SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nečekaná láska 03

Yukiko
Nemohl jsem usnout. Kdykoli jsem zavřel oči, viděl jsem Akiru v tom jeho roztomilým pyžamu s medvídky. ´Vlastně nechápu co se, se mnou děje. To, že se mi líbí kluci byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se pohádal s rodiči, ale v životě by mě nenapadlo, že hned potom, co od nich odejdu se zamiluju do... ,,Zamiluju?!“ Já jsem vážně řekl zamiluju?Vždyť se každou chvíli chová dětinsky a je... roztomilej a hezkej a...jsem na tom hodně špatně.´
Když jsem nad tím tak přemýšlel, byla to pravda. Kdykoli jsem si vybavil jeho modré oči a světle hnědé vlasy, měl jsem chuť jít za ním. V těch očích jsem se mohl utápět. A ty jeho nesmělé, až dětinské reakce. Vypadal vždycky strašně nevinně a roztomile.
Vzpomněl jsem si, jak vypadal, když se tak vesele usmíval, teď mi bylo jasné, že se těšil na Hikariho. Začal jsem vůči Hikarimu cítit zášť- závist.
Pomalu jsem promítal nad tím, co se dnes večer stalo. Jak po mně Akira hodil polštář v domnění, že jsem Hikari. Jak se tvářil, když mě viděl. Najednou se mi vybavilo, jak se vrátil a díval se mi zpříma do očí. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, jak reagovat. Myslel jsem, že jestli neodejde, ztratím kontrolu a políbím ho. Ale když mi vytrhl ten polštář z ruky a šel pryč, připadal jsem si jako by mi někdo vrazil kudlu do srdce. Ani jsem nečekal, že ještě něco řekne, ale když se zastavil a řekl: ,,To jsem ale blbec, že jsem Hikarimu schválil, aby tu bydlel jeho kamarád, když jsem ani nevěděl o koho jde. Ale svoje slovo už zpátky vzít nemůžu.“ Myslel jsem že se rozběhnu a obejmu ho štěstím. Stejně jako Hikaru i já jsem poznal jeho záměr. Zase se choval jako malé dítě, které neumí říct, co má na srdci.

Další den ráno- Akira
Vzbudil jsem se s vědomím, že Yukiko je někde v domě a já ho můžu kdykoli potkat. Něco mě na tom děsilo, ale hluboko uvnitř mě to vzrušovalo. ´Jsem divnej.´ Blesklo mi hlavou. ´Nevyznám se ani sám v sobě.´
Aniž bych si to uvědomoval, šel jsem do kuchyně jako každé ráno- v pyžamu. Došlo mi to, až když jsem si všiml Yukikiho zkoumavého pohledu. ,,Dobré ráno.“ Pozdravil jsem a sedl si s už červenými tvářemi. Připadalo mi, že si toho Yukiko všiml a lehce se pousmál. To způsobilo, že jsem se začal červenat ještě víc. Yukiko mě také pozdravil a chvíli na to i Hikaru.
,,Máma psala, že se vrátí až za týden. Podle všeho mají nějaké vyřizovaní s nějakým obchodem.“ Oznámil mi Hikaru. Jen sem přikývl a znovu se zakousl do topinky.
,,Tak já půjdu.“ Ozval se znovu Hikaru. ,,Jo a vy dva máte jít do baru a uklidit. Nevěděl jsem, že pracujete spolu.“ Na chvilku jsem se zarazil a radši znovu jenom přikývl. ,,S jídlem nečekejte přijdu hodně pozdě a možná až ráno. Mám taky práci. Tak čau.“
Když zaklaply vchodové dveře, Yukiko se na mě tázavě podíval. ,,Jdu se obléct.“ Řekl jsem místo odpovědi a odešel.
Když jsem se vrátil, Yukiko už čekal u dveří. Vzal jsem klíče od baru a vyrazili jsme. Yukiko mě požádal, jestli by nemohl jít přede mnou, aby zkusil jestli si odtud pamatuje cestu do baru. Jen jsem souhlasně přikývl a zpomalil krok.

