Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - (10.)

V tomto dílu se konečně dostáváme všemu na kloub, a začnou se nám tu záhady a nevysvětlitelné událsti postupně již vysvětlovat,. I přesto tu ale přibide tím pádem pár nových postav, a tím i pár zápletek, ale tak, mno...to bych nemohla bejt já že?
Jinak se všm moc omlouvám za zpoždění, a prot jsem tento díl protáhla o stránku navíc
Doufám, že se budete všichni dobře bavit a žemě neukamenujete za ten konec,jaký mám s oblibou ve zvyku
V příštím díle se zaměříme opět na Siriu + vyjasnění dalších záhad, ale né celých, jen z kousku

10. dílTajemství vychází na povrch - aneb : tajemná žena

V sídle Akatsuki se zatím věci na pohled dařili, ale neskutečnosti se to tam všechno sypalo.
Itachi byl čím dál tím horší, nepřístupný, že už začínal vadit i Kisamemu, který ho znal dlouhá léta jako týmového partnera, s kterým se dá i vyjít.
Sám Pein byl na všechno a všechny více podezíravý, což zapříčinila Konanina nečekaná noční návštěva Minoriho. Díky tomu si začal všímat i stále se navyšujícího divného chování Itachiho.
Nastala noc v sídle Akatsuki jednoho dne z probděných nocí pro Konan. I když by se zdálo, že po nocích bývá v sídle Akatsuki téměř klidno, tak to bylo jen pouhé zdání. Konan jako
jediná po nocích v posledních dnech slýchávala po budově jakési divné zvuky. Vždy byla však jediná koho to zatěžovalo na tolik, aby se to více prozkoumalo.Už několikrát ji většina
zavrhla s tím že buď nic neslyší a ona má bludy, a nebo že se nic prostě nenašlo, a pravdu
ale měli.
Konan to jedné noci nedalo, když znova zaslechla ti podivné hlasy tentokrát z chodby.
Tichým a pomalým krokem se opatrně vydala po místnosti pokoje až ke dveřím. Potichu otevřela
dveře a pohlédla do chodby. Nikdo tam ale nebyl, i ty hlasy najednou utichly. Sama už začínala pochybovat sama o sobě.
Uplynulo několik minut,ba možná i půlhodina od poslední ozvěny. Nakonec to Konan vzdala a vrátila
se opět do pokoje. Klidně ulehla, ovšem s myšlenkou „co to mohlo být?“. Asi dvě hodiny po půlnoci se probudila díky jakému si praskání a vrzání schodů. Snad měla jen ona tak dobrý sluch, a nebo
už měla opravdu iluze, protože nikdo jiný nic neslyšel, ani Pein, který v klidu odpočíval.
Tiše se zvedla, a tentokrát i ozbrojená se vydala ke dveřím pokoje, které lehce nastevřela, aby mohla spatřit to co ji tak nedalo v posledních dnech spát. Ten divný skřípot jiný než
obvykle byl ale pryč, a po domě se rozléhalo už jen širé ticho.
Když už si usmyslela, že dveře zavře a půjde znovu spát zaslechla ten podivný skřípot opět.
Nenápadně vyklouzla na chodbu a tiše za sebou zavřela dveře. Skryla se toho nejtemnějšího koutu chodby, a tajně čekala co se bude dít.
Netrvalo dlouho a po schodech vystoupil jakýsi stín nějaké zatím nerozpoznatelné osoby na pohled.
Sledovala kam ta osoba půjde, když najednou si však povšimla jistého znamení, které ji pomohlo rozpoznat o koho se jedná. Postava v šeru zahalená náhle potichu otevřela pokoj,
který patřil Itachimu, ba dokonce si povšimla jak se mu na prstě třpytí i jeho prsten.
V nepochopitelném šoku z jejích úst nevědomky tiše vyklouzlo: „Jsi to ty Itachi?“ jen co
to dořekla, si velmi rychle překryla svá ústa, když si uvědomila co právě udělala.
Najednou se ona postava v otevřených dveřích pokoje prudce otočila do šerem zahalené chodby, a pohlédla směrem přímo ke Konan. Teď mu dokonale viděla do tváře díky odrazu nočního světla
z pokoje. Celá zkamenělá, stála tam nehybně jak vytesaná z mramoru v obavě aby ji neodhalil,
protože tak by bylo celé její pátrání marné.
Ještě chvíli tam stál a hleděl tím samým směrem, ale nakonec se pomalým krokem rozešel k
sobě do pokoje a pohled z chodby odvrátil ke svícnu, který si se zavírajícími dveřmi zapálil.
