NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 14.)

TAK TADY JE DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ. ALE PŘEDEM ŘÍKÁM ŽE JE TO HODNĚ O MINULOSTI, ALE MUSÍ TO TU BEJT, ABY STE POROZUMĚLI DO BUDOUCNA ROZVOJI MÉ POVÍDKY.NO TAK SNAD SE VÁM BUDE ALESPOŇ TROŠKU LÍBIT

14. díl

Nečekaně ji však ze smutku vyrušila jakási silueta postavy, která ji svým stínem překryla obličej.
Siria zvědavě pozvedla hlavu a pohlédla na onu osobu.
„Ahoj, můžu na chvíli??“ Otázala se jí neurčitým hlasem.
„Konan..“ Vyhrkla ze sebe překvapeně Siria, ale hned se vzpamatovala a odpověděla jí „Dobré ráno..“ Než ale stihla doříct to, co chtěla, Konan už jí vcházela bez dalších zbytečných slov do stanu.
Siria si v duchu povzdechla , protože neměla teď chuť si z nikým povídat.
Její mysl se neustále poutala jen k jediné osobě. Ale přemohla se, a pobídla Konan aby se obě posadili.
Konan na sebe nenechala dlouho čekat, a ihned začala mluvit „Koukám že jste měli s Itachim dneska v noci rušnou noc. Oba jste jako kdyby vás chtěl někdo zabít“ Hned na to se musela poušklíbnout.
„Já nevím co máš na mysli, ale můžu tě ujistit že nic o čem by si nevěděla i ty se tu nestalo.“ Povzdechla si Siria se zkroušeným hlasem a pohledem upřeným do země. Bylo na ní vidět, že ji něco hodně trápí.
„Hm…no každopádně je vidět že Itachiho to moc nerozveselilo.“ Dodala zlehka, s vážným vzhledem.
„Konan, já vím že to ode mě není moc zdvořilé, ale určitě si nepřišla jen kvůli tomuhle“
„Mmm……vlastně máš pravdu. Ty víš že jsem tě nikdy moc nemusela, tak jako asi každej tady z nás, a myslím že ani ty nás….… Ale taky se hodně věcí změnilo, od doby co jsi přišla. Nesmíš se divit, my jsme jedni z nejobávanějších, každý z nás tu bojuje za své ideály. A mnoho vesnic,i zemí nás chce dostat. Pak přijdeš ty, nikdo neví odkud, a skoro nás necháš sežrat tou svojí psí smečkou. Dalo by se říct, že ostatní mají z tebe možná tak trochu špatnej pocit“ Její oči odráželi vážný ,ale zároveň váhavý pohled směřující na ní.
„JO………..myslím že nejsou jediní“ Povzdechla si s tíhou v hlase. Její pohled se upřel na Konan, čekajíc co odpoví, a zároveň ji pozorně poslouchala, ale pořád nechápala co se jí snaží říct.
Konan ale pokračovala dál, aniž by na její poslední dovětek nějak reagovala „Víš,nepřišlo ti divné, že Itachi má u sebe v pokoji i ženské oblečení?“ Zeptala se jí náhle se zvídavým pohledem.
Siria zpozorněla, a její zorničky se nepatrně rozšířily.
Konan tedy pokračovala dál „Kdysi k nám patřila ještě jedna velmi dobrá týmová partnerka, byla to moje velmi dobrá přítelkyně. A ten pokoj co teď obývá Itachi, tam sem dřív bydlela s ní já. Ale po tom co se stalo, už jsem tam nemohla být. Teď jsem s Painem, a Itachi si vzal ten můj.“ Její poslední dvě věty jí vycházeli z úst už jen stěží.
„Já si cením že mi to říkáš i když nemusíš, ale co mi chceš vlastně říct?“ Nechápavě se jí Siria zeptala.
„Já jen…..si jí dost podobná,… povahově……myslím si, že nejsi až tak špatná.
Mohly by jsme spolu dobře vycházet“ Pousmála se na ni Konan.
„Ehh??.........No…,to bych byla moc ráda“ Vykoktala ze sebe až moc překvapená jejím přístupem, a úsměv jí oplatila.
Konan na ni pohlédla docela vlídně, a zvedajíc se k odchodu jí ještě řekla „Tak se měj“
Siria se za ní ještě otočila, a na odcházející Konan ještě zvolala „A…a co se vlastně stalo?“
Konan se zastavila nad její otázku, a se sklopeným zrakem jí tiše odpověděla „Ahh………………………..Podvedli nás. Yumai tam tenkrát měla jít vyjednat dohodu o sjednocení, abychom mohli spolupracovat, a vzájemně si být nápomocni. Ale…….jim o to vůbec nešlo. Oni chtěly jen ji. Yumai měla velkou sílu, nikdo nevěděl kde ji bere. Kromě nás. Měla dar přírody. Byla sní svázaná tělem i duší. když ji chtěly vzít sílu násilím, pomocí své síly ji ještě před smrtí přenesla do jednoho přívěsku, který nosívala. Aby na to však nikdo nepřišel, stihla ho dát svým přátelům z té vesnice, jediným kteří ji nezradily mezi všemi zrádci. Vážně si jí moc podobná, ale ty žádnej přívěšek nemáš že ne???“ Pohlédla na ni Konan velmi tázavě.
„Ne……..já žádné přívěšky nenosím“
„Hm…dobře“ S touto poslední větou Konan odešla.
Siria ještě chvíli přemýšlela nad vším co jí Konan řekla. Nakonec se zvedla a šla k ohništi. Snídaně už tam na ní čekala.
Po té co dojedli,si šly všichni zabalit. Což mělo za následek, že se Siria střetla s Itachim.
Pohlédla na něj, a jako první promluvila, nečekají na jeho reakci „Itachi já…..“ začala se snahou se mu omluvit, ale Itachi ji náhle skočil do řeči.
„Nemusíš nic říkat, nezajímá mi co chceš. Doufám že mi nebudeš lézt do cesty až tam budeme. A připrav se, za chvíli odcházíme“ Mluvil na ni velmi odměře,s slovy plnými lhostejnosti.
Siriu to uvnitř zabolelo, ale navenek to nechtěla dát znát. Chtěla ho mít u sebe, cítit, že ji ochrání. Však jediné co z něj cítila, bylo že on by byl právě teď jedním z těch, co by jí vrazily nůž do zad jako jeden z prvních.
Sklesle na něj vzhlédla a tiše šeptla „Chápu……….Nemusíš se bát“
Ještě než se odebraly na cestu, se Siria sklonila ke své milované vlčí přítelkyni, a do ucha jí tiše pošeptala “Isis, přeji si aby jsi tu na nás počkala. Vrátím se pro tebe slibuji. Ale nechci aby se ti něco stalo. A ještě nejsi úplně zdravá. Bude to nebezpečné“

