Nejsem ten pravý 06

James
Když jsme si sedli na lavečku vedle sebe, okolní svět utichl. Dan zavřel oči a vypadal tak nějak uvolněně. Nohy si dal nahoru, kolena k bradě. Hlavou se opřel o chladnou zítku a vypadal spokojeně. Na tváři měl přívětivý úsměv, který mě hřál u srdci. Dlouho jsme tam jenom tak seděli, on měl stále zavřené oči. Byl scela pohlcen ve svém světě myšlenek. Nevadilo mi to, naopak bavilo mně se dívat na jeho klidnou tvář, protože právě to mi dávalo jistotu, že je vše tak jak má být.

Začalo pršet. Chtěl jsem se jít schovat. Už jsem se zvedal k odchodu ale Dan tam pořád tak seděl a na tváři mu hrál úsměv. Studený déšť mu vůbec nevadil, tvářil se pořád stejně. Tak uvolněně spokojeně a klidně že mě to až udivovalo. Na tváři se mi objevil nevědomky z toho pohledu široký úsměv, přisedl jsem si k němu a svoje sako jsem mu přehodil přes ramena aby nenastydl i když představa nemocného Dana přivázaného na lůžko by nemusela být špatná, ale nechal jsem představy představami. Úplně jsem ztratil pojem o čase, a proto když jsem se podíval na mobil, zhrozil jsem se, už deset minut probíhala hodina dějepisu. A sakra.

Drapl jsem Dana za ruku a letěli jsme na hodinu. Až před onou učebnou jsme zastavili. Dan byl celý uřícený a z vlasů mu odkapávala voda. Nesměle jsem zaťukal na dveře a vešel jsem dovnitř. Za mnou šel opatrně Dan a nechal mě, ať mu dělám zeď. Nebojácně jsem vypjal hruď a připravil jsem se na čelící urážky ze strany učitele. Dan mi o téhle škole a o učitelích moc neřekl, ale před tímhle učitele mě varoval. No moc přívětivě se tedy netvářil.

„Á panstvo se uráčilo dostavit, no to je mi překvapení. Ale pozdě hoši máte smůlu…“ říkal odměřeným tónem, který v sobě nesl podráždění. Potom se obrátil na Dana a škodolibý úsměv se mu ještě rozšířil „a navíc jak se dívám, Danieli asi si chcete dneska zahrát na uklizečku že? Tu mokrou loužičku za vás totiž uklízet nikdo nebude. Navíc máte tady pozdní příchod tak to běžte rovnou k tabuli.“
Dan svěsil hlavu a šel určeným směrem. Když kolem mě procházel, jen pokrčil rameny na znamení, že to nemám řešit. Jakoby mu to bylo úplně jedno. Potom se dějepisář obrátil znovu na mě. „Vy si běžte sednout, vy jste tu nový, ale upozorňuju vás, že takové chování nebudu dál tolerovat. Jak vidíte, tady pan Brown je beznadějný případ, z něho si příklad neberte. Je to jen další flákač a budižkničemu…“ asi bych mu jednu vrazil, ale Dan jen zavrtěl hlavou.

Sedl jsem si do předposlední lavice u okna a díval se jak ten študovaný kr***n který si hraje na pedagoga, mučí Dana a ten se přitom tváří jako by mu to bylo úplně šuma fuk. Nejdřív mu dal pár nesmyslných otázek, na které mu Dan odpověděl samozřejmě, že neví, pak ho zkusil zesměšnit před celou třídou a nakonec ho poslal s pětkou a referátem „prej aby se doma nenudil“ většího blbe**a jsem tedy neviděl.

Dan
Sedl jsem si vedle Jamese a po zbytek hodiny jsem civěl na zeď a přemýšlel o tom za kolik se tenhle po***ný ústav zhroutí pod tlakem demolice. Ale než jsem se, dobral k přesnému, datu zazvonilo. Sebral jsem si svých pár švestek a vypadl jsem ze třídy. Před hlavním vchodem jsem počkal na Jamese. Opřel jsem se o zeď naproti dveřím a čekal jsem. Zanedlouho došel James, měl neurčitý výraz a v ruce si nesl nějaké papíry. Byl docela dost zamyšlený a tak celá cesta domů proběhla v tichu. Ani mi to nevadilo, na ticho jsem byl zvyklí, protože bylo mnohdy lepší než jen plané řeči, které nemají žádný význam.
Vystoupil jsem z auta a šel jsem si po svejch. První zastávka byla můj ctěný pokoj. Natáhl jsem se jak široký tak dlouhý na úzkou pohovku v mém pokoji a pročítal jsem si zadání slohovky na příští týden. Zadání bylo na volné téma, ale nenapadalo mě ani jedno slušné téma. Nakonec jsem to nechal na později a ponořil jsem se do říše snů.
Probudilo mě až volání mého jména. Á kdo to sem zase leze…

James
Proč si to Dan nechá líbit? Vždyť by stačil jediný rozhovor s ředitelem a ten učitel by letěl. Tak proč, ze sebe dělá obětního beránka a dělá jako by mu to bylo úplně jedno? Kdybych neviděl jeho zaťaté pěsti, asi bych si řekl, že ten učitel má jen blbej den, ale toho by si někdo všiml. Navíc celá třída dělala jakoby nic a to mi přišlo hodně podezřelé.