Když jsme v baru začali uklízet, děli se podivné věci. Například mi Yukiko podával sklenku a lehce se dotkl mojí ruky, já jsem automaticky ucukl a začal se červenat. Nebo jsem zakopl a jeho ruce mě něžně chytily. Když jsem se mu podíval do očí, zrudl jsem jako rajče a rozbušilo se mi srdce. Vypadalo to, jakoby ho mé reakce těšily a nemohl se jich nabažit.
Vždycky něco podobného se stalo mnohokrát a já jsem měl pocit, že se vypařím jako pára nad hrncem. Vůbec jsem nechápal sám sebe. ´Proč tak reguju?!´
Když jsme skončili, mlčky jsme se vydali domů. U parku se Yukiko zastavil a podíval se na mě. ,,Není tohle zkratka?“
,,No...um..jo.“ Vykoktal jsem ze sebe. Den předtím jsem sice parkem šel, ale nemyslel jsem na nic jiného, než být co nejrychleji doma a samotný fakt, že jdu parkem mi unikal.
,,Tak jdem.“ Řekl Yukiko a vykročil směrem k parku.
,,Ale...“ Namítl jsem neslyšně.
,,Tak pojď... budeme dřív doma.“ Vrátil se a chytil mě za kraj mikiny. Pomalu jsme šli parkem. Spíše Yukiko šel a mě táhl za sebou.
,,Ale, ale! Kohopak to zase potkáváme?“ Ozvalo se z pod stromu napravo od nás. Yukiko se zastavil a začal se výstražně rozhlížet.
,,Ahoj Akiro. Tentokrát máš sebou kamaráda?“ Zeptal se hlas s hraným přátelským tónem.
,,Nech toho Takahashi.“ Zareagoval jsem.
Yukiko mě pustil. ,,Ty ho znáš?“ Zeptal se mě.
,,Jistě, že. Akiro? Ví tvůj nový kamarád o tvojí fobii?“ Zeptal se slizce.
,,Fobii?“ Zpozorněl Yukiko a nechápavě si mě prohlédl.
,,Nech toho Takahashi!“ Zopakoval jsem ostře.
,,Takže neví? Ale to od tebe není hezké a ví o tom co jsi provedl svým rodičům?“ Cítil jsem jak Yukiko těká pohledem mezi mnou a Takahashim. ,,Jestli jste přátelé, tak jsi mu o tom určitě řekl.“
,,O čem to mluví Akiro?“ Zeptal se Yukiko nesměle. Tím mi vůbec nepomohl.
,,Ví, že za to můžeš ty? Že tě za to nesnáší? Za to, co jsi jim udělal.“ Věděl jsem, že to, co říká Takahashi není pravda, ale nemohl jsem se ovládnout. Začal jsem se třást. ´Co když to přece jenom je pravda? Co když to je pravda?!´
,,Můžeš za to ty. Nebít tebe, byli by šťastní. Nebít tebe .....“ Z dálky jsem slyšel Takahashiho vlezlý hlas jak neustále opakuje, co všechno jsem udělal. Začal jsem se třást víc a po tváři mi stékaly horké slzy. Yukiko si toho asi všiml a začal na mě volat moje jméno, ale byl pořád dál a dál. Cítil jsem jak se mi podlamují nohy. Někdo mě zachytil a nečekaně blízko se objevil hlasitý zlomyslný smích.

,,On ti to neřekl?“
,,Ne. A co by mi měl říct?“
,,Víš, Akira se bojí parků.“
,,Parků? Jak to myslíš Hikaru?“
,,Prostě se bojí jít do parku. Ale to s jeho rodiči na něj nevytahuj! To ti musí říct sám. Jestli jenom cekneš!“
,,J-Jo... chápu Hikaru.“
,,Já zase musím jít do práce. Postarej se o něj. Čau!“Hikarův hlas zmizel a práskly dveře.
,,Oh.. promiň.. nevěděl jsem, že jsi vzhůru. Řekl Yukiko, který si až teď všiml, že jsem je poslouchal.
,,To je dobry. Co se stalo?“ Upřel jsem na něj tázavý pohled. Nic jsem si nepamatoval.
,,No...víš... moc se ti omlouvám, že jsem tě donutil jít do parku... já... já nevěděl.“ Tvářil se vážně provinile. V tu chvíli jsem si na to vzpomněl. Chtěl jít přes park.
,,To je dobry. Je to moje vina, že jsem ti nic neřekl.“ Usmál jsem se povzbudivě. ,,Ale co se stalo....“ Najednou se mi to všechno vybavilo. ´Takahashi.´ Při té vzpomínce jsem se oklepal a stekla mi po tváři slza.
,,Promiň mi to.“ Vypískl znovu Yukiko a objal mě. Přestal jsem se klepat, ale pořád mi tekly slzy. Nechápavě jsem na něj pohlédl a on se mi zadíval do očí. Setřel mi slzy z tváře a tichounce mi zašeptal do ucha: ,,Omlouvám se.“ Jako na povel jsem zrudl jako rajče. Potom mě znovu jemně odtáhl a upřel na mě svůj pohled. Srdce mi bylo tak rychle, že jsem měl pocit, že se rozskočí. Chtěl jsem mu říct, že se nemá za co omlouvat, ale nemohl jsem, protože mi něco zacpalo pusu.
Až po chvilce jsem si všiml, že to jsou jeho ústa. ´On mě políbil?´ Znovu se oddálil a zahleděl se mi do očí. ,,Miluju tě.“ Zašeptal a znovu se mi přisál na ústa. Neměl jsem sílu vzdorovat. Tentokrát se ale jazykem probojoval až ke mně do pusy a začal ji kousíček po kousíčku prozkoumávat. Moje tělo mu začalo polibek oplácet a můj jazyk ochutnával stále víc z něho. Někde v podvědomí jsem křičel sám na sebe co to dělám, ale zcela jsem ten hlásek ignoroval.
Najednou se Yukiko odtáhl a oba jsme začali lapat po dechu. ,,Měl by jsi se vyspat.“ Řekl mi Yukiko laskavě. Jenom jsem přikývl a pokusil se usnout. Měl jsem příliš zastřenou mysl na to, abych přemýšlel nad tím, že mi řekl, že mě miluje a že jsme se líbali a mně.... mně se to líbilo.

Dodatek autora:: 

Tak pokračování =o) Doufám, že se vám bude líbit a moc děkuju za všechny komentáře u předešlých dílů =o)

4.70588
Průměr: 4.7 (17 hlasů)