Na Isis bylo vidět že s ní očividně nesouhlasí. Ale po chvíli, i když velmi nerada, přistoupila na Siriininu žádost, a sedla si poslušně pod strom, kde se nakonec schoulila do klubka, naznačujíc že zde na ni bude čekat.
Siria ji ještě pohladila po lysince, jemně se na ni usmála, a pak se pobrala s ostatními na cestu.
Už delší dobu šli lesem, ne však po cestě. Nesměly dát o sobě vědět. Do cesty se jim najednou ale dostala větší překážka. Vzhledem k tomu že byly velmi blízko skryté vodopádové, narazily na jeden velký a hluboký vodopád.
Byl nádherný, to ano, ale když už se ho chystaly přejít, zarazil je Siriinin vzhled.
Dívaly se na ni, a nechápaly co se s ní děje.
Siria při pohledu na onen sráz plný chrlící se vody, celá zbledla.
Konan to nevydržela, při pohledu na ni, a zeptala se jí „Sirio…..co se děje??“
Všichni sledovaly a pozorně poslouchali co jim odpoví .
Viděly jak se celá roztřásla, kolena se jí podlomili, a její tyrkysové oči ztrácely barvu.
Klečíc s rukama v dlaních se její ústa pomalu otevřela ,a vyšla z nich tichá odpověď „Já………..byla jsem tu………to oni…! Chtěli………..padala sem“ Mluvila velmi nesrozumitelně, ale její oči říkali vše.
„Sakra co to tady meleš!!! Vždyť ti není vůbec rozumět. Jestli chceš něco říct, tak to vyklop, ale tak aby ti všichni rozuměli !“ vykřikl na ni Deidara.
Bolestným pohledem upřeným na ně spustila „Vzpomínám si……..Vím jak sem utíkala lesem , a tady mi nějací vrazi chtěly zabít. Vím že jsem tady spadla dolů do řeky, a pak vím že sem se probrala, a našla jsem cestu, která mne dovedla až k vám. Potřebovala jsem si odpočinout, a nikdo doma nebyl,tak sem si chtěla jen na chvíli lehnout, ale pak už si pamatuju jen Itachiho.“
Siria klečela stále na kolenou,a pohlížela na všechny, se slzami.
„No,…to se divím že to přežila. Pěkná hloubka. Každej by se nejspíš při pádu dolů rozsekal o ty výčnělky skal.“ Pronesl Tobi, pohlížejíc na dno vodopádu.
Pain se ale zeptal „A proč tě chtěly zabít?“
„Nevím, vzpomínám si jen na tohle. Nevím co byly zač, ani proč po mě šli, ale cítím, že to bylo kvůli něčemu, co mi způsobilo mnoho bolesti.“ Tuhle větu řekla s výrazem plným nejistoty, a také posledních sil.
Dívali se na ni, a nevěděly co říct. Nakonec se však Pain ozval „Ted už ale musíme jít, jsme tu moc nápadní. Nikdo nás nesmí vidět, takže se zvedni a jdeme“ Pronesl vážně, a poté se hned rozešel dál.
Siria tam ale stále klečela, a nehybně se dívala do země.
Všichni Akatsuki se rozešly dál, bez ohledu na ni. Jeden z nich se však ohlédl za sebe a zastavil se.
Viděl jak se krčí k zemi, a křečovitě si svými konečky prstů drží hlavu.
Přišel k ní, sehl se, a vzal ji do svého náručí. Mlčky si ji k sobě pevně přitáhl, a nesl.
Siria si všimla že ji někdo nese. Nemusela přemýšlet kdo to byl.Poznala jeho……........................................................................

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.