Po hodině když Dan zmizel, Bůh ví kam, jsem se rozhodl, že si s tím učitelem promluvím. Ale nějak se mi to nepodařilo. Když už skoro všichni odešli tak jsem přistoupil ke katedře, kde si dotyčný balil pomůcky.
„Tak co, jak se vám líbí na škole? Není to sice nic moc, potuluje se tu samá sebranka, ale není to tady tak špatné, když si zvyknete“ vysvětlil mi hned odměřeným tónem a při slově sebranka se podíval na Danovo místo. „Ano, není to tady špatné“ přisvědčil jsem. „Ale někteří učitelé mají poněkud zvláštní způsoby…“ nadhodil jsem, ale on si toho vůbec nevšímal. „No někteří jsou moc měký, zvláště Ti nový, mají Komenského jako nějakého chlápka se svatozáří… prej „škola horu“ no jasně, to na takové par***ty jako je Pan Brown neplatí, na ně se musí tvrdě…“ Tak tohle už jsem odmítal poslouchat.

Jednou rukou jsem bouchl do stolu a tou druhou jsem si ho přidržel. „To vy máte poněkud zvláštní způsoby, Pane!“ vypálil jsem na něho a provrtával ho nenávistným pohledem. Úlisný úsměv mu hned zmizel z tváře. „Šikanujete studenty jen pro své potěšení a říkáte tomu ústní zkoušení, nebo tresty. Ano to druhé slovo je příhodnější, ale i tak nevystihuje vaše metody. Jste nelidské ho**do které se povyšuje nad ostatní, protože si myslí, že je lepší!“ Teď už jsem řval a možná ho i mírně přiškrcoval podle blednoucí tváře toho rádoby učitele. Už neměl ten sebevědomí výraz jako předtím, teď měl v očích strach, bázeň a čirou hrůzu. „Myslíte si, že jste, lepší pane Liška? Uvedu vás tedy na pravou míru, nejste, jste jen lidský červ, který se plazí v sra**ách podrobení a nechutenství. Ale může se to změnit, pokud budete nadále učit tak jak učíte, ale bohužel pro vás to bude ještě k horšímu, to vám můžu slíbit.“ Poslední slova jsem zašeptal do ticha a konečně jsem ho pustil. No spíš odhodil na zem, ale nic lepšího si nezasloužil.

Dan na mě čekal u dveří. Byl ledabyle opřený o sloup, ale v tuhle chvíli jsem si toho nevšímal. Potom co jsme dorazili dom. Každý jsme si šli po své práci. Když odcházel, naposledy jsem za ním ohlédl. Proč Dane?
Já zamířil hned do kuchyně. Uvařil jsem maso a k tomu jsem dal nějakou přílohu. Vlastně jsem ani nevnímal, co dělám, asi jsem se jen potřeboval zaměstnat. Když bylo jídlo hotové a Dan pořád nešel, rozhodl jsem se, že si ho pudu zkontrolovat. V hudebně nebyl, tak jsem šel do jeho pokoje. Pootevřel jsem dveře a nakoukl jsem dovnitř. Spal na tmavě modré pohovce u okna. Klekl jsem si k němu a začal jsem ho budit. „Dane, vstávej…“
V tomhle byl jak malé děcko. Nejdřív předstíral, že se nic neděje a klidně se otočil na druhý bok jako by nic. Ale to mě neodradilo. Důrazněji jsem opakoval jeho jméno a mírně jsem s ním zacloumal. Nesrozumitelně mě okřikl a pak prohlásil, že ještě chvilku. Tak to ne. Začal jsem ho lechtat a to už nevydržel a vylétl ze dveří.
Líně jsem šel za ním.