„Itachi,…tak přece jsi to byl ty. Ale jak? Vždyť dnes jsi ulehal se všemi z Akatsuki nastejno. Já osobně jsem tě viděla jak jdeš spát,a jako poslední sem ulehala, ale ty jsi byl stále v
pokoji. Tak jak je to možné? Jestli takto po nocích odcházíš aniž by o tom někdo věděl, tak kolikrát už jsi se takto tajně vyplížil pryč a zase vrátil? Kam to chodíš Itachi??" Pomyslela
si Konan jakmile zůstala na chodbě opět sama. Ještě chvíli tam tak skrytá v rohu chodby stála a tiše přemýšlela, když najednou zaslechla znova ty hlasy pro ni tak známé, co ji každé noci budily.
Ozývali se přímo z Itachiova pokoje. Pomalu se přiblížila k jeho dveřím, a tiše naslouchala.
Zpoza dveří se z Itachiovo úst ozývali ty samé hlasy, co slýchávala.. Teď si tím byla 100% jistá.
Byli to velmi zklíčené ozvěny, vyjadřující něco jako tichý smutek. Najednou však z nečekání zaslechla z jeho úst slovo, které s ní samou trhlo: „Sirio!“ Volající její jméno ve spánku a tiše rozmlouvající sám se sebou , jakoby se sebou sám bojoval byli ty hlasy , které Konan poslední noci probouzeli.
„Tohle není Itachi,“ usmyslela si Konan pro sebe, a tiše odebrala zpět do svého pokoje.
Když za sebou ve tmě pomalu zavřela neslyšně dveře, v domnění že ulehne do postele aniž
by si toho kdokoliv všimnul se za jejími zády náhle ozval chladný hlas: „Kde si to byla, Konan?“
Konan překvapená Peinem stojícím za ní jen mlčky hleděla na něj.
„Jak dlouho už víš o Minorim? Nebo už snad od počátku, Konan?!! Šla si za ním, že ano?“ s otázkou na ni Pein hleděl až vražedným způsobem.
„Nevím, o čem to mluvíš, byla jsme se jen dolů napít, protože mi vyschlo v krku.“
Pein ji náhle prudce uchopil za ramena, a se silným až bolavým stiskem a pohledem plným bezcitnosti, zloby, a snad i smrti na ni rozzuřeným hlasem promluvil: „Přestaň mě obelhávat Konan! Já nejsem jako nikdo tady z Akatsuki, a ty to moc dobře víš. Mě neobalamutíš, Konan! Sice jsi byť jako žena z Akatsuki chladná jako led ze všech nejvíc, ale se mnou se nesrovnávej. I ty máš pořád víc citu jak já, a tím pádem jsi i průhlednější a slabší. Moje city….já nemám city, ty jsou dávno zapomenuté. Jediné city, které chovám jsou….“ Nedokázal doříct svá slova, ale stále jí hleděl zpříma do očí plný hněvu.
„Jsou stále stejné, i ty něco pořád cítíš Peine, tak jako já neošálím tebe, tak ani ty mě, vždyť se známe od dětství. I když to nemusíš dávat nikomu najevo, a třeba už ani mě ne, pořád cítíš, i kdyby
to byla jen zloba nebo chuť zabíjet, i to jsou city,Peine! Vím něco, co ty ne, a hodlám tomu přijít na kloub, s tebou nebo bez tebe, a ani ty mi v tom nezabráníš. Leda že…bys mě chtěl zabít.“
Pein svůj pohled od Konan najednou odvrátil směrem na její hruď, a náhle ji silně políbil. Když se od ní odtahoval, lehce se jí naklonil k uchu a tiše jí řekl s naprostým klidem: „Možná to udělám Konan. Dávej si pozor na to co děláš, a jak daleko zasahuješ bez mého vědomí.“ Hned na to se od ní odtáhl a vrátil se zpátky do postele. Konan tam stále v rozpacích svým způsobem vyděšená z toho, co slyšela z jeho úst, a zároveň zaskočená jeho tak zvláštním jednáním.

Dny plynuli jako voda rychlostí tekoucí řeky, a vše bylo stále stejné, plné tajemství nevyřešených záhad a také i zahozené lásky bez vysvětlení. To vše bylo pořád pro Konan, která jako jediná měla v
plánu zjistit co to vše zapříčinilo stále nevyřešenými otázkami, ale tento večer měla mít Konan velké štěstí.
Nastal večer a tak jako vždy, kdo nebyl na žádné misi,nebo už se vrátil se šli najíst a potom k večeru spát. Dnes se ale Itachi nevydal s ostatními domů, ani s klamem když se vrátili z mise. Kus od
dveří sídla se zastavil, a s klidným hlasem jako by to snad byl opět on řekl ostatním: „Ještě si musím něco zařídit.“ A jen co to dořekl zmizel v korunách stromů.
Nikomu to nepřišlo nijak divné ani podezřelé, protože dřív tohle Itachi dělával běžně.
„Že by to byl zase on?“ pomyslela si v duchu Konan.
„Mmm….ne, tomu nevěřím , tak rychle, tady něco nehraje.Proč tak najednou Itachi? …To nejsi, já to vím, že ne,“ jen co dorozmýšlela nad touto krátkou úvahou, velmi rychle se za ním co nejnenápadněji vydala. Ovšem už to vypadalo bledě, protože vyrazila za ním příliš dlouho a jeho stopy nemohla
pořádně zachytit.
