NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 1.)

Úvod:
JE TO O PÁRU ITACHI X SIRIA .Jde vlastně o romantický,akční,a zároven i tajuplný příběh.JEDNÁ SE O DÍVKU KTERÁ SI NEPAMATUJE VŮBEC NIC ZE SVÉ MINULOSTI,JEN JMÉNO. PO TOM CO SE PROBUDÍ U ITACHYHO,JÍ ZAČNE JÍT O ŽIVOT,ALE STANE SE NĚCO,KVŮLI ČEMU SE ROZHODNOU JÍ Z URČIZÝCH DŮVODŮ NEZABÍT. ZATÍM.POSTUPNĚ SE JÍ ZAČNOU PROJEVOVAT JEJÍ SÍLY,A TAKÉ NAVRACET PAMĚT.No tak si počtěte a pak mi klidně ukamenujte.Přeji příjemné čtení(tedy aspoň doufám:-( )

1.) díl Nevítaná návštěva

Dívka utíkající lesem, jenž je celá od krve a vůbec nevnímá okolí.
Jen běží, běží dál, co nejrychleji pryč. Pryč od té bolesti. Náhle ji ale zasáhne něčí kunai do nohy. Spíš ji jen silně sekl, ale z toho zděšení ztrácí rovnováhu a padá rovnou do řeky, která byla pod ní, když skákala nad srázem přes větve od vytyčených stromů ze skal.

Ti, co ji tak úpěnlivě pronásledovali, usoudili, že ten vysoký pád nemohla přežít.
“Nejspíš se zabila už při pádu dolů o ty strmé skály,“ řekl jeden z nich. Poté se otočili a šli pryč v domění, že úkol je splněn. Ale vše byl jen mylný klam.

Mezitím dívka spadla do řeky, která ji unášela pryč. Nevěděla však o tom, protože při dopadu se praštila o kámen do hlavy a plavala na zádech, nechajíc se unášet.
Po nějaké době se začala pomalu probouzet, ale to jen díky tomu, že se schylovalo k večeru a voda byla stále studenější.
Když se probrala, co nejrychleji, ale ve skutečnosti pomalu, vyplavala na břeh. Byla jí hrozná zima a věděla, že jestli se někam neschová, nejspíš nepřežije, protože byla silně podchlazená, unavená a hladová.
Pomalu se zvedla a šla k cestě, která byla nedaleko od řeky.
“Třeba někoho najdu, a ten mě nechá přenocovat, abych se zotavila,“ pomyslela si.

Vydala se tedy cestou, která vedla lesem, hlubokým a temným, až jí nabíhala husí kůže. Šla už dlouho a pomalu přestávala doufat, že na někoho ještě narazí. Po cestě si hlavou začala promítat, co se vlastně stalo, ale jaksi jí už mysl moc nesloužila od únavy. Bylo jí divné, že nic neví, ale nakonec to hodila za hlavu s domněním, že to způsobuje jen její silné vyčerpání. Už byla tma a dost zima. Najednou se ale zastavila a začala se rozhlížet. Před sebou totiž uviděla jakýsi dům, co nejvíc zakrytý stromy, křovím, co byli kolem. Obydlí ylo tak dokonale maskované.
“V domě se nesvítí, hmm…To znamená, že tu asi nikdo není. Co dám za to, když se půjdu podívat. Nic. Přinejhorším mě vyrazí ven.“

Šla tedy s jistotou, přesto velmi opatrně ke dveřím, pak si to ale rozmyslela, že přece jen bude lepší, když půjde oknem. Pro jistotu.
Otevřela opatrně okno a nakoukla dovnitř. Když se asi po třech minutách prozkoumávání pokoje rozhodla, že je tam opravdu sama, vzala svíčku a zapálila ji, aby si ten pokoj mohla prohlédnout. Když to udělala, byla ohromená.
Pokoj nebyl nic moc, ale překvapilo ji, že všude bylo důkladně uklizeno. Co ji nejvíc překvapilo, byla postel. Byla nádherná, i když ne nejnovější, ale nádherná s nebesy.

“Pane jo, tak tady musí žít nějaká vzácná paní. I když ne nejbohatší, ale rozhodně má vkus.“
Chvíli přemýšlela, jestli si má na chvilku lehnout, ale najednou se jí zamotala silně hlava od toho nárazu o kámen a zničehonic se jí podlomily nohy. I když nechtěla, upadla do bezvědomí. Naštěstí dopadla na tu nádhernou postel, takže se neudeřila znovu. Ale to jí stejně nepomohlo. Od té rány do hlavy, od hladu a únavy, a nejvíce od promrznutí, už se nezvedla. Usnula jak nemluvně.

Mezitím se vraceli ti, co obývali tento dům. A hádejte, kdo to byl…
Byl to tým AKATSUKI.
Akatsuki vešli dovnitř a ještě než se rozešli, jim Pain řekl, že budou mít za půl hodiny poradu. Sice už bylo pozdě, ale bylo to prý zapotřebí.
Všichni se tedy rozešli. Pain zůstal v síni s Konan, Deidara s Tobim a Sasorim šli nahoru, ale Deidara se vrátil, že si dá něco k jídlu. Hidan s Kakuzem se zase hádali, až mezi ně vtrhl Zetsu. Itachiho zase otrávil Kisame při pohledu na tu jeho rybí hlavu tak, že šel radši do svého pokoje.