Dan
Nechal jsem Jamese, ať mi naservíruje svoje dílo. Jako vždy jsem seděl za stolem, ládoval jsem se hlava nehlava tím, co navařil a on naproti mně v klidu popíjel skleničku červené tekutiny. To nebylo nic neobvyklého, ale pořád měl na tváři ten zadumaný výraz. Nevěděl jsem, co ho žere, ale nechal jsem to tak. Až mi bude chtít něco říct, řekne mi to, teď není správná doba, konec konců každý si někdy potřebuje utřídit myšlenky.
Poděkoval jsem mu za jídlo a šel jsem odevzdaně dělat tu slohovku. Obvykle mě slohovky nevadili, dokonce jsem je psal i rád když bylo dobré téma, ale dneska mě nic nenapadalo. V hlavě se mi pořád honili nějaké nesmyslné slova, které nedávali žádný smysl. Bylo to až k uzoufání. Tak tohle se mi ještě nestalo. Normálně jakoby se mi slova sama nabízela, ale dneska jsem měl v hlavě úplně vymeteno.
Ozvalo se tiché zaklepání. Ve dveřích byl James s prázdným papírem. „Můžu se přidat?“ zeptal se a už si sedal naproti mně. Ani mě moc nevnímal. Jen co si sedl, podíval se na papír a začal psát. Trochu mně to znervózňovalo ten jeho chladný klid. Na truc jsem se obrátil k svému čistě bílému papíru a zkoušel jsem vypotit nějaké kloudné téma.

No tak mysli, mysli. Říkal jsem si v duchu, ale nic mi to nebylo platné. Otočil jsem se k oknu a hleděl do blba. Tohle okno bylo otočené do dáli k malému lesíku. Už se pomalu smrákalo a stromy lesa dělali krásný stín do půlky rozlehlé louky. Líbil se mi ten pohled a ty stíny, protože dávali prostoru hned jinou podobu. I obyčejným věcem dávali roušku tajemna a odhalili to, co bylo normálně skryto.
A už jsem měl téma. Spokojeně jsem se usmál na prázdný papír, který mě už tak prázdný nepřipadal a začal jsem psát. Nebyl jsem ještě ani v půlce papíru když jsem vedle sebe uslyšel tiché šramocení. Po očku jsem se koukl na Jamese, který se zvedal ze svého místa a přisedl si ke mně. Seděli jsme těsně vedle sebe a ani jednomu se nechtělo do řeči. Po dlouhé chvíli jsem nakousl konverzaci. „O čem píšeš?“ zeptal jsem se a kradmo jsem po něm loupl pohledem. Seděl rovně, nohy měl natažené a protější pohovku a tvářil se zadumaně. „Nevím ještě nemám konkrétní téma“ řekl úsečně.

Tohle mě už vážně dopalovalo. Normálně jsem měl docela trpělivost, ale myslím, že v tuto chvíli už mé hranice přetekly. Rychle jsem se zvedl a sedl jsem si na stůl do jeho zorného pole, aby neměl kam utéct. Hleděli jsme si upřeně do očí a každý se snažil tomu druhému vyčíst z očí, co má na mysli.
„S čím máš problém?“ zeptal jsem se ho přímo. Sklopil oči a zamumlal něco ve smyslu „já žádný problém nemám“ jo to určitě. Naklonil jsem se k němu blíž a oběma rukama ho chytil za hlavu, aby se na mě díval zpříma.

James
Upřeně mi hleděl do očí a nedovolil mi uhnout pohledem. Ale co mu mám říct vždyť ani já sám jsem nevěděl co se mnou je. Potom se ke mně víc přiblížil a naše rty se skoro dotýkaly. Pořád mi upřeně hleděl do očí a já mu jeho ostrý pohled váhavě oplácel. Potom přesunul svou ruku z mé tváře a zajel mě pod tričko. V očích jsem se mu snažil najít odpověď pro jeho chování, ale ty oči, ty krásné modré oči mě nepřestávali spalovat tím svým modrým plamenem, který se z nich linul. Lehce mě políbil na čelo a přitom hladil mou hruď. Něžně mě sváděl svými rty a dotyky, ale spaloval svým pohledem. To se nedalo vydržet.

Poraženě jsem svěsil hlavu a on se napřímil v očekávání. „Já ani nevím ten dnešní den je nějaký zmatený… nejdřív to s tou Nikolou…“ začal jsem a on mě rychle přerušil. „Ale to byla jenom hra, jenom pouhá hloupá hra s jejím egem, s tebou to nemělo nic společného“nadhodil vyčítavě.
„Jo, teď už to vím…“ zašeptal jsem a odvážil jsem se znovu pohlédnout do těch modrých hvězd. Tentokrát už neplanuli tím spalujícím žárem, ale hřáli jako letní sluníčko. „A hned potom když začal dějepis, nevím nemohl jsem to vystát, jak tě ponižoval.“ Tentokrát on uhnul pohledem a zadíval se někam do dáli. „Proč si to necháš líbit?“ naléhal jsem a hladil ho po vlasech, které byli na dotek jako samet. „Stačil by přece jenom jeden rozhovor s vedením školy a…“