„Přeci jen je to Itachi, a když chce, nezanechá žádné stopy,“ řekla si pro sebe potichu Konan při sledování. Nakonec musela dát na svůj instinkt, když si povšimla na jedné větvi velmi
výrazné stopy, a to ji velmi zarazilo.
„Itachi by po sobě takové nápadné stopy jen tak nezanechával….tak ale proč teď najednou? Že by jsi mě všiml??Musím být ostražitější! Ale..to znamená tak jak tak, že jdu dobře, a můžu se aspoň o
trochu přiblížit pravdě,“ s touto myšlenkou téměř ovládána celá, jak mysl tak tělo se horlivě vydala po jeho stopách., nehledě na to jak je neopatrná a co se může stát.
Po nějaké době dorazí na místo, kde zahlédne Itachiho.
Je to místo nádherné, tak překrásné až z něj i boleli oči. Byla to přenádherná zahrada, nepříliš velká ale ani malá. Konan seskočila potichu dolů, a následovala Itachiho neslyšným krokem. Všude
kolem byla obklopována těmi nejrůznějšími květinami a hlavně takovými, které ještě svat nikdy nepoznal.
Najednou se Itachi zastavil před jakousi zvláštně vypadající ženou uprostřed té zahrady sedící v jakémsi křesle propleteném nějakými trnitými květy.
Konan tiše a velmi opatrně zacouvala, aby ji ani jeden z nich nezahlédl a se zvědavostí zpoza jednoho
nádherného křoví poslouchala jejich rozhovor.
„Itachi, konečně jsi přišel. Jaké jsou zprávy? Je něco nového?“ promluvila na něj s vlídným, přesto falešným úsměvem žena.
„Ne Kasumi, vše je při starém, nikdo nic neví.“
„Hm….a co ta holka?“
„Myslíš tu od náš? Ta nic neví, sice je podezíravá, ale ….“ Nedořekl a jen se lehce ohlédl za sebe směrem ,kde byla schovaná Konan.
S Konan to v tu chvíli doslova trhlo. Nevěděla, jestli o ní ví nebo ne.Jako by ji tím Itachi dával šanci včas odejít. Byla teď velmi nesvá, ale i když jí její vnitřní já říkalo jdi pryč,
musela zůstat a slyšet víc.
„Já nemyslím tu vaší společnici s růží ve vlasech, o tu bude už brzy postaráno také, i když ten její styl se mi líbí…ta modrá růže…je působivá.No ale k věci. Měla jsem na mysli tu holku, co má tu samou
sílu jako má sestra. Jak se jenom jmenovala…Siria.Ah ano, tvá bývalá láska,“ s výrazným pošklebkem se podívala na Itachiho.
S Konan to trhlo už podruhé, po tom, co právě uslyšela.
Najednou ale pohlédla na oba dva jak jí Itachi odpovídá: „Siria….ona….ona byla…je….“
Nemohl doříct své myšlenky, protože ho Ta podivuhodná žena zastavila slovy: „Ona neznamená pro tebe nic, nevzpomínáš
si snad Itachi? To já sem tvoje láska.Ona tě podvedla a chtěla tě jen využít! Vzpomeň si, co sem ti říkala. Pojď, chci tě podarovat jedním z mých skvostů.“ Zeširoka se na něj usmála a svým vášnivým pohledem ho k sobě až snad přivolala.
Konan viděla jen jak Itachi k té cizí ženě z neznámých důvodů přistupuje tak důvěřivě, na jeho vkus až
eobvykle. I když jakoby chvílemi se v něm lámalo jeho staré já a vzdoroval. Viděla, jak mu podává jakýsi květ, půvabný, a ta vůně až i ona ji cítila. Ovšem jen co se jí Itachi dotkl, Konan si všimla, jak se ze stonku té květiny rychlostí vytasil velmi dlouhý a tenký trn, který mu probodl celou dlaň.
„Ah, jak jsem nešikovná, pojď ošetřím ti to.“ Řekla mu hned žena.
„Nepotřebuji pomoc, nejsem tak slabej!“
„To já vím Itachi, jsi jeden z mých nejsilnějších a to se nemění,“ a sladce ho políbila. Bylo vidět jak se po polibku od něj odtrhla a s úšklebkem se na něj podívalas otázkou: „A nyní, co uděláme s tou naší
dnešní nezvanou návštěvou?“
Konan si všimla jak se po jejím polibku Itachi opět navrátil k tomu neúprosnému a hněvu plnému muži jako poslední měsíce. I jeho oči se zalili opět chutí po krvi.
Ta žena na něj stále hleděla čekajíc na odpověď.
„Myslím si, že už není zapotřebí to dál protahovat Konan,“ odpověděl Itachi s teď již směrovaným pohledem do křoví skrývající Konan.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.