Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - (5.)

5.díl Minulost

Uprostřed toho všeho, obalená temnou a neprůhlednou tmou, skákala z větve na větev, i když skoro ani neviděla metr před sebe. Najednou se však v jejím břiše ozvala velmi silná bolest, a přes snahu ustát to tak malé zavrávorání , díky té bolesti nakonec stejnak ztratila balanc, a levou nohou se zakopla o jednu větývku, co nebyla v té tmě ani vidět. Netrvalo to víc jak vteřinu, a padala směrem dolů z velké výšky.
Když najednou se ale při pádu pohledem zarazila na jednom místě. Jak padala její zrak spočinul na míhajícím se stínu kolem ní. Vypadal jako nějaká lidská postava, a pomalu by si troufl říct, že ten obrys byl dost podobný Itachimu. Než si však dokázala pořádně prohlédnout onu postavu, těžký a nemotorný dopad o tvrdou zem ji to nedovolil, a Siria ztratila po chvilce vědomí.
Ležela tam sama a opuštěná, nikdo o ní nemohl vědět. Uprostřed deštivé a nemilosrdné bouřky, ale přece jen tu byl někdo , kdo o ní už nějakou chvíli věděl.
Zdál se jí sen,….. sen který ji přišel, jako by ho už někdy prožila:
Bylo slunečno, a malé dítko běhalo po louce obrostlé květy, tak krásnými, že by každý pro ně oči mohl nechat.
„Sirio! ……Holčičko moje, … Co tu zas děláš?? Říkala sem ti, že tu nesmíš být moc často, nebo se staneš jednou z nich a budeš jako ty květy, plná života, ale neschopná ničeho… Je to prokleté místo.“
„Ale mami…. Ty víš, že se mi tu hrozně moc líbí“ se sladkým úsměvem obměkčila srdce své matky.
„Ach…. Sirio, nesmíš být jako ona.... Nebo získáš mnoho síly, ale i mnoho nepřátel….Pojď, půjdeme domů.“
„Dobře mami, ale sejně chci být jednou silná jako ta paní o které jsi mi vyprávěla,“ a úsměv malé holčičky rozehřál matčinu ustaranou tvář, ovšem s myšlenkou, že to se nesmí nikdy stát, že nesmí být nikdy jako Yumay pokud nechce aby žila trpkým životem.
Po cestě domů se holčička najednou zarazila a zahleděla se do jednoho místa velmi upřeně mezi stromy.
„Sirio? Co se děje??“
„Je tam nějaká paní mami…… vypadá skoro stejně jako ta co jsi mi popisovala, jako ta velmi obávaná bojovnice.“
Ne! To není možné!! To se ti jen zdá SIRIO!“
„Proč to není možné mami??“
„Protože ta žena už nežije.“
„Ale já jí tam vidím mami, a usmívá se na mně.“
„Dost už!! Nikoho tam nemůžeš vidět, To y květiny ti zakalují zrak, a už musíme jít Sirio!“
„Ale mami….Vyprávěla jsi mi, že byla moc krásná a velká bojovnice. Že se ničeho a nikoho nebála, a že ubližovala jenom těm co si to zasloužili, jen těm zlým…… A já chci bejt taky taková. Budu jednou jako ona.“
„Když budeš jako ona….. ublíží ti moc lidí Sirio. Láska bolí a dokáže ublížit víc než cokoliv jinýho. A čím víc budeš milovat, tím víc budeš trpět holčičko. I ona doplatila na lásku, ta jí zahubila. Poroto nesmíš být stejná.“
„Tak budu nemilosrdná a budu ubližovat jen těm co budou zlý, a nebudu nikoho nikdy milovat… nikdy.., a tak se mi nic nestane, a budu jednou z nejsilnějších mami,“ odpověděla malá Siria matce s velmi vážným hlasem a tvrdým pohledem vyzařujícím jistotu.
„Ach Sirio…. Právě taková slova už jsem kdysi slyšela…. Lásce se nedá vyhnout,“ řekla si v duchu pro sebe nevlastní matka, a pohlédla velmi smutně na Siriu.
Velmi černá tma se najednou zjevuje před Siriininýma očima namísto cesty, kde se ještě před chvilkou procházela se svou nevlastní matkou jako malé dítě. Když najednou slyší z povzdálí jakési hlasy: „Není se čeho bát, prober se Sirio.“
Strach z temnoty, neznáma a ničeho kolem ní……. Ji až vyděsil. Jen ten hlas, hlas , který ji vedl ven z tak opuštěného místa.
Její oči se náhle otvírají, a z překvapení stále trochu zakalený zrak od hlubokého spánku spatří nějaké zvláštní místo. Světlé vše kolem ní, jen nějaký tmavý stín sklánící se nad jejím tělem.
Z velkého přání uvěřila, že postava nad ní se shýbající může být jen jediná osoba, a proto tiše vyslovila : „Itachi…. Jsi tu….. Já .. sem tak ráda Itachi,“ a však bylo to jen její přání, nikoli realita.