„Ne, nebudu za chudáka!“ Setřásl mou ruku a mírně se odtáhl. „Ale jinak se to nevyřeší, vždyť on je naprostý psychopat, kre**n…“ naléhal jsem. Chtěl jsem ho uklidnit, ale vztek z jeho očí nevymizel. Pořád mi trochu zazlíval.
Ale potom se ke mně přisunul blíž a do ucha mi zašeptal něco, co bych do něj nikdy neřekl. „Ano je to kre**n a proto mu nedovolím, aby vyhrál.“ Užasle jsem na něj zíral. „ To čeho jsi byl dneska svědkem, nebyla první událost. Pokračuje to od té doby, co jsem do té školky nastoupil… ale i tak mu nedovolím, aby vyhrál. Abych ze sebe musel kvůli němu dělat chudáka, který si své problémy neumí řešit sám, protože o to mu právě jde,“ vysvětlil prostě a pak mě políbil.
Do toho polibku dal tolik jemnosti, až mě to ohromilo. Když si tak zavzpomínám, Dan ke mně nebyl nikdy hrubý. Vždy byl jemný a pozorný své city mi oplácel něžně a vřele, vždy když jsem mu věnoval jen letmý polibek, škádlivě mi ho vrátil už jen ze zvyku. I když musel mít už předtím bohaté zkušenosti se ženami, nikdy si nedovolil, nic co by se mi nelíbilo no spíš, co bych nechtěl. A to mě naplňovalo touhou smíchanou s ještě větší porcí lásky, která ve mně narůstala.

Dan
Tak to ho celé dopoledne trápilo. Ach, Bože. Měl vztek, měl vztek kvůli mně. I když na tom nebylo nic radostného, tak i přesto mě to naplňovalo hřejivým pocitem. Líbali jsme se a mazlili. A když už jsme byli oba na pokraji blaha, tak mi tichounce zašeptal do ucha. „Víš možná je to hřích, ale i přesto tě miluju.“
Když bylo po všem, leželi nazí na pohovce. James měl opřenou hlavu o mou hruď a klidně oddechoval. A já hleděl do černo, černé noci. Nechal jsem ho spát a sedl jsem si ke stolku a psal slohovku. Až když se rozednívalo, dokončil jsem svou práci. Jamesovi jsem nechal krátký vzkaz a šel jsem se osprchovat a dát si brzkou snídani.

James
Ráno jsem se vzbudil osamocen. Místo vedle mě bylo prázdné a na stolku leželi nějaké papíry. Zkoumavě jsem se na ně podíval a rozpoznal jsem Danovu slohovku. Byla napsána jeho nepřehledným škrabopisem, ale co mě zvlášť zajímalo, jsem rozluštil docela rychle. Slohovka byla na volné téma, takže jsme mohli psát, o čem jsme chtěli. V jeho práci jsem rozluštil, že píše o stínu. Stín docela zajímavé.
Byl jsem asi v půlce textu, když mě upoutal malí lísteček, který byl spadený pod stolem zvedl jsem ho a přečetl, bylo tam:

…ze mě je jen pouhý stín a ten stín bude váš pouhý stín
Vždy věrně milovat.

Shakespeare. Ohromeně jsem na to hleděl. Ze zadu bylo napsáno moje jméno. Co to má znamenat? Potom jsem si vzpomněl na včerejšek a na to že jsem mu konečně řekl, že ho miluju. Mohla by to snad být jeho odpověď?
Drapl jsem papírek a seběhl jsem dolů. O oblečení ani o nic jsem se nestaral. Doběhl jsem do kuchyně, kde seděl Dan a pil si v klidu kávu nevěřícně jsem na něj koukal.

Dan
Celé ráno jsem přemýšlel jak ten svůj Shakespierovský vzkaz vysvětlit Jamesovi. Ale nic mě nenapadlo. Copak sama láska se dá vysvětlit? Tomu kdo ji prožil, to vysvětlovat nemusíte, tomu kdo ji neprožil, to nevysvětlíte. Áááá, z těch citátů mi jde dneska hlava kolem.
Zrovna když jsem si dopřával ranní kávu tak do kuchyně vletěl James. No nazdar. V ruce měl nějaký papírek a podle jeho výrazu jsem odhadoval, že vím co je na tom papírku napsané.
Ale potom mně napadli další spásné verše, jo Shakespeare byl génius. Takže jsem začal pomalu citovat.

Za pohrdání láskou hořce pykám. Ten vznešený cit dnes mě vytrestává nechutenstvím a kajícnými vzlyky.
Za nocí pláču, ve dne hořce vzdychám. Že jsem se lásce rouhal,
láska ze msty mi sňala spánek z uchvácených očí
a já teď musím bdít nad vlastní bídou.
Ach, láska je mocná paní, dnes přiznávám Ti, plný pokory,
nic nebolí víc, nežli bolí láska,
nic nepotěší tak, jak sloužit jí, nemluvit o lásce- je škoda slov.
Nemusím spát, pít, snídat, večeřet

ve jménu jediného slova Láska.