Itachi otevřel dveře. Všude byla tma, takže nic pořádně neviděl. Ale jeho Sharingan mu nedovolil přehlédnout něčí pohyb. Přemístil se k místu, kde ležela ona osoba.

Mezitím se dívka probouzela. Ležela na zádech s rukou u hlavy a druhou na břiše. Pomalu otevírala oči. Jak je otevřela, hrozně se vyděsila.
"Áhh!" vykřikla zděšením, protože první co viděla, byl něčí obličej přímo nad ní, spalující ji svým krvavým pohledem. Vzápětí ucítila něco velmi studeného na svém krku. Pomalu se ohlédla, co to může být. Byl to nůž zarývající se jí do její kůže.
“Co tu děláš??!“ zeptal se jí Itachi dost vražedným tónem, až z něj šel strach.
Chtěla odpovědět, ale ve chvíli,kdy už chtěla začít mluvit, najednou se zarazila.
Itachi si toho všiml.
“Ptám se tě znova, potřetí už to nepřežiješ!“

Po tom spánku si nepamatovala už vůbec nic, ani jak se tam ocitla, ak tomu v něčí posteli. Nemohla mu odpovědět, proto mlčela. Byla vyděšená sama sebou.
"Slyšíš?!!“ a přitlačil jí nůž hlouběji do kůže, až jí začal téct pramínek krve.
Zmohla se jen na jedno: “Já..já nevím," odpověděla nešťastně s přirdoušeným hlasem.
“Ty nevíš?! Tak kdo teda jsi?!!!!!!!“
Ale jak byla zmatená, ani mu nedokázala odpovídat. V duchu si říkala, co se vlastně stalo? Vždyť neví vůbec nic! Byla zoufalá. Najednou si zase všimla, že se na ní stále dívá.
Nevědíc jak se ocitla v cizý posteli, náhle ohrožována mužskou osobou držící ve svých rukách její život.
Chtěl po ní to nejmenší, co by člověk mohl po druhém chtít. Jen znát jméno, alespoň to jméno, a přece mu nemohla dát odpověď.

Itachi už začínal být vzteky bez sebe.
“Ty ani nevíš, jak se jmenuješ???“
„Já….jsem…………..já jsem….Siria. Myslím,“ řekla velmi nejistě. To bylo totiž to jediné, co se jí po dlouhém bloumání v mysli vyhnalo na povrch.
Z ničeho nic se od ní odtrhl a stáhnul ruku s kunaiem. Pomalu vstal z postele a ještě se jí zeptal: “A jak jsi se sem teda dostala?“ řekl už klidněji.
“Nevzpomínám si!“ skoro to až vykřikla. To ale neměla.

Itachi se najednou otočil a hodil po ní kunaiem.
Siria jen viděla, jak letí něco lesklého směrem k ní. Strašně se lekla, až spadla z postele. Když se zvedala, koukala nedůvěřivě na Itachiho z pozapostele.
“Kdybych tě chtěl zabít, už se nezvedneš. Jsi zajímavá a nevím, co si zač. Možná, až to zjistím, tak se dočkáš toho, co tě teď minulo.“
Hned na to se rozešel ke skříni a otevřel ji.
“Tady si vezmi na sebe nějaké věci, když už se mi tu válíš v mé posteli, nemusíš mi ji hned zašpinit od krve a špinavého oblečení, které jak koukám, už se tak stejně ani nazvat nedá.“
Byla špinavá a potrhaná na oblečení, spíš na tom zbytku, co na sobě měla. Tak trochu vypadla jak nějaká amazonka.
Pak se ale Itachi otočil a řekl: “Až se převlečeš, tak tu počkáš. Nikam nezkoušej utéct, stejně by se ti to nepovedlo. Okno je zamknuté a zpevněné mojí chakrou, a dveřma se akorát dostaneš k ostatním, ale tam bys nejspíš i skončila.“ Po téhle větě se ušklíbl a chtěl odejít.

„A jak se jmenuješ ty?(TICHO)…………..? Prosím, pověz. Nelíbí se mi, když nevím, s kým mluvím. A hlavně je zdvořilostí se představit po tom druhém,“ Odvětila náhle Siria.
„A mně se nelíbí, když mi někdo cízí leze do postele. Nikdo by to nepřežil, tak si toho važ. Ber to jako můj projev zdvořilosti.“ odsekl jí Itachi.
„Prosím,“ pošeptala už jen jemně Siria.
Ale i tak ji Itachi slyšel. U dveří se zastavil, ale nepohlédl na ni a řekl: “Jsem Itachi.“ Potom se sebral a odešel pryč. Po cestě dolů se sám sebe ptal, proč se vlastně nad ní slitoval a proč jí řekl své jméno.

Siria se jenom dívala do prázdné místnosti. Po chvíli se zvedla a šla ke skříni. Viděla v ní nádherné šaty, které jí přímo padly do oka. Na chvilku se zarazila z důvodu, proč tam má i ženské šaty, ale pak jí došlo, že s ním může někdo bydlet, nebo to prostě není jeho pokoj, a nebo jsou tu po někom, kdo tu dřív býval. Po chvilce se tím ale přestala zaobírat a začala si je oblékat. když si ale všimla koupelny, neodolala. Šaty odložila zpátky na postel a šla si dát svojí vytouženou sprchu.
Poté, co se osprchovala, omotala kolem sebe ručník. Teprve teď bylo vidět, jak vypadá...

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.