Namísto mužského hlasu zaslechla odpověď od té osoby, a však s hlasem ženským: „Už jsi vzhůru, ..konečně. Myslela sem, že už se snad ani neprobudíš. Ale byla by to velká škoda kdyby dítě bylo sirotek.“
Siria v ten moment jen co vyslechla tyto věty vyděšením sebou cukla, a svůj zrak se snažila co nejlépe ihned zaostřit.
Po menší chvíli se jí konečně povedlo pohlédnout do očí jejímu zachránci…staré ženě, oděné v otrhaném plášti a starém kimonu.
„Kdo jsi???!!! Vykřikla Siria a s velkým škubnutím se pokusila hned vstát. A však najednou ji při pohybu vzala tak obrovská bolest do celého těla, že ihned odpadla zpět do postele v křečích s výrazem plným bolesti .
Znova se zahleděla na tu starou ženu, a než stihla cokoliv říct, tak jí ta stará paní předstihla slovy: „Říkala sem ti, že by byla škoda, kdyby tvé dítě bylo sirotkem, ale asi tě to moc netrápí.“
„Kdo si?!! A jak to myslíš s mým dítětem??!
Měla opravdu moc zvláštní oděv. Jako by dřív byla snad i bohatá, a teď…pomyslela si Siria.
„Zdá se , že jsi si stále nevšimla…. A vůbec nechápu jak někdo může nechat v takovém stavu ženu venku v dešti. Tvůj muž by se měl o tebe lépe starat.“
„Můj …. Itachi…. On dřív se staral jako nikdo na světě, ale ..“ nedokázala doříct větu Siria.
Najednou se však zamyslela nad první větou co před chvilkou řekla ta žena: „Byla by škoda , kdyby tvé dítě zůstalo sirotkem.“
Hned v ten moment pohlédla na své břicho, které ale nebylo už tak kulaťoučké jako dřív. Měla ho krásně ploché, a bolest po celém těle se jí rozléhala z místa kde dřív své dít nosila.
„Co se to jen stalo?? Kde je mé dítě??!!! Slyšíš?! Pověz mi, nebo ti přísahám že….,“ Rozčílila se hned na po tomto zjištění Siria tak moc, že se její vlasy začali barvit do rudě krvava a oči jí pohlcovala černá temnota jako kdysi dávno, když pociťovala nesmírnou zlobu a chuť po pomstě.
Uchopila silně ženu za zápěstí a už chtěla něco udělat, když pohlédla do jejích starých, a přitom i přes její momentální chování tak klidných očí, že se až zarazila. S velkou bolestí se i tak až k ní naklonila, a zeptal se jí znova tentokrát už tišeji a zcela jiným, nemilosrdným hlasem: „Kde je mé dítě ??!!“
Ta stará žena jí však jen s klidným až uklidňujícím hlasem pozvolna odpověděla: „Je v pořádku… je tam kam patří., je …..“ nestihla však doříct, protože v ten moment to Siriu ještě víc vyděsilo a už se chtěla pomstít, když najednou zaslechla z povzdálí dětský hlásek, míchaný s pláčem.
Siria se zarazila, a jediné co vnímala byl ten dětský hlas. Stará žena se od ní pomalu odtáhla potom co Siria povolila svůj stisk, a dořekla větu: „ Je tam kde má být…….u své matky.“
Ani bolest už moc nevnímala, jediné co vnímala bylo teď jen hlas jejího dítěte. Její myšlenky se dlouho uvnitř neudrželi, a nahlas promluvila: „Moje dítě…“
„Máš syna……. A vypadá to, že bude velmi zdatný… i jeho oči jsou neobvyklé.“
„Syna?? Ale jak? Vždyť….“
„Ano…. Asi ti nejde do hlavy jak to. Je to jednoduché… Našla sem tě, když sem sbírala své oblíbené a osvědčené byliny, když najednou sem zahlídla v dálce tebe. Nebyla si ale sama, proto sem řekla, že to nechápu jak tě tam mohl někdo nechat. Byl tam s tebou nějaký muž. Vzdaloval se od tebe, když sem tě zrovna zahlédla. Byla si na tom ne zrovna dobře, a ani tvoje dítě, tak sem tě musela operovat…. A dítě se tak narodilo dřív, pomocí císařského řezu.“
Siria velmi v rozpacích, a dost zmatená tím co slyšela, byla nucená se zeptat na jednu hlavní otázku: „Ale vy jste mne sem nemohla odnést..“
„Ah…. Ano já to nebyla…. Chodím na bylinky se svým vnukem. Je asi jen o nějaký rok starší než ty. Je moc milý. Pomohl mi tě sem odnést. Měla by jsi mu poděkovat až přijde z lesa. Šel nám totiž ulovit něco k večeři ,“
„Vnuk??“
„Ano…. Yamata.“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.