opřel si hlavu o strom a hleděl na ní s výrazem až nepopsatelně krásným. Nechtěl si to přiznat na venek, ale uvnitř sám sebe věděl, že má o ní velký strach. Přišla mu jak slabá skořápka, které když se jen dotkne, tak se mu rozsype pod rukama. A to on nechtěl. Ve skutečnosti se mu její bezbrannost hrozně líbila, a chtěl ji tak držet už napořád. Sám nevěděl proč, ale přišlo mu to velmi příjemné.
Siria se mu zahleděla do těch jeho temných očí, a snažila se vnímat jeho pocity.Po nějaké době nakonec zaspala. I Itachi odpočíval, sice jen napůl,ale přece.
K ránu vysvitlo nádherné slunce, a jeho paprsky ohodily obě osoby ležící pod rozkvetlým stromem.
Itachiho to donutilo pohlédnout do denního světla. Pohlédl dolů, a viděl vedle sebe ležící Isis, která se ale chovala divně. Její pohled směřoval na Siriu, která byla bledší než včera.
V Itachim to trochu škublo, a hned jí začal prohlížet. V jeho mysli mu procházela myšlenka „Je zraněná, ale ne tak, aby byla v takovýmhle stavu „
Při tom, když zjišťoval, co má za následek její stav, opatrně poodtáhl fialovou část šatů, na svrchní části těla, a v tu ránu našel něco, co mu začalo dávat smysl k téhle jeho otázce.
Na hrudi měla výrazně vidět velkou ránu, okolo které byl místo krve jakýsi namodralý flek, zasahující až do rány. Pomalu ale zřetelně bylo vidět, jak se jí rozšiřuje po jejím těle.
Došlo mu že na ni bylo použito nějaké zakázané jutsu, a proto se chtěl odebrat rychle na cestu.Zatím co ji ale bral na své ruce, Siria stále nereagovala, ani na jeho slova, a ani na Isisinino neustálé olizování. Stále měla zavřené oči.
Nečekaně se však z jejích úst ozvalo „Itachi…..já musím……………………… mu…musím mu říct prav…pravdu, nesmím umřít, ne teď, dokud mu to neřeknu“ Šeptla velmi tiše a s těžkostí.
„Ještě budeš mít tu možnost, nemusíš se bát“ Byla to jeho odpověď. Ale zněla od něj tak důvěryhodně, ale stále, byly to jen slova, slova které ji doprovodili zpět do hlubokého spánku. Ještě se nad nimi stihla lehce pousmát, a víc už její mysl bloudila temnotou.
Itachi při pohledu na ni věděl, že má už jen málo času. A proto se nezastavoval ani na vteřinu. Věděl, že tady ji teď moc nepomůže, neměl u sebe nic kromě zbraní, a toho co potřeboval na misi. Ale na tohle je zapotřebí mnohem víc. Nesl ji ve svém náručí, s Isis po boku.
Mezitím se v sídle Akatsuki bavila Konan s Painem .
„Paine,……já vím že se nedalo nic dělat,ale přece..“
„Já vím Konan. Ty sis jí docela oblíbila vid?“ Pohlédl na ni tázavě.
„Ano , i když to tak ze začátku nebylo. Ale to není všechno Paine. To ona má sílu Yumai, copak si to neslyšel?“ Konan na něj div nevyjela.
„Slyšel . Ah… Konan, i pro nás ostatní se změnil postoj k ní. Ale nezapomeň, že ona se nebránila. Možná si to i přála, aby ji zajali. Musela k tomu mít své důvody“ Z Painovo slov bylo cítit, že i on cítí jistou lítost, nad Sirininou ztrátou.
„Paine, je jí tak podobná, Yumai, i když byla o dost starší než já, byla vždycky plná citu, ať to na venek nedávala znát, ale uměla taky nenávidět, tak že se jí každý bál………Co kdyby se teď Siria vrátila, chtěl by si se jí pořád zbavit??“ Konan na něj pohlédla s velmi očekávající odpovědí od něj
„Hmmmm…………………..vím že ji máš ráda, a i já vůči ní ztrácím odpor, ale sama si viděla, v boji by nám byla akorát na obtíž. Má v sobě velkou sílu, jenže ona ji nechce používat, nechce vůbec bojovat. Ani Itachi ji nedokázal přesvědčit. Je to škoda.“
„To není odpověď Paine“ Vykřikla
„Stejně nevím proč se mě na to ptáš, odtamtud se sama nedostane. A kde je vlastně Itachi? Dlouho sem ho neviděl“ Zamluvil hned téma.
„Víš, on si vzal jednu misi, která tě možná překvapí“
„Nezadávám mise snad já?“
„Tuhle si mu nemohl zadat, vzal si jí z vlastní vůle“
„Konan, nelíbí se mi co říkáš!“ Na Painovi už bylo vidět, že se začíná rozčilovat.
„Vyčkej než se vrátí, a snad budeš i rád“ S touto poslední větou se na Paina Konan usmála a odešla pryč z jeho pracovny.Na tváři jí hrál lehký úsměv.
Itachi už byl téměř u sídla, když najednou ………………

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.